Skupina XXVI Skupina XXVI
Skupina XXVI Skupina XXVI
  • Home
  • Autoři
  • Novinky
  • Dějiny
  • Pozvánky

Home

Básně : Vlastislav Kalina o květeně

Podrobnosti
By Vlastislav Kalina
Vlastislav Kalina
Kategorie: Vlastislav Kalina
19. květen 2024
Zobrazení: 363

Záviděníhodná stolice


Věříce i nevěříce,
již z rána rmoutí se velice,
nedostaví-li se svatá,
nebo pravidelné stolice.

Kdo nemodlí se,
u boha neobstojí,
kdo špatně stravuje se,
při stolici stojí.

Správného života si hledět
a zdravě jíst
a při stolici budeme sedět,
tím jsem si jist.

O SLOVECH


Vibrace


Slovo je vibrace vzduchu.
Vibrace vzniká v egu.
Ego sídlí v hlavě,
slovo tak vyletí hravě.

Tak si uber


Když se člověk potřebuje
někam dostat rychle,
objedná si Uber.
Já názor vyslovím rychle
a pak si říkám uber,
to si nikdo neobjednal.

Přídavek


Přidávaná důležitost skutku
je větší,
než důležitost skutku.

Číst dál: Básně : Vlastislav Kalina o květeně

Básnické hry z let minulých - 2. část

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Historie
9. květen 2024
Zobrazení: 426
  • Básnické hry

xxvi krusec1.jpg compressed1

 

Součástí srazů Skupiny XXVI v dřevních dobách, kdy jsme na sebe byli napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, díky kterému co říkal jeden, to zároveň druhý myslel - a naopak, bývaly básnické hry. Hrávali jsme je často až po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Další reagovali stejným způsobem, aniž věděli, co tam kdo napsal před nimi, na co vlastně navazují. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. To můžete posoudit sami - papírky, které se dochovaly, jsme přepsali do wordu a zde vám nabízíme k přečtení druhou část. První část jsme uveřejnili zde: https://www.xxvi.cz/index.php/dejiny/basnicke-hry-z-let-minulych-1-cast

 

 

 

 

56.

Tiše si rozmysli hříchy

zpovídej se hlavně z pýchy

hříšníci jsme asi velcí

V Polsku vládnou Kačeři

já nemám nic k večeři

dí Paroubek neteři

Můj mozek nikdy nezteří

a už se na ni sápe

jen to prosím neberte tak vážně

von ti to ten čurák smázne

 

Vítěz ducha nad hmotou

udělal kříž nad robotou

Přineste radar, milí Amíci

ozáření a slibný smrad

komouše kopnout do varlat

Rudá krávo šílená

pořádn řešíš dilema

v Cibulkových seznamech

v česnekových neznámech

v chilli temné houštině

tváříš se vždy nevinně

 

Kahuda tam mrká na drát

jo, chtěl by chlapec mrdat

negramotný obojživelník

genilání výletník

nahý příslušník

nezůstal sám stát

 xxvi krusec11.jpg compressed6

57.

Karlov pod Ještědem

zatím ještě jedem

duše se záporem i kladem

skřípajíc zuby zápasí

Voníc z huby po jedné z past

volím podnik Instaplast

v lese se s tebou ztratím

svléknu se z gatí

navlíknu tě do opratí

 

Nepomůžou ani jiní

co oblíknou tě do šatů

nezapomeň kravatu

oranžovou od Paroubka

s harmonikou Vaška Koubka

šuká Jakub Zahradník

doživotní náhradník

v Mokropsech i v Suchdole

Čech nahoře a Lech dole

 

Podřipsku se mše směje

Neruda zajíždí do prdele

dokud se Topolča neposere

Máte ňáký klepky, smažky?

