V úterý 31. března v 18 hodin byla na zámku Veleslavín v Praze zahájena výstava kreseb a akvarelů Vikiho Shocka nazvaná Kabinet kufandit, která zahrnuje autorovu výtvarnou tvorbu z let 1993-2023. Úvodní slovo pronesl Radim Kopáč, k tanci a poslechu zahrála skupina Krumpáče (dříve Slávkovy železné krumpáče). Výstava potrvá až do 17. května, otevírací doba je po-pá 15–18, so–ne 13–18. Místo dalších slov a laických postřehů publikujeme s laskavým svolením Radima Kopáče jeho zahajovací text, který ovšem na vernisáži přednesl zpaměti a nezřídka jej ještě okořenil nápaditou improvizací.

Ten Veleslavín snad bude jednou díky Vikimu Shockovi veleslavný! No vážně: loni sem tenhle samozvaný výtvarník, kreslíř a kolážista, přitáhl svou hospodskou zkušenost, „milé“ záběry z rozličných typů restauračních zařízení – letos tu prezentuje svou zkušenost, řekněme, mezilidskou. I když ne všecky ty postavy a postavičky z jeho nynějšího autorského výběru jsou opravdové. Některé jsou vyčtené z literatury, jiné nakoukané z filmů. Ale jsou tu k vidění taky Shockovi přátelé a kamarádi: právě z hospod, ale taky ze sporadických zaměstnání, kterými autor za jednapadesát let svého života prošel, a dále z kruhů literárních, výtvarných, hudebních, prostě kulturních. Čili jako na orloji, seznamte se: kretén, idiot, další kretén, kuliferda, hloupý hoch, a ještě další dva kreténi (co prý ale kreténi vůbec nejsou), potom vrátný Hovorka, kamarád Enrico, pan Puci, pan Leiko, pan Vladimírek, pan Drong, pan Böhm a taky surrealista Pavel Řezníček.

Taky Shock je někdy surreální, nebo spíš obecně fantazijní, imaginativní. Nejvíc asi v řadě „lesních duchů“, kde má divák neodbytný pocit, že tohle sem tak nějak nepatří, že tady se najednou hraje o něco víc – jako by tyhle hrůzně vyhlížející kořenové propletence z oka (nebo spíš ze štětce) vypadly meziválečnému avantgardistovi Štyrskému. Ale ono to sem patří! Právě pro ten kontrast. Nepatřičnost má přece na svém rubu patřičnost. Co je tedy na tom rubu? Co dominuje přítomné výstavě? Některé motivy jsou uvolněné prostým pozorováním, očitým svědectvím, jiné pak zvýšenou konzumací alkoholu, případně drog – a ještě jiné byly generovány existenciálními strachy, obavami o základní, pudové potřeby, jako jídlo a pití, spánek a bezpečí – a samozřejmě taky nějaký ten sex, jakkoli v Shockově podání poněkud aberovaný. Výrazově to pak jede po široké škále: některé práce jsou silně expresivní, až na hraně abstrakce, jiné jsou překvapivě zklidněné, tiše soustředěné, jako třeba ty dvě rybky, co si přátelsky plavou v akváriu; a pak mezi – ozvuky přibarvené zkušeností s pop-artem. Ve výsledku někdy pohádka, jindy horor. Metafyzika všednosti i banalita věčnosti. Komedie s tragédií pod jednou střechou.

Pokud tady, na zdech veleslavínského zámku, představil Shock loni své oblíbené hospody jako místa, kde je alternativně doma, jako náhradní příbytky pro své rozkotané bytí – pak letos tu nabízí okruh těch, s nimiž by v té hospodě rád poseděl. Anebo radši neposeděl. Protiklady se ovšem přitahují. Jako patřičnost s nepatřičností. Každopádně je to svět, v němž autor žije. Někdy víc, někdy míň. Někdy bezprostředně, jindy s obrannou maskou komiky. Ale ve výsledku vždycky po svém. Jinak to přece nejde, pokud má být ten Veleslavín po jeho výstavním angažmá konečně veleslavný!

