Na soutoku řek
Kroky dál nevedou, čas vypršel,
země meziříčí v jednom bodě,
kotevní lano nepoutá lodě,
na cestě, kterou každý v dál vyšel.
Čas se zužuje, břeh rychle mizí,
na hraně života propastné nic,
ty sám, Bože, přicházíš, co chtít víc,
v Kristu jsi se nestal pouhou vizí.
Kroky dál končí, čas stopy smývá,
kde smysl zdá se, bez tebe není,
bez tebe, Pane, úsvite noci,
světlo v tmách, pro nás, bludiček v moci,
stále jen časno ve věčno vplývá,
v bodu soutoku náhled se mění.
Síla živlů
Přichází s bouří soumraku, život i smrt,
líbezné zahrady třeste se, vichr rýč,
co pevné víří, točí se na vlnách míč,
anděl smrti v tanci se zmarem nese rmut.
Proč bolest, smrt a zmar, zahrady tajemné,
za vrátky obrostlých břečťanem v mlčení,
vzdálené hřmění bouří, temné tušení,
sloupoví mračnové, pletivo přejemné.
Neznámou cestou dál k prameni poznání,
mocná skrytá síla všechno zas promění,
člověk temnotu s jasem často zamění,
sbor cvrčků s červánky tesknotu zahání,
ta moc ve všem ukrytá kámen rozlomí,
jen ten, jen Který je, nicotu odlomí.
Nigerijští křesťané
Z temného oceánu zla
vystupuje hostie Ježíšovy přítomnosti.
Z černé pláně mračen se vynořuje úplněk Měsíce,
z noci kotouč východu Slunce.
Počkali si, až bude před sklizní.
Počkali si na noc.
Potom hoří vše, úroda a domy.
Křesťané jsou otepi slámy, hodné plamenů.
Střely zasahují děti, muže i ženy.
Střílejí i děti ve spánku,
za pokřiku Allahu akbar.
Záchrana jen v útěku třeba s kulkou v těle,
kdo má to štěstí.
Dobytek útočících šlape po polích, spásá vše.
Tak útočí islámští pastevci Fulbové –
moderní zbraně proti neozbrojeným.
A mračna dále letí,
stébla trav se chvějí ve větru.
A den střídá noc,
noc den v netečnosti mocných.
Opět kus půdy vyrván vlastníkům
vyznávajícím znamení kříže,
opět kus půdy vyrván z okruhu tohoto znamení.
A čelisti rudé hlíny hrobů pohlcují další sousta.
Často zde vzduch prokmitáván rýči a lopatami
a spršky rudé země padají zpět
na zakrvácená mrtvá těla v bílých rubáších.
Kdy už hrobů, smrti dost?
Kdy už přijdeš, Pane, jako vzácný host?