To ti byl čert dlužný

ze sbírky povídek Překvápka a banality, vydalo nakladatelství Crowdpress, 2022

Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku,což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.

Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti, stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.

Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.

Zastavil se a upřeně koukal.

„Co koukáš?“ řekla kočka.

„Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?“ zeptal se.

„Ani ne. Když to umíš.“

Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvící kočka ho nemohla rozhodit.

„Slez z toho hrobu,“ řekl přísně. „Sedět na hrobech se nesmí.“

„Proč?“ naklonila hlavu.

„Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.“

„Já tu mám schůzku. S přítelem.“

Už chtěl namítnout, že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v mysliveckém kabátě.

„Konečně,“ řekla kočka.

Kristian Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.

„Pane,“ začal, „ta vaše kočka…“

„Seděla na hrobě...ano, vím,“ otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. „Ale už nesedí, že?“

„Ale seděla.“ Kristián se nechtěl dát odbýt.

„Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený.“ Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.

Kristián ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.

Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech z náhrobku šroubovákem.

Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.

Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.

Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.

Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.

„Nesu ti pokutu,“ sdělila. „Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.“

Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.

O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel… a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.

Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo: „To ti byl čert dlužný.“

O holce, která se styděla za růžové boty

V mém životě je několik otázek, na které už nikdy nedostanu odpověď. Co si šeptaly spolužačky, když jsme před dvaceti lety usínaly na školním výletě, co by se bývalo všechno stalo jinak, kdyby si táta pro mě kdysi nepřišel uprostřed noci, jaké bylo pohlaví dítěte, které se nenarodilo, a tak.

Nevím ani, zda stojím ještě o to, slyšet všechny odpovědi.

Je mi také záhadou, proč můj táta neplakal na pohřbu babičky, své matky.

Viděla jsem chlapy plakat. Ne jednoho a ne malé. Plakali v opilosti, plakali po ženách, plakali nemocí, vzpomínkou, smutkem. Tak proč ne můj táta tenkrát v motolském krematoriu? Snad se chtěl držet kvůli mně a bráchovi, snad všechnu bolest vyplakal předtím nebo potom, ale v obřadní síni měl jen velmi smutné hnědé oči.

Zato já - pamatuji se dodnes na své třináctileté slzy… Tekly mi po nohou až na podpatek střevíčků - růžových se zelenými růžičkami. Růžové boty do krematoria, ale byly to mé nejslušnější - a máma dbala na to, abych mezi lidmi vypadala spořádaně.

Ani šaty jsem neměla černé, dokonce ani tmavé. Máma nedovolila, nekompromisně mi vzala sukni a halenku, které jsem si vyndala ze skříně: „K trápení nemusíš mít vždycky černé šaty!“

A tak jsem na pohřeb své babičky šla ve světlemodrých šatech, které mi táta přivezl z Vídně. Bratrovi byla přidělena světle žlutá košile a hnědé kalhoty. Jenže bratr byl ve svých jedenácti letech ještě malý, nerozumný kluk. Z mého pohledu rozhodně, já už byla slečna a chtěla jsem vypadat přiměřeně situaci.

Ne, s bratrem jsme mezi ostatní smuteční hosty rozhodně nezapadli. Na černé louce dva barevné květy…

Když vzpomínám na ten dlouhý den na konci léta, vybavuje se mi ještě jeden zážitek. Stařičká blatenská teta – pronásleduje mě na každém kroku, ruce roztažené jako černá křídla. Děsí mě k smrti, nemá už to v hlavě v pořádku. Bojím se, stydím, tetička pořád za mnou a volá: „Chuďátko moje, ubožáčku můj…“ Za stařičkou tetou - černou slepicí – utíká její syn jako černý havran.

Nebyli jsme samozřejmě jediný pohřeb, prostor před krematoriem byl plný tichých lidí. A v tom tichu naše skupinka s krákorající tetičkou. Všichni se pohoršeně ohlíželi.

Odloudala jsem se za roh. Konečně byl klid. Nikdo neviděl moje růžové boty. Uvědomila jsem si, že ani babička už je neuvidí. Bylo mi do pláče, ale plakat jsem nechtěla, slíbila jsem si, že budu statečná. Chtěla jsem si otřít obličej rosou, ale tráva už od rána oschla. Naslinila jsem si prst a otírala si oči. Zapomněla jsem ale, že jsem se ráno na ten velký den namalovala. Musela jsem vypadat jak indián.

V té chvíli jsem uslyšela svoje jméno: „Zorničko, Zorničko, už jdeme!“ Zpoza rohu se vynořila teta, v patách za ní bratr. Když mě uviděl, vytřeštil oči a raději se ztratil.

Teta se ke mně sklonila: „Zorničko?!“ Rozhlédla se a vyndala z kabelky voňavý osvěžující ubrousek.

„Na, tady máš, ať máma nenadává, utři si ty oči… No, tak vidíš, jde ti to, už je to dobrý, pojď.“

Špinavě modrý ubrousek hodila do odpadkového koše.

Měli jsme co dělat, abychom dohonily ostatní. Máma po mně jen přísně švihla očima, ale neřekla nic. V krematoriu nás jako nejbližší příbuzné posadili do první řady. Sedla jsem si vedle táty, brácha vedle mámy.

Květiny před rakví omamně a těžce voněly, za chvíli jsem pro slzy místo květů viděla jen něco jako bílé rozmazané mřížky… Babiččiny záclony z bílé bavlněné příze.

Z toho pohřbu samozřejmě existují fotky. Jsem na nich já v první řadě, ubrečená, jsou dokonce

vidět i růžičky na mých botách. Ale žádná fotka nezachytila tu slzu, která mi běžela po noze a vpila se do semišového podpatku.

A žádná fotka mi neodpoví na to, proč táta tehdy nebrečel. Neřekne mi to ani sám. Už nikdy.,