V dubnu t. r., kdy jsme si připomínali 25. výročí úmrtí básníka Ivana Diviše, jsem na stránkách Skupiny XXVI zveřejnila jeden ze dvou dopisů, které mi Ivan Diviš před lety napsal, a slíbila jsem, že ten druhý zveřejním letos v září ke 100. výročí jeho narození (18. 9. 1924). Výročí je tady a já svůj slib plním. Vzpomeňte si při četbě dopisu na Ivana, na jeho vášeň, s jakou k poezii přistupoval a jak bezvýhradně ji miloval. V závěrečné pasáži skladby nazvané Moje oči musely vidět píše: "... ale taky moje oči musely vidět, že existuje poesie / absolutně nezničitelná, jak tohle všechno jednak / přikrývá pláštěm / jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží / nádherné prapory a vlajky a svatební roucha -"
15. VII. 98
Moje přemilá Svatavo:
nad Tvým dopisem jsem se taky na jednom místě chechtal, totiž na tom, že už se známe z Bítova a že ten mladý vydřiduch Pluháček Tebe, S. a mne vezl vozem a já že se na S. neustále obracel s oslovením „Violo“. To mně nutkavě připomnělo slavnou a notorickou scénu, an dobrý voják Švejk veze svého feldkuráta z nějakého bordelu na Královskou třídu a jak feldkurát, obraceje se na Švejka, total besoffen, ptá se ho: Milostivá, vy už račte mít tak „dospělého syna?“ – Tak jsem se chechtal, přesně a několikrát za sebou.
Ty jsi nesmírně cenný člověk a jsi povinna především sobě samé. Zanech S. Je to zcela prázdná kunda, což by bylo z té míry v pořádku, nebýt její namyšlenosti a naprosté nespolehlivosti, pochopitelně, že nesplnila slovo, nezavolala mne a mně, kterému šlo na tom trojradně především o Tebe, to pivo vyteklo. Zanech koketérií s lesbismem, který, sám o sobě, je nesmírně vzrušující, ale spíš jako záležitost e s t e t i c k á. Ta dívčí těla, ana se po sobě proplazují a v pozici -69- se vylízávají, to je estetika, plus ovšem srabismus. V Západním Německu si co cizinec nezašoustáš. Ta kurva vyzvídá 1) jsi-li ženat, 2) děti či bezdětek – 3) máš-li či nemáš-li AIDS, mně se tam za 28 let nepodařilo „no one fuck“. Tyhle sklony u Tebe mně zdůraznil dobrák Michal Šanda. Navíc prý jsi vdaná a máš děti. Tak to by bylo s tím moralizováním. Ode mne to m u s í š přijmout, protože si Tě až neuvěřitelně vážím za to, co umíš.
Ad poesiam: je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám. Ale to už jsem zase v morálce, zatímco by se mně chtělo líbat ti ruce za Tvou genialitu. Jsi nekonečně cennější než ta S., ten kapří měchejř naplněný spermatem. S. mně v souvislosti s proponovanou schůzkou se mnou a s Tebou napsala přisprostlý dopis, v němž mně sděluje např. že se „včera“ rozešla se svým mrdákem a že z toho „šílí bolestí“ a že se snaží ji ze sebe „vyřezat“ hard rockem – ne Mahlerem, Schubertem nebo Chopinem, ne, ausgerechnet rockem, tímto bitím do nicoty. Dál, že si dá po magisteriálních zkouškách – ona a magister „filosofie“ - na prdel vytetovat MGR, taky prý proto, že tetovák si váží „vzdělaných žen“ a do třetice, že byla ve Státní knihovně a v kompúteru si našla heslo „Ivan Diviš“ a že ten pravil, že všechny moje sbírky jsou rozpůjčeny a že toto zjištění já mám kvalifikovat co „poklepání na libido“. Atd. Na cáru papíru. Kráva non plus ultra. Básník? Leda hovno!