Na hlavu vám patří dlážky

mezi žebra nožík malý

strčil a víc nevyndal

odešel prý v širou dál

Prý nechce spát pod širákem

roní slzy nad čůrákem

který nabod rosničku

na špendlík či jehličku

Číst dál: Básnické hry z let minulých - 2. část

Hodiny a mraky

Podrobnosti
By Roman Szpuk
Roman Szpuk
Kategorie: Roman Szpuk
23. duben 2024
Zobrazení: 526

1Obřady Zeleného čtvrtka skončily. Během Gloria zněly zvonky, vtíraly se za slova chvalozpěvu, až z toho bolela mysl: Co poslouchat dřív? Pak vše utichlo a během Proměňování už se ozývaly jen řehtačky. Nyní Ježíš osaměl v Getsemanské zahradě. A my věřící na chvíli s ním. Ministrant přitáhl odkudsi štafle, prošel naším středem a přikryl černou látkou velký krucifix vpravo vedle oltáře. A já se jen divil, jak rychle zase většina od postranního oltáře zmizela. Prožíval jsem vlastní vědomí dosud hořící v mé mysli a vnímal jsem, jak hoří jiná vědomí za mnou. Zůstalo nás tu jen pár a naproti nám ten, který toužil, abychom jej doprovodili v jeho samotě. Smrtí musel projít sám, ale šlo přece o to, kdo z nás k ní spolu s ním sestoupí nejhlouběji. Vzpomněl jsem si na myšlenky Simony Weilové, na to, že tíseň člověka zůstává pro ty okolo na hranici viditelnosti, vždyť trpící se stahuje sám do sebe. Ale je to tak opravdu? Třeba je jeho zbědovanost natolik zřetelná, že před ní musí druzí odvrátit tvář.

Ještě též noci jedeme s Jokulátorem na Basumskou louku. Je půl čtvrté ráno. Stojíme pod hvězdnatou oblohou. Měsíc zaklesl do souhvězdí Váh, jako by se je snažil vyvážit, sám těžký a přece se vznášející na nekonečném nebi, vlevo od něj svítí Antares ze souhvězdí Štíra. Do korun smrků vstoupil vítr. Nechal za sebou otevřeno, jednolitý průvan hučí ve větvích takřka bez nárazu. Jokulátor si před měsícem natrhl stehenní sval, já také sotva jdu, nespěcháme, naše chůze je peripatetická a les je kolonádou, ve které lépe zní naše myšlenky. Brzy se na větvích smrků objevuje čerstvý sníh. V údolí se k sobě choulí světla městeček, jako by se chtěla jedno u druhého zahřát. Připomínala kuličky, které se na hrací desce jejím nakláněním snažíme dostat do důlků. Meteor, který zahlédl Jokulátor vysoko mezi korunami, jsem promeškal. Odcvrnknut neviditelným prostředníčkem zmizel v útrobách ještě noční tmy. Jokulátor má na ruce chytré hodinky. Pravidelně mu hlásí každý kilometr, který máme v nohách, a čas, který jsme k jeho zdolání potřebovali. A pak se ty hodinky ptají: „Už jste skončil?“ Mají na mysli, dá-li se tak mluvit o hodinkách, jestli už má za sebou své pravidelné cvičení. Zvláštní je, že hodinky tuto otázku pokládají ve chvíli, kdy se dereme nejprudším výšvihem na vrcholový hřeben.

Číst dál: Hodiny a mraky

Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura

Podrobnosti
By Karel z lesa
Karel z lesa
Kategorie: Noviny
21. duben 2024
Zobrazení: 425

Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak  jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...

Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...

Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...

Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...

Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...

Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura

Ivan Diviš - 25. výročí úmrtí

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Svatava Antošová
7. duben 2024
Zobrazení: 660

ZAKARIA obalkaDnes, 7. dubna jsme si připomněli (a málem zapomněli), že před 25 lety 7. 4. 1999 zemřel ve věku 75 let jeden z největších českých básníků Ivan Diviš. Dovolte mi vzpomenout na něj zveřejněním jednoho ze dvou soukromých dopisů, které mi rok před svou smrtí napsal (ten druhý bych ráda poskytla stránkám Skupiny XXVI v září tohoto roku, kdy uplyne 100 let od jeho narození). Ani jeden z dopisů ještě nebyl nikde publikován.

