Příchovické setkání skupiny XXVI, je rituál. Byl i letos. Vláček do Tanvaldu měl tradiční zpoždění, takže autobus až do Příchovic ujel. Další zavezl mě jen k motorestu, odtud s báglem, naloženým divadlem, pěšky. Hned druhý stop, mě ale svezl až k faře. Rituál se vyplnil.
Známé tváře - radost. Ale příchovické hospůdce nás vyhodili, že zavírají. Bylo osm. To nebývalo. Nepomohl nám ani argument a slib že politické řeči vést nebudeme. Policejní hodinu dodrželi. I když, kde je v Příchovicích policie? Zbýval Čáp. Tam nám natočili a já jsem s potěšením četl na pivním tácku že je to pivo JC poděkoval jsem jim za propagaci jičínského pivovaru, i když u nás v Jičíně pivovar není. Řekli, že se jedná o pivo Járy Cimrmana. Bylo dobré, Jičínské, virtuální. Do policejní hodiny stihli jsme jen jedno, a potěšilo mě, že tématem diskuse byla umělá inteligence a my se usnesli: hlavně ať nám umělá inteligence nezasahuje do psaní. My si rádi píšeme, básníme, svoji nekvalitní literaturu, protože ta je naše. Inteligenci máme samozřejmě dostatečnou.
Nová inspirace JC vydržela nám i na zpáteční cestu kdy jsme si my dva, pohybově poněkud méně nadaní, postáli u Panny Marie Byla napůl zasněžená , přesto úžasná, i Ježíšek v náručí. Vysvětlil jsem že to drží co drží v ruce je cumel. A vysvětlil jsem i to co je cumel (hledejte na internetu).
Než jsme došli na faru, mi pohybově méně nadaní, stačili jsme, my intelektuálové po jednom pivu ujistit se navzájem o moudrosti, jak jaká je to blbost, to prohlášení typu „kdo nejde s námi jde proti nám“. Nebo „v jednotě je síla“ používané v době komunistů.

Doma se chci podívat do sálu, prohlídnout si, kde budu zítra hrát. Protože uvnitř ticho, myslím, že prázdno. Ale ono plno. Tiché plno. Uprostřed svíčka, okolo Béčka a farář Jirka. Provinile zavírám, opřu se o dveře zády. Dochází mi. I takhle může vypadat setkání. Jsou spolu. Jeden tiše hovoří. Pak nikdo. Spoluprožívání. Ty dívky a kluci jsou obyčejní puberťáci. Proto jezdí do Příchovic, že poznávají, jak lze prožít život i trochu jinak.
Když jsme se přezouvali, někteří ještě v ponožkách, vstoupil do fary starší pán. Jen po chvilce mi zapálilo - to je Mirek. Pater Miroslav Šimáček, narozen 1951 zakladatel příchovické křižovatky.  Vítali jsme, byli rádi, neboť Mirek byl člověk, který organizoval setkání na faře 31 let. Takže jsme povídali, povídali, a mě se opět potvrdila moudrost, že nejzajímavější řeč, skvělejší myšlenky objevují se v často v chodbičce před záchodem.
Mirek vzpomínal a vykládal. I o tom, jak na faře zavedli tehdejší estébáci odposlech, aby věděli jaké farářové vedou s dětmi protistátní řeči, a jak kazí mládež v duchu západního imperialismu. Stejní pánové pak v roce 91 přišli ten odposlech dementovat. Vyprávěl taky o tom, jak samozřejmě byl nucen spolupracovat s tehdejším předsedou národního výboru, který ho nutil, aby zavedl knihu návštěv, a aby podával zprávu o tom, o čem se s dětmi baví. Po těch návštěvách, několika setkáních najednou mu předseda národního výboru povídá. "Ale pane faráři, vaše děti jsou takové hodné potichu zpívají no někdy hlasitěji, ale chodí se procházet, povídáte si s nimi a jsou trochu jiní než současná mládež.“ Pak mu nabídl, traktor aby přivezli stromky na výzdobu kostela.
Miroslav Šimáček přivezl ještě tiskárnou vonící svojí knížku o příchovické křižovatce. Ale i o životě jednoho Českého kněze. Ale i o setkáních s mnoha a mnoha moudrými a dobrými lidmi. Nejvíc na něho zapůsobil rozhovor s papežem Janem Pavlem II. Jeho životem prošlo mnoho a mnoho kněží, ale i odborníků mnoha lidských oborů.
V noci na sobotu asi šest stupňů, možná10 čerstvého prachového. V půl deváté byla mše svatá. Celebrovali oba přítomní faráři, tedy Mirek i Jirka, ministrovalo 6 týmáků. Na kůru byl minisboreček, většinou dívek, s dvěma nástroji, to jest klávesy a kytara. Stále více líbí se micírkevní muzika. Nejsou to žádné starodávné utahané melodie. Je to hudba blízká dnešní době a příjemně poslouchatelná. Dlužno podotknout, že kostel byl decentně vyzdoben zelenými čerstvými smrky, bez dalších ozdob. Voněl, i když vůní poněkud chladnější. Však kostelní lavice jsou opatřeny nízkým polstrováním s elektrickým vyhříváním.
Velká parta vydala se na tradiční pouť do hospody Prdík, kde prý stále dobře vaří. Vařili. Já jsem lovil ze svého báglu scénu k mému divadlu. Doplňoval ulomené rekvizity, a sháněl to, co jsem doma zapomněl. Pak jsem zatlačil stůl před vyrovnané lavice, a trochu rozechvělý (vynervovaný) jel jsem se konat premiéru své nové divadelní hry Židovské příběhy s podtitulem O velké lásce, Volně podle Isaace Bashevise Singera. Několikaměsíční práce se zúročila. Já si odechl, že to mám za sebou. 42 osob, v tom počtu dva farářové zatleskali. A já si namyšlené myslím že důkladně.
V čase, který zbýval do oběda, byl jsem  svědkem výuky Béček. Abych vysvětlil. 31 mladých křesťanů přibližně v období 13 až 16 let účastnilo se tu přípravy na biřmování. To jest cyklu výuky a diskuzí před svatým biřmováním, v některých zemích a církvi říká se konfirmace. V podstatě akt biřmování je vstup do dospělosti. Dospělosti, v životě lidském i v životě církevním. A já s pusou otevřenou byl jsem svědkem vysoce kvalitní pedagogiky (farář Jirka). Moderní formy výuky, chvílemi ve skupinách, s využitím rozličných didaktických pomůcek, citací s beletrie, zapojení žáků do procesu.
Příchovická Křižovatka - interdiecezní centrum mládeže slouží k setkávání mladých. Pořádá mnoho setkání k různým tématům, svátkům, ale i jen tak, k popřemýšlení, rozhovorům. Je otevřena všem bez rozdílu víry. Tento cíol vede až k vytvoření vlastní atmosféry, ale i zajímavých slov. Týmáci, členové týmu, dbají o provoz chaty, zajišťují stravu, úklid, pomáhají Jirkovi. To jest pateru Jiřímu Snopkovi, příchovickému faráři. Tady si všichni tykají a oslovují křestními jmény.
Dalším novým krásným slovem je „témátko“. To je místo nedaleko chaty, kam se chodívá nejen posedět, ale i probrat téma, které je pro danou dobu stanoveno. Místo s rozhledem. Které v době vlády komunismu sloužilo i jako úkryt před slídily. Kde se samozřejmě i zpívá, protože na faře zpívá se hodně i často. Písnička patří ke každému společnému jídlu.

