Je to neuvěřitelné a jistě nejen pro mě je to jeden z velmi smutných dnů. Ještě v pondělí jsme si volali a Milan zdůrazňoval, že se na essay o surrealismu těší a kladl mi na srdce, abych držel termíny, protože jsem manťák. Chci zde jen napsat o přátelství, které přervalo to, co jsem od přátel již několikrát zažil. Proto jsem považoval za vhodné obvolat několik kamarádů, kteří mají podobné tendence, a bez zbytečných úvodů jim předem vynadat, říct jim, to se nesluší, že si tím zkazí život.
Milana jsem poznal jako brněnského básníka a sblížili jsme se, když pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora Tvaru. Když jsem se ho ptal, jak někdo může odejít z Brna do Prahy, řekl, že Praha ho zklidnila. I když již nepil alko, ocituji jeho báseň v mnoha ohledech přesnou: „Důležitá nejsou slova, ale giny.“ To, co však přednesl – naprosto geniální básně – na hororovém vánočním večírku časopisu Tvar, mě přimělo, abych před ním poklekl. Trochu se ošíval, ale když jsem přiznal, že v mých očích strčil do kapsy Lovecrafta, pochopil mou vášeň a s lehkou ironií na rtech se usmál.
Milan Ohnisko pro mě není jen básník a kamarád, je to člověk, který mi ukázal směr. Když četl moje blábolení o tom, že chci být rónin, samuraj bez pána, pochopil, a ukázal mi, jak se člověk může živit redakční prací, korekturami, překlady, editorskou prací na knihách, aniž by někde hákoval – jinými slovy a přesně řečeno, když jsem se potácel, on mě zachytil – on je pro mne kormidelník záchranného člunu, nepřeháním.
Všechno je pro mne o to děsivější, osobně a sobecky, když si ještě přečtu jeho poslední mail k naší rubrice o malířích. Milan věděl, že se jeho pochvalou budu chlubit, tak aby nezanikla: 29.8 -
Patriku, je to opět (dej si hned pět kapek proti pýše!) vynikající. Nedávno mi řekl můj dobrý přítel Emil Hakl o tvém psaní, považ: "Máločí psaní mě tak baví jako to Linhartovo. Je skvělej."
A řekl mi to, považ podruhé, zničehonic, já jsem o tobě nemluvil. (Pak už ano.)
Ladislav Pešek v seriálu Malý pitaval z velké města říká výsostně odpornou větu o své zavražděné manželce: „Proč jí to udělali? Nebyla nikomu prospěšná, jenom mně!“ A je jistě jasné, jak ta slova patří: „Proč si to udělal? Byl každému prospěšný, nejenom mně.“
Jistě mi odpustíte, tento můj smutek a trochu nanicovatého kryšpínství, když nyní uvedu několik unikátních fotografií mladičkého Milana Ohniska ze dne 13.6.1987. Milan sedí vedle Jury Machovského (nyní z Mikulova) a autorem fotografie je Radim von Neuvirt. Na druhé fotografii je Milan zezadu, proti němu budoucí členové Vyžvejklé Bambule Radim von Neuvirt a Kobra (fotí prý vrchní). A příšerné je, že jsem si právě tajty fotky chystal jako překvapení pro Milana. Nebyl jsem si úplně jistý, určitě by řekl, že pro toho mladýho intoše v sobě stojí za to bojovat.
K čemu je potom poesie, když každá báseň, každá dobrá báseň, nikoli pytlík sraček na short listu pro Magnesii, je nesmrtelná nemoc?
Letošnímu, v pořadí už 26. ročníku děčínského Zarafestu, který se konal ve dnech 27. - 29. srpna, jsem kvůli svým jiným aktivitám mohla věnovat pouze jeden den – a to pátek 28. srpna, kdy se četlo v baru Plezír. No jo, ale z plakátu vysvítalo, že ten den se od 17 hodin koná v Městské knihovně Děčín dernisáž výstavy Malé hry: grafiky a dětské ilustrace výtvarnice Jitky Čapkové + workshop: Vyrob si panenku z makovice, a poté od 19 hodin že čte „Plezír kolektiv“ tamtéž. Tak jsem se z nádraží vydala pěšky do knihovny, majíc na zádech v batohu tři díly Historie české patafyziky, které si objednal Radek Fridrich. Byly nahuštěné nejen obsahově, ale i co se váhy týče, takže jsem se docela pronesla. Na terase knihovny byla už z dálky vidět červená paraplátka, která ve mně budila dojem, že vše je nachystáno, jen začít, a že na místě už bude spousta lidí. Ale když jsem vešla do knihovny, zarazilo mě podivné ticho. Vystoupala jsem do poschodí, kde jsem potkala jednu z knihovnic. Ta mně jemně odkázala na bar Plezír v Teplické ulici. Chvíli jsem jí oponovala, že plakát budí dojem, že je to v knihovně, ale pravdu měla samozřejmě ona. I vydala jsem se zpátky přes most a podél Labe, kde se kousek od břehu radostně ve vodě ráchal nádherný, macatý a huňatý (Radana by si smlsla!) bernardýn. Patafyzika na zádech těžkla a těžkla, dusno před deštěm také.
