Konalo se 29. 11. až 01. 12

Příchovice znamenají Pouť. Pouť po horách, po hospodách. Pouť (ptoplétání se) literaturou. Pro někoho i pouť po vlastním svědomí.

Cesta od Motorestu do Příchovic na faru je vyhlídková. Dole se mihotají světýlka a celý ten svět. Tady ticho, vítr, úžasná samota.

Na faře týmáci, Farář Jožko a nový kaplan Jirka. Ze skupiny asi jen 3. Smutníme, že tak málo. Dohadujeme se, kdo by ještě měl přijet. Vzpomínáme na Duši setkání Romana. Nastupuje do zdravotnického zařízení. Chybí nám.

Tak jdeme do hospody, abychom nebyli tak sami. Tam útulno, hřmotno, Barmanka zase jiná Blondýna. Kmitá. Nabízí něco mezi pivem a kafem. Užjsem zapomněljakseto jmenuje. Experimentujeme. Inovujeme. Handlujeme s Lídou. Nojo. Pivo je pivo. Zesnulý nakladatel z Paseky, Láďa Horáček prohlásil - Pivo a kniha – má to samozřejmě spojitost. Tak si povídáme o knihách. Znělo několik doporučení, všechna jsem zapomněl, jak jsem ochutnával to kafepivo. Jiráska a F. X. Šaldu nečte nikdo. Nikdo je proChor.

Do rána napadl zase sníh. Už ho je dohromady 0,4 cm. Objevila se bláznivá holka. Nebylo ji vidět, měla šálu okolo hlavy i v jídelně. Nic moc neříkala, akorát že budovu stavěl špatný architekt. Zeptala se, jestli má vůbec okna na východ. Poslal jsem ji na schody. Pak jsem se pro jistotu šel podívat. Běhala po schodech nahoru dolů a občas udělala dřep. Když se divila čemu se divím, vysvětlila, že potřebuje zjistit kdy se slunce objeví a kolik mu trvá, než vyjde celá koule. Asi viděla slunce poprvé. Mají mladý holky divný zájmy.

Pak jsem jí udělal čaj a ona řekl, že lžička je jedovatá, protože je z hliníku. A sejtko taky.

Pak jsme šli do kaple. Na dveřích je napsáno, že vstupujeme na posvátnou půdu, tak jsme se zuli. Všichni seděli na zemi, tak my taky. Rozebírali, jak Ježíš řekl dvěma rybářům, aby nechali své sítě a následovali ho. Nahoře byla po modlitbě a písničce snídaně.

Po snídani jsme seděli, že naplánujeme vejlet. Ale vyšli jsme až asi v půl jedenácté, protože jsme se se ženskými začali bavit o ženskejch. Tak to mě zajímalo. Abych to nezapomněl, dělal jsem si stručné poznámky: „Je to na feromonech…Krásnej… Aby byl vysoký, asketický, vypadal, že trpí… S takovjema se strašně blbě žije. …Aby neodmítal vztah … Aby byl tak chytrej jako já … Ty máš svou bublinu a on do ní nezapadá … Vztah s nástrojařem byl krásnej, ale chyběl ta citlivost … Kooperativni vztah … Tím, že on mě zranil, projevuje se teď v mým psaní … Přestali mě zajímat výtvarníci. Tam je jen povrch …“.

K obědu byla čočková a guláš. Výbornej. Z výletů se loudali. Většina šla přes hospody. Nikdo daleko. To není jak za Romana. Za rok nás musí pozvednout.

Odpoledne spánek a jiné kuloáry.

V Příchovicích rozsvítili stromeček. Náves plná. Lidí a svařáku. Živý betlém. Děti zpívaly, ale zvukařovi se moc nevedlo. Takže maminky měly jen optické potěšení. To už tátové pili svařák v hospodě. Tam je teplo.

Na mši svaté byli dva faráři, čtyři týmáci, a my dva z šestadvacítky. Kázání bylo o svatém Ondřejovi.

Hlavního večerního programu se zúčastnilo celkem 17 lidí. Čtených příspěvků osm. Limeriky, pohádka, jiné básně o všelijakých zbytečnostech. I o lásce. Ivan si užíval svých písniček a my s ním. Dostal se i k písničkářům, odkud není daleko k politice. Trochu o tom diskuse. Ale Kája se předvedl. Přinesl projektor a promítal pěkné filmy o známých. Vácha s kytarou. Romanovy fotky camerou obscurou. Věra Dumková – nezapomenutelná písnička Stěp da stěp… . Mnoho písničkářů vypadá jako bezdomovci. Jako bezdomovci vypadáme i my básníci někteří. Byla to dlouhá práce, vypít vše přinesené.