Foto Svatava Antošová a Karel J. Beneš

Popisky:

Foto-titulní: Allen Ginsberg a úryvek z jeho básně "Kyselina lysergová"
Foto 01: Radim Kopáč zahajuje výstavu
Foto 02: Viki Shock doplňuje zahájení
Foto 03: František Barták přednáší zpaměti text povídky V. Shocka "Povoláním povaleč"
Foto 04-10: malá procházka výstavou
Foto 11: básník Jiří Staněk
Foto 12: Karel J. Beneš
Foto 13-14: návštěvníci výstavy
Foto 15: kapela Krumpáče

Poutnický spolek, založený v roce 2021 Zdenko Pavelkou (1954-2025), který na etapy putoval z Kamenných Žehrovic přes Křivoklát až do Lovečkovic na Litoměřicku, kam došel loni na podzim, se dal letos 27. března opět do pohybu. Připomenu jen, že se chodí vždy v pátek (ale pátečníci si neříkáme), neb víkendoví lufťáci jsou ještě v práci, po cestách jen tu a tam človíček a v hospůdkách jakbysmet. Tentokrát nás čekala trasa z již zmíněných Lovečkovic přes Levín, Srdov a Habřinu do Úštěka, kde zrovna plus mínus v těch dnech dlel americký filmový štáb – režisér Martin Scorserse tam točil jakýsi film s Leonardem di Capriem. Ne že bychom tam šli kvůli tomu, ale říkali jsme si, že by to byl pěkný bizárek, kdybychom na ně narazili. Jenže když jsem si v paměti vybavila rozložení Úštěka a to, z jaké strany do něj budeme přicházet, bylo mi jasné, že bizárek nebude. Ze všeho nejdřív totiž narazíme na nádraží, odkud nám pojede vlak, kdežto štáb prý skotačí až na náměstí, kam byl beztak omezen přístup – jak se psalo na všech zpravodajských serverech.

Pražskou squadru ve složení Božena Správcová, Veronika Krabatschová, Michal Škrabal, Pepa Straka a Martin Vlček vyzvedávám na nádru v Ústí nad Labem. Máme půl hodiny čas, tak většina dává v nádražní občerstvovně bramborovou polévku, Michal zatím odbíhá do nedalekého pivovaru Na Rychtě pro petky s pivem – na cestu se budou hodit. Pak vyjíždíme přímým busem do Lovečkovic, cestou do něj ve Velkém Březně přistupuje Ivana Myšková. V Lovečkovicích se nalogujeme na žlutou turistickou značku a následně po zelené dojdeme až do Levína, kde je sraz s Tomášem Holubem. Chvíle čekání si krátíme prohlížením knih z knihobudky na autobusové zastávce, Ivana nám předčítá z „Deseti večerů s pohádkou“. Ale to už přijíždí Tomáš a v kompletní sestavě vyrážíme nahoru ke kostelu Povýšení svatého Kříže, naproti kterému – světe div se! – se na nás usmívá Levínský kocour, legendární to pivovárek. A tak Michal, Martin, Pepa a Ivana neodolají nabídce provozovatelů hospůdky, že sice mají zavřeno, ale pár piv nám rádi natočí. Tomáš, Veronika a Božena zatím zaplují do domečku, v němž se nachází keramická dílna, a od její majitelky si vyslechnou podrobnou, téměř hodinovou přednášku o keramickém umění. No a já pendluju mezi oběma skupinkami a pořád otravuju s větou: „Už bychom měli jít… Už bychom měli jít...“ Když konečně jdeme, vystoupáme ještě k levínské zvonici a kocháme se výhledy do kraje. Pak už pokračujeme po vytyčené trase přes mauzoleum rodiny Schrollů na Srdov a Habřinu až do Úštěka. Mauzoleum nás všechny vezme za srdce. Nádherná stavba s ještě nádhernějším výhledem na Úštěk a za ním na horizontu na Ronov a Vlhošť. Kocháme se. Scházíme dolů do Srdova, špičku levínské zvonice stále za zády. Jdu s Boženou a Pepou a vyprávím jim o básni Allena Ginsberga „Slepičí mozek“, na kterou jsem po mnoha a mnoha letech opět narazila ve výboru Ginsbergovy poezie nazvaném Karma červená, modrá a bílá (Mladá fronta, 2001); o tom, jak je stále aktuální a jak v ní Allen už v roce 1980 předznamenal nástup Donalda Trumpa, respektive kudy se vývoj v Americe i ve světě bude ubírat. Ale nechť báseň v mistrném překladu Jiřího Joska mluví sama za sebe:

Allen Ginsberg
SLEPIČÍ MOZEK

Slepičí mozek vládne světu!
Slepičí mozek je vrcholným produktem kapitalismu
Slepičí mozek šéfa ruských byrokratů zívá na svět
Slepičí mozek dosazený F. D. Rooseweltem už 30 let řídí FBI ale Cosu Nostru nechává na pokoji!
Slepičí mozek nařizuje pálit pšenici a udržovat její vysokou cenu na světových trzích!
Slepičí mozek prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu půjčuje peníze policejním státům v rozvojovém světě!
Slepičí mozek si nezašoustá, pokud mu úřad nedělá pasáka
Slepičí mozek nabízí transplantaci mozku ve Švýcarsku
Slepičí mozek se budí o půlnoci a přerovnává si prostěradlo
Jsem Slepičí mozek!

