Henri Michaux / Zdeněk Barborka - dvě výročí

Letos v říjnu se sešla výročí úmrtí dvou básníků, z nichž oba byli nějakým způsobem v kontaktu se Skupinou XXVI. Henri Michaux (†19. 10. 1984) byl na našich srazech přítomen svými texty, které jsme obdivovali, a Zdeněk Barborka († 9. 10. 1994) byl přítomen osobně. Od smrti toho prvního uplynulo letos 40 let, od smrti druhého 30 let; ten první dožil svůj život v Paříži, druhý v Litoměřicích; ten první experimentoval s drogami, druhý s jazykem; ten první odcházel od básní k malbě, druhý k operním libretům. Připomeňme si oba ukázkami z jejich tvorby. Báseň Henriho Michauxe "Doba osvícených" vyšla ve Světové literatuře č. 5/1963 v překladu Jana Vladislava, rozsáhlou skladbu Zdeňka Barborky "Ignác", z níž uvádíme její první část, vydal jako svou přílohu časopis Tvar č. 19/2010.

Henri Michaux
DOBA OSVÍCENÝCH

Až tužka, ten zrádce, už nebude zrádce.
Až i nejchudší bude mít plná ústa nádhery a pravdy.
Až budou auta pohřbena navždy na kraji cest.
Až se bude to, co je neuvěřitelné, pokládat za pravdu téhož řádu, jako že dvě a dvě jsou čtyři.
Až zvířata umlčí lidi svým lépe pochopeným a nedostižným repetěním.
Až budou tiskárny a jejich náhražky už jenom k smíchu jako vřeteno nebo mince císaře Augusta.
Až přejede ta velká houba, no ovšem, to už tu určitě nebudu, proto se z toho raduji teď, a jestli už toho vypočítávání nechávám, můžete v něm pokračovat.
Není třeba vyhrnovat si rukávy, když chceš přelomit sirku, a ukazovatel zůstává ve své roli, i když sám cestu nikdy neprojde; a pro toho, kdo už ztratil šestadvacet let, je život vzácná věc a z hlavy, která je tvrdohlavá, padají rychle vlasy, a pláč přichází vždycky, až už je práce u konce, a literární žánry jsou nepřátelé, kteří tě neminou, jestli jsi je napoprvé minul sám.
Je třeba mít se na pozoru, Pánové stále spěchající s tím skoncovat, odpřisáhnout to a brát svou přísahu den co den znovu do práce, nedovolit si ani kousek vzduchu pro potěšení, využít každého tepu svého srdce k tomu, co děláme, protože ten, kdo tepal pro svou odchylku, vnese zmatek do tisíců, kteří půjdou po něm.

Číst dál: Henri Michaux / Zdeněk Barborka - dvě výročí

Martin David: Mé kroky ustanou

(básně z posledního období)

 * * *

Jako bytost
hluboké ticho
které smím slyšet
pouze na chatě
v dolním Poohří…

Před chvílí právě
zaharašil drobný deštík
na laminátovou stříšku u vchodu
To zaťukání mě zve kam?

Zvuk mrholení
jako balzám na všechno
jako balzám
na světobol

To zaťukání mě zve kam?

Do staré známé krajiny
kterou procházel jsem
o dost mladší
a věci ještě
držely pohromadě

 * * *

Nevíme kdy to začalo
možná dávné roky zpět
začaly se v jeho bytě
objevovat na různých místech
tajemné   záhadné kameny

Většina byla z křemene
oblázky nepravidelných tvarů
v barevné škále
od oranžové přes narůžovělou
matně červenou až k temně hnědé

Vídali jsme je všichni
při návštěvách v jeho bytě
ale až teď po šedesátce
se o nich sám
a poprvé rozhovořil

Prý je musel všecky
každý exemplář zvlášť
zvednout z prašné cesty
vylovit z říční mělčiny
a přinést domů - neodkladně neodbytně!

