- Podrobnosti
- By Prochor
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 53
Těšil jsem se na hory. Mám dobré boty po Danovi, šlápnu si do sněhu. Vždyť pamatuju začátek Adventu se závějemi okolo silnice, ze kterých někteří členové Skupiny XXVI padali. Letos na začátek Adventu, kdy se skupina pravidelně schází, nic. Ani sníh, ani skupina.
Na příchovické faře ctím pokyny, přezouvám se a stydím se za bláto, které přináším. Týmačky a týmáci obměnění, opět vlídní. Jirka, duchovní šéf, stejný, stále mladý. Do večeře daleko, dělám si čaj, housku, sýr. Přichází Tereza, hladová jako obvykle. Dělíme se, vyčkáváme, Tereza vypráví o své knížce.
Z Prahy Lída, Kája a Petr, z Teplic Svatka. A vyprávějí, kdo asi nepřijede. Taky jsme zůstali takhle sami v šesti. Plus Jirka, poněkud chorý, plus týmáci v počtu 5. Bohuslužba v kapli na faře. První můj zážitek. Atmosféra. Vstoupil jsem do jiného světa. Symbol, že bačkory se nechávají před dveřmi, vstupuje se v ponožkách. Která že víra má toto předepsáno? Při přijímání všímám si, že kněz namáčí hostii v kalichu s vínem. Tedy přijímání pod obojí? Ekumenický krok? Při odchodu, opakuje se mi věta z liturgie: „Je to důstojné a spravedlivé.“ Kéž by to platilo pro náš svět vezdejší.
U večeře se týmáci předvedli. Kdyby to nabylo na faře, použil bych krásné české slovo „žranice“. Studenou mísu vytvoří si každý sám z velkého množství talířů a misek. I já si přidávám a přidávám. Myjeme nádobí, to je obřad, při kterém se lidi nejlíp seznámí a povědí si potřebné novinky. Pak hoří oheň v kamnech, je příjemno, jak může jen u starodávných kamen, kde se topí vlastnoručně nasekaným dřevem, být. Návrat do mé Libáňské historie.
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 46
Dne 24. února 2023 proběhl v prostorách Galerie 1 a půl Haštalská 28
slavnostní křest almanachu českých básníků s názvem Poslední místo u ohně. Ještě ani ne rok fungující prostor v Haštalské ulici na Starém městě pražském se tak stal svědkem setkání editora Vladimíra Stibora s jeho přispěvateli a dalšími zájemci o poezii.
Sešlo se jich tolik, že místa bylo skoro málo, ale nálada byla přesto znamenitá. Složení účastníků také stojí za zmínku, protože jádro tvoří lidé, kteří píší už léta a mají za sebou i několik vydaných knih, ale najdeme zde i mladé a začínající, pro které je sborník jedním z vhodných způsobů, jak se veřejně prezentovat. Tito lidé, třebaže nevytvářejí nějakou formální skupinu, jsou spojeni zájmem o poezii a leckdy i osobním přátelstvím.
Název sborníku je zvláštní a může odkazovat ke starému zvyku: Kdo si v divočině přisedne k ohni, je jaksi osobně nedotknutelný v tom smyslu, že nemusí říkat, kdo je a odkud přichází. Tak nějak bych to cítil i mezi námi, protože se domnívám, že člověk nemá moc mluvit o sobě a když je člověkem tvůrčím, má za sebe nechat mluvit svoje dílo.
V průběhu večera jsme takto vyslechli recitaci Vítězslavy Felcmanové, Aleny Klímové Brejchové, Marie Kofroňové, Romana Szpuka a Víta Dana Kolingera. Pro poslech a dobrou náladu přišel i harmonikář Pepíček Čečil, jehož úsměv spolu s e staropražskými písničkami prozářil celou místnost.
Největší poděkování platí ovšem pořadateli almanachu, který vychází už od roku 2000 a prozatím zahrnuje 16 dílů s neméně poetickými názvy Cesta k hoře úsvitu, Noc plná žen nebo Ohlédni se, nezkameníš. Spíš nežli ohlížení se věnuje pohybu vpřed, protože už sice pár let říká, že je to naposledy, ale nakonec zase dá dohromady další sborník. Přes nelehkou ekonomickou situaci/kdy je kultura první na ráně, když je třeba šetřit/ i po zlých letech covidové nákazy jeho dílo stále pokračuje. Přejeme tedy Vláďovi Stiborovi do dalších let pevné zdraví, pevné nervy a chuť do další práce.
