Na scéně Jatka 78 v Pražské tržnici vdechly život knize nakladatelství Slovart s názvem Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Knihu doprovodil ilustracemi František Štorm. Na vernisáži knihy účastníci popíjeli stylový koktejl bloody Mary a někteří autoři sborníku uváděli nebo četli své příspěvky. Setkání Mikuláše Dačického z Hesova, Karla Hynka Máchy, Jana Nerudy i Bohuslava Balbína nebo Egona Bondyho (etc etc) na jednom pitevním stole. Editorsky spáchal Radim Kopáč. Jako Cháron sborníku textů vlastnoústně požehal četbou svého textu Eugen Brikcius. Počin je vyvážen i řadou anonymních textů vedle téměř vyšumělého autorství. V knize jsou zastoupeni i současní písmáci Jan Nejedlý, Viki Shock, Petr Stančík, Bohuslav Vaněk-Úvalský (pod pseudonymem Otto Traven). K počinu se přihlásil svým neposedným stylem Patrik Linhart i vlastní povídkou s názvem Území nikoho. Jedna ukázka za všechny:
anonym
Ještě k tragické dopravní nehodě (1973)
K úterní vážné dopravní nehodě v Praze, o níž jsme vydali předběžnou zprávu, uvádíme:
Dvaadvacetiletá řidička z povolání projížděla krátce před 14. hodinou s nákladním vozem značky Praga RN třídu Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7. V úseku u hotelu Belveder a Veverkovy ulice vybočila z dosud neobjas něných příčin z vozovky a projela asi 20 metrů po hustě frekventovaném chodníku, kde je zároveň stanice elektrické dráhy. Protože se tento úsek poměrně prudce svažuje, byly následky tragické: na místě byli zabiti 3 chodci, po převozu do nemocnice zemřeli další tři, a dále bylo 7 těžce a 7 lehce zraněno.
Řidička byla předběžně zadržena. První expertiza vyloučila požití alkoholu či drog, vozidlo projde detailním technickým rozborem. Po skončení vyšetřování, jež si vyžádá určitý čas, vydají orgány MV VB závěrečnou zprávu.
(Rudé právo, 1975, 1- 53,464)
Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Radim Kopáč (editor), nakladatel Slovart 2023
Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž z Čech je teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře fary a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších, než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se právě daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde dát se dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?
Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem letos dorazil na faru, zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, před dveřmi do samotné fary, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako když každý z básníků měl by udělati na číši svého vína křížek na dobrou noc. Stovky nám přitom naslouchaly, protože doba byla jiná, méně uspěchaná a tolerantnější k těm pomalejším, alespoň mezi těmi, kteří neusilovali o získání mocenských pozic v tom zvláštním světě, v němž vše bylo předurčeno. Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí z celých Čech a jehož nástupce Pater Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.
Číst dál: Slunce nad mraky, bubny, boží zloděj aneb Příchovice po osmnácté
A Iva Košatková
Když jsem onehdá urgoval logo u slovutného BV, tehdy ještě bez Ú, pravil:
"U nás kreativců je tomu trochu jinak..."
Tehdy jsm si poradil...
MU!
...
Básnické XXX hry jsme na srazech Skupiny XXVI hráli vždy v pokročilých nočních hodinách, kdy se naše mozky vlivem únavy z několikahodinového autorského čtení a popíjení dobrého moku překlápěly do jiné dimenze, která v nás vyvolávala jakousi infantilní nostalgii - po bezstarostném dětství, zběsilé pubertě a krvavém dospívání... Už tehdy leckteří z nás totiž "hravě básnili" adekvátně věku, sečtělosti a rozvíjejícímu se IQ, takže "návrat" do těch dob prostě musel někoho z nás dříve či později napadnout...
Ideálním časem pro nastartování "infantilní", ničím a nikým nekontrolované imaginace, bývala druhá hodina po půlnoci. To se nastříhaly úzké a dlouhé papírky, rozdaly se všem přítomným a začalo se: každý napsal na začátek papírku jeden verš a poslal dál; ten, ke komu papírek doputoval, "zveršoval" napsané, papírek přehnul, aby nebylo vidět, co je tam napsáno, přidal další verš (teď už viditelný) a opět poslal dál... Každý tedy dílem "veršoval", dílem "inspiroval" alias nahrával tomu, ke komu putoval papírek, na "básnickou smeč". Hrálo se, dokud nebyly papírky popsané, pak se rozdaly tak, aby každý ze zúčastněných měl jeden, a začalo se postupně nahlas číst - čtoucí vždy majestátně povstal a odrecitoval rozvinutý papírek... Nezřídka se stávalo, že pro hurónský smích ostatních dočetl jen stěží, nebo se smíchem odrovnal sám - to když narazil na šokantní a zároveň primitivní rýmovačku ze světa politiky nebo erotiky. Hrálo se vždy více kol (nejčastěji tři), přičemž se obrátilo pořadí posílaných papírků, nebo se promíchali účastníci a přesedli si. Naše zkušenost byla tato: první kolo bylo zahřívací, druhé bylo nejlepší, neboť nejnápaditější, třetí už neslo znaky únavy a vyčerpání, takže mnozí odpadli... Když zbylo posledních pár matadorů, obvykle od dalšího kola upustili, dopili, co kde zbylo a venku pod blednoucími hvězdami se probděli k ránu.
To sem se takhle jednou vykláněl
z okna polorozpadlý ubytovny
s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA
v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa
v druhý Parkinsonův třes
a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo
který pamatovalo ještě Mnichov
stydnoucí kafe
Venku se pomalu probouzelo slunce
a já v jeho paprscích zahlíd
matně se blyštět opotřebovaný brnění
řeky
Mohla to bejt papežská Visla
v jejích kalnejch mělčinách se modlily
i zlatý rybky
Mohla to bejt vekslácká Vltava
svý kamenný mosty spojující čas
s věčností
směnila za chvilkový obejmutí
výletního parníčku
A moh to taky bejt Dunaj
orientální skřípot jeho Železnejch vrat
strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin
rakousko-uherskýho smutku
Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita
k islámu
Už nevim
Vim jen
že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi
a sekancema od těžkejch mečů událostí
jak se tudy valily století za stoletím
podobný hordám krásnejch
smyslnejch a nezkrotnejch
ženskejch
Strana 9 z 29
