Jaromír Urban: Tenhle kraj ti neříká pane

Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam vydalo sbírku z pozůstalosti teplického barda Jaromíra Urbana (10. 5. 1940 - 4. 3. 2017), jinak také slovutného inženýra chemie, malíře, fotografa a dopisovatele do několika regionálních novin. Kniha vyšla péčí Patrika Linharta a zahrnuje Urbanovu tvorbu z let 1973-1988 (Roztrhaný kalendář), 1975-2000 (Verše staré a nové), 2000-2003 (Alzheimerova choroba) a pět krátkých nedatovaných próz. Přinášíme ukázku v podobě několika básní.

 

Anděl

Seděli jsme v hospodě

hádali jsme se, jeden vedle spal

zmatení hlasů zbytečných

Když tu hle

anděl si sedl mezi nás

Otřepal si sníh z křídel

a nic

nikdo si ho nevšímal

hádali jsme se pořád dál

Pak zmizel ve sloupu ohně

my pořád nic

ale přece jen jsme se podívali

jeden druhému do očí

A vím že v nich zůstalo

poslední mávnutí jeho křídel

Vzpomínka na Vladimíra Vokolka

Na konec dne si sedl soumrak

nad obzor vypluly levantské hrady

o nohu se mi tře mňoukavá kočka

Je mírný večer

a já si vzpomněl na jeho pohled

z okénka vlaku do Děčína

když se rozloučil se synem a vnučkou

Upřený do dálky

skrz sebe

jako provaz napnutý mezi životem a smrtí

který přejdeme

jen po svém souhlasu

na osamělém místě

uprostřed pouště

Červená hvězda

Červená hvězda je plná černých děr

myších ocásků příšerné gravitace

které podléhají brány i věže

sebelíp houževnatě vypletené

a naklánějí se k mé

zrezivělé hlavě

Noční hlídka

Noční hlídka táhne

pustou krajinou plnou zlámaných trav

chřestí kostmi pravěkých ryb

a marně se snaží najít zprávu

dopis napsaný klínovým písmem

zprávu o tom

že Poslední soud už proběhl

Číst dál: Jaromír Urban: Tenhle kraj ti neříká pane

Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

(text byl publikován v časopise Tvar 18/2021)

Metafora v názvu se vztahuje k jevu, kdy jeden světový hegemon ztrácí svou dominantní pozici, o kterou jej postupně připravuje druhý, deroucí se na vrchol. Označuje bod či linii, za níž už nelze stav věcí zvrátit. Aby k tomu nedošlo, začne hegemon, jemuž hrozí sestup, koketovat s myšlenkou na kroky, které mu umožní jeho postavení zachovat – bez ohledu na důsledky. Řeč je o USA a Číně. Právě na tyto dvě velmoci se soustředí Fareed Zakaria ve své nejnovější knize Deset lekcí pro postpandemický svět (Prostor, 2021) a pokouší se nasvítit jejich vzájemný vztah v budoucnosti, kterou bezpochyby ovlivní nejen to, jak se vyrovnáme s pandemií covidu-19, ale i to, jak budeme schopni poučit se z historie. Do češtiny přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.

