Jiří Kott: Ovoce noční

• Nakladatelství Adolescent

V nakladatelství Adolescent vyšlo letos v létě k nedožitým devadesátinám Mirka Kováříka (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020) druhé vydání jeho juvenilních básní, které psal v padesátých letech minulého století pod pseudonymem Jiří Kott, nazvané Ovoce noční a rozšířené o zin s názvem To všechno byly jeho děti. Svou vzpomínkou na Mirka do něj přispěli svými texty ti, pro které znamenal iniciaci či jim byl jen umělecky a lidsky blízký: Aleš Kauer, Svatava Antošová, Jan Henyš, Marie Nedoryová, Pavel Petr, Jitka Bret Srbová, Jan Šulc, Petr Čichoň a Jan Škrob. Oba výtisky si lze objednat na této adrese: https://www.adolescent.cz/produkt/jiri-kott-ovoce-nocni-2/

Svatava Antošová

Mirku, Mirečku...

... vzpomínáš si? Když nám bylo zle, tak zle, až jsme měli pocit, že opuštěnost prochází napříč kontinenty a nikoho nevynechá, že námi houpe na kapce vína jak vichr oběšenci a my, mrzačeni polospánkem kreslíme poslepu kratší a kratší čáru života, když nebylo o koho se opřít v těch bezedných a trpkých městských nocích, zadívali jsme se dlouze skrz plamen duše do tmy a mysleli na Poezii...

Číst dál: Jiří Kott: Ovoce noční

Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci

Nebo ještě jinak – slovy Bohumila Hrabala: kterak se neuvěřitelné stalo skutkem… Plzeňský experimentální básník Robert Janda tentokrát přistoupil k jinému experimentu než k tomu psanému a pozval na víkend 20. - 22. září 2024 část Skupiny XXVI na svou „haciendu“ v Prostředním Krušci na Šumavě. Ani on, a přiznám se, že ani já jsem nečekala, že setkání se opravdu uskuteční. Pravděpodobnější bylo, že se navzájem zahrneme omluvami, proč ten nebo ta z nás pozvaných přijet nemůže a Robert to nakonec odpíská. Ale nestalo se tak. První, kdo potvrdil příjezd, byl Bohuslav Vaněk Úvalský, a to bylo co říct. Je o něm totiž známo, že nevytáhne paty z pražských Nuslí. Pak se začali ozývat další a nakonec jsme se tam sešli ve složení: již zmíněný Boban, Roman Szpuk, Ewald Murrer, Vanda Skálová, Jiří Staněk, David Jan Žák, moje maličkost a Robert se ženou Olinou.

V pátek ráno jsem vyrazila z Mostu rychlíkem na Plzeň. Kdysi jsem z Mostu jezdila jiným rychlíkem pojmenovaným „Bezdrev“ až do Českých Budějovic, kde jsem hákovala v dnes již neexistujícím národním podniku Sfinx, podniku na smaltované nádobí. A v Budějicích jsem se také poprvé setkala s recitátorem Mirkem Kováříkem, který v tamním klubu v Čéčově ulici dělal v 80. letech pořad „Zelené peří“… Vzpomínky na tyhle časy se mi rojily v hlavě, zatímco dva oranžovozelené vagónky společnosti GW Train se vrtěly po kolejích a projížděly stanicemi Chomutov, Žatec, Podbořany, Vroutek, Kryry, Blatno u Jesenice, Žihle, Plasy, Kaznějov, až se konečně objevila Plzeň. Abych se nenudila, zkoušela jsem jednotlivé stanice zrýmovat ve stylu hry, kterou jsme před lety hráli s „šestadvacátníky“ po esemeskách. Hra vycházela z jedné písně Karla Plíhala, kde se zpívalo „já mám holku z Madridu / když si sundá hadry du“. Tehdy mi dokonce volal můj operátor a nabízel mi jiný tarif; když jsem se zeptala, proč, ženský hlas na druhé straně mi odpověděl: „No promiňte, ale sto esemesek za jedno odpoledne…“ Rozesmála jsem se. Ale zpět do vlaku na Plzeň, kde jsem rýmovala asi takhle: „Já mám holku z Žatce / ukrad jsem jí matce // Já mám holku z Vroutku / sní o kouzelným proutku // Já mám holku z Kryr / chytla divnej vir // Já mám holku z Blatna / je hubená i statná // Já mám holku z Žihle / miluje mě zjihle. A vzpomněla jsem si, jak jsme v esemeskách šetřili znaky a zkracovali rýmování tímto způsobem: „JMH z Plas / jednou ji vzal ďas // JMH z Kaznějova / zobákem mě v noci klová //. V Plzni mě čekala výluka na Nepomuk, takže dál už jen sluncem rozpáleným autobusem plným studentů prchajících dřív domů – zřejmě jako každý pátek. Pak chvíli vláček do Horažďovic-předměstí, odtud zase autobus do Sušice a ze Sušice poslední půlhodinka do Hartmanic. Na cestě, bratru, sedm hodin!

