Snídaně s tichým zoufalstvím
Říká se, že ženy poznají, kdy mají odejít…
Ale pravdou je, že to většinou nejdříve tisíckrát ignorují. Až do chvíle, kdy se jednoho dne ráno probudí, udělají si kávu, dítě si hraje na koberci s plyšákem nebo čímkoliv jiným, co je na hraní, a mezi lžičkou cukru a prvním douškem jim dojde, že se dusí.
Tak to bylo i u mě.
Bylo pondělí. Moje vlasy vypadaly jako paruka z béčkového hororu, triko jsem měla potřísněné banánem, nebo to možná byla mrkev, kdo ví. A v hlavě mi běžela už sto třicátá repríza vnitřního filmu
„Jak jsem se, k***a, dostala sem?!“.
Šest let s mužem, který měl talent na pasivní agresi, stejně tak jako Mozart na symfonie.
Šest let kompromisů, které jsem nikdy dobrovolně nepodepsala. A mezi tím malý človíček, náš syn, kterého jsem milovala víc než kyslík, a kvůli kterému jsem si každý den říkala, že přece musím zůstat.
Kvůli němu.
Jenže právě kvůli němu jsem už dál zůstat nemohla.
Lidé si myslí, že toxický vztah znamená facky, křik a rozbité talíře. Ale často je to mnohem tišší.
Je to každodenní úmorné přehlížení, manipulace maskovaná jako starost, ironie místo porozumění. Je to, jako když se přistihneš, že jsi ve vztahu sama. Děláš snídaně, vaříš obědy, řešíš očkování, a přitom víš, že tvůj „partner“ je emocionálně asi tak dostupný, jako chlupatá vana v opuštěném hotelu.
Toho rána jsem se na něj podívala, jak sedí u stolu, v ruce mobil, směje se nějakému dementnímu videu, a můj svět se zastavil. Ne ve smyslu romantického kýče. Ale jako když ti dojde, že už dál prostě ne. Že tady končíš.
Neřekla jsem to nahlas. Ne hned. Ale vevnitř už to bylo hotovo. Byla jsem venku. A i když tělo zůstalo ještě pár měsíců, moje duše už stála u dveří s kufrem a říkala: „No konečně, holka!“
Tak začal konec.
Pět verzí mě a žádná nestačila
Začala jsem plánovat, jak ho změním. Změním se JÁ! Tak zněl plán!
Ne tím násilným způsobem, co si představíš u manipulativní šéfky nebo matky, co cpala dětem špenát až do čtyřiceti. Ale tím tichým, neškodně vyhlížejícím způsobem, který si osvojují ženy, když už neví, co jiného dělat. Zvládnu to já. Já to nějak otočím. Já najdu cestu.
V hlavě jsem si kreslila mapy strategií. Zkoušela jsem taktiky. Experimentovala sama se sebou jako s pokusným králíkem v laboratoři lásky. A pokaždé jsem doufala, že tahle verze mě bude ta, kterou konečně ocení. Kterou bude milovat tak, jak jsem to potřebovala.
Nejdřív jsem byla hodná holka. Chápavá, tichá, nekonfliktní. Nepokládala jsem otázky, když přišel domů pozdě, nebo když neodpověděl na zprávu celý den, někdy i dva. Říkala jsem si, nechci být ta otravná, ta co kontroluje, ta co prudí. Usmívala jsem se, i když mě to bolelo. Vařila jsem. Tolerovala jsem. Až jsem se sama sobě ztratila z dohledu.
Když to nefungovalo, zkusila jsem být parťačka. Holka, co s ním sedí v hospodě, co si dá panáka, co se směje jeho kamarádům, i když jí vevnitř umírá každá buňka. Holka, co nosí jeho tempo, přizpůsobí se, nemluví o citech, jen o tom, kolik piv se dá zvládnout za večer, aby „nebyla trapná“. Jenže trapná jsem byla stejně. Protože jsem to byla já, hrála jsem roli. A bylo to průhledný jak tenký igelit na rohlíky z Tesca.
