Když jsme se před dvěma lety vydaly se spisovatelkou Irenou Douskovou zapálit svíčku na hrobě, kde je pohřben Mirek Kovářík, z náhrobní desky nebylo vůbec patrné, že tohle místo posledního odpočinku patří také jemu. Na desce hrobky rodiny Kováříkovy bylo vyryté pouze jeho křestní jméno, takže kdo nevěděl, že je tu pohřben, nedozvěděl se nic. My jsme měly fotografii hrobky a popis, jak se na hřbitov dostaneme, od Mika Perryho, čili věděly jsme, co a koho hledat. Trvalo nám ale dost dlouho, než jsme rozpoznaly siluetu hrobky, která byla na fotce. Zapálily jsme svíčku, položily na hrob květiny a chvíli bloumaly jen tak hřbitovem s divným pocitem, že tu něco chybí. Když jsme míjely jiný hrob, všimla si Irena cedulky před ním. Bylo na ní podrobně vypsáno, kdo byl onen nebožtík, čím se zabýval a proslavil, jaký byl jeho význam. Obrátila se na mě se slovy: „Hele, něco podobného by bylo dobré instalovat před tou Mirkovou hrobkou, protože takhle je tam úplně ztracenej...“ Měla pravdu a já se toho hned chytila. Slíbila jsem, že zjistím, jak se lze k takové cedulce dopracovat, a taky kolik se za ni platí. Dohodly jsme se, že v takovém případě se na ni složíme a kdyby to bylo moc, oslovíme ještě pár dalších lidí. A samozřejmě budeme potřebovat souhlas Mirkových pozůstalých, kteří o hrobku pečují.
Prvním krokem tedy bylo napsat na správu daného hřbitova a zeptat se, co pro instalaci cedulky musíme udělat. Dozvěděla jsem se, že se jedná o projekt adopce významných hrobů a že je v zájmu hřbitova, aby se vědělo, že tam leží někdo významný. Než jsme se ale v naší komunikaci dobraly konkrétních kroků, co a jak je potřeba udělat, ozvala se mi na mail Mirkova neteř, paní Jana. Správa hřbitovů ji kontaktovala a informovala o našem zájmu Mirka „zviditelnit“. Paní Jana souhlasila a byla nám po celou dobu jednání nápomocna. A tak jsme s Irenou sepsaly návrh textu, který měla cedulka obsahovat, daly ho odsouhlasit paní Janě a poslaly odpovědné pracovnici projektu adopcí. Ale protože ona z této pozice odcházela a nahrazovala ji jiná, protáhlo se to celé na dva roky. Já už to vzdala, ale paní Jana nikoliv, a tak se konečně po dvou letech cedulka s naším (mým a Ireniným) textem u hrobu objevila. Nakonec nebylo ani nutné cokoliv platit, vše se uskutečnilo v rámci projektu. A jsme rády, že se to stihlo k datu Mirkových nedožitých 91. narozenin, tedy k 15. srpnu. Pro ty z vás, kteří by někdy chtěli Mirka „navštívit“, mám informaci: jeho hrob č. 209 najdete na Nuselském hřbitově v Krči, v sekci 18, a cedulku před ním nemůžete přehlédnout. A pro mimopražské – jezdí tam autobusy od metra Budějovická a je to jednu zastávku, jmenuje se Krčská. Tak se tam třeba někdy potkáme.
Když jsme se přibližně před rokem loučili po letním setkání na Milešovce, zjevně nám otrnulo, protože jsme se shodli, že by bylo fajn to zopakovat. A jelikož čas plyne jako voda, datum 19. 7. 2025 se stalo v kalendáři dalším dnem, určeným pro setkání členů a sympatizantů Skupiny XXVI.
