„Máme svobodnou vůli a měli bysme měnit věci, pokud je potřeba. Já chci bejt plně svobodnej a dobře vím, že svobodu brzdí strach. Umírat bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, to je zásadní…“ To jsou slova Františka Klišíka z rozhovoru, který s ním vedl Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018). Když jsem si v pondělí 14. července ráno pustila jako obvykle stanici Český rozhlas-Vltava a zaslechla, jak recenzují film, který získal na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech křišťálový glóbus, projel mnou hřejivý pocit radosti. Film totiž nesl také název Raději zešílet v divočině a na motivy stejnojmenné knihy rozhovorů jej volně natočil slovenský režisér Miro Remo. Jenže vzápětí vystřídal mou radost hluboký smutek. To když zmínili, že v neděli 13. července bylo v obci Ohrobec nedaleko Prahy nalezeno v rybníku utonulé tělo, které patřilo právě Frantovi Klišíkovi. Jeho smrt mi přišla neuvěřitelná, ale zároveň logická; jako by ten šumavský samotář neměl ustát srážku s naším světem výkonu a úspěchu…
Poprvé jsem o něm a jeho bratrovi Ondřejovi, kteří žili na samotě ve Stögrově Huti u Volar, slyšela před lety od Romana Szpuka. Když o nich tehdy vyprávěl, uhnízdila se ve mně představa, že jsou to dva nezvladatelní bouřliváci a drsňáci, z nichž musí jít trochu strach. Ale pak jsem se s jedním z nich, shodou okolností s Frantou řečeným Ferry, osobně setkala na Churáňově u Romana a dokonce dvakrát. Nejdřív to bylo v roce 2019, kdy jsme za Romanem přijeli s Karlem Benešem, Petrem Šístkem, Milanem Šedivým a mou kamarádkou z dob studií na knihovnické škole v Praze Adélou. Věděla jsem ovšem, že když se po Šumavě rozkřikne, že Roman bude mít návštěvu, sjedou se k němu Šumaváci z širokého okolí. Tak se také stalo – a jedním z nich byl i Ferry. Nepůsobil na mě jako bouřlivák a jako drsňák už teprve ne. Hned jsem si všimla jeho plachého světýlka v očích, které napovídalo, že jeho „majitel“ oplývá hlubokou duší a jemným intelektem. Četli jsme si tenkrát kromě jiného nahlas z knížky nových národních 5G pohádek Bobana Vaňka Úvalského, které si vydal ve svém Krásném nakladatelství (2019) pod názvem Princ Gayaya, a váleli se smíchy. Ferry nejvíc. Už dlouho jsem neslyšela tak zurčivý a upřímný smích, doprovázený ještě tím zářivým světýlkem v očích… Podruhé to bylo uprostřed léta 2023 na srazu haikuistů a opět na Churáňově. Jeho přítomnost vnesla do našeho společenství klid a vyrovnanost, ale také nekompromisnost – to když se bral za svou pravdu.
Víckrát už se s ním nesetkám. Zůstane mi ale na blízku díky Palánově knize rozhovorů, v níž si teď znovu listuji, i onoho vítězného filmu ve Varech, který se mi, jak doufám, podaří v nějakém kině brzy shlédnout. A určitě ve vyprávění, kterým mě bude příležitostně naplňovat Roman Szpuk, a taky díky básním z Ferryho pozůstalosti, k nimž se Roman nedávno dostal a slíbil je všechny opsat. Tak Romanovi a básním Ferryho, který snad umíral bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, teď předávám slovo...