(věnováno Vimperku)
Fontána dnes mlčí. Sedím na lavičce a pozoruju setkání dvou pejskařek. Tělnatá Romka brzdí svého psa, vodítko je natažené k prasknutí, Romce poskakují ňadra. Také druhá žena v bílých krátkých legínách zápolí se svým psem, navíc na ruce drží chlapečka. Zastavují v bezpečné vzdálenosti od sebe a něco na sebe volají, asi: „Je to holka? Nebo kluk?“ Pak dojdou až k sobě. Psi se očuchávají, ale nenacházejí v sobě zalíbení. Divoce na sebe dorážejí.
Proč dnes fontána nestříká? Proč tu jako včera nepobíhají tři cikáňata a neodpočívá tu jiná maminka, neodložila na lavičku tři těžké tašky a neuvázala k lavičce malé štěňátko, které ta cikáňata hladila? Místo nich mě míjí mladý muž a hlásí komusi do telefonu: „…že do toho nemůže naložit třicet bejků, že by mu upadlo kolo a tak to teď někde v Plzni spravují.“
Na úterní večerní bohoslužbě je skoro plno. Mši slouží polský kněz Jarek Zawadzki, který odešel z vimperské farnosti před dlouhými osmnácti roky. Zestárnul, je až asketicky vyzáblý, možná trochu věkem zpřísněl, ale při kázání opět poznávám jeho sílu. Vzpomíná na seminář, kdy se octl s profesory a kněžími v kterémsi městě. V jedné uličce postávaly ženy. „No, víte jaké,“ upřesňuje opatrně Jarek. „Vybíraly si chlapy. Jeden kněz na ně ukázal a řekl: Vidíte je? Ony nás předejdou do Božího království. Nevím, jak se to stane, ale Ježíš to tak řekl. U Boha je všechno možné.“ Tím kázání končí a já jen přemýšlím, proč mi zase tečou slzy. To není tím, co Jarek říká, ale tím, jak to říká. Jeho osoba vyzařuje pokoj, který zasahuje i moji duši.
Pro svaté přijímání si jdu bos, ne snad z úcty k podlaze posvátného prostoru, ale protože mi smrdí boty. Šel jsem v sandálech na houby, a co chvíli jsem se po těch lijácích někde propadl do bahna a mokřadů. Hrozně to páchne.
***
Sedím opět u kašny. Na obloze se vybarvují červánky. Nikam nespěchám, tam, kde nyní přebývám, nejsem doma. Naproti na lavičce posedávají nějací puberťáci. Upíjejí energetické nápoje a kouří. Kolem nich dovádí i překrásná dívka s divokým blonďatým culíkem. Snaží se klukům sáhnout na koule. Když se jí to nepodaří, nakopne jednoho z nich alespoň do zadku. A druhému si sedne na koleno. Za chvíli kluci odcházejí k Vietnamcům pro další plechovky energeťáků. Otevřou je a jen tak je vylévají do hlíny za lavičku. Pak odcházejí pro další nápoje a znovu je vylévají. Nakonec po prázdných plechovkách dupou, kopou si s nimi. Pro chvíli přichází ke kašně taťka s malou holčičkou. Šlapou po prvních kaštanech, aby je vyloupli ze skořápek. Holčička klečí na okraji kašny a natahuje ručku, snaží se vylovit kaštan plovoucí na hladině vody. Zapaluju si další mentolku a přemítám nad slovy Jarka Zawadzkého. Jakou to Ježíš do svého království zve společnost. Blahoslavené chudé duchem, řecky ptóchos, žebráky, blázny, vyvrhely. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království. A celníci a nevěstky nás tam předejdou také. Bezďáci, uprchlíci, mrzáci, žvatlavé děti, kolaboranti a děvky. A jestli se tam náhodou octnu i já, bude mi s nimi dobře, protože budu mezi svými.
