Právě vyšel 2. díl historie české patafyziky! Obsahuje texty všech referátů pronesených na II. a III. semináři patafyzického sympozia na téma „Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě“, které se uskutečnily v roce 1997 a 2003, dále tzv. pozdní rozhovory jak se samotnými protagonisty patafyziky Eduardem Vackem, Miroslavem Wanekem, Danem Štverákem, Svatavou Antošovou či Ivem Medkem Kopaninským, tak s blíženci patafyziky Johnem Bokem, Janem Steklíkem, Martinem Velíškem či Přemyslem Vackem. Najdete zde také příspěvky, které vznikaly mimo jádro patafyziky, přesto s ní mají mnoho styčných bodů – např. o pindických vědách Patrika Linharta, o Křižovnické škole z pera Ivana Martina Jirouse či o mužském recesistickém spolku Schlaraffia, o jehož reminiscenci se zasloužil zejména hrabě Radim von Neuvirt; a v neposlední řadě i básně, prózu, filosofické úvahy a kresby či koláže dalších autorů patafyzice blízkých – např. Vikiho Shocka, Radima Kopáče, Vladimíra Boreckého, Pavla Kremla, Mnoháčka Zgublačenka aj. Publikaci si lze objednat za 300 Kč + poštovné buď přímo u Eduarda Vacka na mailové adrese:
A zde jako malý závdavek několik ukázek z 2. dílu:
(úryvek z textu MAŠÍBL – nepochopený paxista Vladimíra Boreckého, v němž se věnuje životu, dílu a názorům spisovatele a hudebního skladatele Jana Lukeše [1912-1977], který psal pod pseudonymem Car Osten a mnoha dalšími)
pozn. paxismus = světové mírové křesťanské hnutí
Způsob provedení puče poněkud kontrastuje s mírumilovnými cíli paxismu, ale Lukeš spěje dál k budoucnosti. V řádných volbách po dvouletém Bachníkově prezidentování zvítězí jednoznačně paxisté a presidentem se stává přesvědčivě Gabriel-Lukeš. Vytvoří napřed konfederaci s Polskem pod názvem Česlopol. Když se v Maďarsku objeví snahy o reminiscenci na sovětskou republiku Bély Kuhna, zasáhne Česlopol a rozšiřuje Slovensko o zbytek Uher. Později se podělí s Jugoslávií o Rakousko s tím, že Česlopolu připadnou Dolní Rakousy s Vídní. Konkordátem s Vatikánem vznikne pak stabilní středoevropské pragocentrické císařství, jehož nekorunovanou hlavou je jmenována panenka Maria, zatímco Gabriel si ponechává pouze výkonnou moc. Lukeš tak v „Mariánském císařství“ svérázným způsobem kumuluje celou škálu imaginárních komplexů, v nichž jsme se po čtyřicet let zmítali v nedobrovolném komunistickém otroctví. V dopisu Málkovi nerozvinul Lukeš paxismus do tak velkorysé románové fabule, ale konfrontace jeho osobních zkušeností bojovníka za mír, končícího v blázinci, s oficiálním bolševickým mírovým bojovníkem ozřejmuje v bezpříkladné lukešovské ironii poťouchlost diktátorského systému, předstírajícího vnější mírumilovnost a zároveň organizujícího perzekuce a represe v nevyhlášené válce proti vlastním občanům.
(z básní Radima Kopáče)
SP čili Sémantické pole
I
Mrštný Benjamine Pérete
pokud střelka dokáže vypěstovat umělce budoucnosti
získáme každý sémantický kompas
jako deníček
a jako pole od pólu k pólu
II
Každý text získá své sémantické pole
pokud je dokážeme vypěstovat
zapsalo si mrštné dítě do deníčku
Benjamin Péret šlapal od pólu k pólu
jako střelka kompasu
III
Mrštná střelko od pólu
pokud vypěstujeme sémantické dítě
získáme deníček k pólu
Benjamin Péret dokáže text i kompas
IV
Až sémantické pole zmizí pod kývajícími se klobouky
a André Breton zašlape deníček mezi lampy budoucnosti
stanu se konvulsí
Číst dál: Alternace patamesiášů - 2. díl historie české patafyziky
Údery kladiva zvolna dávaly žhavému kusu kovu zamýšlený tvar. Dva muži, přepásaní koženými zástěrami, pracovali mlčky – kovář jen občas kývl hlavou a jeho pomocník už věděl, co má dělat. Teprve když dokončili svou práci, kovář, jemuž tato malá dílna pod jeruzalémskými hradbami patřila, položil svému společníkovi otázku: „Tak co? Líbí se ti?“
Oslovený muž neodpověděl, jako by myslel na něco jiného. Pak řekl: „Napadlo mě, co říká jedno proroctví. Přijde doba, kdy lidé překovají meče v rádla a hroty kopí ve vinařské nože.“
„Vidíš, to by se mi zrovna líbilo, ale zatím to vypadá spíš naopak,“ podotkl kovář.
