V nakladatelství Albatros vyšla 20. ledna 2025 kniha dobrodružných příběhů skutečných dětských hrdinů - dětí, které prožily druhou světovou válku, ukrývání ve sklepě, okupaci domova cizím vojskem nebo všechny strasti pronásledování, které musely prožívat se svými rodiči. Uspořádal ji Marek Toman, v uplynulých letech častý host literárních srazů Skupiny XXVI, a ilustroval ji Tomáš Staněk. Příběh Ireny Králové nazvaný "Lidi nejsou šedý myšky" nám nabídli k otištění jako malou ukázku.
Co si asi myslel ten chlápek v modrý uniformě? A koho před sebou viděl? Holku s taškou, která mu ukazuje svůj pas, pak ukáže na sebe a pak na perón. Na to dokonale vycíděný amsterodamský nástupiště, kolem kterýho kloužou nevídaně barevný vlaky.
Já chci zůstat tady, říká mu ta holka. A i když jí chlápek nerozumí, z jejího pasu pozná, oč jde. Československo. To je země, odkud lidé utíkají, protože se tam nedá žít. Takže tahle holka je uprchlice a potřebuje jedno jediné – policii.
Ne, ne, vrtí ta holka hlavou. Ukazuje na něj – pomozte mi vy. Jenže teď zavrtí hlavou on. Je z ochranky nádraží, holku spletla jeho uniforma, která má stejnou barvu jako policejní. Neoblomně, ale zdvořile jí nakreslí plánek cesty a ukáže, kam má jít. A něco v jeho zdvořilosti ji přesvědčí, že ho má poslechnout.
Nebála jsem se ho, rozumíš? V Československu tehdy policajti vzbuzovali hrůzu. I ti, kteří s náma jezdili na sportovní zájezdy, vzbuzovali divný dojem. Kdežto tenhle člověk mě nijak nezastrašoval, naopak se mi snažil pomoci. Tak jsem se vydala tam, kam mě poslal – abych požádala o azyl.
Já jsem si volejbal nevybrala. Rozhodli o tom mí rodiče, jako o všem. Tehdy na začátku osmdesátých let byla nabídka kroužků omezenější než teď. A sport, to byla jistota, protože sportu ten režim, co u nás byl, fandil. A když jsi měl dítě ve sportovním kroužku, znamenalo to, že jsi řádnej občan. To mí rodiče potřebovali potvrdit, na každým svým kroku. Táta byl právník, kterej se vypracoval z dělníka. Za pomoci komunistický strany, samozřejmě, ta dávala lidem bez vzdělání, ale zato toho správnýho původu, přednost. Takže se snadněji dostávali na školy. A nemuseli zdaleka tolik… o tom později. Máma měla taky svý teplý úřednický místo.
Uvažovali navíc tak, že házená a košíková, to jsou moc kontaktní sporty. Nechtěli, abych se vracela celá zboulovaná. I když táta nás s bráchou taky pěkně… na to ještě dojde. – Takže volejbal jim přišel nejlepší, protože mezi tebou a protivníkem je síť.
Nejdřív jsem to nenáviděla. Nesrážela jsem se sice s holkama, co hrály proti nám, ale stejně jsme se museli naučit padat. A na zemi byly tvrdý, kožený žíněnky. Takže jsem byla samá modřina. Vzdát to, to ale nepřipadalo v úvahu.
Pak se něco stalo. Jako když luskneš prstem, najednou ti dojde něco, co předtím nechápeš. Mně ten volejbal začal jít. V oddíle se na mě začali dívat jinak. Poprvé jsem měla pocit, že nejsem jen ubohej otloukánek. I doma uznale pokyvovali hlavou. A především… s dobrými výsledky přišly možnosti. Mohla jsem začít jezdit reprezentovat do ciziny. V době, kdy byly hranice uzavřený.
