Je to neuvěřitelné a jistě nejen pro mě je to jeden z velmi smutných dnů. Ještě v pondělí jsme si volali a Milan zdůrazňoval, že se na essay o surrealismu těší a kladl mi na srdce, abych držel termíny, protože jsem manťák. Chci zde jen napsat o přátelství, které přervalo to, co jsem od přátel již několikrát zažil. Proto jsem považoval za vhodné obvolat několik kamarádů, kteří mají podobné tendence, a bez zbytečných úvodů jim předem vynadat, říct jim, to se nesluší, že si tím zkazí život.
Milana jsem poznal jako brněnského básníka a sblížili jsme se, když pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora Tvaru. Když jsem se ho ptal, jak někdo může odejít z Brna do Prahy, řekl, že Praha ho zklidnila. I když již nepil alko, ocituji jeho báseň v mnoha ohledech přesnou: „Důležitá nejsou slova, ale giny.“ To, co však přednesl – naprosto geniální básně – na hororovém vánočním večírku časopisu Tvar, mě přimělo, abych před ním poklekl. Trochu se ošíval, ale když jsem přiznal, že v mých očích strčil do kapsy Lovecrafta, pochopil mou vášeň a s lehkou ironií na rtech se usmál.
Milan Ohnisko pro mě není jen básník a kamarád, je to člověk, který mi ukázal směr. Když četl moje blábolení o tom, že chci být rónin, samuraj bez pána, pochopil, a ukázal mi, jak se člověk může živit redakční prací, korekturami, překlady, editorskou prací na knihách, aniž by někde hákoval – jinými slovy a přesně řečeno, když jsem se potácel, on mě zachytil – on je pro mne kormidelník záchranného člunu, nepřeháním.
Všechno je pro mne o to děsivější, osobně a sobecky, když si ještě přečtu jeho poslední mail k naší rubrice o malířích. Milan věděl, že se jeho pochvalou budu chlubit, tak aby nezanikla: 29.8 -
Patriku, je to opět (dej si hned pět kapek proti pýše!) vynikající. Nedávno mi řekl můj dobrý přítel Emil Hakl o tvém psaní, považ: "Máločí psaní mě tak baví jako to Linhartovo. Je skvělej."
A řekl mi to, považ podruhé, zničehonic, já jsem o tobě nemluvil. (Pak už ano.)
Ladislav Pešek v seriálu Malý pitaval z velké města říká výsostně odpornou větu o své zavražděné manželce: „Proč jí to udělali? Nebyla nikomu prospěšná, jenom mně!“ A je jistě jasné, jak ta slova patří: „Proč si to udělal? Byl každému prospěšný, nejenom mně.“
Jistě mi odpustíte, tento můj smutek a trochu nanicovatého kryšpínství, když nyní uvedu několik unikátních fotografií mladičkého Milana Ohniska ze dne 13.6.1987. Milan sedí vedle Jury Machovského (nyní z Mikulova) a autorem fotografie je Radim von Neuvirt. Na druhé fotografii je Milan zezadu, proti němu budoucí členové Vyžvejklé Bambule Radim von Neuvirt a Kobra (fotí prý vrchní). A příšerné je, že jsem si právě tajty fotky chystal jako překvapení pro Milana. Nebyl jsem si úplně jistý, určitě by řekl, že pro toho mladýho intoše v sobě stojí za to bojovat.
K čemu je potom poesie, když každá báseň, každá dobrá báseň, nikoli pytlík sraček na short listu pro Magnesii, je nesmrtelná nemoc?
Právě vyšel třetí a poslední díl Historie české patafyziky – tentokrát pod názvem Vyšší škola patafyziky! Obsahuje jak texty, fotografie a koláže pro patafyziku charakteristické, tak i takové, u nichž lze mluvit o přesahu patafyziky do jiných oborů. To se týká například rozhovoru s doc. RNDr. Emilem Caldou, CSc. o patamatematice, studie Karla J. Beneše „Rychlé šípy a hlubinná psychologie“, zamyšlení Jana Kadlubce na téma „Patafyzika a kvarky“, článku Jiřího Fialy „Obzvláštníci“, převzatého z časopisu Vesmír č. 11/1996, nebo exkurze na Grand Prix Habartice nazvané „Motorismus bez motorů“.