V Hartmanicích mě vyzvedávají Robert s Olinou, kupujeme víno a nějaké jídlo, a pak konečně autem poslední dva kilometry na Krušec. Tam už sedí pod pergolou Boban Vaněk, za chvíli doráží pěšky z Churáňova Roman Szpuk (ale přiznává, že popojel kus cesty autem) a ještě týž večer se zjevuje další auto a v něm David Jan Žák a Jirka Staněk. Pro dnešek jsme v plném počtu a až do hluboké tmy debatujeme venku na zápraží. Když se nad stromy vyhoupne úplněk, přesuneme se dovnitř. Je chladno, ale uvnitř praská a voní hořící dřevo, a my jdeme hrát básnické hry. Už v několika rozhovorech se mě ptali, zda ještě Skupina XXVI tyto pověstné hry hraje a já jsem pokaždé odpovídala, že ne, že jsme zestárli a že se naše invence vytratila. Usedáme tedy nad nastříhané papírky a zkoušíme invenci oživit. První kolo nestojí za nic, jsme těžkopádní, neuvolnění, statičtí. Bez nápadů. V druhém kole obracíme pořadí – hraju teď na toho, kdo hrál předtím na mě. A zase nic moc. Před třetím kolem se promícháváme a přesedáváme si. Ano, už se objevují první perly, ale opět jen sporadicky. Tak třeba: „Láska hranic nezná / všude samé sperma / zaděláno na parchanta / Platón mívá včetně Kanta / filosof je šelma lítá / v nadoblačnu slepě lítá //Svízelná pouť poutníků / vodu mám u kotníků / a hubu plnou hlíny / a už budu líný / ze hřbitova odejít / do pole vymetených žit // Všeho je přelíto v lednu / a doktor Bolíto podkop bednu / jsou dlouhý schody do nebe / a pak mě v tobě zazebe / jak na jazyku rampouch tupý / všemocně se sperma kupí // Lesy vaří mlhu / utrhnu si hlavu / naježím chlupy / vyčešu lupy / plešku si naleštím / černým z polévky šči / don Juan znuděně zívá / když Kája Gott mu zpívá / kávu si osladím o trochu víc / do frndy nacpu si šedesát svíc // Slovenskem obchází strašidlo / na buchty přidat povidlo / raději mlčet nežli řvát / raději trčet ze tvých vrat / nežli být otrokem tvých chámovodů / lepší je jít dále o dům / s chroustem hrát si kartičky / rozmazávat muchničky // Kdo vytáhne z huby pecen / ten nafoukne si pyšně plece / a odpádluje k traktorům / do vesmírných sektorů / stát jako firmu řídím / sebe přitom nikdy neošidím / výzva je apel bez slív / anděl je výčepák bez píp // Chtěl bych být tvůj pískomil / co stůl má plný laskomin / vržou mu pak podkovičky / když očuchává ančovičky / zvony na Krušci bijí o zem / v neděli holky odjedou vozem / sevřít pěst práci čest / mindža pizděc zarafest //. Hrajeme až do dvou hodin do rána, hacienda se otřásá hurónským smíchem, dvě nádherné mývalí kočky jsou z nás k smrti vyděšené.