Ježto několik účastníků loňského setkání nemohlo přijet a Zdenka Líbalová usoudila, že by to neušla, vyrazil jsem z Mělníka sám. Už v Černčicích jsem se začal rozhlížet, zdali neuvidím nějakou známou tvář, ale nakonec jsem ty dva kilometry s převýšením přes 400 metrů musel zdolat sám. Neznamená to ovšem, že bych nepotkal vůbec nikoho, naopak, lidí bylo dost a skoro každý s sebou měl psa, což skoro vypadalo, že se nahoře koná nějaká kynologická přehlídka. Pod vrcholem jsem narazil na plácek s množstvím odkvetlých lilií zlatohlavých, mnohem více než loni. Vystoupal jsem tedy až na vrchol sólo, i mobil jsem zatím nechal v kapse, přestože staré stromy a jejich obnažené kořeny si o fotografii přímo říkaly. Snad na to bude více času cestou dolů, říkal jsem si, ale klidně jsem se mohl zdržet, protože jsem byl nahoře s přehledem jako první účastník. Čekal jsem tedy ve společnosti tlačenky a litoměřického piva, ježto byl zrovna čas k obědu, a nakonec se začali trousit i další přátelé. Roman dorazil z Krušných hor, o čemž jsem se dověděl v předstihu telefonem. Z loňských účastníků dorazil pouze Patrik Linhart čili Albert Krásno a Martin Štvrtecký s mladinkou přítelkyní Evičkou Žvachtovou ml. Další přibyvší byli: Básnířka se zvláštním jménem Petrnora Stejskalová, její přítel Honza Kunrt, Eva Klášterková, Antonín Handl, Alexej Sevruk se ženou Olgou a jejich dcerkou, jejichž přítomnost dodala akci mezinárodní rozměr - jsou z Ukrajiny. Dále pak je třeba zmínit československého vlčáka s vikingsko-bájeslovným jménem Fenrir, o kterém jsem se později dozvěděl, že patří výše zmíněné Evičce.
Se čtením jsme začali až kolem páté hodinny odpoledne, mezitím jsme si vyměňovali novinky a popíjeli pivo, pak jsme otevřeli 1,5 l láhev Chianti.Vystřídali se prakticky všichni, já jsem představil svoji (zatím, jak doufám) poslední knížku Místo u stolu, což je výbor toho, co jsem napsal o víně a také o Mělníku. Ještě jednou touto cestou děkuji Věře Kopecké, bez níž by tato knížka nevznikla. V tu dobu také dorazil Jakub Zahradník.
Neplánovanou součástí akce se stala recitace Poeova Havrana v překladu Vítězslava Nezvala, se kterou se uvedl Vratislav Švejda, který se tu objevil vlastně náhodou. Bylo to příjemné zpestření, ale tím se už oficiální program chýlil ke konci. Hospůdka zavřela a větší část společnosti se přesunula do domácího pohodlí, popřípadě za účelem další konzumace. Tak jsme zůstali jen tři - Roman, Jakub a moje maličkost. Sedíme asi do 23. hodiny, pak jdeme spát, na naše poměry nezvykle brzy. Spíme pod širákem, ale po předchozích zkušenostech tak řečeno za větrem. Jsou tu i další, ale nerušíme se, tak se spí celkem dobře.
Ráno vstáváme brzy, i když Slunce jsme nevítali. Já obcházím vyhlídková místa a pak se dohadujeme, jestli se vyplatí čekat, až hospoda otevře, abychom si dali ranní kávu. Nakonec se rozhodujeme, že ano a čekání nám zpestřuje příhoda s plchem. Toho jsme totiž objevili v jedné z nádob na odpadky, říkali jsme si, že možná nemůže vylézt, ale vytáhnout bez rukavic jsme se ho neodvážili, přece jen je to hlodavec a zuby má poměrně velké a ostré. Jenže on ven nechtěl, vypadal, že se mu tam zalíbilo a asi byl spokojen, že může dorazit zbytky jídla. Nechali jsme ho tedy být a nastoupili cestu dolů. Vyfotil jsem si pár stromů, které určitě posloužily Romanovi jako inspirace k některým jeho kresbám. Když jsme dole, říkáme si, že už by mohl být čas poobědvat a na Romanovo doporučení volíme nedalekou restauraci Kocourov. Žertujeme, že až pro nás bude výstup na Milešovku obtížný natolik, že ho nezvládneme, uděláme si sraz tady... Nakonec je oba vezu do Prahy, kde se loučíme a říkáme si, že tedy snad zase napřesrok. Možná právě takhle vzniká tradice...
