Tři noci

(reportáž z alkoholického dna)

Mám namířeno na Skalákův mlýn. Koná se tam akce Napříč, aneb Konec léta u Skaláka. Ráno odcházím ze služby na stanici. Střídám se u autobusu s kolegou Jardou. Ještě prohodíme pár slov a autobus odjíždí. Přirozeně beze mě. Utíkám za ním. Jak kdyby mě provokoval, jede pomalu a dělá, že mě nevidí. Neva, vyrazím plným tempem pěšky. Od Plání jede naštěstí Naďa vařit do bufetu. Otočí to a hodí mě rychle na Pláně. Ale zrovna dnes mi jako na potvoru nikdo nezastavuje. Marné mávání. Marné požáry. Marné prameny. Kousek před Babůrkem se mi definitivně rozpadají sandály. Musím se pokořit, zavolat Heleně, aby pro mě přijela. Těch devět kilometrů v ponožkách po silnici bych asi nedal.

Nakonec se ke Skalákovu mlýnu poblíž Meziříčka u Želetavy přece jen dostanu, přesto že jsem si za Předínem musel zastavit se sepjatými dlaněmi autobus. Ze Želetavy je to už jen pár kilometrů. Divokou hudbu slyším dva kilometry předem. Jelikož cesta se ztrácí v pustinách, stává se ten hluk jediným orientačním bodem. „Jdete na techno?“ ptají se mě nějací postarší výletníci. „Ne, na underground,“ odpovídám.

***

Poprvé poznávám pověstný dvůr, na kterém se konají undergroundové akce a kde snad i Ivan Magor Jirous trávil poslední měsíce života. Piju pivo. Objednávám si je po dvou. Kdosi mi nabízí trávu a já bezmyšlenkovitě vtahuju omamný kouř. Tančím s Luckou, neúnavnou mladou tanečnicí, jejíž lehké šatičky zkrápí bouřkový liják. Ale nám to nevadí. Pak jdu na záchod a náhle se octnu před dvorem. A zmocňuje se mě dezorientace. Kupodivu i tady sedí lidé u stolků, popíjejí, ale to není dvůr, ze kterého jsem vyšel. Stůl následuje za stolem, je to tak dlouhá řada, že nedohlédnu konce. Jako bych na tom hajzlu prošel branou do jiné dimenze. Ale do jaké? A jaké to tu má smysl? Rád bych se vrátil, ale nevím kam. Zastavuju náhodné okolojdoucí, ale zapomněl jsem i název Skalákův mlýn. A co hůř, zapomněl jsem i to, za jakým účelem a na jakou akci jsem sem přišel. A tak jen otevírám pusu a slovo ze sebe nedostanu. O to více křiví moji tvář zoufalství. Obličeje těch, co mi naslouchají, se roztékají. Pochopitelně mi nemohou dát žádnou kloudnou radu, když ze sebe nevymáčknu, kam se chci vrátit. „Tam, kde se hraje“, opakuju konečně, ale ani to slovo hraje, nesedí. Nemohu být přece daleko. Vrací se mi utkvělá představa, že to byl právě ten hajzl, kterým jsem prošel skrz někam na druhou stranu do jiného nesrozumitelného světa. Hledám vchod na tentýž hajzl, ohmatávám nějaké stěny, ale z druhé strany, odsud, kde nic nepoznávám. Vycházím na nějakou silnici, ale vím, že se po ní nikam nesmím vydat, protože bych se ztratil definitivně. A přitom už mám na vedlejším pódiu, kde mám zítra číst básně, rozložený spacák. Jenže to v tu chvíli nevím. Je hrozné ztratit byť i jen dočasný domov, ještě horší je vědět, že jsem ztracen a že nevím, co hledám. Není tu záchytný bod. Tak nějak musí vypadat dezorientace při demenci.

Náhle poblíž mě zastavuje auto. Sedí v něm mladá žena, nemůže jí být ani třicet. Myslím, že pláču. Náhle si vzpomenu: „Skalákův mlýn.“ „Ale vždyť stojíte u něj“, říká mi ta žena. „Ale kudy se jde dovnitř?“ „Pojďte, posaďte se do auta,“ zve mě žena k sobě a já cítím, že jsem zachráněn, alespoň na chvíli. Snad poznala, že roli tu sehrál alkohol, skunk a můj věk. Jede se mnou do luk. Snaží se utišit můj pláč. Ale už je to pláč úlevný, ne děsuplný. Žena mě hladí po tváři. A já jí olizuju prstíky. Ale ne kvůli sexu, ale kvůli blízkosti. „To už jsem dlouho nezažila,“ šeptá ta žena. Chvíli se nechá olizovat a pak se vzpamatuje. „Nechám vás tu dvě hodiny,“ říká mi uklidňujícím hlasem. „Prospíte se. Vrátím se pro vás.“ Osaměl jsem zamčen v cizím autě. Liják buší do střechy, noční tmu probíjejí blesky.