Patafyziku v její čisté podobě lze pak hledat například v rozhovoru Svatavy Antošové s Albertem Marenčinem „O elitách a pseudoelitách“ a v rozhovoru Jana Nejedlého s „Muži Clinamenu“ (Eduardem Vackem a Danielem Štverákem), dále v „Pantomimě Alfreda Jarryho“, v článku věnovaném „Historii uctívačů nesmyslu“, divadelní hře „Gorys Pendel“ z tvorby s teplickými patafyziky spřátelených byndecistů, v črtě surrealisty Pavla Řezníčka „Náhodná úchylka při svislém pádu“, v textu Vladimíra Boreckého „Patafyzické Čechy, Morava a Slovensko“, ale především v „Manifestu defigurace – depersonalizace“, jehož autorem je Edmond de Factor Lapsus. Celým sborníkem pak prochází téma „jak se stát blbem“ a co je to vlastně „mašíbl“. Slovy V. Boreckého: „Každý máme v sobě blba. Jde jen o to, zda ho dostaneme pod kontrolu, nebo necháme řádit, či z tohoto faktu něco vytěžíme.“ A samozřejmě dojde i na pondělní a úterní chvilku poezie a jeden bonusový přídavek: na úplném konci sborníku najdete na samostatném listě vložený test o poznání a zralosti, který je určen všem čtenářům toužícím zjistit, zda jsou již vědomými, nebo stále ještě nevědomými patafyziky. Takže, přátelé: Zatrubte prdelí v tubu, ať žije náš otec Ubu!!!
Sborník lze zakoupit jako vždy v pražském Libri prohibiti na Senovážném náměstí za 300 Kč nebo si ho lze objednat na e-mailové adrese:
A zde několik ukázek:
MANIFEST DEFIGURACE-DEPERSONALIZACE
Edmond de Factor Lapsus
Žijeme v době uměleckého přelomu. Figurace je mrtva! Díky tomuto zjištění bylo nutné poslat z uměleckých děl definitivně pryč Stalinovy a Gottwaldovy zástupy lidu na konci socialistického realismu. Lid už totiž splnil svoji historickou úlohu, a sice zalidnit prázdnou plochu interiérů a exteriérů předtím vyhrazenou uměleckému prostoru a napříště bude muset uvolnit toto území nefigurativním objektům.
Evoluční vývoj proměny zvaný defigurace – depersonalizace má v umění evoluční charakter. Někteří se domnívají, že začal v Praze na Letné odstřelem Stalinova pomníku, zvaném „Tlačenice“ a pokračuje až do dneška. Defigurace – depersonalizace se však vine dějinami umění jako červená nit a reflektuje tak historické dějiny. Postupné zrychlování tohoto vylidňovacího defigurativního procesu mělo v minulosti za následek ohromné pohyby ve společenské sféře. Jeho hlavními znaky byly především světové, či kontinentální války, vylidňovací mory a přírodní katastrofy obrovských rozměrů. Byly to však i politické a sociální otřesy a krize, často záměrné a cílené, které měly za následek exodus národů, emigraci, vězení pro třídní nepřátele, nebo jen rozsáhlé propouštění ze zaměstnání, rozpad rodin atd. Tyto procesy evokovaly v uměleckém reflexním odrazu celkovou a konečnou devalvaci figurace, kterou někteří v marném pokusu po její záchraně dokonce označili v šedesátých letech minulého století jako Novou figuraci.
1.
Námět na knihu: Jeden chlap bydlí na lodi a živí se psaním knih na zakázku za jiné autory. Nemá sice talent, ale zvučná jména jeho klientů snesou leccos. V jednom okamžiku se podílí na 95 % veškeré domácí knižní produkce. V průběhu děje se zamiluje a je mu zjevena partnerkou Pravda. Nakonec vše dobře dopadne, jeho firmu kupuje nadkulturní společnost Helmer und Erben Global Entertainment a on i ona odlétají šťastně do Slunce. (Poznámka: Kniha se jmenuje Podvržená romance z konce tisíciletí a měl by ji napsat opravdu dobrý spisovatel. Děje se v létě 1996.)
2.
Potkal jsem ji, když nakupovala bifteky. Tak krásnou ženu jsem ještě nikdy neviděl kupovat bifteky. Z podpaží mi vypadl rukopis a namotal se na ventilátory pod stropem marketu. Naše vozíky se do sebe zaklínily v úzké uličce mezi sterilovanými okurkami a kuřecím nářezem.
Já (snažím se uvolnit vozík): Pardon.
Ona: (Nic.)
Já (škubu ze všech sil vozíkem): Uf.
Ona: (Významně kývá řasami.)
Já (rvu ze všech sil vozík): Pardon.
Ona: (V žádném případě se mi nesnaží pomoci.)
Já (abych zakryl rozpaky): Máte pěkné bifteky.
Ona: To jsou kotlety.
Já (duchaplně): Aha.
Ona: (Nic.)
Já (mnu si kotlety): Aha, kotlety. (Poškubávám vozíkem.)
Ona: (Nic.)
