Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.
Hledání volavky 1
Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.
Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.
Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.
Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.
Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.
Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.
Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.
A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.
Milí přátelé, tak se ozývám prvně v letošním roce a to s dobrou zprávou. Že mi vyšla další knížka, o tom vám rád řeknu v každém případě, avšak tento případ je ještě vzácnější. Ježto když jsem psal soubor písní z třicetileté války, nedoufal jsem ani, že by kdy mohl spatřit světlo světa v tištěné podobě. Že se tedy objevil pod názvem Sekání palisád, je především zásluhou nakladatele Jiřího Pešauta, jemuž tedy patří mé první poděkování. Rovněž tak děkuji Jindřichovi Kobrovi Černému, který toto mé dílko doprovodil několika kresbami. Když se podíváte na to, kdy byly písně napsány, bude vám jasné, že jsem čekal na tento okamžik hodně dlouho. Nejvíce jich vzniklo ještě v 80. letech minulého století (kdy jindy bych také prožíval pocit beznaděje, přítomný ve většině textů, že ano?) Název je odvozen z reálií třicetileté války, kdy boj na palisádách znamenal bezprostřední nebezpečí a ohrožení života. Některé z textů se nazývají písněmi právem, protože mají melodii. Např. číslu 29 byla vzorem jedna španělská koleda, následující pod číslem 30 má melodii staré písně slovenských havířů. No vážně, nekecám. Nejdelší z nich je jakousi písní kramářskou. Tolik tedy k mé inspiraci - ostatně kdo mne zná, ani tolik vysvětlování nepotřebuje. A na závěr se obracím k vám všem, kdo budete nebo chcete knížku číst: přijďte ve čtvrtek 30. ledna 2025 v 19h do kavárny Ka Sha Fe, Rubešova 40 Praha 2, kde bude možno vyslechnout ukázky i knížku zakoupit. Přeji vám všem v novém roce pevné zdraví, pevné nervy a hojnou úrodu poezie. Srdečně Váš Pavel Kukal
(ukázky písní z třicetileté války)
III.
Ke své lásce toč se zády,
zapomeň ten krásný zjev.
Půjdem sekat palisády
na třicet let do bitev.
Málo času už mi zbývá,
sotva mohu sbohem dát.
Tak to zkrátka v žití bývá.
Neplač pro mě, budu rád.
Smrt už chrastí na orloji,
konec přijde brzy již.
Neúprosně za mnou stojí,
nevrátím se, už to víš.
XXIII.
Ranní déšť- zbraně hlodá rez
z rybníků, slatin vane chlad.
Rytířství přešlo svoji mez
teď už jen žold nám mohou dát.
Svit slunce: srdce svírá kruh.
Stezky jsou temné- kam se dát?
Ať je nám milosrdný Bůh
Jenž chystá soud- a brzy snad?
Večerům věrni! Na cestách
jsme ochotni vždy vpřed se dát
Vždy výš se vypnout, neznat strach,
milovat, pít a bojovat.
Půlnoční propast! Ryk a strach.
Však ochotni jsme život dát.
Poplach! Pak chvíle na marách
Nakonec prachem zas se stát.
V nakladatelství Albatros vyšla 20. ledna 2025 kniha dobrodružných příběhů skutečných dětských hrdinů - dětí, které prožily druhou světovou válku, ukrývání ve sklepě, okupaci domova cizím vojskem nebo všechny strasti pronásledování, které musely prožívat se svými rodiči. Uspořádal ji Marek Toman, v uplynulých letech častý host literárních srazů Skupiny XXVI, a ilustroval ji Tomáš Staněk. Příběh Ireny Králové nazvaný "Lidi nejsou šedý myšky" nám nabídli k otištění jako malou ukázku.
Co si asi myslel ten chlápek v modrý uniformě? A koho před sebou viděl? Holku s taškou, která mu ukazuje svůj pas, pak ukáže na sebe a pak na perón. Na to dokonale vycíděný amsterodamský nástupiště, kolem kterýho kloužou nevídaně barevný vlaky.
Já chci zůstat tady, říká mu ta holka. A i když jí chlápek nerozumí, z jejího pasu pozná, oč jde. Československo. To je země, odkud lidé utíkají, protože se tam nedá žít. Takže tahle holka je uprchlice a potřebuje jedno jediné – policii.