***

Číst dál: Tři noci

Starší vály Petra Vaculoviče

S ránem zpět je vzývání Komíhavých míhání Krajin dějů napůl ve snu Co nevzbouzí ze spaní V marném nejde zastavit čas Ten hnusný parazit Přesto chci vstát, i když tím vždy klesnu V očích věčných banalit	Když je obraz zakřivení V narovnaném zobrazení Odraz na podraz se mění Ve všem dalším zrcadlení
Ač opatření mnohá patří K čemusi prý patřičnému Lze i v leckterém z nich spatřit Patrný sklon k obludnému Ona totiž opatření Cosi víc nemohou mít Ví, jak ego zaopatřit Ne jak pro bližního být	Nejsem pole obdělávač Nejsem Hospodáři roven Úkolem mým je nebýt sráč Ale hnůj svůj dostat z hoven

Hromad ti maj´ pohromadě! A pořadí taky v řadě! A hodnoty jenom hodné Korespondující vhodně S jejich postojem tak jistým Že vždy s úmyslem přečistým Samo nebe tlačej´ z díry Té jediné, pravé víry	Když k slyšení selžou uši Když zrak nerozezná ani Zaostřím já svoji duši Do hledáčku nalézání všech Těch cest podstaty jedné Kde je světlo zrakem zření Tam duše nejdál dohlédne V absolutním rozlišení
Musič prostě musí Všechny ty svý musy Muset a ne chtít Nesmí jinak být	K neradosti bank Jedu vlastně punk Aniž bych tkvěl v ňákým –ismu Či vyhlížel kataklysmu Nechci já být otrok zboží Být za socku je víc Boží Ač na hlavě nemám kohouta Vyhnancem chci být ven z kouta

Číst dál: Starší vály Petra Vaculoviče

Rozloučení s Milanem Ohniskem

Milí přátelé,
2. září zemřel náš táta, Milan Ohnisko. Společně se s ním rozloučíme v pátek 25. září od 12:00 na louce u Levého Hradce, kousek za Prahou. Zváni jsou všichni, kdo měli tátu a jeho tvorbu rádi.

V první části rozloučení vystoupí několik lidí, kteří promluví o různých částech tátova života a osobnosti, mj. se vrátíme do jeho disidentských let a připomeneme jeho básnickou tvorbu. Následně tátovi vzdáme čest společným usebráním a minutou ticha. Ve druhé části rozloučení oslavíme tátův život volným povídáním a sdílením. Vaše vzpomínkové a umělecké vstupy jsou vítány! Vystoupit na pódiu se můžete rozhodnout spontánně během rozloučení, budetel-li však vědět již dopředu, že byste se chtěli zapojit čtením básní či jinou formou mluveného slova, napište Ivaně Svobodové; pokud hudební nebo jinak kreativní vsuvkou, spojte se s Philou Primus. Phila bude taky sestavovat hudební playlist a můžete jí posílat tipy na písničky, které máte s Milanem spojené. Během odpoledne také zahraje tátova oblíbená kapela La Čhavera.

Na rozloučení můžete pozvat kohokoliv dalšího, kdo měl k Milanovi vztah, a pozvánku mu přeposlat. Z organizačních důvodů bychom zároveň rádi měli alespoň přibližnou představu o tom, kolik lidí se k nám připojí. Pokud se plánujete rozloučení zúčastnit, napište prosím co nejdříve e-mail Tobiáši Ohniskovi. Spolu s potvrzením účasti můžete k e-mailu přiložit fotku s tátou, jeho báseň, rozhovor, oblíbený text či kresbu. Všechny zaslané materiály vytiskneme a vyzdobíme jimi místo rozloučení.