***
Ta zpráva přišla jak rána z čistého nebe. Vím, že Ferry byl básník tělem i duší a několikrát jen tak tak utekl smrti. Nejprve si na pile uřízl ruku. Zamiloval se, nebyl dostatečně soustředěný, stačil jediný chybný pohyb a bylo to. Potom se málem utopil v jakémsi ledovcovém jezírku na posvátném místě v Indii. Jak by se vyškrábal s jednou rukou přes kluzký ledový okraj? Prostě zázrak. Zběsilá vůle k životu se spojila s neviditelnou silou, která ho vynesla do bezpečí. V tomtéž státě, kam se rád vracel, onemocněl šílenou úplavicí. V Indii je třeba si dávat velký pozor na to, co člověk jí. Ferry celé dny zvracel a nakonec se slabostí ani nemohl postavit na nohy. A ještě po něm z koruny stromů nějaké zlomyslné opice házely klacky. Tenkrát v předtuše smrti zahrabal doklady vedle sebe do hlíny, aby nikdo z blízkých nemusel platit náklady na jeho pohřeb. A přece přežil. Za jugoslávské války se vypravil na bojiště. Chtěl se dostat co nejblíže válečné vřavě. Vyprávěl, jak v jakémsi kostele u Mostaru sáhl do lavice a nahmátl hrst ostrých nábojů. Téma pro haiku jak vyšité. Pak jej málem ubili Romové v Brně, kam si s sebou přivezl grafikem Tomášem Hauserem vyrobenou bibliofilii svých básní. Popíjel s Romy a nedržel jazyk za zuby. Prozradil její cenu, která činila dvacet šest tisíc, tak našli ho v bezvědomí s proraženou lebkou na chodníku. Pak se rozhodl, že se sveze na býkovi. Zvíře ho zřídilo natolik, že pro něj letěl vrtulník. Vzpomínám, jak za pomocí jediné ruky vylezl až na samotnou špičku stožáru na Churáňově, tam, kde já jsem dostal infarkt. „Proč stále lezeš na Boubín?“ ptal se mě v ležérním posezení mezi čtyřmi hromosvody. „Vždyť tady máš úžasný rozhled.“
Když jsem ho viděl naposledy, měl jsem před cestou na Ukrajinu. Prosil mě, abych ho vzal s sebou. Ferry měl svoji hranici strachu posunutou dál, než jiní lidé. Život bral jako výzvu. A jak jinak vyzývat život, než tváří v tvář smrti?
Číst dál: Umírat bez výčitek svědomí - František Klišík (1963-2025)
Cesta Jiřího Tyla se protnula se Skupinou XXVI už v 90. letech. Tu a tam jsme ho zahlédli na našich společných čteních, tu a tam se Sabrinou navštívili sólové autorské čtení někoho z nás. Ale hlavně s námi absolvoval literární „zájezd“ do Paříže, který na české straně zorganizovala Sabrina a na té francouzské básnířka a překladatelka Jana Boxbergerová se svou souputnicí Rebeccou Behar. Obě dámy jsme se Sabrinou znaly z předchozích let, kdy jsme na jejich pozvání přijely hostovat do debaty v anarchistickém Rádiu Libertaire… Ale o tom třeba až jindy.
O nějaký ten rok později umožnily Jana s Rebeccou právě Skupině XXVI a jejím autorům číst v Paříži francouzským bohemistům za přítomnosti tehdejšího českého kulturního atašé ve Francii Václava Jamka. Že to byla trochu ostuda, neboť jsme se mírně přiopili a pak se chovali poněkud nezřízeně, snad ani není nutné připomínat. Nicméně Jiří Tyl tím vším, jakož i námi proplouval s absolutním nadhledem. Coby zkušeného psychologa jej mohlo sotva něco překvapit, zarazit nebo rozhořčit. Na jedné straně působil jako pevný bod, s kterým nic nezamává, na straně druhé jsme pro něj museli být úžasný studijní materiál - poloblázni ženoucí se za poetickými prožitky navzdory všem materiálním překážkám, které nám stály v cestě. Myslím, že musel být ve svém živlu. My jsme ho vnímali tak, že mezi nás naprosto přirozeně zapadl a nijak nevyčníval; ani jako někdo z jiné, starší generace, ani jako nějaký mentor – to už vůbec ne.
To ti byl čert dlužný
ze sbírky povídek Překvápka a banality, vydalo nakladatelství Crowdpress, 2022
Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku,což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.
Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti, stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.
Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.
Zastavil se a upřeně koukal.
„Co koukáš?“ řekla kočka.
„Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?“ zeptal se.
„Ani ne. Když to umíš.“
Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvící kočka ho nemohla rozhodit.
„Slez z toho hrobu,“ řekl přísně. „Sedět na hrobech se nesmí.“
„Proč?“ naklonila hlavu.
„Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.“
„Já tu mám schůzku. S přítelem.“
Už chtěl namítnout, že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v mysliveckém kabátě.
„Konečně,“ řekla kočka.
Kristian Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.
