Úprk osamělého člověka

(Knížecí Pláně 18. – 22. 1. 2026)

Slunce je bronzové, přestože se teprve přehoupla půl čtvrtá. Večer si dlouho chystá lože, je trpělivý, loudí na oslnivém poledni jiné nuance, protahuje stíny stromů, které se pokládají od kmenů do volných zasněžených luk. Takhle nějak se snaží člověk přibrzdit čas. Cesta na Knížecí Pláně je jeden led. Tu a tam se objeví lyžař, víkend se chýlí ke konci, leckdo raději lyže sundal a jde pěšky. Najednou jede proti mně blikající sanitka. Uskočím do sněhové bariéry. Spadl někdo na lyžích a zranil se? Za sanitkou jedou hasiči a za nimi jedno a posléze druhé policejní auto. Docházím ke skupince lyžařů, nějaký chodec se psem vypravuje, že se kilometr před Pláněmi nabouralo auto. Byla to terénní Toyota. Muž za volantem krvácel z tváře a naříkal: „Au au au“. Druhý ležel na sněhu. Muž se bál, že je těžce zraněný, ale ukázalo se, že je namol. Byl to Máňa, kuchař z Hájenky, pro kterého jel číšník na Borová Lada. Také on měl upito. „Inu guralové,“ odtušil muž. Jdu dál, obdivuju jehličkovou jinovatku na hroudách odhrnutého sněhu. Pak už vidím havarovanou bílou Toyotu. Trefila strom. A není divu, klouže to hůř než na ledu někde na rybníku. U Toyoty stojí bílá dodávka, nějací lidé z ní překládají zavazadla, aby je odvezla do bezpečí. Toyota dostala zabrat, je na odpis. Na Hájence je jeden stůl obsazený. Sedí tu pět Bavoráků z Pasova. Mají s sebou psa Sami, který připomíná vlčáka, je však chlupatější a větší a zjevně mu nesvědčí přetopená hospoda. Když dostanu večeři, přijde ke mně a loudí. Pak si lehne doprostřed místnosti. Je tak velký, že je obtížné jej obejít.

***

Noc plná vnitřního neklidu mě vyhání ven pod hvězdy. Večer foukal slabý vítr od východu, nyní se zastavil a slabé záchvěvy ledového vzduchu se vracejí od západu. Sami, psí kříženec vlčáka a husky leží v mrazu na sněhu. Uvnitř je mu příliš teplo. Stojím na místě, dívám se vzhůru, jak to dělávám za těžkých nocí. Sníh připomíná papír, který odepřeli vězňům. Nikdo na něj nemůže nic napsat, leží tu nedotčen, navrstven v marné převěje. Pes občas huhňavě štěkne. Zní to jako: „Co tu blbneš? Ještě máš spoustu času. Zalez pod peřinu.“ Ale já zůstávám venku, dokud se na východě neobjeví slabý nádech svítání. Pak se vracím do tepla.

 

Číst dál: Úprk osamělého člověka

Za Ivem Medkem Kopaninským

(26. prosince 1936 - 3. února 2026)

Je čtvrtek 5. února 2026 krátce po poledni a do mojí mailové schránky přichází smutná zpráva, že ve věku nedožitých devadesátin tragicky zemřel malíř, kolážista, restaurátor a spisovatel Ivo Medek Kopaninský. Osobně jsem se s ním poznala někdy v roce 2003, kdy jsme s Patafyzickým kolegiem Teplice (PKT) uspořádali v tamní knihovně III. ročník mezinárodního sympozia na téma „Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě“. Ivo přijel z Prahy s partou, která vydávala patafyzický občasník Clinamen, ale říct o něm, že jak svou tvorbou, tak svým životním postojem měl blízko k patafyzice, by bylo nepřesné. On patafyziku každým coulem naplňoval a v mnohém i přesahoval. První, čeho jsem si na něm tehdy všimla, byly jeho živé, jiskrné oči, z nichž sálalo nadšení pro každý ztřeštěný nápad, který pak jeho ruce, srdce a mozek přetvořily v umění.

V rozhovoru, který otiskl Clinamen č. 8, Ivo říká: „Vždycky mně byl blízký Jarry, jeho princip rotace – rotujícího kola bicyklu a rotujícího válce revolveru, to považuji za vtělený symbol. On si nevážil svých myšlenek, ale vážil si ve svém majetku dvou věcí, což je revolver a bicykl. To mi není vzdáleno.“ Při slově „revolver“ zpozorněme. Ivo totiž pracoval v určité fázi svého života jako restaurátor historických zbraní a jakýsi něžný cit ke zbraním všeho druhu si zachoval. V tomtéž rozhovoru, z něhož cituji výše, dokonce uvádí, jak patafyzika pronikla do seriózních artileristických příruček, když bylo potřeba popsat a vysvětlit rozdíl mezi vrtaným laufem a taženou, hladkou hlavní: „Ježto prach pušný pochází od ďábla, tento po výstřelu z hladké hlavně na kuli usedne, a ke zlosti střelce ocasem projektil šejdrem rejduje. Je-li ale vypáleno z laufu vrtaného, tento kuli roztočí, ďábel se na ní neudrží, spadne a tudíž kule letí, kam střelec mířil.“ A jak už to tak bývá, že naše vášeň pro něco se nám může někdy stát osudnou, stala se záliba ve zbraních osudnou i Ivovi. „Umřel za ohlušujících výbuchů ohňostroje. Na půdě měl munici, která postupně vybuchovala. Bylo to jako čestná posmrtná salva,“ napsal mi k Ivovu skonu Lektor Zahlubovač alias Eduard Vacek. „Je to děsivé a současně úžasné.“

