Domů

Román Oko žraloka, který bude uveden 13. prosince v 19 hodin v pražské Literární kavárně Řetězová, vypráví příběh českého levičáka Mirka Klecana, idealisty, člena mezinárodních brigád ve Španělsku, odbojáře za druhé světové války a spolupracovníka dvou totalitních režimů. Jako interbrigadista se ve Španělsku setkává s fotografem Robertem Capou, jehož fotografie padajícího milicionáře sehraje svou roli i v poválečném životě hlavního hrdiny. Ofenzivu u Brunete stráví v přítomnosti Capovy přítelkyně Gerdy Taro, je i svědkem její smrti. V odboji za druhé světové války se stane spolupracovníkem české komunistické ikony Julia Fučíka, který ho ve své pověstné Reportáži, psané na oprátce zpodobní jako zrádce. Hlavní hrdina ale na rozdíl od Fučíka válku přežije. A dál prožívá svůj příběh ideálů a cynismu, lásky a nenávisti, přátelství a zrady, odhodlání a strachu o život, který jako stařec vypráví po převratu v roce 1989 mladému studentovi...

Dveře cel se na Pankráci otevírají rázně a hlučně. Železný kolík, který je zajišťuje zvenčí, narazí na oplechování, zámek zarachotí a ve vchodu se objeví postava v uniformě. Když se tedy dveře toho dne rozletí, vězeň vyskočí a vykřikne své číslo. Až dosud by na tom nebylo nic divného. Dozorce, který vstoupí do cely, se ale tváří zvláštně. Má napjatý výraz – vězňovi se zdá, že dokonce pobledl. Je to Kolínský, Čech, který se dal k nacistům. Teď ale vztahuje ruku před sebe, jako by chtěl vězně umlčet. Ten na něj nechápavě zírá. Proč vlastně dozorce vešel dovnitř? Proč nezůstal venku a nevyvolal si ho? Takže z toho nebude výslech? Ani šťára? Prkna na podlaze, obílená zeď, zamřížované okénko, to všechno dostalo jiný význam. Vězeň ucítí lehký závan tabáku z dozorcovy uniformy a lačně tu vůni vstřebá. V každém případě, ten čas, který ve vězení uplývá tak pomalu, se rozběhl.

Dozorce si rychle rozepne šedozelenou uniformu a sáhne si kamsi pod blůzu. Vytáhne jakési papírky.

„Schovej to tady a nikomu ani muk,“ poručí tou svou bezchybnou češtinou. Trochu proti své vůli v ní vězeň cítí něco blízkého, důvěrně známého. Tentokrát si to nemusí vymlouvat. V dozorcově hlase je nejistota a… prosba?

To já bych měl přece prosit, napadne ještě vězně, když bere z dozorcovy ruky papírky.

Dozorce se otočí a doslova vyběhne z cely – dveře za ním s prásknutím zapadnou do rámu. Rána ještě nedozní, když vězňovo vycvičené ucho zaslechne nečekaný hluk. Ve vězeňském tichu mají všechny zvuky své místo, protože se většinou pravidelně opakují. Teď je slyšet dupání rychle kráčejících bot a vykřikované povely, které obvyklému provozu neodpovídají. Vězeň uslyší, že nedaleko od jeho cely se kdosi hlásí – a kupodivu zaslechne i jméno.

Kolínský?

Takže razie probíhá mezi dozorci?

Vězeň vsune papírky do skrýše pod uvolněným prknem, která přechovává dva cigaretové nedopalky, utržené škrtátko z krabičky sirek a tři zápalky. Vrátí prkno zpátky a ucítí zápach, který vydává ošlapané borovicové dřevo, mnohokrát narychlo myté vězni, když jim do cely strčí kbelík a hadr. Nadechne se vůně stěn, kterou by vlastně už neměl cítit. Jenže smysly se mu ve vězení zbystřily – lačně se chytají nejmenšího náznaku smyslového vjemu. Dozorcova návštěva navíc všechno obrátila naruby, takže vězeň teď vnímá svou celu málem tak, jako když do ní prvně vstoupil.

