39. sraz v Příchovicích

(reportážní pásmo)

I.

Je pátek před první adventní nedělí

rychlík o dvou vagóncích z Ústí nad Labem do Liberce

prořezává šedavou mlhu

naděje na zahlédnutí ostré siluety hradu Vrabinec

je marná

před drahně lety jsme na jeho zříceninu podnikli

krkolomný výstup a netušili

že sestup bude téměř sebevražedný

- dnes bychom to už nedali…

Za Mimoní se mlha lehce zvedne a protrhá

někde mezi jejími cáry by měl být Lemberk

ale není...

Kde asi skončil Jakub Kaše a jeho mladá žena

která nám nosila k pití vodu z pramene Zdislavy

zastavili jsme se u nich na víkend během jednoho

z našich putování po máchovských hradech

oběma tehdy ležel na srdci osud vrchu Tlustec

ohroženého těžbou kamene

pořádali protestní akce a umělecká sympozia

věřili v občanskou společnost

tak jako my

dali jsme dohromady sborník básní

na podporu jejich snah

vyšel v nákladu 500 kusů dnes věc nebývalá

Psal se rok 1996...

Číst dál: 39. sraz v Příchovicích

Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

(text byl publikován v časopise Tvar 18/2021)

Metafora v názvu se vztahuje k jevu, kdy jeden světový hegemon ztrácí svou dominantní pozici, o kterou jej postupně připravuje druhý, deroucí se na vrchol. Označuje bod či linii, za níž už nelze stav věcí zvrátit. Aby k tomu nedošlo, začne hegemon, jemuž hrozí sestup, koketovat s myšlenkou na kroky, které mu umožní jeho postavení zachovat – bez ohledu na důsledky. Řeč je o USA a Číně. Právě na tyto dvě velmoci se soustředí Fareed Zakaria ve své nejnovější knize Deset lekcí pro postpandemický svět (Prostor, 2021) a pokouší se nasvítit jejich vzájemný vztah v budoucnosti, kterou bezpochyby ovlivní nejen to, jak se vyrovnáme s pandemií covidu-19, ale i to, jak budeme schopni poučit se z historie. Do češtiny přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.

V podobné situaci jsme se ocitli již na začátku 20. století a ony „kroky“ nás vehnaly do první světové války. I tehdy existovala rivalita mezi dvěma velmocemi – etablovanou Velkou Británií a stále více se vzmáhajícím Německem. Americký prezident Woodrow Wilson (1856-1924) tento stav charakterizoval slovy: „Británie už zeměkouli vlastní, Německo ji vlastnit chce.“ Dosadíme-li si do jeho bonmotu USA a Čínu, mohou nás zachvátit obavy, že se historie bude opakovat. Tyto obavy přepadly i Zakariu, když Donald Trump vztahy s Čínou nezodpovědně vyhrotil – kniha vznikala v roce 2020, tedy ještě v době jeho vládnutí. Trumpův tvrdý přístup sice způsobil, že se Čína chová na mezinárodní scéně mnohem agresivněji než dřív a že napětí mezi oběma velmocemi zesílilo, ale přece jen žijeme v jiném světě; ve světě určovaném jedním společným globálním systémem, v němž se jeden bez druhého neobejdeme. Jsme tak úzce propojeni, že i Čína coby hegemon, jehož hvězda stoupá, si dobře rozmyslí, zda by se jí válčení vyplatilo. A ačkoliv se na první pohled zdá, že jsme se znovu ocitli na prahu bipolárního světa, jaký jsme znali za dob studené války, nemusí to znamenat, že je-li „horká“ válka passé, pak na spadnutí je aspoň ta studená. Proč? Protože Čína není mezinárodně izolovaná, jako byl kdysi Sovětský svaz, naopak se ve velkém účastní světové výměny zboží, což motivuje spíše k pokračování ve spolupráci než k jejímu ukončení. A pak - nějaký „tržní leninismus“, jak Zakaria vtipně nazývá ekonomickou doktrínu Pekingu, nemůže obstát coby životaschopná alternativa západního pojetí ekonomiky.

