Milí přátelé, navrhuji zopakovat loňskou Milešovku o víkendu 19.-20. července tohoto roku.
Pavel Kukal
To ti byl čert dlužný
ze sbírky povídek Překvápka a banality, vydalo nakladatelství Crowdpress, 2022
Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku,což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.
Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti, stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.
Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.
Zastavil se a upřeně koukal.
„Co koukáš?“ řekla kočka.
„Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?“ zeptal se.
„Ani ne. Když to umíš.“
Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvící kočka ho nemohla rozhodit.
„Slez z toho hrobu,“ řekl přísně. „Sedět na hrobech se nesmí.“
„Proč?“ naklonila hlavu.
„Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.“
„Já tu mám schůzku. S přítelem.“
Už chtěl namítnout, že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v mysliveckém kabátě.
„Konečně,“ řekla kočka.
Kristian Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.
„Pane,“ začal, „ta vaše kočka…“
„Seděla na hrobě...ano, vím,“ otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. „Ale už nesedí, že?“
„Ale seděla.“ Kristián se nechtěl dát odbýt.
„Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený.“ Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.
Kristián ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.
Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech z náhrobku šroubovákem.
Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.
Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.
Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.
Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.
„Nesu ti pokutu,“ sdělila. „Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.“
Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.
O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel… a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.
Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo: „To ti byl čert dlužný.“
Titulní fotografie Zdenka Pavelky je z loňského října, z cesty z Velkých Žernosek přes Radobýl do Litoměřic, která byla součástí jím organizovaného „putování na pokračování“. Poutnický spolek vznikl na konci covidové pandemie v pražském Liberálu a postupně se volně obměňoval. V dřevních dobách k němu patřili např. v Božena Správcová, Michal Škrabal, Václav Kahuda, Pepa Straka, Lukáš Zádrapa a Zdenko. Jak se dohodl první výlet, přibližuje Božena: "Vzpomněla jsem si na veselou historku, jak jsem kdysi s turistickým oddílem šla na Křivoklát a nenašli jsme ho. Zdenko se hned nabídl, že vymyslí trasu tak, abychom Křivoklát našli a vymyslel i systém návaznosti. Ale vlastně i volnosti - aby se nikdo necítil moc organizovanej a když má čas a chuť, prostě jenom nastoupil do určitého vlaku nebo autobusu." Výletů se uskutečnilo celkem třináct a praktikovalo se to tak, že následující výlet začínal vždy tam, kde ten předchozí skončil. A tak se došlo z Křivoklátu, respektive z Kamenných Žehrovic až do Ploskovic. Postupně se přidala Renata Bulvová, Martin Vlček z revue Pandora, výtvarník Tomáš Holub a Ivana Myšková, která s výše zmíněným "spolkem" putovala právě přes Radobýl. Pro ni to byl výlet první, pro Zdenka předposlední… Já jsem se účastnila výletu pod Zdenkovým vedením poprvé a naposledy loni v červnu, kdy se šlo z Lovosic přes Lovoš, odtud dolů do Malých Žernosek a přívozem přes řeku do Žernosek Velkých, kde se v přístavní hospůdce končilo. "Letošní červnové termíny jsme vymysleli ještě se Zdenkem, když jsem ho na konci března přepadla na jeho stánku na Bookfestu v pražském Kampusu, štvalo mě, že se z Ploskovic pořád nějak nemůžeme hnout," pokračuje Božena. "Tehdy jsem ho vlastně viděla naposled a netušila vůbec nic. Pak už mi jenom telefonoval, že se nebude moci zúčastnit, že má zdravotní problém. Nevěděla jsem, že s námi nepůjde už vůbec nikdy - a tak jsem si řekla, že když už s těmi termíny někteří poutníci počítají, uděláme si zatím dva výlety někam jinam, než se Zdenko uzdraví. Trasu prvního jsem hodila na Pepu Straku, na druhý jsem vymyslela Bělou pod Bezdězem, protože jsem chtěla vidět Tomášovu výstavu a jindy bych se tam nedostala."
V ČERVNU
Stíny oblak nad pralesy trav,
trojakord větru, cvrčků, ptáků,
v polích lita krev vlčích máků,
cesty necesty nejsou pro dav.
Je červen, ten měsíc jasných dní,
temných obzorů plných vláhy,
kdy žár slunce vychýlí váhy,
tajemné domky vinic zde sní.
Květy akátů neznámo kam,
sněhové vločky hnané větrem,
není měřeno stejným metrem,
tam kde není štěstí ani gram,
věk cení zuby, hledí ze sutin,
v tichu odbíjí čas věžních hodin.
