Na titulním obrázku je Dráha dějin podle křesťanského letopočtu, jak ji viděl Eduard Štorch, český pedagog, spisovatel a archeolog, který proslul románem o lovcích mamutů a poději zpracováním příběhů z doby kamenné a bronzové. Mapu dráhy dějin najdete v obci Lobeč, nedaleko Mšena, v tamním muzeu. Tam jsme se vypravili na tradiční výlet po Českém středohoří.
Vezeme se s Lídou řepkovým Polabím. Čeká nás v Lobči Vanda před záhadným QR kódem, který nám umožní vstup do zdejšího muzea muzeumstorch.cz. Vanda je poněkud neklidná. K tomu, aby mohla vstoupit, musí mít na mobilu čtečku QR kódů. To je ovšem technologie, která se na hony vymyká Štorchovým pazourkům a s níž se jako potomci lovců mamutů ocitáme mimo rámec zobrazené spirály vývoje, v oblasti skutečné sci-fi. Onen tajemný QR kód nás zavedl na stránky živých muzeí (https://zivamuzea.cz/muzeum-eduarda-storcha/), kde po registraci (rezervaci) a informaci: registrací berete na vědomí, že obdržíte SMS se vstupním kódem k muzeu, neboť všechna muzea jsou střežena bezpečnostními kamerami, a registrací zároveň souhlasíte s využitím osobních údajů k registraci a souhlasíte se sledováním kamerami po dobu návštěvy, čekáme, co bude dál...
No a právě SMS se vstupním kódem k muzeu nepřišla. Zkoušel jsem to já i Lída, která ovšem jako jediná překročila horizont zvyklostí lovců mamutů a pokračovala na registrační formulář, který konfrontoval návštěvníka se všemi záludnostmi tzv. GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů)
Povoláním povaleč - ukázka ze stejnojmenné knihy
Snad se mnou souhlasíte, že být v dnešní době nezaměstnaným není velká legrace. A nemáte-li vysokoškolské vzdělání, pak už vůbec ne. Člověk je přihlášený na úřadě práce, kde mu nabízejí většinou pochybná místa a od státu dostává finanční podporu asi v takové výši, aby nemusel bydlet na ulici nebo nezemřel hlady. Přičemž si často z oněch dvou možností musí vybrat.
Také já jsem se před časem připojil k této společnosti nešťastníků. Brzy jsem pochopil, že na úřadě práce si práci nenajdu. A tak jsem přemýšlel, v jaké profesi bych se uplatnil zrovna já, druhořadý literát, pracující dosud pouze v televizní produkci či v akademické knihovně; navíc nesmím opomenout čtvrtletní praxi vrátného v pekárně. Moji slovesně činní přátelé mě ubezpečili, že do deníků a týdeníků se na plný úvazek nedostanu a pouze externími příspěvky se ne uživím. Obrátil jsem se tedy na staré kamarády z mokré čtvrti v naději, že se snad v bodré hospodské společnosti dozvím o nějakém lukrativním zaměstnání.
Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem - Čtenářský deník
Terénní automobil se po průjezdu Prahou vydal směrem na sever, ale u Březiněvsi odbočil na starou silnici směrem na Mělník. Řidič cestu znal, před léty tady jezdil každý všední den autobusem celé čtyři roky. Studoval totiž tamní „zemědělku,“ která se nedlouho předtím dokonce jmenovala „vinařská.“ Na rozdíl od mnoha svých spolužáků měl o své budoucnosti jasnou představu. Budu vinařem, řekl už ve čtrnácti svým rodičům a oni mu nebránili. S jinými studenty si moc nerozuměl, po pravdě řečeno si ho nikdo moc nevšímal. Pouze svou třídní, profesorku češtiny, zaujaly jeho slohová cvičení a tak se ho jednou zeptala, zda už zkoušel napsat i něco jiného. Po určitém váhání se k tomu přiznal a tak mu pomohla otevřít dveře do světa literatury. Jednou mu řekla: Vy budete to víno mít jako koníčka, protože vaše životní cesta bude jiná. Bránil se sice i jen takovémuto pomyšlení, ale nakonec na ta slova došlo. Jeho studijní výsledky nebyly nijak vynikající, ale odmaturoval bez problémů a dostal se i na vysokou, v Lednici na Moravě.