- Podrobnosti
- By kjbenes
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 42
VÁNOČNÍ ÚSMĚV
ze sbírky Barabas (Protis, 2005)
I.
Ještě jsem se neprobudil
ještě pořád spím a sním
sněhovými vločkami zasypaný sen
ve kterém sám sebe vidím
jak z okna paneláku vítám ráno
jak snídám meltu s kousky chleba
jak v prosinci kráčím do školy
jak se ztrácím v závějích
jak hledím mamince do tváře
abych se ohřál u vánočního úsměvu
který z ní pod betlémskou hvězdou
navždy učinil nejkrásnější z žen
II.
Ještě pořád slyším zvonky
ty tóny Nejsvětějšího Zrození
jak proteplují chlév i chrám
sídliště i zapadlou vesnici
kdesi daleko pod vysokou horou
na kterou už asi nevystoupám
i když stále silněji toužím
zavřít za sebou dveře a jít
vrátit se skrze zrcadlo do dětství
vrátit se k Josefu Ladovi
a nad jeho zimními obrázky
usmířen bílou poetikou usínat
- Podrobnosti
- By Mour de Zencle
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 29
Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam vydalo sbírku z pozůstalosti teplického barda Jaromíra Urbana (10. 5. 1940 - 4. 3. 2017), jinak také slovutného inženýra chemie, malíře, fotografa a dopisovatele do několika regionálních novin. Kniha vyšla péčí Patrika Linharta a zahrnuje Urbanovu tvorbu z let 1973-1988 (Roztrhaný kalendář), 1975-2000 (Verše staré a nové), 2000-2003 (Alzheimerova choroba) a pět krátkých nedatovaných próz. Přinášíme ukázku v podobě několika básní.
Anděl
Seděli jsme v hospodě
hádali jsme se, jeden vedle spal
zmatení hlasů zbytečných
Když tu hle
anděl si sedl mezi nás
Otřepal si sníh z křídel
a nic
nikdo si ho nevšímal
hádali jsme se pořád dál
Pak zmizel ve sloupu ohně
my pořád nic
ale přece jen jsme se podívali
jeden druhému do očí
A vím že v nich zůstalo
poslední mávnutí jeho křídel
Vzpomínka na Vladimíra Vokolka
Na konec dne si sedl soumrak
nad obzor vypluly levantské hrady
o nohu se mi tře mňoukavá kočka
Je mírný večer
a já si vzpomněl na jeho pohled
z okénka vlaku do Děčína
když se rozloučil se synem a vnučkou
Upřený do dálky
skrz sebe
jako provaz napnutý mezi životem a smrtí
který přejdeme
jen po svém souhlasu
na osamělém místě
uprostřed pouště
Červená hvězda
Červená hvězda je plná černých děr
myších ocásků příšerné gravitace
které podléhají brány i věže
sebelíp houževnatě vypletené
a naklánějí se k mé
zrezivělé hlavě
Noční hlídka
Noční hlídka táhne
pustou krajinou plnou zlámaných trav
chřestí kostmi pravěkých ryb
a marně se snaží najít zprávu
dopis napsaný klínovým písmem
zprávu o tom
že Poslední soud už proběhl
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 53
Literatura a sociální realita
V poslední době se v české literatuře objevilo několik děl, které se dotýkají každodenní sociální reality, popisují sociální problémy a snaží se na ně v rámci své poetiky poukázat. Na tento večer jsme pozvali dva autory, kteří v nedávné době vydali nové knižní tituly. Svatava Antošová v polovině července 2021 básnickou knihu Diktátor píše báseň, kde se zabývá prekarizací- prizmatem vlastní zkušenosti, a Igor Malijevský, který na konci roku 2019 publikoval prózu Otevřený prostor, zobrazující svět korporací a práci v nich.
15. září od 18 hodin, Dům čtení Městské knihovny v Praze, Ruská 192/1455, Praha 10