Popisky k fotkám:
Titulní-foto) Milešovka Open 19. 7. 2025
Foto 1) Alexejova choť
Foto 2-3) čte Albert Krásno
Foto 4-5) čte Alexej Sevruk
Foto 6-8) čte Antonín Handl
Foto 9) čte Pavel Kukal
Foto 10-11) čte Petrnora Stejskalová
Foto 12) čte Roman Szpuk
Foto 13) čte Martin Štvrtecký
Foto 14) čte Vratislav Švejda
Foto 15-16) básníci na Milešovce
Foto 17) zleva pozdě příchozí Jakub Zahradník, Pavel Kukal, Roman Szpuk
Foto 18) druhý den ráno - výhled z Milešovky
1. část
BZUKOT ŠÁHEDŮ
Stojím s Jirkou a jeho ukrajinskou manželkou Vitou před Hlavním nádražím v Praze. Na lavičkách posedávají bezdomovci a jiní vyvrhelové této společnosti. Podél nich prochází pestrobarevně oblečená dvojice. Dva muži mají na sobě odění sešité z různých třásní, které se trochu třepotají, třetí muž je oblečen v ženských šatech a na hlavě má smotané tričko připomínající muslimský šál. Vyhrnuje si sukni a ukazuje černé kalhotky, kroutí zadkem, muže povalující se na lavičkách to nezajímá.
„Tohle by mu v Kyjevě neprošlo,“ říká Jirka. Čekáme, až přistaví vlak do Přemyšle. Odjíždíme před půl desátou. Průvodčí jen nahlédne do kupé: „Vita, Jiří, Roman?“ Lístky nekontroluje. Převlékáme si lůžkoviny a uléháme na lehátka. Vagón je pohodlný. Každý záchodek zdobí drobný živý květ člunatce, druhu orchideje. Klapot kolejí mě brzy uspává. A ráno už mě vítá plné ranní slunce opírající se do polských rovin. Koleje jsou rovné a paprsky jako by je odřezávaly. Trať je nudně rovná, nad poli a loukami leží nízká mlha.
V Přemyšli slyším jen klapot koleček, kolona pojízdných kufrů brzdí až před celnicí. Cestující se štosují, nedohlédnu na konec fronty. Holub se nebojí a šněruje si to mezi cestujícími. Čekáme dlouhé minuty, přemýšlím, jak se do vlaku do Kyjeva všichni nacpeme. Ale po Ukrajině se nedá cestovat jinak než s místenkami. Paní kousek před námi si stříká do obličeje sprejem, vidím v proti slunci obláček aerosolu. Vtom se rozezvoní věže chrámů v Přemyšli. Je neděle a Poláci jsou zbožní. Někdo ve frontě si krátí čas hrou na trubku.
Vyjíždíme s takřka hodinovým zpožděním. Vlakem procházejí ukrajinští celníci. Než dorazíme do Lvova, musí všechny zkontrolovat. U nás se spokojí s kontrolou pasu. Pak se objevuje psovod. Psík mně neznámé rasy očmuchává ležérně zavazadla. „Sabáčik oňuchájet,“ slyším, když vytahují na prohlídku nějakého Němce. Jeho ohromný batoh, ze kterého visí boty a rozdvojka na šňůře, uvedl zvíře do rozpaků. Mladý muž má na tričku nápis Ambasador for Jesus Christ. Modlím se za tebe. A zprostřed nápisu na mě míří natažený ukazováček, který vypadá jako zbraň. Musí vybalit všechny věci. Ukazuje se, že je vše v pořádku. Na obrazovce běžné reklamy střídají videa, která mobilizují Ukrajince v obraně vlasti.
Za Lvovem na hřišti s modro žlutými sedačkami převrací chlap ve slamáku seno. Ve vagonu u záchodků chodí žena v černém tričku s nápisem Puma stále sem a tam jako zvíře v kleci. Přes uličku se k sobě tisknou starší paní v béžovém kostýmku a mladá rusovláska přikrytá krajkovanými bílými šaty. Předávají si okrová malovátka, nanášejí si na tvář růž. Natírají si rty růžovým leskem. Předávají si zrcátko.
