Jan Ziny Vávra: Čtvrtek v pondělí
Vašek bydlel společně se svou sestrou ve velkém bytě po babičce v bytovce na starém sídlišti. Byl to šermíř. Přesněji historický šermíř a hokejista. Postavu měl vysokou, vypracovanou a zocelenou tréninky a bitvami. Ta budila v ženách všeho věku různé představy. Někdy i nestoudné. Jeho mladá 22letá pihovatá tvář s koronou zrzavých vlasů a věčný úsměv, poťuchle milý, vzbuzovaly důvěru. O dívky i díky těmto zbraním neměl nouze, ale domů si vodil, nebo za ním přicházely, jen dvě. Pondělí a Čtvrtek. V úterý a pátek byl trénink s hokejem, ve středu trénink šermu a víkendy byly hokejové zápasy nebo šermířské bitvy. Pracoval v otcově stavební firmě a dálkově studoval Marketing.
Pondělí jezdila ze sousedního města. Potkal ji na hokejovém zápase. Teda po hokejovém zápase. Čekala na svého bratra, také hokejistu. V zápasu stál proti Vaškovi, ale protože se znali ze školy, domluvili se, že zajdou na jedno. Pondělí čekala v autě před stadionem a mnoho nadšená nebyla, že musí s klukama do hospody. Byla starší o dva roky a svého bratra pěkně sekýrovala. Dlouhé černé vlasy stažené do jednoduchého uzlu, v bílé krátké bundičce, zpod které vykukoval nadýchaný bleděmodrý svetřík, světlé džíny zastrčené do vysokých bílých kozaček Vaška zaujaly. Byla malinká. Vlastně byla skoro normální, ale Vašek přeci jen trochu více vyrostl, minimálně o hlavu a půl. Vašek se jí omlouval a usmíval se svým skoro přihlouplým bezbranným úsměvem. Pondělí šla s nimi. Nakonec se jí ta hodinka s klukama líbila, a když se loučili, slíbili si s Vaškem, že se sejdou znova. Sešli se.
Hned v pondělí náhoda dopustila, že Vašek byl pracovně v sousedním městě a sháněl něco takovýho akorát. Zašel i do Insta-Matu na konci města, kam normálně nechodil. Stála tam za pultem. Překvapení na obou stranách. Nesdělovali si, kdo kde pracuje, proto to bylo nečekanější a upřímnější. Vyměnili si čísla a dali si schůzku. Vašek přijel večer přesně a šli spolu na večeři. Pondělí žila s bratrem a rodiči v paneláku na sídlišti. V Insta-Matu dělala vždy v pondělí a pátek-sobota jen brigádu, jinak studovala a bydlela v Plzni. Pondělky večer měla volné a Vašek měl volný pokoj. Poslal sms sestře, že se nevrátí sám. Pondělí si jen skočila domů zabalit, protože ráno pojede rovnou od Vaška do Plzně.
Se Čtvrtkem se Vašek potkal v nemocnici s naraženým ramenem při čekání na rentgen u kávomatu. Pravou ruku v šátku vytáhl levou z automatu kouřící nápoj v kelímku, a jak se otočil, vrazil jej do procházející slečny. Nemusel vytírat, protože část nápoje zachránil v kelímku a zbytek se vsákl do šatů Čtvrtka. Čtvrtek byla jak opařena. Ne doslova, protože káva v automatu má jen něco málo do 80°C. Nicméně tam stála, lehce v předklonu s rukama pozvednutýma a se široce otevřenýma nádhernýma oříškovýma očima. Těma němě zírala na hnědou skvrnu táhnoucí se po šatech od pravého ramene přes prsa k levému boku. Prsty se postupně křečovitě svíraly v pěst a zase se rozvíraly. Dlaně lehce vibrovaly a z krku vycházel skřek, který postupně sílil a přecházel do vysokého cé.
Zima je zvláštní svůdce a ti, kteří dávají jejím mrazivým krásám přednost před horkým létem, to velmi dobře vědí. A věděli to i členové posádky lodi Admirál Tegetthoff, kteří v sedmdesátých letech 19. století podnikli průzkumnou plavbu do arktických oblastí, a ačkoliv byli bezmála dva roky uvězněni v ledu Severního ledového oceánu, dokázali všechny útrapy s tím spojené nejen fyzicky, ale i psychicky ustát. Děsila je totiž víc představa, že by museli snášet útrapy spojené s vedry někde v tropech než překonání dvou několikaměsíčních polárních nocí a pravděpodobnost, že nakonec umrznou. O tom, že vše šťastně dopadlo, je kniha jednoho z velitelů výpravy, českého polárního badatele Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), jejíž původní překlad Jaroslava Hoška zrevidoval a předmluvou doplnil Zdeněk Lyčka.
