Příchovice 2022 dle Prochora
Těšil jsem se na hory. Mám dobré boty po Danovi, šlápnu si do sněhu. Vždyť pamatuju začátek Adventu se závějemi okolo silnice, ze kterých někteří členové Skupiny XXVI padali. Letos na začátek Adventu, kdy se skupina pravidelně schází, nic. Ani sníh, ani skupina.
Na příchovické faře ctím pokyny, přezouvám se a stydím se za bláto, které přináším. Týmačky a týmáci obměnění, opět vlídní. Jirka, duchovní šéf, stejný, stále mladý. Do večeře daleko, dělám si čaj, housku, sýr. Přichází Tereza, hladová jako obvykle. Dělíme se, vyčkáváme, Tereza vypráví o své knížce.
Z Prahy Lída, Kája a Petr, z Teplic Svatka. A vyprávějí, kdo asi nepřijede. Taky jsme zůstali takhle sami v šesti. Plus Jirka, poněkud chorý, plus týmáci v počtu 5. Bohuslužba v kapli na faře. První můj zážitek. Atmosféra. Vstoupil jsem do jiného světa. Symbol, že bačkory se nechávají před dveřmi, vstupuje se v ponožkách. Která že víra má toto předepsáno? Při přijímání všímám si, že kněz namáčí hostii v kalichu s vínem. Tedy přijímání pod obojí? Ekumenický krok? Při odchodu, opakuje se mi věta z liturgie: „Je to důstojné a spravedlivé.“ Kéž by to platilo pro náš svět vezdejší.
U večeře se týmáci předvedli. Kdyby to nabylo na faře, použil bych krásné české slovo „žranice“. Studenou mísu vytvoří si každý sám z velkého množství talířů a misek. I já si přidávám a přidávám. Myjeme nádobí, to je obřad, při kterém se lidi nejlíp seznámí a povědí si potřebné novinky. Pak hoří oheň v kamnech, je příjemno, jak může jen u starodávných kamen, kde se topí vlastnoručně nasekaným dřevem, být. Návrat do mé Libáňské historie.
VÁNOČNÍ ÚSMĚV