V podobné situaci jsme se ocitli již na začátku 20. století a ony „kroky“ nás vehnaly do první světové války. I tehdy existovala rivalita mezi dvěma velmocemi – etablovanou Velkou Británií a stále více se vzmáhajícím Německem. Americký prezident Woodrow Wilson (1856-1924) tento stav charakterizoval slovy: „Británie už zeměkouli vlastní, Německo ji vlastnit chce.“ Dosadíme-li si do jeho bonmotu USA a Čínu, mohou nás zachvátit obavy, že se historie bude opakovat. Tyto obavy přepadly i Zakariu, když Donald Trump vztahy s Čínou nezodpovědně vyhrotil – kniha vznikala v roce 2020, tedy ještě v době jeho vládnutí. Trumpův tvrdý přístup sice způsobil, že se Čína chová na mezinárodní scéně mnohem agresivněji než dřív a že napětí mezi oběma velmocemi zesílilo, ale přece jen žijeme v jiném světě; ve světě určovaném jedním společným globálním systémem, v němž se jeden bez druhého neobejdeme. Jsme tak úzce propojeni, že i Čína coby hegemon, jehož hvězda stoupá, si dobře rozmyslí, zda by se jí válčení vyplatilo. A ačkoliv se na první pohled zdá, že jsme se znovu ocitli na prahu bipolárního světa, jaký jsme znali za dob studené války, nemusí to znamenat, že je-li „horká“ válka passé, pak na spadnutí je aspoň ta studená. Proč? Protože Čína není mezinárodně izolovaná, jako byl kdysi Sovětský svaz, naopak se ve velkém účastní světové výměny zboží, což motivuje spíše k pokračování ve spolupráci než k jejímu ukončení. A pak - nějaký „tržní leninismus“, jak Zakaria vtipně nazývá ekonomickou doktrínu Pekingu, nemůže obstát coby životaschopná alternativa západního pojetí ekonomiky.

Chvála globalizaci

Ano, žijeme v propojeném světě, ale covid-19 vyvolal zprvu obrannou reakci v podobě uzavírání se do sebe. Trump apeloval na americký nacionalismus, obviňoval Čínu z vypuštění viru do světa a neomaleně útočil na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Čína odpověděla tzv. vakcínovým nacionalismem – ve vývoji vakcíny odmítla být závislá na USA či Evropě. Zakaria nad tím, obrazně řečeno, kroutí hlavou a znovu si bere na pomoc historii: V letech 1914-1945 prodělal svět sérii strašlivějších událostí než je dnešní pandemie a přesto se tehdejší lídři dokázali dívat s nadějí do budoucnosti a sjednotit se na potřebě větší mezinárodní spolupráce. „Vojáci i státníci poznali,“ píše Zakaria, „jakou cenu je někdy nutné zaplatit za nacionalismus a prosazování vlastních omezených zájmů. Ti, kdo přežili, usoudili, že je jejich povinností stvořit svět, který už do bahna nihilistického soupeření neklesne.“ O tom, že úkolu, který si předsevzali, dostáli, svědčí 75 let míru. Zmínění lídři (Roosevelt, Eisenhower, Churchill, později Monnet, Schuman, Adenauer) se od těch současných lišili svým idealismem, za který se nestyděli, ale pevně si za ním stáli. Dnes se nad idealismem ušklíbáme a volíme si lídry, kteří žádné vize nemají a prosazují jen své vlastní zájmy, v lepším případě jen zájmy zemí, v jejichž čele stojí – bez ohledu na celek, jehož jsou součástí. Leč: Může za to pouze covid-19? Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím? Možná jej pandemie přiostřila a zvýraznila, ale určitě nezrodila Orbána, Kaczyńského, Le Penovou, Wilderse, Hofera aj. Těmto nacionalistům, z nichž někteří se rádi titulují eufemistickým souslovím „neliberální demokraté“, jen dal covid-19 do ruky mocnou zbraň. V centru jejich kritiky (stejně jako té Trumpovy) se ocitla WHO – globální instituce, která svou roli údajně nezvládla. To vedlo nejen tyto politiky, ale i mnoho jejich voličů k přesvědčení, „že situaci by měly dostat pod kontrolu jednotlivé země a měly by se jí samy snažit co nejlépe čelit.“ Odtud byl už jen krůček k pranýřování spolupráce na globální úrovni jako takové.

Číst dál: Svatava Antošová: Okno zranitelnosti

Radana Šatánková: Léčivý účinek odpuštění

(rozhovor vyšel ve sborníku Malá kniha o odpuštění, který sestavil a vydal Vladimír Stibor a kol. v roce 2021)

Kde pramení? Nebo bychom si ho museli vymyslet, kdyby neexistovalo?

