Domů

SONET O TICHU

Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,

přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,

vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,

kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?

Ticho protkávané hřměním četných bouří,

hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,

šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,

v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.

Ticho prostoupené kroky věčnosti,

útěšností zahrad, líbeznou vůní,

kam jsi se ztratila jasná radosti,

chlad věků prosakuje temnou tůní,

jako vody v řekách, stále plyne čas,

co bylo není už, nevrátí se zas.

NA CESTĚ

(rondel)

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory,

opojná vůně luk pod javory,

vlčí máky u cesty, šumí bor.

V řece žití z hezkých chvil stavět vor,

prsty stromů vlají jak prapory,

spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

Blíží se bouře, blíží se tma,

vichřice zmítá děravým hnízdem,

nicota, zmar čiší tímto místem,

náhle však hlas mláděte z jeho dna.

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

(V Košťanech 26. června, v den strašnického pohřbu)

V zásvětí jsem ho znal už dávno.

Od prvního společného setkání.

Zčernalými průsvitnými zuby mluvil a smál se

bez ostychu, co mu rozmarná ústa stačila.

Tak nějak se směje ďábel.

Vyvrávoral jsem z vyuzeného sklepení

do tmy, plíce roztržené poznáním:

Vypletl jsem si bláhově hovor vlákny

fádních výrazů, až v síti

jsem sám byl cvrčkem, co uvízl.

V kontrastu s ním – trapné.

Cvrček, seznamte se prosím, tohle je pan Cvrček.

Pavouk si dosouká své vlákno

a měsíc mu osleplou žlutí přisvitne.

Krále jsem pak vídal zřídka.

Dantem bych mu být neuměl, to sotva,

aby si odzkoušel roli Vergila.

Sám si dovedl nalézt lepší uši, špičatější.

O svých literárních objevech jsme si ale psali:

ošatka s kynoucím těstem,

a žádné děvče v kroji u toho.

Jeho lebka s rysem prosvítající tváře

pomalu mě přestala mást

a ten pichlavý pohled se sovími pytlíky

míval jsem při čtení analýz

leda vzadu v myšlení, teď soustředěnějším.

Nebyl jsem jistě sám,

kdo se na jeho pojednáních kochal.

Je snad víc tiplic, které otesalo básnictví

do základu svého soklu.

Ty jeho spády prudkých postřehů!

Esej jak med pod víčkem zavařovačky

s utopeným břitem i špičkou zároveň.

Tak jak ho zapsal poslední surrealista

z odlesku vlastní doktríny.

I v graciézních tanečních úkrocích

trochu kopytnatý ďábel.

KNIHOVNA NA VLNÁCH

(doprovodný program)

2. 7. 19.00 / Sylva Fischerová: Kostel pro kuřáky

Křest nové sbírky básnířky města Prahy Sylvy Fischerové. Večer uvádí David Vaughan

23. 7. 19.00 / Večer s časopisem PLAV

Křest dvou národních (norského a jihokorejského) čísel PLAVu ve spolupráci se Skandinávským domem. Večerem provázejí redaktorky a překladatelé obou čísel.

(A)VOID Floating Gallery, Náplavka, Praha 2

…aneb po stopách zapomenutých osudů

Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.

Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020

Sbírku Milana Šedivého Kabát i tabák sestavenou výhradně z palindromů s podtitulem "Úmor dní, lapsus palindromů" vydává Knihovna města Plzně v Pro libris v edici Ulita, svazek 61 - zde několik ukázek:

Nakroj orkán.

Již o kosy vesel, v lese vysoko žij.

Mátoha má ho tam!

Dochází mi záchod.

Srpen uvál purpur u průplavu, ne prs.

Pamelo, plival pivo, vyplavil pole map.

U kin čela vyvolaná naloví válečníků.

Drby - ta půvaba v úpatí Brd.

Akt si vytká aktivistka.

Anjeli nevadí dávení lejna.

Údu odér - krédo údu.

Do vlků mává mukl vod.

Cena, spisovatel, dílka a klid. Létá vosí psanec?

Okorá baroko?

Mé voly, Li Po, opili lovem.

Tak šumí muškát.