Domů

(nejen pro Jacka Kerouaca)

* * *

Proč pořád musíme nazouvat každý den nové adidasky z vagabundského pekla na vyzáblé nohy nenávisti?
Proč pořád musíme chodit v zablácených holínkách do galerie lásky a tam špinit a špinit vše, co nás přesahuje?
Proč pořád musíme hloupě pomlouvat to čisté a krásné ústy, kterými jinak běžně líbáme právě to čisté a krásné?
Proč pořád musíme vidět za každým rohem vraha, když za ním klidně mohou stát malé děti s paní učitelkou?
Proč? Snad proto, že jsme poztráceli víru? Snad proto, že jsme uvnitř černí a tak to umanutě chceme mít i zvenčí?

(Text pro Milka Havlíka, 3. 2. 2019, Vysoké Mýto, 3:55)

* * *

Nejsem bůh u chladícího boxu s placentami
Jsem uřícený chodec uprostřed kalamitní křižovatky
Nejsem socha ve stánku s berličkami
Jsem zákazník s pořád prázdnou nákupní taškou
Nejsem mladík vystřižený z časopisu Bravo
Jsem muž s šesti vyraženými zuby a strachem o ty další
Nejsem labužník nad trakařem s krevetami
Jsem přízrak který se zásadně vyhýbá opulentním hostinám
Nejsem kurevník příležitostně ani z podstaty
Jsem chlap co často a rád bděl vedle spících žen

(Text pro Lubora Kasala, 2. 2. 2019, Vysoké Mýto, 6:38)

* * *

Ještě nikdy jsem nesestřelil lehkým kulometem ani jednu třepetalku
Ještě nikdy jsem nejedl slizké šneky a nikdy to už žrát nebudu
Ještě nikdy jsem nerozkvetl ve válce - vůl jsem ale ne debil
Ještě nikdy jsem nebyl v lázni s Fondovou a už zřejmě nikdy nebudu
Ještě nikdy jsem nepodpálil stoh ačkoli v mém životě bylo sirek ažaž
Ještě nikdy jsem prakem nezabil vrabce a na stará kolena už vraždit nebudu
Ještě nikdy jsem nevstoupil do kolejiště za Pannou Orleánskou
Ještě nikdy jsem neholil mladé slečně podbřišek a už nebudu
Ještě nikdy jsem nepřísahal na Bibli - nejsem vyčůraný křivopřísežník
Ještě nikdy jsem nedal sám sobě políček a teď už se fackovat nebudu

(Text pro Boženu Správcovou, 1. 2. 2019, Vysoké Mýto, 5:00)

(z nových básní)

Tančící textař

Jsem jen textař - pomůžu se slogany

Rád přiložím ruku

Velmi se na tu jízdu těším

V současné chvíli analyzuji motivátory

Piráti jsou skvělí

Svět není černobílý

Nezklamali mě v jediném bodě a držím jim palce

Mám rád lidi když maj šťávu

Všecko co tě vcucne

Tančící muzikant

Byv přesvědčen

Nejlepší a nejpravdivější

By bylo

Vyrábět hudební nástroje z klacíčků a bedýnek

Do hlubokého hvozdu vstoupit

Notně od okraje

Na instrument zahrát

Po doznění posledního tónu

Vše na padrť spálit

Dlouhý plášť nosit

Městem kráčet

Voni koukat

Hle –

Ulice před křižovatkou

Vrchovatá lžíce liter

Muž v kabátě

Kouká do nebe

Kouřem voní

Vzezření osleplého otálelce

Copato?

Strne

(poznámka)

Jaký byl počet obyvatel Čech v jednotlivých historických obdobích před zavedením matrik, je otázkou pro historiky. Jakkoli jím nejsem, rozhodl jsem se zkusit k tématu něco poznamenat.

Roku 1583 sdělil císař Rudolf II. českým stavům, že přenese své sídlo do Prahy. Vídeňský hrad byl v té době již nevyhovující jak po stavební stránce, tak i pro tureckou válečnou hrozbu. Stavové pak odhlasovali mimořádnou daň, neboli berni, jak se v té době říkalo, aby byl Pražský hrad proměněn v sídlo důstojné císařského majestátu. Ochota k podobné finanční oběti pramenila nejen z oddanosti vladaři, ale i z očekávání ekonomického vzestupu Prahy i celé země, neboť v době jagellonské i za prvních habsburských panovníků byly Čechy jaksi stranou všeho dění.