Uvědomuji si, věřím a vyznávám, že odpuštění pramení od Boha, kterému na člověku záleží, vede ho, také mu odpouští – a to tehdy, když se s Bohem chce setkat, uzná svou vinu a lítost. Kdo s Bohem zakouší rodičovský vztah (Abba - aramejsky otec, tatínek; vždyť se modlíme „Otče náš...“), je jeho dítě, součást rodiny. Odpuštění jako vzor nahlížení na druhého člověka v dané situaci vidíme tedy nejprve u Boha. Jelikož každý krok v životě křesťanském má svůj důvod, není náhodné, co se má člověk naučit a domnívám se, že zde nastupuje pedagogika Boží. Záleží na každé lidské mysli a srdci každého člověka, odkud bude čerpat sílu k odpuštění. Někdo se inspiruje Bohem, jiný zase lidmi, kteří dokázali odpustit „neodpustitelné“ – ale k tomu jim dal sílu právě třeba Bůh.
Odpuštění je velmi vzácná schopnost, dar s citem, akt, kterého je člověk schopen, podobně jako je schopen lásky. Odpuštění je vlastně projevem lásky k člověku (té takzvané „protistraně“, která ublížila, zradila apod.) a také projevem lásky k sobě - nenechat se dále ublížením týrat. I když máme schopnost odpustit, každý člověk je v téhle neměřitelné disciplině různě úspěšný. Uvědomuji si, že se budu muset učit odpouštět po celý život. Upřímně řečeno - v této škole života jsem žákem nižší třídy. Abych téma trochu odlehčila - připomenu poslední slova básníka a mého oblíbence Heinricha Heineho (†1856). Ta údajně před skonem zněla patrně takto: „Věřím, že Bůh mi odpustí. Ostatně – je to jeho řemeslo.“ Oceňuji u německého romantika jasnost, nadhled, stručnost, humor.

Když nastane odpuštění, objeví se v duši klid a hřejivý pocit tepla?

Dostaví se úleva. Ty nekonečné otázky „proč“ totiž nikam nevedou. Věci pozemské hned v pořádku nebudou. Mezi lidmi je velmi snadné k porozumění nedojít. Úmyslné křivdy různým způsobem vykonané berou víru v dobro mezi lidmi. Dlouho jak beran tluču do zdi, až si říkám, že mám roky na to, abych pochopila, že odpustit není prohra. Odpustit je postoj, při němž si člověk minimálně zachová zdraví a šetří čas pro něco krásnějšího a smysluplnějšího. Tak postupně lze dojít též k tomu, že odpustit je dokonce rozumné.

Nosí odpuštění na svém těle tajná tetování?Nebo to jsou jen jizvy, které si neseme po celý život?

O tom jsem kdysi uvažovala básnickým jazykem. Zatímco jsem napsala, že smím „ranami růst“ (a růst opravdu bolí), odpuštění jizvy zaceluje. Ne vždy úplně, jako kdyby se nic nestalo. Ale je možné chodit bez jizev - se zahojeným tělem, se zhojenou duší. Přikláním se k odpuštění i proto, že má léčivý účinek.

V mnoha lidech přebývá trpkost, hořkost, nevrlost - určitě k tomu mají objektivní důvod. Mým cílem je takhle nedopadnout. Lze odpuštění někdy vzít zpět?

Nevím, jestli druhá strana chce slyšet: „Tak já ti tedy odpouštím.“ Třeba o to ani nestojí, lidé jsou různí... V duchu se o odpuštění usilovně snažím a je pravda, že proces bývá velmi složitý. Jedno ráno si řeknu, že už na to kašlu, druhý den popřu vše, k čemu jsem došla. Ocitám se v tanci, při kterém v nepravidelném rytmu přešlapuji tam a zpět. Odůvodnění je nasnadě - velkou práci musí vykonat právě ten, komu bylo ublíženo. Jinak člověk nosí neviditelná závaží, těžký batoh, který nejde sundat. S tím batohem chodíte mezi lidi, trávíte svůj život, usínáte, probouzíte se s ním. Zátěž, od které je třeba den po dni, krok po kroku, si pomoci. Chtít si pomoci, nikdo za mě nikomu neodpustí.

