Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
Skupinu XXVI opustilo během let už 19 autorů, kteří se přesunuli do básnického nebe. Na jubilejním 40. srazu v Příchovicích jsme si je připomenuli ukázkami z jejich tvorby, fotografiemi, zvukovými záznamy i videozáznamy, jakož i příhodami, které se k nim vážou. Někteří se na aktivitách Skupiny jen mihli (např. Zdeněk Barborka, Quido Machulka, Luboš Vinš, Markéta Procházková, Richard Křížek či Václav Kahuda), ti ostatní udržovali kontakt se Skupinou tak dlouho, dokud jim to síly dovolovaly.
ZDENĚK BARBORKA (†1994)
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych na smetištích podél cest směl hledat
Všechny důvěrně známé předměty z doby před narozením hlasu
Neboť každým skupenstvím dne i noci je dobrodružství
A smrt je jen malý vzeklounek
Stačí
Chytit ho za hrdlo
A pryč s ním
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych na dně průzračných i kalných vod
Objevil tragické zástupy Ofelií
Zástupy panen se zamknutými ústy
A svědectví vydal překvapivé o tom co přetíná
Něžné lodyhy lásky
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych prozkoumal tajemství sněžných plání
Tam kde je poslední krvavá stopa básní nedopsaných
A ještě dál až tam kde sama nicota se rozvine
V bujný a kypivý život
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych po svazích jeho nejvyšší hory
Směl důstojně kráčet kdy se mi zlíbí
A pádit bezhlavě kdy se mi zachce
Neboť přišla má chvíle
Předjarní vítr bujaře
Ulicí hvízdá
Ze sbírky Plavba (Západočeské nakl., 1970)
QUIDO MACHULKA (†1996)
Anarchistická vykřikovánka
Zadupeme dokumenty
podpálíme svět
budem šlapat po papírech
hrdla řezat lidem
lidem co maj povinnosti
povinnosti žerou kosti
a za válku
dám půl párku
celý párek
tomu dám
tomu
kdo není kmán
dá za válku půlku párku
druhou půlku může zbaštit
ham
za chvíli
se bude vraždit
zavraždíme ty
ty ty ty
přece buržousty
budem střílet napravo
budem střílet nalevo
nebojme se ničeho!
Ze sbírky Příživník (Inverze, 1992)
OSCAR RYBA (†2002)
„Támhle se budeme vracet Göringovými závody.“ Luděk Marks ukazoval ráno na strašidelné chladící věže uprostřed mrtvé oblasti, kterou jsme se chystali objíždět, viděli jsme ji zprava, protože naše cesta začínala na východní hranici velkodolů a původní krajiny, tam, kam jsme měli nejblíž. Komplex továrních budov Chemopetrolu mizel z dohledu a my dosahovali silnic, kde už o víkendu potkáš cyklisty a vinohrady. Kámoš Luděk seděl pohodlně na zadním sedadle a jen občas něco prohodil. Mohl mít deset jmen nebo jedno jediné stokrát zatajovat, stejně byl celou dobu natolik přítomen, že všichni cítili bez nápovědy, o jaké pohraničí jde, proč to tam prostě není růžové, proč všechny ty stráně kolem mají ve svém srdci něco zkaženého.
„Fenolové jezero,“ řekl kupříkladu, „známá věc. Po ponoření v něm máš životnost půl druhý minuty.“
Jestli jsem se po každé jeho poznámce zasmál, tak ve vší pokoře. Mířili jsme poznat strašidelné skutečnosti a já byl poslední, kdo by něco zlehčoval. Věřte, přijeli jsme třeba do oseckého kláštera. Luděk říkal, že němečtí cisterciáci nepřijeli do Oseka vládnout, ale sloužit, citoval autoritu, kněze Václava Malého a jeho projev při slavnosti převzetí. A nikdo jiný mimo mne v tu chvíli pozorně neodhalil, že klášterní pivovar není ještě nijak zvlášť rozvášněn, že vinné sklepy jsou dosud zarostlé plevelem, a jak to tam tedy s tím řeholnictvím bude, co je to za patrony. Luděk vysvětloval, že musí být hospodářsky soběstační, a vedl nějaké řeči o úspěchu mezinárodního kongresu sv. Benedikta, patrona Evropy, jenže když jsme odcházeli branou, dostal se najednou do dobrého rozmaru.
„Představte si opata Bernharda, jak tudy jede v nadupaným mercedesu. Řekneš: ,Pochválen buď pán Ježíš Kristus’ a on ti otevřeným okénkem pokyne německy: ,Až na věky, synu’. Potom zahvízdaj pneumatiky a on míjí další roh stodvacítkou.
Z prózy Žiju si jako Rybouac (Petrov, 1998)
Příchovické setkání skupiny XXVI, je rituál. Byl i letos. Vláček do Tanvaldu měl tradiční zpoždění, takže autobus až do Příchovic ujel. Další zavezl mě jen k motorestu, odtud s báglem, naloženým divadlem, pěšky. Hned druhý stop, mě ale svezl až k faře. Rituál se vyplnil.
