Roman Szpuk: Věnec osmi vrcholů Českého středohoří
(20. - 22. května 2019)
Sedíme s Oldou v Lovosicích na autobusáku a čekáme na spoj do Třebenic. Drobně prší. Nad kruhy v louži krouží havran.
V Třebenicích míříme do hospůdky na oběd. Jdeme kolem kostela se schody zarůstajícími travou. Jsme na severu, jak říkají katolíci: v misijním území. Do výčepu vstupují dvě malé děti s brašnami, vida, tady chodí školáci ze třídy rovnou do hospody. Ale moc se tu nezdržujeme. Jídlo je skvělé a bude to po tři dny pouti náš jediný opravdový oběd. Ještě si u Vietnamců kupujeme rohlíky, salám, dvě petky s pitím a už se naše tváře natáčejí k místu, kde si k sobě stahuje mraky skalnatý vrchol Košťálova. Jeho hrot se zříceninou na vrcholu připomíná tatranský štít.
Podcházíme silnici na Most. Stoupáme mezi zahrádkami, úzkou cestou, keře plné vody nám stojí v cestě a ihned nás zmáčí. Náhle se stmívá a vytrvalý déšť se mění v liják. Vrchol Košťálova mizí v cárech par. Olda vyjímá z batohu modrou pogumovanou plachtu. Snad jsme ještě neušli ani kilometr a dobrodružství je tady.
Schouleni pod plachtou vsedě na karimatkách slyšíme, jak kapky buší do nepromokavé látky přehozené přes naše záda. Voda stéká na můj batoh a namáčí nedbale ukrytý spacák. Druhá stružka mi zatéká za kalhoty rovnou na zadek. Tu se nám ozývá za zády hrom. Za chvíli další. Vylézám zpod plachty, protože déšť už pomalu ubírá na intenzitě. Po cestě se kolem nás valí voda. Přes skalnatý vrchol nad námi se převalila oblačnost, hrad už je zase vidět, ale v závoji odcházejícího lijáku.
Záchrana v lijáku
Po chvíli se vydáváme dál. Nohy nám kloužou v jílu. Ochladilo se, nechci si navlékat svetr, jdu stále v tričku, Olda si střídavě navléká a svléká bundu. Vstupujeme do listnatého lesa s duby, vnější azyl už je deště prost, krůpěje se ozývají ve vnitřním azylu pod klenbou korun. Brzy se objevuje slunce, listy se lesknou. Vystupujeme na hrad.
Bouře už postoupila až za Hradišťany a otevřela se nádherná dohlednost. Všechny hory, které tu ještě chceme navštívit, se okolo nás rozložily jak ornament na vějíři. Na skalách kvete hadí mord, mateřídouška a rožec a z hradeb je vidět Plešivec, Oltářík, Lipská hora, Francká hora, Milešovka, Kletečná i Lovoš, věnec našeho osmihoří.
Pokračujeme na Sutom a kolem hradu Skalky. Jeho věž je zdaleka viditelná a kontrastuje s polozbořenými staveními. V jedné ze zahrad nás překvapuje „malá botanická zahrada“. Místo prvních čtyř písmen slova „botanická“ je na vývěsní štít přitlučená skutečná bota. Jiné boty visí na pletivu, rostou v nich různé skalničky, vidím i teploměr a nějakého dřevěného pidimuže s kloboučkem, u vedlejšího stavení hrají všemi barvami na každé příčce plotu nasazené hrnečky. Zajímalo by mě, jestli jim je někdo krade a jak často je doplňují.
Přes malou obec Chrástnou stoupáme ke druhé kótě. Po levé ruce se zvedá holý vrch Třešňovka, pasou se na ní ovce jak z bukolického obrázku Ježíše dobrého pastýře. Obcházíme Plešivec a opět začíná poprchávat. Není to vysoká hora, ale stoupání se s námi nepáře. Abychom se k němu dostali, museli jsme přelézt plot oplocenky. Vrcholový hřeben je ostrý, na sever spadává tak příkrý svah, že by mohl posloužit i k nějakému kratičkému frírajdu na prkně. U nohou nám kvete šalvěj luční a nad námi krouží rorýsové. Ve svém leteckém zaujetí párkrát střihnou kličku v těsné blízkosti našich hlav. Rorýsi jsou fascinující letci. Prokázáno je deset měsíců pobytu ve vzduchu bez přistání, ale mladí ptáci, kteří pár let nemigrují do Evropy a zůstávají v Africe, mohou setrvat ve vzduchu neuvěřitelné čtyři roky1.
Přátelé, v noci z pátku na sobotu 1. června zemřel Romek Hanzlík, člen hudebních skupin FPB a UJD, bylo mu 57 let. Většina z vás, co se hlásíte k "šestadvacítce", ho znala, zejména my, Tepličáci. Nedá se zapomenout na koncert FPB v teplickém Lipovém domě (Lipák) na začátku 80. let, kdy kapela vystoupila v nočních košilích a s tvářemi natřenými na bílo, což parádně vytočilo tehdejšího "hlídače ideologické čistoty" Viktoru, který povoloval, či naopak zakazoval veřejnou produkci jak kapel, tak nás, literátů...
Nedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.