Těšíme se na vás!
Milanovy děti Anna, Jan a Tobiáš Ohniskovi

PRAKTICKÉ INFORMACE
Kontakty
● Tobiáš Ohnisko: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
● Ivana Svobodová: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
● Phila Primus: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Místo rozloučení: Hradiště Levý Hradec, Roztoky u Prahy, souřadnice: 50.1689619 N, 14.3733811 E

Doprava: Veřejnou dopravou: Mezi Prahou a Roztoky jezdí přímé vlakové spojení, nejbližší vlaková stanice se jmenuje Roztoky-Žalov. Od vlakové zastávky vede k místu rozloučení příjemná pěší cesta. Pokud by pro vás byla chůze obtížná, napište Tobiáši Ohniskovi a domluvíme se na odvozu ze zastávky autem. Autem: Přímo u Levého Hradce je pouze několik parkovacích míst. Prosíme, abyste zaparkovali v docházkové vzdálenosti a na místo rozloučení přišli pěšky. Jestliže je to možné, využijte raději veřejnou dopravu, ať Roztoky nezaplavíme auty.

Květiny a svíčky: Budete-li chtít, přineste jednu květinu. Z jednotlivých květů před zahájením rozloučení společně vytvoříme kytice. Svíčky budou k dispozici na místě.

Začátek: Rozloučení začne ve 12:00, přijďte proto, prosím, s drobným předstihem. Už před zahájením na Vás bude čekat galerie vzpomínek na tátu sestavená z fotek a textů, které nám pošlete předem. Budete mít také možnost přidat svou květinu do společných pugétů a zapálit svíčku.

Občerstvení: „Básníkovo menu“ bude zahrnovat masový a vegetariánský guláš, chléb a pomazánky. Z nápojů nesmí chybět perlivá voda
Mattoni, Cola Zero a mošt. Na místo rozloučení přijede také food truck Alana Třešňáka. Rozloučení plánujeme prosté alkoholu a všech jiných omamných látek.

Co s sebou: Rozloučení proběhne na louce pod širým nebem. Doporučujeme vzít si dostatek teplých vrstev, deštník nebo pláštěnku, může se hodit i deka na trávu.

Dress code: Oblečte se tak, jak byste šli k Milanovi na návštěvu. Můžete být v černé nebo hýřit barvami, vše je povoleno.

Psi: Nedaleko místa rozloučení se volně pasou ovce, psi proto prosím mějte v okolí Levého Hradce na vodítku.

Možnost finančně podpořit: Kromě nás a mnoha dalších lidí, kteří ho mají rádi, po sobě táta zanechal i dosud nevydané básně. Zvažte prosím příspěvek na zajištění posledních věcí Milana, včetně vydání jeho nové básnické sbírky.
● Číslo transparentního účtu je 825092026/5500.
● Finanční příspěvek je možné poslat také přes QR kód:

Za Milanem Ohniskem

Je to neuvěřitelné a jistě nejen pro mě je to jeden z velmi smutných dnů. Ještě v pondělí jsme si volali a Milan zdůrazňoval, že se na essay o surrealismu těší a kladl mi na srdce, abych držel termíny, protože jsem manťák. Chci zde jen napsat o přátelství, které přervalo to, co jsem od přátel již několikrát zažil. Proto jsem považoval za vhodné obvolat několik kamarádů, kteří mají podobné tendence, a bez zbytečných úvodů jim předem vynadat, říct jim, to se nesluší, že si tím zkazí život.

Milana jsem poznal jako brněnského básníka a sblížili jsme se, když pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora Tvaru. Když jsem se ho ptal, jak někdo může odejít z Brna do Prahy, řekl, že Praha ho zklidnila. I když již nepil alko, ocituji jeho báseň v mnoha ohledech přesnou: „Důležitá nejsou slova, ale giny.“ To, co však přednesl – naprosto geniální básně – na hororovém vánočním večírku časopisu Tvar, mě přimělo, abych před ním poklekl. Trochu se ošíval, ale když jsem přiznal, že v mých očích strčil do kapsy Lovecrafta, pochopil mou vášeň a s lehkou ironií na rtech se usmál.

Milan Ohnisko pro mě není jen básník a kamarád, je to člověk, který mi ukázal směr. Když četl moje blábolení o tom, že chci být rónin, samuraj bez pána, pochopil, a ukázal mi, jak se člověk může živit redakční prací, korekturami, překlady, editorskou prací na knihách, aniž by někde hákoval – jinými slovy a přesně řečeno, když jsem se potácel, on mě zachytil – on je pro mne kormidelník záchranného člunu, nepřeháním.

Všechno je pro mne o to děsivější, osobně a sobecky, když si ještě přečtu jeho poslední mail k naší rubrice o malířích. Milan věděl, že se jeho pochvalou budu chlubit, tak aby nezanikla: 29.8 -

Patriku, je to opět (dej si hned pět kapek proti pýše!) vynikající. Nedávno mi řekl můj dobrý přítel Emil Hakl o tvém psaní, považ: "Máločí psaní mě tak baví jako to Linhartovo. Je skvělej."

