(30. 11. - 1. 12. 2024)
Místo pravidelného adventního setkávání Skupiny XXVI v Příchovicích, jejichž konání vyvrcholila loni čtyřicátým a posledním ročníkem, se nás několik domluvilo, že ten obvyklý víkend letos využijeme k návštěvě naší kamarádky Šárky Hromádkové. Šárka se účastnila téměř všech srazů na faře v Příchovicích v Jizerských horách – dokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Teď žije ve Vratislavicích nad Nisou.
Vyjíždím krátce před osmou ráno z Děčína rychlíkem na Liberec. Celou cestu až do Jablonného v Podještědí se kolem trati válí mlha a nutí mě hledět spíš někam do sebe než z okna. A tam, někde v útrobách, narážím na léta „uskladněné“ básně Hany Fouskové – básnířky, která se jednou nebo dvakrát objevila na srazu v Příchovicích… Proč zrovna na její básně a ne na jiné, bude asi tím, že se vydávám do míst poblíž Světlé pod Ještědem, kde až do roku 2015 žila. Občas se mi stává, a většinou na cestách, že něco v hloubi zasutého, nějaká krása, která nezmizela po dočtení a vtiskla se mi do těla, se nečekaně zjeví. A tak si v sobě čtu a vytahuji jednotlivé verše, které si mé tělo zapamatovalo: „Jsem žhavý uhlík / na popelu světa / jsem spálená na troud / srším jiskrami / občas na mě šlápne tvoje bota / zahořím a propálím se hvězdami…“ Jsou z Hančiny básně „Blázen“ a kousek za Jablonným mi zázračně rozhrnují mlhu, projasňují oblohu a dovolují slunci naplno vysvitnout. Jeho paprsky jsou ostré a na to, že je konec listopadu, docela hřejí. Ale možná, že jen za oknem…
V půl desáté jsem v Liberci a spěchám na sraz s ostatními, kteří jeli z Prahy: s Lídou Hlinkovou, Radanou Šatánkovou a Karlem Benešem. Z Liberce se přesouváme tramvají do Vratislavic a hned u zastávky nacházíme dům, kde Šárka bydlí. Byt je upraven pro vozíčkáře, takže se v něm může snadno pohybovat, vše potřebné má při ruce a v té výšce, kam z vozíčku dosáhne. Zůstáváme u ní až do pěti hodin odpoledne a probíráme nejen minulé příchovické srazy a naše společné přátele, ale i Šárčino putování po různých ústavech, trápení, která tam musela prožít, a taky to, jak s jejím zdravím zamávalo prodělání covidu… Přes všechny útrapy a složité životní peripetie, které přestála, zůstává Šárka plná optimismu a elánu, chodí, resp. jezdí do práce a taky navštěvuje taneční. Když nám ukazuje video z tanečních, nestačíme zírat!
Po celou dobu naší návštěvy se nám za oknem otevírá úžasný výhled na Ještěd, kam máme v plánu vyrazit druhý den. Od Šárky odcházíme už za tmy. Podle Lídiny GPS jdeme pěšky zpátky do centra Liberce, abychom se po tom šestihodinovém sezení trochu rozhýbali, a tam ještě stíháme večeři. Karel odjíždí zpět do Prahy a nám začíná „dámská jízda“. Nejdřív se přesouváme městským autobusem do penzionu v Liberci-Rochlicích, kde máme zabukovaný nocleh. Překvapuje nás vstřícnost řidiče autobusu, která se jen tak nevidí: když si nedokážeme koupit jízdenku s pomocí přístroje, namontovaného v autobuse, vstane od volantu, vyběhne ven, protože autobus je plný lidí a on by se skrze ně neprotlačil, venkem pak doběhne k prostředním dveřím, nastoupí a ukáže nám, jak se jízdenka kupuje. Ochotně, s úsměvem, bez jakékoliv nervozity. Zmiňuji se o tom proto, že v Ústí nad Labem mě řidič vyhodil z autobusu po pouhém dotazu, zda si u něj mohu koupit jízdenku za hotové… Ubytujeme se v třílůžkovém pokoji se střešním oknem a před spaním jdeme ještě na chvíli dolů do pivnice „na jedno“. Lída nám vypráví o svých cestách Evropou, kterou projíždí na koloběžce a svoje povídání doprovází fotografiemi, nastřádanými v mobilu. Jejím nejčerstvějším dobrodružstvím je cesta podél pobřeží řecké části Kypru.
