Vodárenská věž Letná 18:00
Autorské čtení originálního spisovatele v Sousedské knihovně druhého topiče ve třetím patře Vodárenské věže Letná, spojené s poutavým vyprávěním, debatou s publikem a případnou autogramiádou.
"...To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp."
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Vstupné: zdarma
(věnováno Vimperku)
Fontána dnes mlčí. Sedím na lavičce a pozoruju setkání dvou pejskařek. Tělnatá Romka brzdí svého psa, vodítko je natažené k prasknutí, Romce poskakují ňadra. Také druhá žena v bílých krátkých legínách zápolí se svým psem, navíc na ruce drží chlapečka. Zastavují v bezpečné vzdálenosti od sebe a něco na sebe volají, asi: „Je to holka? Nebo kluk?“ Pak dojdou až k sobě. Psi se očuchávají, ale nenacházejí v sobě zalíbení. Divoce na sebe dorážejí.
Proč dnes fontána nestříká? Proč tu jako včera nepobíhají tři cikáňata a neodpočívá tu jiná maminka, neodložila na lavičku tři těžké tašky a neuvázala k lavičce malé štěňátko, které ta cikáňata hladila? Místo nich mě míjí mladý muž a hlásí komusi do telefonu: „…že do toho nemůže naložit třicet bejků, že by mu upadlo kolo a tak to teď někde v Plzni spravují.“
Na úterní večerní bohoslužbě je skoro plno. Mši slouží polský kněz Jarek Zawadzki, který odešel z vimperské farnosti před dlouhými osmnácti roky. Zestárnul, je až asketicky vyzáblý, možná trochu věkem zpřísněl, ale při kázání opět poznávám jeho sílu. Vzpomíná na seminář, kdy se octl s profesory a kněžími v kterémsi městě. V jedné uličce postávaly ženy. „No, víte jaké,“ upřesňuje opatrně Jarek. „Vybíraly si chlapy. Jeden kněz na ně ukázal a řekl: Vidíte je? Ony nás předejdou do Božího království. Nevím, jak se to stane, ale Ježíš to tak řekl. U Boha je všechno možné.“ Tím kázání končí a já jen přemýšlím, proč mi zase tečou slzy. To není tím, co Jarek říká, ale tím, jak to říká. Jeho osoba vyzařuje pokoj, který zasahuje i moji duši.
Pro svaté přijímání si jdu bos, ne snad z úcty k podlaze posvátného prostoru, ale protože mi smrdí boty. Šel jsem v sandálech na houby, a co chvíli jsem se po těch lijácích někde propadl do bahna a mokřadů. Hrozně to páchne.
***
Sedím opět u kašny. Na obloze se vybarvují červánky. Nikam nespěchám, tam, kde nyní přebývám, nejsem doma. Naproti na lavičce posedávají nějací puberťáci. Upíjejí energetické nápoje a kouří. Kolem nich dovádí i překrásná dívka s divokým blonďatým culíkem. Snaží se klukům sáhnout na koule. Když se jí to nepodaří, nakopne jednoho z nich alespoň do zadku. A druhému si sedne na koleno. Za chvíli kluci odcházejí k Vietnamcům pro další plechovky energeťáků. Otevřou je a jen tak je vylévají do hlíny za lavičku. Pak odcházejí pro další nápoje a znovu je vylévají. Nakonec po prázdných plechovkách dupou, kopou si s nimi. Pro chvíli přichází ke kašně taťka s malou holčičkou. Šlapou po prvních kaštanech, aby je vyloupli ze skořápek. Holčička klečí na okraji kašny a natahuje ručku, snaží se vylovit kaštan plovoucí na hladině vody. Zapaluju si další mentolku a přemítám nad slovy Jarka Zawadzkého. Jakou to Ježíš do svého království zve společnost. Blahoslavené chudé duchem, řecky ptóchos, žebráky, blázny, vyvrhely. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království. A celníci a nevěstky nás tam předejdou také. Bezďáci, uprchlíci, mrzáci, žvatlavé děti, kolaboranti a děvky. A jestli se tam náhodou octnu i já, bude mi s nimi dobře, protože budu mezi svými.
