Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty

Tak tedy dnes je to 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty Pavla Řezníčka. Tu báseň, co jsem o něm a pro něj napsal před 4 roky a včera ji umístil na FB, jsem v červenci zhudebnil, takže ji teď hodím sem. Původně jsou to 3 různé tracky, které smontoval dohromady a zvukově smíchal Bohuslav Vaněk-Úvalský, jemuž tímto děkuji. No a další dík patří Jardovi Tomsovi, který hudbu nasadil na ten můj starej portrét Řezníčka. Jako, není to žádnej hit vzhledem k tomu, že báseň je psána volným veršem. Spíš je to recitace s hudebním doprovodem. Nejhudebnější část je asi ta prostřední, kde jsou náznaky zpěvu a melodie. I tak Vám ale příjemný poslech přeje Miloš Skalka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Řezníček (spisovatel)

Pavel Řezníček se nehlásí...

Kolikáté léto již

budou kvést květy jabloní bez tebe,

Pavle Řezníčku?

Tvůj oblíbený nepřítel Rodidlo Krawczyk Slepecký

nabobtnal už na 160 kilo

stejně jako kardinál Duka,

ale ty už je znovu neuvidíš.

Nedáš si znovu 20 plzní U Jelínků,

kde ti kvůli sprostému chování k servírce Marii

bylo vyhrazeno místo u močí čpícího WC.

Nezkusíš se nenápadně přesunout jinam,

blíž k výčepu,

a neuslyšíš již Mariin nakvašený ryčný hlas:

„Kde je vaše místo, Řezníčku! Zpátky k hajzlům!“

Číst dál: Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty

Ivan Diviš - 100. výročí narození

V dubnu t. r., kdy jsme si připomínali 25. výročí úmrtí básníka Ivana Diviše, jsem na stránkách Skupiny XXVI zveřejnila jeden ze dvou dopisů, které mi Ivan Diviš před lety napsal, a slíbila jsem, že ten druhý zveřejním letos v září ke 100. výročí jeho narození (18. 9. 1924). Výročí je tady a já svůj slib plním. Vzpomeňte si při četbě dopisu na Ivana, na jeho vášeň, s jakou k poezii přistupoval a jak bezvýhradně ji miloval. V závěrečné pasáži skladby nazvané Moje oči musely vidět píše: "... ale taky moje oči musely vidět, že existuje poesie / absolutně nezničitelná, jak tohle všechno jednak / přikrývá pláštěm / jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží / nádherné prapory a vlajky a svatební roucha -"

15. VII. 98

Moje přemilá Svatavo:

nad Tvým dopisem jsem se taky na jednom místě chechtal, totiž na tom, že už se známe z Bítova a že ten mladý vydřiduch Pluháček Tebe, S. a mne vezl vozem a já že se na S. neustále obracel s oslovením „Violo“. To mně nutkavě připomnělo slavnou a notorickou scénu, an dobrý voják Švejk veze svého feldkuráta z nějakého bordelu na Královskou třídu a jak feldkurát, obraceje se na Švejka, total besoffen, ptá se ho: Milostivá, vy už račte mít tak „dospělého syna?“ – Tak jsem se chechtal, přesně a několikrát za sebou.

Ty jsi nesmírně cenný člověk a jsi povinna především sobě samé. Zanech S. Je to zcela prázdná kunda, což by bylo z té míry v pořádku, nebýt její namyšlenosti a naprosté nespolehlivosti, pochopitelně, že nesplnila slovo, nezavolala mne a mně, kterému šlo na tom trojradně především o Tebe, to pivo vyteklo. Zanech koketérií s lesbismem, který, sám o sobě, je nesmírně vzrušující, ale spíš jako záležitost e s t e t i c k á. Ta dívčí těla, ana se po sobě proplazují a v pozici -69- se vylízávají, to je estetika, plus ovšem srabismus. V Západním Německu si co cizinec nezašoustáš. Ta kurva vyzvídá 1) jsi-li ženat, 2) děti či bezdětek – 3) máš-li či nemáš-li AIDS, mně se tam za 28 let nepodařilo „no one fuck“. Tyhle sklony u Tebe mně zdůraznil dobrák Michal Šanda. Navíc prý jsi vdaná a máš děti. Tak to by bylo s tím moralizováním. Ode mne to m u s í š přijmout, protože si Tě až neuvěřitelně vážím za to, co umíš.