Karel Pazourek učí matematiku na gymnáziu a dlouhodobě se věnuje práci s nadanými dětmi, zejména v Matematické olympiádě. V uplynulých letech se několikrát účastnil srazů Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách a s jeho tvorbou jste se na těchto stránkách už setkali - jak s jeho básněmi, tak s jeho první knihou na "šifrovací" téma nazvanou Šifry pro kluky a holky (Albatrosmedia, 2020). Dřív než se budete zabývat knihou druhou s názvem Šifry pro děti 2 (Albatrosmedia, 2024), můžete si tu předchozí připomenout alespoň v ukázce zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/karel-pazourek/karel-pazourek-sifry-pro-kluky-a-holky Jeho druhá kniha přináší zbrusu nové úkoly pro luštění do pošmourných dnů i na sluncem zalité prázdninové lehátko. V úvodní části jsou vysvětleny šifrovací principy, kde si je můžete i vyzkoušet v praxi. V dalším oddílu pak už budete muset tyto principy objevovat ve slovních či grafických šifrách a rébusech. Jakousi třešničkou na pomyslném dortu jsou pak tři superšifry – jedna úloha v sobě skrývá hned několik zakódovaných hesel. Při řešení vám drobnou nápovědou může být vyznačení obtížnosti, byť pro každého je náročnost individuální. Některé hádanky tak pro jednoho jsou velkou výzvou, zatímco druhému stačí jen rychlý pohled. V prvním případě můžete nahlédnout do poskytnutých nápověd, ve druhém případě si zase můžete zkontrolovat své řešení s tím autorským. Na své si v knize přijdou i úplní začátečníci šiframi zatím nedotčení, jakož i zkušenější luštitelé, odhodlaní protáhnout své mozkové svaly. Ukázky následují.
Milí přátelé,
zdravím Vás po delší době. Jelikož jsou před námi sváteční dny, ke kterým sice velká část lidí nemá úplně kladný vztah, avšak nakonec jsou z nich prakticky všichni tak nějak naměkko, obracím se k Vám.
Psát o Vánocích je obtížné proto, že je člověk na rozpacích, když neví, co má napsat, aby to nebyla jen samá už mnohokrát opakovaná klišé. Takže aby to znělo aspoň trochu originálně, zkusím to v oblasti, která mi není nijak blízká, totiž v říši hudby. Zde máme svátky Vánoční spojeny v lepším případě s koledami, v tom horším s písničkami jako Veselé vánoce (podle úvodních slov známější jako Vánoce, vánoce přicházejí), která vyhrála v anketě o nejhorší vánoční píseň. No, zpívali jsme ji ve škole a mně připadala zábavná... Ale o tom jsem psát nechtěl. Co mě zaujalo ma vánoční hudbě, jsou roráty.
Jsou to duchovní adventní zpěvy, zpívané v kostelích, nejčastěji brzy ráno. Proto se asi netěší velkému zájmu ani oblibě, nicméně mají tradici několika staletí, vlastně už od středověku (kam se hrabou koledy!) Pozoruhodné je i to, že roráty jsou českou specialitou, neboť sousední země nic takového neznají. No a tady bych mohl skončit- snad to někoho přivede k zájmu o tento druh hudebního odkazu našich předků a tím i k rozjímání o původně křesťanském původu Vánoc. A rozloučím se tradičním: Pokoj lidem dobré vůle.
OPUŠTĚNÉ HNÍZDO
Stíny halí opuštěné hnízdo,
chladnou vejce, chybí teplo matky,
v rozcloumaném světě zmatky,
kde jsi, labutí spanilá jízdo?
Nechat se unášet letem mraků,
v tichu bezdětném temní hladina,
čeřením vlnek kývá se travina,
na dně života mnoho vraků.
Tesknota připlouvá z míst opuštění,
kapky deště s větrem hrají svou píseň,
v paprscích slunce mizí tíseň,
dálkou poznat cestu z okleštění,
hrdlem ptáka stoupá žal a stesk,
rodinná pouta přetíná zla blesk.
LETOKRUHY
Otevřeným oknem krajiny pábení,
stromem, oblohou, vůní trav života vábení,
z úzkosti, chladu, nicoty zmaru,
otevřít dlaně vzácnému daru.
Světla a stíny tajemných houštin,
třepetání běláska, vůně zahrad,
paví očko na listu místo sušin,
pasoucí se stáda v zajetí ohrad.
Déšť se blíží mílovými kroky,
tichým šumem v předvoji kapek,
vítr čeří vlnky, plynou jak roky,
cesty dlouhé, nesnadné, beze zkratek.
V kalužích, zrcadlech stromů,
modré průrvy oblaků, tající sníh,
burácí vichr přes střechy domů,
proč v lidském nitru svár, vina a hřích?
Mlha nevíry ze všech stran se točí,
stmívá, stmívá se, podzim krátí den,
zoufalství, marnost cení zuby vlčí,
ze tmy vyšlehne světlo lampy jen.
