Pivo v poezii a poezie v pivu

O tom je objemná antologie s názvem Šnyt, která právě vyšla v nakladatelství Větrné mlýny. Jejím iniciátorem jakož i editorem je Ivan Motýl, kniha má víc jak tisíc stran a obsahuje téměř šest set básní od čtyř stovek autorů. Jak se tento nápad vůbec zrodil, vysvětluje v rozhovoru pro H7O sám editor: „Nápad je to starý, snil jsem o něm od devadesátých let, ale k realizaci se přiblížil až po vydání ostravské básnické antologie Briketa, což bylo v roce 2014. Větrné mlýny na to kývly asi dva roky poté, ať si ty ‚pivní texty‘ tedy pomalu sbírám. A tak jsem pomalu sbíral, napřed v domácí knihovně, která obsahuje asi 1200 básnických knih. […] Postupně přibyly knihovny a vynikajícím zdrojem je samozřejmě Národní digitální knihovna. Ale šel jsem i po rukopisech, mnohé z nich už se mezitím staly součástí sbírek.“

Antologie je tedy na světě a stihla už být představena v ostravské pivnici Forman (11. prosince), v brněnské pivnici U Poutníka (12. prosince) a v pražské hospodě U Rotundy (13. prosince). V rámci pražského setkání nad knihou se U Rotundy zaplnil podnik tento do té míry, že místo pro štamgasty zbylo pouze u výčepu. Akce, kterou Ivan Motýl moderoval, byla dána postupem od první do 31. tematické kapitoly. I když jsem přišla skoro o hodinu později, listovala se zrovna asi 10. kapitola. Mohla jsem tak brzy přečíst báseň jako ostatní přítomní autoři. A tak slyším verše od Vikiho Shocka, Patrika Linharta, Marka Tomana, Bogdana Trojaka, Michala Šandy a dalších.

Potěžkám si obdržený autorák a musím uznat, že jde o velký básnický výběr, ve kterém je zahrnuta jak minulost se svými klasiky (J. Vrchlický, S. K. Neumann, J. Seifert, V. Nezval, F. Šrámek, Fr. Gellner aj.), tak známá a zavedená jména literatury 20.-21. století z různých koutů naší země (Ivan Diviš, Jan Zábrana, J. H. Krchovský, Kamil Bednář , Martin Reiner, Jáchym Topol, I. M. Jirous, Milan Knížák, Igor Malijevský aj).

I autorky-ženy zde najdeme, pravda, jsou zastoupeny mnohem menší měrou. Snad že se toliko pivu nevěnují? Anebo se nevěnují pivu ve verších? To už je ovšem otázka, která se kruhem vrací k podtitulu sborníku ŠNYT: "pivo v poezii a poezie v pivu".

Foto: Radana Šatánková

 

 

Popisky k fotkám:
Titulní foto: Ivan Motýl
Foto 1-2: Ivan Motýl
Foto 3-5: Marek Toman
Foto 6-7: Patrik Linhart
Foto 8-10: Viki Shock

Já mám holku z Ještědu, ač ubývá sil, ještě du!

(30. 11. - 1. 12. 2024)

Místo pravidelného adventního setkávání Skupiny XXVI v Příchovicích, jejichž konání vyvrcholila loni čtyřicátým a posledním ročníkem, se nás několik domluvilo, že ten obvyklý víkend letos využijeme k návštěvě naší kamarádky Šárky Hromádkové. Šárka se účastnila téměř všech srazů na faře v Příchovicích v Jizerských horách – dokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Teď žije ve Vratislavicích nad Nisou.

Vyjíždím krátce před osmou ráno z Děčína rychlíkem na Liberec. Celou cestu až do Jablonného v Podještědí se kolem trati válí mlha a nutí mě hledět spíš někam do sebe než z okna. A tam, někde v útrobách, narážím na léta „uskladněné“ básně Hany Fouskové – básnířky, která se jednou nebo dvakrát objevila na srazu v Příchovicích… Proč zrovna na její básně a ne na jiné, bude asi tím, že se vydávám do míst poblíž Světlé pod Ještědem, kde až do roku 2015 žila. Občas se mi stává, a většinou na cestách, že něco v hloubi zasutého, nějaká krása, která nezmizela po dočtení a vtiskla se mi do těla, se nečekaně zjeví. A tak si v sobě čtu a vytahuji jednotlivé verše, které si mé tělo zapamatovalo: „Jsem žhavý uhlík / na popelu světa / jsem spálená na troud / srším jiskrami / občas na mě šlápne tvoje bota / zahořím a propálím se hvězdami…“ Jsou z Hančiny básně „Blázen“ a kousek za Jablonným mi zázračně rozhrnují mlhu, projasňují oblohu a dovolují slunci naplno vysvitnout. Jeho paprsky jsou ostré a na to, že je konec listopadu, docela hřejí. Ale možná, že jen za oknem…