Číst dál: Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci

SEIFERT 123

Infocentrum Prahy 3: Komponovaný program s básněmi, hudbou a písněmi je pravidelně věnován nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984) a signatáři Charty 77, básníku, spisovateli, novináři, překladateli JAROSLAVU SEIFERTOVI (23. září 1901, Žižkov–10. ledna 1986, Praha) - letos již ke 123. výročí jeho narození. I tento rok tomu tradičně předcházela vycházka pražským Žižkovem "Po stopách Jaroslava Seiferta", přesně na den výročí 23. září, která bývá zahájena položením věnce. Věnec tradičně uvila Míla Zárubová, slavnostní akt v podání R. Šatánkové se neobejde bez básníkova vyznání rodné Praze. Kde jinde, než před rodným domem na adrese Bořivojova 816/104, kde ona busta, zhotovena Stanislavem Hanzíkem, je od roku 2001 umístěna:

 

JAROSLAV SEIFERT:

Řeknu-li Praha, běda mi,

hned vaše oči zazáří mně;

jako bych shodil s ramen břímě

vždy pod těmito střechami.

 

A nestojím-li před vámi,

vše kolem zní tak neupřímně.

Řeknu-li Praha, běda mi,

hned vaše oči zazáří mně.

 

Budu se vracet neznámý

a chudý; třeba v dešti, v zimě,

a v koutku lůžko ze slámy

bych nezměnil za palác v Římě.

 

Řeknu-li Praha, běda mi!

 

Obě kulturní události se konaly ve spolupráci s MČ Praha 3 a spolky Klub přátel Žižkova a Krasomil. Připomínku díla připravuje každoročně Radana Šatánková. Cílem je uchovávat odkaz a ukazovat Seifertovy verše v nadčasové podobě. "Z obecenstva potěší ty dříve narozené, mladší diváky mnohdy překvapí," vyjádřila se o básních dramaturgyně a iniciátorka pořadů R. Šatánková.

Účinkovali (na snímku zleva): Marija Zigmundová, Ladislav Vrchota, Radana Šatánková

Foto: Oliver Malina M. a Filip Stome

 

Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty

Tak tedy dnes je to 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty Pavla Řezníčka. Tu báseň, co jsem o něm a pro něj napsal před 4 roky a včera ji umístil na FB, jsem v červenci zhudebnil, takže ji teď hodím sem. Původně jsou to 3 různé tracky, které smontoval dohromady a zvukově smíchal Bohuslav Vaněk-Úvalský, jemuž tímto děkuji. No a další dík patří Jardovi Tomsovi, který hudbu nasadil na ten můj starej portrét Řezníčka. Jako, není to žádnej hit vzhledem k tomu, že báseň je psána volným veršem. Spíš je to recitace s hudebním doprovodem. Nejhudebnější část je asi ta prostřední, kde jsou náznaky zpěvu a melodie. I tak Vám ale příjemný poslech přeje Miloš Skalka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Řezníček (spisovatel)

Pavel Řezníček se nehlásí...

Kolikáté léto již

budou kvést květy jabloní bez tebe,

Pavle Řezníčku?

 

Tvůj oblíbený nepřítel Rodidlo Krawczyk Slepecký

nabobtnal už na 160 kilo

stejně jako kardinál Duka,

ale ty už je znovu neuvidíš.

 

Nedáš si znovu 20 plzní U Jelínků,

kde ti kvůli sprostému chování k servírce Marii

bylo vyhrazeno místo u močí čpícího WC.

