Domů

(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)

Střet dvou vášní

Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.

Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.

Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?

(z rukopisu chystané sbírky)

* * *

Zapomenutá úvozová cesta

lemovaná stařičkými hrušněmi

vybíhající z kraje vsi

směrem

k nedalekému městu

Jenže po čtvrthodině chůze

náhle uťatá

končící uprostřed louky

divoké lučiny sloužící

co pastvina kravám

Cesta „odnikud nikam”?

Cesta „odtud nevímkam”

Hle

moje cesta

* * *

Odlehlá úvozová cesta

lemovaná přestárlými hrušněmi

s konturami

temných křivolakých korun

jak barokní sochy

na stařičkém mostě...

Zas a zas se sem vracím

Zažívám tu cosi

(víc neprozradím)

Je to můj

prastarý most...

Ani letos jsme nevynechali hradní putování… Ačkoliv jsme se původně vydali ke Kostelíčkům poblíž Úštěka, které jsme při návratech z jiných výletů vždy zahlédali z oken vlaku, nakonec jsme je z nedostatku času museli vynechat. Ale to předbíhám.

Z Lovosic, kde byl sraz, jsme se přesunuli lokálkou do Blíževedel a odtud vyrazili na blízký hrad Hřídelík. Je to skalní hrad, do jehož útrob se lze dostat úzkou temnou štěrbinou, které na Wikipedii říkají honosněji „chodba“ a která zeje na jedné straně skály. Je snadno přehlédnutelná, je-li na místě člověk poprvé, může se stát, že marně obíhá skálu a říká si: Sakra, co je to za hrad – samý vydrolený pískovec a kde nic tu nic! Když se ale ponoří do temnoty zmíněné štěrbiny a opatrně se jí protáhne, brzy se zase objeví na denním světle, ovšem o úroveň výš, v místě, jež při troše fantazie může nazvat „cimbuřím“. Je už sice zarostlé bujnou vegetací, ale přece jen se skrze ni ještě matně rýsují jeho obrysy. Ocitne-li se tam člověk sám, pocítí zvláštní klid a ticho a připadá mu, že je od okolního světa na míle vzdálen. Jako by tou temnou štěrbinou prošel zároveň do minulosti, přesněji: do 14. století, kdy byl hrad zbudován – i když některé prameny uvádějí, že existoval už ve 13. století. Není bez zajímavosti, že později byl používán jako vězení pro provinilé kněze odsouzené církevním soudem… No, my jsme jej „použili“ jako místo vhodné pro malé občerstvení – a vyrabovali jsme Pavlovi Kukalovi sklenici s nakládaným vepřovým masem.

Za těch časů, kdy Pán Ježíš chodil po Svaté zemi s apoštoly, potkal poblíž Betléma kočku.

Jelikož tehdy lidé mohli hovořit se zvířaty, dali se do řeči.

Kočka mu řekla: „Špatně se nám nevede, zdejší rolníci se bojí, že bez nás by jim myši sežraly všechno obilí, takže nám dopřávají i leccos jiného, třeba mléko nebo rybí vnitřnosti. Ale doopravdy rádi nás nemají, protože si myslí, že jsme falešné. Ještě tak děti si s námi hrají, ale to jen ty menší, větší nás tahají za ocásky a i jinak nás trápí. Mohl bys, Pane, udělat něco, aby nás lidé měli raději? Nejsme tak silné jako koně, ani nedokážeme doprovázet na lov jako psi, nemáme vlnu jako ovce, tak bychom měly mít taky něco, co jiná zvířata nemají.“

„Milá kočko,“ řekl jí Pán Ježíš, „nechceš toho po mně zrovna málo, ale jelikož mě jedna kočka tady v Betlémě zahřívala, když jsem ještě ležel v jesličkách, mohu to zkusit.“

„To byla moje prababička, já ten příběh slyšela, když jsem ještě byla malé kotě,“ špitla kočka tichounce.

„Když je to tak, pojď ke mně, ať se tě mohu dotknout.“

Kočka si trochu povyskočila a uvelebila se mu na rameni. A Pán Ježíš se lehce dotkl jedním prstem místa pod krkem a kočička začala příst. Dosud to neznala, takže se skoro lekla.

„Co to je?!“

„Předení, má milá. Až lidé zjistí, k čemu je to dobré, začnou vás mít raději a budou si vás víc všímat. Ale nebude to najednou, protože lidská srdce se mění pomalu.“

A od té doby kočky předou... Protože nic, čeho se dotkne ruka Páně, už není jako dříve.

obě fotky: archiv Skupiny XXVI

Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.

Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.