Básně ze sbírky Nikde není řečeno (Host, 2019):
UVIDÍŠ
Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak jsi se snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak jsi se vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla
POSLYŠ
Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.
MARKET VE FRANKFURTU
Ataka beznaděje ji zkroutila v nákupním
centru.
Musela se celou vahou zapřít o regál,
ruce zabořit do špaget,
začaly se vějířovitě sypat do všech světových stran.
Setrvávala,
aniž to dávalo smysl.
Tělo přestalo zapírat
úplnou opuštěnost.
Náhrdelník se prověsil v prázdné nádheře.
Vylezly roky,
jako žebra,
v dokonalém obchodním nasvícení,
které nevrhá stín.
Zřízenec přicházel doplnit humry.
Stála
vysoká a nedobytná,
pod sebou divokou hvězdu
rozsypaných špaget.
KVĚTINÁŘSTVÍ V LIVORNU
Staneš před květinářstvím v Livornu
a vidíš –
je přesně nedůležité
Den se těžce svažuje k nákladnímu přístavu
obléhá vojenskou pevnost
vážně stoupá po schodech radnice
po schodech zvonice
Vstoupíš dovnitř
stíny listů kloužou po těle
uslyšíš svůj dech
myslíš na těch několik lidí
jejichž dech
jsi kdy slyšel
Vstoupíš dovnitř
do své přesné nedůležitosti
PALUBA V NORMANDII
Došel jsem k mizernému zábradlí,
u kterého jsi už stála.
Kov příčky
sevřeli jsme oba v rukou
jak překvapivý studený dar.
Pod námi z lodě vyjížděla auta.
Dlouhé nákladní vozy
po vrch naložené
právě vyrobenými automobily.
Nezastavovaly v přístavu a pokračovaly dál,
směrem k vítězným obloukům
dálničních nájezdů.
Nad námi havarovalo večerní nebe.
Stáli jsme
a nespouštěli oči z těch aut vezoucích auta,
z nových, úplně prázdných aut
nehybně svištících dálnicí.
KOČKA
Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe.
Černá kočka záhy nachází
osu situace,
střed místa,
zlatý řez odpoledne a uléhá do něj.
Vprostřed noci se posadí,
našpicuje svůj obrys
a zjistí,
že nikam nepatří.
 |
 |
 |
Veškeré události v tomto textu jsou vymyšlené a neodpovídají ani samy sobě. Odehrává se v Kuksu ve východních Čechách.
Temný pokoj ve špitále hraběte Šporka
Hlas:
Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je podzim.
Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, přihrblý a asi senilní dobrák zapaluje svíce.
V místnosti rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.
Sluha pomáhá muži vstát. Ten se namáhavě šourá ke stolu. Na stole dobové psací náčiní, kniha, druhá kniha se zřetelným nápisem Robinson Crusoe, pergamen.
Hrabě usedá za stůl a dlouze, nesnesitelně dlouze hledí do prázdna.
Sluha celou tu dobu nehnutě stojí. (Slyšíme housle) a najednou z ničeho nic; vichřici. Do místnosti vlétne podzimní listí. Jak se tam asi dostalo? Snad ne, dlouhými ponurými chodbami kukského špitálu, kam se hrabě, jako jediný pacient, z rozvernosti své nevypočitatelné povahy, dal přemístit? Nevíme.
Starý muž vstává. Starý sluha ho hodlá jemné podepřít, ale hrabě jeho pomoc odmítá.
Na co je to všechno, jako by chtěl říci, ale místo toho ulehá. Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.
Špork: Seemane! Jsi tady?
Seeman: Ano pane. Můžete se přesvědčit. Zapálím svíci.
Špork: Seemane, na co je to všechno?
Seeman: Máte pravdu pane. Měl byste se vrátit na zámek.