Rozhlíží se, uklidňuje se. Všechno je jako obvykle. Řev zvenčí nabývá pravidelnosti; je slyšet důrazným hlasem kladené otázky a tišší odpovědi. Vězeň si vyhodnotí, že Němci jen tak zkoušejí pouštět hrůzu na personál. Jinak by šli najisto a řvaním by se nezdržovali. Kolínský je vlastně taky Němec, napadne ho ještě.

Tím se vrací k čemusi, co se přece jen změnilo. I když cela vypadá jako každý den, něco je jinak. Tam dole, pod uvolněným prknem, něco přibylo.

Vězeň si rychle klekne a papírky znovu vytáhne. Vkleče zaváhá, zatímco hladí papír mezi prsty. Zaposlouchá se, dokud se neujistí, že hluk na chodbě se vzdaluje. Pak začne číst.

Začátkem ledna 2019 vyjde v nakladatelství dybbuk výbor z díla básníka, prozaika i operního libretisty Zdeňka Barborky (1938-1994). Tato publikace chce představit a připomenout především jeho dílo básnické a prozaické. Oddíl básní zahrnuje texty, které vznikaly zejména v průběhu 60. let. Prozaické dílo, datované od poloviny 70. let do konce 80. let se skládá z několika povídek a novel. Barborkou jsou tyto texty zahrnuty do volného cyklu prozaických „studií“. Zatímco v poezii se ukazuje postupný přechod od lyriky k experimentu, v prózách autor neexperimentuje ani tak s formou jako spíš s blízkostí poetických prostředků, s citacemi a s narážkami na řadu literárních i hudebních děl. Kniha vychází v roce autorových nedožitých 80. narozenin, jejím editorem je Michal Jareš, doslov napsal Robert Janda.

II.

Je čas radosti

Kdy všechno se rodí znovu

Oči

Vězněné tváří popálenou

Všemi plameny strachu

Nepřestávají hledat skulinu ve zdi kterou je obehnaná

Tato zahrada jásotu

Mé vězněné oči

Plné úzkosti

Je čas trávy a slunce

Z hloubky kořenů a hrobů

Vyvěrá pramen

Nepolapitelný

Mé neúnavné oči

Je to někde docela blízko

Je čas radosti

Mé vězněné oči

Jste plné stesku

(DESET BÁSNÍ PRO V. V. M)

JEDU KUPOVAT KAFKU

Když jsem obešel všechna knihkupectví ve městě

A když mi všude řekli bohužel a ještě včera a ještě před chvílí

Pochopil jsem že jediný způsob jak získat tu knihu je cesta

do Zapadákova

Tak dobrá jede se je to jen nějakých 25 km

A v těch dnech jsem měl dost času

A také jsem měl města plné zuby

Tak dobrá jede se a už si běžím koupit jízdenku

Přestupuji mám skoro hodinu času než pojede lokálka

Zapadákov–Expres

Sedím na malém nádraží v malé hospodě

Piju pivo se strejcem podobným Jaroslavu Vojtovi

Má zafačovanou ruku prý otrava krve náš doktor je vůl a zaslouží

nakopat

A já si říkám to je fantastický teď mě třeba někdo hledá doma

Nebo v kavárně ale musí počkat ať je to kdokoli

Já jsem tady a dozvídám se veledůležité věci

Ale co naplat za chvíli to jede platit nashledanou a brzy se uzdravte

Uvnitř té motorové rachotiny se topí ve velkých kamnech

A lidé se sesedají kolem nich a dýzlák nepřehluší

Hučení v komíně vida civilizace a prastaré mysterium ohně

Za okny fičí prosincový nečas někdo mi klepe na rameno

Proboha snad ne nějaký známý ale ne někdo si připaluje partyzánku

Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).

Někde v dáli pod nebesy

lítá můj pes zběsilec

neví vůbec že mě děsí

že může být umrlec

Tam vysoko na nebesích

visí měsíc křivý meč

proklál mě a ležím v křeči

tiše vyju jak můj pes

Nebesa jsou černá díra

do prostoru bez hranic

Mé srdce se strachy svírá

a má víra je jen síra

ohořelých létavic

Můj rozum je temná díra

kam nezasvítí světlo svic

jsem jen boží konečník

mé myšlenky výkaly

Proč byste je chápali

zapáchali byste z nich

Pohádkové příběhy, v nichž se krásná literatura snoubí s pochopením křehké rovnováhy ve světě přírody. Vydalo nakladatelství Mazzel v roce 2018.