„Pane,“ začal, „ta vaše kočka…“
„Seděla na hrobě...ano, vím,“ otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. „Ale už nesedí, že?“
„Ale seděla.“ Kristián se nechtěl dát odbýt.
„Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený.“ Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.
Kristián ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.
Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech z náhrobku šroubovákem.
Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.
Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.
Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.
Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.
„Nesu ti pokutu,“ sdělila. „Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.“
Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.
O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel… a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.
Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo: „To ti byl čert dlužný.“
Titulní fotografie Zdenka Pavelky je z loňského října, z cesty z Velkých Žernosek přes Radobýl do Litoměřic, která byla součástí jím organizovaného „putování na pokračování“. Poutnický spolek vznikl na konci covidové pandemie v pražském Liberálu a postupně se volně obměňoval. V dřevních dobách k němu patřili např. v Božena Správcová, Michal Škrabal, Václav Kahuda, Pepa Straka, Lukáš Zádrapa a Zdenko. Jak se dohodl první výlet, přibližuje Božena: "Vzpomněla jsem si na veselou historku, jak jsem kdysi s turistickým oddílem šla na Křivoklát a nenašli jsme ho. Zdenko se hned nabídl, že vymyslí trasu tak, abychom Křivoklát našli a vymyslel i systém návaznosti. Ale vlastně i volnosti - aby se nikdo necítil moc organizovanej a když má čas a chuť, prostě jenom nastoupil do určitého vlaku nebo autobusu." Výletů se uskutečnilo celkem třináct a praktikovalo se to tak, že následující výlet začínal vždy tam, kde ten předchozí skončil. A tak se došlo z Křivoklátu, respektive z Kamenných Žehrovic až do Ploskovic. Postupně se přidala Renata Bulvová, Martin Vlček z revue Pandora, výtvarník Tomáš Holub a Ivana Myšková, která s výše zmíněným "spolkem" putovala právě přes Radobýl. Pro ni to byl výlet první, pro Zdenka předposlední… Já jsem se účastnila výletu pod Zdenkovým vedením poprvé a naposledy loni v červnu, kdy se šlo z Lovosic přes Lovoš, odtud dolů do Malých Žernosek a přívozem přes řeku do Žernosek Velkých, kde se v přístavní hospůdce končilo. "Letošní červnové termíny jsme vymysleli ještě se Zdenkem, když jsem ho na konci března přepadla na jeho stánku na Bookfestu v pražském Kampusu, štvalo mě, že se z Ploskovic pořád nějak nemůžeme hnout," pokračuje Božena. "Tehdy jsem ho vlastně viděla naposled a netušila vůbec nic. Pak už mi jenom telefonoval, že se nebude moci zúčastnit, že má zdravotní problém. Nevěděla jsem, že s námi nepůjde už vůbec nikdy - a tak jsem si řekla, že když už s těmi termíny někteří poutníci počítají, uděláme si zatím dva výlety někam jinam, než se Zdenko uzdraví. Trasu prvního jsem hodila na Pepu Straku, na druhý jsem vymyslela Bělou pod Bezdězem, protože jsem chtěla vidět Tomášovu výstavu a jindy bych se tam nedostala."
V ČERVNU
Stíny oblak nad pralesy trav,
trojakord větru, cvrčků, ptáků,
v polích lita krev vlčích máků,
cesty necesty nejsou pro dav.
Je červen, ten měsíc jasných dní,
temných obzorů plných vláhy,
kdy žár slunce vychýlí váhy,
tajemné domky vinic zde sní.
Květy akátů neznámo kam,
sněhové vločky hnané větrem,
není měřeno stejným metrem,
tam kde není štěstí ani gram,
věk cení zuby, hledí ze sutin,
v tichu odbíjí čas věžních hodin.
NA CESTĚ ( rondel)
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
STÁLE
Mít v sobě šum listů stromů
i zurčení potůčků
šelest trav a hlasy ptačí
žár slunce i chlad zvečera
ticho vyschlých potoků
i mračen skoupých na vláhu
mít v sobě hukot větru i zpěv deště v okapu
zrcadla vodních hladin se zarostlými břehy
temnotu noci s Měsícem a jeho Venuší
ticho lesních cest k dalekému obzoru hřbetů hor
a krajin nahlížených z výšky
dojít tichem
k Tichu
vše pojímajícímu
Strana 3 z 36
