Skupina XXVI četla v Zasekáváku

Když jsem se od Pepy Straky dozvěděla, že tentokrát budeme číst v Zasekáváku, což je kavárna v pražské Jaselské ulici, okamžitě se mi v hlavě rozjely asociace na tenhle název. Pepa sice tvrdil, že název byl odvozen ze slov "dát si zase kávu", ale mně bylo už od začátku jasné, že se tu "zasekneme". A že jsme se v Zasekáváku skutečně zasekli dokládá fakt, že 28. dubna tam budeme mít další večer.  Však také je proč: krásný suterénní prostor obložený knihami (btw, ty udržují teplo, obzvlášť ve sklepě), příjemná obsluha, elegantní bar a na čepu kamenické pivo. Samotná Jaselská ulice je mi ale blízká ještě z jiného důvodu: v dobách mých studií na knihovnické škole v Praze tady měla jedna spolužačka pronajatou garsonku, v níž se pořádaly spanilé jízdy a během nichž se pilo z pětilitrových okurkáčů pivo z nedaleké hospody U růžového kavalíra a proudem tekla také sovětskaja stoličnaja. Inu, byli jsme mladí...
Z šestadvacátníků, jak bylo uvedeno na pozvánce, měli číst: Jan Hocek, Robert Janda, Zbyněk Ludvík Gordon, Roman Szpuk, Radana Šatánková a moje maličkost a hudební doprovod měla obstarat skupina Tomáše Míky Sdělovací technika. Ale protože první dva se omluvili a muzikanti onemocněli, bylo třeba variovat. Pepa bryskně domluvil Pavla Kukala a Bohuslava Vaňka Úvalského, já jsem pozvala Pavla Rejchrta a hrou na ságo prokládal jednotlivá čtení Tomáš Míka sám.  Vždycky mě baví při čtení pozorovat (a snad to bavilo i přítomné publikum), jak jsme každý jiný a jak každý jdeme svou vlastní tvůrčí cestou. Tohle žádná jiná "skupina" nemá - skupinu většinou charakterizuje nějaký společný program, na kterém se její členové ujednotí. Nám jsou programy lhostejné.

Všechny nás potěšilo, že přišel Pavel Rejchrt i s manželkou Dášou. Krátce před tím jsme mu s Karlem Benešem udělali na těchto stránkách malý portrét básníka a výtvarníka a Karel ještě na jeho prosbu zaktualizoval Pavlovo heslo na Wikipedii. Za to jsme od něj oba na večeru dostali nádherný dar: velkou monografii obrazů, grafik a pastelů proložených básněmi, kterou si Pavel vydal vlastním nákladem v roce 2024.

Pavel Rejchrt
O BOJI SLOVA

Protiklady a pasti srdce, v něm i celých kultur,
štvanice národů: všech proti všem,
to všechno nese jednotlivec skládající sloku
jen několika zvuků špalírem –

Co pyšně bilo se, i co padlo ve hrob
až příliš, příliš neznámý,
co povznášelo nás inspirací věků,
i co v nás povzdechlo jen „mon ami“.

Soukromé dýky duše, které neztuply,
jimi se protkni zas, básníku pozdní doby,
smysl alespoň na smrt vyhublý
veď maškarádou světa garderoby.

Špetku veď lidskosti do arény oblud.
V cos nikdy nevěřil, už věřit nebudeš:
že prosté slovo stačí prakem na blud,
i kdybys Davidem byl; když ne, tím hůře.

„Goliáš oloupen“ – snad – ale někým jiným.
Tomu však konkurovat nesluší,
básnická slova jsou jen dobrodiním
předběžných milosrdných retuší.

 

DA CAPO AL FINE

Jak daleko je už čas lásky
a nechceme se proto vzdáti žít,
žel, znovu projdeme už bílými plátny
obrazů dávno horce zmizelých,

slzami vášní, nerozumu, bolu,
všeho, co srdce drobné sotva zvládne
v bludišti kosmu, v Minotaura domu
každý svou hledá marně Ariadné.