Před Plezírem už mě vítal halekající hlouček – byl tu Jiří Koten, kterého jsem neviděla asi 20 let, J. H. Kalif se ženou, bez kterých si žádný Zara neumím představit, Alice Prajzentová, hlavní organizátorka Zarafestů v úchvatných pozlacených botičkách, Pepa Straka, stálý moderátor Zarafestů, elegantní Iva Jakimiv, básnířka z Liberce, a Honza Walda Valík, duše Plezíru, a všichni už věděli, že jsem šla jako správně dezorientovaná seniorka nejdřív do knihovny – paní knihovnice jim volala. Leč nebyla jsem sama, prý jsme do knihovny zamířily tři. Ale to už se blížil Tomáš Řezníček, který mi jako obvykle s úklonou políbil ruku, básnířka a literární kritička Olga Stehlíková, z níž jsem měla obzvlášť radost, a tak jsme se dlouho, předlouho objímaly, Kolja Ivaskiv, básník a hudebník, jehož jsem poznala za svého působení v časopisu Tvar… A pak přišel za knihovnu i její ředitel Ladislav Zoubek, sedli jsme si vedle sebe.
Po jasném rozbřesku, kdy se v dáli jen rozpouštěl sporý altokumulus, se objevily první kumuly. Mají zakulacenou podobu. Uvědomil jsem si, že oblaky v sobě ukrývají tvář. Někdo se jimi dívá. Nemohu jinak, než je pozdravit. „Ahoj mráčky!“ Od tváře ke tváři letí dopravní letoun, leskne se a třpytí. Jsem na churáňovském ostrově a volám do dálky jak trosečník ten zářivý parník nebes.
Sedím s Honzou na lavičce za stanicí. Kouříme a mlčíme. Na plotě sedí táta ťuhýk. Mládě žadoní, třepetá křídly, ale když přeletí k rodiči, ten poodlétne, jako by říkal: No, už jsi velký. Jdi si najít potravu sám. Teď sedí ti dva svorně vedle sebe, zkušený samec a kluk puberťák, který se co nevidět vydá na vlastní samostatný lov hmyzu.
***
Stojím na stožáru a pozoruju srpek zatmělého slunce. Mám štěstí, prochází zrovna úzkou vlečkou cirrů, které vytvářejí přirozený filtr. Tlumí ostrý svit nezatmělé části. O trochu rychlejší slunce v němém napětí předchází temný kotouč měsíce v novu. A pak se oslnivý srpek noří do lesnatého Zhůřského hřebene. Zařezává se do korun smrků. Celá krajina pode mnou je zastřena sivým přítmím. Ani červánky nezáří naplno, zatmění dál tlumí rudé odstíny v cirrech. Přízračný stín přechází do stmívání a nadchází noc Perseid. Je úplné jasno. Vlhkost vzduchu nepřesahuje 50%.
***
Na stanici přijíždí kamarád Vojta, hvězdář a astro fotograf. Přijel však bez foťáků i dalekohledu. Chce se jen dívat. Já si postavil stativ a po půlnoci, kdy došlo k vrcholu Perseid, se pokouším zachytit nějaký jejich ohnivý pozdrav. Ale je to marné. Jak ve hře na schovávanou zažehne meteor svůj plamen vždy jinde, než kam mám namířen objektiv. Nebo vyčká chvíle mezi dvěma expozicemi. Nakonec mě pronásledování meteorů po obloze unaví. Nechávám foťák foťákem a připojuju se k Vojtovi a jeho klidnému pozorování. Vše se nám zapisuje do paměti jak jedinečný a prchavý jev. Meteory jsou rychlé. Často jde jen o křísnutí. Odlétne jiskra. A vždy ze směru od souhvězdí Persea. Perseidám se říká slzy svatého Vavřince, který má svátek 10. srpna. Světec byl umučen žárem na železném roštu. Jsou meteory opravdu jeho slzy, nebo jde o jiskry, odletující od řeřavého uhlí, na kterém ho katani opékali? A jak to bylo s Perseem? Je synem Dia a Danaé. Zeus vynikal mistrovstvím v převlecích, pod kterými se vždy dostal k ženě, kterou chtěl milovat. K Danaé vešel v podobě zlatého deště, oplodnil ji a z jejich vášně vzešel jako syn Perseus. Možná jsou Perseidy pozůstalé krůpěje zlatého Diova deště, které odletují do všech stran od temné Perseovy bárky. Předchází ji souhvězdí Kassiopeiy, jejíž dceru Andromedu si Perseus vzal za ženu.