Přes trosky a mrtvé, kam lze dojít?
Cestou k neznámu nutno s Bohem jít.
TROJJEDINOST V TROJNÉM BODĚ VODY
Jedno, současně v trojím,
ve svých vlnách nesoucí bytí,
Jedno, současně v trojím,
svým dechem nesoucí žití,
Jedno, současně v trojím,
v tvé pevnosti touha jít dál,
po vodě kráčet k obzorům, kde jen oceán.
BLOUDĚNÍ
Jdu a nevím kam, země vysychá,
jdu a nevím kam, sil ubývá,
cesta je daleká, smysl všeho v dáli,
ztratil se nám pramen, z kterého jsme sáli?
Přichází noc, které jsme se báli,
kde jsou ti, kdo se pořád smáli?
Vlny zmaru a úzkosti ze všech stran,
sype se sůl, sype do všech ran,
cesta pustá za mnou, pustá přede mnou,
věrné slunce hřeje před mrazivou tmou.
Ve znamení kříže kráčet,
břemena svá těžce vláčet,
kříž se změní jasnou září,
úzkou bránou se zde vchází,
kdopak slyší, hledá, kdopak ví,
že slova Krista stále zní?
Svým řekl: „ I vy chcete odejít? “
Nikdo nad něj, ke komu jít,
nic není více pevného,
řekli: „ Ty máš slova života věčného.“
O tom je objemná antologie s názvem Šnyt, která právě vyšla v nakladatelství Větrné mlýny. Jejím iniciátorem jakož i editorem je Ivan Motýl, kniha má víc jak tisíc stran a obsahuje téměř šest set básní od čtyř stovek autorů. Jak se tento nápad vůbec zrodil, vysvětluje v rozhovoru pro H7O sám editor: „Nápad je to starý, snil jsem o něm od devadesátých let, ale k realizaci se přiblížil až po vydání ostravské básnické antologie Briketa, což bylo v roce 2014. Větrné mlýny na to kývly asi dva roky poté, ať si ty ‚pivní texty‘ tedy pomalu sbírám. A tak jsem pomalu sbíral, napřed v domácí knihovně, která obsahuje asi 1200 básnických knih. […] Postupně přibyly knihovny a vynikajícím zdrojem je samozřejmě Národní digitální knihovna. Ale šel jsem i po rukopisech, mnohé z nich už se mezitím staly součástí sbírek.“
Antologie je tedy na světě a stihla už být představena v ostravské pivnici Forman (11. prosince), v brněnské pivnici U Poutníka (12. prosince) a v pražské hospodě U Rotundy (13. prosince). V rámci pražského setkání nad knihou se U Rotundy zaplnil podnik tento do té míry, že místo pro štamgasty zbylo pouze u výčepu. Akce, kterou Ivan Motýl moderoval, byla dána postupem od první do 31. tematické kapitoly. I když jsem přišla skoro o hodinu později, listovala se zrovna asi 10. kapitola. Mohla jsem tak brzy přečíst báseň jako ostatní přítomní autoři. A tak slyším verše od Vikiho Shocka, Patrika Linharta, Marka Tomana, Bogdana Trojaka, Michala Šandy a dalších.
Potěžkám si obdržený autorák a musím uznat, že jde o velký básnický výběr, ve kterém je zahrnuta jak minulost se svými klasiky (J. Vrchlický, S. K. Neumann, J. Seifert, V. Nezval, F. Šrámek, Fr. Gellner aj.), tak známá a zavedená jména literatury 20.-21. století z různých koutů naší země (Ivan Diviš, Jan Zábrana, J. H. Krchovský, Kamil Bednář , Martin Reiner, Jáchym Topol, I. M. Jirous, Milan Knížák, Igor Malijevský aj).
I autorky-ženy zde najdeme, pravda, jsou zastoupeny mnohem menší měrou. Snad že se toliko pivu nevěnují? Anebo se nevěnují pivu ve verších? To už je ovšem otázka, která se kruhem vrací k podtitulu sborníku ŠNYT: "pivo v poezii a poezie v pivu".
