Básník Petr Hruška křtil v Teplicích

Ahojky, zveme tě na příkladný večer poesie v teplickém zámku ve středu 29. května od 17.30. Vystoupí ostravský bard Petr Hruška, děčínský Radek Fridrich, Zbyněk Mrvík z Českých Budějovic a Patrik Linhart. Bude tradičně víno, chlast, povznesení nad marast. Jen klidně přijď!

Tak zněla esemesková pozvánka od Patrika Linharta na křest nejnovější básnické sbírky Petra Hrušky Minout se přesně (Host, 2024), která vyšla krátce předtím. Nakladatelství Host ji na svých stránkách představuje těmito slovy: "Žánrově záměrně 'rozcuchaná' kniha. Drobné i delší celky, které nápadně i nenápadně, svou vážností i groteskností, smyslem pro drama i meditativní klid sdělují: Poezie není uhlazená a vyšlechtěná disciplína. Naopak je zneklidňujícím vzrušením, vrženým do života, jenž není nikdy hotový. Minout se přesně… Jak trefná, vtipná i drásající definice básnické práce! Nalézáme zde básně ve verších, básně v prózách, mikropříběhy i jednověté postřehy. To vše je na stránkách komponováno tak, aby texty bylo možné číst jako soubor samostatných miniatur i jako jednotný vícevrstevnatý celek. Básník je v přítomném díle fascinován fenomény míjení a setkávání, ale především tajemnými vztahy mezi obojím, neboť lidé jsou těmto neutuchajícím tendencím vystavováni stejně jako slova při tvorbě uměleckého textu. Po nedávné koncepčně velmi sevřené sbírce Spatřil jsem svou tvář přichází oceňovaný autor – básník a esejista – s knihou nekonvenčně a volně pojatou. Letos jubilující Petr Hruška tak pokračuje v literárních překvapeních. Těšme se na jeho míjení! Jsou přesná." Dopřejme si dvě malé ukázky:

 

Okradená

Přišla jsi okradená.

Dříve než zazněla očekávaná věta

Ti hajzli mi vzali všechno,

stačil jsem si všimnout,

že tvá ramena

vůbec nedokázala zestárnout —

ani mým dlouholetým přičiněním.

Stále se zdvihají v té pomalé křivce

a za klenbou

se pak hladce stáčejí ke krku,

tam, kde stojíš,

bezezbytku okradená těmi hajzly.

 

Vůně jilmového listí

Místo kabátu si vzal sirky.

Našli ho za rybárnou v jilmovém listí.

Předkloněný, zdálo se, že spěchá.

Marto!

Když ho předávali,

podchlazeného a od sraček,

rozpačitě krčili rameny,

jako ti, kdo všechno jenom komplikují.

Opakoval ženské jméno,

odmítal se hnout z místa

a velmi spěchal.

 

A co říká nejen o své poezii, ale o Poezii jako takové a o svém vztahu k ní sám autor? V rozhovoru pro seznamzpravy.cz, který s ním vedl Jonáš Zbořil, toto: „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“ A když pak ze své sbírky četl, naplnil svá slova beze zbytku. Celý večer prokládal zhudebněnými básněmi např. Jana Skácela či Jiřího Ortena kytarista Martin David. Po čtení se většina z nás vydala do přilehlého letního kina na teplickou premiéru filmu Rozsviť světlo, ať je vidět (dokumentární dvojportrét hudebníka Miroslava Waneka a výtvarníka Martina Velíška). A první, co nás po příchodu fascinovalo, byly nedaleké věžičky, odrážející nádherný západ slunce...

Popisky:
Foto 1 - Věžičky v letním kině
Foto 2 - Petr Hruška a Patrik Linhart
Foto 3 - Petr Hruška, Patrik Linhart a Radek Fridrich
Foto 4 - Petr Hruška
Foto 5 - Petr Hruška
Foto 6 - Martin David a Zbyněk Mrvík
Foto 7 - Radek Fridrich
Foto 8 - Tomáš Řezníček
Foto 9 - pohled do publika
Foto 10 - Martin David a Tomáš Řezníček
Foto 11 - Ludmila Petříková a Patrik Linhart
Foto 12 - Eva Klášterková a Patrik Linhart

Omyl, který nevadil...

