V sobotu 30. srpna se na volarském náměstí před kostelem pomalu scházejí lidé. Blíží se slavnostní rozloučení s utonulým Ferrym Klišíkem. Stojí tu hnědák Budulínek zapřažený do vozu. Z jeho rohu trčí stožárek a na něm povlává vlajka, která připomíná tibetskou, jen slunce nahradila chalupa Klišíků a střídají se na ní paprsky červené a zlaté, ne červené a modré, jako na vlajce tibetské. A vedle chalupy se pase kravka. Pod vlajkou má svěšenou hlavu velká slunečnice a naproti u levého předního rohu je uvázaná k tyči mohutná rostlina konopí a na holi nasazený černý Ferryho klobouk. Výzdobu doplňují bílé hortenzie. V pět hodin, přesně ve chvíli, kdy z nepochopitelných důvodů začíná ve volarském kině promítání filmu Raději zešílet v divočině, se průvod dává do pohybu. Na voze sedí grafik Tomáš Hauser a indolog Michal Just. Oba mají položené akordeony a hrají monotónní hudbu, která mě fascinuje. Jdu vedle vozu a naslouchám překrývajícím se tónům a tichému zpěvu obou mužů. Zpívají šivaistickou Velkou mantru vítězství nad smrtí: „Om Tryambakam yajamahe sugandhim pushtivardhanam urvarukamiva bandhanan mrityor mukshiya maamritat.! Óm. Uctíváme tříokého (Šivu), jenž voní a podporuje růst a výživu. Jako je okurka uvolněna ze svého stonku, nechť jsme osvobozeni ze spoutání smrtí – ne však od nesmrtelnosti.“
Loučení s Ferrym –
za zadkem koně zní
šivaistická mantra.
Těžko odhadnout, kolik lidí se smutečního pochodu účastní. Ale je to opravdu smuteční pochod? Neklidný Budulínek občas popoběhne, musíme jej dobíhat. Nějaká žena vyfukuje bubliny z bublifuku, další účastník zapaluje vonnou tyčinku. Mezi pochodujícími jsou všichni možní lidé, kteří měli Ferryho rádi. Vidím staré máničky z undergroundu, dredaté huliče trávy, přírodní lidi v rozevlátých vzdušných šatech z chalup na samotách ale třeba i konvenčně oblečeného nakladatele Ivoše Stehlíka. Pobíhají tu děti, někteří se smějí, jiní mají posmutnělé tváře jako Ferryho platonická láska Jiřinka s rudým třetím okem na čele. Trochu se ten průvod podobá pouti kejklířů k další štaci. Chybí jen tanečníci a bubeníci a ti s rolničkou, kteří se dokážou vysmát do tváře i smrti. Ale smrt je vážná věc, to si nějak uvědomují všichni, a ta poslední štace čeká na každého z nás. Procházíme zvolna Volary, občas se někdo ohlédne, ale zvědavě vyběhnou na chodník leda Romové. Možná se v nich probouzí stará vzpomínka na kočování.
Z Volar stoupáme na obzor, odkud už je vidět chalupa Klišíků. Tady na nás čeká Ferryho brácha Ondra a pod nohy se nám plete jejich černý pes Joint. K Tomášovi a Michalovi pokládá žena do vozu unavenou dcerušku Marii Jáchyma Kaplana. Za zády na východě mohutní oblačná kupa. Její základna tmavne, zatímco nám v ústrety svítí slunce, už trochu zezlátlé, v jehož paprscích se snášejí třpytící se ojedinělé krůpěje přeháňky. A mrak narůstá, až dosáhne hranice, kde se začíná nenápadně rozšiřovat v kovadlinu. Nad jeho oslnivě bílým vrcholkem se vytváří jakási vláknitá čepice, připomíná závoj nebo věnec nebo – svatozář? Na louce před chalupou zapalují oheň, lidé vytvářejí kolem něj široký kruh a jeden po druhém, jak kdo chce, si bere do ruky mikrofon. Někteří recitují Ferryho básně, jiní se dělí o vzpomínky na něj. Točí se dobré pivo z pivovaru Chříč. Pak slunce zapadá a na západním nebi se vykreslují červánky, temné čočky s purpurovými okraji připomínajícími flotilu doprovázející Ferryho bárku, která pluje kamsi do neznáma. Až za soumraku začíná hrát v širokém stanu šumavská kapela Walden. V nové písni složené k poctě Ferryho, zpívá kytarista Martin Patras: „Františku, slyšíš nás? Dej nám znamení. Františku, slyšíš nás? Smrt nic nezmění! Franto, vole! Jak se máš? Franto, vole! Kdy zavoláš? Františku, slyšíš nás? Kde ticho pramení. Františku, slyšíš nás? Cítíš naše chvění? Franto, vole! Franto, vole! Franto, vole!“ Zpěvákův hlas se zvyšuje, volá stále hlasitěji a nám běží mráz po těle.