Druhý den dopoledne obchází kašnu Rom v uniformě asistenta prevence kriminality. Fotí okolí laviček. „Nebojte se, nefotím vás, fotím jenom bordel. To musím předložit, aby to přišli uklidit,“ uklidňuje mě. Po chvíli jej střídají dva utahaní uklízeči, další břichatý Rom a silná kulhající žena s těžkými prsy. Táhnou za sebou modré igelitové pytle, ve kterých chrastí plechovky. Žena kleštěmi ne a ne zvednout vajgl. „Aby to šlak trefil!“ Pak se prohýbá v kříži a shazuje batoh, ve kterém má svačinu a pití. „Musím to chvilku sundat dole, bolí mě ramena. Fuj!“ Oba usedají, muž neřekne ani slovo, žena si zapaluje cigaretu. „Koše tady mají a házej to po zemi.“ Pak jí zvoní telefon. Má jako já ještě starý tlačítkový. „Jsme v parku,“ hlásí komusi, asi šéfovi. „Už je to vysbírané. Jdem na oběd. Já vím kde je Rožmberská, jáj, Bože. Uklidíme to a jdem do prdele.“
Odpoledne mě u kašny navštěvuje Ríša. Akorát dokuřuju mentolku. Blíží se k nám dvě ženy, jedna vysoká, statná, pevné postavy ve světlé krátké sukni, druhá v letních šatech. Vytahují z květináčů už opršalé macešky. Pomáháme jim s Ríšou odnést k autu těžké květináče plné mokré hlíny. „Vydržely tu dlouho. Od velikonoc,“ hlásí nám ta statná. Vracíme se ke kašně, máme kalhoty postříkané vodou, jak to kapalo z květináčů. Ale slova díků obou žen nás zahřejí u srdce. Vedle běhají po trávě dvě holčičky, ta malá, snad ani dva roky nemá, popoběhne vždy jen pár kroků a upadne na bříško. Ani nápad že by plakala. Větší, tak čtyřletá, se nad ní rozkročí a zvedne ji. A malá vše zopakuje: Běží, capká a bác, zase je na bříšku. Jako by ji to padání bavilo. Dochází k ní mladá maminka a nese ji k chodníku, kde nechala kočárek. Chodník je plný dětských kreseb barevnými křídami. „Má oči po vás,“ prohodí Ríša k mamince.
Do déle zmlklých kostelů v okolí Mšena u Mělníka se vrací život. Když to vyjde, snažím se ho podpořit svou účastí. Po nedávném putování do Kadlína jsem byl, pro mě překvapivě, vyzván: „Pane Bartoň, nezazvonil byste?“ Hrklo ve mně radostí, neb jakkoliv jsem to nikdy nedělal, osobní setkání s jakýmkoliv zvonem je pro mě velkou vzácností, s níž mám již nejednu zkušenost. Do prastaré dřevěné zvonice vedou úzké, ošlapané, červotoči prozkoumané schůdky. Ach ten zvon, kolik staletí tu visí jako svědek chvátajících časů? Jako by byl živý a stále tiše čekal, kdy bude moci vydat svůj hlas. Úžasný výtvor lidí dávno minulých je nese stále v sobě, jako by ke mně mluvil, ač jsem ho ještě nerozhoupal. Už se snažím. Jistě, nemám ten potřebný grif zkušenosti, ale přece jen zvon svůj hlas vydá, aby se rozletěl krajem zdejší náhorní roviny, krajem širého oceánu oblaků.
Po nějakém týdnu tatáž možnost ve Skalsku. Šplháme s místní, starající se paní magistrou a panem Zábojem, tentokrát na mohutnou věž, čnící nad krajem. Počátek dubových schodů již krásně voní novotou, ale čím výše ve věži, tím více jsou zatím, než časem a penězi dojde na jejich výměnu, zaprášené žebříkovité schody zvetšelé a prožrané. Každý krok zavání stále větší nejistotou a modlitba se nyní opravdu hodí. I přes riziko vrzající stolice paní magistra, která na rozdíl ode mě grif má, rozhodnými výskoky na laně mohutný zvon rozhoupá, až jeho srdce tluče do obou stran. Poté ho přebírám a ona rozhoupá ještě jeden menší. Nad kraj tak stoupá část akordu, souzvuk. Jaký pocit v nás vyvolá? Jaký v těch, kdo ho v krajině uslyší?
