Roman Szpuk: Lest květů

(verše pro O., 2014 - 2018)

Tříletá

(stará fotka)

Neseš si kyblíček z umělé hmoty.

Ještě nejsem na světě.

Ještě jsem nevběhl do cesty otci,

jenž si tě jednou odvede.

Santo passaggio

(noční chrám Panny Marie Sněžné v Praze 2017)

Pátrají po nás reflektorem,

na dno chrámu klesáme.

Jak tonoucí rouhavé lodě

drží se světci oltáře.

Stahují nás pletky plínek.

Abychom si uvědomili,

že k medúzám se potápíme,

bůh zaťal nám bodec do lodi.

S patosem chytáme kříže, boha,

v křečích si šlapeme na hady,

škrtiči šera překlopí pohár

sem mezi grázly podchrámí.

Spečené kousky létavice

nám do bujných rouch padají,

Anděl se shůry oštěpem rozpřáh

zvědavý na tvou extázi.

Podplavu tebou. Jsem pohanský pošuk.

Plísní nás teplý františkán.

Na vlhkém hrdle ti řetízek koušu,

soudek tak na misku jazyka.

(Santo passaggio - Svaté přeplutí,

Sv. Kateřina ze Sieny o křížové výpravě - pozn. aut.)

Číst dál: Roman Szpuk: Lest květů

Roman Szpuk: Šiki na schodech

(příběh z protialkoholní léčby ve Lnářích, 2. 12. 2019 – 2. 3. 2020)

„Otec byl alkoholik. Mě nikdy neuhodil, ale mámu dobil až do bezvědomí. Bylo mi devět, když umřel. V devět nula dva jsem slyšel takový dutý úder, jako když něco spadne na beton, otec ležel na záchodě a chrčel, měl vypito, zaskočila mu slanina v krku, než k němu došel doktor, zemřel. A doktor mi řekl: Stačilo takhle mu bouchnout do hrudi. Za otce jsem pak přijal strýce, jeho bratra, ale ten se za pár let oběsil. Babička pak zemřela žalem. Za jediný rok jsem zůstal jen s mámou. A stále jsem v sobě cítil tu vinu, že stačilo tadyhle šikovně bouchnout. Do teď ji cítím. Když jsem pak začal pít, byl jsem agresivní jako on. Úplně jsem se změnil. Kamarádi se mnou ani nechtěli chodit do hospody. Stačilo, že se na mě někdo podíval a už jsem se rval. Máma mi říkala: Ty jsi jako táta, prosila mrtvého otce, aby nevstupoval do syna. A mě nutila, abych šel na jeho hrob a aby mě jeho zuřivost opustila.“

„Když otec tak bil tvoji mámu, neulevilo se ti, že zemřel?“ zeptal jsem se.

„Mě nebil. Jen mámu. Ale já jsem byl jeho vytoužený syn.“

***

Číst dál: Roman Szpuk: Šiki na schodech

Žena na měsíci - Bohuslav Vaněk-Úvalský

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě přebilo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

Bohuslav Vaněk-Úvalský: Žena na měsíci

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě přebilo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)

Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.

Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.

Číst dál: Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna