Tady je text, který jsem dával Martinovi Mulačovi do katalogu, ve fotogalerii je repka ze zahájení výstavy, výstava v Jičíně ještě 14 dnů trvá – a doufám, že se na ní při komentované prohlídce tuhle neděli uvidíme!
Krása je osobní záležitost. Někdo rád míšeňský porcelán, jiný Mickeye Mouseho, další Mickey Mouseho čučícího z míšenského porcelánu a někdo hned vyhrkne: „Jaguár typ E!“ Já to mám rád rafinovaně. Všechny ty zasuté pražské uličky z mého dětství, loupající se omítka, tajemné průjezdy, neprostupné zahrady, domky se zaslepenými okny – to všechno mě naplňovalo zvláštní rozechvělostí. A skládky a odstavené vraky škodovek, estetika prvních punkerů a posledních prvoválečných invalidů, socialistická užitná banalita a tisíckrát přehrané kazety s německým pornem 1972, anatomické atlasy, úchyl řádící v záběhlickém zámečku, svlékání spolužaček za garážema, panoptikální pajzly, sousedovy kožené postroje, andaluzské rozřízlé oko – mám tento způsob krásy rád. Takže Mulače jsem prostě musel potkat.
A pak je tu ještě jeden druh krásy. Procesní. Ve finálních obrazech, či instalacích najdete jen jeho důsledky. Je to krása přístupu. Poctivost, zapálení. Neuvěřitelná zažranost do tématu, nutnost nalézt a vynést na světlo jeho podstatu. Toho tématu, samozřejmě. „Kolik je těch Klímů?“ ptám se Mulače při jedné z návštěv v jeho ateliéru a ukazuju na stěnu pokrytou precizními verzemi portrétu Ladislava Klímy. „Osmdesát?“ Mulač začne zběsile otevírat šuplíky kovových regálů. „Asi čtyřista, koukej... Ale pořád je to jen jeden obraz!“
Dělal jsem s Martinem Mulačem knihu Bohorovné horory básníka Roberta Jandy. Tři roky. Ano, ty obrázky někde jsou. Jsou dobré, vlastně skvělé – ale ty tři roky! Tahle krása, co pamatuju jen já, Mulač, autor knihy a naše partnerky. Tolikrát nás uklidňovaly, tolikrát nám foukaly vzájemně způsobené bolístky, říkaly nám: „Jasně, že to jsou debilové! Kašli na ně. Už za nima nechoď...“, jenže my za sebou lezli, a bylo to krásný! Krásný – protože opravdový. Tohle vám dá ne každý umělec!
Mám tyhle dvě krásy Martina Mulače velice rád.
Byly slavné doby, kdy jsme jako skupina podlehli volání sociálních sítí a provozovali líté diskusní boje na vlnách internetu. Dopouštěli jsme se pochopitelně toho, co wikipedie označuje jako Flame.
Byly to doby koryfejské a patřičně vášnivé. Časem nás tvůrčí elán opustil nebo se odstěhoval na platformy, kde se meze tvůrčímu rozmachu nekladou, třebas facebook. Ale věřme, že jen jediný náznak diskuse nebo komentářů pod články by nalákal troly ku zaplevelení stránek, a proto se na nových stránkách vzdáváme diskusí. Ty se nechť odehrávají v jiných vysavačích pospolitosti (vis maior). Inspirován počínáním časopisu Psí víno mi přijde zajímavá platforma Discord, již tam skupina XXVI zahnízdila. Je tam také pozvánka na sraz.
Ten nápad se zrodil v Plzni po večeru předávání literární Ceny Bohumila Polana 22. listopadu loňského roku. Josef Kejha se zeptal Josefa Straky, zda by bylo možné uspořádat někde v Praze večer k poctě Mirka Kováříka. Pepa Straka se nabídl, že zná současnou dramaturgyni a produkční v malostranském Rubínu a že by to určitě šlo domluvit. Jako ideální se mu jevil termín někdy kolem 12. října, neboť ten večer tam v roce 2019 vystupoval Mirek (tehdy společně s Jiřím Staňkem) naposledy. Slovo dalo slovo a v Rubínu se vyskytl volný termín: byl jím 10. říjen 2023. Připomeňme, že A studio Rubín je klubová scéna, která sídlí více než půl století ve sklepení historického domu U tří korun na pražské Malé straně a u jejíhož zrodu stál režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus.
Později tu na dlouhá léta zakotvil režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. A právě jemu na večeru nazvaném Peří věčně zelené věnoval krátkou vzpomínku pamětník té doby, písničkář a skladatel Miki Jelínek. Na své setkání s režisérem Potužilem vzpomenul na videonahrávce z oslav 50. výročí založení Rubínu i Mirek Kovářík, jenž právě na této scéně začínal se Zeleným peřím – pořadem mladé poezie. Na záběru se mihne i Zdena Hadrbolcová, v oněch letech jeho neodmyslitelná „zelenoopeřenecká“ sparring partnerka. Je smutné, že koncem minulého roku, kdy nápad na uspořádání večera na Mirkovu počest vznikl, utrpěla mozkovou příhodu a od té doby je odkázána na pomoc druhých. Večera se tedy nemohla zúčastnit, což je velká škoda. A nemohly se zúčastnit ani dvě další literární osobnosti, Saša Berková (1949-2008) a Zuzana Trojanová (1954-1979); mohly už jen z poetického nebe shlížet dolů do sklepení Rubínu a naslouchat Radce Fiedlerové, která četla jejich skvělé texty.
Rubín byl zásadním místem i pro básníka Lubora Kasala, zejména v letech 1979-1989, kdy se cítil být „mladým zoufalcem“, jak uvedl, a dodal, že se v podstatě nic nezměnilo – teď se cítí být „starým zoufalcem“. Do Rubínu ho přivedla jedna kamarádka, která se sice časem z jeho života vytratila, ale on už do Rubínu chodit nepřestal a byl tam pravidelným hostem až do doby, než se stal v roce 1993 šéfredaktorem Tvaru. Právě v Rubínu se poprvé setkal s Mirkem – a já jsem se tam zase poprvé setkala s Luborem. Bylo to v rámci Zeleného peří, které Mirek obvykle zakončoval takovým ne u všech oblíbeným zvykem: na závěr pořadu vždycky vyvolával popořadě lidi z publika a ptal se jich, který z představených básníků či básnířek je svou poezií nejvíc zaujal. A nikomu nedovolil, aby z položené otázky vyklouzl; nikoho nevynechal, nikomu to neulehčil. A protože zaskočené a ztrémované publikum odpovídalo spatra a nepřipraveně, čili upřímně, pokaždé to nějaký autor odnesl. Jedním z nich byl kdysi i Martin Reiner. Když vzpomínal na své první setkání s Mirkem v Brně, mluvil právě o této povinné anketě a o tom, že pro něj tehdy nedopadla dobře. Leč tenhle propadák vyvážilo něco úplně jiného, možná cennějšího: od Mirka poprvé slyšel jméno Ivan Blatný – jméno, které do té doby neznal, a které se nakonec stalo tak trochu jeho osudem. Ano, mluvím o knize Básník: román o Ivanu Blatném (Torst, 2014), která byla vyvrcholením jeho třicetiletého úsilí o zachycení a zpracování Blatného života a tvorby.