Zprvu s Vojtou komentujeme jednotlivé meteory. „Teď!“ A: „Támhle.“ Výkřik stíhá výkřik. Perseidy mohou zasvítit kdekoliv na celé široké obloze. Překvapují na místech nečekaných. Mluvíme o zbraních. O chladných zbraních, jejichž stopy jsou ohnivé. Rána se rozevře a vzápětí se zhojí velikou noční tmou. Po druhé hodině se objeví dva nejsilnější meteory. Jeden vzplane až u východního obzoru. Zářivě se propálí namodralým svitem. Připomíná to explozi. Ale dráha je krátká, neboť tento meteor vyletěl blízko svého radiantu. Druhý ještě silnější se rozzáří vlevo a přeletí kamsi k severozápadu. Jako by se náhle pootevřel šípový lebeční šev pod tlakem magmatu vesmírné myšlenky. Jeho zeleno modrá stopa se zakřiví a ještě dlouho dohasíná v podobě astrálního kouře.
Čas plyne a nám je s Vojtou jasné, že už spát nepůjdeme. Perseidy stále létají, i když jejich vrchol už nás přeběhl. V jedné chvíli jsem napočítal až pět meteorů do dvaceti vteřin. Teď jako by roj nabíral dech. Odpočívá a my si s Vojtou povídáme o těžkostech mezilidských vztahů. Slova a útržky příběhů teď mají pod mléčnou dráhou naší galaxie hlubší platnost. Nejprve vypravuje Vojta o své kamarádce Radce odkudsi ze Stožce. Žila se svým mužem dlouhé roky v klidu. Oba hluboce věřící scházeli se s jinými křesťany. Radčin muž pak pomáhal sousedce s dřívím na zimu. Jednoho dne řekl doma dětem, že se sousedkou čeká dítě a odchází za ní. Přišlo to náhle, jeho žena nic netušila. Vojta po čase potkal Radčina muže. Na první pohled bylo poznat, že není šťastný. Pohubl, tvář měl zarostlou zdivočelým vousem. Nadto se ukázalo, že dítě, které jeho nová partnerka porodila, se podobá jinému sousedovi, který jí také chodil pomáhat s dřívím. Radce trvalo dlouho, než se z traumatu trochu vzpamatovala. Pak se rozvedla. Našla si nového životního partnera a odstěhovala se za ním i s dětmi. Zůstal po nich prázdný domek, vychladlé rodinné hnízdo. Co s ním? S bývalým mužem se rozhodli, že ho prodají. Dům zatím nikdo nekoupil a oba, Radka i její ex se tam vracejí pro své věci. Chodí tam tajně, aby jeden nevěděl o druhém, a odnášejí si to, co považují za své, do nových domovů.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Právě vyšel třetí a poslední díl Historie české patafyziky – tentokrát pod názvem Vyšší škola patafyziky! Obsahuje jak texty, fotografie a koláže pro patafyziku charakteristické, tak i takové, u nichž lze mluvit o přesahu patafyziky do jiných oborů. To se týká například rozhovoru s doc. RNDr. Emilem Caldou, CSc. o patamatematice, studie Karla J. Beneše „Rychlé šípy a hlubinná psychologie“, zamyšlení Jana Kadlubce na téma „Patafyzika a kvarky“, článku Jiřího Fialy „Obzvláštníci“, převzatého z časopisu Vesmír č. 11/1996, nebo exkurze na Grand Prix Habartice nazvané „Motorismus bez motorů“.