Antologii Šnyt (pivo v poezii a poezie v pivu) vydalo v roce 2024 brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Má 1012 stran a 31 kapitol, obsahuje 573 básní z pera 401 autora, 148 zpráv z dobového tisku a 40 stran doslovu. Její editor Ivan Motýl sbíral materiál na ni dlouhá léta a poté ji a autory do ní zařazené postupně představil na řadě večerů, kde se nejen četlo, ale hlavně pilo pivo. Z tehdejšího pražského křtu jsme přinesli malou reportáž – zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/radana-satankova/pivo-v-poezii-a-poezie-v-pivu V sobotu 21. března 2026 se v Praze uskutečnilo další „pivní čtení“, tentokrát v Avoid Café na Náplavce. Na místo konání dorážím s Michalem Škrabalem a Veronikou Krabatschovou krátce před sedmou hodinou večerní. Nebýt jich dvou, asi bych Avoid Café v kobce na Náplavce marně hledala o úroveň výš – na nábřeží, neboť tak nějak mi to vyjelo v mapách.cz. První, co mě fascinuje, jsou obrovské kulaté prosklené vstupní dveře, které se otevírají či zavírají, když postranní čidlo zaznamená pohyb (alespoň tak si to vysvětluji). A sotva vstoupím, nemůžu nepocítit, že od dveří téměř stále táhne, takže v Café je dost sychravo. Pro začátek tedy zůstávám v bundě, později, když se prostor zadýchá, už ji mohu sundat. Na čepu jsou různé druhy piva, které vaří v pivovaru Chroust – jedno speciálnější než druhé, čili prostředí pro „pivní poezii“ jako dělané. A squadra, co se tu sešla, to dokáže ocenit. Ale to už Ivan Motýl zahajuje čtení. Na stole před ním se tyčí do komínků vyrovnané svazky antologie Šnyt a celé se chvějí nedočkavostí, kdo si je po čtení asi tak koupí. Prozradím hned, že se nakonec prodají všechny – tři poslední zbývající si odnese Michal Škrabal. Ale než bych tu sáhodlouze popisovala průběh celého večera, dám raději slovo některým z básní, které na něm zazněly – i jedné, která pro svou rozsáhlost z časových důvodů zaznít nemohla. Je to báseň Vikiho Shocka: Pavel Řezníček se nehlásí… A jelikož na internetu rozsáhlost básně nehraje roli, najdete v závěru reportáže text celý –  zde nabízíme jako závdavek její zhudebněnou verzi za pomoci umělé inteligence. Čili: komu se nebude chtít číst, může si rovnou pustit toto audio.

A nezapomeňte, že úplně na konci reportáže je jako obvykle ještě rozklikávací fotogalerie - všechny fotky jsou zvětšovací. Začněme ale básní, která zazněla krátce po úvodu večera a lze ji použít jako motto:

Milan Krupa

Dovol mi, ó, Pane
jít na čepované

Jonáš Hájek
Bezdomovec

Včera šel parkem, viděl sem ho,
byl to jedináček tmy. Jak palimpsest,
vyškrábnutej každým ránem, poslední,
co zapisovatl, bylo tlustou čárou:

„Prolnutí sebe se samým,“ mlel si,
„já – totožnost… ať aspoň chvíli…“
Předtím zas v hospodě: „Žena… a srdce…“

„Vypadni, nevzdychej tady,“ vrchní na něj,
„voběma trvá, než je rozpumpuješ, co?
Teď si můžeš honit akorát tak bycha!“

Jó, pravdy půllitrů a jejich dna,
čísi smrad, ulice – domovy naruby,
člověk by si to taky kolikrát… Je u potoka.
Hlásil bych to, ale sem bez dokladů.

Ewald Murrer
Sebepoznání na Rujáně

„Cesta stoupá a pak zase klesá, a to se neustále opakuje,“
řekl jsem si cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Kdo stvořil zvlněnou krajinu? Kdo vůbec stvořil všechny krajiny?
A proč stvořil je právě takto? Z rozmaru? Pro naplnění svých potřeb? Pro nás?“
ptal jsem se cestou ze Schwirenzu do Sassnitz.
„Byl jsem i já stvořen? Je mým původcem Bůh, jenž je původcem všeho?
Nebo člověk stvořil Boha? A stvořili jsme Boha jako myšlenkový konstrukt,
nebo jsme jej obdařili tělem a měřitelnou silou?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz a mraky letěly mi nad hlavou.
„Je člověk svobodný pro svůj rozum, nebo je jím naopak svazován?
Jsou zvířata bez rozumu svobodnější?“
přemýšlel jsem cestou ze Schwirenzu do Sassnitz, když nad hlavou letěli mi jeřábi.
„Mám svobodnou vůli? Existuje svobodná vůle?“
ptal jsem se dál na cestě ze Schwirenzu do Sassnitz, když zakopl jsem o hroudu.
„Je mé subjektivní vnímání jsoucna v konfliktu s objektivitou?“
dumal jsem na cestě ze Schwirenzu do sassnitz a borovice šuměly.
„Proč jsem právě na tomto místě?“
Přivedlo mě sem působení nějaké vnější síly? Náhoda nebo osud?
Přivedla mě sem touha? Po čem bažím?“ kladl jsem si otázky, sedě na lavici v hostinci Fischhus v Sassnitz.
„Co čekám od života?
Rybu v housce a tuplák piva!“ pravil jsem zvučně,
s jasným vědomím svých potřeb a s naprostou jistotou svých práv
v hostinci Fischhus v Sassnitz.