Ta vesnice Skalsko se mi líbí......na prudké stráni nad zeleným, skalnatým údolím s potůčkem mi připadá jak česká verze francouzských kamenných městeček, trčících věkovitě na kopcích v krajině... Jsem tu, abych účastí podpořil již zaniklé mše... Dva dominikánští mniši se odhodlali s nadšeným odhodláním  vzkřísit v mšenském kraji odumřelý duchovní život.......Skalský kostel, přes nějž se vlna obecně společensky přijímané víry přelila už hodně dávno, je sice velký a pěkný, ale odraný jak oběšenec, visící pro výstrahu už hodně dlouho na slunci, větru, dešti...

Do mše, provoněné hojným kadidlem, se setměním a hartusením přihlásila bouře... nedá se odejít, železnými dveřmi protéká voda a za nimi leží hustý koberec stále drnčících krup... Když se bouře vyhalasila, otevřelo se nad širokou náhorní rovinou mnohatvaré, mnohabarevné oblačné představení... Stromy, požehnané vodou, se třpytí ve slunci... do dálky odchází nafialovělá temnota, nad níž se tyčí majestátní horstvo zářících kumulonimbů......ani se mi nechce do údolí na nádraží......

 

Sedám si na lavici pod nádražní střechou, hledíc na odpařující se koleje... „A ejhle, ty jsi mi ale pěkný pan domácí !“ ......na kolejích se objevil krásně vybarvený rehek... Jako obvykle při setkání se zvířetem na něj žvatlám, dětinsky nepřemýšleje, že mi nerozumí... Hlas přece nemá jen hranatý obsah slov, ale též melodiii... a o té ptáci něco vědí...

 

Dívá se na mě z očka do očka a přelétává sem a tam, stále blíž a blíž ke mě... O to víc žvatlám, radostně povzbuzen jeho zájmem... No vida, jakého nového kamaráda jsem potkal! Rehek už sedí na lavici kus ode mě, pokukuje, začíná mě napadat, že trochu nervózně přešlapuje... A v tom mi to začíná docházet... Houby zájem, houby kamarád! On tady někde má hnízdo s mladými a já jsem ve skutečnosti jen překážka, které se bojí a která mu brání zafrčet se zobáčkem plným hmyzu do svého domova! Zvedám se, abych vyklidil místo, a rozhlížím se po trámech, kde že ten střapatý domov bude? Ale ouha - hnízd je tam několik po celé délce přístřešku - a venku prší... No tak nic, kamaráde, budeš mě muset chvíli snést, říkám mu, když usedám znovu na lavici obžalovaných... Díváme se sobě do očí... Tedy on jedním zkoumavým a já svým nadšeným jedním a půl, následkem to bitky v mládí…

 

Nakonec se přece odvažuje, zvažuje tlaky potravní situace a vyhodnocuje zevrubně mou osobu, a zalétá do hnízda nade mnou, které tak ztrácí svou anonymitu... Kolikrát jsem už zažil ty zvířecí oči, ať už ptačí korálky či bezedné studny srn, nehybné hadí čočky či pronikavé lasery divočáků... Vždycky, vždycky se ty oči zavrtaly až do největší hloubi mého já, kam ani sám nedosahuju...do hlubiny blízkosti, jednoty... Na tu němou otázku, to hluboké zkoumání možnosti důvěry, nikdy nezapomenu ve všech jejích podobách...

 

Ošuntělý vagonek přijíždí s houkáním... Tak už budeš mít pokoj, tatínku... Nebylo to sice tvým zájmem, ale přece jsme se setkali....přece jsme se do sebe zapsali....přece jsi mi nakonec tu důvěru dal....a snad i ten Pták na nebi absolutna v tom velkém kamenném hnízdě se svíčkami na kopci... Odjíždím poctěn ve směru temných oblaků...