Ve Skalsku byly zvony původně tři, je ale spíše s podivem, že dva zůstaly – zrekvírován válečnou bestií byl „jen“ jeden. Co může být výmluvnějšího, než když člověk zvon, který šíří tu nejhlubší harmonii srdce a je niternou spojnicí s hudbou Ducha, přetaví na smrtící, ničící děla a nábojnice? Za protektorátu bylo z českých a moravských kostelů odvezeno a roztaveno neuvěřitelných 9801 zvonů. O „Božích mlýnech“ víme, že jejich čas je jiný, než náš, pro nás melou pomalu. Ale jistě a překvapivě. Množí se skupiny lidí, kteří tuto ztrátu nepřenesou přes srdce a pouští se do činností, jejichž cílem je navrátit ztraceným zvonům život a kostelům jejich hlas. Krásným příkladem toho je skupina lidí kolem zvonu 9801, která dala odlít tento zvon symbolicky za všechny ty ztracené, a který již pravidelně zvoní za mír na pražské náplavce /pod heslem Zvon 9801 možno vyhledat na internetu/.
Další takovou aktivitou je činnost jisté diecéze v Německu, kde zjistili, že na věžích jejich kostelů visí až stovky zvonů, ukradených za války z Čech a Moravy. Snahou průběžnou a úspěšnou je navracet tyto zvony tam, odkud byly před mnoha desítkami let vzaty. Jak lépe přispět k usmíření lidí, v jejichž nitrech i přes případné pokusy o odpuštění doutná křivda? Je až dojemné, jak návraty těchto zvonů citově zasahují i místní lidi, kteří vůbec do kostela nechodí, ale třeba v dětství slýchali jejich hlas.
Prožil a zapsal Pavel Kukal
Když přišel Patrik Linhart s nápadem uspořádat 19. července 2024 setkání naší skupiny na Milešovce, vzbudilo to velkou pozornost nejen proto, že se tak mělo stát na počest uvedení mé průřezové knížky Romantik zapomenutý v čase. Nicméně si toho vážím, protože aby měla kniha dva křty, není rozhodně obvyklé. Takže ještě jednou vyslovuji poděkování všem, kdo se zúčastnili a těm, kdo se zasloužili o vydání nebo na ní spolupracovali, dvojnásob. Nicméně to nebyl jediný důvod k oslavě, protože Svatce Antošové vyšel výbor z její poezie s názvem Sázení ohně.
Nejen pozornost, ale i odezva byla značná. V den D nás z Prahy vyrazilo autem pět: Lída Hlinková, Roman Szpuk, Bohuslav Vaněk- Úvalský, Karel Beneš a moje maličkost. V Březiněvsi na okraji Prahy ještě tankujeme a nakupujeme a pak vyrážíme na sever. U Milešova odbočujeme z dálnice a parkujeme na kraji Černčic. Odtud už musíme pěšky, je to přes čtyři kilometry a kromě počátečních pár metrů pořádný krpál. Lída jde bosa a jede jí to o hodně lépe než nám ostatním v botách. Po cestě nahoru potkáváme první známé, vyměňujeme si přátelská slova a navzájem se povzbuzujeme. Nadávky nesměřujeme na organizátora akce, ale převážně na Milešovku. Svatava Antošová, která jde nahoru z Milešova a potkává se s námi kousek pod vrcholem, už má taky dost a přiznává nám, že si cestou několikrát ulevila ne zrovna korektním: „Ty píčo jedna!“ (Míněna pochopitelně Milešovka). Když to zaslechne Roman Szpuk, přidá se s originálním: „Ty píčo třetihorní!“Reagujeme hurónským smíchem...
Na všední den je tu dost lidí, ale jsou prázdniny. Patrik, který musí mít vždy něco extra, dorazil v drátěné košili. Ta prý má 13 kilo a budí obavy z blesků, ale naštěstí je jasno a ani předpověď žádné katastrofy neslibuje. Cestou registruji několik chráněných a odkvetlých lilií zlatohlavých a přemýšlím, které stromy mohou pamatovat tu dobu, kdy byly původně holé svahy zalesněny a plošina na vrcholu parkově upravená.
Míjíme pamětní desku básníka Petra Kabeše, který zde pracoval jako meteorolog a čerpal zde také inspiraci pro své dílo. Konečně jsme na vrcholu a i časový plán jakžtakž dodržujeme. Kromě jmenovaných dorazili ještě Radek Fridrich, Karel Rada s Milenou, moravský borec Marty Štvrtecký z Brna, Greta Wagnerová z Teplic, Radek Müller z České Lípy a překvapivě i Zbyněk Ludvík Gordon. Nakonec se objevila i Michaela Fantová z Ústí nad Labem s maminkou a dcerkou. Pouze Vanda Skálová z jádra skupiny tentokrát chybí.
