Muzeum literatury vystaví kompletní originály seriálu Rychlé šípy z Mladého hlasatele
Památník národního písemnictví / Muzeum literatury zahájí dne 12. prosince 2024 výstavu Jsme Klub Rychlých šípů! Zrod jedné legendy na stránkách Mladého hlasatele 1938–1941. Výstava potrvá do 6. dubna 2025.
Výstava nabízí vůbec první příležitost spatřit v úplnosti originály komiksových stran z let 1938–1941. Muzeum připravilo výstavu jako určitý „výstavní seriál“. Do čtyř časových epizod rozdělená expozice postupně představí všechny dochované listy v kresbě Jana Fischera a Václava Junka a nabídne návštěvníkům příležitost porovnat si výtvarné ztvárnění se strojopisnými scénáři, které Jaroslav Foglar pro své kreslíře připravoval.
Nejslavnější český komiksový seriál Rychlé šípy vycházel od prosince 1938 na stránkách časopisu Mladý hlasatel a ve třech ani ne tříletých epochách dal vzniknout strhujícímu seriálovému světu, který oslovuje zástupy čtenářů a čtenářek i více než 85 let od svého zrodu.
Součástí vernisáže bude představení knihy autora výstavy Pavla Kořínka Rychlé šípy: Původní kresby a scénáře Jaroslava Foglara, Jana Fischera a Marko Čermáka vydané v nakladatelství Albatros. Publikace bude též dostupná na pokladně muzea.
Výstava vznikla ve spolupráci se Skautskou nadací Jaroslava Foglara. Speciální poděkování patří ještě Martinu Izerovi, Petru Vochozkovi a Josefu Bláhovi za poskytnutí vystavených exponátů.
K výstavě je připraven doprovodný program, který bude obsahovat divadelní představení a diskuse se současnými komiksovými tvůrci o spolupráci komiksových kreslířů a scénáristů a o tvorbě nových epizod Rychlých šípů. Ke každé výměně originálů je připravena komentovaná prohlídka.
Jsme Klub Rychlých šípů. Zrod jedné legendy na stránkách Mladého hlasatele 1938–1941
12. 12. 2024 – 6. 4. 2025. Kurátor: Pavel Kořínek. Grafická úprava a design: Ondřej Zámiš. Architektonické řešení: Karel Kut. Realizace: LN Design. Produkce: Kristina Ondráčková. Muzeum literatury, Památník národního písemnictví, Pelléova 44/22 otevřeno: út-ne 10–18 h.
 |
 |
 |
Veškeré události v tomto textu jsou vymyšlené a neodpovídají ani samy sobě. Odehrává se v Kuksu ve východních Čechách.
Temný pokoj ve špitále hraběte Šporka
Hlas:
Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je podzim.
Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, přihrblý a asi senilní dobrák zapaluje svíce.
V místnosti rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.
Sluha pomáhá muži vstát. Ten se namáhavě šourá ke stolu. Na stole dobové psací náčiní, kniha, druhá kniha se zřetelným nápisem Robinson Crusoe, pergamen.
Hrabě usedá za stůl a dlouze, nesnesitelně dlouze hledí do prázdna.
Sluha celou tu dobu nehnutě stojí. (Slyšíme housle) a najednou z ničeho nic; vichřici. Do místnosti vlétne podzimní listí. Jak se tam asi dostalo? Snad ne, dlouhými ponurými chodbami kukského špitálu, kam se hrabě, jako jediný pacient, z rozvernosti své nevypočitatelné povahy, dal přemístit? Nevíme.
Starý muž vstává. Starý sluha ho hodlá jemné podepřít, ale hrabě jeho pomoc odmítá.
Na co je to všechno, jako by chtěl říci, ale místo toho ulehá. Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.
Špork: Seemane! Jsi tady?
Seeman: Ano pane. Můžete se přesvědčit. Zapálím svíci.
Špork: Seemane, na co je to všechno?
Seeman: Máte pravdu pane. Měl byste se vrátit na zámek.
Špork: A kdo bude ve špitálu? Nač jsem ho stavěl?
Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.
Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!
Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.
Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!
Seeman: Měl byste se vrátit na zámek.
Špork: To je všechno? Pak už nic?
Seeman: Pak už nic.