3. VII. 98

Milá, unikavá Svatavo! -

laskavostí Sabrininou jsem se dozvěděl Tvou adresu. Chci Ti psát už několik neděl, ale nevěděl jsem KAM.

S četbou poezie je to u mne složité – prakticky jí nečtu, vždyť sám JÍ JSEM, proto jen Halas, Holan, Orten, Jeffers, Trakl, nikdy Rilke nebo Seifert, atdatd. Z mladých nikoho nikdy. Až na Tebe. K tomu přistupuje t a j e m n é – mně připlouvají na jakýsi nezemský rozkaz knížky s a m y o d s e b e do ruky. Pak nesmím váhat, aniž mohu odolat.

Pamatuješ si jistě, žes mně o naší poetické schůzce darovala útlou knížku ANIŽ ŤALA HLAVOU. Tak tato knížka, snad až po týdnech, co minula schůzka, připlula mně o d k u d s i sama do ruky. Její ústřední básni – začal jsem číst a v druhém verši už jsem byl chycen – jsem očima nevěřil, jak je něco takového možné. Na dvou třech místech – ale zcela přechodně a protože nemůžeme vystoupit ze sebe samých – mně ona ústřední báseň připomněla mou THANATEU, kterýžto asociativní vjem se vzápětí vypařil. Přijmi to ode mne tak, jak Ti to podávám: jsi na prahu básnické geniality, k tomu žena, což mne nutí – alespoň částečně – korigovat své urputné stanovisko mužské dominance v poesii. Ta báseň je mistrnná, je na prahu geniality a nemůže ji číst nikdo prostřední. A kdyby ji četlo třebas jen dvacet lidí, něco tato báseň s jejich p o d s t a t o u musí vždy udělat. Jak snesla tvoje mladá hlava tolik zoufalství, zoufalství oprávněného. Ale Tvoje ingenium Tě chrání a chránit bude.

Sabrina mně píše, žes měla před touto knížkou už svá preludia, ani na ně nejsem moc zvědav, abych si nerušil „dojem“ z ústřední zpovědi ANIŽ ŤALA HLAVOU.

Dovol osobně: kdybych byl silnější a zdravější (mám zdiagnostikovanou ischemii srdečního svalu, lidově řečeno „mám zaděláno na infarkt“), rozjel bych se za Tebou do těch zasraných TEPLIC, abych tě objal, abychom se šli podnapít já pivem, ty Martinim a abychom mluvili o poesii. TY MNĚ PIŠ, jsem Ivan Diviš, Za Strahovem 21, 169 – Praha 6-Břevnov.

Objímá Tě srdečně: Ivan Diviš.

A zde si můžete poslechnout audionahrávku jiných Divišových dopisů z let 1990-1999:

https://www.youtube.com/watch?v=NU6VmUiGugg

 

 

Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Historie
1. duben 2024
Zobrazení: 453
  • Roman Szpuk

foto: archiv Skupiny XXVI(s básníkem Romanem Szpukem)

Nejprve katolíci, později přísně katoličtí básníci, poté tvůrci jiných vyznání a uměleckých odvětví, dále období otevřenosti umožňující až masově punkové vyžití, sebereflexní útlum a v současnosti příjemné a přiměřené prostředí. Tedy téměř… Tak nějak by se dala charakterizovat atmosféra každoročních básnických setkání či festivalů na příchovické faře v Jizerských horách počátkem zimy. Začalo to v roce 1983. Osmnáct let víkendových očistců pro faráře Miroslava Šimáčka (dnes působícího na diecézní faře v Litoměřicích) a v současnosti pátera Vladislava Nováka. Hovoříme s básníkem Romanem Szpukem, citlivým tvůrcem příchovické literární tradice.

Romane, jsi významným impulsem bytí tzv. „Básnické skupiny XXVI“. Zkus, prosím, vysvětlit tento pojem.

Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž je z Čech teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček, někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už tu byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde se dát dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?

Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem tam dorazil letos (rok 2001, pozn. aut.), zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako kdyby každý z básníků měl udělat na číši svého vína křížek na dobrou noc.

Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí lidé z celých Čech a jehož nástupce páter Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu - zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.

Nemohl bys to vysvětlit trochu civilněji? Víš, pro ty čtenáře, co chodí po zemi?

Ne!

 

Zimní příchovická suita I

Otec byl alkoholik.

Máma toho vypila nejmíň tolik.

Tak nehledej v tom žádnou záhadu,

že mám na účtu takovou zahradu…

 

Rok 1990

Je krátce po sametové revoluci, když na příchovickou faru přicházejí dva cizí chlapíci a vymontovávají a odnášejí s sebou dva přístroje na odposlech, takzvané štěnice. Je tam zrovna jen někdo z týmu, farář se to doslechne až dodatečně. Pavel Kukal tuhle událost komentuje slovy: „Kdybych u té demontáže byl, tak bych asi udělal nějakou výtržnost...“ Ve farní kuchyni, kde jedna z těch štěnic byla, se vedly takové dobré katolické řeči, jako že bolševický režim je zbrojnice Satanova, kteréžto konstatování se režimu vůbec nemuselo líbit...

Číst dál: Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

Další články …

  1. Za posledním českým beatnikem
  2. Co po nás zbyde po našem "Velkém pátku"
  3. K Velikonocům
  4. Mimořádná zpráva Vědeckého studia Stará milenka k 30. výročí psaní a kreslení
  5. Chceme dýchat
  6. Roman Szpuk: Večer poezie v Kladrubech
  7. Básně z večera v Kladrubech
  8. Básnické hry z let minulých - 1. část
  9. Roman zdraví z Kladrub u Vlašimi
  10. Křest pěti titulů od pěti autorů z Nakladatelství Petr Štengl
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
  • 11
  • 12

Strana 8 z 34

Kdož mají login

Zobrazit
  • Zapomenuté jméno?
  • Zapomenuté heslo?

Hledání

Novinky

  • Nevíte, jak se jmenuje ten hrad na obzoru?
  • Marie Dolistová: Jít proti vichru, času navzdory
  • Nezdá se vám, že už mu začíná růst nos?
  • PAKO – patafyzika v Teplicích a její historie
  • Zdenko Pavelka (10. 10. 1954 - 22. 5. 2025)

Nejčtenější

  • Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty
  • Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence
  • Hrabě Špork - divadelní hra
  • Lašská čítanka
  • Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
  • Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
  • Roman Szpuk: Mentolové meditace
  • Radana Šatánková moderovala 8. 5. v Kině AERO premiéru filmu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání
  • Petr Hrbáč: Pažitkový oheň
  • Albert Marenčin: O elitách a pseudoelitách

Podpořme jednotně Ukrajinu!

https://www.web4ukraine.org

STOP Russian military aggression against Ukraine!

Nesouhlasíme s agresí Ruské federace vůči Ukrajině

Šlápoty a výstřiky na startovači Karla Rady

V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.

Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.

Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.

Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.

Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...

 

https://www.startovac.cz/projekty/slapoty-a-vystriky?ref=PROJECT_DASHBOARD

Text pro okamžik

Luděk Marx : Troglodytytour

 
Oklikou přes park vracím se k domovu
s očima nazad pouštím sliny

- Konečně zase mezi svými!

Šervůdem kroužej Olaši na lovu

 

Tři kola v hajzlu S nima šest mobilů
Kolik tak za to byla péčka
Zajdu se zeptat do atéčka
nachčiju na práh životních omylů

 

Nevím proč tady nadále otálet
Policajt o korupci snící
spí s mokrým čelem v klávesnici
Má to už taky přikleplý na pár let

 

Prokoplý dveře Z bytu mám holobyt
Zůstala zaplá televize
Tady jsem skončil Je čas zmizet
Odejdu do hor žít jako troglodyt

 

To že tu nejsem zjistí jen nevěstky
a po nich zcela bezprostředně
čorkaři v parku socan v bedně

- Buď zdráv! Jak žiješ? Timone

Athenský

 

ze sbírky Po hadí kůži

(Host, 2017)

  1. Jste zde:  
  2. Titulní stránka