Hle, slova nabývají význam cizích látek,
kterým ses trýznil, vyluštiv
sotva víc nežli běžný zmatek
svých černých hodin. Jaký div,

když trvá navždy „proč“ nad hrobem lásky,
nad pomíjením nás všech v loučení
rvoucím i svazky nejpevnější zpátky
v „dávno“ a „bývalo“, v monogram ve kmeni.

Ne, nevypovíš propast minulého,
a přece viděl bys rád všechno ve světle,
jež z tebe netryská, přichází z Neznámého,
slovům se zpěčuje a hoří tajemně

v nocích i dnech, vysmeklých z ambic díla,
z katafalků i soklů zásluhy;
jeho je čest i lesk i spásná síla,
naše jsou formy tříštěné i kadluby.

 

Zbyněk Ludvík Gordon se oblékl do "slavnostního": vzal si na sebe památný svetr s kosočtverci (ehm, ehm), v kterém jezdil dlouhou řadu let na srazy do Příchovic. Byla to tehdy taková jeho uniforma - ovšem bez frček a hodností. Jeho tvorba se však změnila. Už to nebyly limericky, které pro něj byly charakteristické v dřevních dobách, kdy ještě pořádal Valentýnská čtení v Knihovně Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem. Přešel k mnohem hloubavějším, filosofujícím textům.

Zbyněk Ludvík Gordon
FILOSOFICKÉ POSTŘEHY

* Moudrost nespočívá v tom, že toho hodně víš, ale v tom, že víš, kam jdeš.

* Když se po dešti objeví na obzoru duha, neznamená to, že tvůj život bude přetékat barvami. Vždyť i duha se ti ukáže jen párkrát do roka. Připomene ti, že krása existuje nezávisle na tom, zda se jí dokážeš dotknout.

* Pozoruj déšť, miliony kapek unášených větrem beze strachu ze zdánlivé konečnosti. Jejich poslání o mnoho přesahuje omezený okraj tvého osobního neviditelného deštníku.

* Řeky a potoky pramení na horách, tam, kde je zemská kůra nejsilnější. Uvažuj o tom, snáze tak rozlišíš věci podstatné od těch méně důležitých. To, co je podstatné, většinou vyžaduje i větší úsilí.

* Pevné partnerství nebývá spojeno řetězem, ale vláskem. Společná chůze pak není demonstrací síly, ale vnímavosti.

* Nikdo nespočítá listí v lese, ale každý se může radovat ze stínu, který listí v létě poskytuje. Jdi k podstatě věcí, nehledej pro sebe důvody, proč to či ono nemůžeš zvládnout.

* Často od tebe slýchávám: „Chybí mi čas, kdybych měl více čau, zvládl bych vše lépe k prospěchu svému i těch druhých“. Uvědom si to, že čas je v mnohém podobný vodě. Můžeš jím zalévat květiny, koupat se v něm, můžeš se ho napít nebo se v něm utopit. Volba je jen tobě.

* Díval jsem se v poledne na oblohu, ale žádné hvězdy jsem tam nespatřil. Jak často se díváme na lidi kolem sebe prismatem poledního slunce.

* Slunce není ani dobré, ani zlé, jen nám lidem slouží svým teplem a světlem. Dobro můžeme jen tušit v naplnění jeho krásného poslání.

* Ten, kdo se dokáže zasmát vlastním chybám, nepláče nad nedostatky druhých. Radost je dospělý smích.

Číst dál: Skupina XXVI četla v Zasekáváku

Renata Bulvová: Jak povzdech na duši...

Louže

Včera jsem se rozepsala o louži
měla jsem za to že alespoň
jednou každý z nás v ní byl

psala jsem hlavně o tom jak se třpytí
chtěla jsem dodat louži její postavení
a taky účel jak se v té kráse vykoupat
nebo alespoň smočit prsty

nejsem jsem si ale jistá jestli to stačí
při dnešním nedostatku metafor

 