Ad poesiam: je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám. Ale to už jsem zase v morálce, zatímco by se mně chtělo líbat ti ruce za Tvou genialitu. Jsi nekonečně cennější než ta S., ten kapří měchejř naplněný spermatem. S. mně v souvislosti s proponovanou schůzkou se mnou a s Tebou napsala přisprostlý dopis, v němž mně sděluje např. že se „včera“ rozešla se svým mrdákem a že z toho „šílí bolestí“ a že se snaží ji ze sebe „vyřezat“ hard rockem – ne Mahlerem, Schubertem nebo Chopinem, ne, ausgerechnet rockem, tímto bitím do nicoty. Dál, že si dá po magisteriálních zkouškách – ona a magister „filosofie“ - na prdel vytetovat MGR, taky prý proto, že tetovák si váží „vzdělaných žen“ a do třetice, že byla ve Státní knihovně a v kompúteru si našla heslo „Ivan Diviš“ a že ten pravil, že všechny moje sbírky jsou rozpůjčeny a že toto zjištění já mám kvalifikovat co „poklepání na libido“. Atd. Na cáru papíru. Kráva non plus ultra. Básník? Leda hovno!

Číst dál: Ivan Diviš - 100. výročí narození

Roman Szpuk: Mentolové meditace

• Roman Szpuk

(věnováno Vimperku)

Fontána dnes mlčí. Sedím na lavičce a pozoruju setkání dvou pejskařek. Tělnatá Romka brzdí svého psa, vodítko je natažené k prasknutí, Romce poskakují ňadra. Také druhá žena v bílých krátkých legínách zápolí se svým psem, navíc na ruce drží chlapečka. Zastavují v bezpečné vzdálenosti od sebe a něco na sebe volají, asi: „Je to holka? Nebo kluk?“ Pak dojdou až k sobě. Psi se očuchávají, ale nenacházejí v sobě zalíbení. Divoce na sebe dorážejí.

Proč dnes fontána nestříká? Proč tu jako včera nepobíhají tři cikáňata a neodpočívá tu jiná maminka, neodložila na lavičku tři těžké tašky a neuvázala k lavičce malé štěňátko, které ta cikáňata hladila? Místo nich mě míjí mladý muž a hlásí komusi do telefonu: „…že do toho nemůže naložit třicet bejků, že by mu upadlo kolo a tak to teď někde v Plzni spravují.“

Na úterní večerní bohoslužbě je skoro plno. Mši slouží polský kněz Jarek Zawadzki, který odešel z vimperské farnosti před dlouhými osmnácti roky. Zestárnul, je až asketicky vyzáblý, možná trochu věkem zpřísněl, ale při kázání opět poznávám jeho sílu. Vzpomíná na seminář, kdy se octl s profesory a kněžími v kterémsi městě. V jedné uličce postávaly ženy. „No, víte jaké,“ upřesňuje opatrně Jarek. „Vybíraly si chlapy. Jeden kněz na ně ukázal a řekl: Vidíte je? Ony nás předejdou do Božího království. Nevím, jak se to stane, ale Ježíš to tak řekl. U Boha je všechno možné.“ Tím kázání končí a já jen přemýšlím, proč mi zase tečou slzy. To není tím, co Jarek říká, ale tím, jak to říká. Jeho osoba vyzařuje pokoj, který zasahuje i moji duši.

Pro svaté přijímání si jdu bos, ne snad z úcty k podlaze posvátného prostoru, ale protože mi smrdí boty. Šel jsem v sandálech na houby, a co chvíli jsem se po těch lijácích někde propadl do bahna a mokřadů. Hrozně to páchne.

