Domů

(Zázněj vznikne ze dvou blízkých zvuků jako třetí pomalu kmitavý)

* * *

Na srdci jizva

stále zkoušen životem

Nebe na dosah

* * *

Fresky na stěnách kostelů

vyprávějí mozaikové příběhy

zachycují nekonečnou řeku

* * *

Jednou přijde ten den

kdy se mohutně zableskne

a já budu omilostněn

* * *

Mluví ke mně hvězdokupa

neznámou tekutou řečí

já se učím ten jazyk porozumím

 Hřeben Baníkova v cárech mlh

Slunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.

Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.

Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.

***

Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“

Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem

Po čtrnáctilleté pauze mi vyšla nová kniha poezie s názvem V předsíni dýchal idiot (Větrné mlýny, 2020). Jedná se vlastně o výbor z celého mého díla za čtvrtstoletí, přičemž knižně dosud nepublikovaných básní obsahuje o něco více než třetinu. Knihu dále zdobí 46 mých kreseb z cyklu Hospodský realismus. Křest knihy a autorské čtení z ní se uskutečnily v rámci festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ) 8. července v brněnském divadle Husa na provázku a společně se mnou četl duchcovský bard Patrik Linhart, přičemž večer moderoval Radim Kopáč, který vybral texty do mé knihy. Videozáznam můžete zhlédnout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=hxHIBMRGnJg

O den později jsme četli v ostravském Divadle 12, video zde:

https://www.youtube.com/watch?v=fm9EmBSZY6E

Otázka Patrika Linharta na mě a má videoodpověď zde:

https://www.mac365.cz/viki-shock-doufam-ze-se-uvidime-v-brne-na-krtu/t2141

No a komu z toho ještě nejde hlava kolem, z koho se po shlédnutí všech těch videí ještě nestal idiot, pro toho tu mám závěrečný nášup v podobě rozhovoru, který se mnou a Patrikem Linhartem pořídila sympatická redaktorka Nikol Patíková (na začátku prvních 11 a půl minuty je ale Daniel Varró a jeho překladatel z maďarštiny, tak se neleknětě):

https://www.mixcloud.com/Měs%C3%ADc_autorského_čten%C3%AD_2020/měs%C3%ADc-autorského-čten%C3%AD-den-osmý/

Marie

– Postarejte se o Marii –

říkával

Sedím na koberci

modlím se k vysavači

nechce žrát

brzy mu zakroutím

umělohmotným krkem

Marie srká polévku v kuchyni

ze zdi ložnice vystupuje

sádrová hlava jiné Marie

té co prý byla pannou

dívám se na ni

a neslyšně křičím

– Marie! Postarej se o Marii –

* * *

Řežu krabice

na stropě stojí zářivky

má dětská velkohubost

být astronautkou

dávno v červí díře vesmíru

jenom se zachechtala

Víc nepotřebuji

nůž proniká do papírových žil

kosti a sny

se až neskonale snadno lámou