Kolíčky

Kolíčky na šňůře
jak vrabci na drátě

    kolíčky na šňůře
    jak korálky na niti

       kolíčky na šňůře
       jak noty na notové osnově

beru si píšťalu
zahraji je

    Trochu jsou o vodě
    trochu v povětří

hudba z nich nevisí
jen jakési prázdno

      za nimi les a kouř z nějaké osady
      za nimi dusno měst

a prašno v ulicích
za nimi vše čím každý den procházím

    kolíčky na šňůře
jak povzdech na duši
alespoň jeden kdyby se ve mně
uchytil

. . .

lidé jsou jako mouchy
různých povah

nejvíc jsou vidět dotěrné
ty dobré jaksi vzadu
nebo zespodu listí
si jen tak kadí
pod sebe

 

Sabrina Karasová : Přespávačka u slečny Broukové

• Triton

Přespávačka u slečny Broukové - ukázky z knihy
Nakladatelství Triton 2022

Prkno

Lidi mají různé vlastnosti a na mě se lepí hmota. Když dojdou citrony, objevím ráno na klice zavěšenou žlutou síťku od sousedky se vzkazem, že koupila omylem dvoje. Když chybí pasta, dorazí mi do redakce zásilka se zbrusu novou bělicí. A když to nečekám, sejdou se mi v jednom týdnu tři nafukovací lehátka.
Jenže teď se na mě přilepilo prkno. Procházím opuštěnými sudetskými činžáky, které zub času propojil v jeden velký zchátralý zámek, a snažím se najít cestu. Za zdí se ozývá vrzání truhlářské dílny. Stavební práce započaly. Procházím temné sklepy se zbytky kufrů, které si obyvatelé brali do krytu. Stoupám po úzkých dřevěných schodištích, osahávám zábradlí a zkouším, které dveře jdou otevřít, které chodby vedou někam. Vidím otlučené prázdné místnosti a chci jich vidět co nejvíc.
Prkno přilepené na zádech mi však brání v pohybu. Nadnáším ho rukou, ale stejně drncá o zábradlí. Vytáčím oblouky v mezipatrech, což drhne. Někdy cítím, že cesta vede rovně, přes pavlač, ale prkno přilepené našíř mi zakáže tudy jít. Kombinuju a vzpomínám, kudy by to šlo. Prkno je zcela nové, smolné, ohoblované, ještě z něj padají voňavé piliny, což skýtá naději, že cestu najdu. Že se domy budou opravovat a schodiště mě unesou.
Světlana mě v kavárně přivítá objetím se rty voňavými od kávy a prkno, které si nesu jako svůj sudetský kříž, ze mě sejme. „Cos to zase přinesla? Pojď, půjdeme ke mně, osprchuju tě. Jsi z toho prkna celá ulepená,” rozhoduje. Taky se na mě lepí lesby.

Přespávačka s kočkami

Fajn, to vypadá skvěle, pohlídat přes noc malou roztomilou holčičku. Jenže když přijdete na zastávku tramvaje, zjistíte, že si holčička vede za ruku stejně roztomilou kamarádku, aby na tu přespávačku nebyla sama. Vyexpedujete ty dvě do tramvaje a na další zastávce k vám přistupuje další holčička, které ty dvě mezitím zatelefonovaly, že to bude bezva. Rodiče na zastávce šťastně a vesele mávají v jistotě, že jejich holčička bude v dobrých rukou, užije si kvalitní program a oni ostatně totéž.
Zavolají tu skvělou zprávu dalším rodičům, takže do tramvaje na trase přistupují další a další roztomilé holčičky. Bezva. Jenže jedna z nich si nese s sebou opuštěnou kočku, takže i ostatní holčičky během jízdy začínají zachraňovat opuštěné kočky. Po zastavení tramvaje vyběhnou na zastávku, popadnou kočky a zase nastupují.
Panebože! Jedna ze zachráněných koček začíná zachraňovat opuštěná koťata! Proběhne mezi nohama vystupujících na zastávce, popadne do tlamy nejbližší opuštěné kotě a zase nastoupí.
Když konečně vystupujeme, hemží se okolo mě stádo holčiček s kočkami v náručích a každá kočka drží v tlamě zatoulané kotě. Není divu, že se k nám na chodníku připojuje samozvaná kočičí psycholožka.
V bělostném vypůjčeném bytě slečny Broukové se při pohledu na špinavé holčičí nožičky rozhoduju, co teď: Nahnat je všechny do bělostné koupelny a tu hnusně zaneřádit, nebo bez mytí šupky do bílých postýlek? Rozhoduju se pro druhou možnost. Nožičky si holčičky otřou do prostěradel, ráno se probudí s čistými chodidly a povlečení se musí vyprat tak jako tak. Koupelna zůstane ušetřena.
Jen co se mi podaří nacpat holčičky a kočičky s koťaty do postýlek a přikrýt po bradu, je mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se začnou courat na záchod, pouštět chlupy, překřikovat se a budit jedna druhou ze spaní.
Samozvaná kočičí psycholožka situaci neusnadňuje, neboť rozprostře po podlaze noviny, budí kočky a upozorňuje je, že kdyby chtěly na záchod, mají vykonat potřebu zde na novinách, to je nejzdravější a psychologicky nejprospěšnější.
Kočky rozvinou debatu a vyšlou několik vyslankyň, aby návrh prakticky vyzkoušely. Navrátivší se nesouhlasně vrtí hlavičkami a hlasují pro ustanovení běžného kočičího záchodku vystlaného kočičím stelivem. Přece se tak ošklivě nezatoulaly proto, aby někde sraly do novin.
Je mi jasné, že se dnes moc nevyspím. Ovšem co řekne slečna Brouková, až se ráno navrátí domů?

