Právě vyšel první díl trilogie, která se zabývá historií české patafyziky před rokem 1989 i po něm. Tento díl mapuje patafyzickou scénu v 80. letech minulého století v Teplicích a tvorbu Patafyzického kolegia Teplice (PKT) ve složení: Eduard Vacek, Miroslav Wanek, Svatava Antošová, Petr Kuranda a Václav Lukášek. Obsahuje nejen texty, archivní fotografie a bohatý obrazový materiál, jenž se váže k historii PKT, ale i kompletní vydání deseti původně samizdatových čísel sborníku PAKO, které vycházelo v letech 1980-86; dále obsahuje korespondenci Lektora Zahlubovače alias Eduarda Vacka s dnes již zesnulým slovenským Regentem pro ubudoxologii Albertem Marenčinem, materiály StB „trestní causy Pako“, v nichž bylo PKT označováno souslovím „závadová skupina mládeže v Teplicích“, jejímž zájmem bylo „studium a šíření filosofie iracionalismu“; studii pojednávající o zhoubném onemocnění centrálního nervstva zvaném BLBOMA CEREBRI, jakož i zprávy Rozvojového střediska vědy a techniky (RSVT) při PKT a mnoho dalšího. Nutno ještě dodat, že všechny otištěné příspěvky jsou zcela záměrně, v zájmu zachování anonymity, autorsky neoznačeny – stejně jako tomu bylo v původních sbornících PAKO.
Prvním dílem ovšem patafyzické mapování nekončí, chystají se ještě, jak dodává editor Eduard Vacek, další dva díly: „V druhém připravovaném díle, který bude pojednávat o historii patafyziky po výměně patamesiášů v roce 1989 vulg., budou uvedeny rozhovory o patafyzice s osobami, které se považují (považovaly) za vědomé patafyziky, ale i s individualitami, kteří jako nevědomí patafyzikové mají k vědomé patafyzice blízko, nebo do této profilované společnosti konají, víceméně nevědomé exkurze. Kromě rozhovorů uveřejníme i ukázky z jejich díla. V třetím zamýšleném díle bude věnována pozornost vědě patafyzické a pozoruhodným příspěvkům z poslední doby.“
První díl vyšel v nákladu 100 výtisků, má 228 stran a jeho cena je 300 Kč. Zájemci si jej mohou objednat na adrese:
UKÁZKY:
Z POEZIE
Géniové
Infantilní genialita paralytiků
hlásajících
barokní dialektiku la Bla Bla
Potlesky pantatíků
kraleviců z domu Ubuova
pompézní místopřísežné lžipravdy
v prázdnotě halasu
náhlá disharmonie
V semknutosti síla!
Ukoptěné líbání zpocených
zátylků
a zvýšení výkonu
mašiny
na miškování mozků
Praktika z belgičtiny
(automatický text)
Belgičtina je udělaná ze skvrn na Slunci
Kterých se Slunce chtělo zbavit
Má tvar dvoužloutkového vejce
A je gramaticky neomezená
Podobá se lokomotivě
Která rozmašírovala antikoncepční tabletku
Podobá se noci
Kdy se stíny v bílém nočním prádle míhají ulicemi
Podobá se otevřené zadnici
Stejně jako Velikému Panděru
Nebo elektrické struně natažené od planety k planetě
Podobá se pístu čtyřválcového motoru
Podobá se stromu
Který na podzim shazuje větve
Podobá se lívancům
Plujícím na hladině rozvodněné řeky
Podobá se stereofonnímu budíku
Podobá se židli s uřezanýma nohama
Podobá se lakmusovému papírku
Který ponořen do alkoholu zesinal
Podobá se Ribbentropovi vykonávajícímu potřebu
Po vyhraném boji
Podobá se zrcadlu
V němž se zhlíží tanečnice
Podobá se žihadlům vystřelovaným do prostoru
Několika blázny
Podobá se těm několika bláznům
Podobá se tobě
A podobá se mně
Jsme skvrny
Kterých se Slunce chtělo zbavit
"Hlavně aby to nebylo blbý" - tak zní název vzpomínkového večera na Zdenka Pavelku publicistu, redaktora a nakladatele, kterého většina ze Skupiny XXVI znala. Minimálně jednou se účastnil srazu Skupiny v Příchovicích, s řadou z nás dělal rozhovory nebo jim publikoval jejich texty v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo. "Hlavně aby to nebylo blbý" bylo jediné zadání, které při zakládání Salonu dostal od tehdejšího šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného a ministra kultury Pavla Dostála. Založil také nakladatelství Novela bohemica a řadu let stál v jeho čele.
Vzpomínkový večer na Zdenka Pavelku, který zemřel ve čtvrtek 22. května 2025, pořádá redakce Salonu Práva – Josef Greš a Štěpán Kučera – společně s dramaturgem Avoidu Josefem Strakou a uskuteční se 16. června v 19.00 právě na palubě (A)VOID Floating Gallery v Praze.
Připomeňme si ho alespoň rozhovorem, který vyšel ve Tvaru 5/2010 a má název "Letět s divokými husami": http://old.itvar.cz/prilohy/32/Tvar05-2010.pdf
Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.
Hledání volavky 1
Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.
Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.
Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.
Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.
Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.
Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.
Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.
A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.
Infocentrum Prahy 3: Komponovaný program s básněmi, hudbou a písněmi je pravidelně věnován nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984) a signatáři Charty 77, básníku, spisovateli, novináři, překladateli JAROSLAVU SEIFERTOVI (23. září 1901, Žižkov–10. ledna 1986, Praha) - letos již ke 123. výročí jeho narození. I tento rok tomu tradičně předcházela vycházka pražským Žižkovem "Po stopách Jaroslava Seiferta", přesně na den výročí 23. září, která bývá zahájena položením věnce. Věnec tradičně uvila Míla Zárubová, slavnostní akt v podání R. Šatánkové se neobejde bez básníkova vyznání rodné Praze. Kde jinde, než před rodným domem na adrese Bořivojova 816/104, kde ona busta, zhotovena Stanislavem Hanzíkem, je od roku 2001 umístěna:
JAROSLAV SEIFERT:
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně;
jako bych shodil s ramen břímě
vždy pod těmito střechami.
A nestojím-li před vámi,
vše kolem zní tak neupřímně.
Řeknu-li Praha, běda mi,
hned vaše oči zazáří mně.
Budu se vracet neznámý
a chudý; třeba v dešti, v zimě,
a v koutku lůžko ze slámy
bych nezměnil za palác v Římě.
Řeknu-li Praha, běda mi!
Obě kulturní události se konaly ve spolupráci s MČ Praha 3 a spolky Klub přátel Žižkova a Krasomil. Připomínku díla připravuje každoročně Radana Šatánková. Cílem je uchovávat odkaz a ukazovat Seifertovy verše v nadčasové podobě. "Z obecenstva potěší ty dříve narozené, mladší diváky mnohdy překvapí," vyjádřila se o básních dramaturgyně a iniciátorka pořadů R. Šatánková.
Účinkovali (na snímku zleva): Marija Zigmundová, Ladislav Vrchota, Radana Šatánková
Foto: Oliver Malina M. a Filip Stome
Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura
Strana 1 z 5