 

Karel z lesa

 

 

PS: ...ale ještě si neodpustím zcela praktický dovětek, který to vše rozbije... taková je realita... To nádraží bylo, stejně jako nádraží v Katusicích a ve Mšeně, za nevím kolik milionů plně a krásně zrekonstruováno. Stejně tak vlastní těleso trati mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Práce na trati trvaly více než rok a stály stovky milionů. Následně potom, po dokončení všech těchto prací, byl provoz na této trati víceméně zrušen - současný stav je takový, že ve všední dny už nejezdí vůbec žádné vlaky a několik jich jede pouze o víkendu, a to pouze v letních měsících... jeví se to jako praktický poslední předstupeň pro následné definitivní zrušení trati... Tak takhle nádherně smysluplně se to u nás v tomto státě dělá, víte? Na nic nejsou peníze, že? Z jakýchže to peněz, než ovcí daňových poplatníků, že? Ano, tak zase utíkejme k volebním urnám zvolit lidi, kteří se nám vysmějí jako naivním hlupákům, spotřebnímu materiálu... Kdo kdy psal své protesty na různé úřady, ví, o čem mluvím... Občane, jako svobodný idiot vol, my si stejně uděláme neodvratně to, co chceme my... Proti tomuhle výrazně českému brutálu byla bouře nad Skalskem neškodným mňoukáním...

Básně : Vlastislav Kalina o květeně

Záviděníhodná stolice

Věříce i nevěříce,
již z rána rmoutí se velice,
nedostaví-li se svatá,
nebo pravidelné stolice.

Kdo nemodlí se,
u boha neobstojí,
kdo špatně stravuje se,
při stolici stojí.

Správného života si hledět
a zdravě jíst
a při stolici budeme sedět,
tím jsem si jist.

O SLOVECH

Vibrace

Slovo je vibrace vzduchu.
Vibrace vzniká v egu.
Ego sídlí v hlavě,
slovo tak vyletí hravě.

Tak si uber

Když se člověk potřebuje
někam dostat rychle,
objedná si Uber.
Já názor vyslovím rychle
a pak si říkám uber,
to si nikdo neobjednal.

Přídavek

Přidávaná důležitost skutku
je větší,
než důležitost skutku.

Číst dál: Básně : Vlastislav Kalina o květeně

Básnické hry z let minulých - 2. část

• Básnické hry

 

Součástí srazů Skupiny XXVI v dřevních dobách, kdy jsme na sebe byli napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, díky kterému co říkal jeden, to zároveň druhý myslel - a naopak, bývaly básnické hry. Hrávali jsme je často až po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Další reagovali stejným způsobem, aniž věděli, co tam kdo napsal před nimi, na co vlastně navazují. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. To můžete posoudit sami - papírky, které se dochovaly, jsme přepsali do wordu a zde vám nabízíme k přečtení druhou část. První část jsme uveřejnili zde: https://www.xxvi.cz/index.php/dejiny/basnicke-hry-z-let-minulych-1-cast

 

 

 

 

56.

Tiše si rozmysli hříchy

zpovídej se hlavně z pýchy

hříšníci jsme asi velcí

V Polsku vládnou Kačeři

já nemám nic k večeři

dí Paroubek neteři

Můj mozek nikdy nezteří

a už se na ni sápe

jen to prosím neberte tak vážně

von ti to ten čurák smázne

 

Vítěz ducha nad hmotou

udělal kříž nad robotou

Přineste radar, milí Amíci

ozáření a slibný smrad

komouše kopnout do varlat

Rudá krávo šílená

pořádn řešíš dilema

v Cibulkových seznamech

v česnekových neznámech

v chilli temné houštině

tváříš se vždy nevinně

 

Kahuda tam mrká na drát

jo, chtěl by chlapec mrdat

negramotný obojživelník

genilání výletník

nahý příslušník

nezůstal sám stát

 

57.