Po náročné cestě sedíme a zotavujeme se. Místní hospůdka má pivo s horskou přirážkou a nádherné okno s výhledem směrem k Litoměřicím, což nás všechny plní nadšením, protože ta vyhlídka stojí za to. Pomalu rozjíždíme recitaci, mám tu čest zahájit, čtu asi tři básničky z těch nejnovějších, v jedné z nich vzpomínám na Zoru. Bývala by se někdy chtěla také vypravit na Milešovku, ale jako z mnoha dalších plánů z toho nebylo nic. Ostatní čtou také, tak mi nedovolují upadnout do smutku. Velmi zaujal Marty, zejména svou až téměř brutální otevřeností. Kolem nás jsou i cizí lidé, ale vše probíhá v klidu a bez konfliktů, kdosi rozdělává oheň poblíž stolu, který jsme obsadili. Pivo se čepuje do 20. hodiny, jako šláftruňk pijeme „zelenou.“ Po setmění nám hora odhalí méně přívětivou tvář, zvedá se vítr a pověst největrnějšího místa v ČR je tím zachráněna. Někteří odcházejí, nakonec nás na noc zůstává šest, totiž Lída, která jako jediná má stan, Roman, Karel Beneš, Bohouš, Zbyněk a já. Spát jdeme až k půlnoci. Útulna, která je tu zdarma, prý zůstala prázdná, ale vytrvali jsme venku. Kromě Romana jsme všichni východ slunce prospali, ale na vyhlídce pod budovou prý i tak nebylo k hnutí. Tradice je tu nejspíš silná, já vzpomínám, že jsem nejméně třikrát vítal slunce na Sněžce, ale kde jsou ty časy...
Číst dál: Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
V roce 1998 jsem připravovala pro kulturní přílohu jednoho nejmenovaného českého deníku rozhovor se slovenským spisovatelem, scénáristou, překladatelem, výtvarníkem a především surrealistou a patafyzikem Albertem Marenčinem (1922-2019). Rozhovor tehdy, pokud mě paměť neklame, redakce nakonec neotiskla, aniž mi sdělila důvod, a já ho po celé roky považovala za ztracený. Nedávno jsem si dělala pořádek ve svém osobním archivu a našla v něm jednu jeho vybledlou kopii, která si přímo říkala o zveřejnění. Proč? Protože s tím, o čem jsme se tehdy v rozhovoru spolu bavili, se nyní potýká Slovensko znovu – a možná v daleko nebezpečnějších souvislostech.
Vy jste svůj život zasvětil patafyzice – vědě, která vám bezesporu umožnila velmi netradiční náhled na svět a okolní dění. V čem tato netradičnost spočívá?
Musím vás poopraviť: patafyzike som nezasvätil svoj život, nanajvýš časť svojich umeleckých záujmov a aktivít. Alebo presnejšie: vyzobal som z koláča patafyziky niektoré hrozienka, ktoré mi chutili a dodnes chutia, čo mimochodom nepokládam za také odsúdeniahodné, za aké sa často považuje vyzobávanie hrozienok. Nechápem totiž, prečo by som mal zobať to, čo mi nechutí, a zriekať sa toho, na čo mám chuť. V každom prípade musím spresniť, že k tým hrozienkam patrí predovšetkým patafyzický humor a ponímanie sveta ako totality, v ktorej splývajú všetky zdanlivé antagonizmy, ale aj odmietanie racionalistického, scientistického chápania reality a jej hodnotenia podľa etických či mravných kritérií. V pomere k tradičným názorom je tento názor pravdaže vo všetkom prinajmenej netradičný.
Jak pod drobnohledem patafyziky vypadá boj o moc, kterého jsme jak na Slovensku, tak v Čechách svědky?
