Domů

Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.

obě fotky: foto ZGL

Román Oko žraloka, který bude uveden 13. prosince v 19 hodin v pražské Literární kavárně Řetězová, vypráví příběh českého levičáka Mirka Klecana, idealisty, člena mezinárodních brigád ve Španělsku, odbojáře za druhé světové války a spolupracovníka dvou totalitních režimů. Jako interbrigadista se ve Španělsku setkává s fotografem Robertem Capou, jehož fotografie padajícího milicionáře sehraje svou roli i v poválečném životě hlavního hrdiny. Ofenzivu u Brunete stráví v přítomnosti Capovy přítelkyně Gerdy Taro, je i svědkem její smrti. V odboji za druhé světové války se stane spolupracovníkem české komunistické ikony Julia Fučíka, který ho ve své pověstné Reportáži, psané na oprátce zpodobní jako zrádce. Hlavní hrdina ale na rozdíl od Fučíka válku přežije. A dál prožívá svůj příběh ideálů a cynismu, lásky a nenávisti, přátelství a zrady, odhodlání a strachu o život, který jako stařec vypráví po převratu v roce 1989 mladému studentovi...

Dveře cel se na Pankráci otevírají rázně a hlučně. Železný kolík, který je zajišťuje zvenčí, narazí na oplechování, zámek zarachotí a ve vchodu se objeví postava v uniformě. Když se tedy dveře toho dne rozletí, vězeň vyskočí a vykřikne své číslo. Až dosud by na tom nebylo nic divného. Dozorce, který vstoupí do cely, se ale tváří zvláštně. Má napjatý výraz – vězňovi se zdá, že dokonce pobledl. Je to Kolínský, Čech, který se dal k nacistům. Teď ale vztahuje ruku před sebe, jako by chtěl vězně umlčet. Ten na něj nechápavě zírá. Proč vlastně dozorce vešel dovnitř? Proč nezůstal venku a nevyvolal si ho? Takže z toho nebude výslech? Ani šťára? Prkna na podlaze, obílená zeď, zamřížované okénko, to všechno dostalo jiný význam. Vězeň ucítí lehký závan tabáku z dozorcovy uniformy a lačně tu vůni vstřebá. V každém případě, ten čas, který ve vězení uplývá tak pomalu, se rozběhl.

Dozorce si rychle rozepne šedozelenou uniformu a sáhne si kamsi pod blůzu. Vytáhne jakési papírky.

„Schovej to tady a nikomu ani muk,“ poručí tou svou bezchybnou češtinou. Trochu proti své vůli v ní vězeň cítí něco blízkého, důvěrně známého. Tentokrát si to nemusí vymlouvat. V dozorcově hlase je nejistota a… prosba?

To já bych měl přece prosit, napadne ještě vězně, když bere z dozorcovy ruky papírky.

Dozorce se otočí a doslova vyběhne z cely – dveře za ním s prásknutím zapadnou do rámu. Rána ještě nedozní, když vězňovo vycvičené ucho zaslechne nečekaný hluk. Ve vězeňském tichu mají všechny zvuky své místo, protože se většinou pravidelně opakují. Teď je slyšet dupání rychle kráčejících bot a vykřikované povely, které obvyklému provozu neodpovídají. Vězeň uslyší, že nedaleko od jeho cely se kdosi hlásí – a kupodivu zaslechne i jméno.

Kolínský?

Takže razie probíhá mezi dozorci?

Vězeň vsune papírky do skrýše pod uvolněným prknem, která přechovává dva cigaretové nedopalky, utržené škrtátko z krabičky sirek a tři zápalky. Vrátí prkno zpátky a ucítí zápach, který vydává ošlapané borovicové dřevo, mnohokrát narychlo myté vězni, když jim do cely strčí kbelík a hadr. Nadechne se vůně stěn, kterou by vlastně už neměl cítit. Jenže smysly se mu ve vězení zbystřily – lačně se chytají nejmenšího náznaku smyslového vjemu. Dozorcova návštěva navíc všechno obrátila naruby, takže vězeň teď vnímá svou celu málem tak, jako když do ní prvně vstoupil.

Rozhlíží se, uklidňuje se. Všechno je jako obvykle. Řev zvenčí nabývá pravidelnosti; je slyšet důrazným hlasem kladené otázky a tišší odpovědi. Vězeň si vyhodnotí, že Němci jen tak zkoušejí pouštět hrůzu na personál. Jinak by šli najisto a řvaním by se nezdržovali. Kolínský je vlastně taky Němec, napadne ho ještě.

Tím se vrací k čemusi, co se přece jen změnilo. I když cela vypadá jako každý den, něco je jinak. Tam dole, pod uvolněným prknem, něco přibylo.

Vězeň si rychle klekne a papírky znovu vytáhne. Vkleče zaváhá, zatímco hladí papír mezi prsty. Zaposlouchá se, dokud se neujistí, že hluk na chodbě se vzdaluje. Pak začne číst.

Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.

Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.

Rozjíždíme obchod se vzděláním, nerušit!