***
V Kyjevě je nádraží plné lidí. Halou prosvítá večerní slunce. Proplétáme se davem, z reproduktorů zní lidová písnička, kterou znám i ve slovenské verzi s názvem Hej Sokoly. Ihned mě to dostává do ráže, roztancoval bych se, cítím, že jsem mezi svými, mezi Slovany. Hudba tu hraje s každým odjezdem vlaku. McDonald, který prý vloni pobořila ruská raketa, je už opravený. Moji pozornost hned upoutá výškový dům s vyraženými tabulemi modro zeleného skleněného obložení. Sestupujeme do metra. I tady cestuje o mnoho více lidí než v Praze, zdá se, že si nebudu mít ani kam stoupnout. Jen tak tak, že dohmátnu na nějaké madlo. Vystupujeme na bulváru Chresčatyk, hraje tu nějaká kapela, je živo, na lavičkách sedí spousta omladiny. Prcháme ke korčmě Taras Bulba, chceme stihnout točený kvas. Ale už zavírají. Nalévají nám typický ukrajinský nápoj do petek. Sedíme venku na lavičce, nad námi vlají dvě ukrajinské vlajky, které pak obsluha sundává, jen ježek cupitá při zdi před vchodem. Míjí nás vychrtlá žebračka s kapucí. Zpomaluje, jistě vypadáme jako movití turisté. Zachází pod psí víno, schovává se mezi ně a zeď. Drží oběma rukama umělohmotnou láhev, rozmlouvá důrazně s kýmsi neviditelným.
Využíváme čas a jdeme se projít po bulváru. Jsou tu luxusní obchody, byznys centrum, pod kterým se shromažďují motorkáři, zřejmě zlatá kyjevská mládež, chlubící se svými stroji. Opodál se ozývají rány z boxovacího stroje měřícího sílu úderu, který se občas objevuje na našich poutích. Je to zvláštní měřit si v čase války sílu úderu pěsti na jakémsi automatu. Po bulváru zběsile ujíždějí vytuněná auta, mezi kterými poznávám i Porsche a Lamborghini. Motory řvou, rychlé silniční motorky kličkují. Padesátku tady policisté neřeší. Prý je to typické ukrajinské chlubení majetkem. Podobně si ti, kteří na to mají, postaví honosný rodinný dům s věžičkami. Bydlí někde v nájemním bytě, v tom novém domku ne, vlastní ho jen proto, aby měli kam uvést návštěvy a pochlubit se jim, že jsou bohatí.
Docházíme na slavný Majdan. Není to ani tak záhon, jako malé pole, do kterého je tu zapícháno na desetitisíce ukrajinských vlaječek za padlé vojáky. Mezi ukrajinskými barvami se tu a tam objevují vlajky jiných státních příslušníků, vidím i dosti velkou českou vlajku. Obcházím tu záplavu třepotání a cítím tíseň. Pokračujeme k veliké duze Arka. Je to symbol míru, na kterou někdo namaloval černou trhlinu. Stojíme na lávce přes Volodymyrský uzviz a díváme se na Dněpr a na světla nočního Kyjeva. Kyjev je veliké město, nedohlédneme jeho okrajů. Most pod námi se chvěje pod kroky chodců. Mladí tu jezdí na frístajlových kolech, milenci se objímají. I tady má většina v ruce chytrý mobil. Mezi mladými převažují dívky. Tak na deset dívek dva chlapci. Není divu, muži podléhají mobilizaci od 25 do 60 let.
Vcházíme do domu, kde máme pronajatý apartmán. Domovní chodba připomíná squat, je tu tma, staré schodiště a otlučené posprejované zdi. Výtah vrže a chvěje se do té míry, že Vita a Jirka jdou do čtvrtého patra raději pěšky. Já jím ovšem ve svých letech neopovrhnu, i když se děsím, že se někde zastaví a strávím noc v něm. Jakmile otevřeme dveře, dýchne na nás přepych. Jsou tu dvě dvoulůžkové postele, koupelna s vanou, pračka, sušička, lednička, televize, zdi čistě vybílené. Malý balkón mě ihned zláká k posezení.
Jedenáctá minula, když se ozvalo zlověstné houkání. Naskočila mi husí kůže, věděl jsem, že to není zkouška sirén jako v Čechách. Vita má aplikaci, na které se jí objeví síla ruského úderu. Nad ukrajinskou metropoli míří devatenáct íránských dronů Šáhed. Ozývá se exploze a dávky protivzdušné obrany. Pak vše utichá a já usínám.
