Domů

Režisér k tomu podotýká: Dokument Pindíci je především velikým monologem Patrika Linharta o jeho sbírce pindíků, tedy figurek ze známé hry Člověče, nezlob se!, kolem které vytváří celý mytologický svět. Sám jsem tomu dal nějaký filmově výtvarný rámec. Prožíval jsem doslova rozkoš při stříhání filmu, když svět pindíků například ilustrují záběry na duchcovskou lagunu doprovázené hudbou Michaela Nymana, jeho předělávkami barokních mistrů. Svět Williama Hudsona, Jönse Regise nebo Rhina de Marigni, což jsou elity pindického světa, se tak prolnul s realitou, nebylo rozhodující, jestli žijeme ve světě pindíků nebo tady. Vyhrál jsem si s pindickým barokním divadlem, hudba Henry Purcell, pindickou kinematografií, remake Hitchcockových Ptáků, hudba Laibach s citací sprchové scény z Psycha… Původně jsem film plánoval celý animovaný. Takže tady je moje inspirace spíš švankmajerovská, než buňuelovská.

(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)

Noc končí

jako když šílenec

uléhá vedle mrtvé své,

než ven vyběhne

vstříc novým bolestem,

jako když milá usedne

do krystalů sněhu,

jen aby během dne

zmizela s hvězdami při obzoru.

Viděn skrz igelit a odspodu

viděn srdcem

do kterého otiskla svůj chrup marnost

sotva poprvé uhodilo do žeber

srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku

- ach jak ty pauzy bolely!

To už nebyla arytmie

to se schylovalo k puklině...

Viděn okem toho puklého srdce

jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování

Skrze poslouchanou symfonii

čteny skryté úmysly

Skrze verš přesouvaný na hrbu básně

přes poušť sypanou místo pískem

montovnami

obstaveno bankovní konto

Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny

na chytrou zeď

určeny dědičné genetické predispozice

in vitro i per rectum

To už není anomálie

to je jaksi setrvalý stav

Zde jako jinde

po nástupu každé nové generace s jásotem

vyvařené z agónie války

nebo z krevních tučnic revoluce

prošlého data

Tam jako tady

po každém jejím neodvratném sestupu

do mezigenerační pustiny

kterou se prohnal bělovlasý meteorit

s kosou

Všude a napořád porodnice rozťaté

duněním uren

V životě kladeném na misky slunečních vah

krátce vychýleni na stranu světla

V smrti dětinsky brané na lehkou váhu

jednou provždy smýknuti do tmy

cípem půlměsíce

A všude a napořád od prvního

výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi

kamerami se záznamem…

K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...

Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.

Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.

Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).

Nedávno se Roman Szpuk vydal opět z jihu na sever - ze Šumavy do Krušných hor, aby si prošel místa dávných vzpomínek v okolí Moldavy a zrušené železniční tratě do německého Holzhau, a o tom, co tam prožil napsal reportáž - zde:

http://www.vimperk.eu/…hor