Foto: Radana Šatánková
Popisky k fotkám:
Titulní foto: Ivan Motýl
Foto 1-2: Ivan Motýl
Foto 3-5: Marek Toman
Foto 6-7: Patrik Linhart
Foto 8-10: Viki Shock
(30. 11. - 1. 12. 2024)
Místo pravidelného adventního setkávání Skupiny XXVI v Příchovicích, jejichž konání vyvrcholila loni čtyřicátým a posledním ročníkem, se nás několik domluvilo, že ten obvyklý víkend letos využijeme k návštěvě naší kamarádky Šárky Hromádkové. Šárka se účastnila téměř všech srazů na faře v Příchovicích v Jizerských horách – dokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Teď žije ve Vratislavicích nad Nisou.
Vyjíždím krátce před osmou ráno z Děčína rychlíkem na Liberec. Celou cestu až do Jablonného v Podještědí se kolem trati válí mlha a nutí mě hledět spíš někam do sebe než z okna. A tam, někde v útrobách, narážím na léta „uskladněné“ básně Hany Fouskové – básnířky, která se jednou nebo dvakrát objevila na srazu v Příchovicích… Proč zrovna na její básně a ne na jiné, bude asi tím, že se vydávám do míst poblíž Světlé pod Ještědem, kde až do roku 2015 žila. Občas se mi stává, a většinou na cestách, že něco v hloubi zasutého, nějaká krása, která nezmizela po dočtení a vtiskla se mi do těla, se nečekaně zjeví. A tak si v sobě čtu a vytahuji jednotlivé verše, které si mé tělo zapamatovalo: „Jsem žhavý uhlík / na popelu světa / jsem spálená na troud / srším jiskrami / občas na mě šlápne tvoje bota / zahořím a propálím se hvězdami…“ Jsou z Hančiny básně „Blázen“ a kousek za Jablonným mi zázračně rozhrnují mlhu, projasňují oblohu a dovolují slunci naplno vysvitnout. Jeho paprsky jsou ostré a na to, že je konec listopadu, docela hřejí. Ale možná, že jen za oknem…
V půl desáté jsem v Liberci a spěchám na sraz s ostatními, kteří jeli z Prahy: s Lídou Hlinkovou, Radanou Šatánkovou a Karlem Benešem. Z Liberce se přesouváme tramvají do Vratislavic a hned u zastávky nacházíme dům, kde Šárka bydlí. Byt je upraven pro vozíčkáře, takže se v něm může snadno pohybovat, vše potřebné má při ruce a v té výšce, kam z vozíčku dosáhne. Zůstáváme u ní až do pěti hodin odpoledne a probíráme nejen minulé příchovické srazy a naše společné přátele, ale i Šárčino putování po různých ústavech, trápení, která tam musela prožít, a taky to, jak s jejím zdravím zamávalo prodělání covidu… Přes všechny útrapy a složité životní peripetie, které přestála, zůstává Šárka plná optimismu a elánu, chodí, resp. jezdí do práce a taky navštěvuje taneční. Když nám ukazuje video z tanečních, nestačíme zírat!
Po celou dobu naší návštěvy se nám za oknem otevírá úžasný výhled na Ještěd, kam máme v plánu vyrazit druhý den. Od Šárky odcházíme už za tmy. Podle Lídiny GPS jdeme pěšky zpátky do centra Liberce, abychom se po tom šestihodinovém sezení trochu rozhýbali, a tam ještě stíháme večeři. Karel odjíždí zpět do Prahy a nám začíná „dámská jízda“. Nejdřív se přesouváme městským autobusem do penzionu v Liberci-Rochlicích, kde máme zabukovaný nocleh. Překvapuje nás vstřícnost řidiče autobusu, která se jen tak nevidí: když si nedokážeme koupit jízdenku s pomocí přístroje, namontovaného v autobuse, vstane od volantu, vyběhne ven, protože autobus je plný lidí a on by se skrze ně neprotlačil, venkem pak doběhne k prostředním dveřím, nastoupí a ukáže nám, jak se jízdenka kupuje. Ochotně, s úsměvem, bez jakékoliv nervozity. Zmiňuji se o tom proto, že v Ústí nad Labem mě řidič vyhodil z autobusu po pouhém dotazu, zda si u něj mohu koupit jízdenku za hotové… Ubytujeme se v třílůžkovém pokoji se střešním oknem a před spaním jdeme ještě na chvíli dolů do pivnice „na jedno“. Lída nám vypráví o svých cestách Evropou, kterou projíždí na koloběžce a svoje povídání doprovází fotografiemi, nastřádanými v mobilu. Jejím nejčerstvějším dobrodružstvím je cesta podél pobřeží řecké části Kypru.
Strana 3 z 33
