"Hlavně aby to nebylo blbý" - tak zní název vzpomínkového večera na Zdenka Pavelku publicistu, redaktora a nakladatele, kterého většina ze Skupiny XXVI znala. Minimálně jednou se účastnil srazu Skupiny v Příchovicích, s řadou z nás dělal rozhovory nebo jim publikoval jejich texty v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo. "Hlavně aby to nebylo blbý" bylo jediné zadání, které při zakládání Salonu dostal od tehdejšího šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného a ministra kultury Pavla Dostála. Založil také nakladatelství Novela bohemica a řadu let stál v jeho čele.

Vzpomínkový večer na Zdenka Pavelku, který zemřel ve čtvrtek 22. května 2025, pořádá redakce Salonu Práva – Josef Greš a Štěpán Kučera – společně s dramaturgem Avoidu Josefem Strakou a uskuteční se 16. června v 19.00 právě na palubě (A)VOID Floating Gallery v Praze.

Připomeňme si ho alespoň rozhovorem, který vyšel ve Tvaru 5/2010 a má název "Letět s divokými husami": http://old.itvar.cz/prilohy/32/Tvar05-2010.pdf

Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali  autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.

Hledání volavky 1

Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.

Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.

Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.

Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.

Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.

Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.

Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.

A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.

Infocentrum Prahy 3: Komponovaný program s básněmi, hudbou a písněmi je pravidelně věnován nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1984) a signatáři Charty 77, básníku, spisovateli, novináři, překladateli JAROSLAVU SEIFERTOVI (23. září 1901, Žižkov–10. ledna 1986, Praha) - letos již ke 123. výročí jeho narození. I tento rok tomu tradičně předcházela vycházka pražským Žižkovem "Po stopách Jaroslava Seiferta", přesně na den výročí 23. září, která bývá zahájena položením věnce. Věnec tradičně uvila Míla Zárubová, slavnostní akt v podání R. Šatánkové se neobejde bez básníkova vyznání rodné Praze. Kde jinde, než před rodným domem na adrese Bořivojova 816/104, kde ona busta, zhotovena Stanislavem Hanzíkem, je od roku 2001 umístěna:

JAROSLAV SEIFERT:

Řeknu-li Praha, běda mi,

hned vaše oči zazáří mně;

jako bych shodil s ramen břímě

vždy pod těmito střechami.

A nestojím-li před vámi,

vše kolem zní tak neupřímně.

Řeknu-li Praha, běda mi,

hned vaše oči zazáří mně.

Budu se vracet neznámý

a chudý; třeba v dešti, v zimě,

a v koutku lůžko ze slámy

bych nezměnil za palác v Římě.

Řeknu-li Praha, běda mi!

Obě kulturní události se konaly ve spolupráci s MČ Praha 3 a spolky Klub přátel Žižkova a Krasomil. Připomínku díla připravuje každoročně Radana Šatánková. Cílem je uchovávat odkaz a ukazovat Seifertovy verše v nadčasové podobě. "Z obecenstva potěší ty dříve narozené, mladší diváky mnohdy překvapí," vyjádřila se o básních dramaturgyně a iniciátorka pořadů R. Šatánková.

Účinkovali (na snímku zleva): Marija Zigmundová, Ladislav Vrchota, Radana Šatánková

Foto: Oliver Malina M. a Filip Stome

Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak  jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...

Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...

Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...

Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...

Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...