Domů

Ani letos jsme nevynechali hradní putování… Ačkoliv jsme se původně vydali ke Kostelíčkům poblíž Úštěka, které jsme při návratech z jiných výletů vždy zahlédali z oken vlaku, nakonec jsme je z nedostatku času museli vynechat. Ale to předbíhám.

Z Lovosic, kde byl sraz, jsme se přesunuli lokálkou do Blíževedel a odtud vyrazili na blízký hrad Hřídelík. Je to skalní hrad, do jehož útrob se lze dostat úzkou temnou štěrbinou, které na Wikipedii říkají honosněji „chodba“ a která zeje na jedné straně skály. Je snadno přehlédnutelná, je-li na místě člověk poprvé, může se stát, že marně obíhá skálu a říká si: Sakra, co je to za hrad – samý vydrolený pískovec a kde nic tu nic! Když se ale ponoří do temnoty zmíněné štěrbiny a opatrně se jí protáhne, brzy se zase objeví na denním světle, ovšem o úroveň výš, v místě, jež při troše fantazie může nazvat „cimbuřím“. Je už sice zarostlé bujnou vegetací, ale přece jen se skrze ni ještě matně rýsují jeho obrysy. Ocitne-li se tam člověk sám, pocítí zvláštní klid a ticho a připadá mu, že je od okolního světa na míle vzdálen. Jako by tou temnou štěrbinou prošel zároveň do minulosti, přesněji: do 14. století, kdy byl hrad zbudován – i když některé prameny uvádějí, že existoval už ve 13. století. Není bez zajímavosti, že později byl používán jako vězení pro provinilé kněze odsouzené církevním soudem… No, my jsme jej „použili“ jako místo vhodné pro malé občerstvení – a vyrabovali jsme Pavlovi Kukalovi sklenici s nakládaným vepřovým masem.

Za těch časů, kdy Pán Ježíš chodil po Svaté zemi s apoštoly, potkal poblíž Betléma kočku.

Jelikož tehdy lidé mohli hovořit se zvířaty, dali se do řeči.

Kočka mu řekla: „Špatně se nám nevede, zdejší rolníci se bojí, že bez nás by jim myši sežraly všechno obilí, takže nám dopřávají i leccos jiného, třeba mléko nebo rybí vnitřnosti. Ale doopravdy rádi nás nemají, protože si myslí, že jsme falešné. Ještě tak děti si s námi hrají, ale to jen ty menší, větší nás tahají za ocásky a i jinak nás trápí. Mohl bys, Pane, udělat něco, aby nás lidé měli raději? Nejsme tak silné jako koně, ani nedokážeme doprovázet na lov jako psi, nemáme vlnu jako ovce, tak bychom měly mít taky něco, co jiná zvířata nemají.“

„Milá kočko,“ řekl jí Pán Ježíš, „nechceš toho po mně zrovna málo, ale jelikož mě jedna kočka tady v Betlémě zahřívala, když jsem ještě ležel v jesličkách, mohu to zkusit.“

„To byla moje prababička, já ten příběh slyšela, když jsem ještě byla malé kotě,“ špitla kočka tichounce.

„Když je to tak, pojď ke mně, ať se tě mohu dotknout.“

Kočka si trochu povyskočila a uvelebila se mu na rameni. A Pán Ježíš se lehce dotkl jedním prstem místa pod krkem a kočička začala příst. Dosud to neznala, takže se skoro lekla.

„Co to je?!“

„Předení, má milá. Až lidé zjistí, k čemu je to dobré, začnou vás mít raději a budou si vás víc všímat. Ale nebude to najednou, protože lidská srdce se mění pomalu.“

A od té doby kočky předou... Protože nic, čeho se dotkne ruka Páně, už není jako dříve.

obě fotky: archiv Skupiny XXVI

Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.

Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.

(ukázky z autorovy nejnovější básnické tvorby)

* * *

Chtějí nám pronajmout náš vlastní život

život na cloudu

na oblaku

jejich reklam

* * *

Dělá, jako by nic, jde krokem ženy, co spěchá do práce, obličej nepopsaný list, ale ty punčocháče mluví.

* * *

Procházím Albertem jako výstavní síní Albertina, pohlížím na vystavené objekty a je zde teplo, snad i čepici sundám. Bystří návštěvníci se vrhají hned k svým oblíbeným artefaktům, kladou je do košíků a míří k pokladně, zatímco já se jimi kochám: bioprodukty, zeleninou, bezlepkovými směsemi, mléčnými i nemléčnými výrobky a masem.

* * *

Věčná touha po prolomení bariér snu. Aby sen vstoupil do reality. A zároveň hrůza z toho prolomit bariéru snu (je slyšet spláchnutí), nechat sen vstoupil do reality.

Mezi hrůzou a touhou se zmítáme.

Pop-music

Něco hoří, chceš?

něco voní, chceš?

A víš:

Něco vod ní chceš.

Tak co to je?

Však víš!

refrén:

Bezradnej, zmatenej, vzdálenej. Co chceš?

Bezradnej, zmatenej, vzdálenej. Co chceš?

Něco, co hoří, chceš.

Něco, co voní, chceš.

Chceš něco vod ní, chceš.

Však víš.

* * *

Tahle země smrdí od hlavy...

Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.

obě fotky: foto ZGL