Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura
Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Další inspirativní odkazy.
Číst dál: Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
V nakladatelství dybbuk právě vychází výbor z básnického díla Rogera Gilberta-Lecomta: Syn kosti mluví. Vznik knihy inicioval básník Robert Janda, který k tomu v rozhovoru pro H7O říká: "Výbor připravil Petr Zavadil, protože měl jasný koncept v rámci vlastního překladatelského záměru. Já jsem pouze dlouho usiloval o jeho vznik a spolupracoval na jeho přípravě. Můj obsáhlý doslov je proložený značným množstvím citací z Gilbert-Lecomtových esejistických prací a myšlenkových pochodů. To vnímám jako velice důležité především z hlediska uchopení poměrně náročného metaforického sdělení. Čtenář tak má k dispozici v jednom svazku vedle básnického výboru i jeho myšlenkový aparát, který je nedílnou součástí této literární tvorby. Což mu může být nápomocné i při hledání vlastního klíče k jeho poezii. V této souvislosti jsem strávil několik velmi intenzivních měsíců práce na tomto textu, které pro mě byly zároveň i jakousi osobní iniciací při konfrontaci a sdílení takto nastoleného univerza." Celý rozhovor najdete zde: https://www.h7o.cz/clanky/13729-mezni-basnik-gilbert-lecomte-syn-kosti
Horace Walpole a gotický pohled na svět (výňatek)
Thomas Berry v knize Velké dílo předkládá jeden z možných důvodů, a nikoli nevěrohodný, proč člověk 18. a 19. století, člověk osvícený, člověk vědec, člověk inženýr, člověk mystik a poslední zneuznaný templář, uvažuje o přírodě (možno napsat i Přírodě) jako potomek světa moru. Moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349. Není to svět pro člověka přátelský, není to příroda pro člověka přátelská. Berry píše, že „pro západní svět to byla traumatická chvíle". Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici. Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s Reném Descartem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extensa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být, a dokonce musí být využit ve prospěch člověka. Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od Descartovy doby vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoli důvěrnému vztahu s p světem. A tato nedůvěra a nevíra ve svět stojí v gotickém postoji, v postoji, který vnímá poprvé svět jinak. Chce jej popsat, pochopit, ale dědictví morových ran, všech možných epidemií a válek je však takové, že ho nenávidí. máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa, To je tedy obnovení víry v jiné síly? Možná. Podle Thomase Berryho tu máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa že člověka čeká ráj mimo tento svět, se otočila ve víru, že tento svět musí být pokořen. Tehdy se mohlo zrodit ekologické vědomí, ale naštěstí pro umění se stalo něco jiného.
Číst dál: Geografie Edenu Patrika Linharta, uvedení knihy v Božské lahvici
Strana 1 z 4