Mám ve svém soukromém archívu jednu koláž, kterou mi Ivo věnoval k mým padesátinám v roce 2007. A protože znal mou lásku k horám a věděl o mé lásce k ženám, nemohl jinak, než tyto dvě roviny pospojovat a svůj výtvor nazvat MÍŘÍME K (VY)VRCHOLU… A já nemohu jinak, než jeho koláž s falickým symbolem Ještědu a sapfickou erotikou v kabince lanovky připojit. R. I. P, Ivo!!

 

 

 

Happening pamatuj! 2026

MOTTO: Hospodin mi vložil do úst píseň novou / Žalm 40

ECM Ječná 19, Praha 2 / sál v přízemí

Neděle 8. března v 18 hodin

PŘIVÍTÁNÍ Michaela Dolinová
MODERACE Radana Šatánková

 

 

HOSTÉ VEČERA

Marta Srbová / Operace Ester
Oliver Malina Morgenstern / režisér-dokumentarista
Mezinárodní a cappella skupina Let's Go! / americké spirituály

Letošní ročník happeningu bude ve znamení inspirace lidmi,

kteří se - dle vyprávění našich hostů - naučili děkovat za život,

dovedli ho brát s nadhledem a svým příběhem nám připomínají,

že paměť není jen břemenem minulosti,

ale silou, z níž může vyrůstat lidskost, vztahy a naděje.

https://fb.me/e/7oYynv2fV

Ze Žižkovských ulic a pavlačí - básně a příhody

Vystupují: Radana Šatánková, Eda Veselý, Vlastimil Šantroch, Pavel Kukal, Andie Bech.

Úterý 3. března 2026 od 16:30

Klub Remedium, Táboritská 22, Praha-Žižkov

(v zadním traktu směrem do ulice Baranova). Vstup volný.

Pořádají: Remedium, Klub přátel Žižkova, Spolek Krasomil

Skupina XXVI četla v Zasekáváku

Když jsem se od Pepy Straky dozvěděla, že tentokrát budeme číst v Zasekáváku, což je kavárna v pražské Jaselské ulici, okamžitě se mi v hlavě rozjely asociace na tenhle název. Pepa sice tvrdil, že název byl odvozen ze slov "dát si zase kávu", ale mně bylo už od začátku jasné, že se tu "zasekneme". A že jsme se v Zasekáváku skutečně zasekli dokládá fakt, že 28. dubna tam budeme mít další večer.  Však také je proč: krásný suterénní prostor obložený knihami (btw, ty udržují teplo, obzvlášť ve sklepě), příjemná obsluha, elegantní bar a na čepu kamenické pivo. Samotná Jaselská ulice je mi ale blízká ještě z jiného důvodu: v dobách mých studií na knihovnické škole v Praze tady měla jedna spolužačka pronajatou garsonku, v níž se pořádaly spanilé jízdy a během nichž se pilo z pětilitrových okurkáčů pivo z nedaleké hospody U růžového kavalíra a proudem tekla také sovětskaja stoličnaja. Inu, byli jsme mladí...
Z šestadvacátníků, jak bylo uvedeno na pozvánce, měli číst: Jan Hocek, Robert Janda, Zbyněk Ludvík Gordon, Roman Szpuk, Radana Šatánková a moje maličkost a hudební doprovod měla obstarat skupina Tomáše Míky Sdělovací technika. Ale protože první dva se omluvili a muzikanti onemocněli, bylo třeba variovat. Pepa bryskně domluvil Pavla Kukala a Bohuslava Vaňka Úvalského, já jsem pozvala Pavla Rejchrta a hrou na ságo prokládal jednotlivá čtení Tomáš Míka sám.  Vždycky mě baví při čtení pozorovat (a snad to bavilo i přítomné publikum), jak jsme každý jiný a jak každý jdeme svou vlastní tvůrčí cestou. Tohle žádná jiná "skupina" nemá - skupinu většinou charakterizuje nějaký společný program, na kterém se její členové ujednotí. Nám jsou programy lhostejné.

Všechny nás potěšilo, že přišel Pavel Rejchrt i s manželkou Dášou. Krátce před tím jsme mu s Karlem Benešem udělali na těchto stránkách malý portrét básníka a výtvarníka a Karel ještě na jeho prosbu zaktualizoval Pavlovo heslo na Wikipedii. Za to jsme od něj oba na večeru dostali nádherný dar: velkou monografii obrazů, grafik a pastelů proložených básněmi, kterou si Pavel vydal vlastním nákladem v roce 2024.

