Svatava Antošová: Cesta do Mostu

(K. J. Benešovi)

Je pod mrakem

o Hněvín skoro nezavadíš

Kdo by tam taky lez

kromě svatebčanů a toho chlápka

co má na starosti hvězdy

A kromě tebe

Ty si chceš nahoře zameditovat

mně by stačilo muchlovat se doma

se spořícím účtem a životní pojistkou

- taková neosobní trojčička

A tvuj kluk?

Ten je šťastnej

když se mu podaří roztlouct vajíčko

o psí hlavu

a nebejt při tom pokousanej

Jenže

tohle je sever země kámo

tady si nevybereš

Profrčíš jím snadno a rychle

mezi dvěma geologickejma obdobíma

jako kdyby to byl ňákej Rodelbahn -

Já sem perm

řekne vyhublej perm

a postaví se do cesty nový periodě

Já sem trias

řekne opulentní trias

a oba se do sebe zaklesnou

a držej se navzájem v šachu

Žádnej z nich nemá navrch

dokud si je nenajde reflektor

pásovýho dopravníku

Začnou nekoordinovaně mávat

vykloubenejma rukama

Špína za nehty stará miliony let

odletuje po tisíciletích

Je slyšet

jak obsluze pleskne o kanady

- ale naloží jen jednoho

Jen trias se s hrkotem pohne z místa

zatímco ten druhej

kostru rozpadlou pod tíhou konce

prvohor

vysype se do míst

kde se jako neuralgická rýha

budou jednou chvět tyhle koleje

Profrčíš po nich

po tý zastaralý kdysi futuristický

trati

a taky budeš rozechvělej

Rozechvělej z toho

jak nádr za nádrem je zbavovanej

svý funkce

a jak za bílýho dne mizí

v bezzubý tlamě uhelnýho jesetera

Profrčíš středem tý tlamy

požírán definitivně a bez milosti

Napravo limity

- Horní Jiřetín v karbonovým oparu

tubu sedativ pořád při sobě

jinak by to nedal

Nalevo alej bledejch sakur

zalitá světlem z hornickýho kahanu

- svatej Prokop ho zavěsil do míst

kde dřív bylo slunce

Číst dál: Svatava Antošová: Cesta do Mostu

Roman Szpuk: Zápisky z Ukrajiny

(červen 2019)

Polonina Svidovec, zakarpatské schachten

…přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.

Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na hruď. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.

V seníku

po nás zůstaly

plátky čajové růže.

 

     Přístřešek na polonině Braivka

Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.

Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.

Číst dál: Roman Szpuk: Zápisky z Ukrajiny

Zdivočelá země happyend

   

Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.

     Než jsem na šel na  pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.

   Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty.  Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.

   Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"

   Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi  do pohřebního vozu,  pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha. 
 Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.