Patafyziku v její čisté podobě lze pak hledat například v rozhovoru Svatavy Antošové s Albertem Marenčinem „O elitách a pseudoelitách“ a v rozhovoru Jana Nejedlého s „Muži Clinamenu“ (Eduardem Vackem a Danielem Štverákem), dále v „Pantomimě Alfreda Jarryho“, v článku věnovaném „Historii uctívačů nesmyslu“, divadelní hře „Gorys Pendel“ z tvorby s teplickými patafyziky spřátelených byndecistů, v črtě surrealisty Pavla Řezníčka „Náhodná úchylka při svislém pádu“, v textu Vladimíra Boreckého „Patafyzické Čechy, Morava a Slovensko“, ale především v „Manifestu defigurace – depersonalizace“, jehož autorem je Edmond de Factor Lapsus. Celým sborníkem pak prochází téma „jak se stát blbem“ a co je to vlastně „mašíbl“. Slovy V. Boreckého: „Každý máme v sobě blba. Jde jen o to, zda ho dostaneme pod kontrolu, nebo necháme řádit, či z tohoto faktu něco vytěžíme.“ A samozřejmě dojde i na pondělní a úterní chvilku poezie a jeden bonusový přídavek: na úplném konci sborníku najdete na samostatném listě vložený test o poznání a zralosti, který je určen všem čtenářům toužícím zjistit, zda jsou již vědomými, nebo stále ještě nevědomými patafyziky. Takže, přátelé: Zatrubte prdelí v tubu, ať žije náš otec Ubu!!!
Sborník lze zakoupit jako vždy v pražském Libri prohibiti na Senovážném náměstí za 300 Kč nebo si ho lze objednat na e-mailové adrese:
A zde několik ukázek:
MANIFEST DEFIGURACE-DEPERSONALIZACE
Edmond de Factor Lapsus
Žijeme v době uměleckého přelomu. Figurace je mrtva! Díky tomuto zjištění bylo nutné poslat z uměleckých děl definitivně pryč Stalinovy a Gottwaldovy zástupy lidu na konci socialistického realismu. Lid už totiž splnil svoji historickou úlohu, a sice zalidnit prázdnou plochu interiérů a exteriérů předtím vyhrazenou uměleckému prostoru a napříště bude muset uvolnit toto území nefigurativním objektům.
Evoluční vývoj proměny zvaný defigurace – depersonalizace má v umění evoluční charakter. Někteří se domnívají, že začal v Praze na Letné odstřelem Stalinova pomníku, zvaném „Tlačenice“ a pokračuje až do dneška. Defigurace – depersonalizace se však vine dějinami umění jako červená nit a reflektuje tak historické dějiny. Postupné zrychlování tohoto vylidňovacího defigurativního procesu mělo v minulosti za následek ohromné pohyby ve společenské sféře. Jeho hlavními znaky byly především světové, či kontinentální války, vylidňovací mory a přírodní katastrofy obrovských rozměrů. Byly to však i politické a sociální otřesy a krize, často záměrné a cílené, které měly za následek exodus národů, emigraci, vězení pro třídní nepřátele, nebo jen rozsáhlé propouštění ze zaměstnání, rozpad rodin atd. Tyto procesy evokovaly v uměleckém reflexním odrazu celkovou a konečnou devalvaci figurace, kterou někteří v marném pokusu po její záchraně dokonce označili v šedesátých letech minulého století jako Novou figuraci.
Nastupuje další vlna supertropů. Mohu považovat za štěstí, že se vydávám na tři dny a tři noci na naši nejvyšší meteorologickou stanici na Pradědu (1 492 metrů nad mořem). Cesta přes skoro celou republiku není snadná, je horko a vlak z Prahy do Olomouce má zpoždění kvůli poruše zabezpečovacího zařízení. Zřejmě se ve slunci koleje roztahují a deformují. V Olomouci mi ujíždí přípoj do Bruntálu, musím jet až tím dalším. Sedím v hale, vedle mě dopíjí stará paní z petky svůj nápoj a hledá, kde je koš na plasty. A tak jí láhev odnáším a ona mi vděčně děkuje. Vlak do Bruntálu nemá klimatizaci, nedá se v něm dýchat, nadto jede občas krokem, jako by ani on neměl sílu k nadechnutí. Dívám se z mostků, které přejíždíme, do koryt polovyschlých potoků a cítím úzkost. A slunce je nemilosrdné. Autobus na Ovčárnu pod Pradědem stihnu na poslední chvíli. Sedím na předposlední sedačce, až dozadu si sedá rodina, máma se dvěma asi desetiletými kluky a holčička, asi prvňačka, která vytrvale brečí. A do pláče vkládá všechny možné city od zoufalství, nářku, tichého vzlykotu až po vzteklý řev. V Malé Morávce upoutá moji pozornost pětice koní, čtyři hnědáci a pátý bělouš. A pak už se šplháme z Karlovy Studánky - Hvězdy na Ovčárnu. Vystupuju u penzionu Sabinka. Dávám si vynikající litovelské černé nealkoholické pivo s višní. A vydávám se vzhůru.