Pavel Rejchrt
O BOJI SLOVA

Protiklady a pasti srdce, v něm i celých kultur,
štvanice národů: všech proti všem,
to všechno nese jednotlivec skládající sloku
jen několika zvuků špalírem –

Co pyšně bilo se, i co padlo ve hrob
až příliš, příliš neznámý,
co povznášelo nás inspirací věků,
i co v nás povzdechlo jen „mon ami“.

Soukromé dýky duše, které neztuply,
jimi se protkni zas, básníku pozdní doby,
smysl alespoň na smrt vyhublý
veď maškarádou světa garderoby.

Špetku veď lidskosti do arény oblud.
V cos nikdy nevěřil, už věřit nebudeš:
že prosté slovo stačí prakem na blud,
i kdybys Davidem byl; když ne, tím hůře.

„Goliáš oloupen“ – snad – ale někým jiným.
Tomu však konkurovat nesluší,
básnická slova jsou jen dobrodiním
předběžných milosrdných retuší.

 

DA CAPO AL FINE

Jak daleko je už čas lásky
a nechceme se proto vzdáti žít,
žel, znovu projdeme už bílými plátny
obrazů dávno horce zmizelých,

slzami vášní, nerozumu, bolu,
všeho, co srdce drobné sotva zvládne
v bludišti kosmu, v Minotaura domu
každý svou hledá marně Ariadné.

Hle, slova nabývají význam cizích látek,
kterým ses trýznil, vyluštiv
sotva víc nežli běžný zmatek
svých černých hodin. Jaký div,

když trvá navždy „proč“ nad hrobem lásky,
nad pomíjením nás všech v loučení
rvoucím i svazky nejpevnější zpátky
v „dávno“ a „bývalo“, v monogram ve kmeni.

Ne, nevypovíš propast minulého,
a přece viděl bys rád všechno ve světle,
jež z tebe netryská, přichází z Neznámého,
slovům se zpěčuje a hoří tajemně

v nocích i dnech, vysmeklých z ambic díla,
z katafalků i soklů zásluhy;
jeho je čest i lesk i spásná síla,
naše jsou formy tříštěné i kadluby.

 

Zbyněk Ludvík Gordon se oblékl do "slavnostního": vzal si na sebe památný svetr s kosočtverci (ehm, ehm), v kterém jezdil dlouhou řadu let na srazy do Příchovic. Byla to tehdy taková jeho uniforma - ovšem bez frček a hodností. Jeho tvorba se však změnila. Už to nebyly limericky, které pro něj byly charakteristické v dřevních dobách, kdy ještě pořádal Valentýnská čtení v Knihovně Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem. Přešel k mnohem hloubavějším, filosofujícím textům.

Zbyněk Ludvík Gordon
FILOSOFICKÉ POSTŘEHY

* Moudrost nespočívá v tom, že toho hodně víš, ale v tom, že víš, kam jdeš.

* Když se po dešti objeví na obzoru duha, neznamená to, že tvůj život bude přetékat barvami. Vždyť i duha se ti ukáže jen párkrát do roka. Připomene ti, že krása existuje nezávisle na tom, zda se jí dokážeš dotknout.

* Pozoruj déšť, miliony kapek unášených větrem beze strachu ze zdánlivé konečnosti. Jejich poslání o mnoho přesahuje omezený okraj tvého osobního neviditelného deštníku.

* Řeky a potoky pramení na horách, tam, kde je zemská kůra nejsilnější. Uvažuj o tom, snáze tak rozlišíš věci podstatné od těch méně důležitých. To, co je podstatné, většinou vyžaduje i větší úsilí.

* Pevné partnerství nebývá spojeno řetězem, ale vláskem. Společná chůze pak není demonstrací síly, ale vnímavosti.

* Nikdo nespočítá listí v lese, ale každý se může radovat ze stínu, který listí v létě poskytuje. Jdi k podstatě věcí, nehledej pro sebe důvody, proč to či ono nemůžeš zvládnout.

* Často od tebe slýchávám: „Chybí mi čas, kdybych měl více čau, zvládl bych vše lépe k prospěchu svému i těch druhých“. Uvědom si to, že čas je v mnohém podobný vodě. Můžeš jím zalévat květiny, koupat se v něm, můžeš se ho napít nebo se v něm utopit. Volba je jen tobě.

* Díval jsem se v poledne na oblohu, ale žádné hvězdy jsem tam nespatřil. Jak často se díváme na lidi kolem sebe prismatem poledního slunce.

* Slunce není ani dobré, ani zlé, jen nám lidem slouží svým teplem a světlem. Dobro můžeme jen tušit v naplnění jeho krásného poslání.

* Ten, kdo se dokáže zasmát vlastním chybám, nepláče nad nedostatky druhých. Radost je dospělý smích.

Číst dál: Skupina XXVI četla v Zasekáváku