Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
...A ploty jsou právě tím, proč o tom nyní píšu. Opustíme-li politickou rovinu úvahy, dostáváme se na rovinu ekologickou... Na ní je PLOT v krajině většinou nesnadným nepřítelem...Nejenom že říká člověku „nýmande, sem nelez nebo běda ti, tady je Neokrakonošovo“, ale říká to i celé přírodě a jejím obyvatelům, kteří ještě hůře než my chápou, že jim nepatří už vůbec nic, ani ten prostor, v kterém by se mohli někam pohybovat, natož v něm žít. Myslíme si, že zvíře necítí jako my, že nepotřebuje prostor, že nepotřebuje pocit svobody? Právě naopak. Myslím, že neustále klesající počty zvířat v krajině nejsou zdaleka jen důsledkem chemizace, myslivectví či ještě horšího pytláctví, nýbrž právě důsledkem stresu zvířat z ne-prostoru, ne-svobody, ne-vlasti.....Duch znesvobodněných zvířat upadá, k rozmnožování ve vyhnanství není nálada, druhy vymírají...
...To díky plotům pomyslným, avšak skutečným - plotům urbanistickým, plotům průmyslově-zemědělským, plotům hlukovým, plotům nejistoty, neklidu a ne-bezpečí...a nakonec i díky těm plotům fyzickým, ať už pevným, zděným či drátěným, nebo těm mobilním, elektřinou sršícím...No jistě, zemědělec potřebuje udržet své stádo na místě, ať jsou to třeba jen tři koně na několik hektarů luk a strání, jenže najednou je zde tolik elektrických zemědělců, že krajinou už procházíte pouze tak úzkým koridorem mezi ohradníky, že to spíše připomíná hraniční ploty za „komunismu“ - běda, jestli zakopneš, zavrávoráš - už jsi na drátě a testuješ zemědělcův kardiostimulátor! Vlastencovo srdce hořce zapláče... Takto neprůchodně zadrátována je krajina často na obrovských plochách, ne jen v krajině zemědělské, ale i v CHKO nebo přírodních rezervacích... Kdo by se v takové krajině divil, že „přírodymilci“ v hubertusech nemají do čeho bouchnout, pročež si do lesa musí dovážet nakoupená zvířata, která si pak vypouštějí před svou nastoupenou popravčí četu? V takové krajině už skomírá chuť žít, život se stává jen přežíváním. Pro zvířata zcela jistě, možná však i pro lidi.
Když jsem před lety projížděl kousky rakouského či švýcarského příhraničí, viděl jsem krajinu vypulírovanou jak v katalogu, a všude ploty, ploty, ploty... Ovšem až na ty neoplotitelné hory, jaké u nás téměř nemáme, takže ani tam zvíře nenajde prostor... Už tehdy jsem si říkal „hrůza, jestli to jednou u nás dopadne taky tak, že člověk bude jen kličkovat jak zajíc ne-vlastní krajinou“... Už je to tady. Skoro. Ještě něco díky kdysi rovnostářské tradici státu zbývá, ale kdo může, snaží se to „dorazit“... Třešničkou na tomto opiovém dortu mamonářů mají být nyní například bývalé vojenské újezdy, které si paradoxně i v občasné bojové vřavě zachovaly k přírodě nejlaskavější prostor...
Někteří chvilkuvlastníci mají latifundie tak obrovské, že je obejmout plotem nezvládnou... Když takhle jdu neoplocenou loukou na Českolipsku, zdáli na mě zuřivě gestikuluje traktorista ze svého stroje.....kdo ví, zda volá „buď vítán, poutníče, zastav se se na kus chleba a číši vody pramenité, koliformních bakterií a dusičnanů prosté, přisedni pod lípu a vyprávěj“, nebo zda řve, pušku při ruce nemaje, „parchante mizernej, táhni odsud, tady je to všechno moje!“... Můžu být rád, že se to nedozvím? Jindy na Kokořínsku hledám cestu na Mšeno - kopce, stráně, údolí, louky - nikde ani jediné zvíře, ale ploty všude a do nedohledna. A nabité. Obcházím je kilometry... a zvířata? Český ráj, Pleskoty, údolí - jeden vlastník ohradník, druhý vlastník drátěný plot, kolem skály, průchod pouze cesta, kde jezdí auta. Větší zvířata už tu, kromě těch ziskunosných uvnitř plotů, nežijí...obrázek z Chráněné krajinné oblasti...
V jiném článku si můžeme suše říci, co na ploty a jiné vlasti zbavující atributy v krajině říká naše, jak to bývá, velice plastická legislativa… a český člověk je umný hnětač k obrazu svému… Proč jsem ale v názvu článku do drátěného při-vlastnění zahrnul i permakulturu? Tak tedy malý, však ne až tak milý, dovětek...
V tomto kraji je nejznámější baštou permakulturistů pravděpodobně okolí Skalky u Doks... Nejprve jsem byl myšlenkou tohoto druhu obratu k přírodě nadšen, avšak návštěva přinesla první pochybnosti... Zajímaví, nekonformní lidé, rozevlátí a s ideály... Leč ty ideály mi i přes svou "přírodnost" náhle začaly připadat opět jaksi sobecké a celek nerespektující... Najednou jsem měl dojem, že jde v podstatě o to klasicky se zmocnit, zprivatizovat, nějaký další kus navíc jakž-takž ne dosud totálně zmanipulované přírody, které je zde už jako šafránu, a zrealizovat si na něm svůj osobní, širší měřítka ne vždy zohledňující sen... A tak se náhle v krajině dříve liduprosté objevili osadníci s glejtem na větší či menší „vlastní vlasti“....a už zas krajinou kličkujeme, já i zvířata... Někteří, pravda, neoplotili, a návštěvníky ne-vlasti-vlastníky dokonce vítají, jedno pozvání jsem dostal... Ale jiní oplotili, za ploty stojí na louce krásná auta, foliáky se lesknou na slunci - návrat k přírodě jako řemen... Avšak když se blížíte ke Skalce od Šediny, zajde vám úsměv úplně - tam bujaří divočináři nakoupili cca kilometr návazných pozemků, a kde kdysi byly, pravda, chemií svítící, pro zvířata však prostupné rodné lány, je nyní souvislý, nekonečně se táhnoucí drátěný plot... Zvířata, odstěhujte se, a ty, vlastenče, zase jen koukej do cizího a upaluj podél plotu odsud... Tady ti nic nepatří, jen snad ta cesta je obecní... nebo ani ta ne?
Budu jistě přesvědčován, jakým nezbytným potřebám a nevyhnutelnostem doby toto všechno slouží, a jak jako nevlastnící, tudíž nestarající se, vidím všechno naivně a zjednodušeně. Možná. Vidím ale, co to dělá hluboko uvnitř myslí lidí, jak daleko je tato mysl od mysli těch, kdo za vlast dříve bez váhání nasazovali životy, ačkoli třeba nevlastnili nic, kdo neanalyzovali, ale cítili celek a to, co je třeba pro jeho rozkvět... Je toto dnešní chvácení, ultraprivatizování, uzurpátorský individualismus, pochybnou zadrátovanou kulturou budoucnosti, nebo krokem zpět, z něhož je třeba vyrazit zase nějak lépe a komplexněji dopředu? Nebojte se, vlasti-vlastníci, nejsem zakuklený stalinista, zapškle plánující násilné znárodnění... To bylo, jak dobře víme, nakonec bohužel jen jinou formou téže sobecké vlastirozkrádačky, kterou dnes u nás za obecného potlesku uskutečnil globální kapitál s rojem domácích přílepkářů.
Nám nemajetným tak zůstává vlast už spíše jen na rovině kulturní... Ale zůstává? Kolik knih „vlastenecké“ literatury po 300, 400 či i mnohem více kč si ročně můžete koupit, kolik CD s hudbou našich velikánů za 300 - 500 kč? Nezbývá vám, než s trapným pocitem kradařit někde na internetu? A co kultura výtvarná? Co taková galerie, honosící se názvem „Národní“? Malíři, jejichž odkaz je v této vlastenecky vypadající instituci uložen, neměli často na chleba, a i přesto některé obrazy rozdávali, či odkázali státu, tedy nám, národu… Jak často vyrazíte s rodinou na tuto pastvu pro oči a duši za cca 150 kč na osobu a expozici? Tak před dvěma roky měla ještě tato galerie trochu sociálních ohledů, pro sociálně slabé byl jeden den v měsíci zdarma… Ale dnes už kdepak, postižení, důchodci, studenti, nezaměstnaní… Pro vás už tento stánek ani v ten jediný den grátis dostupný není… Zaplať, zaplať, zaplať, kdekoliv se chceš dotknout odkazů této země. Samozřejmě, nesnažím se složitou situaci postihnout pár slovy hospodského mudrlanta, nemluvím za „elity“, nýbrž za to, čemu se říká lid, možná lid blbé nálady, abych parafrázoval V. Havla, abych aspoň nastavil směrovku na to, co k této blbé náladě rezignace na vlastní hodnotu a smysl v tomto dnes už spíše ekonomickém, než hlouběji pospolitém celku výrazně přispívá… Jakkoliv je mi jasné, že všechno něco stojí a že to stojí moc, jde myslím spíše o rezignaci, opuštění koncepce podobné vlastenectví jakožto vzájemnosti těch, kdo se narodili hodně blízko sebe, fyzicky i mentálně, než o pouhou finanční, zničujícím systémem zisku potencovanou, nezbytnost …O rezignaci, která může mít dalekosáhlé destruktivní důsledky v mnoha rovinách. Nejenom fyzické, ale možná především té duševní... Ještě, že vlastní duchovní odkaz mnoha velkých lidí této krajiny nelze zprivatizovat... Mám ale dojem, že zvířatům, která se v té pranici oplocujících se vlast-níků nemají kam vrtnout, jejich hudba či knihy příliš nepomohou. A nám už k oprávněnosti vlastenecké přináležitosti možná také ne.
Karel z lesa
Na podobné téma Roman Szpuk - zde: https://www.sumava.eu/blog/2024/04/13/miniatury-znovu-ponejprv/