Štědrý večer v Sudetech (úryvek)

Když cizinec dovyprávěl, Metoděj se zvedl, že tedy půjde. Dva zbylí bratři už nic nenamítali, ještě byli trochu zmateni z toho podivuhodného příběhu. „Tohle si vezmi na cestu. Odměna za správnou odpověď,“ usmál se na něj povzbudivě muž. Byla to stará umaštěná karta mariáška. „Ať ji odhodíš kamkoli, každá hra se změní ve tvůj prospěch. Až ti bude nejhůř…“

„Zjistím, co je to za světlo, bratři, nebojte. A bude-li to snad poklad, přinesu ho poctivě domů a rozdělíme se,“ řekl mladík a spoře oblečený vyšel do zimní noci. Na pláni vál mrazivý vítr a Metoděj mu čelil se skloněnou hlavou. Slyšel jen vrzání sněhu pod botami a svist v korunách osamělých smrků. Někdy cesta pokračovala lesem, kde tolik nefoukalo, ticho sem tam narušilo jen jakési zvíře. Dýchal si na ruce a čistil ojíněné obočí. Na pláních napínal oči do dálky a ústa si chránil šátkem. V dáli uviděl světla vesničky, on ale zamířil vlevo od ní, podél kanálu, kterým místní kdysi vedli vodu do dolů. Zanedlouho se odklonil a stoupal do vršků, za zlatou září. Všude kolem se bělala námraza na zalesněných kopcích, občas spatřil mlžná údolí, do nichž vedly křovím zarostlé, léta nepoužívané cesty. Kristkind, zašeptal nesrozumitelně vítr. Rytmus Metodějova dechu byl teď pravidelný a mladík každým krokem víc a víc souzněl s tajemnou krajinou.

Projekce svět
(Cimburovi)

Městský autobus propustil lidi
A děti a robátka v kočárcích
Je odpoledne je po práci
Je po procházce je po doktorovi
A všechno se to rozlévá jako povodeň

Někde o kousek dál muž s obuškem
A s vysílačkou a s pistolí a s ostřížíma očima
Stojí čelem k lidské řece bez břehů

A desítky párů očí unavených strachují se
Věří i nevěří Vědí i nevědí
Mají i nemají Jsou i nejsou
A vyhýbají se
Ale nepřestanou pošilhávat

Úplně neorganicky a nemasově
Proti proudu
Šlape divošské mládí s plnovousem mudrce
S báglem na zádech Očima nešmátrá
Dívá se zpříma Před sebe
Dopředu

(A na nebeské pláni projekce filmu. Panoráma města. Seznámení s místem děje.)

Příroda spí
Vandrák je sám
Jde ji probudit
A obušek se pohupuje u stehna

(Uhrovití discobolové ničí barokní sochy. Zeď odděluje ale nechrání.)

Vandrák je zastaven je legitimován

(Jeden puberťák padá se zdi.)

Tulák vybaluje z igelitu občanku
Pozoruje toho kdo má právo listovat v čemkoli

(Za zdí ale žijí medvědi. Žijí pokojný život v zajetí. Z generace na generaci snad už od 15. století.
To je hrozně dávno. To nás nezajímá.)

Ahasver je propuštěn
Šlape dál za tušením

(Vandal je napaden. Začíná být sápán medvědy. Jiný muž zákona s obuškem a pistolí objevuje se ve střihu.
Nebesa se jasní medvědí krví. Výstřel za výstřelem ničí tradici. Je zachráněn lidský život. Jeden z medvědů
Zalézá do kouta a ječí strachy. Strach o život má nejhlubší kořeny. Přežívá. Ale k čemu?
Závěrečný střih.
Panoráma čehosi.
Nebesa blednou. Déšť smývá rudé cákance. Růže přezimují v podobě embryí po hlavičku v zemi. Kolem dokola.

Filmové představení skončilo. Porota dává hlavy dohromady nadšeně.)