Příběh enigmy i historie kryptologie v Praze je putovní výstava věnovaná slavnému stejnojmennému šifrovacímu stroji používanému za druhé světové války, na němž měl lví podíl britský matematik Alan Turing , známý též za svůj slavný Turingův test. Výstava, kterou lze spatřit v Praze v Národním technickém muzeu do 30.8. 2026 nás provádí dějinami šifrování od starověku až po událost války, která ohrožovala Británii a celou Evropu. Proti hitlerovskému Německu se vzedmula vlna odporu proti potlačení autoritářské ideologie. Příznačné je to, že výstava putovala z Košic přes Brno až do Prahy a právě o slovenskou kulturu vyjadřujeme obavy.
Jako by nám slovenská intelektuální elita naznačovala, na co se máme připravit, až bude ohrožená naše demokracie v době hybridní války. Představuje nám mimo jiné i rekapitulaci principů, kterak se vzájemě informovat, až se tzv. oficiální zpravodajské kanály uzavřou. Vždyť už slavná socíální síť X (dříve Twitter) se proměnila v toxické rejdiště sil rozdělující mezilidský konsensus a ofenzivní boj hrstky miliardářů chopit se kormidla. Abychom se zcela nezbláznili v tzv. postpravdové společnosti a v hyper-realitě, která nás nutí uzavírat se do vlastních bublin, jsme odsouzeni k udržení vzájemného "síťování". Probudit se do vlastní reality a udržet kurz sebevzělávání v době plochozemských kulturních válek. I taková slovutná instituce, jako je katolická církev, podlehla a stala se v osobě kardinála Duky rozdmýchávačem takové války, i když v tradici nauky je přepečlivé vážení slov v řeči i textech starých scholastiků.
Bylo to vloni uprostřed nejbarevnějšího podzimu, kdy jsme s Klubíčkem zavítali do zapadlého koutu Ostrova v Labských pískovcích. Klubíčko tam kdysi jezdila se svým milým trempem Rysákem. Ten kout jí přirostl k srdci a chtěla s ním seznámit i mě. Vypravili jsme se tam na čtyři dny od 20. do 24. 10. 2025 a ubytovali se v kempu Pod Císařem. Počasí nám tenkrát nepřálo. Kromě prvního večera, kdy jsme obdivovali bronzovým svitem nízkého slunce rozpálené pískovcové hroty skal, nám po zbytek času pršelo či mrholilo a po okolních lesích bloudily chmurné mlhy. Místní restaurace zela skoro prázdnotou. Po našem odjezdu končila sezóna a kemp otevírali zase až z jara. A tak jsme večery trávili u piva a naše nálada klesala k bodu mrazu. Dala se s námi do řeči štíhlá blondýnka Pavla Nežerková. Klubíčko se zmínila, že píšu poezii. Všimla si plakátu na autorské čtení nějakého literáta, navrhla tedy, že bych mohl příští rok přijet a uspořádat tu autorské čtení i já. A Pavla souhlasila. Pak jsme odjeli vstříc neveselým dnům, které vyvrcholily mým rozchodem s Klubíčkem.
Na Ostrov bych nejraději zapomněl. Ale Pavla Nežerková nezapomněla a ozvala se mi. Jako žena činu hned navrhla datum celé akce a hudebníka, který nás bude doprovázet. Byl jím kytarista v Ústí nad Labem populární kapely Houpací koně Jiří Imlauf. Bylo mi hloupé couvnout, na druhou stranu jsem se do Mekky skalních lezců a trempů i trochu těšil. Byl jsem přesvědčen, že někdo z mých známých poetů na možnost autorského čtení kývne. Nejprve jsem oslovil Patrika Linharta z Duchcova a Radka Fridricha z Děčína. Oba to nemají do Labských pískovců daleko. S dopravou do těchto končin jsem měl problémy spíš já. Ze Šumavy to mám přes celou republiku a nakonec se ukázalo, že tam pojedu až z Amsterodamu.
