Antologii Šnyt (pivo v poezii a poezie v pivu) vydalo v roce 2024 brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Má 1012 stran a 31 kapitol, obsahuje 573 básní z pera 401 autora, 148 zpráv z dobového tisku a 40 stran doslovu. Její editor Ivan Motýl sbíral materiál na ni dlouhá léta a poté ji a autory do ní zařazené postupně představil na řadě večerů, kde se nejen četlo, ale hlavně pilo pivo. Z tehdejšího pražského křtu jsme přinesli malou reportáž – zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/radana-satankova/pivo-v-poezii-a-poezie-v-pivu V sobotu 21. března 2026 se v Praze uskutečnilo další „pivní čtení“, tentokrát v Avoid Café na Náplavce. Na místo konání dorážím s Michalem Škrabalem a Veronikou Krabatschovou krátce před sedmou hodinou večerní. Nebýt jich dvou, asi bych Avoid Café v kobce na Náplavce marně hledala o úroveň výš – na nábřeží, neboť tak nějak mi to vyjelo v mapách.cz. První, co mě fascinuje, jsou obrovské kulaté prosklené vstupní dveře, které se otevírají či zavírají, když postranní čidlo zaznamená pohyb (alespoň tak si to vysvětluji). A sotva vstoupím, nemůžu nepocítit, že od dveří téměř stále táhne, takže v Café je dost sychravo. Pro začátek tedy zůstávám v bundě, později, když se prostor zadýchá, už ji mohu sundat. Na čepu jsou různé druhy piva, které vaří v pivovaru Chroust – jedno speciálnější než druhé, čili prostředí pro „pivní poezii“ jako dělané. A squadra, co se tu sešla, to dokáže ocenit. Ale to už Ivan Motýl zahajuje čtení. Na stole před ním se tyčí do komínků vyrovnané svazky antologie Šnyt a celé se chvějí nedočkavostí, kdo si je po čtení asi tak koupí. Prozradím hned, že se nakonec prodají všechny – tři poslední zbývající si odnese Michal Škrabal. Ale než bych tu sáhodlouze popisovala průběh celého večera, dám raději slovo některým z básní, které na něm zazněly – i jedné, která pro svou rozsáhlost z časových důvodů zaznít nemohla. Je to báseň Vikiho Shocka: Pavel Řezníček se nehlásí… A jelikož na internetu rozsáhlost básně nehraje roli, najdete v závěru reportáže text celý – zde nabízíme jako závdavek její zhudebněnou verzi za pomoci umělé inteligence. Čili: komu se nebude chtít číst, může si rovnou pustit toto audio.
A nezapomeňte, že úplně na konci reportáže je jako obvykle ještě rozklikávací fotogalerie - všechny fotky jsou zvětšovací. Začněme ale básní, která zazněla krátce po úvodu večera a lze ji použít jako motto:
Milan Krupa
Dovol mi, ó, Pane
jít na čepované
Jonáš Hájek
Bezdomovec
Včera šel parkem, viděl sem ho,
byl to jedináček tmy. Jak palimpsest,
vyškrábnutej každým ránem, poslední,
co zapisovatl, bylo tlustou čárou:
„Prolnutí sebe se samým,“ mlel si,
„já – totožnost… ať aspoň chvíli…“
Předtím zas v hospodě: „Žena… a srdce…“
„Vypadni, nevzdychej tady,“ vrchní na něj,
„voběma trvá, než je rozpumpuješ, co?
Teď si můžeš honit akorát tak bycha!“
Jó, pravdy půllitrů a jejich dna,
čísi smrad, ulice – domovy naruby,
člověk by si to taky kolikrát… Je u potoka.
Hlásil bych to, ale sem bez dokladů.
Ewald Murrer
Sebepoznání na Rujáně
„Cesta stoupá a pak zase klesá, a to se neustále opakuje,“
řekl jsem si cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Kdo stvořil zvlněnou krajinu? Kdo vůbec stvořil všechny krajiny?
A proč stvořil je právě takto? Z rozmaru? Pro naplnění svých potřeb? Pro nás?“
ptal jsem se cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Byl jsem i já stvořen? Je mým původcem Bůh, jenž je původcem všeho?
Nebo člověk stvořil Boha? A stvořili jsme Boha jako myšlenkový konstrukt,
nebo jsme jej obdařili tělem a měřitelnou silou?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz a mraky letěly mi nad hlavou.
„Je člověk svobodný pro svůj rozum, nebo je jím naopak svazován?
Jsou zvířata bez rozumu svobodnější?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz, když nad hlavou letěli mi jeřábi.