Karlov pod Ještědem

zatím ještě jedem

duše se záporem i kladem

skřípajíc zuby zápasí

Voníc z huby po jedné z past

volím podnik Instaplast

v lese se s tebou ztratím

svléknu se z gatí

navlíknu tě do opratí

 

Nepomůžou ani jiní

co oblíknou tě do šatů

nezapomeň kravatu

oranžovou od Paroubka

s harmonikou Vaška Koubka

šuká Jakub Zahradník

doživotní náhradník

v Mokropsech i v Suchdole

Čech nahoře a Lech dole

 

Podřipsku se mše směje

Neruda zajíždí do prdele

dokud se Topolča neposere

Máte ňáký klepky, smažky?

Na hlavu vám patří dlážky

mezi žebra nožík malý

strčil a víc nevyndal

odešel prý v širou dál

Prý nechce spát pod širákem

roní slzy nad čůrákem

který nabod rosničku

na špendlík či jehličku

Číst dál: Básnické hry z let minulých - 2. část

Hodiny a mraky

Obřady Zeleného čtvrtka skončily. Během Gloria zněly zvonky, vtíraly se za slova chvalozpěvu, až z toho bolela mysl: Co poslouchat dřív? Pak vše utichlo a během Proměňování už se ozývaly jen řehtačky. Nyní Ježíš osaměl v Getsemanské zahradě. A my věřící na chvíli s ním. Ministrant přitáhl odkudsi štafle, prošel naším středem a přikryl černou látkou velký krucifix vpravo vedle oltáře. A já se jen divil, jak rychle zase většina od postranního oltáře zmizela. Prožíval jsem vlastní vědomí dosud hořící v mé mysli a vnímal jsem, jak hoří jiná vědomí za mnou. Zůstalo nás tu jen pár a naproti nám ten, který toužil, abychom jej doprovodili v jeho samotě. Smrtí musel projít sám, ale šlo přece o to, kdo z nás k ní spolu s ním sestoupí nejhlouběji. Vzpomněl jsem si na myšlenky Simony Weilové, na to, že tíseň člověka zůstává pro ty okolo na hranici viditelnosti, vždyť trpící se stahuje sám do sebe. Ale je to tak opravdu? Třeba je jeho zbědovanost natolik zřetelná, že před ní musí druzí odvrátit tvář.

Ještě též noci jedeme s Jokulátorem na Basumskou louku. Je půl čtvrté ráno. Stojíme pod hvězdnatou oblohou. Měsíc zaklesl do souhvězdí Váh, jako by se je snažil vyvážit, sám těžký a přece se vznášející na nekonečném nebi, vlevo od něj svítí Antares ze souhvězdí Štíra. Do korun smrků vstoupil vítr. Nechal za sebou otevřeno, jednolitý průvan hučí ve větvích takřka bez nárazu. Jokulátor si před měsícem natrhl stehenní sval, já také sotva jdu, nespěcháme, naše chůze je peripatetická a les je kolonádou, ve které lépe zní naše myšlenky. Brzy se na větvích smrků objevuje čerstvý sníh. V údolí se k sobě choulí světla městeček, jako by se chtěla jedno u druhého zahřát. Připomínala kuličky, které se na hrací desce jejím nakláněním snažíme dostat do důlků. Meteor, který zahlédl Jokulátor vysoko mezi korunami, jsem promeškal. Odcvrnknut neviditelným prostředníčkem zmizel v útrobách ještě noční tmy. Jokulátor má na ruce chytré hodinky. Pravidelně mu hlásí každý kilometr, který máme v nohách, a čas, který jsme k jeho zdolání potřebovali. A pak se ty hodinky ptají: „Už jste skončil?“ Mají na mysli, dá-li se tak mluvit o hodinkách, jestli už má za sebou své pravidelné cvičení. Zvláštní je, že hodinky tuto otázku pokládají ve chvíli, kdy se dereme nejprudším výšvihem na vrcholový hřeben.

Číst dál: Hodiny a mraky