Boj o moc je už svojou povahou fenomén bližší ubudoxológii (čo je moja „parketa“) ako patafyzike: patafyzici sme všetci, zatiaľ čo Ubu s kráľovskou korunou aj bez nej, je len jeden – ale aby sa ním stal, musí bez milosti odstrániť všetkých uchádzačov o tento post. Pravda, dnes sa bojuje o moc oveľa jemnejšími prostriedkami ako kedysi; namiesto surových vrážd je to skôr vytrvalá mravenčia práca, dlhodobé špekulácie, intrigy, podvody, klamstvá, hrozby, únosy, tu i tam tunelovanie, daňové úniky, pričom Ubu sám, resp. Ubu-kandidát je akoby mimo obliga, tvári sa „ja nič, ja muzikant“ a predstiera, že je bezmocný pred vôľou prozreteľnosti, príp. národa, ktorý nadovšetko miluje a preto nemôže nerešpektovať jeho vôľu, ale musí sa pred ňou skloniť a vziať na seba bremeno historickej zodpovednosti. Prečítajte si rovnomenné dielo Alfreda Jarryho, je tam všetko veľmi presne popísané. Neviem, ako je to v Čechách, ale u nás, na Slovensku, vyvíjajú sa věci presne podľa Jarryho: tatko Ubu a jeho kumpáni sú už pripravení prevziať všetkú moc.
Na jedné straně vládnoucí elita, na straně druhé ti malí a bezmocní, kterým se ve starém Římě říkalo „plebejci“. Jak velmi se tyto dvě skupiny potřebují navzájem?
Spoločnosť je aj dnes rozdelená na mocných a bezmocných, hoci už nie celkom tak ako za starého Ríma: dnes by už ani ten najmocnejší z mocných nedal podpáliť hlavné město tak, ako to urobil Nero a rozhodne by si nedal tú námahu, aby sa kvôli tomu naučil hrať na harfe. A ani ten najslabší zo slabých by sa nedal len tak ľahko hodiť do arény napospas levom, ale urobil by okolo toho taký krik, že by si Nero dvakrát rozmyslel, či mu to stojí za to… Ja osobne fandím bezmocným plebejcom (i keď si nemyslím, že sú až takí bezmocní) a myslím si, že keby na to prišlo, hravo by sa zaobišli bez mocnej elity, zatiaľ čo opačný prípad pokladám za málo pravdepodobný: komu by vládli mocní, keby nemali plebejcov, kto by im tkal tógy, šil sandály, budoval kolosea, piekol chlieb, vyrábal mercedesy…? Niekto by mohol namietnuť, čo by robil plebejec, keby ho nemal kto trestať a kto vyberať od neho dane…? Jeho život by asi bol oveľa chudobnejší a možno by si skôr alebo neskôr vytvoril novú, vlastnú elitu…? Já sam nie som o tom sice presvedčený, ale pripúšťam, že sú ľudia, ktorí by bez elity nedokázali žiť.
Co činí elitu elitou?
Podľa slovníku elitu tvoria vybratí, najlepší jednotlivci, výkvet spoločnosti, ktorí sú pre to povolaní, aby ju viedli… Z toho vyplýva, že – po prvé: mali by to byť jednotlivci, ktorí by prevyšovali tých ostatných svojimi duchovnými, mravnými a intelektuálnymi kvalitami – a po druhé: tí ostatní mali by ich kvality uznať a oceniť a zvoliť si ich do čela. Ale či hlupák môže uznať a správne oceniť mudrca, zlodej poctivca, leňoch usilovného snaživca…? Čo robí elitu elitou, to zhruba vieme, ale ako to dať vedieť tým, ktorí to nevedia?
Co dnes vlastně chápeme pod slovem „elita“? Nastal nějaký posun ve významu tohoto slova?
Myslím, že pojem „elita“ sa vyprázdnil a sploštil na maximálnu mieru: okrem malých výnimiek sa dnes za elitu pokladajú predovšetkým tí, ktorí stoja na vrchole spoločenského rebríčka, bez ohľadu na to, ako sa tam dostali – čiže „smotánka“, ktorá je spravidla pravým opakom tradične, starosvetsky chápanej elity ako elity duchovnej. V tom je ten posun oproti minulosti, keď existovali sice rôzni potentáti, všemohúci podvodníci a gauneri, negramotní vladári a bárini, ktorích však napriek ich bohatstvu a moci nepokladal nikto za elitu.
Jaký je rozdíl mezi elitou a pseudoelitou?