V těchto úvahách projel pár kilometrů a zpomalil před Líbeznicemi. Kdo ví, zda to zavinila láska k vínu nebo k tmavovlasé krasavici Radmile, do jejíchž pikantně sešikmených očí se jednoho dne zahleděl, že nakonec, ač Pražák křtěný Vltavou, neprotestoval proti tomu, stát se Moravákem. Tato vzpomínka u něj vyvolala úsměv i povzdech zároveň. Za okny se zatím mihla obec Předboj, ale řidič ani nezpomalil, jako by chtěl něco mít rychle za sebou. Rok před dokončením studia jeho rodiče zahynuli na prázdninové cestě při autonehodě a tak se zcela bez přechodu stal dospělým, který se musí starat sám o sebe. První, co pochopil, bylo to, že domov, to jsou rodiče a když s nimi o ten svůj v Praze přišel, musí si vybudovat nový. V té chvíli za ním zůstala odbočka k Neratovicím, jako připomenutí, že hlavní v životě je nenechat se otrávit. To se týkalo i jeho psaní- poměrně snadno překonal začátečnická léta, přes literární soutěže a časopisy se dostal k přízvisku „nadějný“ a když mu jedno z nových nakladatelství, vzniklých po revoluci, nabídlo v pouhých šestadvaceti letech exkluzívní smlouvu, nepochyboval, že se zařadí mezi úspěšné. Tak za ním zůstal i Štěpánský most a po levé straně se v dálce objevila mělnická věž. Pokýval hlavou, jako by potkal starého známého. Jak dlouho tu vlastně nebyl? Tři roky, když se zde mihl na sraze po dvaceti letech od maturity. Ale to v této chvíli nebylo důležité.
Projížděl Kelské Vinice a to ho přece jen přimělo zpomalit. Studium ukončil v převratném roce 1989 a s jakousi samozřejmostí nastoupil do práce u Radmilina otce, který se během několika let stal jedním z nejbohatších a nejúspěšnějších vinařů celé Moravy. Rok poté se s Radmilou vzali a tehdy mu jeho tchán řekl:
-“Teď jsi můj syn a jednou budeš tohle všechno mít na starosti, protože žena přece nemůže vést rodinné vinařství. Teď mám osmdesát hektarů a až začnou rodit ty mladé, dotáhneme to spolu na rovnou stovku.“ Tehdy mu odpověděl:
-“Jenom? Proč ne ještě víc?“ Netušil, že tahle odpověď mu zaručila zajištění až do smrti, protože Radmilin otec se tím ujistil, že našel správného člověka pro své záměry. Ty se naplnily víc než očekával, protože během dalších let jejich výsadby vzrostly skoro na dvojnásobek. Nicméně profesorka měla pravdu- vinařství ho sice velmi dobře živilo, ale nenaplňovalo. Po večerech a v noci tedy psal a říkal si, že je spokojen.
Mělník. Řidič zaparkoval a vystoupil. Byl vlídný den počínajícího podzimu, příznivý dozrávání hroznů. Slunce se na chvíli ukrylo za mrak a řidič zase zabloudil do vzpomínek. Děti neměli, odkládali to z roku na rok, od vinobraní k vinobraní, až to nakonec vypadalo, že to vůbec nepůjde. Třebaže se navzájem obviňovali, že za to může ten druhý, ale nikdy nešli na testy, takže k žádnému výsledku nedošli. Za ta léta se s manželkou odcizili, každý si žil svůj vlastní život, nedostatkem netrpěli a tak neměli potřebu něco měnit. Teď mu naskakovala čtyřicítka, hrozil mu syndrom vyhoření, obezita, vysoký krevní tlak a cukrovka, nemluvě o tom, že se mu před veřejností podařilo utajit fakt, že byl už dvakrát na protialkoholním léčení. Alkoholik je ten, kdo pije tvrdý alkohol, víno přece není alkohol, říkal s hlubokým přesvědčením. Pil jenom víno, pivo jen občas k
jídlu a jinak pouze oceány kávy, o níž tvrdil, že ji potřebuje k tomu, aby mohl psát.
Tradičně, jako ostatně každý rok už po čtvrt století, se v teplické divadelní kavárně Maskaron slavnostně předával almanach autorů volné výtvarné a literárně-estetické společnosti Šlauch 2000. Termín padl na pondělí 3. února 2025 od 18 hodin a celým večerem provázel a almanachy předával otec zakladatel Martin Tomášek. Nezavítala jsem na tuto akci už několik let a kdybych se týden předtím neviděla s básníkem a kytaristou Martinem Davidem, asi bych nezavítala ani letos. Probudil ve mně touhu potkat se s lidmi, které jsem už zatraceně dlouho neviděla – a budiž mu za to dík.
Už krátce před začátkem byl Maskaron oproti jindy nebývale plný, takže obsluha na baru nemusela příchozí upozorňovat, že dnes se zavírá ve 20 hodin, protože v prázdném lokále se jim nechce civět do prázdna. Kromě Tepličáků a dalších seveřanů pro mě bylo lákadlem i to, že z Prahy sem míří silná trojka: Karel J. Beneš, Jiří Sůra a Vlastislav Kalina.
