Domů

Marie

– Postarejte se o Marii –

říkával

Sedím na koberci

modlím se k vysavači

nechce žrát

brzy mu zakroutím

umělohmotným krkem

Marie srká polévku v kuchyni

ze zdi ložnice vystupuje

sádrová hlava jiné Marie

té co prý byla pannou

dívám se na ni

a neslyšně křičím

– Marie! Postarej se o Marii –

* * *

Řežu krabice

na stropě stojí zářivky

má dětská velkohubost

být astronautkou

dávno v červí díře vesmíru

jenom se zachechtala

Víc nepotřebuji

nůž proniká do papírových žil

kosti a sny

se až neskonale snadno lámou

Spisovatel, výtvarník, kazatel a jeden z autorů Skupiny XXVI Petr Pazdera Payne byl nedávno hostem pořadu OSUDY na stanici Vltava. Pokud jste neměli možnost ho poslouchat, zde link na všech 10 dílů v rozhlasovém archivu:

https://vltava.rozhlas.cz/petr-pazdera-payne-o-sobe-historii-sveho-rodu-i-o-vybranych-dejinnych-okamzicich-8231871

V jednom farářově snu ve městě K. “babičky ve sboru…očekávaly, že nový vikář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými”. Měl snad novopečený absolvent evangelické fakulty nasadit šamanskou masku a stát se medicinmanem? Bohužel to tak mělo zůstat i poté, co nastala všeobecná amnestie duchovní činorodosti. Údy sboru si žádaly svého stálého zpravodaje v zahradě Eden, nikoli žurnalistu jejich přítomnosti. Důvod k podobně stavěné roli našel jen při melouchu mezi vězni v Ostrově nad Ohří. Tisknul jejich pokérované ruce, bral na sebe jejich náklady, vyslechl litanie o tom, kdy kdo koho prásknul, případně opravil hrubky v žádostech o milost. Ale taková věc se nedá dělat pořád. Zrovna tak se nedá do nekonečna křísit tradici odpoledních kázání v Betlémské kapli. Ani vylepšování slova Božího živými hudebníky nebo komentované promítání moderních obrazů s biblickými náměty mezi středověké fresky nepřilákalo víc než hrstku Pražanů. Jinak tomu nebylo ani tehdy, kdy jsme v postavení učitel a žák vedli diskuse o symbolice zla u Paula Ricoeura na etických seminářích vyjukaných studentů elektrotechnické fakulty.

I bylo roli kazatele stát se ve sféře světské jemnější a nezbadatelnou. Jenže torzo jeho metodické brožurky o právech a ochraně oběti zločinu dodnes leží kdesi v šuplatech ministerstva vnitra. Důvod Paynova postavení stranou spočívá v detailu, že za každých okolností pracoval v průsečíku mnoha žánrů a okolí ne vždy projevuje pro takové kejkle pochopení. Psaní, sochařina nebo filosofování totiž nikdy nestály po jeho boku coby holá záliba.
Někdy musíme jakoby přeslechnout volání knihy Kohelet a dělat si určité věci po svém; těšit se z přeslechnutí a knihy vydávat nebo je rovnou psát. Variace na biblická vyprávění v žádném případě neznamenají návrat z oblasti svobodných uměn do sféry praktické. Vždyť přece theologie je uměnou z nejpůvodnějších a opravdu svobodnou. Stejně tak mnohé postavy jednotlivých příběhů této knihy se odpichují od fragmentů biblického textu, aby se postavily do světla víc literárního než teologického. Ulétají, protože s biblickým materiálem se dá dobře pracovat nejen apokryfním způsobem, a to není věc jednoduchá. U zdroje každé z variací stojí spíš než příběh samotný sprcha otázek, které evokuje. V kombinaci se zkušeností vlastní, s prostředím kriminálu, případně pofiderních uměleckých dýchánků, i vzdálenější, dostávají zcela novou podobu a vnitřní naléhavost. Proto si vyláme zuby stopař hledající slovo za slovem původní předlohu. Takový cizelér se přece onehdá divil, proč vikář montuje do kázání tolik obrazu a improvizace a výlety mimo předepsané litery bral za znamení něčeho nečistého. Texty Písma se nestávají mytologickým repetitoriem, ale dramatem, aniž by ztrácely náboženské jádro. Má-li ovšem taková podoba theologie najít uskutečnění, nezbývá v současných podmínkách nic, než setrvat v polohách čistě tvůrčích a vyčkat záblesku příznivějšho času. Je to příslib vepsaný do každé řádky Paynových her i zlomků textů v rohu značených písmenem K – kázání.

(K. J. Beneš v nepublikovaném doslovu k vydání sbírky povídek Nečekaný čekaný)

Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová? Tak se ptá někdejší technofob a škarohlíd Andrew Keen, přezdívaný dokonce „Antikrist ze Silicon Valley“, ve své knize Jak opravit budoucnost (Argo, 2019). Jeho text vznikal na základě cest po světě, během nichž se cíleně setkával s osobnostmi pohybujícími se na špici technologického vývoje a vedl s nimi dlouhé rozhovory o proměně světa vlivem nástupu umělé inteligence. Není to však kniha rozhovorů, ale spíše reportáží a úvah na téma, co bychom měli udělat, aby náš svět byl i nadále dobrým místem k životu.