„I to přijde, ale teď, v této době nás čeká boj. Především my, kteří jsme zůstali pravými syny Izraele, když většina těch, kdo by měli vést národ, buď jenom řeční, nebo se rovnou zaprodává.“
„Správně, Barabáši,“ řekl kovář. „Naše věc je spravedlivá a vítězství jisté.“
Oběma při té řeči plály oči – nejen odleskem z výhně. Kovář si pomyslel: Je to stejně povaha, tenhle Barabáš. Před pár dny unikl smrti, ale to mu nevadí, aby nechystal další akci…
Byla to pravda – kdysi se spolu potkali v synagoze, když poslouchali výklad jakéhosi rabína, ale tento směr byl pro jejich povahy málo činným a tak se stali příslušníky radikálních zelótů-horlivců. I mezi těmi však byl Barabáš výjimečnou postavou. Ač dosud mladý, dokázal brzy, že si důvěru zaslouží. Nesmiřitelnost a odhodlání společně s chladnokrevností z něj dělaly skutečně nebezpečného člověka.
V úterý 31. března v 18 hodin byla na zámku Veleslavín v Praze zahájena výstava kreseb a akvarelů Vikiho Shocka nazvaná Kabinet kufandit, která zahrnuje autorovu výtvarnou tvorbu z let 1993-2023. Úvodní slovo pronesl Radim Kopáč, k tanci a poslechu zahrála skupina Krumpáče (dříve Slávkovy železné krumpáče). Výstava potrvá až do 17. května, otevírací doba je po-pá 15–18, so–ne 13–18. Místo dalších slov a laických postřehů publikujeme s laskavým svolením Radima Kopáče jeho zahajovací text, který ovšem na vernisáži přednesl zpaměti a nezřídka jej ještě okořenil nápaditou improvizací.
Ten Veleslavín snad bude jednou díky Vikimu Shockovi veleslavný! No vážně: loni sem tenhle samozvaný výtvarník, kreslíř a kolážista, přitáhl svou hospodskou zkušenost, „milé“ záběry z rozličných typů restauračních zařízení – letos tu prezentuje svou zkušenost, řekněme, mezilidskou. I když ne všecky ty postavy a postavičky z jeho nynějšího autorského výběru jsou opravdové. Některé jsou vyčtené z literatury, jiné nakoukané z filmů. Ale jsou tu k vidění taky Shockovi přátelé a kamarádi: právě z hospod, ale taky ze sporadických zaměstnání, kterými autor za jednapadesát let svého života prošel, a dále z kruhů literárních, výtvarných, hudebních, prostě kulturních. Čili jako na orloji, seznamte se: kretén, idiot, další kretén, kuliferda, hloupý hoch, a ještě další dva kreténi (co prý ale kreténi vůbec nejsou), potom vrátný Hovorka, kamarád Enrico, pan Puci, pan Leiko, pan Vladimírek, pan Drong, pan Böhm a taky surrealista Pavel Řezníček.
Taky Shock je někdy surreální, nebo spíš obecně fantazijní, imaginativní. Nejvíc asi v řadě „lesních duchů“, kde má divák neodbytný pocit, že tohle sem tak nějak nepatří, že tady se najednou hraje o něco víc – jako by tyhle hrůzně vyhlížející kořenové propletence z oka (nebo spíš ze štětce) vypadly meziválečnému avantgardistovi Štyrskému. Ale ono to sem patří! Právě pro ten kontrast. Nepatřičnost má přece na svém rubu patřičnost. Co je tedy na tom rubu? Co dominuje přítomné výstavě? Některé motivy jsou uvolněné prostým pozorováním, očitým svědectvím, jiné pak zvýšenou konzumací alkoholu, případně drog – a ještě jiné byly generovány existenciálními strachy, obavami o základní, pudové potřeby, jako jídlo a pití, spánek a bezpečí – a samozřejmě taky nějaký ten sex, jakkoli v Shockově podání poněkud aberovaný. Výrazově to pak jede po široké škále: některé práce jsou silně expresivní, až na hraně abstrakce, jiné jsou překvapivě zklidněné, tiše soustředěné, jako třeba ty dvě rybky, co si přátelsky plavou v akváriu; a pak mezi – ozvuky přibarvené zkušeností s pop-artem. Ve výsledku někdy pohádka, jindy horor. Metafyzika všednosti i banalita věčnosti. Komedie s tragédií pod jednou střechou.