Ne, ne, vrtí ta holka hlavou. Ukazuje na něj – pomozte mi vy. Jenže teď zavrtí hlavou on. Je z ochranky nádraží, holku spletla jeho uniforma, která má stejnou barvu jako policejní. Neoblomně, ale zdvořile jí nakreslí plánek cesty a ukáže, kam má jít. A něco v jeho zdvořilosti ji přesvědčí, že ho má poslechnout.
Nebála jsem se ho, rozumíš? V Československu tehdy policajti vzbuzovali hrůzu. I ti, kteří s náma jezdili na sportovní zájezdy, vzbuzovali divný dojem. Kdežto tenhle člověk mě nijak nezastrašoval, naopak se mi snažil pomoci. Tak jsem se vydala tam, kam mě poslal – abych požádala o azyl.
Já jsem si volejbal nevybrala. Rozhodli o tom mí rodiče, jako o všem. Tehdy na začátku osmdesátých let byla nabídka kroužků omezenější než teď. A sport, to byla jistota, protože sportu ten režim, co u nás byl, fandil. A když jsi měl dítě ve sportovním kroužku, znamenalo to, že jsi řádnej občan. To mí rodiče potřebovali potvrdit, na každým svým kroku. Táta byl právník, kterej se vypracoval z dělníka. Za pomoci komunistický strany, samozřejmě, ta dávala lidem bez vzdělání, ale zato toho správnýho původu, přednost. Takže se snadněji dostávali na školy. A nemuseli zdaleka tolik… o tom později. Máma měla taky svý teplý úřednický místo.
Uvažovali navíc tak, že házená a košíková, to jsou moc kontaktní sporty. Nechtěli, abych se vracela celá zboulovaná. I když táta nás s bráchou taky pěkně… na to ještě dojde. – Takže volejbal jim přišel nejlepší, protože mezi tebou a protivníkem je síť.
Nejdřív jsem to nenáviděla. Nesrážela jsem se sice s holkama, co hrály proti nám, ale stejně jsme se museli naučit padat. A na zemi byly tvrdý, kožený žíněnky. Takže jsem byla samá modřina. Vzdát to, to ale nepřipadalo v úvahu.
Pak se něco stalo. Jako když luskneš prstem, najednou ti dojde něco, co předtím nechápeš. Mně ten volejbal začal jít. V oddíle se na mě začali dívat jinak. Poprvé jsem měla pocit, že nejsem jen ubohej otloukánek. I doma uznale pokyvovali hlavou. A především… s dobrými výsledky přišly možnosti. Mohla jsem začít jezdit reprezentovat do ciziny. V době, kdy byly hranice uzavřený.
Karel Pazourek učí matematiku na gymnáziu a dlouhodobě se věnuje práci s nadanými dětmi, zejména v Matematické olympiádě. V uplynulých letech se několikrát účastnil srazů Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách a s jeho tvorbou jste se na těchto stránkách už setkali - jak s jeho básněmi, tak s jeho první knihou na "šifrovací" téma nazvanou Šifry pro kluky a holky (Albatrosmedia, 2020). Dřív než se budete zabývat knihou druhou s názvem Šifry pro děti 2 (Albatrosmedia, 2024), můžete si tu předchozí připomenout alespoň v ukázce zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/karel-pazourek/karel-pazourek-sifry-pro-kluky-a-holky Jeho druhá kniha přináší zbrusu nové úkoly pro luštění do pošmourných dnů i na sluncem zalité prázdninové lehátko. V úvodní části jsou vysvětleny šifrovací principy, kde si je můžete i vyzkoušet v praxi. V dalším oddílu pak už budete muset tyto principy objevovat ve slovních či grafických šifrách a rébusech. Jakousi třešničkou na pomyslném dortu jsou pak tři superšifry – jedna úloha v sobě skrývá hned několik zakódovaných hesel. Při řešení vám drobnou nápovědou může být vyznačení obtížnosti, byť pro každého je náročnost individuální. Některé hádanky tak pro jednoho jsou velkou výzvou, zatímco druhému stačí jen rychlý pohled. V prvním případě můžete nahlédnout do poskytnutých nápověd, ve druhém případě si zase můžete zkontrolovat své řešení s tím autorským. Na své si v knize přijdou i úplní začátečníci šiframi zatím nedotčení, jakož i zkušenější luštitelé, odhodlaní protáhnout své mozkové svaly. Ukázky následují.
Milí přátelé,
zdravím Vás po delší době. Jelikož jsou před námi sváteční dny, ke kterým sice velká část lidí nemá úplně kladný vztah, avšak nakonec jsou z nich prakticky všichni tak nějak naměkko, obracím se k Vám.