Elita spravidla nevie, že je elitou, zato pseudoelita si myslí, alebo si aspoň nahovára, že elitou je, a aby sa v tom utvrdila a potlačila mindráky, napodobňuje šľachtické maniere – organizuje dobročinné podujatia, miliónovými dotáciami sponzoruje charitatívne akcie (a potom si tie milióny odpisuje z daní), poriada maškarné bály, tomboly a iné „párty“, čím zabíja dve muchy jednou ranou: zabaví sa a výnosy zo svojej zábavy venuje na pomoc hladujúcim bezdomovcom a pod. Ale pretože žije na špičke pyramídy, nedovidí na jej úpätie a na ľudské hmýrenie pod ňou, čo ju, pravdu povediac, ani veľmi nezaujíma...
Donkichotský pokus
Posílám to hlavně vám dvěma, kdo jste mi v tom pomohli – Vitce, která zajistila překlady textu a Milanovi, který mi tabulky vytiskl – abyste věděli, že tento donkichotský pokus udělat aspoň to něco, co člověk může, nezapadl, ale nakonec vešel ve skutek...
Jo, trvalo mi to, jako mě všecko... ono dostat se na tuto horu kombinací vícero vlaků, přeběhů rozpálených měst s báglem a autobusů, u nichž nikdy nevíte, zda přijedou, není pro človíčka, kterému taky není vždy dobře, tak úplně jednoduché… Mohl bych totéž říci i o výstupu na tento sráz v dnes obvyklých pětatřicítkách, ale to už je ta nejpříjemnější část pouti... tam už jsem doma... na konci mého – společného krajinného těla...
Tahle hora na mě léta tiše volala, pokud ji na těch 80 km vzdušnou čarou bylo na obzoru vidět… Cítil jsem to jako zvuk, hudbu v srdci, osobní dotek, oslovení, jaké jiné hory neměly, jen právě ona, ač na tu dálku je možno vidět více středohořských kuželů... Když se mi podařilo to volání poprvé vyslyšet, byla to úžasná euforie – kterou pak na vrcholu vystřídalo zděšení, smutek a bezmocný, zoufalý vztek, který zná každý, kdo trochu vnitřně cítí... Když si prohlédnete krásu v krabičce „hora“, najdete to, co jsem spatřil na vrcholu, v krabičce „člověk“...
Když opadl prvotní záchvat, začal jsem jako vždy přemýšlet, jak se tomuto ješitnému, bezohlednému, sebestřednému zlu postavit… Nejprve jsem se chtěl pokusit nápisy odstraňovat, jako to dělávám na pískovci... Přinesl jsem si při příští pouti ruční nářadí, ale jím to nešlo... Odstraňování jsem tedy musel vzdát, ale jako vždy vzdát se i přes svou slabost nedokážu nikdy... Vymyslel jsem tedy jakýsi systém cedulí, které se měly zčásti tvářit jako „oficiálně úřední“ (což se mi kupodivu na jiných místech až překvapivě osvědčilo), a zčásti měly apelovat na srdce lidí, pročež jsem složil onu říkanku, kterou najdete v textu. S vaší pomocí tedy cedule vznikly, ale nejprve jsem nevěděl, jak je upevnit, aniž bych poškozoval stromy, a také různé nepříznivé okolnosti způsobily, že trvalo tak dlouho, než jsem se na horu, už aspoň popáté, dokázal zase vypravit...
Nakonec jsem zvolil způsob upevnění gumovými pásky, nastříhanými ze staré duše, jakkoliv je snadné z nich cedulku vytrhnout a zničit... Ale jak víte, v tom by příslušnému idiotovi nezabránily ani hřebíky či šrouby... Vsadil jsem na to, že aspoň nějaký čas tam cedule vydrží a osloví aspoň část té vnímavější veřejnosti... Snad texty vydrží také ve vrcholové knize, kterou už před lety zřídilo jakési hodné místní děvče, a kteroužto knihu veřejnost častuje většinou snůškou takových banalit, stupidit a bezuzdných čmáranic, že by člověk plakal... Ó kde jsou dávné památníčky, do kterých si lidé vzájemně psali skutečná životní moudra, poklady rozumu a srdce...
Strana 5 z 33