Pokud tady, na zdech veleslavínského zámku, představil Shock loni své oblíbené hospody jako místa, kde je alternativně doma, jako náhradní příbytky pro své rozkotané bytí – pak letos tu nabízí okruh těch, s nimiž by v té hospodě rád poseděl. Anebo radši neposeděl. Protiklady se ovšem přitahují. Jako patřičnost s nepatřičností. Každopádně je to svět, v němž autor žije. Někdy víc, někdy míň. Někdy bezprostředně, jindy s obrannou maskou komiky. Ale ve výsledku vždycky po svém. Jinak to přece nejde, pokud má být ten Veleslavín po jeho výstavním angažmá konečně veleslavný!
Foto Svatava Antošová a Karel J. Beneš
Popisky:
Foto-titulní: Allen Ginsberg a úryvek z jeho básně "Kyselina lysergová"
Foto 01: Radim Kopáč zahajuje výstavu
Foto 02: Viki Shock doplňuje zahájení
Foto 03: František Barták přednáší zpaměti text povídky V. Shocka "Povoláním povaleč"
Foto 04-10: malá procházka výstavou
Foto 11: básník Jiří Staněk
Foto 12: Karel J. Beneš
Foto 13-14: návštěvníci výstavy
Foto 15: kapela Krumpáče
Poutnický spolek, založený v roce 2021 Zdenko Pavelkou (1954-2025), který na etapy putoval z Kamenných Žehrovic přes Křivoklát až do Lovečkovic na Litoměřicku, kam došel loni na podzim, se dal letos 27. března opět do pohybu. Připomenu jen, že se chodí vždy v pátek (ale pátečníci si neříkáme), neb víkendoví lufťáci jsou ještě v práci, po cestách jen tu a tam človíček a v hospůdkách jakbysmet. Tentokrát nás čekala trasa z již zmíněných Lovečkovic přes Levín, Srdov a Habřinu do Úštěka, kde zrovna plus mínus v těch dnech dlel americký filmový štáb – režisér Martin Scorserse tam točil jakýsi film s Leonardem di Capriem. Ne že bychom tam šli kvůli tomu, ale říkali jsme si, že by to byl pěkný bizárek, kdybychom na ně narazili. Jenže když jsem si v paměti vybavila rozložení Úštěka a to, z jaké strany do něj budeme přicházet, bylo mi jasné, že bizárek nebude. Ze všeho nejdřív totiž narazíme na nádraží, odkud nám pojede vlak, kdežto štáb prý skotačí až na náměstí, kam byl beztak omezen přístup – jak se psalo na všech zpravodajských serverech.
Pražskou squadru ve složení Božena Správcová, Veronika Krabatschová, Michal Škrabal, Pepa Straka a Martin Vlček vyzvedávám na nádru v Ústí nad Labem. Máme půl hodiny čas, tak většina dává v nádražní občerstvovně bramborovou polévku, Michal zatím odbíhá do nedalekého pivovaru Na Rychtě pro petky s pivem – na cestu se budou hodit. Pak vyjíždíme přímým busem do Lovečkovic, cestou do něj ve Velkém Březně přistupuje Ivana Myšková. V Lovečkovicích se nalogujeme na žlutou turistickou značku a následně po zelené dojdeme až do Levína, kde je sraz s Tomášem Holubem. Chvíle čekání si krátíme prohlížením knih z knihobudky na autobusové zastávce, Ivana nám předčítá z „Deseti večerů s pohádkou“. Ale to už přijíždí Tomáš a v kompletní sestavě vyrážíme nahoru ke kostelu Povýšení svatého Kříže, naproti kterému – světe div se! – se na nás usmívá Levínský kocour, legendární to pivovárek. A tak Michal, Martin, Pepa a Ivana neodolají nabídce provozovatelů hospůdky, že sice mají zavřeno, ale pár piv nám rádi natočí. Tomáš, Veronika a Božena zatím zaplují do domečku, v němž se nachází keramická dílna, a od její majitelky si vyslechnou podrobnou, téměř hodinovou přednášku o keramickém umění. No a já pendluju mezi oběma skupinkami a pořád otravuju s větou: „Už bychom měli jít… Už bychom měli jít...“ Když konečně jdeme, vystoupáme ještě k levínské zvonici a kocháme se výhledy do kraje. Pak už pokračujeme po vytyčené trase přes mauzoleum rodiny Schrollů na Srdov a Habřinu až do Úštěka. Mauzoleum nás všechny vezme za srdce. Nádherná stavba s ještě nádhernějším výhledem na Úštěk a za ním na horizontu na Ronov a Vlhošť. Kocháme se. Scházíme dolů do Srdova, špičku levínské zvonice stále za zády. Jdu s Boženou a Pepou a vyprávím jim o básni Allena Ginsberga „Slepičí mozek“, na kterou jsem po mnoha a mnoha letech opět narazila ve výboru Ginsbergovy poezie nazvaném Karma červená, modrá a bílá (Mladá fronta, 2001); o tom, jak je stále aktuální a jak v ní Allen už v roce 1980 předznamenal nástup Donalda Trumpa, respektive kudy se vývoj v Americe i ve světě bude ubírat. Ale nechť báseň v mistrném překladu Jiřího Joska mluví sama za sebe:
Allen Ginsberg
SLEPIČÍ MOZEK
Slepičí mozek vládne světu!