***

Sedím opět u kašny. Na obloze se vybarvují červánky. Nikam nespěchám, tam, kde nyní přebývám, nejsem doma. Naproti na lavičce posedávají nějací puberťáci. Upíjejí energetické nápoje a kouří. Kolem nich dovádí i překrásná dívka s divokým blonďatým culíkem. Snaží se klukům sáhnout na koule. Když se jí to nepodaří, nakopne jednoho z nich alespoň do zadku. A druhému si sedne na koleno. Za chvíli kluci odcházejí k Vietnamcům pro další plechovky energeťáků. Otevřou je a jen tak je vylévají do hlíny za lavičku. Pak odcházejí pro další nápoje a znovu je vylévají. Nakonec po prázdných plechovkách dupou, kopou si s nimi. Pro chvíli přichází ke kašně taťka s malou holčičkou. Šlapou po prvních kaštanech, aby je vyloupli ze skořápek. Holčička klečí na okraji kašny a natahuje ručku, snaží se vylovit kaštan plovoucí na hladině vody. Zapaluju si další mentolku a přemítám nad slovy Jarka Zawadzkého. Jakou to Ježíš do svého království zve společnost. Blahoslavené chudé duchem, řecky ptóchos, žebráky, blázny, vyvrhely. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království. A celníci a nevěstky nás tam předejdou také. Bezďáci, uprchlíci, mrzáci, žvatlavé děti, kolaboranti a děvky. A jestli se tam náhodou octnu i já, bude mi s nimi dobře, protože budu mezi svými.

Druhý den dopoledne obchází kašnu Rom v uniformě asistenta prevence kriminality. Fotí okolí laviček. „Nebojte se, nefotím vás, fotím jenom bordel. To musím předložit, aby to přišli uklidit,“ uklidňuje mě. Po chvíli jej střídají dva utahaní uklízeči, další břichatý Rom a silná kulhající žena s těžkými prsy. Táhnou za sebou modré igelitové pytle, ve kterých chrastí plechovky. Žena kleštěmi ne a ne zvednout vajgl. „Aby to šlak trefil!“ Pak se prohýbá v kříži a shazuje batoh, ve kterém má svačinu a pití. „Musím to chvilku sundat dole, bolí mě ramena. Fuj!“ Oba usedají, muž neřekne ani slovo, žena si zapaluje cigaretu. „Koše tady mají a házej to po zemi.“ Pak jí zvoní telefon. Má jako já ještě starý tlačítkový. „Jsme v parku,“ hlásí komusi, asi šéfovi. „Už je to vysbírané. Jdem na oběd. Já vím kde je Rožmberská, jáj, Bože. Uklidíme to a jdem do prdele.“

Odpoledne mě u kašny navštěvuje Ríša. Akorát dokuřuju mentolku. Blíží se k nám dvě ženy, jedna vysoká, statná, pevné postavy ve světlé krátké sukni, druhá v letních šatech. Vytahují z květináčů už opršalé macešky. Pomáháme jim s Ríšou odnést k autu těžké květináče plné mokré hlíny. „Vydržely tu dlouho. Od velikonoc,“ hlásí nám ta statná. Vracíme se ke kašně, máme kalhoty postříkané vodou, jak to kapalo z květináčů. Ale slova díků obou žen nás zahřejí u srdce. Vedle běhají po trávě dvě holčičky, ta malá, snad ani dva roky nemá, popoběhne vždy jen pár kroků a upadne na bříško. Ani nápad že by plakala. Větší, tak čtyřletá, se nad ní rozkročí a zvedne ji. A malá vše zopakuje: Běží, capká a bác, zase je na bříšku. Jako by ji to padání bavilo. Dochází k ní mladá maminka a nese ji k chodníku, kde nechala kočárek. Chodník je plný dětských kreseb barevnými křídami. „Má oči po vás,“ prohodí Ríša k mamince.

Číst dál: Roman Szpuk: Mentolové meditace

Karel z lesa: Budou zvony znovu zpívat?