Známé tváře - radost. Ale příchovické hospůdce nás vyhodili, že zavírají. Bylo osm. To nebývalo. Nepomohl nám ani argument a slib že politické řeči vést nebudeme. Policejní hodinu dodrželi. I když, kde je v Příchovicích policie? Zbýval Čáp. Tam nám natočili a já jsem s potěšením četl na pivním tácku že je to pivo JC poděkoval jsem jim za propagaci jičínského pivovaru, i když u nás v Jičíně pivovar není. Řekli, že se jedná o pivo Járy Cimrmana. Bylo dobré, Jičínské, virtuální. Do policejní hodiny stihli jsme jen jedno, a potěšilo mě, že tématem diskuse byla umělá inteligence a my se usnesli: hlavně ať nám umělá inteligence nezasahuje do psaní. My si rádi píšeme, básníme, svoji nekvalitní literaturu, protože ta je naše. Inteligenci máme samozřejmě dostatečnou.
Nová inspirace JC vydržela nám i na zpáteční cestu kdy jsme si my dva, pohybově poněkud méně nadaní, postáli u Panny Marie Byla napůl zasněžená , přesto úžasná, i Ježíšek v náručí. Vysvětlil jsem že to drží co drží v ruce je cumel. A vysvětlil jsem i to co je cumel (hledejte na internetu).
Než jsme došli na faru, mi pohybově méně nadaní, stačili jsme, my intelektuálové po jednom pivu ujistit se navzájem o moudrosti, jak jaká je to blbost, to prohlášení typu „kdo nejde s námi jde proti nám“. Nebo „v jednotě je síla“ používané v době komunistů.
MUŠÍ KREMACE
Vletěla moucha
do plamene karmy
bez hudby, jen
tak si bzučela.
Žíhaný plamen ten
obřadně zasyčel,
za muším živůtkem
zavřela se vrata.
Byla-li moucha bez hříchu,
určitě zemřela svatá!
NEPATŘIČNÁ
netuším vše
je ranní mše
c ́est la vie
na téhle planetě
Bůh
nestaví
nehledám v kázáních
hnidu
přemýšlím si o prachu
a zda měli svatí
celulitidu
ŠELEST
Srdce lest
Při tanci
S doživotní
Kvitancí
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Další inspirativní odkazy.
Číst dál: Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
Tady je text, který jsem dával Martinovi Mulačovi do katalogu, ve fotogalerii je repka ze zahájení výstavy, výstava v Jičíně ještě 14 dnů trvá – a doufám, že se na ní při komentované prohlídce tuhle neděli uvidíme!
Krása je osobní záležitost. Někdo rád míšeňský porcelán, jiný Mickeye Mouseho, další Mickey Mouseho čučícího z míšenského porcelánu a někdo hned vyhrkne: „Jaguár typ E!“ Já to mám rád rafinovaně. Všechny ty zasuté pražské uličky z mého dětství, loupající se omítka, tajemné průjezdy, neprostupné zahrady, domky se zaslepenými okny – to všechno mě naplňovalo zvláštní rozechvělostí. A skládky a odstavené vraky škodovek, estetika prvních punkerů a posledních prvoválečných invalidů, socialistická užitná banalita a tisíckrát přehrané kazety s německým pornem 1972, anatomické atlasy, úchyl řádící v záběhlickém zámečku, svlékání spolužaček za garážema, panoptikální pajzly, sousedovy kožené postroje, andaluzské rozřízlé oko – mám tento způsob krásy rád. Takže Mulače jsem prostě musel potkat.
A pak je tu ještě jeden druh krásy. Procesní. Ve finálních obrazech, či instalacích najdete jen jeho důsledky. Je to krása přístupu. Poctivost, zapálení. Neuvěřitelná zažranost do tématu, nutnost nalézt a vynést na světlo jeho podstatu. Toho tématu, samozřejmě. „Kolik je těch Klímů?“ ptám se Mulače při jedné z návštěv v jeho ateliéru a ukazuju na stěnu pokrytou precizními verzemi portrétu Ladislava Klímy. „Osmdesát?“ Mulač začne zběsile otevírat šuplíky kovových regálů. „Asi čtyřista, koukej... Ale pořád je to jen jeden obraz!“
Dělal jsem s Martinem Mulačem knihu Bohorovné horory básníka Roberta Jandy. Tři roky. Ano, ty obrázky někde jsou. Jsou dobré, vlastně skvělé – ale ty tři roky! Tahle krása, co pamatuju jen já, Mulač, autor knihy a naše partnerky. Tolikrát nás uklidňovaly, tolikrát nám foukaly vzájemně způsobené bolístky, říkaly nám: „Jasně, že to jsou debilové! Kašli na ně. Už za nima nechoď...“, jenže my za sebou lezli, a bylo to krásný! Krásný – protože opravdový. Tohle vám dá ne každý umělec!
Mám tyhle dvě krásy Martina Mulače velice rád.
Strana 11 z 34