V nedeli v sedm mi Jožko odemkl dveře. Se svým báglem a klacky (francouzské hole) šel jsem k motorestu. Nikdo mi nezastavil. Patrně nikdo nejel. Autobus mi ujel. Byl sem rád, bylo pěkně. Pak dodávka a tam jsem se dozvěděl, že radiátory se spojují s kotlem trubkami měděnými, nebo plastovými. Ve vláčku podle Kamenice do Brodu koukání na řeku. A loučení s tím jiným světem.

proChor

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven od hipíka Kena Keseye by měli zpozornit. Nakladatelství Argo totiž právě vydalo knihu, která začíná tam, kde výše zmíněná díla a jejich hlavní hrdina McMurphy smutně končí. Co se může odehrávat v hlavě člověka po tak zásadním zásahu do jeho mozku, jakým bezpochyby je lobotomie, o tom se dočtete v novele Pavla Bušty s příznačným názvem Lobotomík, která byla pokřtěna v pondělí 4. listopadu v kavárně Dobrá trafika na pražském Újezdě. O hudební doprovod akce se postarala skupina DekadentFabrik, jejíž člen David Cajthaml graficky výpravnou stostránkovou prózu ilustroval.

Na poli literatury není Bušta přes svůj relativně nízký věk dvaceti osmi let žádným nováčkem, naopak Lobotomík je již jeho pátým vydaným titulem, přičemž hned jeho povídkový debut Expres Praha-Radotín získal před šesti lety třetí místo v Ceně Evalda Schorma a následující sbírka povídek Sigmundovy můry se v roce 2015 dočkala nominace na cenu Magnesia Litera. Přidejte k tomu dvě básnické sbírky a máte hotového autora.

Píseň z Pošumaví

Šumavské vesničky

mají svůj půvab:

Chytí tě pod víčky,

byl bys i upad.

Na kopcích samoty

rozstříklé vzdorně,

střechy jsou rohatý,

fortel ve formě.

To dříví mořený

karbolem nasáklo,

ještě má kořeny

stočené na peklo.

Má i tu zvlhlou prsť,

pořád má z čeho růst,

mech na nich sama srst,

ve vnitřku samota.

A v lesích hukoty

potoků divokých

vtečou ti do boty,

máš potom bláto v nich.

Když zjara uhasí

žár v kachlích kamen,

na loukách vyšlehne

ze stvolů plamen.

Pak modrá obloha

sklene se nad tebou,

chvíli je od boha,

chvíli zas hašterkou.

Pnou se tu nad cestou

růžové kohoutky,

jsou jako marcipán

z cukrové pokroutky.

Když vidíš čmeláka

na květu arniky,

div že tě neláká

sát tytéž pestíky!

Ať klušeš po cestách,

ať si jdeš mimo ně,

pořád jak vedl bys

statného komoně.

Pak léto šťavnaté

zasyčí tu travou,

Šumava usne v něm

s dřevěnou hlavou.

V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.

Přeryvy času

Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,

deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.

Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí

k temnému nitru pravěkých pralesů,

odkazu a paměti dávnověku.

A opět obnažené překryje zelený háv

se závojem rozlehlých šeptajících jezer,

krajiny zraňované

s pamětí rozdrcenou.

Krajiny vlnami vzlykající.

(okolí severočeského Duchcova – rekultivace

povrchových hnědouhelných dolů)

Hranice

(Moldava)

Co je hranice?

Něco končí

a něco začíná.

Stezkou po hraničních kamenech

strmě vzhůru a strmě dolů.

Dávné chvíle, které umřely…

Jen bílá oblaka

vykukující za travnatými hřbety,

vítr věčně honí po náhorních planinách

nad hroby i vzpomínkami.

Ve dnech 18. - 23. listopadu se konal literární festival Šumava litera 2019. Hlavním tématem letošního roku a zároveň závěrečných přednášek ve Vimperku byla hlubocká větev Schwarzenbergů. Hlavním hostem festivalu byl vnuk JUDr. Jindřicha Schwarzenberga, posledního vévody ze Schwarzenberské primogenitury Adam Pezold.

Festival se koná každoročně už od roku 2015 a letos poprvé se kromě Vimperka rozrostl i do dalších měst: Čkyně, Horní Planá, Kašperské Hory, Plzeň, Volyně. Cílem tohoto festivalu je přiblížit široké veřejnosti všechny knihy s tématikou Šumavy či šumavských autorů, které byly vydány v předchozím roce a které jsou nominovány na některou z cen. V letošním roce bylo nominováno 37 knih a soutěžily ve třech kategoriích o hlavní Cenu Johanna Steinbrenera: beletrie a poezie, výtvarné knihy, populárně naučné knihy. Autorem ceny Johanna Steinbrenera je vimperský sklář Jaroslav Zedník.

S potěšením sdělujeme, že jednu z cen v oboru beletrie získal i Roman Szpuk a to za svou knihu Klika byla vysoko (Nakladatelství 65. pole, 2018). Gratulujeme!