Karel Hynek Brácha: Dorazila doba sexistických lyrizací
„[…] okouzlení a tajemství jsou dvě sestry, které se vedou za ruce. Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní. Jste i v mizérii těchto dní perskými princeznami.“ Takhle básník Petr Kukal svým osobním vyznáním v deníku Metro opěval prastarý ženský princip. Z toho, co se následně pak stalo, je ale zřejmé, že opěval jen chiméru. Doba je jinde. Studentky pražské filozofie, které četly tento závěr sloupku v deníku Metro, se cítily dotčené. Vyjádřily své odmítnutí na Facebooku, kde došlo ke vyjasňovacímu střetu. Básník pak feministické intelektuálky v dlouhé obraně ironicky vyzval, aby si stěžovaly akademickému senátu. A co se nestalo, jedna z dívek tak učinila a zanedlouho mluvčí Kukal jako mluvčí Filozofické fakulty UK skončil. Protože printscreeny z Kukalova odstraněného profilu se zachovaly, s údivem tápeme, proč se tak vůbec stalo. Četli jsme ten kriminalizovaný post skoro všichni. Děkan s proděkanem fakulty se rozhodli pro vyhazov právě na základě téhle básníkovy obrany. Básník v ní protivnicím sice tyká, avšak s velkým T. Krom toho sice vystupuje z určité nadřazené pozice staršího člověka, ale to jistě nelze brát za diskriminaci, spáchanou navíc jednosměrně vůči ženám, protože nejednou i mladíci jsou častováni – a právem – jako zelenáči, kteří do mnohých věcí prostě ještě nevidí. Jinak se zdál jeho příspěvek nezávadný. Je skutečně prohřešek tykat, neřkuli s velkým T, když nám bezostyšně tykají lecjaké inzeráty?
Když hlava nebere proč, začíná vytvářet vlastní hypotézy. Nedá se rozhodnutí akademického vedení rozumět spíš tak, že muži ve vedení fakulty mohli učinit pouze a jedině politicky korektní a jednostranné rozhodnutí, neboť jiné by je silně poškodilo a popudilo proti nim celé plénum studentek? Ale neustupuje se tak bázlivě nespravedlivému diktátu, který tak překvapivě rozhodl o dalším Kukalově osudu? Nehrajou si mladé feministky až příliš na boha dobra a pravdy?
Loni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...
(tento text Svatavy Antošové vyšel pod názvem "Udělat několik kroků zpátky" v literárním obtýdeníku Tvar 2/2020, s. 18)