Mimořádná berně se měla vybírat ve výši 5 grošů z každé selské (poddanské) usedlosti. Její výnos stavové sami odhadli na 15 000 – 16 000 kop českých grošů. Města měla celkem zaplatit 3 120 kop. Potud fakta. Při jejich správném zařazení do historického kontextu by bylo možno odvodit, kolik obyvatel v té době mohlo v Čechách žít - čerpáno z knihy Josefa Janáčka: Rudolf II. a jeho doba (Svoboda, 1987).

Přepočet 1 kopy českých grošů jako 60 dává odhad 180 000 – 200 000 usedlostí, přičemž míšeňská kopa, někdy také užívaná jednotka, znamenala polovinu, tedy 30 grošů. Jestliže by jedna usedlost měla v průměru 10 obyvatel, znamenalo by to úhrn venkovského obyvatelstva někde mezi 1,8 a 2 miliony. Možná bude pravdě blíž o něco méně, 7 obyvatel na jednu usedlost, pak bychom museli úhrnné číslo snížit na 1 260 000 – 1 400 000 lidí.

Tvárnici 2018 - cenu literárního obtýdeníku Tvar, kterou uděluje kritik vybraný internetovým hlasováním (za rok 2018 jmenovitě Olga Stehlíková), získal básník Pavel Kolmačka, jeden z původních členů Skupiny XXVI. Cena mu byla udělena za jeho nejnovější sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018). Blahopřejeme!

Když ji loni 30. října v Olomouci křtil, zašla na jeho čtení i pravidelná čtenářka těchto stránek Petra Kožušníková, která je i autorkou fotografie, a napsala následující reportáž:

Se zvědavostí jsem vyrazila na autorské čtení Pavla Kolmačky do olomoucké čajovny Kratochvíle. Jeho předchozí návštěva mi unikla a tak jsem se těšila na první poslech jeho básní. Četl z nové sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018) - a byl to můj nejhlubší zážitek z autorského čtení za dlouhou dobu.

Obavy čajmistra Viléma Ďoubala, že tam budeme sami, se ukázaly zbytečné. Když jsem přišla na místo, židle se plnily a Pavel Kolmačka už seděl připravený u stolku. Vilém Ďoubal uvedl autora krátce, ale poučeně, a pak už si vzal slovo sám básník. Do první části jeho čtení jsem se zaposlouchala s nadšením, které však postupně zamrzalo. Když došlo na výkřiky novinových titulků a paradoxů civilizace, které jako rap v jedné tónině bral z jednoho džberu: celebrity, zvrácenost hodnot, absurdita bonmotů, odosobněnost myšlení, cítění či života ve městě. A navíc tolamentatio nebralo konce, v hlavě mi znělo čím dál víc nedočkavě: Dobře, a dál? Co bude dál? Tohle přece skládá každý začínající básník, chce-li být pokládán za angažovaného… Změna přišla až s přechodem k druhému cyklu, v němž se básník vrátil do vesnického prostředí. Četl báseň-příběh, která mě i se zbytkem publika nepozorovaně vtáhla do sebe a zcela nás pohltila. Pamatuji si konkrétní obrazy, např. otevřený včelín, který v zimě básník přikrývá vlastní košilí, setí rajčat Tornádo a řepy Nostalgie, i příběhy lidí – bolavých, pokorných i šílících... Byla to poezie celku, která plynula a byly jsme v ní celí – a také bolaví, pokorní i šílící.

Když jsem se na konci čtení rozhlédla po čajovně, všude bylo ticho, všech patnáct posluchačů bylo stejně chycených v básníkově světě, nikdo se nenapil ze sklenice, nezaskřípala židle. Pavel Kolmačka zaklapl knihu a poděkoval všem za koncentraci. Bylo to jako společná modlitba, kterou člověk nevědomky podstoupil. Sílu té hypnózy prozrazoval chaos a zmatek, který jsem v sobě na konci čtení pocítila: Co dál, co bude dál? To teď půjdeme jen tak domů?

Jak autor podotkl, byla to spíše novela ve verších, která otevírala dveře k příběhu vlastnímu. Jeho čtení mi připomnělo, jak intenzivně lze vnímat svět skrze literaturu a příběhy, a přiválo mi to zpět cítění literatury staré patnáct i více let. Za ten zážitek děkuji. Zpětně si uvědomuji, že tu intenzitu prožitku patrně podpořila také nepřítomnost hudebních intermezz, bez nichž se už autorská čtení snad ani nepořádají.

(Text byl publikován ve Tvaru 21/2018)

(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)

Střet dvou vášní

Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.

Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.

Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?