Špork: A kdo bude ve špitálu? Nač jsem ho stavěl?
Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.
Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!
Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.
Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!
Seeman: Měl byste se vrátit na zámek.
Špork: To je všechno? Pak už nic?
Seeman: Pak už nic.
(předzpěv)
Tanec smrti
Jak vypoulený voči blázna
je ten náš starej, chromej svět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a figuríny chytla sněť
Již tančí smrtka do tří taktů
ve kterých ozývá se zpěv
nástěnná malba vzduchoprázdna
a na ní zaschlá lidská krev
Je podzim, a co následuje?
jen do tří taktů, možná pět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a vlastní smrt je odpověď
(Miroslav Jech zpěv a hudba v představení Divadla Esence)
Letos v říjnu se sešla výročí úmrtí dvou básníků, z nichž oba byli nějakým způsobem v kontaktu se Skupinou XXVI. Henri Michaux (†19. 10. 1984) byl na našich srazech přítomen svými texty, které jsme obdivovali, a Zdeněk Barborka († 9. 10. 1994) byl přítomen osobně. Od smrti toho prvního uplynulo letos 40 let, od smrti druhého 30 let; ten první dožil svůj život v Paříži, druhý v Litoměřicích; ten první experimentoval s drogami, druhý s jazykem; ten první odcházel od básní k malbě, druhý k operním libretům. Připomeňme si oba ukázkami z jejich tvorby. Báseň Henriho Michauxe "Doba osvícených" vyšla ve Světové literatuře č. 5/1963 v překladu Jana Vladislava, rozsáhlou skladbu Zdeňka Barborky "Ignác", z níž uvádíme její první část, vydal jako svou přílohu časopis Tvar č. 19/2010.
Henri Michaux
DOBA OSVÍCENÝCH
Až tužka, ten zrádce, už nebude zrádce.
Až i nejchudší bude mít plná ústa nádhery a pravdy.
Až budou auta pohřbena navždy na kraji cest.
Až se bude to, co je neuvěřitelné, pokládat za pravdu téhož řádu, jako že dvě a dvě jsou čtyři.
Až zvířata umlčí lidi svým lépe pochopeným a nedostižným repetěním.
Až budou tiskárny a jejich náhražky už jenom k smíchu jako vřeteno nebo mince císaře Augusta.
Až přejede ta velká houba, no ovšem, to už tu určitě nebudu, proto se z toho raduji teď, a jestli už toho vypočítávání nechávám, můžete v něm pokračovat.
Není třeba vyhrnovat si rukávy, když chceš přelomit sirku, a ukazovatel zůstává ve své roli, i když sám cestu nikdy neprojde; a pro toho, kdo už ztratil šestadvacet let, je život vzácná věc a z hlavy, která je tvrdohlavá, padají rychle vlasy, a pláč přichází vždycky, až už je práce u konce, a literární žánry jsou nepřátelé, kteří tě neminou, jestli jsi je napoprvé minul sám.
Je třeba mít se na pozoru, Pánové stále spěchající s tím skoncovat, odpřisáhnout to a brát svou přísahu den co den znovu do práce, nedovolit si ani kousek vzduchu pro potěšení, využít každého tepu svého srdce k tomu, co děláme, protože ten, kdo tepal pro svou odchylku, vnese zmatek do tisíců, kteří půjdou po něm.
(básně z posledního období)
* * *
Jako bytost
hluboké ticho
které smím slyšet
pouze na chatě
v dolním Poohří…
Před chvílí právě
zaharašil drobný deštík
na laminátovou stříšku u vchodu
To zaťukání mě zve kam?
Zvuk mrholení
jako balzám na všechno
jako balzám
na světobol
To zaťukání mě zve kam?
Do staré známé krajiny
kterou procházel jsem
o dost mladší
a věci ještě
držely pohromadě
* * *
Nevíme kdy to začalo
možná dávné roky zpět
začaly se v jeho bytě
objevovat na různých místech
tajemné záhadné kameny
Většina byla z křemene
oblázky nepravidelných tvarů
v barevné škále
od oranžové přes narůžovělou
matně červenou až k temně hnědé
Vídali jsme je všichni
při návštěvách v jeho bytě
ale až teď po šedesátce
se o nich sám
a poprvé rozhovořil
Prý je musel všecky
každý exemplář zvlášť
zvednout z prašné cesty
vylovit z říční mělčiny
a přinést domů - neodkladně neodbytně!
Prý (a při těch slovech se smál)
jako by byl znovu kojencem
tápajícím v mlžných mrákotách –
hledající matčin prs
onen zarudlý hnědavý dvorec
„O názvu knihy jsem v srpnu 2023 ještě neměla sni ponětí, ale promluvila na mě samota a odloučení od rodných kořenů. Najednou mě napadlo, že samotný Místek nemá svou píseň. Tak jsem ji složila a pocítila radost z tvorby. Poté jsem si říkala, že bych udělala takový výběr ‚toho od nás‘, z velké části ‚po našimu‘, útlý sešitek, brožurku. Ta nevinná představa ve mně pracovala, napadaly mě další souvislosti a seznam se začal kupit. Až se v mém podání vše zvrhlo v publikaci o 205 stranách, nadto tištěnou zvratmo, takže grafik myslel, že se zblázní. […] Nejprve jsem měla vizi o dvou dílech. Tvorba z celého Lašska a pak speciálně z rodného města Frýdku-Místku, to je Lašin – jak dal městu název známý frýdecký rodák, pedagog, překladatel Ervín Goj (1905–1989), který psal básně v laštině pod pseudonymem Óndra Łysohorsky. Takže jsem dílům dala název: I. Laško v básních, písních, příbězích a vzpomínkách / II. Lašin – fajne mjesto Lašska!. Když jsem pak psala doslov, napadl mě zastřešující název Lašská čítanka,“ říká editorka Radana Šatánková v rozhovoru pro Ostravan.cz. Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.ostravan.cz/88003/vydavatelka-lasske-citanky-radana-satankova-puvodne-to-mel-byt-utly-sesitek-nakonec-se-to-ale-trochu-zvrhlo/
Radana Šatánková
LAŠSKÁ BRÁNA
Přibor něsu enem
vidličky a nože,
bať sě to kjerymsi
v hlavě plantať može.
Dalši z Lašske brany
Hukvaldy su krasne,
v oboře a z lišku
každy tvor je šťastne.
A kaj se ty uši beru?
Ve Štramberku - na mu věru!
Davno temu Turcy ležo
pod tu Trubu – pod tu věžo.
Na skok od ni - baj co vice,
co cedulu ma Kopřivnice,
Tatra vjela na silnice...
Lašska stezka - stuha z karminu -
klikati se k hradu Šostynu.
Nale zase k temu Přiboru;
ten rodak Freud
byl majster v svojim oboru.
Radek Žvak
KRÁLOVSTVÍ LAŠSKÉ
To Království lašské
je jak stužka zlatá,
poutající Slezsko s Moravou.
Lid těch zemí pojí
láska vrchovatá,
milujíc tu zemi předrahou!
Lysá hora statná
ční nad lašským krajem,
jako strážný stráží tuto zem.
Vetřelce, jenž chtěl by
vládnout nad tím rájem,
sežehne pekelným plamenem.
Chraňme svoje Lašsko
jako perlu zlatou,
jako šperk Beskydy zdobící.
Milujeme tu zemi,
svoji půdu svatou,
vroucně, jak milenku toužící!
Óndra Łysohorsky
ŁYSEJ HOŘE
Wyhnać mě chćél cudzyněc tupy
z beskidskej šachty a chałupy.
No pěsně zdřały, ež dozdřały
k něustupnośći twérdej skały.
We wojně wpiłch térpjéni swěta.
Něstraćiłch Lašsko wandrowanim.
Jak mocno skała čni poeta
s usměwém nad kaménowanim.
Nědobijeće. Nězłómoće.
Nénich jak pusty ořech křehky.
Tuhoty přybawiće mi k tuhoće.
Skała. A spjewajucy wtoček lehky.
Jaroslav Seifert
SLEZSKÉ PÍSNĚ
Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.
Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.
Strana 3 z 33