„Mám svobodnou vůli? Existuje svobodná vůle?“
ptal jsem se dál na cestě ze Schwirenzu do Sassnitz, když zakopl jsem o hroudu.
„Je mé subjektivní vnímání jsoucna v konfliktu s objektivitou?“
dumal jsem na cestě ze Schwirenzu do sassnitz a borovice šuměly.
„Proč jsem právě na tomto místě?“
Přivedlo mě sem působení nějaké vnější síly? Náhoda nebo osud?
Přivedla mě sem touha? Po čem bažím?“ kladl jsem si otázky, sedě na lavici v hostinci Fischhus v Sassnitz.
„Co čekám od života?
Rybu v housce a tuplák piva!“ pravil jsem zvučně,
s jasným vědomím svých potřeb a s naprostou jistotou svých práv
v hostinci Fischhus v Sassnitz.
Na konci ledna se mi ozvala spisovatelka a novinářka Ivana Myšková, že by se mnou ráda natočila Fascinaci, což je název tzv. hostcastu, tedy podcastu, který připravuje pro brněnský časopis Host, a doprovodila to vysvětlením, že se jedná o „reportážní rozhovory s autory, které mám ráda a kteří mě zajímají, točené na místech, které zajímají ty autory...“ A měla takovou ideu, že by se to mělo odehrávat někde v Teplicích. Já jsem si měla promyslet, které konkrétní místo mě v Teplicích fascinuje, ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, zjistila jsem, že v Teplicích mě nefascinuje nic. Jistě, je to mé rodné město a žiju tu celý život, ale fascinována jím nejsem. A tak jsem Ivaně navrhla, že bych ji vzala na Moldavu v Krušných horách – fascinuje mě tamní legendární nádraží, opakované snahy o jeho záchranu (je to totiž trochu ruina, trochu dost), tamní trať, která před rokem 1945 vedla až do německého vnitrozemí, a taky mě fascinují samotné Krušné hory. Ivana souhlasila a tak jsme se tam v neděli 8. března (na MDŽ!) vypravily. Vše, co nás cestou potkalo, Ivana zachytila na své nahrávadlo a na svůj foťák – a tady je výsledek.
https://ceskepodcasty.cz/podcast/hostcast/fascinace-svatava-antosova
Foto: Ivana Myšková
Popisky:
Foto titulní: vchod do nádražní budovy na Moldavě
Foto 01: na peróně moldavského nádru
Foto 02: před vstupem do nádru
Foto 03-04: interiér nádru
Foto 05: ne, nebojte, nejsem v Epsteinových spisech
Foto 06-07: železniční minimuzeum
Foto 08: vycházíme z nádru
Foto 09: pamětní deska Adolfa Branalda
Foto 10-11: trať pokračuje do Německa
Foto 12: meandrující hraniční potok
Foto 13-15: svatební alej na německé straně
Foto 16-18: bývalý nádr Hermsdorf-Rehefeld, dnes Bahnhofmuseum
Foto 19: vietnamsko-německá hranice
Foto 20: že by Michael Jackson?
Foto 21: sněžná lavička
Foto 22: kdo mi tu loupe perníček?
Foto 23: opět interiér nádru
Foto 24: my dvě a čas
Foto25: odjezd vlakem
na noční obloze
kejhají husy
vidím jen hvězdy
---
vyhozená pračka
u popelnice
ještě voní aviváží
---
objímám strom
stávám se stromem
sakra smůla na triku
---
v parku leží
tlustý kaštan
břichem nahoru
---
prázdné nádraží
na druhou kolej
přiletěl kos
Alžběta Trojanová a Petr Maděra
Vás zvou v pátek 22. května od 19 hodin na exotické představení Tři kumpáni do Divadla v Dlouhé:
https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/hoste/tri-kumpani/
Čínský básník Li Po, rozmlouvající s lunou a vlastním stínem, putuje po řece času, na jejíž hladině se zrcadlí jeho život za doby slavné dynastie Tchang v 8. století. Ve vzpomínkách a poetických vizích Li Poa ožívají jeho mistři, přátelé-básníci i osudová žena. Příběh legendárního básníka a pijáka na pozadí dramatických společenských proměn a jedinečné atmosféry císařského dvora, pavilonů kurtizán či krajiny hor, jezer a letících jeřábů je ztvárněn prostřednictvím indonéského stínového divadla wayang kulit. Ale také tancem a činohrou, magickými efekty stínové projekce vody, zrcadlení broušených skel, kaligrafie, kreseb nebo nalezených předmětů. Vše umocňuje hudba gamelanu – orchestru metalofonů a dalších hudebních nástrojů starého Orientu, zazní i nově zhudebněné Li Poovy verše. Dotkne se nakonec básník své milované luny? Vyvázne z vyhnanství a ze zajetí svých utkvělých představ?