Do déle zmlklých kostelů v okolí Mšena u Mělníka se vrací život. Když to vyjde, snažím se ho podpořit svou účastí. Po nedávném putování do Kadlína jsem byl, pro mě překvapivě, vyzván: „Pane Bartoň, nezazvonil byste?“ Hrklo ve mně radostí, neb jakkoliv jsem to nikdy nedělal, osobní setkání s jakýmkoliv zvonem je pro mě velkou vzácností, s níž mám již nejednu zkušenost. Do prastaré dřevěné zvonice vedou úzké, ošlapané, červotoči prozkoumané schůdky. Ach ten zvon, kolik staletí tu visí jako svědek chvátajících časů? Jako by byl živý a stále tiše čekal, kdy bude moci vydat svůj hlas. Úžasný výtvor lidí dávno minulých je nese stále v sobě, jako by ke mně mluvil, ač jsem ho ještě nerozhoupal. Už se snažím. Jistě, nemám ten potřebný grif zkušenosti, ale přece jen zvon svůj hlas vydá, aby se rozletěl krajem zdejší náhorní roviny, krajem širého oceánu oblaků.

Po nějakém týdnu tatáž možnost ve Skalsku. Šplháme s místní, starající se paní magistrou a panem Zábojem, tentokrát na mohutnou věž, čnící nad krajem. Počátek dubových schodů již krásně voní novotou, ale čím výše ve věži, tím více jsou zatím, než časem a penězi dojde na jejich výměnu, zaprášené žebříkovité schody zvetšelé a prožrané. Každý krok zavání stále větší nejistotou a modlitba se nyní opravdu hodí. I přes riziko vrzající stolice paní magistra, která na rozdíl ode mě grif má, rozhodnými výskoky na laně mohutný zvon rozhoupá, až jeho srdce tluče do obou stran. Poté ho přebírám a ona rozhoupá ještě jeden menší. Nad kraj tak stoupá část akordu, souzvuk. Jaký pocit v nás vyvolá? Jaký v těch, kdo ho v krajině uslyší?

Ve Skalsku byly zvony původně tři, je ale spíše s podivem, že dva zůstaly – zrekvírován válečnou bestií byl „jen“ jeden. Co může být výmluvnějšího, než když člověk zvon, který šíří tu nejhlubší harmonii srdce a je niternou spojnicí s hudbou Ducha, přetaví na smrtící, ničící děla a nábojnice? Za protektorátu bylo z českých a moravských kostelů odvezeno a roztaveno neuvěřitelných 9801 zvonů. O „Božích mlýnech“ víme, že jejich čas je jiný, než náš, pro nás melou pomalu. Ale jistě a překvapivě. Množí se skupiny lidí, kteří tuto ztrátu nepřenesou přes srdce a pouští se do činností, jejichž cílem je navrátit ztraceným zvonům život a kostelům jejich hlas. Krásným příkladem toho je skupina lidí kolem zvonu 9801, která dala odlít tento zvon symbolicky za všechny ty ztracené, a který již pravidelně zvoní za mír na pražské náplavce /pod heslem Zvon 9801 možno vyhledat na internetu/.

Další takovou aktivitou je činnost jisté diecéze v Německu, kde zjistili, že na věžích jejich kostelů visí až stovky zvonů, ukradených za války z Čech a Moravy. Snahou průběžnou a úspěšnou je navracet tyto zvony tam, odkud byly před mnoha desítkami let vzaty. Jak lépe přispět k usmíření lidí, v jejichž nitrech i přes případné pokusy o odpuštění doutná křivda? Je až dojemné, jak návraty těchto zvonů citově zasahují i místní lidi, kteří vůbec do kostela nechodí, ale třeba v dětství slýchali jejich hlas.

Číst dál: Karel z lesa: Budou zvony znovu zpívat?

Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!

Prožil a zapsal Pavel Kukal

Když přišel Patrik Linhart s nápadem uspořádat 19. července 2024 setkání naší skupiny na Milešovce, vzbudilo to velkou pozornost nejen proto, že se tak mělo stát na počest uvedení mé průřezové knížky Romantik zapomenutý v čase. Nicméně si toho vážím, protože aby měla kniha dva křty, není rozhodně obvyklé. Takže ještě jednou vyslovuji poděkování všem, kdo se zúčastnili a těm, kdo se zasloužili o vydání nebo na ní spolupracovali, dvojnásob. Nicméně to nebyl jediný důvod k oslavě, protože Svatce Antošové vyšel výbor z její poezie s názvem Sázení ohně.