NA CESTĚ ( rondel)
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
STÁLE
Mít v sobě šum listů stromů
i zurčení potůčků
šelest trav a hlasy ptačí
žár slunce i chlad zvečera
ticho vyschlých potoků
i mračen skoupých na vláhu
mít v sobě hukot větru i zpěv deště v okapu
zrcadla vodních hladin se zarostlými břehy
temnotu noci s Měsícem a jeho Venuší
ticho lesních cest k dalekému obzoru hřbetů hor
a krajin nahlížených z výšky
dojít tichem
k Tichu
vše pojímajícímu
Právě vyšel první díl trilogie, která se zabývá historií české patafyziky před rokem 1989 i po něm. Tento díl mapuje patafyzickou scénu v 80. letech minulého století v Teplicích a tvorbu Patafyzického kolegia Teplice (PKT) ve složení: Eduard Vacek, Miroslav Wanek, Svatava Antošová, Petr Kuranda a Václav Lukášek. Obsahuje nejen texty, archivní fotografie a bohatý obrazový materiál, jenž se váže k historii PKT, ale i kompletní vydání deseti původně samizdatových čísel sborníku PAKO, které vycházelo v letech 1980-86; dále obsahuje korespondenci Lektora Zahlubovače alias Eduarda Vacka s dnes již zesnulým slovenským Regentem pro ubudoxologii Albertem Marenčinem, materiály StB „trestní causy Pako“, v nichž bylo PKT označováno souslovím „závadová skupina mládeže v Teplicích“, jejímž zájmem bylo „studium a šíření filosofie iracionalismu“; studii pojednávající o zhoubném onemocnění centrálního nervstva zvaném BLBOMA CEREBRI, jakož i zprávy Rozvojového střediska vědy a techniky (RSVT) při PKT a mnoho dalšího. Nutno ještě dodat, že všechny otištěné příspěvky jsou zcela záměrně, v zájmu zachování anonymity, autorsky neoznačeny – stejně jako tomu bylo v původních sbornících PAKO.
Prvním dílem ovšem patafyzické mapování nekončí, chystají se ještě, jak dodává editor Eduard Vacek, další dva díly: „V druhém připravovaném díle, který bude pojednávat o historii patafyziky po výměně patamesiášů v roce 1989 vulg., budou uvedeny rozhovory o patafyzice s osobami, které se považují (považovaly) za vědomé patafyziky, ale i s individualitami, kteří jako nevědomí patafyzikové mají k vědomé patafyzice blízko, nebo do této profilované společnosti konají, víceméně nevědomé exkurze. Kromě rozhovorů uveřejníme i ukázky z jejich díla. V třetím zamýšleném díle bude věnována pozornost vědě patafyzické a pozoruhodným příspěvkům z poslední doby.“
První díl vyšel v nákladu 100 výtisků, má 228 stran a jeho cena je 300 Kč. Zájemci si jej mohou objednat na adrese:
UKÁZKY:
Z POEZIE
Géniové
Infantilní genialita paralytiků
hlásajících
barokní dialektiku la Bla Bla
Potlesky pantatíků
kraleviců z domu Ubuova
pompézní místopřísežné lžipravdy
v prázdnotě halasu
náhlá disharmonie
V semknutosti síla!
Ukoptěné líbání zpocených
zátylků
a zvýšení výkonu
mašiny
na miškování mozků
Praktika z belgičtiny
(automatický text)
Belgičtina je udělaná ze skvrn na Slunci
Kterých se Slunce chtělo zbavit
Má tvar dvoužloutkového vejce
A je gramaticky neomezená
Podobá se lokomotivě
Která rozmašírovala antikoncepční tabletku
Podobá se noci
Kdy se stíny v bílém nočním prádle míhají ulicemi
Podobá se otevřené zadnici
Stejně jako Velikému Panděru
Nebo elektrické struně natažené od planety k planetě
Podobá se pístu čtyřválcového motoru
Podobá se stromu
Který na podzim shazuje větve
Podobá se lívancům
Plujícím na hladině rozvodněné řeky
Podobá se stereofonnímu budíku
Podobá se židli s uřezanýma nohama
Podobá se lakmusovému papírku
Který ponořen do alkoholu zesinal
Podobá se Ribbentropovi vykonávajícímu potřebu
Po vyhraném boji
Podobá se zrcadlu
V němž se zhlíží tanečnice
Podobá se žihadlům vystřelovaným do prostoru
Několika blázny
Podobá se těm několika bláznům
Podobá se tobě
A podobá se mně
Jsme skvrny
Kterých se Slunce chtělo zbavit
Strana 1 z 34