Slepičí mozek je vrcholným produktem kapitalismu
Slepičí mozek šéfa ruských byrokratů zívá na svět
Slepičí mozek dosazený F. D. Rooseweltem už 30 let řídí FBI ale Cosu Nostru nechává na pokoji!
Slepičí mozek nařizuje pálit pšenici a udržovat její vysokou cenu na světových trzích!
Slepičí mozek prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu půjčuje peníze policejním státům v rozvojovém světě!
Slepičí mozek si nezašoustá, pokud mu úřad nedělá pasáka
Slepičí mozek nabízí transplantaci mozku ve Švýcarsku
Slepičí mozek se budí o půlnoci a přerovnává si prostěradlo
Jsem Slepičí mozek!
Číst dál: Jak jsme v Úštěku nepotkali Leonarda di Capria, ale Led Zeppelin
(dvě básně z chystané sbírky Pevnost kořenů a link na rozhovor s autorkou)
KVĚTNÁ NEDĚLE
Už je tu, už je tu,
ten, který přichází ve jménu Pána!
Za palmovými ratolestmi a jásavým Hosana
hrůzy Velkého pátku.
Všechno bude jinak, než se očekává.
Ten, který přijíždí, zlomí smrt,
ve svých dlaních nese věčnost jako dar,
dar nejvzácnější.
Kopýtka oslíka krájí čas.
Za palmovými ratolestmi temnějí obzory,
skály budou pukat,
země se zachvěje,
opona chrámová se roztrhne.
ČEKÁNÍ NA MILOSRDNÉ SAMARITÁNY
Za hezkými slovy, slovy jako med,
skrytý ziskuchtivosti lep,
bezmocných úzkost, bolest a hněv,
těch, co mají ztratit život, krev.
V záři stmívání jde o čas,
jen rychlost může zlomit smrti vaz,
ta svými spáry oběti unáší,
ti co s ní bojují, výkupné roznáší.
Nezaplatíš, nemáš šanci,
miliony přivleč v sbírkách ranci,
do medicíny vlezl zisk,
z etiky se stává risk,
v medicíně potřísněné ziskem,¨
etika se stává riskem.
Kapitál žere a nemá dost,
hltá svá sousta, nebere na milost,
drtí svá sousta, žebráky o život,
máš platit, nemáš, jen na půlku ceny,
jde Kristus s křížem a plačící ženy.
Kde jste Šimonové z Kyrény?
Tiká čas, nehoukají sirény,
kroky v opomíjení jdou tíž a tíž,
k vrcholu osamění, kde už jen kříž, kříž!
Důvodem je kombinace nákladné inovativní technologie a systému financování zdravotní péče, kde se moderní, i když ověřené metody, ne vždy dostanou do standardního hrazení pojišťoven, což vytváří finanční zátěž pro pacienty bojující s rakovinou. Doporučená délka léčby je aspoň rok, cena 7,5 milionů Kč. Monopolní postavení společnosti Novocure jí umožňuje diktovat ceny bez přímé konkurence. Je v současnosti jediným výrobcem této schválené technologie Optune TTF: Naděje na léčbu mozkových nádorů – sbírková platforma Donio.
Strana 2 z 45
