Domů

…aneb po stopách zapomenutých osudů

Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.

Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020

Sbírku Milana Šedivého Kabát i tabák sestavenou výhradně z palindromů s podtitulem "Úmor dní, lapsus palindromů" vydává Knihovna města Plzně v Pro libris v edici Ulita, svazek 61 - zde několik ukázek:

Nakroj orkán.

Již o kosy vesel, v lese vysoko žij.

Mátoha má ho tam!

Dochází mi záchod.

Srpen uvál purpur u průplavu, ne prs.

Pamelo, plival pivo, vyplavil pole map.

U kin čela vyvolaná naloví válečníků.

Drby - ta půvaba v úpatí Brd.

Akt si vytká aktivistka.

Anjeli nevadí dávení lejna.

Údu odér - krédo údu.

Do vlků mává mukl vod.

Cena, spisovatel, dílka a klid. Létá vosí psanec?

Okorá baroko?

Mé voly, Li Po, opili lovem.

Tak šumí muškát.

( s využitím přednášky p. Marka Zagory z Olomouce)

Přebohaté hodinky vévody z Berry (tradiční francouzský název zní Les trés riches heures de Duc de Berry) je úchvatné umělecké dílo středověku.

(Katedrála v Bourges)

Je to kniha modliteb, ale měla i funkci reprezentativní. Největší oblibě se knihy hodinek těšily v západní Evropě v 15. a na začátku 16. století.
Vévoda Jan z Berry (1340-1416) byl třetí ze 13 dětí krále Jana II. Dobrého z rodu Valois (vládl 1350 - 1364) a jeho ženy Bony Lucemburské, dcery Jana Lucemburského. (Karel IV. byl tedy jeho bratrancem.) Jeho starší bratr Karel V. Moudrý pak vládl v letech 1364-1380. Hlavním městem území, které vévoda Jan spravoval, bylo Bourges, v jehož katedrále byl také pohřben.Vynikl na diplomatickém poli, osobně se přátelil s Karlem IV. i s jeho synem Václavem. Zde je zajímavé sledovat, jak původně holandsko- německá dynastie Lucemburků nasákla francouzskou dvorskou kulturou, ale to by bylo na samostatnou rozpravu.Do politiky se pokoušel Jan z Berry zasáhnout několikrát, většinou s malým úspěchem. Kronikáři mu dávají za vinu prohru v
bitvě u Azincourtu v r. 1415, ale ve válečné literatuře jsem o tom nic nenašel. Vzhledem k vévodově věku (bylo mu 75 let) se jeho osobní účast jeví jako dost nepravděpodobná. Rukopis čítá 206 pergamenových listů o rozměrech 29x21 cm. Práce na rukopise začaly asi r.1410 a skončily 1485-99. Hlavními tvůrci rukopisu byli proslulí bratři z Limburka (Paul, Herman a Johan) a Jean Colombe. Roku 1405 získal bratry do svých služeb vévoda z Berry. Zařadil je mezi členy svého dvora, dával jim vysoké odměny a drahocenné dary. Nejznámější části rukopisu je vyobrazení ročního cyklu a jímavým způsobem ukazují život šlechty, ale i prostého lidu, lze také vidět podobu hradů a zámků, jak vypadaly ve 14.století. Častá jsou vyobrazení zemědělské práce, typické pro příslušný měsíc, proto  jsem se rozhodl popsat, co v nich vidí vinař a zahradník, tedy já.

Leden

Únor

(verše pro O., 2014 - 2018)

Tříletá

(stará fotka)

Neseš si kyblíček z umělé hmoty.

Ještě nejsem na světě.

Ještě jsem nevběhl do cesty otci,

jenž si tě jednou odvede.

Santo passaggio

(noční chrám Panny Marie Sněžné v Praze 2017)

Pátrají po nás reflektorem,

na dno chrámu klesáme.

Jak tonoucí rouhavé lodě

drží se světci oltáře.

Stahují nás pletky plínek.

Abychom si uvědomili,

že k medúzám se potápíme,

bůh zaťal nám bodec do lodi.

S patosem chytáme kříže, boha,

v křečích si šlapeme na hady,

škrtiči šera překlopí pohár

sem mezi grázly podchrámí.