Už samotný její název napovídá, že nepůjde o žádný neoluddismus, ale o poctivé hledání odpovědi na otázku, jak dosáhnout toho, aby nové technologie i nadále sloužily člověku, a nikoliv člověk jim. Luddismus bylo sociální hnutí, které vzniklo v 19. století v Anglii jako reakce na rozmach masové strojové výroby. Ta okrádala dělníky a řemeslníky o práci, takže se rozhodli stroje rozbíjet a znemožňovat tak v továrnách jejich zavádění. Neoluddismus pak je snaha o odstranění moderních technologií, v nichž se člověk ztrácí, a jejich nahrazení technologiemi alternativními a k člověku šetrnějšími.

Utopické e-stonsko = e-topia?

V Keenově knize narazíme nesčetněkrát na dvě jména, na nichž jako na dvou základních pilířích jeho text stojí: Thomas More a Gordon Moore. Ten první vydal v roce 1516 v tehdy nizozemské Lovani útlou knihu s názvem Utopia (v Keenově knize je tento latinský název přeložen jako „Ne-místo“ nebo „Dokonalé místo“), ten druhý byl spoluzakladatelem společnosti Intel a v roce 1965 přišel s předpovědí, že procesní výkonnost křemíkových čipů se bude zdvojnásobovat zhruba každého půldruhého roku – tzv. Moorův zákon.

Morova Utopia vyšla v situaci, kdy se lámal feudalismus a lidé čelili hospodářskému rozvratu a existenciální nejistotě podobně jako dnes. A nejen to, museli se vyrovnat s naprostým překopáním dosavadního pohledu na svět – že totiž Země není středem vesmíru (Kopernik), že katolická církev ztrácí vlivem knihtisku (Gutenberg) monopol na šíření informací a také autoritu, a že člověk přichází o svobodnou vůli určovat svůj vlastní osud, neboť je predestinován (Luther). Budoucnost se tak lidem té doby jevila jako silně poškozená a těžko v ní dokázali nalézt své místo. Thomas More jim tedy daroval Utopii, v níž vykreslil „ostrov mimo čas a prostor, místo současně snové a hrůzyplné, obývané jedním národem a vyznačující se vysoce regulovanou ekonomikou, plnou zaměstnaností, naprostým nedostatkem soukromí jednotlivce, relativní rovností mezi mužem a ženou a hlubokou důvěrou mezi vladařem a poddanými.“

Důvěra mezi vladařem a poddanými – to je ve 21. století v řadě zemí včetně Česka tak trochu sci-fi. Nikoliv ovšem v Estonsku, jež je podle Keena „e-společností žijící v e-státě, která je spravovaná e-vládou a která si kyberprostor projektuje rovnou jako prostor občanský.“ Podle průzkumů požívá estonská e-vláda u svých občanů důvěry neskutečně vysoké, neboť i ona svým občanům důvěřuje. Tato vzájemná důvěra je kupodivu postavena na on-line identifikačním systému alias platformě pro digitální občanství, „jež zahrnuje více než čtyři tisíce on-line služeb, včetně ukládání zdravotních a policejních záznamů, placení daní a hlasování ve volbách.“ Jak Keenovi při jeho návštěvě této pobaltské země vysvětlil hlavní tvůrce Úřadu pro estonský informační systém Andres Kütt: „Starý model je přežitý, měníme koncept občanství. Tato technologie vzbuzuje a posiluje důvěru, protože je zcela transparentní. Všechny úřady mají k těmto datům přístup, ale občané mají přehled o tom, kdy byl tento přístup využit. Ve starém světě byli občané závislí na státní správě; v Estonsku se snažíme vytvořit státní správu závislou na občanech.“ Navzdory této skvěle se tvářící vizi si však nemůžeme nepoložit otázku, proč tedy z Estonska odešlo tolik obyvatel v produktivním věku do ciziny a proč v něm tolik roste společenská nerovnost? Na to lze nalézt odpověď u amerického publicisty a podnikatele Dova Seidmana, jinak také zakladatele společnosti LRN (Legal Research Network) pro správu etiky a dodržování předpisů. Ten tvrdí, že místo kýženého splynutí počítače a člověka vznikla mezi nimi naopak propast, která postuluje propasti další: mezi bohatými a chudými, mezi technologicky zdatnými jedinci a technologickými analfabety, mezi digitálním centrem a analogovou periferií...

VĚČNÁ PÍSEŇ

Tvůj prapor lásko

 bez poskvrny

 pronáší mládí staletími

 a zvedá dál

 nad šíleným světem

 tvoji věčnou píseň

 Protože člověk

 musí mít odvahu

 odpovědět

 jaru květem

 poli zrnem

 pravdě pravdou

 lásce láskou

 a smrti životem ...

Nekrolog čtěte zde: https://operaplus.cz/zemrela-marketa-prochazkova-lutkova/

SONET O TICHU

Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,

přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,

vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,

kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?

Ticho protkávané hřměním četných bouří,

hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,

šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,

v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.

Ticho prostoupené kroky věčnosti,

útěšností zahrad, líbeznou vůní,

kam jsi se ztratila jasná radosti,

chlad věků prosakuje temnou tůní,

jako vody v řekách, stále plyne čas,

co bylo není už, nevrátí se zas.

NA CESTĚ

(rondel)

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory,

opojná vůně luk pod javory,

vlčí máky u cesty, šumí bor.

V řece žití z hezkých chvil stavět vor,

prsty stromů vlají jak prapory,

spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

Blíží se bouře, blíží se tma,

vichřice zmítá děravým hnízdem,

nicota, zmar čiší tímto místem,

náhle však hlas mláděte z jeho dna.

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.