Už jsem zapomněl, jaká byla polívka, k obědu byla rýže s něčím, s jakousi červenou, dobrou omáčkou. Kafe, a pak jsem asi usnul popremiérovým spánkem. Probudilo mě setmění a rychle jsem vyrazil alespoň pod Štěpánku. Tam samozřejmě velká část skupiny XXVI. Myslím v hospodě, protože se právě vraceli z túry. Řekl jsem jim že jsou srabi, protože kdyby byl Roman Supuk, nestačilo by mu ty těch pár kilometrů, hnal by je nejmíň do Polska. Témata povídání jsem zapomněl, třeba si vzpomenu.
Kdybych byl nostalgický dědek, napsal bych že my jsme jezdili na dvou lyžích, každá na jednu nohu. A když jsme chtěli jet rychle, mazali jsme rozličnými vosky. Který které se při cestě do kopce přilepily k ramenům, a pak větrovka krásně voněla mazadlem, který se jmenoval Klistr
K večeři pomazánka (na Příchovicích dělají pomazánky dobré), chléb, čaj, někteří i jiné nápoje. Pak přišel čas autorského čtení, které jsem zahájil svým divadlem. Něco mi napovídá ať napíšu že děti dopoledne byly pozornějšími posluchači.
A protože nebyl Roman, který chodil celý den se sešitkem a zaznamenal si pořadí předčítatelů, byl volen program vzpomínkový. Jednak bylo uskutečněno bezdrátové spojení s Romanem na lůžku, každého bezdrátově pozdravil. Pak byla na drátě bezdrátově Svatka, která se omluvila pro nemoc. Na zdi běžela vzpomínka na kamarády, kolegy, básníky, kteří už tu nemohou být. Promítány fotky, u kolegů písničkářů i videa s jejich nazpívanými verši. Tam kde byly jenom, fotky byly rozdávány texty jejich básní, a jednotlivý účastníci střídavě jejich verše četli, jako doprovod jejich fotografií. Konstatuji, že básnířky, vesměs parádní, pěkný holky.
V neděli v půl sedmé dělám si v krbovce u kamen kafe. Je zrnkové, to nebýval v době mého mládí, ale zase do něj nemám mléko. |Lámu si chleba, zůstal od večeře. Je ticho, pohoda, vzpomínky. Kamna skoro jako bývaly v Libáni, když jsem byl malý.
Jirka s batohem na zádech. Má v něm věci pro svou farářskou práci.

Jede sloužit mši svatou do Desné, tak nás dva vezme do Tanvaldu k vlaku. Nasedne, rozjede, řekne: „Pomodlíme se. k Svatému Kryštofovi, aby byla naše cesta bezpečná. A modlíme se.

Svatý Kryštof nás vyslyšel. Rituál prvního Adventu končí. Pozoruju Trosky v dáli a raduju se z toho, jak jsem poznal jiný svět. Svět klidu, usebrání, svět dobrých lidí, svět, kde se žije trochu jinak.

proChor
Bohumír.Procházka