Petr Maděra – Zelené báje
Pohádkové příběhy, v nichž se krásná literatura snoubí s pochopením křehké rovnováhy ve světě přírody. Vydalo nakladatelství Mazzel v roce 2018.
Štědrý večer v Sudetech (úryvek)
Když cizinec dovyprávěl, Metoděj se zvedl, že tedy půjde. Dva zbylí bratři už nic nenamítali, ještě byli trochu zmateni z toho podivuhodného příběhu. „Tohle si vezmi na cestu. Odměna za správnou odpověď,“ usmál se na něj povzbudivě muž. Byla to stará umaštěná karta mariáška. „Ať ji odhodíš kamkoli, každá hra se změní ve tvůj prospěch. Až ti bude nejhůř…“
„Zjistím, co je to za světlo, bratři, nebojte. A bude-li to snad poklad, přinesu ho poctivě domů a rozdělíme se,“ řekl mladík a spoře oblečený vyšel do zimní noci. Na pláni vál mrazivý vítr a Metoděj mu čelil se skloněnou hlavou. Slyšel jen vrzání sněhu pod botami a svist v korunách osamělých smrků. Někdy cesta pokračovala lesem, kde tolik nefoukalo, ticho sem tam narušilo jen jakési zvíře. Dýchal si na ruce a čistil ojíněné obočí. Na pláních napínal oči do dálky a ústa si chránil šátkem. V dáli uviděl světla vesničky, on ale zamířil vlevo od ní, podél kanálu, kterým místní kdysi vedli vodu do dolů. Zanedlouho se odklonil a stoupal do vršků, za zlatou září. Všude kolem se bělala námraza na zalesněných kopcích, občas spatřil mlžná údolí, do nichž vedly křovím zarostlé, léta nepoužívané cesty. Kristkind, zašeptal nesrozumitelně vítr. Rytmus Metodějova dechu byl teď pravidelný a mladík každým krokem víc a víc souzněl s tajemnou krajinou.
Před měsícem, 19. září zemřel surrealistický básník Pavel Řezníček – bylo mu 76 let. Ačkoliv na srazy Skupiny XXVI nikdy nejezdil, někteří z nás se s ním setkali při jiných literárních či hospodských příležitostech. Já osobně už někdy v půli 90. let, kdy jsem pracovala v ústeckém Českém rozhlase. Tehdy mě mé putování s reportážním mikrofonem zavedlo do Prahy na jakousi konferenci o literatuře, na které byl i Pavel Řezníček. Seděl sám, jako by se ho ostatní štítili, u malého stolečku v publiku, usrkával kávu a očima hledal spřízněnou duši. Záhy jsem pochopila, proč se mu to tak málo daří: byl jako na jehlách, při některých projevech silně bublal a vykřikoval své nesouhlasné názory. Okolí jej ignorovalo, jen tu a tam někdo zasyčel varovné: „Psssst!“ 