Já jsem to s Blatným měla podobně – jeho jméno jsem také slyšela poprvé od Mirka. Ale nebylo to jméno jen tak vyhřezlé z nějakého náhodného kontextu, zaznělo v plné síle na jednom z Mirkových představení a bylo umocněné recitací Blatného básnické skladby „Terrestris“. A nejen to. Vokály k té recitaci, vokály čarodějnicky děsivé, dělala tehdy Jana Koubková. A protože mě „Terrestris“ v jejich provedení naprosto uhranula, věnoval mi ji později Mirek na magnetofonové kazetě, kterou mám dodnes. Je už sice notně ohraná a poněkud vyšeptalá, ale ten mocný náboj, jímž si mě získala, zůstal a nikam nezmizel. A tak když Jana Koubková přišla na pódium v Rubínu, aby i ona vzdala poctu Mirkovi a jeho odkazu, znovu se ve mně rozezněla „Terrestris“ a zejména tyto verše: „Zdá se, že otvírá ústa ten tichý obličej, / záhadný, mlčenlivý, ozářený lunou, / jako by chtěla něco říci, jako by… / jako by chtěla… Ticho! Ticho! Blbče! / Ačkoliv jenom otvírá ústa, rozumím! /Ano, jsem hluchoněmý! / Ó Blbče, můj drahý příteli, ó Blbče, můj bratře, slyš! / Mi-luj-mě!, říká Terrestris, rozuměl jsem jí dobře! / Žádá mě, abych ji miloval! Žádá mě, abych ji / miloval!“ A znovu jsem je oba viděla – Janu a Mirka – jak jsou tou básní unášeni a jak jim to spolu ladí.
V nakladatelství dybbuk právě vychází výbor z básnického díla Rogera Gilberta-Lecomta: Syn kosti mluví. Vznik knihy inicioval básník Robert Janda, který k tomu v rozhovoru pro H7O říká: "Výbor připravil Petr Zavadil, protože měl jasný koncept v rámci vlastního překladatelského záměru. Já jsem pouze dlouho usiloval o jeho vznik a spolupracoval na jeho přípravě. Můj obsáhlý doslov je proložený značným množstvím citací z Gilbert-Lecomtových esejistických prací a myšlenkových pochodů. To vnímám jako velice důležité především z hlediska uchopení poměrně náročného metaforického sdělení. Čtenář tak má k dispozici v jednom svazku vedle básnického výboru i jeho myšlenkový aparát, který je nedílnou součástí této literární tvorby. Což mu může být nápomocné i při hledání vlastního klíče k jeho poezii. V této souvislosti jsem strávil několik velmi intenzivních měsíců práce na tomto textu, které pro mě byly zároveň i jakousi osobní iniciací při konfrontaci a sdílení takto nastoleného univerza." Celý rozhovor najdete zde: https://www.h7o.cz/clanky/13729-mezni-basnik-gilbert-lecomte-syn-kosti
Druhý ročník poeticko-písničkového setkání nazvané Žďárského Bydžov uvedl moderátor celé akce Štěpán Klásek. Odehrál se na památku našeho kamaráda, bratra a básníka Václava Žďárského v místě jeho farářské služby, v kostele Církve československé husitské. Byly doby, kdy nám ve skupině XXVI chyběl a jednoho dne jsme se společně vypravili jako hora k našemu básnickému Mohamedovi. Tenkrát vznikla zásluhou Svatavy Antošové beatníky inspirovaná reportáž Cesta do Nového Bydžova, v jeímž průběhu došlo i na tzv. básnické hry.
Tonda Mík zmínil příběh se strejdou z Rakouska, kdy se za sametové revoluce potkali, a s Vaškem nahrávali první CD. Bylo pozoruhodné, že Vašek neudělal při interpretaci písní žádnou chybu. Totéž zmínil Jiří Kouba a zavzpomínal na starou kazetovou nahrávku.
Básnířka Jana Wienerová četla z Vaškovy básně ze sbírky "Pták pokadil mi hlavu".
Michal Kotrba četl ze stejnojmenné sbírky a ze sbírky "Houpačka" a zmínil příběhy z povídek o chemičce, parním kondenzátu nebo o sázení vrby na nejnemožnější místo v Pardubickém areálu chemičky.
Petr Novotný s manželkou zazpívali na Vaškovy písnové texty.