Nezkusíš se nenápadně přesunout jinam,

blíž k výčepu,

a neuslyšíš již Mariin nakvašený ryčný hlas:

„Kde je vaše místo, Řezníčku! Zpátky k hajzlům!“

 

Číst dál: Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty

Ivan Diviš - 100. výročí narození

V dubnu t. r., kdy jsme si připomínali 25. výročí úmrtí básníka Ivana Diviše, jsem na stránkách Skupiny XXVI zveřejnila jeden ze dvou dopisů, které mi Ivan Diviš před lety napsal, a slíbila jsem, že ten druhý zveřejním letos v září ke 100. výročí jeho narození (18. 9. 1924). Výročí je tady a já svůj slib plním. Vzpomeňte si při četbě dopisu na Ivana, na jeho vášeň, s jakou k poezii přistupoval a jak bezvýhradně ji miloval. V závěrečné pasáži skladby nazvané Moje oči musely vidět píše: "... ale taky moje oči musely vidět, že existuje poesie / absolutně nezničitelná, jak tohle všechno jednak / přikrývá pláštěm / jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží / nádherné prapory a vlajky a svatební roucha -"

15. VII. 98

Moje přemilá Svatavo:

nad Tvým dopisem jsem se taky na jednom místě chechtal, totiž na tom, že už se známe z Bítova a že ten mladý vydřiduch Pluháček Tebe, S. a mne vezl vozem a já že se na S. neustále obracel s oslovením „Violo“. To mně nutkavě připomnělo slavnou a notorickou scénu, an dobrý voják Švejk veze svého feldkuráta z nějakého bordelu na Královskou třídu a jak feldkurát, obraceje se na Švejka, total besoffen, ptá se ho: Milostivá, vy už račte mít tak „dospělého syna?“ – Tak jsem se chechtal, přesně a několikrát za sebou.

Ty jsi nesmírně cenný člověk a jsi povinna především sobě samé. Zanech S. Je to zcela prázdná kunda, což by bylo z té míry v pořádku, nebýt její namyšlenosti a naprosté nespolehlivosti, pochopitelně, že nesplnila slovo, nezavolala mne a mně, kterému šlo na tom trojradně především o Tebe, to pivo vyteklo. Zanech koketérií s lesbismem, který, sám o sobě, je nesmírně vzrušující, ale spíš jako záležitost e s t e t i c k á. Ta dívčí těla, ana se po sobě proplazují a v pozici -69- se vylízávají, to je estetika, plus ovšem srabismus. V Západním Německu si co cizinec nezašoustáš. Ta kurva vyzvídá 1) jsi-li ženat, 2) děti či bezdětek – 3) máš-li či nemáš-li AIDS, mně se tam za 28 let nepodařilo „no one fuck“. Tyhle sklony u Tebe mně zdůraznil dobrák Michal Šanda. Navíc prý jsi vdaná a máš děti. Tak to by bylo s tím moralizováním. Ode mne to m u s í š přijmout, protože si Tě až neuvěřitelně vážím za to, co umíš.

Ad poesiam: je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám. Ale to už jsem zase v morálce, zatímco by se mně chtělo líbat ti ruce za Tvou genialitu. Jsi nekonečně cennější než ta S., ten kapří měchejř naplněný spermatem. S. mně v souvislosti s proponovanou schůzkou se mnou a s Tebou napsala přisprostlý dopis, v němž mně sděluje např. že se „včera“ rozešla se svým mrdákem a že z toho „šílí bolestí“ a že se snaží ji ze sebe „vyřezat“ hard rockem – ne Mahlerem, Schubertem nebo Chopinem, ne, ausgerechnet rockem, tímto bitím do nicoty. Dál, že si dá po magisteriálních zkouškách – ona a magister „filosofie“ - na prdel vytetovat MGR, taky prý proto, že tetovák si váží „vzdělaných žen“ a do třetice, že byla ve Státní knihovně a v kompúteru si našla heslo „Ivan Diviš“ a že ten pravil, že všechny moje sbírky jsou rozpůjčeny a že toto zjištění já mám kvalifikovat co „poklepání na libido“. Atd. Na cáru papíru. Kráva non plus ultra. Básník? Leda hovno!

Číst dál: Ivan Diviš - 100. výročí narození