Prý (a při těch slovech se smál)
jako by byl znovu kojencem
tápajícím v mlžných mrákotách –
hledající matčin prs
onen zarudlý hnědavý dvorec

Číst dál: Martin David: Mé kroky ustanou

Lašská čítanka

„O názvu knihy jsem v srpnu 2023 ještě neměla sni ponětí, ale promluvila na mě samota a odloučení od rodných kořenů. Najednou mě napadlo, že samotný Místek nemá svou píseň. Tak jsem ji složila a pocítila radost z tvorby. Poté jsem si říkala, že bych udělala takový výběr ‚toho od nás‘, z velké části ‚po našimu‘, útlý sešitek, brožurku. Ta nevinná představa ve mně pracovala, napadaly mě další souvislosti a seznam se začal kupit. Až se v mém podání vše zvrhlo v publikaci o 205 stranách, nadto tištěnou zvratmo, takže grafik myslel, že se zblázní. […] Nejprve jsem měla vizi o dvou dílech. Tvorba z celého Lašska a pak speciálně z rodného města Frýdku-Místku, to je Lašin – jak dal městu název známý frýdecký rodák, pedagog, překladatel Ervín Goj (1905–1989), který psal básně v laštině pod pseudonymem Óndra Łysohorsky. Takže jsem dílům dala název: I. Laško v básních, písních, příbězích a vzpomínkách / II. Lašin – fajne mjesto Lašska!. Když jsem pak psala doslov, napadl mě zastřešující název Lašská čítanka,“ říká editorka Radana Šatánková v rozhovoru pro Ostravan.cz. Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.ostravan.cz/88003/vydavatelka-lasske-citanky-radana-satankova-puvodne-to-mel-byt-utly-sesitek-nakonec-se-to-ale-trochu-zvrhlo/

Radana Šatánková

LAŠSKÁ BRÁNA

Přibor něsu enem
vidličky a nože,
bať sě to kjerymsi
v hlavě plantať može.

Dalši z Lašske brany
Hukvaldy su krasne,
v oboře a z lišku
každy tvor je šťastne.

A kaj se ty uši beru?
Ve Štramberku - na mu věru!
Davno temu Turcy ležo
pod tu Trubu – pod tu věžo.

Na skok od ni - baj co vice,
co cedulu ma Kopřivnice,
Tatra vjela na silnice...
Lašska stezka - stuha z karminu -
klikati se k hradu Šostynu.

Nale zase k temu Přiboru;
ten rodak Freud
byl majster v svojim oboru.

Radek Žvak

KRÁLOVSTVÍ LAŠSKÉ

To Království lašské
je jak stužka zlatá,
poutající Slezsko s Moravou.

Lid těch zemí pojí
láska vrchovatá,
milujíc tu zemi předrahou!

Lysá hora statná
ční nad lašským krajem,
jako strážný stráží tuto zem.

Vetřelce, jenž chtěl by
vládnout nad tím rájem,
sežehne pekelným plamenem.

Chraňme svoje Lašsko
jako perlu zlatou,
jako šperk Beskydy zdobící.

Milujeme tu zemi,
svoji půdu svatou,
vroucně, jak milenku toužící!

Óndra Łysohorsky

ŁYSEJ HOŘE

Wyhnać mě chćél cudzyněc tupy
z beskidskej šachty a chałupy.
No pěsně zdřały, ež dozdřały
k něustupnośći twérdej skały.

We wojně wpiłch térpjéni swěta.
Něstraćiłch Lašsko wandrowanim.
Jak mocno skała čni poeta
s usměwém nad kaménowanim.

Nědobijeće. Nězłómoće.
Nénich jak pusty ořech křehky.
Tuhoty přybawiće mi k tuhoće.
Skała. A spjewajucy wtoček lehky.

Jaroslav Seifert

SLEZSKÉ PÍSNĚ

Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.

Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.

