Nová kniha básní neratovického autora Ivana Frieda (*1952 v Praze) s kresbami Kurta Gebauera není o náhodném setkání neznámého autora a uznávaného sochaře. Po letech jejich společného působení v projektu Oživené město Neratovice se setkávají i v rovině osobně umělecké. Šestnáct Gebauerových kreseb z období od 60. let do roku 2005 doprovází Friedův knižní debut Básník bez jména nakladatelství Talent Pro ART. Pět dekád poetické tvorby je zde zastoupeno ve třinácti tematických kapitolách. Jedná se o výběr z hledání básníkovy cesty k poezii a pravdě.
Autor, který působil jako amatérský divadelník, dramatik a nově i jako protagonista vlastní zpívané poezie, nalezl dle jeho vlastních slov v této činnosti skutečnou možnost svobody a nezávislosti. Osudové mu bylo i setkání s Karlem Krylem a v 70. letech se společenstvím folkových básníků ze skupiny Šafrán, jež se promítlo i ve Friedově diplomové práci z roku 1995 na FSV UK „Pravděpodobné vzdálenosti, hledání ztraceného času české kultury...“.
V díle autora nalezneme inspiraci českou i světovou poezií. Ať již se jedná o moderní francouzskou poezii, okouzlení beatniky a buddhismem či českými básníky jako byli Seifert, Holan i Nezval coby překladatel Rimbauda. Z literárního dědictví objevíme otisk Shakespeara, Goetheho a Bulgakova. Při pouti knihou potkáme Michelangela („viděl jsem žebřík/ na kterém stál Michelangelo”) a v písni i Sixtinskou kapli. Svět autora je svět andělů, dialogu s Bohem („má bolest je stále větší/ promluv, Otče, lidskou řečí”), potkáme i Bulgakovovu Markétku a Goethova satana v Markétčině hávu („Jak se jen napít bez žízně?, myslel jsem na konec/ jistého tance - Danse macabre”), vojáky ve válce autor vidí jako lezoucí larvy Červa Obrovského.
V projekci se sám básník vidí jako „básník bez křídel”, dále jako „básník, který neměl silný hlas a nikoho nerozesmál”. Odložme proto tíhu bytí a lidského údělu, okouzlení magickou Prahou v básni Chrliči, nostalgické stopy po éře jazzu i období milostných veršů. Vždyť básník překvapí právě i porcí laskavého i nelaskavého humoru, posuďte sami: „Poezie je chuligán/ tečka/ sláva je svatební vlečka” nebo také: „I opice vyvaluje oči/ takový bordel/ a přece se točí!”. Ovšem nezapomenutelný je Epigram: „Když jsem umřel/ plakala jste/ Když jsem žil/ jste se mi smála// Jste taková doopravdy/ anebo jste kráva?// A kdo zná Ivana Frieda osobně, slyší i jeho smích...
Koneckonců, setkání s knížkou je jediné, co nám doba covidová nevzala. Slavnostní uvedení veršů v pražské kultovní hospůdce Balbínce bylo totiž už dvakrát odloženo. Ale Hymna kavárny už zůstane navždy s námi: „Vzduch byl cítit erekcí/ a básník páchnul protekcí... Zbyla jen hvězda Betlémská/ a ta kavárna Balbínská/ ve které běhá Hrdina/ v buřince Winstona Churchilla.” Kéž už by to bylo možné zažít, jako třeba výjev z jedné Friedovy básně: „Na výstavě profesora Horáka/ A Anežky svaté/ Přijde tam vožralý Jirous/ A všechny postřílí svými verši”. Ó, kéž již brzy nás básníci postřílí svými verši - ovšem osobně. Friedovy básně za to stojí. Óm mani padmé húm!
Radana Šatánková, editorka knihy
BÁSNÍK BEZ JMÉNA
Jen Zimní zahrada zná jeho píseň
altánek, kde se zamiloval Vronský
s vyrytým jménem do zárubně vylomených dveří
Tolik bylo lásek, mordů a indiánských zvědů
fialový ksicht čtenáře Idiota
Ten den potkal Básník bez jména
básníka bez vlastností
***
Zase se v otáčkách roztáčí kola štěstí
zoufalý Kristus planě sází sad
na rohu svatí
farizejsky věští
že nikoho už nelze milovat
***
Pod
zlatem náramků
a bělostí plavých šatů
uvidíš historii
***
Ubohý lid
a ubohá dřeň stromů
ubohé vzpoury
mladých básníků
Ti něco připomenou
čtenáři historických knih
zbarvených dočervena
Vladimír Stibor a kolektiv přicházejí s dalším, v pořadí již třináctým almanachem české poezie nazvaným Cesta k hoře úsvitu (Paper Jam, 2020), do kterého svými básněmi přispělo 68 autorů - např. Věra Bartošková, Marie Dolistová, Katka Soustružníková, Radana Šatánková, Bronislava Volková, Roman Szpuk, Pavel Kukal, Lubor Vyskoč a mnozí další. Jak lze vyrozumět z editorialu Vladimíra Stibora, je to almanach poslední: "Komu se poštěstí být obohacen tolika básníky, z nichž se tu a tam stanou přátelé? To je zcela jistě v dnešní době k nezaplacení. Ale rok 2020 přinesl i velmi smutnou zprávu. Ve středu 4. března odešel do básnického nebe největší guru české poezie Mirek Kovářík z Prahy, jenž mnoho křtů těchto almanachů uváděl a verše autorů přednášel svým nezaměnitelným i nezapomenutelným způsobem. Věřím, že ještě dlouho tu nad námi i s námi kdesi uvnitř bude žít. Tuším již od dětství, že třináctka je dobré a vzácné číslo, a ne nešťastné. Není žádnou hanbou vnejlepším skončit. Na světě to zpravidla bývá zařízeno tak, že nikdy neminete ty, s nimiž se máte potkat. I kdyby to bylo jen na chvíli a na Cestě k hoře úsvitu. Bylo mi velikou ctí být s Vámi."
Volnost ptáků