Nejen pozornost, ale i odezva byla značná. V den D nás z Prahy vyrazilo autem pět: Lída Hlinková, Roman Szpuk, Bohuslav Vaněk- Úvalský, Karel Beneš a moje maličkost. V Březiněvsi na okraji Prahy ještě tankujeme a nakupujeme a pak vyrážíme na sever. U Milešova odbočujeme z dálnice a parkujeme na kraji Černčic. Odtud už musíme pěšky, je to přes čtyři kilometry a kromě počátečních pár metrů pořádný krpál. Lída jde bosa a jede jí to o hodně lépe než nám ostatním v botách. Po cestě nahoru potkáváme první známé, vyměňujeme si přátelská slova a navzájem se povzbuzujeme. Nadávky nesměřujeme na organizátora akce, ale převážně na Milešovku. Svatava Antošová, která jde nahoru z Milešova a potkává se s námi kousek pod vrcholem, už má taky dost a přiznává nám, že si cestou několikrát ulevila ne zrovna korektním: „Ty píčo jedna!“ (Míněna pochopitelně Milešovka). Když to zaslechne Roman Szpuk, přidá se s originálním: „Ty píčo třetihorní!“Reagujeme hurónským smíchem...

Na všední den je tu dost lidí, ale jsou prázdniny. Patrik, který musí mít vždy něco extra, dorazil v drátěné košili. Ta prý má 13 kilo a budí obavy z blesků, ale naštěstí je jasno a ani předpověď žádné katastrofy neslibuje. Cestou registruji několik chráněných a odkvetlých lilií zlatohlavých a přemýšlím, které stromy mohou pamatovat tu dobu, kdy byly původně holé svahy zalesněny a plošina na vrcholu parkově upravená.

Míjíme pamětní desku básníka Petra Kabeše, který zde pracoval jako meteorolog a čerpal zde také inspiraci pro své dílo. Konečně jsme na vrcholu a i časový plán jakžtakž dodržujeme. Kromě jmenovaných dorazili ještě Radek Fridrich, Karel Rada s Milenou, moravský borec Marty Štvrtecký z Brna,  Greta Wagnerová z Teplic, Radek Müller z České Lípy a překvapivě i Zbyněk Ludvík Gordon. Nakonec se objevila i Michaela Fantová z Ústí nad Labem s maminkou a dcerkou. Pouze Vanda Skálová z jádra skupiny tentokrát chybí.

Po náročné cestě sedíme a zotavujeme se. Místní hospůdka má pivo s horskou přirážkou a nádherné okno s výhledem směrem k Litoměřicím, což nás všechny plní nadšením, protože ta vyhlídka stojí za to. Pomalu rozjíždíme recitaci, mám tu čest zahájit, čtu asi tři básničky z těch nejnovějších, v jedné z nich vzpomínám na Zoru. Bývala by se někdy chtěla také vypravit na Milešovku, ale jako z mnoha dalších plánů z toho nebylo nic. Ostatní čtou také, tak mi nedovolují upadnout do smutku. Velmi zaujal Marty, zejména svou až téměř brutální otevřeností. Kolem nás jsou i cizí lidé, ale vše probíhá v klidu a bez konfliktů, kdosi rozdělává oheň poblíž stolu, který jsme obsadili. Pivo se čepuje do 20. hodiny, jako šláftruňk pijeme „zelenou.“ Po setmění nám hora odhalí méně přívětivou tvář, zvedá se vítr a pověst největrnějšího místa v ČR je tím zachráněna. Někteří odcházejí, nakonec nás na noc zůstává šest, totiž Lída, která jako jediná má stan, Roman, Karel Beneš, Bohouš, Zbyněk a já. Spát jdeme až k půlnoci. Útulna, která je tu zdarma, prý zůstala prázdná, ale vytrvali jsme venku. Kromě Romana jsme všichni východ slunce prospali, ale na vyhlídce pod budovou prý i tak nebylo k hnutí. Tradice je tu nejspíš silná, já vzpomínám, že jsem nejméně třikrát vítal slunce na Sněžce, ale kde jsou ty časy...

Číst dál: Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!