Domů

Dne 15. srpna oslavil významné životní jubileum recitátor, divadelník a moderátor Mirek Kovářík. Na těchto stránkách ho snad ani netřeba představovat - mnozí z nás, kteří tu publikujeme, jsme prošli "jeho rukama" především v pořadech Zeleného peří (vzniklo v roce 1976, má na svém kontě stovky repríz a existuje dodnes jako pravidelný klubový měsíčník v Malostranské besedě). Jeho neúnavná snaha hledat a objevovat nové mladé básníky a básnířky, je obdivuhodná - vydržela mu plných 43 let (ano, tak dlouho je už ZP s námi), stejně jako je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí nedovoluje, aby z literárních pódií zmizela taková jména jako Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Jiří Orten, Jiří Karásek ze Lvovic, Václav Hrabě, Josef Kainar, Ivan Diviš a další. Co už se ví méně, je, že Mirek kdysi v mládí psal také poezii, ale teprve před pěti lety se odhodlal ji zveřejnit pod pseudonymem Jiří Kott a názvem Ovoce noční (Adolescent, 2014). Snad si z ní můžeme dopřát alespoň tři ukázky... Ale ještě předtím: Blahopřejeme, Mirku!

(foto Mike Perry)

Báseň plná čekání

Na břehu moře tyrrhenského v podloubí olivových spánků

potkal jsem jinocha Vystoupil náhle z vln

od strany zájitřní a za červánků

hořelo jeho tělo jak naplněný člun

Pomalu blížil se a měsíc z nebe smekal

Antické jitro - luk! - se napínalo v chtění

Konečně tedy on Já celý život čekal

vyprahlý pramen toto naplnění

Konečně tedy on a do chladivé mlhy

v podloubí oliv vkládá zbledlý svit

Mé rty žhnou jako troud a slzením tak zvlhly

Vznět žároviště touhy přejí uhasit

Rozpalčen poltí se jak přechýlený sloup

Jak žezlo antiky které se trpce shlíží

v lasturách přílivu a propadá se hloub

Konečně tedy on se nekonečně blíží

Co jsem mu říci měl když ústa krásou sťatá

vzpouzela verši který ve mně zbyl

Od břehu Tyrrhenu z podloubí oliv chvátá

dvojitá samota

                                 Bohové! Já ho políbil

 (Praha, 1953)

(K. J. Benešovi)

Je pod mrakem

o Hněvín skoro nezavadíš

Kdo by tam taky lez

kromě svatebčanů a toho chlápka

co má na starosti hvězdy

A kromě tebe

Ty si chceš nahoře zameditovat

mně by stačilo muchlovat se doma

se spořícím účtem a životní pojistkou

- taková neosobní trojčička

A tvuj kluk?

Ten je šťastnej

když se mu podaří roztlouct vajíčko

o psí hlavu

a nebejt při tom pokousanej

Jenže

tohle je sever země kámo

tady si nevybereš

Profrčíš jím snadno a rychle

mezi dvěma geologickejma obdobíma

jako kdyby to byl ňákej Rodelbahn -

Já sem perm

řekne vyhublej perm

a postaví se do cesty nový periodě

Já sem trias

řekne opulentní trias

a oba se do sebe zaklesnou

a držej se navzájem v šachu

Žádnej z nich nemá navrch

dokud si je nenajde reflektor

pásovýho dopravníku

Začnou nekoordinovaně mávat

vykloubenejma rukama

Špína za nehty stará miliony let

odletuje po tisíciletích

Je slyšet

jak obsluze pleskne o kanady

- ale naloží jen jednoho

Jen trias se s hrkotem pohne z místa

zatímco ten druhej

kostru rozpadlou pod tíhou konce

prvohor

vysype se do míst

kde se jako neuralgická rýha

budou jednou chvět tyhle koleje

Profrčíš po nich

po tý zastaralý kdysi futuristický

trati

a taky budeš rozechvělej

Rozechvělej z toho

jak nádr za nádrem je zbavovanej

svý funkce

a jak za bílýho dne mizí

v bezzubý tlamě uhelnýho jesetera

Profrčíš středem tý tlamy

požírán definitivně a bez milosti

Napravo limity

- Horní Jiřetín v karbonovým oparu

tubu sedativ pořád při sobě

jinak by to nedal

Nalevo alej bledejch sakur

zalitá světlem z hornickýho kahanu

- svatej Prokop ho zavěsil do míst

kde dřív bylo slunce

Větší samotu než samotu v době sociálních sítí jsem nepoznala... Snad jen v jistém partnerském vztahu, kde se jeden nezajímal tak dlouho o toho druhého, až ten druhý, tedy já, z toho svazku vystoupil. Jeden můj učitel říkával, že mít o něco nebo o někoho zájem, je klíčové pro život. Probudit v někom zájem o něco, je největší dar, který může člověk přinést člověku. Když nemá člověk o nic zájem, ztrácí chuť žít. Syna nedávno vyhodili z jedné fejsbukové skupiny za to, že se příliš zajímal o pocity spolužáků. Chtěl s nimi sdílet, chtěl jim poradit, chtěl je rozveselit, chtěl udělat cokoliv, aby v tom takzvaně "nebyli sami". Nechápali ho, obtěžovalo je to, vyhodili ho. Komunikace na fejsbuku zdá se, vylučuje snahu bavit se o něčem hlubším. Syn je možná citlivá duše. Zdá se, že být citlivý, se nevyplácí. Byl z toho smutný, přesto své fejsbukové přátelé omlouval. Jsou mu pořád dražší než já, která si byla ochotna sednout a povídat si s ním o tom.

Když píši tyto řádky, jsem sama. Je to samota, která mi přináší uspokojení. Psaním si totiž povídám, vedu se sebou dialog, něčeho se dobírám, na něco přicházím, vyjevuje se mi skryté, třídím, formulováním odhaluji své pocity zasunuté do psyché jako do mořského dna. V reálném životě mi schází hlubší konverzace. Mám potřebu zůstat u jednoho tématu. Neskákat z jednoho tématu na druhé. Ne každý má vždy trpělivost a ochotu naslouchat. Schází mi hlubší rozprava o čemkoliv. Na západě stoupá hlad po poezii. Čím dál tím víc mladých lidí vyhledává poezii starých mistrů. Ano. Nemusím sice hned rozumět, co mi tím chtěl básník říct, ale můžu cítit hloubku. Poezie není omezená časem, ta dobrá k vám mluví po staletí. Nepíše o hloubce, je sama hloubka.

Betlémblues

Pro ty figurky ovcí, vlka,

velblouda, které jsem obtáčel

v prstech jako malý, pro ty krávy

dosud na řetězech či nosnice v klecích

menších, než mohou roztáhnout

křídla, nesklízím letos betlém

ani po třech… zmrzlých.

* * *

Nemohu domů… od stromů

padlých kvůli zpevnění

břehu, od oltářů

pařezů, nad nimiž tuhnu

v studu, zrcadel zpětných,

soudných, počítám

léta…

Modřín

Tak počli jsme manželství, měsíc

první a čtvrtý těhotenství, rozepsal jsem

před čtyřiceti lety… Tak počnete

manželství, měsíc první a osmý

těhotenství. A my, jen my

půjdem za svědky? Vždyť čím

tu můžem snad svědčit než společným

díváním… z kuchyně… na modřín.

(červen 2019)

Polonina Svidovec, zakarpatské schachten

…přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.

Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na hruď. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.

V seníku

po nás zůstaly

plátky čajové růže.

     Přístřešek na polonině Braivka

Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.

Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.