(předzpěv)
Tanec smrti
Jak vypoulený voči blázna
je ten náš starej, chromej svět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a figuríny chytla sněť
Již tančí smrtka do tří taktů
ve kterých ozývá se zpěv
nástěnná malba vzduchoprázdna
a na ní zaschlá lidská krev
Je podzim, a co následuje?
jen do tří taktů, možná pět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a vlastní smrt je odpověď
(Miroslav Jech zpěv a hudba v představení Divadla Esence)
Letos v říjnu se sešla výročí úmrtí dvou básníků, z nichž oba byli nějakým způsobem v kontaktu se Skupinou XXVI. Henri Michaux (†19. 10. 1984) byl na našich srazech přítomen svými texty, které jsme obdivovali, a Zdeněk Barborka († 9. 10. 1994) byl přítomen osobně. Od smrti toho prvního uplynulo letos 40 let, od smrti druhého 30 let; ten první dožil svůj život v Paříži, druhý v Litoměřicích; ten první experimentoval s drogami, druhý s jazykem; ten první odcházel od básní k malbě, druhý k operním libretům. Připomeňme si oba ukázkami z jejich tvorby. Báseň Henriho Michauxe "Doba osvícených" vyšla ve Světové literatuře č. 5/1963 v překladu Jana Vladislava, rozsáhlou skladbu Zdeňka Barborky "Ignác", z níž uvádíme její první část, vydal jako svou přílohu časopis Tvar č. 19/2010.
Henri Michaux
DOBA OSVÍCENÝCH
Až tužka, ten zrádce, už nebude zrádce.
Až i nejchudší bude mít plná ústa nádhery a pravdy.
Až budou auta pohřbena navždy na kraji cest.
Až se bude to, co je neuvěřitelné, pokládat za pravdu téhož řádu, jako že dvě a dvě jsou čtyři.
Až zvířata umlčí lidi svým lépe pochopeným a nedostižným repetěním.
Až budou tiskárny a jejich náhražky už jenom k smíchu jako vřeteno nebo mince císaře Augusta.
Až přejede ta velká houba, no ovšem, to už tu určitě nebudu, proto se z toho raduji teď, a jestli už toho vypočítávání nechávám, můžete v něm pokračovat.
Není třeba vyhrnovat si rukávy, když chceš přelomit sirku, a ukazovatel zůstává ve své roli, i když sám cestu nikdy neprojde; a pro toho, kdo už ztratil šestadvacet let, je život vzácná věc a z hlavy, která je tvrdohlavá, padají rychle vlasy, a pláč přichází vždycky, až už je práce u konce, a literární žánry jsou nepřátelé, kteří tě neminou, jestli jsi je napoprvé minul sám.
Je třeba mít se na pozoru, Pánové stále spěchající s tím skoncovat, odpřisáhnout to a brát svou přísahu den co den znovu do práce, nedovolit si ani kousek vzduchu pro potěšení, využít každého tepu svého srdce k tomu, co děláme, protože ten, kdo tepal pro svou odchylku, vnese zmatek do tisíců, kteří půjdou po něm.
(básně z posledního období)
* * *
Jako bytost
hluboké ticho
které smím slyšet
pouze na chatě
v dolním Poohří…
Před chvílí právě
zaharašil drobný deštík
na laminátovou stříšku u vchodu
To zaťukání mě zve kam?
Zvuk mrholení
jako balzám na všechno
jako balzám
na světobol
To zaťukání mě zve kam?
Do staré známé krajiny
kterou procházel jsem
o dost mladší
a věci ještě
držely pohromadě
* * *
Nevíme kdy to začalo
možná dávné roky zpět
začaly se v jeho bytě
objevovat na různých místech
tajemné záhadné kameny
Většina byla z křemene
oblázky nepravidelných tvarů
v barevné škále
od oranžové přes narůžovělou
matně červenou až k temně hnědé
Vídali jsme je všichni
při návštěvách v jeho bytě
ale až teď po šedesátce
se o nich sám
a poprvé rozhovořil
Prý je musel všecky
každý exemplář zvlášť
zvednout z prašné cesty
vylovit z říční mělčiny
a přinést domů - neodkladně neodbytně!
Prý (a při těch slovech se smál)
jako by byl znovu kojencem
tápajícím v mlžných mrákotách –
hledající matčin prs
onen zarudlý hnědavý dvorec
„O názvu knihy jsem v srpnu 2023 ještě neměla sni ponětí, ale promluvila na mě samota a odloučení od rodných kořenů. Najednou mě napadlo, že samotný Místek nemá svou píseň. Tak jsem ji složila a pocítila radost z tvorby. Poté jsem si říkala, že bych udělala takový výběr ‚toho od nás‘, z velké části ‚po našimu‘, útlý sešitek, brožurku. Ta nevinná představa ve mně pracovala, napadaly mě další souvislosti a seznam se začal kupit. Až se v mém podání vše zvrhlo v publikaci o 205 stranách, nadto tištěnou zvratmo, takže grafik myslel, že se zblázní. […] Nejprve jsem měla vizi o dvou dílech. Tvorba z celého Lašska a pak speciálně z rodného města Frýdku-Místku, to je Lašin – jak dal městu název známý frýdecký rodák, pedagog, překladatel Ervín Goj (1905–1989), který psal básně v laštině pod pseudonymem Óndra Łysohorsky. Takže jsem dílům dala název: I. Laško v básních, písních, příbězích a vzpomínkách / II. Lašin – fajne mjesto Lašska!. Když jsem pak psala doslov, napadl mě zastřešující název Lašská čítanka,“ říká editorka Radana Šatánková v rozhovoru pro Ostravan.cz. Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.ostravan.cz/88003/vydavatelka-lasske-citanky-radana-satankova-puvodne-to-mel-byt-utly-sesitek-nakonec-se-to-ale-trochu-zvrhlo/
Radana Šatánková
LAŠSKÁ BRÁNA
Přibor něsu enem
vidličky a nože,
bať sě to kjerymsi
v hlavě plantať može.