Číst dál: Sabrina Karasová : Přespávačka u slečny Broukové

2026 Rilke 100 a výzva

Živote tajuplný, ze mě tkaný

Milé kolegyně, kolegové, přátelé,
v roce 2026 si připomeneme sto let od smrti Pražana Reinera M. Rilkeho. Chceme svobodným způsobem a mimo akademické prostředí oslavit výročí tohoto velkého básníka. Navrhujeme vám slova, místa, “střeva”, obsese Rilkeho (4. prosince 1875 – 29. prosince 1926) jako motivaci pro tvůrčí akt, který nemusí být adorační povahy a také subverze je vítána. Vybízíme vás primárně literárními metodami napsat texty (básně v próze, aforismy, deníkové záznamy, poesii), sekundárně také výtvarníky pobízíme k činu nejlépe formou sochy, instalace, fotografie a videa, lapače zvuků vybízíme nahrát slova, hluk, hudbu. Prosíme o rozsah textu do tří stran, nebo jedno zvukové či výtvarné dílo. Jako inspiraci pro start vám přikládáme několik lokalit, kde R.M.R. pobýval. Vyberte si individuální návštěvu místa, nebo zvolte tematický okruh, který je s jeho  sobou spojen. Místa i náměty si můžete rozebrat a vybrat ty, který vás osloví. Z vašich příspěvků se bude utvářet další dramaturgický plán.

 

Harmonogram:
Své básně v próze, aforismy, básně, nebo případně fotografie vzniklých soch, videa atd. zašlete na email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. do 30. března 2026 (větší data i prostřednictvím uschovny.cz na totožnou adresu). V sobotu dne 17. října 2026 se uskuteční výlet do Vrchotových Janovic, kde se bude realizovat čtení textů oslavence, a odpoledne zazní také vaše texty, budou ke shlédnutí a slyšení vaše výtvarná díla či zazní vaše hudba. Navíc v průběhu roku 2026 budou vybrané texty redigovány a otištěny v revue Pandora 48/2026, takže i něco bude zachováno.

Náměty:
R.M.R. dětství
putování
smrt
osamělost
nouze (chudoba)
mysticismus
zpustošení světa
bezprizornost věcí
odlidštění člověka
láska
radost
nicota
mlčení
utrpení
existenciální úzkost
vykořeněnost
přecitlivělost na počasí
bolesti zubů

Místa:
Jindřišská ulice
kostel svatého Jindřicha a Sv. Kunhuty
Praha
Mnichov
zámek Loučeň
Benátky
Vrchotovy Janovice
zámek Duino Švýcarsko

