V sobota 1. května 2021 od 18:00 pořádají: Petr Vaculovič, Daniela Andršová a Michal Oliva
Jednatřicetidenní 11. ročník festivalu původní autorské tvorby, tentokrát online z důvodu epidemiologické situace. Návrh programu festivalu je uveden níže, definitivní program bude zveřejněn 15. dubna 2021.
Náš dlouholetý kumpán Bohuslav Vaněk-Úvalský vysílá se svými kumpány podcast Rádia Nerad
Tak už otevřete kotce
chci být zase tam
kde proudí všemi směry
pohrobci mladého Přemyslovce
synové a dcery
a jako ten jeho kůň
co se už sto let postí
stanout s rozevřeným chřípím
na Václavském náměstí
a mít jako on
zase stejně daleko i blízko
k zemi
i ke svatosti
...
Neuronové sítě už umí napsat povídku, s nápadem přišli Češi
...Ale náš poetický SWARM (dav, zástup, houf lidí, sebranka ap.) s tímto faktem nakládá po svém. Hleďte na naše kolektivní výtvory vzešlé z Básnických her:
Opij se rohlíkem
pak přidej do kroku
já jsem pinda pokroku
a nežij, jdi ve třech
nebo se dívej ze střech.
A kadidlem smíru
válčím proti míru
David rve se s Goliášem
já usínám nad gulášem
s erotickým ruměncem
usnul smrti pod věncem
bděl pak noci v kuropění
ve slastném ztopoření
Hodina pravdy udeřila
leč sebranka ničemu nevěřila
udeřila hodina podruhé
osazenstvo dělá hehehé
udeřila hodina potřetí
hrozí snad někomu početí?
Raději mám Lucku Bílou
s Klausem pěla jednou dírou
prapodivně rozvodněná
Szpukva divně zněla
asi ze mě nebo z táty
vešel jsi do života zpocenými vraty
V neděli 21. března zemřel v Krakově významný polský básník, prozaik, esejista a překladatel Adam Zagajewski. V Polsku se stal od roku 1975 zakázaným autorem poté, co podepsal protisovětskou petici List 59. V roce 1982 odešel do emigrace - nejprve do Francie a později do USA, kde přednášel na houstonské univerzitě. Do Polska se vrátil až v roce 2002. V Česku je známý už od konce 80. let, kdy jeho básně vyšly v samizdatu antologie polské poezie Slovo a zeď (1987, 1988 - přel. Daniela Lehárová), dále výborem Vítr ve větvích (BB/art, 2004 - přel. Daniela Lehárová) a především uceleným výborem z díla, který pod názvem Neviditelné věci vyšel v českém překladu Michaela Alexy v ostravském nakladatelství Protimluv (2015). Jedná se o výbor ze sbírek Návrat, Antény, Neviditelná ruka a Asymetrie.
U příležitosti jeho návštěvy pražského Světa knihy v květnu 2018 s ním pro časopis Tvar udělala rozhovor polonistka Lucie Zakopalová - přečíst si jej můžete zde: https://itvar.cz/permanentni-sentiment-se-meni-v-ideologii
foto Tvar
V loňském roce, 20. října, uplynulo 85 let od smrti amerického polárního badatele Adolpha Washingtona Greelyho, který vedl v letech 1881-84 zčásti úspěšnou, zčásti tragickou expedici do Arktidy. Měla dva cíle: dostat se co nejdále na sever a překonat tak rekord Britů z let 1875-76, což bylo 83°20'26 ″ severní šířky, a pátrat po nezvěstné lodi Jeannette, která zmizela o dva roky dříve při pokusu o dosažení severního pólu. O tom, čím vším si musela pětadvacetičlenná výprava během tří let strávených za polárním kruhem projít, napsal ve své poutavé knize Labyrint z ledu (Prostor, 2020) Buddy Levy. Vycházel při tom nejen z dobových materiálů, uložených v archivech, ale i ze záznamů vyprávění přeživších členů expedice, jakož i z dokumentů a zpráv napsaných účastníky záchranných akcí.
