Večer na počest Mirka Kováříka

• Zelené peří

V pražském Rubínu na Malé Straně se dne 10. října od 19 hodin uskuteční vzpomínkový večer na recitátora, divadelníka a autora původně rozhlasového pořadu Zelené peří Mirka Kováříka. Tento poetický pořad vznikl v 60. letech minulého století a poté, co byl v rozhlase zakázán, se přesunul v roce 1976 na klubovou scénu Rubínu, kde fungoval řadu let. Neexistuje tedy jiná vhodnější scéna pro "Tribute to Mirek Kovářík (1934-2020)", než právě Rubín. Zde oficiální pozvánka s dalšími podrobnostmi: https://astudiorubin.cz/inscenace/peri-vecne-zelene

Marie Dolistová: Krok do kaluže

ÚDIV

Z mnoha kruhů jeden kruh

z mnoha přímek jedna přímka

z nekonečného řetězce kombinace písmen genů

Vlastní jméno

Vlastní jména

Vlastní vědomí

Z miliard roků spánku

několik desetiletí bdění

Z hlubin atomů a molekul

postupně rostoucí sloup vědomí

Z prvků které jako jiné prvky

které byly součástí jiného

tvořen obraz každého já

Z temné nicoty světlo očí

z temné nicoty zrcadlo skutečnosti

které zavěšeno jen na určité vteřiny svého vzniku

Všechna já – cesta z temnot do světla

u hradby nevědomí

 

UKRAJINSKÉ HROBY

(rondel)

O čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

Cesty, kde táhly zlé výboje,

kmeny se tou hrůzou zachvěly.

 

Modlitbou mrtvým zaznívaly,

hrdla ptáků, hudby nástroje,

o čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

 

Hrůzným mementem hroby v lese,

pod stromy ukryta viny tíž,

kdysi nesen i zde hřích na kříž,

touha po moci smrt jen nese.

 

O čem by stromy vyprávěly,

tichou písní plnou pokoje?

 

V ČERVNU

(sonet)

Stíny oblak nad pralesy trav,

trojakord větru, cvrčků, ptáků,

v polích lita krev vlčích máků,

cesty necesty nejsou pro dav.

 

Je červen, ten měsíc jasných dní,

temných obzorů plných vláhy,

kdy žár slunce vychýlí váhy,

tajemné domky vinic zde sní.

 

Květy akátů neznámo kam,

sněhové vločky hnané větrem,

není měřeno stejným metrem,

 

tam kde není štěstí ani gram,

věk cení zuby, hledí ze sutin,

v tichu odbíjí čas věžních hodin.

 

HAIKU

Za hvizdu letí

nad řekou proti mostu

tam i zpět luňák

- - -

Krok do kaluže

šplích – voda bláto smývá

nad zemí duha

- - -

V chladu souhvězdí

tesknota svírá nitro

hvězdou jiskří smrk

- - -

Číst dál: Marie Dolistová: Krok do kaluže

Setkání haikuistů na Churáňově

(28. 7. 2023, bufet Pod stadionem)

Než jsem začala tenhle článek psát, zadala jsem si do gúglu „setkání haikuistů“, abych si nejdřív našla, co někteří z účastníků už případně napsali jinde a sladila to s textem svým. Nemusím jistě nijak zvlášť zdůrazňovat, že se mě gúgl zeptal, zda nehledám spíš „setkání hokejistů“… Ne, hokejisty jsem opravdu nehledala a tak jsem si musela vystačit sama a spolehnout se jen na sebe a svou paměť.

 

Churáňovský či přesněji zadovský bufet Pod stadionem slouží po většinu roku sportovcům, zejména cyklistům, pro něž tu točí nízkoalkoholovou „osmičku“. Ale vždycky byl a stále je vstřícný také k uměleckým aktivitám. Svědčí o tom i výzdoba lokálu, který je víc než lokálem malou galerií. V pátek 28. července v 18 hodin sympatická hostinská Naďa zavřela s tím, že uvnitř bude až do 20 hodin pouze soukromá akce – autorské čtení básníků věnujících se haiku. Všichni ostatní, kteří se sjížděli na cyklistické závody, které se měly konat druhý den, tak pro tuto chvíli ostrouhali… Haiku jsem nikdy nepsala; snad z přílišné úcty k tomuto typu poezie, snad pro své tvůrčí nastavení, které kdysi „bralo hodiny“ u beatniků a surrealistů. Byla jsem ale ráda, že mi o téhle akci dal Roman Szpuk vědět a že její termín zrovna navazoval na můj pobyt na Písecku, odkud to bylo na Churáňov přece jen blíž než ze severu Čech. A že jsem před začátkem večera mohla stisknout ruku Jiřímu Staňkovi, básníkovi, s nímž se znám dlouhá léta díky pořadům Zelené peří, a který mi na otázku: „Píšeš ještě?“ odpověděl: „Ne! Už na to seru!!“

Večer zahájil Luboš Soustružník úvodem do umění haiku a jeho historie, potom už se jen četlo. Katka Soustružníková na začátku svého čtení připomenula, že každé haiku je vhodné číst dvakrát čili opakovaně, protože když se čte jedno trojverší za druhým, tak mohou splývat. Ona sama tuto zásadu dodržela, někteří ne, a bylo to tak, jak Katka nastínila: jednotlivá haiku občas splývala, ale pozorný posluchač je přesto rozpoznal. Všichni byli rádi, že na setkání dorazil a četl i Jan Frolík, který nám pak do mailu napsal, že už ho sice cestování zmáhá, ale přesto sebral všechnu sílu a přijel: „Ač jsem byl na Churáňově jen v pátek, musím pochválit velmi zdařilý večírek, který proběhl v příjemném přátelském duchu. Mně už se nechce v mém věku nikde moc jezdit, ale v tomhle případě jsem rád, že jsem své sklony k pohodlnosti překonal.“ Úplně jiné věkové kategorie byl Hynek Koziol, osmnáctiletý student z Jablonce n. Nisou, který se v haiku doslova našel. Jeho trojverší beze zbytku splňovala to, co napsal Jan Pačes, také účastník večera, do doslovu ke sbírce haiku Pstruh je nehybný Romana Szpuka: „… bdělost a všímavost jsou nezbytnými atributy adepta haiku. Stejně důležité jsou i pro čtenáře, jehož dřívější zkušenost je provokována a zvána ke spolupráci. Haiku báseň je proto nehotová. Dotváří ji až čtenářova imaginace po přečtení textu. Zde je dobré připomenout, že adept haiku nehledá atrakci. Ve skutečnosti totiž nehledá vůbec nic.“ Nehledat nic se teprve učím. Učím se to v dost pokročilém věku a doufám, že se to ještě naučit stihnu…

Číst dál: Setkání haikuistů na Churáňově