A řekl mi to, považ podruhé, zničehonic, já jsem o tobě nemluvil. (Pak už ano.)

Ladislav Pešek v seriálu Malý pitaval z velké města říká výsostně odpornou větu o své zavražděné manželce: „Proč jí to udělali? Nebyla nikomu prospěšná, jenom mně!“ A je jistě jasné, jak ta slova patří: „Proč si to udělal? Byl každému prospěšný, nejenom mně.“

Jistě mi odpustíte, tento můj smutek a trochu nanicovatého kryšpínství, když nyní uvedu několik unikátních fotografií mladičkého Milana Ohniska ze dne 13.6.1987. Milan sedí vedle Jury Machovského (nyní z Mikulova) a autorem fotografie je Radim von Neuvirt. Na druhé fotografii je Milan zezadu, proti němu budoucí členové Vyžvejklé Bambule Radim von Neuvirt a Kobra (fotí prý vrchní). A příšerné je, že jsem si právě tajty fotky chystal jako překvapení pro Milana. Nebyl jsem si úplně jistý, určitě by řekl, že pro toho mladýho intoše v sobě stojí za to bojovat.

K čemu je potom poesie, když každá báseň, každá dobrá báseň, nikoli pytlík sraček na short listu pro Magnesii, je nesmrtelná nemoc?

Číst dál: Za Milanem Ohniskem

Zarafest v Plezíru

Letošnímu, v pořadí už 26. ročníku děčínského Zarafestu, který se konal ve dnech 27. - 29. srpna, jsem kvůli svým jiným aktivitám mohla věnovat pouze jeden den – a to pátek 28. srpna, kdy se četlo v baru Plezír. No jo, ale z plakátu vysvítalo, že ten den se od 17 hodin koná v Městské knihovně Děčín dernisáž výstavy Malé hry: grafiky a dětské ilustrace výtvarnice Jitky Čapkové + workshop: Vyrob si panenku z makovice, a poté od 19 hodin že čte „Plezír kolektiv“ tamtéž. Tak jsem se z nádraží vydala pěšky do knihovny, majíc na zádech v batohu tři díly Historie české patafyziky, které si objednal Radek Fridrich. Byly nahuštěné nejen obsahově, ale i co se váhy týče, takže jsem se docela pronesla. Na terase knihovny byla už z dálky vidět červená paraplátka, která ve mně budila dojem, že vše je nachystáno, jen začít, a že na místě už bude spousta lidí. Ale když jsem vešla do knihovny, zarazilo mě podivné ticho. Vystoupala jsem do poschodí, kde jsem potkala jednu z knihovnic. Ta mně jemně odkázala na bar Plezír v Teplické ulici. Chvíli jsem jí oponovala, že plakát budí dojem, že je to v knihovně, ale pravdu měla samozřejmě ona. I vydala jsem se zpátky přes most a podél Labe, kde se kousek od břehu radostně ve vodě ráchal nádherný, macatý a huňatý (Radana by si smlsla!) bernardýn. Patafyzika na zádech těžkla a těžkla, dusno před deštěm také.

Před Plezírem už mě vítal halekající hlouček – byl tu Jiří Koten, kterého jsem neviděla asi 20 let, J. H. Kalif se ženou, bez kterých si žádný Zara neumím představit, Alice Prajzentová, hlavní organizátorka Zarafestů v úchvatných pozlacených botičkách, Pepa Straka, stálý moderátor Zarafestů, elegantní Iva Jakimiv, básnířka z Liberce, a Honza Walda Valík, duše Plezíru, a všichni už věděli, že jsem šla jako správně dezorientovaná seniorka nejdřív do knihovny – paní knihovnice jim volala. Leč nebyla jsem sama, prý jsme do knihovny zamířily tři. Ale to už se blížil Tomáš Řezníček, který mi jako obvykle s úklonou políbil ruku, básnířka a literární kritička Olga Stehlíková, z níž jsem měla obzvlášť radost, a tak jsme se dlouho, předlouho objímaly, Kolja Ivaskiv, básník a hudebník, jehož jsem poznala za svého působení v časopisu Tvar… A pak přišel za knihovnu i její ředitel Ladislav Zoubek, sedli jsme si vedle sebe.

Číst dál: Zarafest v Plezíru