Achátové oko
Pokud si sháníte rodinný dům, téměř nikdy vás neinformují o sousedech ani o „nezvyklých aktivitách“. (Bohatí a moudří lidé si proto vždy staví své domy na samotách poblíž nalezišť kenozoických alkalických vulkalitů Českého masivu. Tyto grandiosní stavby připomínají díky velkým oknům benzínové pumpy bez čerpadel.) A přiznejme si sami, málokdy se staráme o budoucí sousedy, je-li v okolí naděje na nějaký ten amfibol, případně říčku s bazaltoidem – jakkoli jde o chudičké olivíny. Trefou takřka ideální je dům na pozemku, kde je nabíledni možnost nálezu zadního kaménku, čili ilmenitu, goethitu i českého granátu. Není neobvyklé, že v nových domech podél potoku Modla, kde došlo k nálezu jednoho ze dvou českých diamantů, kopají majitelé bazény až do hloubky stopadesáti metrů, a při koupání dochází i k přirozeným úmrtím. Děti mineraloga Iva Šábla, Vaška a Karličku, například našli teprve v ústí řeky Bíliny do Labe v Lovosicích – a nejen jemu je záhadou, jakým úžasným způsobem se jim to podařilo. Mineralogie není lov zelených koní, ale není dobré – to málo vím ze zkušenosti –, když sousedova garáž je přímo naproti vaší. Přinejmenším je-li sousedem odborník. Soused Křivošil, expert na feldspatiodní živce jako sodelit, nosean a haüyn, v extasi znalce nasedl do auta, prorazil dveře vlastní garáže i bránu a rozrazivše naše vrata vrazil do naší garáže, kde jsem právě právě brousil vlastní dceři kalcit-dolomitový „achát“. Naštěstí jsem stál na pravé straně, jinak bych nereagoval včas a „achát“ by se rozbil. Proto je důležité znát opravdu své sousedy a jejich – jinak to říci nemohu – slabiny. A není snad lepší upomínkový předmět než právě takové achátové oko s přilepenými řasami krásné dívky, jež skončila pod lízátkem sousedova terénního suzuki a přežila.
Nový systém školství je společenství zneužitých
Po vší střelbě na školách, zabíjení studentů od propuštěných psychopatů, zneužívání, znásilňování a brutálním používání umělé inteligence v těch nejitimnějších partiích mozku, nechápu – – po vydírání učitelů, šikaně, zesměšňování a nenávisti rodičů nechápu – – nechápu, proč si studenti a učitelé nepodají ruce se slovy – připadám si teď jako použitej papír, a kdybych měl na sobě aspoň kusy hoven, tak mi to za to stálo – ale za to mi to nestojí, děcka, zrušme školství!
Vždycky jsem věděl, že budeme lovit své žáky jako zvěř po lesích a nebudeme plní prázdnoty. Proto jsem připravil systém školení předměstským mudrcem.
Meditace se třemi pivsony na schodišti se nazývá malá pivána, s šesti velká pivána. U velké pivány se típá poslední cigareta do větru a hned potom do ruky, aby mudrc, učitel rovná se žák, pro svou vzpurnou a nevypočitatelnou povahu, nezapomněl na svět.
Z nejnovější "vinařské" sbírky, kterou ilustrovala a v roce 2025 vydala Věra Kopecká, mj. také básnířka a organizátorka již 25 ročníků mezinárodních Dnů poezie v Broumově. Sbírka sestává ze čtyř oddílů nazvaných Řeky, Vinařův kalendář, Kalendárium a Nám zachovej a byla představena na večeru autorského čtení Skupiny XXVI v Praze ve středu 24. září 2025: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/jiri-machat/navrat-hrdinneho-edy
III. Velké Žernoseky (Ryzlink rýnský)
Dříve než réva pokryla
ty svahy kolem řeky Labe,
půda zde v touze pronikavé
odlesky slunce zářila.
Krajina prsy vypíná
k obloze jako krásná žena
a réva, jež sem přenesena
do českých končin od Rýna
čekat nás učí. Do doby
než svěžest k vyzrání se skloní.
Pak vyzve toho, který do ní
dal něco z vlastní podoby.
V. Labín (Klaret)
Jak tohle víno k stěnám číše,
tak básník ke své lásce lne,
jak život v chvíli smrtelné
se brání – odhodlán, ač tiše.
Labín. Zní jméno dávnověkem.
Už jenom název skoro zbyl.
Ne aby žízeň uhasil,
či přicházel sám za člověkem.
Nepozná nic, kdo jen se dívá.