Spečené kousky létavice

nám do bujných rouch padají,

Anděl se shůry oštěpem rozpřáh

zvědavý na tvou extázi.

Podplavu tebou. Jsem pohanský pošuk.

Plísní nás teplý františkán.

Na vlhkém hrdle ti řetízek koušu,

soudek tak na misku jazyka.

(Santo passaggio - Svaté přeplutí,

Sv. Kateřina ze Sieny o křížové výpravě - pozn. aut.)

Vašek bydlel společně se svou sestrou ve velkém bytě po babičce v bytovce na starém sídlišti. Byl to šermíř. Přesněji historický šermíř a hokejista. Postavu měl vysokou, vypracovanou a zocelenou tréninky a bitvami. Ta budila v ženách všeho věku různé představy. Někdy i nestoudné. Jeho mladá 22letá pihovatá tvář s koronou zrzavých vlasů a věčný úsměv, poťuchle milý, vzbuzovaly důvěru. O dívky i díky těmto zbraním neměl nouze, ale domů si vodil, nebo za ním přicházely, jen dvě. Pondělí a Čtvrtek. V úterý a pátek byl trénink s hokejem, ve středu trénink šermu a víkendy byly hokejové zápasy nebo šermířské bitvy. Pracoval v otcově stavební firmě a dálkově studoval Marketing.

Pondělí jezdila ze sousedního města. Potkal ji na hokejovém zápase. Teda po hokejovém zápase. Čekala na svého bratra, také hokejistu. V zápasu stál proti Vaškovi, ale protože se znali ze školy, domluvili se, že zajdou na jedno. Pondělí čekala v autě před stadionem a mnoho nadšená nebyla, že musí s klukama do hospody. Byla starší o dva roky a svého bratra pěkně sekýrovala. Dlouhé černé vlasy stažené do jednoduchého uzlu, v bílé krátké bundičce, zpod které vykukoval nadýchaný bleděmodrý svetřík, světlé džíny zastrčené do vysokých bílých kozaček Vaška zaujaly. Byla malinká. Vlastně byla skoro normální, ale Vašek přeci jen trochu více vyrostl, minimálně o hlavu a půl. Vašek se jí omlouval a usmíval se svým skoro přihlouplým bezbranným úsměvem. Pondělí šla s nimi. Nakonec se jí ta hodinka s klukama líbila, a když se loučili, slíbili si s Vaškem, že se sejdou znova. Sešli se.

Hned v pondělí náhoda dopustila, že Vašek byl pracovně v sousedním městě a sháněl něco takovýho akorát. Zašel i do Insta-Matu na konci města, kam normálně nechodil. Stála tam za pultem. Překvapení na obou stranách. Nesdělovali si, kdo kde pracuje, proto to bylo nečekanější a upřímnější. Vyměnili si čísla a dali si schůzku. Vašek přijel večer přesně a šli spolu na večeři. Pondělí žila s bratrem a rodiči v paneláku na sídlišti. V Insta-Matu dělala vždy v pondělí a pátek-sobota jen brigádu, jinak studovala a bydlela v Plzni. Pondělky večer měla volné a Vašek měl volný pokoj. Poslal sms sestře, že se nevrátí sám. Pondělí si jen skočila domů zabalit, protože ráno pojede rovnou od Vaška do Plzně.

Se Čtvrtkem se Vašek potkal v nemocnici s naraženým ramenem při čekání na rentgen u kávomatu. Pravou ruku v šátku vytáhl levou z automatu kouřící nápoj v kelímku, a jak se otočil, vrazil jej do procházející slečny. Nemusel vytírat, protože část nápoje zachránil v kelímku a zbytek se vsákl do šatů Čtvrtka. Čtvrtek byla jak opařena. Ne doslova, protože káva v automatu má jen něco málo do 80°C. Nicméně tam stála, lehce v předklonu s rukama pozvednutýma a se široce otevřenýma nádhernýma oříškovýma očima. Těma němě zírala na hnědou skvrnu táhnoucí se po šatech od pravého ramene přes prsa k levému boku. Prsty se postupně křečovitě svíraly v pěst a zase se rozvíraly. Dlaně lehce vibrovaly a z krku vycházel skřek, který postupně sílil a přecházel do vysokého cé.