Já (v náhlém záchvatu beznadějného zoufalství trhnu divoce vozíkem, čímž uvedu do pohybu zboží v policích): Bacha! Okurky!
Ona: (Je bita okurkami.)
Já (v úleku strhávám vozík na druhou stranu): Bacha! Nářezy!
Ona (je bita nářezy): Mohla bych vás o něco požádat?
Já: Jistě.
Ona: Laskavě se nehýbejte. (Ladně osvobozuje zaseklé háčky vozíků.)
Já (mumlám): Aha, to je dobré, to jde takhle…
Ona: Mohl byste opatrně vycouvat? Ráda bych projela.
Já (v náhlém návalu krve do hlavy): A není to škoda?
Ona: Prosím?
Já: No, že bychom se mohli seznámit.
Ona (unaveně): Lucie.
Já (zaskočeně): Ťuhýk u Železničního mostu.
Lucie: To je křestní?
Já: Ne, bydliště. Je to loď. Vodní loď.
Lucie: (Je evidentně překvapena, že jsem se ještě neutopil.)
Já (začínám blekotat): Mám tam záchrannou vestu.
Lucie: Tak teď byste konečně mohl vypálit.
Já: Jak?
Lucie (otráveně): S tím košíkem.
Já (dívám se za jejími vzdalujícími se bifteky): Mám tam i umělé dýchání.
(K nohám se mi snáší kousky rukopisu a podél zdi se plíží zavilá prodavačka.)
...
Krimi: Opilý reportér zasahuje
Holešovice: Policisté zadrželi střešního zloděje
Muže, který kradl střešní tašky z budovy bývalého nádraží Praha-Bubny, zadrželi ve středu před půlnocí policisté. Pachatel byl podle zasahujících policistů na místě přistižen již po několikáté. Tentokrát mu byl osudný všímavý chodec, který na zloděje telefonem upozornil policejní hlídku. Nyní policisté prošetřují, zda se jedná o trestný čin či pouze o přestupek. (pip)
(Publikováno na internetovém serveru Pražského Deníku v pátek 18. dubna 2008 v rubrice Krátce.)
Kajícně doznávám, že tím všímavým chodcem a zároveň autorem krátkého článku byla má maličkost, a lapenému zločinci se za svou denunciaci hluboce omlouvám. Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? Inu, to bylo tak: Po půlroční pauze na pracáku, kdy jsem si k podpoře přivydělával psaním literárních recenzí, jsem byl nucen konstatovat, že takhle se dlouho žít nedá. A tak jsem vzal práci reportéra domácího zpravodajství tiskové agentury MediaFuck, která se rozhodla, že položí zdejší ČTK na lopatky, což se jí, pokud vím, dodnes nepodařilo.
Jak jsem brzy pochopil, MediaFuck byl klasický bulvár, ačkoli si hrál na něco lepšího. Agentura sídlila v jednom patře věžáku bývalé holešovické pekárny a většinu redaktorů tvořili přeběhlíci z Blesku či podobných tiskovin pochybné úrovně. Jako obvykle jsem se do této společnosti vůbec nehodil. Zeptáte-li se mě nyní, proč jsem tam vůbec nastupoval, nevím přesně, co na to odpovědět. Asi že jsem se, zpitomělý četbou Egona Erwina Kische, naivně domníval, že prožiji v ulicích metropole velká dobrodružství, o nichž pak budu slavně a originálně informovat celý svět. Jenomže od časů zuřivého reportéra se novinařina bohužel značně změnila. Většinu dní jsem tak jen seděl u monitoru počítače a pročítal tiskové zprávy, které přibývaly každou minutu. Občas jsem zavolal jejich autorům či aktérům, abych pak z jejich odpovědí sesmolil vlastní verzi události. Pochopitelně jsem měl za sebou editorku, jež mi pak článek pětkrát vrátila k přepsání a nakonec jej upravila tak, až byl zcela sterilní. Jakožto byvší literární kritik jsem byl zvyklý přesně citovat, zde se však musela každá citace naopak překroutit a zvulgarizovat do té míry, aby to pochopili i lidé s inteligencí v pásmu debility, kteří měli být hlavními odběrateli našich zpráv. Demotivující bylo rovněž to, že jsem psal takzvaně do zdi. Naše zprávy totiž kromě editorů a kolegů nikdo nečetl, neboť agentura fungovala teprve čtvrt roku a prozatím nejela naostro. Když jsem se o této skutečnosti zmínil svým přátelům z mokré čtvrti neboli literární scény, začali si ze mě utahovat, že jsem se nechal zaměstnat partou choromyslných, kteří si na novináře jenom hrají, což jsem jim nedokázal nijak vyvrátit.
Strana 1 z 10
