Přátelé, před 21 lety jsme se sešli na básnickém srazu na Komáří vížce v Krušných horách! Objevila se originální pozvánka na průklepovém papíře a pár fotografií ze setkání - inu, pohleďme, jak jsme se tehdy svolávali a jak nám bylo o těch 21 let méně!
Tento měsíc si připomínáme 100. výročí narození básníka a výtvarníka Emila Juliše (21. 10. 1920 - 25. 12. 2006), laureáta Ceny Jaroslava Seiferta (1990) a Státní ceny za literaturu (1996). Narodil se v Praze, ale jeho život a tvorba byly úzce spjaty se severními Čechami, konkrétně s Mosteckem a Lounskem, a také s časopisem Dialog, který vycházel v 60. letech. Poezii začal psát až v roce 1953, ve stejné době se seznámil s lounskými malíři Zdeňkem Sýkorou, Vladislavem Mirvaldem a Kamilem Linhartem, kteří se zabývali také literaturou a filosofií. První báseň Julišovi vyšla tiskem až o deset let později - v katalogu výstavy Jiřího Koláře v Liberci v roce 1963. Rok nato vydal Vladislav Mirvald jeho poemu Ranská hora (jednalo se o bibliofilii), knižní prvotinou ale byla až sbírka Progresivní nepohoda (1965). Intenzivně se věnoval experimentální poezii, kterou vydal ve sbírkách Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možností (1969 a Pod kroky dýmů (1969). Chystané vydání sbírky Nová země bylo z politických důvodů zastaveno (vyšla až v roce 1992). Juliš se na dva roky ocitl na volné noze, do zaměstnání nastoupil až v roce 1972 (úředník, plánovač, prodávač průmyslové vody různým fabrikám a šachtám) a pochopitelně nemohl nic oficiálně vydávat. Teprve na přelomu 80. a 90. let se lámou ledy a Julišovi vycházejí v rychlém sledu za sebou sbírky Blížíme se ohni (1988), Gordická hlava (1989), Hra o smysl (1990), Multitext A (1992), Cesta do města Lawn (1993), Svět proměn (1994), Afrikááá (1995), Dlaní do tváře (1995), Nevyhnutelnosti (1996), Ranská hora (1997) a Nelehké spočinutí (2000). Posmrtně pak vychází výbor z jeho poezie z let 1965-2005, který sám připravil - Pod kůží (2007). Připomeňme si jej alespoň několika básněmi.
foto: Slovník české literatury
FRAGMENT STARÉHO MĚSTA
Zóna,
místo naléhajícího přemýšlení,
kleště budoucího nejsoucna.
Díváme se k městu novému,
jeho světla se rozsvěcují.
Tady se plíží pratma z černé jámy,
pohlcují nás tmy dvě:
jedna vesmírná,
druhá z nitra země.
Toužíme po světle, po čistotě
(raději ponechat na mapě představ
více bílých míst,
třeba tam lvi ani nejsou!).
Všechno se rodí,
zraje,
usychá…
O čem to říkáme, že je věčné?
Hmota?
vesmír?
život?
láska?
A ještě něco, Mefisto?
ze sbírky Blížíme se ohni (Severočeské nakl., 1988)
To sem se takhle jednou vykláněl
z okna polorozpadlý ubytovny
s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA
v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa
v druhý Parkinsonův třes
a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo
který pamatovalo ještě Mnichov
stydnoucí kafe
Venku se pomalu probouzelo slunce
a já v jeho paprscích zahlíd
matně se blyštět opotřebovaný brnění
řeky
Mohla to bejt papežská Visla
v jejích kalnejch mělčinách se modlily
i zlatý rybky
Mohla to bejt vekslácká Vltava
svý kamenný mosty spojující čas
s věčností
směnila za chvilkový obejmutí
výletního parníčku
A moh to taky bejt Dunaj
orientální skřípot jeho Železnejch vrat
strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin
rakousko-uherskýho smutku
Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita
k islámu
Už nevim
Vim jen
že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi
a sekancema od těžkejch mečů událostí
jak se tudy valily století za stoletím
podobný hordám krásnejch
smyslnejch a nezkrotnejch
ženskejch
(Zázněj vznikne ze dvou blízkých zvuků jako třetí pomalu kmitavý)
* * *
Na srdci jizva
stále zkoušen životem
Nebe na dosah
* * *
Fresky na stěnách kostelů
vyprávějí mozaikové příběhy
zachycují nekonečnou řeku
* * *
Jednou přijde ten den
kdy se mohutně zableskne
a já budu omilostněn
* * *
Mluví ke mně hvězdokupa
neznámou tekutou řečí
já se učím ten jazyk porozumím
Hřeben Baníkova v cárech mlh
Slunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.
Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.
Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.
***
Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“
Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem
