- Podrobnosti
- By Karel z lesa
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 36
Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura
- Podrobnosti
- By Milan Hrabal
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 169
(Ilustrovala Kateřina Zákoutská. Vydalo nakladatelství Milan Hodek / Paper Jam, Hradec Králové pro Společnost přátel Lužice v roce 2023)
Milan Hrabal svou novou sbírkou Domluvená šifra, věnuje jednomu se svých stěžejních témat – srbské Lužici. Básníkova vyznání této maličké zemi vytvářejí monumentální obraz lužického kraje, autor zná problematiku Lužických Srbů z podobného úhlu jako oni sami. Sbírka vznikala od jara 2021, kdy kvůli koronavirovým opatřením básník Lužici druhým rokem nesměl navštívit a mohl na ni toliko vzpomínat a snít o ní. Nejde však o knihu pandemického stesku, nýbrž o vnímavý prožitek - jak ostatně dokládá i výběr básní, které nám autor poskytl.
Lužice o půlnoci
Rybářská vrátka otevírají staré příběhy
světlo ve tmě nad Sprévou
Kámen ke kameni přidávám
jako kdybych hledal tvář
poprvé spatřenou na lávce
pod Hrodźiškem
místo ploutví kolem
proplouvají dudy a šalmaje
odvádějí pozornost od mince v dlani
mého gurua
Jaká by byla jeho poslední
věta na přidanou?
Lužice za svítání
Kašna plná dlažebních kostek
papír rozdrásaný slovy
nespím v mrákotách se jim vzdaluji
za mnou běží v mateřských krojích
prvorodiček
Oko se boří do zrazené hlíny
a rostliny mlčí
otevírají své květy jako kdyby to byl
zpěv nevěřím té melodii
barvy jsou jen domluvená šifra
pro zákeřnosti času
K němu s prosbou přicházejí
mytické obludy zvířata uhýbají
na cestě zbývá překonat už jen
pohled za obzor
Z nepokosené trávy vystupuje
věž kostela na kůru duní
varhany pohlcují modlitby
prázdných lavic
Dnešní ráno lže o tomto světě
Básníci na Titaniku
Okna svítí do noci
verše protékají škvírou mezi rty
oči těkají mezi sklenkami vína
krásnými obličeji
a těly tanečnic
někdo vzpomíná na lýtka
dávné milenky
někdo se těší na chvíli
kdy spočinou
na jeho ramenou
a venku
v rytmu dvoutaktu
vyjí sirény
Spréva duní na jezech
oči těkají mezi věcmi a stěnami
a voda stoupá
až k Titaniku na skále
odkud se k ní přidávají
verše
vytékají z úst
jako žáby
skřehotají
krysy chtějí pryč
jenže dveře netěsní
z obou stran
voda stoupá
mění se v rozvášněného samce
musí to ven
a pryč
jako básníci
které ještě ten večer
odplaví daleko
daleko do krajiny
zapomnění
- Podrobnosti
- By Karel z lesa
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 282
Co po nás zbyde po našem "Velkém pátku"
Tak slavné to nebude... Nebylo ani pro nesčetně bezejmenných, kteří v mukách umírali na křížích podél všelijakých cest... Člověk aspoň v krutosti umí předčit přírodu... Ten náš konec vezdejší nebude v mnoha případech velký, ani slavný, možná někde za plentou v nemocnici, v odkladišti LDN, v samotě na podlaze doma v bytě...
Jsou tu zase Velikonoce. PO úspěšném zkomercionalizování Vánoc i Velikonoc s jejich zlatými vajíčky a genderovým do nebe volajícím pomlázkovým násilím, s nímž jistě EU brzy zatočí, se naši poslanci celkem nedávno pustili do samotného Velkého pátku... Učinili jej svátkem státním, a já marně mudruji proč, když stát se staví jednoznačně nábožensky neutrálně, od církve odlučně a vyvyšovat na státní útraty trpícího Krista, z kříže shlížejícího na jejich zákulisní čachry, toť čin buď troufalý, nebo lživý... Nu, lid má o den více chleba a her...
Ač typ nesváteční, snažím se vždy na připomínku Velkého pátku stáhnout s myšlenkou na Krista někam hodně, hodně stranou… Zalézt do nějaké skalní Golgothy... Na cestě k ní v branžežských skalách se zastavuji u Krista, zvolna zvětrávajícího na skalní ploše v lese... Osamělé místo, nijak zvláštní. Prociťuji se desítkami let zpět, kdy něčí ruka, což jinak nesnáším, do skály ryla svou vlastní vzpomínku na toho na kříži... Posedím tiše v jehličí, v noci přerývaném divočáky… Ještě, ještě chvíli zůstanu... Kam až dosáhne mé vzpomínání?
Mezi skalami je krásně nepřístupno... Čas lidmi nezkolabovaný do přítomnosti se tu zastavil... Kdo ví, kdy? Kam až dosáhne mé vzpomínání? Kam? Putoju bytím zpět, abych zachytil, abych se dotkl, abych zaplakal – proč ne... Však je nad čím... Abych pocítil dotek jasného smyslu hrozných chvil, jakkoliv ho stěží unesu, i kdybych se skutečně odhodlal... Káňata s výkřiky krouží na prozářeném modrobílém nebi…
K večeru zpět... Pod poslední skalou na lesnatém kopci potkávám pod malým převisem jinou minulost, jiné tiché, nikým neviděné drama někoho, kdo byl pro vyspělý svět asi také cenný méně, než ten zločinec, propuštěný místo Krista…
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po někom možná víc, na trochu déle... Beru do rukou jednu po druhé ty doslouživší věci a nad každou přemýšlím... Snažím se zahlédnout ty děje, propastnou samotu někoho, kdo tady na čas přežíval jako zvíře... A každá ta věc byla tak potřebná, tak cenná, přinášela alespoň na chvíli pocit úspěchu, snad i radosti, pocit toho posledního zbytku důstojnosti, přidržení se života... Kdo to jenom byl? Někdo, kdo měl taky maminku, kdo si hrál a dětsky snil, kdo měl možná někdy i nějaké přátele, nebo byl tak jinaký, že ani to ne? Ač jiní, co vše máme společného? Co po nás skutečně zbyde v nedostižných záznamech bytí, dění, jehož i přes jakoukoliv bídu, zjevnou či skrytou, jsme navždy nepominutelnou součástí? Zda dokážu poslat kousek spolucitu ze sebe nejen zbědovanému Kristu, ale i tomu zde, jehož konec zmizel v mlhách času?
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po mém otci na naší osadě zbyly nové ploché baterie, avšak žádná plochá baterka... Ptal jsem se v krámech, nemají, šťáral jsem po kůlnách, nenašel....a právě tuhle socialistickou jsem při tom měl pořád ve vzpomínce v mysli... Tak teď tedy přišla, teď ji tedy mám... Na osadě beru do rukou smirek a barvy... Na chvíli úlevně zapomínám na vše ostatní... A ejhle! Baterka jak nová, září nejen novými barvami, ale také otcovými baterkami a jeho žárovičkou! Světlo vzkříšení je zde...
Ještě jsem si z pozůstalosti v lese vzal malou, skleněnou misku, nejspíše používanou pod svíčku pod skalou... Vyčistím, omyju ji a i já v ní zažehnu světlo... Světlo vzpomínek, světlo spojení, světlo nekonečného přání...
Text a foto Karel z lesa
- Podrobnosti
- By kjbenes
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 243
Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
- Nenna Levinská - Šíleně se miluju!,
- Dominik Melichar - Orfee,.
- Viki Shock - Půlnoční rapsodie
- Pavel Kukal (romantik zapomenutý v čase)
- Oto Pfeifer – Celé nekonečné dny
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
- Podrobnosti
- By kjbenes
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 252
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Další inspirativní odkazy.
Číst dál: Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
Další články …
Strana 1 z 5