Druhý den dopoledne obchází kašnu Rom v uniformě asistenta prevence kriminality. Fotí okolí laviček. „Nebojte se, nefotím vás, fotím jenom bordel. To musím předložit, aby to přišli uklidit,“ uklidňuje mě. Po chvíli jej střídají dva utahaní uklízeči, další břichatý Rom a silná kulhající žena s těžkými prsy. Táhnou za sebou modré igelitové pytle, ve kterých chrastí plechovky. Žena kleštěmi ne a ne zvednout vajgl. „Aby to šlak trefil!“ Pak se prohýbá v kříži a shazuje batoh, ve kterém má svačinu a pití. „Musím to chvilku sundat dole, bolí mě ramena. Fuj!“ Oba usedají, muž neřekne ani slovo, žena si zapaluje cigaretu. „Koše tady mají a házej to po zemi.“ Pak jí zvoní telefon. Má jako já ještě starý tlačítkový. „Jsme v parku,“ hlásí komusi, asi šéfovi. „Už je to vysbírané. Jdem na oběd. Já vím kde je Rožmberská, jáj, Bože. Uklidíme to a jdem do prdele.“
Odpoledne mě u kašny navštěvuje Ríša. Akorát dokuřuju mentolku. Blíží se k nám dvě ženy, jedna vysoká, statná, pevné postavy ve světlé krátké sukni, druhá v letních šatech. Vytahují z květináčů už opršalé macešky. Pomáháme jim s Ríšou odnést k autu těžké květináče plné mokré hlíny. „Vydržely tu dlouho. Od velikonoc,“ hlásí nám ta statná. Vracíme se ke kašně, máme kalhoty postříkané vodou, jak to kapalo z květináčů. Ale slova díků obou žen nás zahřejí u srdce. Vedle běhají po trávě dvě holčičky, ta malá, snad ani dva roky nemá, popoběhne vždy jen pár kroků a upadne na bříško. Ani nápad že by plakala. Větší, tak čtyřletá, se nad ní rozkročí a zvedne ji. A malá vše zopakuje: Běží, capká a bác, zase je na bříšku. Jako by ji to padání bavilo. Dochází k ní mladá maminka a nese ji k chodníku, kde nechala kočárek. Chodník je plný dětských kreseb barevnými křídami. „Má oči po vás,“ prohodí Ríša k mamince.
Celovečerní dokumentární film o dvou významných rodácích z Vysočiny,
básníku Otokaru Březinovi a prof. Vincenci Lesném.
Do déle zmlklých kostelů v okolí Mšena u Mělníka se vrací život. Když to vyjde, snažím se ho podpořit svou účastí. Po nedávném putování do Kadlína jsem byl, pro mě překvapivě, vyzván: „Pane Bartoň, nezazvonil byste?“ Hrklo ve mně radostí, neb jakkoliv jsem to nikdy nedělal, osobní setkání s jakýmkoliv zvonem je pro mě velkou vzácností, s níž mám již nejednu zkušenost. Do prastaré dřevěné zvonice vedou úzké, ošlapané, červotoči prozkoumané schůdky. Ach ten zvon, kolik staletí tu visí jako svědek chvátajících časů? Jako by byl živý a stále tiše čekal, kdy bude moci vydat svůj hlas. Úžasný výtvor lidí dávno minulých je nese stále v sobě, jako by ke mně mluvil, ač jsem ho ještě nerozhoupal. Už se snažím. Jistě, nemám ten potřebný grif zkušenosti, ale přece jen zvon svůj hlas vydá, aby se rozletěl krajem zdejší náhorní roviny, krajem širého oceánu oblaků.
Po nějakém týdnu tatáž možnost ve Skalsku. Šplháme s místní, starající se paní magistrou a panem Zábojem, tentokrát na mohutnou věž, čnící nad krajem. Počátek dubových schodů již krásně voní novotou, ale čím výše ve věži, tím více jsou zatím, než časem a penězi dojde na jejich výměnu, zaprášené žebříkovité schody zvetšelé a prožrané. Každý krok zavání stále větší nejistotou a modlitba se nyní opravdu hodí. I přes riziko vrzající stolice paní magistra, která na rozdíl ode mě grif má, rozhodnými výskoky na laně mohutný zvon rozhoupá, až jeho srdce tluče do obou stran. Poté ho přebírám a ona rozhoupá ještě jeden menší. Nad kraj tak stoupá část akordu, souzvuk. Jaký pocit v nás vyvolá? Jaký v těch, kdo ho v krajině uslyší?
Ve Skalsku byly zvony původně tři, je ale spíše s podivem, že dva zůstaly – zrekvírován válečnou bestií byl „jen“ jeden. Co může být výmluvnějšího, než když člověk zvon, který šíří tu nejhlubší harmonii srdce a je niternou spojnicí s hudbou Ducha, přetaví na smrtící, ničící děla a nábojnice? Za protektorátu bylo z českých a moravských kostelů odvezeno a roztaveno neuvěřitelných 9801 zvonů. O „Božích mlýnech“ víme, že jejich čas je jiný, než náš, pro nás melou pomalu. Ale jistě a překvapivě. Množí se skupiny lidí, kteří tuto ztrátu nepřenesou přes srdce a pouští se do činností, jejichž cílem je navrátit ztraceným zvonům život a kostelům jejich hlas. Krásným příkladem toho je skupina lidí kolem zvonu 9801, která dala odlít tento zvon symbolicky za všechny ty ztracené, a který již pravidelně zvoní za mír na pražské náplavce /pod heslem Zvon 9801 možno vyhledat na internetu/.
Další takovou aktivitou je činnost jisté diecéze v Německu, kde zjistili, že na věžích jejich kostelů visí až stovky zvonů, ukradených za války z Čech a Moravy. Snahou průběžnou a úspěšnou je navracet tyto zvony tam, odkud byly před mnoha desítkami let vzaty. Jak lépe přispět k usmíření lidí, v jejichž nitrech i přes případné pokusy o odpuštění doutná křivda? Je až dojemné, jak návraty těchto zvonů citově zasahují i místní lidi, kteří vůbec do kostela nechodí, ale třeba v dětství slýchali jejich hlas.
Strana 1 z 29
