Tuhle otázku jsme si s Pepou Strakou kladli, když jsme spolu v květnu tohoto roku vyrazili poprvé do Berlína - tedy kladla jsem si ji spíš já, protože pro Pepu Berlín žádným Babylonem, rozuměj: bludištěm, není; zná ho dobře. Ale na mysl se vkrádá ještě jiná paralela a to s německým seriálem Babylon Berlín, který běžel na ČT a jehož děj se odehrává v letech 1929-1933, čili v období Výmarské republiky, a je dost děsivý. Metaforu starověkého města Babylonu, jehož obyvatelé se podle knihy Genesis po potopě rozhodli postavit věž sahající až do nebe a byli za to bohem potrestáni změtením jazyků, lze použít i dnes, i když v poněkud soft podobě: Berlín sice je mnohojazyčný, ale nevím, jestli lze mluvit o božím trestu...
Naším, resp. mým cílem byl tehdy hrob Marléne Dietrich na hřbitůvku v Schönebergu, kam mě Pepa úspěšně dovedl, a kde ob hrob objevil místo posledního odpočinku světoznámého fotografa Helmuta Newtona - a já zase o kus dál hrob Marléniny matky, Josefine von Losch. A ačkoliv jsme si celou cestu povídali, slyšela jsem za našimi slovy ještě třetí hlas, který mluvil jakýmsi neznámým jazykem. Později mi došlo, že to k nám mluví duch tohoto města (der Geist dieser Stadt). Jak jsem pochopila, Pepa s tím už svou zkušenost měl, ale mně se to stalo poprvé. Žádné jiné město, které jsem kdy navštívila, ke mně takto nepromlouvalo. A Berlín promlouval naléhavě... Tahle jeho "hlasová alchymie" ve mně vyvolávala obrazy z historie a zároveň dráždila mou fantazii. Poznamenala jsem si malý background k příští básni: "Dívka se sklání nad polévkou z tuřínu / a představuje si že na její hladině pluje svět / že pluje pomalu s lehkým pohupováním od jednoho / okraje talíře ke druhému a zpátky podobný oku / mastné skvrny do níž stačí zabořit lžíci a rozplyne se / hltavě polyká řídká sousta aby stihla ujíst co se dá / z bídy prvních poválečných let nevnímá jejich chuť / je ráda že se trochu zasytí ach můj světe pomyslí si / když je talíř prázdný jak snadné by tě bylo zničit / střepiny století které přišlo o rozum smete ze stolu / vykartáčuje uniformu po otci a uloží ji do truhly / ze zdi stržený krucifix vrátí na jeho původní místo / soška na kříži má ulomenou nohu a trnová koruna / sotva drží můj bože povzdechne si dny křesťanství / se zdají být sečteny..."
V pátek 25. září jsme se na louce v Hradišti Levý Hradec naposled rozloučili s básníkem a redaktorem Tvaru Milanem Ohniskem (16. 7. 1965 - 2. 9. 2026). Sotva jsem na nádraží Roztoky-Žalov vystoupila z vlaku od Kralup, vystoupili z vlaku od Prahy jiní pasažéři: Patrik Linhart, Vojtěch Němec a jeho dívka. Tušila jsem, že na někoho narazím už na nádraží a že nebudu hledat cestu sama, ale že půjdeme společně. Na louku za hřbitovním kostelíkem jsme dorazili asi za dvacet minut. Byl krásný slunečný den - lepší snad pro Milanův definitivní odchod z tohoto světa nemohl být vybrán. A bylo příjemné být tam ještě před začátkem oficiálního programu a být svědky toho, jak vše teprve vzniká: mezi stromy na natažených šňůrkách se pomalu rodila fotogalerie, stoly začínaly zaplňovat podnosy a talíře s občerstvením (myslelo se i na vegany), v ohřívacích nádobách probublávaly dva druhy guláše (houbový a hovězí)...
Na pódijku, z kterého brzy zazní oficiální proslovy a vzpomínky přátel, vyrůstala barevná kytice, vedle ní v malířském stojanu Milanův portrét, pod ním dvě mísy svíček připravených k zapálení a k položení na hladinu vody v další míse. Vlevo od pódijka čeká na zapálení dřevo v železné míse a já se na oheň těším... Dřevo bude určitě vonět, kouř trochu štípat v očích a z plamenů sálat teplo - hřejivější, než slunce, které co chvíli vylézá z mraků. A v té chvíli si říkám, zda se někdo, až nastane ta chvíle, takto rozloučí i se mnou. Mám o tom pochybnosti, neboť jsem bez dětí i příbuzných, a už vůbec nevím, jaké okolnosti a kde mě z tohoto světa odvedou... A představuji si, jak mě město Teplice pohřbívá na své náklady a jak jsou jeho představitelé, zcela určitě z politické strany, kterou bych nevolila, na ten nutný úkon naštvaní, he, he...
Ale to už přicházejí další hosté: kolegové z Tvaru Lukáš a Matěj Senftovi, Michal Škrabal, Olga Stehlíková, Božena Správcová, Kamil Bouška, Martin Lukáš, Jaromír Typlt, Karel Škrabal, Zdeněk Volf, dále bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, pirátský poslanec Ivan Bartoš, novinářka z Respektu Ivana Svobodová (Milanova partnerka), spisovatelky Irena Dousková, Ivana Myšková... a mnoho a mnoho dalších, které si můžete najít zde ve fotogalerii - všechny fotografie jsou zvětšovací a jsou dostatečně výmluvné, dalších slov netřeba. R.I.P., Milane!
V galerii Arte Nova v Pražských Záběhlicích proběhla vernisáž výtvarných prací Jiřího a Anety Kiliánkových. Jako kurátor výstavy se ukázal Bohuslav Vaněk-Úvalský, jehož Krásné nakladatelství doprovodilo knižní vydání Kiliánkových kreseb ve sbírce Dny hadonoše / kreslený zodiak s básněmi Kamila Prince.
Autorským blues večer doprovázel Bubák.
Zajíc, země 1879, 1939, 1999
Než v Platonově zůstat sluji,
to radši v propast skočím.
Když faleš světa pozoruji,
tak nevěřím svým očím...
Je lepší poznat krutost faktů
než zůstat v klamu na mráčku.
Kdo míří střemhlav k Ďábla paktu,
ten nevytočí zatáčku
Zajíc, vzduch 1855, 1915, 1975
 |
 |
 |
Strana 1 z 51