Dalši z Lašske brany
Hukvaldy su krasne,
v oboře a z lišku
každy tvor je šťastne.
A kaj se ty uši beru?
Ve Štramberku - na mu věru!
Davno temu Turcy ležo
pod tu Trubu – pod tu věžo.
Na skok od ni - baj co vice,
co cedulu ma Kopřivnice,
Tatra vjela na silnice...
Lašska stezka - stuha z karminu -
klikati se k hradu Šostynu.
Nale zase k temu Přiboru;
ten rodak Freud
byl majster v svojim oboru.
Radek Žvak
KRÁLOVSTVÍ LAŠSKÉ
To Království lašské
je jak stužka zlatá,
poutající Slezsko s Moravou.
Lid těch zemí pojí
láska vrchovatá,
milujíc tu zemi předrahou!
Lysá hora statná
ční nad lašským krajem,
jako strážný stráží tuto zem.
Vetřelce, jenž chtěl by
vládnout nad tím rájem,
sežehne pekelným plamenem.
Chraňme svoje Lašsko
jako perlu zlatou,
jako šperk Beskydy zdobící.
Milujeme tu zemi,
svoji půdu svatou,
vroucně, jak milenku toužící!
Óndra Łysohorsky
ŁYSEJ HOŘE
Wyhnać mě chćél cudzyněc tupy
z beskidskej šachty a chałupy.
No pěsně zdřały, ež dozdřały
k něustupnośći twérdej skały.
We wojně wpiłch térpjéni swěta.
Něstraćiłch Lašsko wandrowanim.
Jak mocno skała čni poeta
s usměwém nad kaménowanim.
Nědobijeće. Nězłómoće.
Nénich jak pusty ořech křehky.
Tuhoty přybawiće mi k tuhoće.
Skała. A spjewajucy wtoček lehky.
Jaroslav Seifert
SLEZSKÉ PÍSNĚ
Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.
Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.
Pažitkový oheň (Druhé město, 2024) je výborem z básnického díla brněnského autora Petra Hrbáče (1958-2020), který připravila a doslov k němu napsala Božena Správcová. Hrbáčovy básně jsou poezií obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezií živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň, jak ostatně lze vidět v následujících ukázkách.
Třicáté panství
„Nevěřili naší kuchyni,“
řekl správce třicátého panství
a pohlédl vlahým večerem vzhůru.
Jeho zrak se okamžitě propadl
do prázdné, černé a duté noční oblohy
a pleskl těžce o hladinu zahradní studny.
V ten ráz začala z nebe pršet záře,
která způsobila mnoho stínů v sadu.
Ony přívaly zlatých vod,
jejich síla není označena v kalendáři!
„Ano!“ křičel správcův syn
a trhal si pod stromem mnoho třešní.
„Teď mohu vyplivovat pecky k obloze,
když otec rozsvítil všechny hvězdy!
Teď mohu volat do tmy
a pohrát si s prázdnou ozvěnou,
když stará loď Země
pluje se skřípajícími stožáry Mléčnou dráhou
až tam, kde kraluje Orion
a na smetí se pase nebeský dobytek!“
Třetí Den
„A budete často, pane dřevorubče,
kácet tyto stromy?“ ptal se zvědavě.
„To záleží na počasí.“
Odvětil velký dřevorubec
a ještě jednou spočítal
množství svých nabroušených sekyr.
Úsměv se mu posadil na rty.
Prudký spánek jeho sekyr
letěl jako blesk lesem
a lesní zvěř v houštinách
setřásala rosu z kožichů.
A tu pojednou prohlédl,
zrovna tak hlasitě,
jako když udeří hrom,
jak když ráno spadne hvězda.
„Pohleďte!“ vykřikl a ukázal na vyrovnanou,
lesknoucí se řadu těch, které sekají.
Stalo se, jak předpověděl úsvit burácející.
Na každém z ostří nabroušených sekyr
vycházel kotouč nového slunce
a setkal se s očima, které jej spatřily.
Zpěv listopadový
Začíná okresní věšení
jablek na nitky
spuštěné ze stolů v rodinných sklepech.
Hihihahuhehiho!
Vrána ráno na mokrém plotě
zobák choulí do peří.
Hihihahuhehiho!
Osamělý stařec
vrávoravě vyplul
na dunící oceán slivovice.
Strana 1 z 30