Zdeněk Horner četl s manželkou z Vaškovy nesmrtelné lásky, chemičky.
Stanislav Kubín, esejista, zarecitoval ze sbírky "Akční nabídka" a jiných Vaškových písňových textů.
Miša a Maruška Kocmanovi zazpívali píseň Agapé za doprovodu hry na cajon.
Dialogickou scénku o farářském zástupu tématizoval řídnoucí ovčinec a s ním spojené starosti na postavičkách paní Novákové a Horákové.
Do pocty se připojili ať už četbou nebo písničkou Karel Filip z jižních Čech, textař skupiny Logos, Láďa Dlouhý, Eva Buttová, Petr Vopálka, Jiří Plhák...
Kamila Lukasová, farářka z Chýnova, četla básničky z "Božího ZOO".
Martin Chadima, farář v Přelouči, zazpíval přetextované známé Cohenovo Haleluja.
Vladislav Pek Vaškův farářský následník četl ze sbírky Akční nabídka, a se svojí ženou coby dcerou Mojšíšova tchána Jitra zdramatizovali vyjití z Egypta.
Jako dovětek snad lze uvést text z mailu Jardy Svobody, který den za doprovodu harmonia a kytary připomínkovou akci zakončoval:
„Vážení přátelé,
děkuji Vám všem, že pečujete o Vaškovu památku. Děkuji za krásné setkání v Bydžově a za Vaše pozvání.
Prohrábl jsem svůj archiv, ale k mé velké lítosti už jsem nenašel kazetu, kterou mi Vašek kdysi nahrál s harmoniem asi tak v roce 1988. Našel jsem ale kvalitnější záznam jeho písniček, které pořídil písničkář a tehdy rozhlasový redaktor Karel Vepřek pro svůj pořad Nebe dokořán (odhaduji okolo roku 2000).“
Mějte se dobře,
Jarda Svoboda
Foto: Petr Šístek
ÚDIV
Z mnoha kruhů jeden kruh
z mnoha přímek jedna přímka
z nekonečného řetězce kombinace písmen genů
Vlastní jméno
Vlastní jména
Vlastní vědomí
Z miliard roků spánku
několik desetiletí bdění
Z hlubin atomů a molekul
postupně rostoucí sloup vědomí
Z prvků které jako jiné prvky
které byly součástí jiného
tvořen obraz každého já
Z temné nicoty světlo očí
z temné nicoty zrcadlo skutečnosti
které zavěšeno jen na určité vteřiny svého vzniku
Všechna já – cesta z temnot do světla
u hradby nevědomí
UKRAJINSKÉ HROBY
(rondel)
O čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
Cesty, kde táhly zlé výboje,
kmeny se tou hrůzou zachvěly.
Modlitbou mrtvým zaznívaly,
hrdla ptáků, hudby nástroje,
o čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
Hrůzným mementem hroby v lese,
pod stromy ukryta viny tíž,
kdysi nesen i zde hřích na kříž,
touha po moci smrt jen nese.
O čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
V ČERVNU
(sonet)
Stíny oblak nad pralesy trav,
trojakord větru, cvrčků, ptáků,
v polích lita krev vlčích máků,
cesty necesty nejsou pro dav.
Je červen, ten měsíc jasných dní,
temných obzorů plných vláhy,
kdy žár slunce vychýlí váhy,
tajemné domky vinic zde sní.
Květy akátů neznámo kam,
sněhové vločky hnané větrem,
není měřeno stejným metrem,
tam kde není štěstí ani gram,
věk cení zuby, hledí ze sutin,
v tichu odbíjí čas věžních hodin.
HAIKU
Za hvizdu letí
nad řekou proti mostu
tam i zpět luňák
- - -
Krok do kaluže
šplích – voda bláto smývá
nad zemí duha
- - -
V chladu souhvězdí
tesknota svírá nitro
hvězdou jiskří smrk
- - -
Strana 11 z 33