V půl desáté jsem v Liberci a spěchám na sraz s ostatními, kteří jeli z Prahy: s Lídou Hlinkovou, Radanou Šatánkovou a Karlem Benešem. Z Liberce se přesouváme tramvají do Vratislavic a hned u zastávky nacházíme dům, kde Šárka bydlí. Byt je upraven pro vozíčkáře, takže se v něm může snadno pohybovat, vše potřebné má při ruce a v té výšce, kam z vozíčku dosáhne. Zůstáváme u ní až do pěti hodin odpoledne a probíráme nejen minulé příchovické srazy a naše společné přátele, ale i Šárčino putování po různých ústavech, trápení, která tam musela prožít, a taky to, jak s jejím zdravím zamávalo prodělání covidu… Přes všechny útrapy a složité životní peripetie, které přestála, zůstává Šárka plná optimismu a elánu, chodí, resp. jezdí do práce a taky navštěvuje taneční. Když nám ukazuje video z tanečních, nestačíme zírat!

Po celou dobu naší návštěvy se nám za oknem otevírá úžasný výhled na Ještěd, kam máme v plánu vyrazit druhý den. Od Šárky odcházíme už za tmy. Podle Lídiny GPS jdeme pěšky zpátky do centra Liberce, abychom se po tom šestihodinovém sezení trochu rozhýbali, a tam ještě stíháme večeři. Karel odjíždí zpět do Prahy a nám začíná „dámská jízda“. Nejdřív se přesouváme městským autobusem do penzionu v Liberci-Rochlicích, kde máme zabukovaný nocleh. Překvapuje nás vstřícnost řidiče autobusu, která se jen tak nevidí: když si nedokážeme koupit jízdenku s pomocí přístroje, namontovaného v autobuse, vstane od volantu, vyběhne ven, protože autobus je plný lidí a on by se skrze ně neprotlačil, venkem pak doběhne k prostředním dveřím, nastoupí a ukáže nám, jak se jízdenka kupuje. Ochotně, s úsměvem, bez jakékoliv nervozity. Zmiňuji se o tom proto, že v Ústí nad Labem mě řidič vyhodil z autobusu po pouhém dotazu, zda si u něj mohu koupit jízdenku za hotové… Ubytujeme se v třílůžkovém pokoji se střešním oknem a před spaním jdeme ještě na chvíli dolů do pivnice „na jedno“. Lída nám vypráví o svých cestách Evropou, kterou projíždí na koloběžce a svoje povídání doprovází fotografiemi, nastřádanými v mobilu. Jejím nejčerstvějším dobrodružstvím je cesta podél pobřeží řecké části Kypru.

Číst dál: Já mám holku z Ještědu, ač ubývá sil, ještě du!

Petr Hruška: Výběr z básní

Básně ze sbírky Nikde není řečeno (Host, 2019):

UVIDÍŠ

Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak jsi se snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak jsi se vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla

 

 

POSLYŠ

Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

 

MARKET VE FRANKFURTU

Ataka beznaděje ji zkroutila v nákupním
centru.
Musela se celou vahou zapřít o regál,
ruce zabořit do špaget,
začaly se vějířovitě sypat do všech světových stran.
Setrvávala,
aniž to dávalo smysl.
Tělo přestalo zapírat
úplnou opuštěnost.
Náhrdelník se prověsil v prázdné nádheře.
Vylezly roky,
jako žebra,
v dokonalém obchodním nasvícení,
které nevrhá stín.
Zřízenec přicházel doplnit humry.
Stála
vysoká a nedobytná,
pod sebou divokou hvězdu
rozsypaných špaget.

 

KVĚTINÁŘSTVÍ V LIVORNU

Staneš před květinářstvím v Livornu
a vidíš –
je přesně nedůležité

Den se těžce svažuje k nákladnímu přístavu
obléhá vojenskou pevnost
vážně stoupá po schodech radnice
po schodech zvonice

Vstoupíš dovnitř
stíny listů kloužou po těle
uslyšíš svůj dech
myslíš na těch několik lidí
jejichž dech
jsi kdy slyšel

Vstoupíš dovnitř
do své přesné nedůležitosti

 

PALUBA V NORMANDII

Došel jsem k mizernému zábradlí,
u kterého jsi už stála.
Kov příčky
sevřeli jsme oba v rukou
jak překvapivý studený dar.

Pod námi z lodě vyjížděla auta.
Dlouhé nákladní vozy
po vrch naložené
právě vyrobenými automobily.
Nezastavovaly v přístavu a pokračovaly dál,
směrem k vítězným obloukům
dálničních nájezdů.

Nad námi havarovalo večerní nebe.
Stáli jsme
a nespouštěli oči z těch aut vezoucích auta,
z nových, úplně prázdných aut
nehybně svištících dálnicí.

 

KOČKA

Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe.
Černá kočka záhy nachází
osu situace,
střed místa,
zlatý řez odpoledne a uléhá do něj.

Vprostřed noci se posadí,
našpicuje svůj obrys
a zjistí,
že nikam nepatří.