V úterý 3. března představil v pražské Božské lahvici svou novou sbírku básník Radek Štěpánek. Ale nechtěl číst sám a tak přemluvil svého vydavatele, básníka a grafika v jedné osobě Aleše Kauera, aby na úvod přečetl něco i on ze své nedávno vydané sbírky Lebka hoří neonovým snem (Adolescent, 2025) A myslím, že udělal dobře – obě sbírky spolu ladily. Čišel z nich smutek z proměn světa, které nelze zastavit, a zároveň empatie s těmi, kdo se o to i za cenu vlastního života pokoušejí. A ladilo to i s mým rozpoložením, které jsem si v sobě na křest přinesla po zhlédnutí filmu Čaroděj z Kremlu. Viděla jsem ho týden předtím coby jediná divačka v kině pro 500 lidí a stále ve mně rezonoval; natolik, že jakmile jsem cestou do Božské lahvice spatřila za výlohou knihkupectví jeho knižní vydání, neváhala jsem a knihu si koupila. Nyní, kdy píšu tyto řádky, ji už mám přečtenou a troufnu si tvrdit, že její autor, Giuliano da Empoli, je provazochodcem po stejném laně jako Aleš s Radkem. To lano se klene nad propastí, na jejímž dně se mele naše budoucnost… A protože novou sbírku musí někdo pokřtít, zvedl se z publika básník Jiří Staněk, jenž sem byl za tímto účelem pozván. V krátkém proslovu vzpomenul Alfreda Jarryho a jeho slabost pro čistý líh – a čistým lihem ze své nerezové placatky Pluk Azov pokropil. Možná mi nebudete věřit, ale když se pak četlo (s plakátem RUSSKIJ VOJENNYJ KORABL, IDI NACHUJ! za zády) Radek Štěpánek přečetl nahlas svou sbírku CELOU a publikum to vydrželo! A jak jeho sbírku, tak tu Kauerovu si můžete zakoupit v Božské lahvici nebo přímo v e-shopu na stránkách vydavatelství Adolescent: https://www.adolescent.cz/

Radek Štěpánek
PLUK AZOV: POZDRAV SLUNCI

Dnes ráno jsem se opřel o východ Slunce,
který mi znovu připomněl, o kolik světla přicházím
         každý den,
viděl jsem Slunce šplhat z rudých ostřic a rákosí
po kmenech borovic a do stráně zarostlé bezem,
zdravil jsem Slunce bosý
na hrázi rybníka:
hluboký předklon s dlaněmi na zem,
každý sval zaťatý i uvolněný,
s bradou přitaženou k hrudníku.
Postavil jsem střechu, pod kterou se vždycky běží
          schovat Julie:
s patami na zemi a šlachami napjatými,
záda jsem prohnul jako kobra,
dech ladně spojil s pohybem i myšlenkou:
lezly po mně krvelačné muchnice,
do nohou studila rosa
a mezi prsty se lepily listy trávy a opadané okvětní
          plátky všech rostlin kolem,
které už stihly odkvést.
Po silnici jen tu a tam projelo auto, ale lidi připomínala
           i diskotéka
dunící kdesi v dálce –
nedokázal jsem určit směr, odkud to dunění přichází –

to tupé tuc-tuc-tuc, kterému se hudba kdesi
         po cestě vytratila
a zůstal jen kopák, hluboký buben,
šílený metronom posledního rána, kdy světla letos
          ještě přibývá;
lidsky přesné dunění strojové hudby,
nebo strojově přesné dunění hudby lidské,
odtikávání času, který jsem chtěl dnes nechat mezi zdmi,
abych se projednou díval
a zapomněl a připomínal si –
i sem se ten dunivý cvrkot dostal,
do zpěvu ptáků, který je stejně dnešní:
stojím tady, zdravím Slunce a rozhoduju se:
dnes nebudu svět rozdělovat na horší a lepší,
cosi si musím připomenout
a mnohé zapomínat.