Chvála globalizaci

Ano, žijeme v propojeném světě, ale covid-19 vyvolal zprvu obrannou reakci v podobě uzavírání se do sebe. Trump apeloval na americký nacionalismus, obviňoval Čínu z vypuštění viru do světa a neomaleně útočil na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Čína odpověděla tzv. vakcínovým nacionalismem – ve vývoji vakcíny odmítla být závislá na USA či Evropě. Zakaria nad tím, obrazně řečeno, kroutí hlavou a znovu si bere na pomoc historii: V letech 1914-1945 prodělal svět sérii strašlivějších událostí než je dnešní pandemie a přesto se tehdejší lídři dokázali dívat s nadějí do budoucnosti a sjednotit se na potřebě větší mezinárodní spolupráce. „Vojáci i státníci poznali,“ píše Zakaria, „jakou cenu je někdy nutné zaplatit za nacionalismus a prosazování vlastních omezených zájmů. Ti, kdo přežili, usoudili, že je jejich povinností stvořit svět, který už do bahna nihilistického soupeření neklesne.“ O tom, že úkolu, který si předsevzali, dostáli, svědčí 75 let míru. Zmínění lídři (Roosevelt, Eisenhower, Churchill, později Monnet, Schuman, Adenauer) se od těch současných lišili svým idealismem, za který se nestyděli, ale pevně si za ním stáli. Dnes se nad idealismem ušklíbáme a volíme si lídry, kteří žádné vize nemají a prosazují jen své vlastní zájmy, v lepším případě jen zájmy zemí, v jejichž čele stojí – bez ohledu na celek, jehož jsou součástí. Leč: Může za to pouze covid-19? Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím? Možná jej pandemie přiostřila a zvýraznila, ale určitě nezrodila Orbána, Kaczyńského, Le Penovou, Wilderse, Hofera aj. Těmto nacionalistům, z nichž někteří se rádi titulují eufemistickým souslovím „neliberální demokraté“, jen dal covid-19 do ruky mocnou zbraň. V centru jejich kritiky (stejně jako té Trumpovy) se ocitla WHO – globální instituce, která svou roli údajně nezvládla. To vedlo nejen tyto politiky, ale i mnoho jejich voličů k přesvědčení, „že situaci by měly dostat pod kontrolu jednotlivé země a měly by se jí samy snažit co nejlépe čelit.“ Odtud byl už jen krůček k pranýřování spolupráce na globální úrovni jako takové.

Číst dál: Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

Svatava Antošová: Sami

Viděn skrz igelit a odspodu

viděn srdcem

do kterého otiskla svůj chrup marnost

sotva poprvé uhodilo do žeber

srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku

- ach jak ty pauzy bolely!

To už nebyla arytmie

to se schylovalo k puklině...

Viděn okem toho puklého srdce

jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování

Skrze poslouchanou symfonii

čteny skryté úmysly

Skrze verš přesouvaný na hrbu básně

přes poušť sypanou místo pískem

montovnami

obstaveno bankovní konto

Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny

na chytrou zeď

určeny dědičné genetické predispozice

in vitro i per rectum

To už není anomálie

to je jaksi setrvalý stav

Zde jako jinde

po nástupu každé nové generace s jásotem

vyvařené z agónie války

nebo z krevních tučnic revoluce

prošlého data

Tam jako tady

po každém jejím neodvratném sestupu

do mezigenerační pustiny

kterou se prohnal bělovlasý meteorit

s kosou

Všude a napořád porodnice rozťaté

duněním uren

V životě kladeném na misky slunečních vah

krátce vychýleni na stranu světla

V smrti dětinsky brané na lehkou váhu

jednou provždy smýknuti do tmy

cípem půlměsíce

A všude a napořád od prvního

výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi

kamerami se záznamem…

Číst dál: Svatava Antošová: Sami