Tento trend se pochopitelně nevyhnul ani České republice, kde byl v roce 1998 ještě navíc podpořen přijetím nového vysokoškolského zákona č. 111/1998 Sb., který umožnil zakládání soukromých vysokých škol. Poptávka po studiu byla velká a stávající veřejné vysoké školy ji nebyly schopné uspokojit. Jenže při tvorbě zákona, na který se spěchalo, se zároveň na leccos (možná záměrně) zapomnělo. Třeba na to, že bude-li umožněn vznik soukromých VŠ nejen jako neziskových organizací, ale i jako obchodních společností, jejichž jediným zájmem je vytváření (a bohužel i vyvádění) zisku, zaděláme si na obrovský problém. Inu, zadělali jsme si… V českém vysokém školství se začalo divoce podnikat, kšeftovat s diplomy, tituly a nostrifikacemi (rozhodnutí o platnosti zahraničního vysvědčení – pozn. red.), vytvářet systém tzv. létajících profesorů (virtuálně je zaměstnávat), produkovat turbostudenty, kteří absolvovali v neúměrně krátkém čase, zavírat oči před plagiátorstvím – až jsme je jednoho dne otevřeli a měli tu kauzu plzeňských práv. „Jestli k něčemu přispěla, tak především k tomu, že pomohla spoustu podstatných věcí odkrýt, což by mohl (ale bohužel nemusel) být první krok ke změně. Ukázala na nešvary našeho školství, ale současně ukázala, jak se vytvářejí klientelistické vazby, které dokázaly propojit politiku, policejní i justiční orgány, organizovaný zločin, vysoké školství i vědecký ústav. A to vše hierarchicky od nejvyšších postů až po ‚pěšáky‘. A tato síť vstupuje do rozhodování či arbitráží týkajících se miliardových majetků, je schopná ovlivnit privatizační projekty a další rozhodování v podnicích vlastněných státem či se státní účastí. A zároveň poskytuje ‚imunizaci‘ všem aktérům, nic se nevyšetří a vlastně ani nevyšetřuje. Tohle byl základní problém, o kterém jak doufám, ještě někdy podrobně napíšu,“ slíbila před sedmi lety v rozhovoru, který jsem s ní vedla (Tvar 9/2011) tehdejší předsedkyně Akreditační komise (dále jen AK) Vladimíra Dvořáková. Svůj slib dodržela. Knížka, kterou se svým kolegou z AK napsala, je jak shrnutím praktik, jimž výše zmíněný zákon otevřel do vysokého školství cestu, tak i velmi výbušným materiálem. A to i přesto, že autoři na nikoho neukazují prstem. Ono stačí zasadit vše do souvislostí a nastínit, jak systém funguje a jaké důsledky z něj vyplývají pro celou společnost.

Začátkem ledna 2019 vyjde v nakladatelství dybbuk výbor z díla básníka, prozaika i operního libretisty Zdeňka Barborky (1938-1994). Tato publikace chce představit a připomenout především jeho dílo básnické a prozaické. Oddíl básní zahrnuje texty, které vznikaly zejména v průběhu 60. let. Prozaické dílo, datované od poloviny 70. let do konce 80. let se skládá z několika povídek a novel. Barborkou jsou tyto texty zahrnuty do volného cyklu prozaických „studií“. Zatímco v poezii se ukazuje postupný přechod od lyriky k experimentu, v prózách autor neexperimentuje ani tak s formou jako spíš s blízkostí poetických prostředků, s citacemi a s narážkami na řadu literárních i hudebních děl. Kniha vychází v roce autorových nedožitých 80. narozenin, jejím editorem je Michal Jareš, doslov napsal Robert Janda.

II.

Je čas radosti

Kdy všechno se rodí znovu

Oči

Vězněné tváří popálenou

Všemi plameny strachu

Nepřestávají hledat skulinu ve zdi kterou je obehnaná

Tato zahrada jásotu

Mé vězněné oči

Plné úzkosti

Je čas trávy a slunce

Z hloubky kořenů a hrobů

Vyvěrá pramen

Nepolapitelný

Mé neúnavné oči

Je to někde docela blízko

Je čas radosti

Mé vězněné oči

Jste plné stesku

(DESET BÁSNÍ PRO V. V. M)

JEDU KUPOVAT KAFKU

Když jsem obešel všechna knihkupectví ve městě

A když mi všude řekli bohužel a ještě včera a ještě před chvílí

Pochopil jsem že jediný způsob jak získat tu knihu je cesta

do Zapadákova

Tak dobrá jede se je to jen nějakých 25 km

A v těch dnech jsem měl dost času

A také jsem měl města plné zuby

Tak dobrá jede se a už si běžím koupit jízdenku

Přestupuji mám skoro hodinu času než pojede lokálka

Zapadákov–Expres

Sedím na malém nádraží v malé hospodě

Piju pivo se strejcem podobným Jaroslavu Vojtovi

Má zafačovanou ruku prý otrava krve náš doktor je vůl a zaslouží

nakopat

A já si říkám to je fantastický teď mě třeba někdo hledá doma

Nebo v kavárně ale musí počkat ať je to kdokoli

Já jsem tady a dozvídám se veledůležité věci

Ale co naplat za chvíli to jede platit nashledanou a brzy se uzdravte

Uvnitř té motorové rachotiny se topí ve velkých kamnech

A lidé se sesedají kolem nich a dýzlák nepřehluší

Hučení v komíně vida civilizace a prastaré mysterium ohně

Za okny fičí prosincový nečas někdo mi klepe na rameno

Proboha snad ne nějaký známý ale ne někdo si připaluje partyzánku