Začalo se skoro přesně, úvodní slovo měl pochopitelně otec zakladatel, který nám neopomněl připomenout, že večer bude takový, jaký si ho sami uděláme. A pak už to šlo ráz na ráz. Martin Tomášek četl i za nepřítomné, např. za Věru Bartoškovou a Marii Dolistovou, jenže!, sotva Mariiny texty dočetl, ta nakráčela do lokálu. Publikem to zašumělo a Marii nezbylo, než jít hned na pódium a číst své básně otištěné v almanachu znovu. Potěšilo mě, že mezi starými ostřílenými bardy a bardkami se objevilo několik mlaďasů ze zdejšího gymnázia a to zrovna ve chvíli, kdy jsme si s Karlem Benešem špitali, že mladí lidé se jen vypindávají na sítích, ale poezii už nepíšou. A vida! Píšou… Šlauch 2000 se tak rozrostl o další generaci. Program měl i své hosty – a dokonce svého nezbedného hosta: Patrika Linharta. Přiznám se, že už si nepamatuju, co četl, možná i proto, že odmítl číst na mikrofon a tam kde jsem seděla, mu bylo jen málo rozumět; ale taky proto, že jsem napjatě čekala, kdy okázale zvedne svou pravici v gestu, jež jistě nemusím specifikovat. Kupodivu tentokrát okázale zvedl svou levici – třeba nechtěl, abychom jej podezírali, že se touží podobat Elonu Muskovi… Poté se vrátil ke svému stolu, kde na něj čekal jeho nadčasový harém: současná žena, bývalá žena a mámoš.
Na co jsem ale čekala já, a nejen já, bylo vystoupení Jerryho Al Karchňáka, performera z Benešova nad Ploučnicí, který se účastní předávání almanachu pravidelně každý rok a vždycky svou originalitou překvapí. A tak když vpochodoval na plac téměř nahý, oděný jen do dlouhé kravaty, bylo jasno. Občas jsem v kruhu známých říkala, že nejhezčí prdýlku na světě má Madonna, ale po shlédnutí té Jerryho jsem toto tvrzení opustila. Vyvrcholením jeho čísla bylo, když mu otec zakladatel předával almanach a Jerry jej převzal právě těmi dvěma rozkošně naducanými půlkami (viz foto níže). Takové pevné sevření aby jeden pohledal!! A jak byl Jerry v ráži, tak hned jak se zase oblékl, přitančil na plac zpátky a pustil se do rokenrolu – samozřejmě v originálním pojetí. A propos: hudba toho večera byla skvělá, jen škoda že jí nebylo víc. A co vlastně bylo v almanachu? Na ukázku alespoň čtyři texty:
Básník, překladatel germanista a pedagog Pavel Novotný je z Liberce, kde učí na Katedře německého jazyka PF Technické univerzity. Přestože do Příchovic to má kousek, objevil se na srazu Skupiny XXVI poprvé v roce 2023 - a zároveň naposled, neboť srazy na faře byly po čtyřiceti letech každoročního konání ukončeny. K publikaci nám nabídl několik básní, které jsou zároveň průřezem jeho nejnovějších sbírek. Více o autorovi i jeho díle najdete na webových stránkách: https://www.pavelnovotny.net/
DĚDKOVO SÁDLO
Všechny ty nedělní obědy,
ty ďábelské neděle, kdy jsem musel
sestoupit tam dolů k nim na oběd,
vejít přesně ve dvanáct
pozdravit „dobrý den“,
pojídat kachny a vepřové a hovězí,
ty tuny zelí a knedlíků,
nakonec za všechno poděkovat,
říct „nashledanou“.
Všechno tohle se léta a léta
kupilo, houstlo to do
těžkého mastného monolitu.
S tím sádlem mi to dědek
provedl několikrát,
ten obraz se stále vrací:
otevírám prosklené dveře předsíně,
vzápětí mě překvapí dvě obrovské ruce
obalené čerstvým tukem z výpečků,
vjedou mi rázně do vlasů,
důkladně mydlivě vemnou mi sádlo
hluboko do hlavy, oddálí se,
dají mi chvilinku oddech,
pak je mi kštice mocnými tahy
kartáčem uhlazena na pěšinku
a já už se hroutím do sebe,
v mrákotách vybíhám ven
v pláči, ve žhavém slunci
utíkám nahoru zpátky domů
sádlo se roztéká, kape,
slévá se se slzami,
kape to na žhavé
kočičí hlavy,
dědek na mě burácí
jídelním oknem do ulice
a já utíkám a utíkám
zpátky k nám nahoru.
A ožrala cikán starousedlík,
co bydlel na statku pod Výšinou,
zrovna si to šinul dolů
do hospody s tím svým
obřím džbánem,
ten zase zíral
na tu naši scénu
a já se styděl,
styděl jsem se příšerně
za ty dva v tom domě
a za svou hlavu
naloženou celou v sádle,
kterou po cestě zpátky vzhůru
nikdy nešlo nikomu vysvětlit.
Doma mě máti umyla saponátem
a společně jsme se rozčilovali nad tím,
jaký příkoří se nám to děje,
jak nám kdykoli můžou vtrhnout do našeho světa,
jak si nám všechno zpřeházejí, rozmetají,
jako bychom jim patřili od začátku až do konce
a že už k nim na ty obědy chodit nebudu
a že jsme stejně vítězové.
Strana 2 z 34