Sir Edmund Hillary (vlevo ve slamáčku s vítězným gestem, známý též jako Viki Shock) a Šerpa Tenzing (alias Dan Štverák, Shockův nakladatel) na vrcholu lužické sedmistovky jménem Klíč. Smrtonosná hora si dnes nevybrala žádnou oběť. Naši hrdinové se na výstup dobře připravili a posilnili nejen pivem v blízké Kytlici, kde absolvovali prohlídku blešího trhu a následně i část tamního triatlonu (nutno dodat, že jen v pozicích diváků).
„Máme svobodnou vůli a měli bysme měnit věci, pokud je potřeba. Já chci bejt plně svobodnej a dobře vím, že svobodu brzdí strach. Umírat bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, to je zásadní…“ To jsou slova Františka Klišíka z rozhovoru, který s ním vedl Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018). Když jsem si v pondělí 14. července ráno pustila jako obvykle stanici Český rozhlas-Vltava a zaslechla, jak recenzují film, který získal na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech křišťálový glóbus, projel mnou hřejivý pocit radosti. Film totiž nesl také název Raději zešílet v divočině a na motivy stejnojmenné knihy rozhovorů jej volně natočil slovenský režisér Miro Remo. Jenže vzápětí vystřídal mou radost hluboký smutek. To když zmínili, že v neděli 13. července bylo v obci Ohrobec nedaleko Prahy nalezeno v rybníku utonulé tělo, které patřilo právě Frantovi Klišíkovi. Jeho smrt mi přišla neuvěřitelná, ale zároveň logická; jako by ten šumavský samotář neměl ustát srážku s naším světem výkonu a úspěchu…
Poprvé jsem o něm a jeho bratrovi Ondřejovi, kteří žili na samotě ve Stögrově Huti u Volar, slyšela před lety od Romana Szpuka. Když o nich tehdy vyprávěl, uhnízdila se ve mně představa, že jsou to dva nezvladatelní bouřliváci a drsňáci, z nichž musí jít trochu strach. Ale pak jsem se s jedním z nich, shodou okolností s Frantou řečeným Ferry, osobně setkala na Churáňově u Romana a dokonce dvakrát. Nejdřív to bylo v roce 2019, kdy jsme za Romanem přijeli s Karlem Benešem, Petrem Šístkem, Milanem Šedivým a mou kamarádkou z dob studií na knihovnické škole v Praze Adélou. Věděla jsem ovšem, že když se po Šumavě rozkřikne, že Roman bude mít návštěvu, sjedou se k němu Šumaváci z širokého okolí. Tak se také stalo – a jedním z nich byl i Ferry. Nepůsobil na mě jako bouřlivák a jako drsňák už teprve ne. Hned jsem si všimla jeho plachého světýlka v očích, které napovídalo, že jeho „majitel“ oplývá hlubokou duší a jemným intelektem. Četli jsme si tenkrát kromě jiného nahlas z knížky nových národních 5G pohádek Bobana Vaňka Úvalského, které si vydal ve svém Krásném nakladatelství (2019) pod názvem Princ Gayaya, a váleli se smíchy. Ferry nejvíc. Už dlouho jsem neslyšela tak zurčivý a upřímný smích, doprovázený ještě tím zářivým světýlkem v očích… Podruhé to bylo uprostřed léta 2023 na srazu haikuistů a opět na Churáňově. Jeho přítomnost vnesla do našeho společenství klid a vyrovnanost, ale také nekompromisnost – to když se bral za svou pravdu.
Víckrát už se s ním nesetkám. Zůstane mi ale na blízku díky Palánově knize rozhovorů, v níž si teď znovu listuji, i onoho vítězného filmu ve Varech, který se mi, jak doufám, podaří v nějakém kině brzy shlédnout. A určitě ve vyprávění, kterým mě bude příležitostně naplňovat Roman Szpuk, a taky díky básním z Ferryho pozůstalosti, k nimž se Roman nedávno dostal a slíbil je všechny opsat. Tak Romanovi a básním Ferryho, který snad umíral bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, teď předávám slovo...