Praděd se nezdá daleko, ale vím, že ve vysokých horách člověk podléhá klamu o vzdálenostech i převýšení. Raději se nedívám vzhůru, jen šlapu a šlapu. Pot mi kape z brady. Stávám se součástí mnohohlavého zástupu turistů, kteří vycházejí jako já vzhůru, nebo sestupují. Občas je třeba uskočit před dolů se řítícími šílenci na kolech a koloběžkách. Odbočuju k chatě Barborka. Je to z hlavní trasy jen 500 metrů. Kdysi jsem tu strávil nezapomenutelnou noc s Liduškou Zlatovláskou a jejími třemi dětmi. Druhý den jsme vyšli na Praděd a dali jsme si tam oběd. Bylo to na začátku září někdy před pětadvaceti lety. Přecházela zrovna studená fronta. Zářivé oblačné kupy přeletěly vrchol, párkrát se zablýsklo, ozval se hrom a začalo sněžit. Měli jsme auto zaparkované u Barborky. Sjeli jsme kousek od ní, ale motor zhasl a chvíli se zdálo, že nenastartujeme. Když se nám to konečně podařilo, prokluzovala nám v čerstvém a mokrém sněhu kola. Na začátku září! Nakonec jsme se odtud přece jen nějak dostali a já dokonce stihl poslední autobus z Prahy do Vimperka. Dávám si cigáro a pokračuju ve výstupu. Smrky se snižují, začínají je střídat ostrůvky kleče. Tu a tam se skláním nad květinami. Roste tu jedovatá modrá květina oměj šalamounek, už odkvétající růžová havez česnáčková a k větvím kosodřeviny se tiskne vikev ptačí. Na žlutých květech starčeku se pasou bělásci řepoví. Co jich tu je! Poletují ve vzduchu, tančí po dvojicích ale klidně i po šesticích nebo se jen tak nechají unášet větrem. Konečně docházím k meteorologické zahrádce a telefonuju na stanici.
Přichází mi naproti legenda šerácké meteorky Pepa Ondráček. Procházíme zahrádku, kterou ohraničují kamenné sloupky. Prý mezi nimi bývaly natažené ocelové dráty kvůli uzemnění při bouři. Pak vystupujeme na střechu podobně kamenného přístavku, na kterém je umístěná starodávná cedulka s nápisem meteorologická zahrádka. Stříška slouží turistům jako provizorní rozhledna. V západním rohu je ke kovové trubce, která tu zůstala po starém mechanickém anemometru, připoután obručí stožár s ultrasonickým anemometrem. A tak se hned dozvídám, co trápí možná nejvíc pozorovatele počasí na Pradědu. Jsou to ohromné námrazy a pevnost některých přístrojů. Na stožáru se to projevuje nejpříkladněji. Námraza vzniká nejrychleji při mrznoucí mlze ve větru. Stožár se chvěje a je-li ve své půli pevně upoután, v místě spoje jej tíha námrazy i poryvy vichru nepřiměřeně namáhají. Potřeboval by mít vůli, kterou by v obruči zajišťovala nějaká guma či pryž. Nejlepší by bylo, kdyby byl u země ukotven kloubem podobně jako sloupek s čidly v radiačním štítu. Ten reaguje na vítr nepatrným pohybem i nyní v nárazech okolo 12 metrů za sekundu. Stožár s anemometrem by měl být i vyšší, správně by měl dosahovat deset metrů nad zemský povrch. Nejvíce by vyhovoval trojboký příhradový stožár, na němž by se tolik neprojevovala únava materiálu, ke které vibrací stožáru nutně dochází. Upevnil by se třemi ocelovými lany. Pepa tvrdí, že by s kolegou Tomášem všechno sám vyrobil, ale nenachází dobrou odezvu u přístrojářů. A tak jen trne, že jednoho dne námraza stožár anemometru zlomí a ten spadne buď na nějakého turistu, nebo na meteorologickou zahrádku a poškodí nějaký z drahých přístrojů. Tvoří-li se rychle zrnitá námraza – a ta může na Pradědu za příznivých okolností narůstat i o 2 centimetry za hodinu – je třeba ji ze stožáru namáhavě tyčí otloukat. Zrnitá námraza drží neporovnatelně víc, než námraza krystalická, není snadné se jí zbavovat a má-li se člověk při jejím odstraňování dostat co nejvýš k samotnému anemometru, je to i nebezpečné.
Oplocení zahrádka nemá. Jen ty kamenné sloupky a mezi nimi řetězy.
Strana 1 z 50
