Trochu nám uniklo, že před měsícem zemřela ve věku 89 let „první dáma české poezie“, jak se jí často říkalo, básnířka, překladatelka a autorka knížek pro děti Jana Štroblová. Vydala dvacet básnických sbírek, jmenujme alespoň ty z nedávné doby: Odstíny světla (2018), Do nikam (2019), Děravý testament (2020) a Měsíc tak pošetile modrý (2021) a šest výborů z vlastní poezie, ten poslední vloni: Jméno boží nadarmo (2024) – vše v nakladatelství Theatrum mundi. Její básně jsou zastoupeny i v řadě antologií a byly přeloženy do mnoha jazyků. Její překladatelská činnost se zaměřovala zejména na poezii Mariny Cvětajevové.

S Janou Štroblovou jsem se znala od 90. let, potkávaly jsme se při různých příležitostech, vyměňovaly jsme si své sbírky a navzájem se coby autorky respektovaly. Velmi jsem si jí vážila i jako člověka. Měla široký rozhled, za sebou nejednoduché životní peripetie a k poezii hluboký vztah. Dost jí ale vadilo, jak se postupem času prozaizovala a přestávala poezií, tou poezií, kterou žila její generace, být. V lednu 2016 jsme se potkaly v Praze na FF UK, kde se konala akce na podporu palestinského básníka Ašrafa Fajjáda, jemuž v té době hrozil v Saúdské Arábii trest smrti jen za to, že chtěl svobodně psát básně. Paní Jana i já jsme na tom večeru četly. Krátce nato jsme s ní spolu s Mirkem Kováříkem dělali rozhovor pro literární obtýdeník Tvar. Nesl název „Pomalu jsem se sžívala se smutkem“ a hned v úvodu jsme se jí zeptali, co si během toho večera na Fajjádovu podporu uvnitř sebe říkala a co jí to připomenulo.