Psát o Vánocích je obtížné proto, že je člověk na rozpacích, když neví, co má napsat, aby to nebyla jen samá už mnohokrát opakovaná klišé. Takže aby to znělo aspoň trochu originálně, zkusím to v oblasti, která mi není nijak blízká, totiž v říši hudby. Zde máme svátky Vánoční spojeny v lepším případě s koledami, v tom horším s písničkami jako Veselé vánoce (podle úvodních slov známější jako Vánoce, vánoce přicházejí), která vyhrála v anketě o nejhorší vánoční píseň. No, zpívali jsme ji ve škole a mně připadala zábavná... Ale o tom jsem psát nechtěl. Co mě zaujalo ma vánoční hudbě, jsou roráty.
Jsou to duchovní adventní zpěvy, zpívané v kostelích, nejčastěji brzy ráno. Proto se asi netěší velkému zájmu ani oblibě, nicméně mají tradici několika staletí, vlastně už od středověku (kam se hrabou koledy!) Pozoruhodné je i to, že roráty jsou českou specialitou, neboť sousední země nic takového neznají. No a tady bych mohl skončit- snad to někoho přivede k zájmu o tento druh hudebního odkazu našich předků a tím i k rozjímání o původně křesťanském původu Vánoc. A rozloučím se tradičním: Pokoj lidem dobré vůle.
OPUŠTĚNÉ HNÍZDO
Stíny halí opuštěné hnízdo,
chladnou vejce, chybí teplo matky,
v rozcloumaném světě zmatky,
kde jsi, labutí spanilá jízdo?
Nechat se unášet letem mraků,
v tichu bezdětném temní hladina,
čeřením vlnek kývá se travina,
na dně života mnoho vraků.
Tesknota připlouvá z míst opuštění,
kapky deště s větrem hrají svou píseň,
v paprscích slunce mizí tíseň,
dálkou poznat cestu z okleštění,
hrdlem ptáka stoupá žal a stesk,
rodinná pouta přetíná zla blesk.
LETOKRUHY
Otevřeným oknem krajiny pábení,
stromem, oblohou, vůní trav života vábení,
z úzkosti, chladu, nicoty zmaru,
otevřít dlaně vzácnému daru.
Světla a stíny tajemných houštin,
třepetání běláska, vůně zahrad,
paví očko na listu místo sušin,
pasoucí se stáda v zajetí ohrad.
Déšť se blíží mílovými kroky,
tichým šumem v předvoji kapek,
vítr čeří vlnky, plynou jak roky,
cesty dlouhé, nesnadné, beze zkratek.
V kalužích, zrcadlech stromů,
modré průrvy oblaků, tající sníh,
burácí vichr přes střechy domů,
proč v lidském nitru svár, vina a hřích?
Mlha nevíry ze všech stran se točí,
stmívá, stmívá se, podzim krátí den,
zoufalství, marnost cení zuby vlčí,
ze tmy vyšlehne světlo lampy jen.
Přes trosky a mrtvé, kam lze dojít?
Cestou k neznámu nutno s Bohem jít.
TROJJEDINOST V TROJNÉM BODĚ VODY
Jedno, současně v trojím,
ve svých vlnách nesoucí bytí,
Jedno, současně v trojím,
svým dechem nesoucí žití,
Jedno, současně v trojím,
v tvé pevnosti touha jít dál,
po vodě kráčet k obzorům, kde jen oceán.
BLOUDĚNÍ
Jdu a nevím kam, země vysychá,
jdu a nevím kam, sil ubývá,
cesta je daleká, smysl všeho v dáli,
ztratil se nám pramen, z kterého jsme sáli?
Přichází noc, které jsme se báli,
kde jsou ti, kdo se pořád smáli?
Vlny zmaru a úzkosti ze všech stran,
sype se sůl, sype do všech ran,
cesta pustá za mnou, pustá přede mnou,
věrné slunce hřeje před mrazivou tmou.
Ve znamení kříže kráčet,
břemena svá těžce vláčet,
kříž se změní jasnou září,
úzkou bránou se zde vchází,
kdopak slyší, hledá, kdopak ví,
že slova Krista stále zní?
Svým řekl: „ I vy chcete odejít? “
Nikdo nad něj, ke komu jít,
nic není více pevného,
řekli: „ Ty máš slova života věčného.“
Strana 3 z 34