Jak z modrých hroznů lisovat
to, co se musí bílým stát?
Je láska k vínu trpělivá.
VII. Kamenáč (víno z vybraných
poloh s kamenitou půdou)
Dodnes je víno lahodné,
ač půda je tu kamenitá.
A básník číši neodmítá,
než rozzáří se úsvit dne.
Z nejlepších hroznů zrozené,
v útrobách sudů dlouho kvasí
a chutná jako staré časy,
jež znaly duše vznešené.
V něm víří v kole slunce jas,
jak monstrance, jež v sobě chrání
to, co se v zdejších příkrých stráních
zrodilo a teď vítá nás.
Z nejnovějších básní, které zazněly na večeru autorského čtení Skupiny XXVI v Praze: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/jiri-machat/navrat-hrdinneho-edy
Bouře
Na ostří stébla
sten větru
pomáhá nám v mlčení
Tón taje
v louže slov
Tvar vln
formou vzdoru
Život bez plachet
bere obrysy břehům
Torze
Sto žížal v kruhu rzi
Kurzy progresivní slepoty
Temnoty koláč ochutnej
ochotnej jít ještě hloub, níž
blíž okraji neznámého středu
Vhledu se nebraň slizem
zem je pokrm tvůj a stůl
Postůj vklíněn v němotě
klenutě prohni řeč
Meč jazyka v ohni podrž
vydrž v tiché katarzi
Když někde nad tebou
to tak zlověstně
kokrhá
Hřad
Ovál válej v lůně
tu němou hrst sezobej s pokorou
Tolik oblosti dalas
bojovals s hranou kuchyně
nevinně se tváří filosofe zrn však
o trn často raníš se
Chlubíš se tím, cos všechno snesla?
Nakonec klesla jsi v kolenou
skloněnou hlavu andělsky schovalas pod perutě
Krutě, krutě se ti odvděčili
tobě, vynesené
Zádušní mší na paprice
Ukázky básní z období onemocnění Guillainovým-
-Barrého syndromem (akutní zánětlivá polyneuropatie
a autoimunitní onemocnění postihující periferní nervovou
soustavu).
(Strakonice, České Budějovice, Písek a Kladruby u Vlašimi
14. 10. 2023 - 11. 3. 2024)
Diana Furabela
V prosklené stěně obrys sestry,
co tu dnes nocuje,
škemrám o opium, o injekci.
Ta nejkrásnější, co tu je,
ze Zakarpatí, hrdá celá
utírá mi zadnici,
pyšná Diana Furabela
chladem mou touhu mučící.
V sluchátkách žalmy chór mnichů pěje,
slzy tečou pozpátku.
Vzdálené hudbě podléhám cele.
Je všechno v pořádku?
Součtveří
Nechci tu přikrývku! - děsy mě berou -
klády mě tlačí do stehen,
strhávám hadičky z chromého těla,
do čtyř stran toužím se rozletět!
pozn. aut.: Heideggerovo součtveří – Země a Nebe,
božských a smrtelníků
Budíček v nemocnici
Vtom světlo tmu probije. Vojenský poplach!
Za rámě sestra mě vytáhne,
abych si noci pot z ramenou oplách,
pak přistane na stolku snídaně.
Lžíce mi propadá chromou dlaní,
jogurt si lížu jak z misky pes,
kácím se sem a tam, mám jen přání
závratě božské být příznivec.
Mohutná sestra je zděšená z těla:
Zase mi praskly pampersky.
Vrásky mi na čele povisly zcela,
po souboji jsem na kousky.
Balbínova poetická strana (zkratka BPS) je česká politická strana s recesistickým zaměřením, která se hlásí k odkazu Bohuslava Balbína.
Bodovala letos v parlamentních volbách.
Vědí o nás i v Kinšase https://cs.wikipedia.org/wiki/Kinshasa - v demokratické republice Kongo.
zdroj: Deník N
Doplněno od našich zahraničních zpravodajů:
Čéče, tady píšou, že v tom Kongu získala BPS dva hlasy (sic!) a proto tam vyhrála, ostatní strany nezískaly ani hlas. Dva hlasy v Kongu, to je terno! (-sa-)
https://www.novinky.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-volby-v-konske-demokraticke-republice-drtive-ovladla-balbinova-poeticka-strana-40542286
Strana 3 z 40