Připomínáme namátkou texty o R.M.R.:
DEMETZ, Peter. RENÉ: Pražská léta Rainera Marii Rilka. 1. vyd. Praha:
Aula, 1998. 174 s. (Pozn.: Biografie R. M. Rilka)
R.M.R: Dopisy o Cézannovi (Briefe über Cézanne; LF, Praha,
ArborVitae 1998) – přel. Alena Bláhová
R.M.R – Andreas-Salomé, Lou: Korespondence 1897–1926 (Praha, Aula
1997) – přel. Alena Bláhová
Andreas-Salomé, Lou: Rainer Maria Rilke (Praha, Torst. Nyní kniha v
reedici k mání i v Levných knihách)
On-line: Na přelomu let 2022–2023 koupil pozůstalost R.M.R.
Německý státní archiv v Marbachu. Rilkovy rukopisy, zápisníky jsou dostupné na webu: https://www.kulturstiftung.de/literaturarchiv-marbach-nachlass-rainer-maria-rilke/marbach-nachlass-rainer-maria-rilke/ Rozsáhlá literární pozůstalost obsahuje zhruba 10 tisíc ručně popsaných stran Rilkových rukopisů, přes 130 jeho kreseb, 360 fotografií, 470 knih, do nichž si dělal poznámky, a kolem 8800 dopisů jeho osobní korespondence. Sto let byl konvolut uchováván v soukromém majetku.

Renata Bulvová Martin Vlček

Literární a kulturní klub 8 revue Pandora
www.revuepandora.cz

Sudetská noc v Děčíně

Literární pořad Sudetennacht vymyslel před lety Jan Walda Valík (vystupující s kytarou pod jménem Sklad by Walda) a na jeho šesté pokračování pozval 23. ledna 2026 tři autory: Tomáše Řezníčka, Tomáše Čadu a Patrika Linharta. „Sudetská noc“ převzala vládu nad Děčínem v baru Plezír, který se otevíral loni v srpnu v souvislosti se zahájením Literárního festivalu Zarafest – více zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/svatava-antosova/ve-svalech-mi-praskaji-larvy-nocnich-motylu  Příjemné prostředí s možností sledovat program i z patra (nikoliv spatra!) zdobila na stěnách putovní výstava černobílých fotografií Filipa Topola a Psích vojáků. O týden dříve ji na vernisáži zahájil jejich autor Karel Šuster. A příjemné pro mě bylo hned po příjezdu zjištění, že v Plezíru už jsou kromě autorů i jiné známé tváře: výtvarník Martin Tomášek z Teplic, děčínští básníci Radek Fridrich (ten tu být musel, protože celý pořad uváděl) a J. H. Kalif, jakož i další tváře, které mi byly povědomé ze Zarafestu. A právě o chystaném Zarafestu koncem letošního léta se zmínil Radek Fridrich ještě před začátkem čtení a prozradil nám, že tentokrát nebude literární zaravýlet mířit do přírody, ale s Pepou Strakou nás provedou "tajemným" Bynovem. Ale pojďme už k prvnímu autorovi.

Tomáš Řezníček je Děčíňák tělem i duší a své milované město téměř nikdy neopouští. Pamatuji si, jak říkával: „Jestli mě někdo chce vidět, tak ať za mnou přijede do Děčína.“ V 90. letech spolu s Radkem Fridrichem pořádal literární setkání ve Žlebech a v roce 2001 s ním založil Zarafest, který slavil loni 25. výročí. V Plezíru četl v neodmyslitelném „kissáckém“ tričku a s buddhistickým drdůlkem devět básní z rukopisu a pauzy mezi nimi prokládal vtipnými a někdy zdánlivě nesouvisejícími odbočkami. Jedna báseň za všechny:

Zkreslení nedomluvy
zpoždění a nepochopení
nemohoucnost dodržení
skrz množství jiných přítomností
veškeré snahy

Zachycení oblak a rozkvetlých květů
tak to by tak bylo asi vše
na co se zmohu
jo a ještě letět s hlasem žluny
nad parkem ve středu města
aniž by to spolu jakkolivěk souviselo
aspoň pro tuto chvíli

Číst dál: Sudetská noc v Děčíně