První problém se objevil ve chvíli, Kdy Patrik oznámil, že tam jet nemůže, protože jej hned následující den čeká cesta do Irska. Oslovil jsem tedy dvě ženy, Svatku Antošovou a Irynu Zahladko. Svatka, která též bydlí poblíž, v Teplicích, ihned souhlasila. Iryna Zahladko mi napsala: Milý Romane, srdečně zdravím a děkuji za zprávu. Bohužel v ty dny budu v Katovicích, a proto Vaši nabídku nemohu přijmout. Navíc, Asociace spisovatelů nedoporučuje účastnit se čtení zadarmo (nebo za cestovné nebo za čokoládu) a snažím se být s kolegy solidární. A pokud správně chápu, jde o vystoupení v lokaci, která je navíc výdělečná. Možná se mýlím. Každopádně přeju hezkou událost. Chvála Bohu, že se v těchto obchodních záležitostech v oblasti poezie nevyznám a že nejsem vázán doporučeními Asociace spisovatelů.
Báseň na dnešní den 6. května 2026
Možná se ztratím
ve tvých vůních.
Chtěl bych si to zopakovat
nejméně stokrát znovu.
Jako slunečnice
se žlutými meči.
Modlitba převozníka
Chtěl bych
pro tebe poslat
a pak se v bouři milovat.
Vím,
co by se stalo.
Bouře by utichla.
Došel bych na kraj mola
a modlil se u hrdla pacholat
a loď,
jak převáží slané hvězdy
oděné do tvých vůní.
Dvě blízké sestry
Jsou to dvě sestry,
proč bych to nepřiznal,
Aharas a Simetra,
kladou věnce ke společným padlým,
písek dávkují po kávových lžičkách,
s úctou překračují skarabea
a nechávají svá lýtka omývat
Mořem ticha na Měsíci.
Jsou to dvě na chvíli osleplé
nosičky vody v dlouhých sukních,
co sotva drží tvar;
nechtěj o nich všechno vědět;
jsou blíž,
než by se zdálo.
Sahara a Artemis.
Artemis trochu víc.
Autorem citátu použitého v titulku je francouzský filosof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Tato čtyři slova snad nejlépe vystihují, o čem je kniha Martina M. Šimečky Výjimečný stav s podtitulem Jak dobře žít ve zlých časech (Respekt Media, 2025). Název jeho knihy je však poněkud zavádějící pro toho, kdo nesleduje dění na Slovensku a debaty o něm kontinuálně. Sousloví „výjimečný stav“ tak může vyvolat asociace se stavem, který vyhlašuje stát, pokud je narušován pořádek v dané zemi (např. Polsko v roce 1981 v reakci na sílící hnutí nezávislých odborů Solidarita, Francie v roce 2015 po teroristických útocích v Paříži, nedávno Venezuela). Šimečkův Výjimečný stav je ale o jiné "výjimečnosti": o té, jíž dosáhne přemýšlivý jedinec, který se dokáže vyhnout stádnosti a masové hlouposti. Podmínkou pro to je odvaha a schopnost unést svou osamělost v davu. Šimečka tu schopnost má. Průpravu k ní získal už před rokem 1989 v jednom z uskupení disentu, které si říkalo „paralelní polis“ (podle stejnojmenného eseje filosofa Václava Bendy), a pokračoval v jejím cizelování jako člen Veřejnosti proti násilí (pro nepamětníky: slovenská obdoba českého Občanského fóra) i později ve své nakladatelské a novinářské činnosti. V roce 1990 založil nakladatelství Archa, po roce 1997 byl šéfredaktorem týdeníku Domino fórum, dále deníku SME a českého týdeníku Respekt. Od roku 2016 je komentátorem Denníku N.
Když v květnu 1978 psal Václav Benda svůj esej o tom, jak žít svobodně v nesvobodě, jistě netušil, že o bezmála půlstoletí později a po třiceti šesti letech budování demokracie bude doba zralá na knihu o tom, jak žít svobodně ve svobodě. K paralelní polis se totiž člověk nemusí uchylovat pouze v diktatuře, ale i v oslabené demokracii. I tehdy se může objevit potřeba vytvářet paralelní struktury ke strukturám oficiálním, jež se ukazují jako nefunkční. Ke zkušenosti s životem v paralelní polis se Šimečka v textu několikrát vrací a připomíná i její tři nepsané zákony, na nichž stála, a které si sám pro sebe formuloval takto: „První zněl, že žádná urážka nesmí kohokoli vyhánět z paralelní polis. (…) Druhým byl princip solidarity, podle něhož každý, kdo usiloval o dohodu nebo kompromis s diktaturou pro svůj vlastní prospěch, ztrácel morální právo být obyvatelem paralelní polis. (…) A konečně třetím nepsaným zákonem byl respekt vůči míře odvahy, která byla u každého jiná a nikdo neměl právo druhému vyčítat, že nechce riskovat vězení nebo budoucnost vlastních dětí.“ A připomíná ještě něco: jak důležité bylo, že v prvních letech demokracie se dostali do mocenských struktur obyvatelé této polis, kteří byli zvyklí na diskuse s názorovými protivníky a díky tomu si pak dokázali vážit svých politických soupeřů. To už dnes neplatí. Názorový protivník je nepřítel na život a na smrt.
