Ivan Diviš - 95. výročí narození
Dne 18. září by se dožil 95 let Ivan Diviš - pro mnohé největší český básník 20. století (zemřel 7. dubna 1999). Někteří z nás se s ním osobně potkali na onom památném, jelikož velmi bouřlivém setkání na Bítově v roce 1996 (viz přiložené foto ze setkání), kde kromě jiného přednesl referát na téma "Česká poezie dnes?" Říkal v něm: "Poezie je prakticky věčná, psala se a píše se dál, i když za úplně změněných podmínek, a bude se psát i v budoucnosti, nedojde-li k termonukleární globální válce, vníž všichni uhoříme."
Jiní z nás byli poctěni bohatou korespondencí s ním, v níž se s ničím a nikým nemazal. V jednom z oněch dopisů třeba napsal: "Poezie je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám..." (psáno 15. července 1998)
Jiní byli "pouhými" čtenáři jeho básní, které je svou silou doslova drtily - především nádherná skladba Moje oči musely vidět (ČS, 1991), sbírka kratších básní Sursum (MF, 1991) nebo mocná freska Odchod z Čech (EKK, 1990). A jednou ze stěžejních básní z téhle fresky, v níž se vyrovnává se svou emigrací, si jej připomeňme.
Ivan Diviš
KONEC VIDIN
(část II.)
Syt doktorácké magie,
syt exilácké manie,
syt msty i sebemsty,
věšteb z rozervaných outrob, ničení přírody
i všeho, co psáno jest
v mojí mateřštině: co psáno jest -
ne řečeno!
Syt Dyka, presidenta Nadrobitele,
Rozdrobitele, Dovršitele,
syt Václaváku ohnípaného Domem potravin,
syt výhledu na Hrad, kde potmě mrdá Husák
Udělám z vás vítěze – a společně pak podrtíme břídily. Život je svině, tak se koukejte uchýlit k čemukoli, co bude potřeba. Z propouštění lidí učiníme masovou zábavu. A ženy? Pro ty veřejný život vůbec není, protože menstruují… Těchto několik, zde volně parafrázovaných výroků, neřekl nikdo jiný než Donald Trump. Vykolíkoval si jimi hřiště už v kampani před prezidentskými volbami a v úvodu své knihy Ne nestačí (Argo, 2019) s podtitulem Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme se k nim vrátila kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová.
Dne 15. srpna oslavil významné životní jubileum recitátor, divadelník a moderátor Mirek Kovářík. Na těchto stránkách ho snad ani netřeba představovat - mnozí z nás, kteří tu publikujeme, jsme prošli "jeho rukama" především v pořadech Zeleného peří (vzniklo v roce 1976, má na svém kontě stovky repríz a existuje dodnes jako pravidelný klubový měsíčník v Malostranské besedě). Jeho neúnavná snaha hledat a objevovat nové mladé básníky a básnířky, je obdivuhodná - vydržela mu plných 43 let (ano, tak dlouho je už ZP s námi), stejně jako je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí nedovoluje, aby z literárních pódií zmizela taková jména jako Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Jiří Orten, Jiří Karásek ze Lvovic, Václav Hrabě, Josef Kainar, Ivan Diviš a další. Co už se ví méně, je, že Mirek kdysi v mládí psal také poezii, ale teprve před pěti lety se odhodlal ji zveřejnit pod pseudonymem Jiří Kott a názvem Ovoce noční (Adolescent, 2014). Snad si z ní můžeme dopřát alespoň tři ukázky... Ale ještě předtím: Blahopřejeme, Mirku!