Ďáblova symfonie – tak nazývají polární badatelé zvuk, který vydávají ledové masy v moři, když se vlivem větru či vodních proudů pohybují a třou se o sebe. Zvuk, jenž vzbuzuje obavy, chcete-li ledem proplout, a beznaděj chcete-li po něm přejít či přejet na saních. Když risknete to první, s velkou pravděpodobností led vaši loď sevře a znehybní na dobu, kterou nelze odhadnout – pokud ji ovšem rovnou nerozdrtí; když risknete to druhé, může se kus ledu, na němž se právě nacházíte, odlomit a unášet vás po moři neznámo kam – pokud se nepropadnete do ledové vody, jež se nad vámi zavře. Přesto se do těchto nebezpečných končin vydávaly výpravy z různých zemí ve snaze posunout lidské poznání o kousek dál. Pro expedici A. W. Greelyho ten „kousek“ znamenal šest kilometrů, o které se jeho muži dostali blíže k pólu, než v úvodu zmínění Britové - a to na 83°24' severní šířky. Šest kilometrů se nám může zdát z tepla našich domovů směšných, ale musíme si uvědomit, že rekord Britů byl zlomen po přestálé polární noci, jež trvala od poloviny října do konce února (cca 130 dní tmy a mrazů), a že ho bylo dosaženo třemi muži po dlouhé a strastiplné cestě na saních a pěšky: „Byli pryč šedesát dní, spali ve vojenském stanu, všichni tři ve spacáku z buvolí kůže, urazili skoro tisíc šest set kilometrů a nově zmapovali dalších sto šedesát kilometrů grónského pobřeží. Absolvovali čtyřicet šest pochodů, každý s průměrnou vzdáleností kolem třiceti kilometrů za velmi nízkých teplot, které jednou klesly dokonce až k – 45 °C,“ píše Levy a dodává, že když se vrátili na Fort Conger, byli polomrtví vyčerpáním a trpěli sněžnou slepotou.
Skvělý, ale naivní plán
Fort Conger byla vědecká stanice, kterou si výprava zbudovala na severu Ellesmerova ostrova (kanadské pobřeží), odděleného od Grónska jen úzkým průlivem, a stála o čtyři sta kilometrů severněji než poslední známá eskymácká osada. Tato stanice byla jednou ze čtrnácti výzkumných pracovišť rozmístěných po celé Arktidě v rámci celosvětového projektu, zaměřeného na sběr astronomických a meteorologických údajů, a také údajů o zemském magnetismu. Otcem tohoto projektu byl Němec Carl Weyprecht, jenž o deset let dříve než Greely vedl jinou polární výpravu s cílem dosáhnout severního pólu; pólu sice nedosáhla, ale v Barentsově moři severně od Ruska narazila na do té doby neznámou pevninu, kterou nazvala Zemí Františka Josefa – viz kniha dalšího účastníka této objevitelské cesty Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), kterou jsme ve stejné rubrice reflektovali ve Tvaru 4/2020.
Greelyho plán byl takový, že se na Fort Congeru budou věnovat vědecké práci a geografickému průzkumu okolí až do roku 1884, přičemž za nimi každý rok v létě připluje loď s novými zásobami a zároveň odveze náklad, který už nebudou potřebovat – včetně zpráv, hlášení a výsledků nejrůznějších měření. Plán to byl na první pohled skvělý, ale v nevyzpytatelných klimatických podmínkách dálného severu naprosto naivní. První loď, která za nimi v roce 1882 vyplula, byl Neptune. Jeho kapitán obdržel příkaz, aby v případě, že se mu kvůli ledu nebo špatnému počasí nepodaří doplout až do Fort Congeru, založil na předem určených místech zásobovací sklady potravin. Ty by pak použila Greelyho výprava, kdyby byla nucena nastoupit zpáteční cestu bez podpory jiného plavidla - tak se bohužel nakonec i stalo...
Při četbě pasáží o vypravení zásobovací lodi jen nevěřícně kroutíte hlavou, když sledujete, s jakou lehkomyslností a nezodpovědností jednají nejvyšší američtí vládní představitelé, a jak jejich byrokratické spory a papírování vše jen zdržují. Ačkoliv znali Greelyho požadavek, že loď musí připlout nejpozději do srpna, protože pak se už nedostane ani do Fort Congeru, ani zpátky, byli schopni ji vypravit až 8. července. Koncem srpna tak byla stále ještě stovky kilometrů jižně od Fort Congeru a kvůli ledu nemohla dál. Kapitán nechal vyložit zlomek potravinových zásob a obrátil loď na cestu domů. Znovu nevěřícně kroutíte hlavou, když se o pár stránek dál dozvíte, že „na palubě zůstalo dva tisíce potravinových dávek, což byly téměř veškeré zásoby jídla, které měly být doručeny do Fort Congeru a jež Greelymu a jeho mužům mohly vystačit na tři až čtyři měsíce.“