Tak se nám Pavel Kukal potřetí oženil. Vypravili jsme se na jeho svatbu s Kájou Benešem vlakem. Ale špatně jsme se smluvili, já si sedl do posledního vagónu a on se uvelebil ve druhém. Ještě, že mě upozornil průvodčí, že se můj vagón bude odpojovat v Neratovicích. Tak jsem se na zastávce přemístil dopředu a Káju jsem tam objevil. V Mělníku jsme přesedli na spoj do Velkých Žernoseků, kde měla svatba proběhnout ve vinici u Mikulenkových.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Měl jsem tu čest, že jsem byl pozván na všechny tři Pavlovy svatby. A všech jsem se také zúčastnil. Na tu první mám smíšené vzpomínky. Dana, kterou si tenkrát Pavel bral, byla zdrženlivá a chladná. Když podávala ruku, byla to jen bezvládná dlaň, myslím, že se tomu říká leklá ryba. Veselka byla vážná, nikdo jako by se na ní nebavil. Přijel jsem s Helenou. Byli jsme tenkrát ještě zamilovaní. Hudba nás roztancovala, ale nikdo se k nám nepřidal. A tak jsme dováděli jen my dva, smáli se a já najednou zaslechl, jak někdo pronesl: „Tak nevím, kdo se tu vlastně žení a vdává?“ A pak někdy ve čtyři odpoledne byla svatba rozpuštěna. „Je to tak lepší,“ řekl Pavlův čerstvý tchán, pan Převorovský. „Dřív, než se někdo opije.“ Také druhá svatba pro mě skončila dřív, než pořádně začala. Pavel si bral Zoru, básnířku, která se bavit uměla, bohužel jsem se opil tak brzy, že jsem musel předčasně vyhledat lože. Tak jsem si užil až třetí Pavlovu svatbu.
 |
 |
 |
Krásnější místo si Zdeňka a Pavel nemohli vybrat. Svatební obřad proběhl v jižním svahu přímo ve vinici pod právě rozkvetlou třešní. Pavlův syn Tomáš a jeho přítelkyně Kateřina tlačili kočárek s malou Leou. Měli s ním co dělat, trochu mi připomínali dělostřelce táhnoucí svá děla do hor v Dukelském průsmyku. Zdena vystoupala k obřadnímu stolku zavěšená do Pavla. Pavel se oblékl jako mušketýr Porthos, Zdeňka mu stála po boku v odění zámecké paní. Kulisu nám vytvářelo impozantní trojhoří Lovoš, Milešovka a Kletečná, v údolí jsme viděli i kousek Labe. Jako svatební hosté nám kolem hlavy kroužily první jiřičky. Sluneční paprsky naplno hřály a obloha se prohloubila do syté modři.
Z básníků dorazila tentokrát jen Svatka Antošová a František Burda z literárně výtvarné dílny Ars poetica. My čtyři i s Kájou Benešem jsme se drželi pospolu. Kája Pavla označil jako sériového manžela, nepřítomný Vojta Malý zase za sňatkového vytrvalce, což v nás vyvolalo bujarý smích. Po hostině, která proběhla v Koštovně, jsme sestoupili do sklípku k ochutnávce vín. Paní Mikulenková nám podala odborný výklad. Co abstinující alkoholik jsem se mohl potěšit jen pohledem. A tak mě nakonec nejvíce zaujal zvápenatělý pavouk visící z klenby sklípku místo krápníku a zpola zazděné mince. Svatka ocenila půvab Pavlovy dcery Andrey, která se svatby zúčastnila i se svými dětmi Jasmínou a Doronem. Já se zase platonicky zamiloval do servírky, která kromě obsluhování v Koštovně pracuje i na vinici. Poznal jsem, jaké to je prožít svatbu ve střízlivosti. Do Prahy mě odvezl Tomáš ve svém autě.
Fotografie: Roman Szpuk
Strana 1 z 45