Číst dál: Lašská čítanka

Petr Hrbáč: Pažitkový oheň

Pažitkový oheň (Druhé město, 2024) je výborem z  básnického díla brněnského autora Petra Hrbáče (1958-2020), který připravila a doslov k němu napsala Božena Správcová. Hrbáčovy básně jsou poezií obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezií živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň, jak ostatně lze vidět v následujících ukázkách.

Třicáté panství

„Nevěřili naší kuchyni,“
řekl správce třicátého panství
a pohlédl vlahým večerem vzhůru.
Jeho zrak se okamžitě propadl
do prázdné, černé a duté noční oblohy
a pleskl těžce o hladinu zahradní studny.
V ten ráz začala z nebe pršet záře,
která způsobila mnoho stínů v sadu.
Ony přívaly zlatých vod,
jejich síla není označena v kalendáři!
„Ano!“ křičel správcův syn
a trhal si pod stromem mnoho třešní.
„Teď mohu vyplivovat pecky k obloze,
když otec rozsvítil všechny hvězdy!
Teď mohu volat do tmy
a pohrát si s prázdnou ozvěnou,
když stará loď Země
pluje se skřípajícími stožáry Mléčnou dráhou
až tam, kde kraluje Orion
a na smetí se pase nebeský dobytek!“

Třetí Den

„A budete často, pane dřevorubče,
kácet tyto stromy?“ ptal se zvědavě.
„To záleží na počasí.“
Odvětil velký dřevorubec
a ještě jednou spočítal
množství svých nabroušených sekyr.
Úsměv se mu posadil na rty.
Prudký spánek jeho sekyr
letěl jako blesk lesem
a lesní zvěř v houštinách
setřásala rosu z kožichů.
A tu pojednou prohlédl,
zrovna tak hlasitě,
jako když udeří hrom,
jak když ráno spadne hvězda.
„Pohleďte!“ vykřikl a ukázal na vyrovnanou,
lesknoucí se řadu těch, které sekají.
Stalo se, jak předpověděl úsvit burácející.
Na každém z ostří nabroušených sekyr
vycházel kotouč nového slunce
a setkal se s očima, které jej spatřily.

Zpěv listopadový

Začíná okresní věšení
jablek na nitky
spuštěné ze stolů v rodinných sklepech.
Hihihahuhehiho!
Vrána ráno na mokrém plotě
zobák choulí do peří.
Hihihahuhehiho!
Osamělý stařec
vrávoravě vyplul
na dunící oceán slivovice.

Číst dál: Petr Hrbáč: Pažitkový oheň

Jiří Staněk: Na smrt knížete

KAREL VI., NIMROD

Paruka se mi svezla
do čela, přes levý oko,
über dem linken Auge,
omlouvá se Karel, poslední
příjmením Habsburg, nedávno
sepsal Pragmatickou sankci,
do rány mi zrovna nahnali
kapitální kousek, šestnácteráka,
považte, převzácní páni

a on to pán z Krumlova,
kdo jen mohl tušit –
ctné paní vdově pošlu
na pohřeb věnec, ASI –

MÁ VÁŠEŇ

Parforsní hon, má vášeň.
Když už nemám syna
a vymíráme po meči,
těm co podepsali, nevěřím,
hned se na Terynku vrhnou,
ohař Prušák, ten jí půjde
po krku, svůj na to vsadím.
Trochu nesoustředěně žádám
vrchního lovčího, aby mi nabil
nanovo zbraň.

To se sem sjelo hostí! A prý:
večer chybí JEDNA CELÁ PORCE.

Nějak to vyřešíme...

TROFEJE KARLA VI.

Už jsem
na zdi Hofburgu -
paroží mufloní i daňčí.
Jelenů bezpočet! Preparátoři
vycpali i ptáky, orla
mořského, orla skalního,
tetřeva i supa. Medvěda,
se zubrem vlka. Ach,
těch trofejních mršin!

Nespavě bloumám kolem

toho a říkám si:

NĚKDO tomu chybí!

Číst dál: Jiří Staněk: Na smrt knížete