***
Ta zpráva přišla jak rána z čistého nebe. Vím, že Ferry byl básník tělem i duší a několikrát jen tak tak utekl smrti. Nejprve si na pile uřízl ruku. Zamiloval se, nebyl dostatečně soustředěný, stačil jediný chybný pohyb a bylo to. Potom se málem utopil v jakémsi ledovcovém jezírku na posvátném místě v Indii. Jak by se vyškrábal s jednou rukou přes kluzký ledový okraj? Prostě zázrak. Zběsilá vůle k životu se spojila s neviditelnou silou, která ho vynesla do bezpečí. V tomtéž státě, kam se rád vracel, onemocněl šílenou úplavicí. V Indii je třeba si dávat velký pozor na to, co člověk jí. Ferry celé dny zvracel a nakonec se slabostí ani nemohl postavit na nohy. A ještě po něm z koruny stromů nějaké zlomyslné opice házely klacky. Tenkrát v předtuše smrti zahrabal doklady vedle sebe do hlíny, aby nikdo z blízkých nemusel platit náklady na jeho pohřeb. A přece přežil. Za jugoslávské války se vypravil na bojiště. Chtěl se dostat co nejblíže válečné vřavě. Vyprávěl, jak v jakémsi kostele u Mostaru sáhl do lavice a nahmátl hrst ostrých nábojů. Téma pro haiku jak vyšité. Pak jej málem ubili Romové v Brně, kam si s sebou přivezl grafikem Tomášem Hauserem vyrobenou bibliofilii svých básní. Popíjel s Romy a nedržel jazyk za zuby. Prozradil její cenu, která činila dvacet šest tisíc, tak našli ho v bezvědomí s proraženou lebkou na chodníku. Pak se rozhodl, že se sveze na býkovi. Zvíře ho zřídilo natolik, že pro něj letěl vrtulník. Vzpomínám, jak za pomocí jediné ruky vylezl až na samotnou špičku stožáru na Churáňově, tam, kde já jsem dostal infarkt. „Proč stále lezeš na Boubín?“ ptal se mě v ležérním posezení mezi čtyřmi hromosvody. „Vždyť tady máš úžasný rozhled.“
Když jsem ho viděl naposledy, měl jsem před cestou na Ukrajinu. Prosil mě, abych ho vzal s sebou. Ferry měl svoji hranici strachu posunutou dál, než jiní lidé. Život bral jako výzvu. A jak jinak vyzývat život, než tváří v tvář smrti?
Číst dál: Umírat bez výčitek svědomí - František Klišík (1963-2025)
Cesta Jiřího Tyla se protnula se Skupinou XXVI už v 90. letech. Tu a tam jsme ho zahlédli na našich společných čteních, tu a tam se Sabrinou navštívili sólové autorské čtení někoho z nás. Ale hlavně s námi absolvoval literární „zájezd“ do Paříže, který na české straně zorganizovala Sabrina a na té francouzské básnířka a překladatelka Jana Boxbergerová se svou souputnicí Rebeccou Behar. Obě dámy jsme se Sabrinou znaly z předchozích let, kdy jsme na jejich pozvání přijely hostovat do debaty v anarchistickém Rádiu Libertaire… Ale o tom třeba až jindy.
O nějaký ten rok později umožnily Jana s Rebeccou právě Skupině XXVI a jejím autorům číst v Paříži francouzským bohemistům za přítomnosti tehdejšího českého kulturního atašé ve Francii Václava Jamka. Že to byla trochu ostuda, neboť jsme se mírně přiopili a pak se chovali poněkud nezřízeně, snad ani není nutné připomínat. Nicméně Jiří Tyl tím vším, jakož i námi proplouval s absolutním nadhledem. Coby zkušeného psychologa jej mohlo sotva něco překvapit, zarazit nebo rozhořčit. Na jedné straně působil jako pevný bod, s kterým nic nezamává, na straně druhé jsme pro něj museli být úžasný studijní materiál - poloblázni ženoucí se za poetickými prožitky navzdory všem materiálním překážkám, které nám stály v cestě. Myslím, že musel být ve svém živlu. My jsme ho vnímali tak, že mezi nás naprosto přirozeně zapadl a nijak nevyčníval; ani jako někdo z jiné, starší generace, ani jako nějaký mentor – to už vůbec ne.
Strana 2 z 36
