Svatava Antošová: Zachraňme své sny

Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.

Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?

Vše je tak přátelské

Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“

Číst dál: Svatava Antošová: Zachraňme své sny

Svatava Antošová: Jen vy jste byli skutečný underground

Větu otištěnou v titulku pronesl beatnický básník Allen Ginsberg v roce 1990 při setkání s představiteli české „druhé kultury“, kteří přiletěli do New Yorku na akademickou konferenci věnovanou československé literatuře a kultuře. A tahle věta také svým způsobem uvozuje knihu Františka Stárka Čuňase a Martina Valenty Podzemní symfonie Plastic People (Argo / Ústav pro studium totalitních režimů, 2018). S použitím všech dostupných archivních materiálů v ní autoři podrobně mapují příběh undergroundové kapely, která svou hudbou a texty, ale i svými politickými postoji významně ovlivnila nejen své vrstevníky, ale ještě několik dalších generací.

Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolností objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu. Psal se rok 1965 a ty, kteří se majálesu zúčastnili, dostal americký básník svými buddhistickými mantrami do takového transu, že skandovali hesla typu: „Zdravíme VB a neveřejnou taky“ nebo „Brávo, brávo, co tomu řekne zítra Rudé právo“. Inu, řeklo, a VB jakbysmet, což pro Ginsberga nakonec znamenalo vyhoštění z Československa.

Beatnici, Timothy Leary, Ed Sanders a kapela The Fugs, psychedelie - to byly hlavní vlivy, které do sebe nasáli ti, kdož koncem září 1968 založili kapelu The Plastic People of the Universe (dále jen PPU). Ačkoliv její vznik nijak nesouvisel se srpnovými událostmi téhož roku, jak zdůrazňují Stárek s Valentou, v dalším období se už skupina nemohla společensko-politickým reáliím své doby vyhnout. Mám tím na mysli především její provázanost s disentem a později s Chartou 77. Zcela určující pro směřování PPU pak byla péče Ivana M. Jirouse, který kapelu včas vydrápl hudebnímu prorežimnímu byznysu, což ovšem znamenalo ztrátu možnosti oficiálně vystupovat. To nastalo s nástupem normalizace v sedmdesátých letech. PPU začali hrát po různých barácích, stodolách a statcích, kam se sjíždělo publikum, které se také odmítalo adaptovat na husákovské poměry a vyhledávalo svobodnější umělecké vyjádření, než předváděl mocí posvěcený mainstream.

Za jakoukoliv cenu

Z období před rokem 1976, v němž došlo k procesu se členy PPU, vyčnívají dvě události zcela zásadního významu. Jednak to byla Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž kromě jiného napsal: „Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí.“ A pak to také bylo osobní setkání Jirouse s Václavem Havlem, které sice bylo v undergroundu přijímáno rozporuplně, ale znamenalo jak pro svět druhé kultury, tak pro svět literární elity vyhnané ze Svazu československých spisovatelů vzájemné obohacení. Do té doby obě komunity působily paralelně vedle sebe a příliš si nedůvěřovaly. Když pak v březnu 1976 došlo k zatýkání členů PPU a jejich příznivců, byli intelektuálové kolem Václava Havla jediní, kdo se obviněných veřejně zastal. Že pokračováním této podpory pak byl i vznik Charty 77 snad netřeba dodávat.

Číst dál: Svatava Antošová: Jen vy jste byli skutečný underground

Svatava Antošová: Hrajeme ruskou ruletu?

Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.

 Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.

To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.

Číst dál: Svatava Antošová: Hrajeme ruskou ruletu?