Číst dál: Petr Hruška: Výběr z básní

Hrabě Špork - divadelní hra

Veškeré události v tomto textu jsou vymyšlené a neodpovídají ani samy sobě. Odehrává se v Kuksu ve východních Čechách.

PROLOG

Temný pokoj ve špitále hraběte Šporka

Hlas:

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je podzim.

Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, přihrblý a asi senilní dobrák zapaluje svíce.

V místnosti rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.

Sluha pomáhá muži vstát. Ten se namáhavě šourá ke stolu. Na stole dobové psací náčiní, kniha, druhá kniha se zřetelným nápisem Robinson Crusoe, pergamen.

Hrabě usedá za stůl a dlouze, nesnesitelně dlouze hledí do prázdna.

Sluha celou tu dobu nehnutě stojí. (Slyšíme housle) a najednou z ničeho nic; vichřici. Do místnosti vlétne podzimní listí. Jak se tam asi dostalo? Snad ne, dlouhými ponurými chodbami kukského špitálu, kam se hrabě, jako jediný pacient, z rozvernosti své nevypočitatelné povahy, dal přemístit? Nevíme.

Starý muž vstává. Starý sluha ho hodlá jemné podepřít, ale hrabě jeho pomoc odmítá.

Na co je to všechno, jako by chtěl říci, ale místo toho ulehá. Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.

Špork: Seemane! Jsi tady?

Seeman: Ano pane. Můžete se přesvědčit. Zapálím svíci.

Špork: Seemane, na co je to všechno?

Seeman: Máte pravdu pane. Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: A kdo bude ve špitálu? Nač jsem ho stavěl?

Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.

 Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.

Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: To je všechno? Pak už nic?

Seeman: Pak už nic.

 

(předzpěv)

Tanec smrti
Jak vypoulený voči blázna
je ten náš starej, chromej svět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a figuríny chytla sněť

Již tančí smrtka do tří taktů
ve kterých ozývá se zpěv
nástěnná malba vzduchoprázdna
a na ní zaschlá lidská krev

Je podzim, a co následuje?
jen do tří taktů, možná pět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a vlastní smrt je odpověď

(Miroslav Jech zpěv a hudba v představení Divadla Esence)

Číst dál: Hrabě Špork - divadelní hra

Henri Michaux / Zdeněk Barborka - dvě výročí

Letos v říjnu se sešla výročí úmrtí dvou básníků, z nichž oba byli nějakým způsobem v kontaktu se Skupinou XXVI. Henri Michaux (†19. 10. 1984) byl na našich srazech přítomen svými texty, které jsme obdivovali, a Zdeněk Barborka († 9. 10. 1994) byl přítomen osobně. Od smrti toho prvního uplynulo letos 40 let, od smrti druhého 30 let; ten první dožil svůj život v Paříži, druhý v Litoměřicích; ten první experimentoval s drogami, druhý s jazykem; ten první odcházel od básní k malbě, druhý k operním libretům. Připomeňme si oba ukázkami z jejich tvorby. Báseň Henriho Michauxe "Doba osvícených" vyšla ve Světové literatuře č. 5/1963 v překladu Jana Vladislava, rozsáhlou skladbu Zdeňka Barborky "Ignác", z níž uvádíme její první část, vydal jako svou přílohu časopis Tvar č. 19/2010.

 

Henri Michaux
DOBA OSVÍCENÝCH

Až tužka, ten zrádce, už nebude zrádce.
Až i nejchudší bude mít plná ústa nádhery a pravdy.
Až budou auta pohřbena navždy na kraji cest.
Až se bude to, co je neuvěřitelné, pokládat za pravdu téhož řádu, jako že dvě a dvě jsou čtyři.
Až zvířata umlčí lidi svým lépe pochopeným a nedostižným repetěním.
Až budou tiskárny a jejich náhražky už jenom k smíchu jako vřeteno nebo mince císaře Augusta.
Až přejede ta velká houba, no ovšem, to už tu určitě nebudu, proto se z toho raduji teď, a jestli už toho vypočítávání nechávám, můžete v něm pokračovat.
Není třeba vyhrnovat si rukávy, když chceš přelomit sirku, a ukazovatel zůstává ve své roli, i když sám cestu nikdy neprojde; a pro toho, kdo už ztratil šestadvacet let, je život vzácná věc a z hlavy, která je tvrdohlavá, padají rychle vlasy, a pláč přichází vždycky, až už je práce u konce, a literární žánry jsou nepřátelé, kteří tě neminou, jestli jsi je napoprvé minul sám.
Je třeba mít se na pozoru, Pánové stále spěchající s tím skoncovat, odpřisáhnout to a brát svou přísahu den co den znovu do práce, nedovolit si ani kousek vzduchu pro potěšení, využít každého tepu svého srdce k tomu, co děláme, protože ten, kdo tepal pro svou odchylku, vnese zmatek do tisíců, kteří půjdou po něm.

Číst dál: Henri Michaux / Zdeněk Barborka - dvě výročí