Divadelní.net uvedl představení ve své anketě Radosti roku 2025 jako jeden ze tří inscenačních počinů v oboru loutkové a výtvarné divadlo, „událost, jež přesahuje české loutkové a dokonce (...) i české kulturní prostředí.“
Hlídka v zimě –
ke kapličce vedou
zaječí stopy
---
Na cestě –
s útočnou puškou
můj stín
---
Zní výbuchy –
za bunkrem stojí dvě
suché divizny
---
Zapadá slunce –
vypaluje díru do ubrusu
cigareta
---
Zazpíval pták –
sníh zůstává už jen
na vrcholu hory
V úterý 3. března představil v pražské Božské lahvici svou novou sbírku básník Radek Štěpánek. Ale nechtěl číst sám a tak přemluvil svého vydavatele, básníka a grafika v jedné osobě Aleše Kauera, aby na úvod přečetl něco i on ze své nedávno vydané sbírky Lebka hoří neonovým snem (Adolescent, 2025) A myslím, že udělal dobře – obě sbírky spolu ladily. Čišel z nich smutek z proměn světa, které nelze zastavit, a zároveň empatie s těmi, kdo se o to i za cenu vlastního života pokoušejí. A ladilo to i s mým rozpoložením, které jsem si v sobě na křest přinesla po zhlédnutí filmu Čaroděj z Kremlu. Viděla jsem ho týden předtím coby jediná divačka v kině pro 500 lidí a stále ve mně rezonoval; natolik, že jakmile jsem cestou do Božské lahvice spatřila za výlohou knihkupectví jeho knižní vydání, neváhala jsem a knihu si koupila. Nyní, kdy píšu tyto řádky, ji už mám přečtenou a troufnu si tvrdit, že její autor, Giuliano da Empoli, je provazochodcem po stejném laně jako Aleš s Radkem. To lano se klene nad propastí, na jejímž dně se mele naše budoucnost… A protože novou sbírku musí někdo pokřtít, zvedl se z publika básník Jiří Staněk, jenž sem byl za tímto účelem pozván. V krátkém proslovu vzpomenul Alfreda Jarryho a jeho slabost pro čistý líh – a čistým lihem ze své nerezové placatky Pluk Azov pokropil. Možná mi nebudete věřit, ale když se pak četlo (s plakátem RUSSKIJ VOJENNYJ KORABL, IDI NACHUJ! za zády) Radek Štěpánek přečetl nahlas svou sbírku CELOU a publikum to vydrželo! A jak jeho sbírku, tak tu Kauerovu si můžete zakoupit v Božské lahvici nebo přímo v e-shopu na stránkách vydavatelství Adolescent: https://www.adolescent.cz/
Radek Štěpánek
PLUK AZOV: POZDRAV SLUNCI
Dnes ráno jsem se opřel o východ Slunce,
který mi znovu připomněl, o kolik světla přicházím
každý den,
viděl jsem Slunce šplhat z rudých ostřic a rákosí
po kmenech borovic a do stráně zarostlé bezem,
zdravil jsem Slunce bosý
na hrázi rybníka:
hluboký předklon s dlaněmi na zem,
každý sval zaťatý i uvolněný,
s bradou přitaženou k hrudníku.
Postavil jsem střechu, pod kterou se vždycky běží
schovat Julie:
s patami na zemi a šlachami napjatými,
záda jsem prohnul jako kobra,
dech ladně spojil s pohybem i myšlenkou:
lezly po mně krvelačné muchnice,
do nohou studila rosa
a mezi prsty se lepily listy trávy a opadané okvětní
plátky všech rostlin kolem,
které už stihly odkvést.
Po silnici jen tu a tam projelo auto, ale lidi připomínala
i diskotéka
dunící kdesi v dálce –
nedokázal jsem určit směr, odkud to dunění přichází –
to tupé tuc-tuc-tuc, kterému se hudba kdesi
po cestě vytratila
a zůstal jen kopák, hluboký buben,
šílený metronom posledního rána, kdy světla letos
ještě přibývá;
lidsky přesné dunění strojové hudby,
nebo strojově přesné dunění hudby lidské,
odtikávání času, který jsem chtěl dnes nechat mezi zdmi,
abych se projednou díval
a zapomněl a připomínal si –
i sem se ten dunivý cvrkot dostal,
do zpěvu ptáků, který je stejně dnešní:
stojím tady, zdravím Slunce a rozhoduju se:
dnes nebudu svět rozdělovat na horší a lepší,
cosi si musím připomenout
a mnohé zapomínat.
Strana 3 z 45