Číst dál: Radana Šatánková: Léčivý účinek odpuštění

Marie Dolistová: V tichu dálek hvězdy jasný svit

Na soutoku řek

Kroky dál nevedou, čas vypršel,

země meziříčí v jednom bodě,

kotevní lano nepoutá lodě,

na cestě, kterou každý v dál vyšel.

Čas se zužuje, břeh rychle mizí,

na hraně života propastné nic,

ty sám, Bože, přicházíš, co chtít víc,

v Kristu jsi se nestal pouhou vizí.

Kroky dál končí, čas stopy smývá,

kde smysl zdá se, bez tebe není,

bez tebe, Pane, úsvite noci,

světlo v tmách, pro nás, bludiček v moci,

stále jen časno ve věčno vplývá,

v bodu soutoku náhled se mění.

Síla živlů

Přichází s bouří soumraku, život i smrt,

líbezné zahrady třeste se, vichr rýč,

co pevné víří, točí se na vlnách míč,

anděl smrti v tanci se zmarem nese rmut.

Proč bolest, smrt a zmar, zahrady tajemné,

za vrátky obrostlých břečťanem v mlčení,

vzdálené hřmění bouří, temné tušení,

sloupoví mračnové, pletivo přejemné.

Neznámou cestou dál k prameni poznání,

mocná skrytá síla všechno zas promění,

člověk temnotu s jasem často zamění,

sbor cvrčků s červánky tesknotu zahání,

ta moc ve všem ukrytá kámen rozlomí,

jen ten, jen Který je, nicotu odlomí.

Nigerijští křesťané

Z temného oceánu zla

vystupuje hostie Ježíšovy přítomnosti.

Z černé pláně mračen se vynořuje úplněk Měsíce,

z noci kotouč východu Slunce.

Počkali si, až bude před sklizní.

Počkali si na noc.

Potom hoří vše, úroda a domy.

Křesťané jsou otepi slámy, hodné plamenů.

Střely zasahují děti, muže i ženy.

Střílejí i děti ve spánku,

za pokřiku Allahu akbar.

Záchrana jen v útěku třeba s kulkou v těle,

kdo má to štěstí.

Dobytek útočících šlape po polích, spásá vše.

Tak útočí islámští pastevci Fulbové –

moderní zbraně proti neozbrojeným.

A mračna dále letí,

stébla trav se chvějí ve větru.

A den střídá noc,

noc den v netečnosti mocných.

Opět kus půdy vyrván vlastníkům

vyznávajícím znamení kříže,

opět kus půdy vyrván z okruhu tohoto znamení.

A čelisti rudé hlíny hrobů pohlcují další sousta.

Často zde vzduch prokmitáván rýči a lopatami

a spršky rudé země padají zpět

na zakrvácená mrtvá těla v bílých rubáších.

Kdy už hrobů, smrti dost?

Kdy už přijdeš, Pane, jako vzácný host?

Číst dál: Marie Dolistová: V tichu dálek hvězdy jasný svit

Martin David: Za obloukem řeky Ogh

Novou sbírku teplického básníka právě vydalo nakladatelství Paper Jam Milana Hodka.

 

* * *

Zapomenutá úvozová cesta

lemovaná stařičkými hrušněmi

vybíhající z kraje vsi

směrem

k nedalekému městu

Jenže po čtvrthodině chůze

náhle uťatá

končící uprostřed louky

divoké lučiny sloužící

co pastvina kravám

Cesta „odnikud nikam”?

Cesta „odtud nevímkam”

Hle

moje cesta

* * *

Odlehlá úvozová cesta

lemovaná přestárlými hrušněmi

s konturami

temných křivolakých korun

jak barokní sochy

na stařičkém mostě...

Zas a zas se sem vracím

Zažívám tu cosi

(víc neprozradím)

Je to můj

prastarý most...

Číst dál: Martin David: Za obloukem řeky Ogh