Součástí srazů Skupiny XXVI v dřevních dobách, kdy jsme na sebe byli napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, díky kterému co říkal jeden, to zároveň druhý myslel - a naopak, bývaly básnické hry. Hrávali jsme je často až po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Další reagovali stejným způsobem, aniž věděli, co tam kdo napsal před nimi, na co vlastně navazují. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. To můžete posoudit sami - papírky, které se dochovaly, jsme přepsali do wordu a jejich první část vám nabízíme k přečtení.
1.
Na stole leží lihová dobrůtka
alkoholu pohůdka
co ti chutná po nebi
tisknu víno k půnebí
jako Bušek z Velhartic
a nikdo z toho nemá nic
Ani ten nejtlustší slon
nezná můj orchestrion
a moh by chobotem otáčet kličku
postavit v noci svíčku
Mezi mrouskající se kočky
vlezly moudra Patočky
Patočka vzal otočku
hodinář dal příručku
a maminka závin
už se z něho dávim
Záchod je blízko
mlha je nízko
jdu ale rychle
zeměkoule není koule
ale asi krychle
jdu až do Michle
tvář mám do krychle
a su šťastný
2.
Bušek s Karlem veselí se
réva zatím spinká v hlíze
než se křoví probudí
nevnímá co úsvit dí
Krajem letí hudba deště
dej sem jedno pivo ještě
dříve než-li odjedem
zmažeme si huby medem
oblepíme líce peřím
poletíme směrem na Řím
tam kde věčný duch ten dřímá
zazdil ho tam Láďa Klíma?
Na hřbitově v Malvazinkách
Klíma lahváčema cinká
Buď zdráv literární pardále
piš své superhity nadále
vždyť do svítání času dosti
třesou se nám z toho kosti
chtělo by to frťana!
Korbeláře Plachtu Marvana!
Rozezvuč se hudbo z Marsu
obejmi mě ať jsem v transu
transvestita ještě nejsem
máš-li co tak honem dej sem
já jsem první milovník
z poledníku na rovník
3.
Adam hledá v lese listí
bere lupeny a kryje moudí
naslouchá jak luh se čistí
zatímco Temelín temně čmoudí
Co se honí v hlavách našich
když mozek zvoní na poplach?
Na věži nám nejspíš straší
a do duše sedá strach
Clinton v domě běli poharaší
Bush na Zeď nářků vrhá hrách
Putin hýčká v krytu čudlík
Saddám vrká s nádorem
splašil se mu bílý pudlík
pancéřovým traktorem
Brání svoji pozici
s fanatickou vírou
protože je vyškolen
příchovickým Mírou
Vidí svůj hrob vyzdoben
skřípěním zubů a sírou
ale pryč chmury a depiny
odstupte drobní satánkové
to radši mladé pipiny
a vybudujeme zítřky nové
4.
Ten náš mladý Mičurinec
nese jablek plný hrnec
bum bác zakop o hrušku
a dal si přitom na držku
Svým nosem ryje do země
a poldům říká: Nechte mě!
Já jsem totiž z Karlína
tam je krásná krajina
Praha je pozlacená ponorka
jelínků je plná oborka
záchodů jsou plné květy
nasraly se všechny světy
za Křemílka – velitele
místo Vacka hele hele
hlásí se nám Vochomůrka
od chleba je tvrdá kůrka
Ta co drží v pazouře
volá: Vari kocouře!
Odtáhni už za kočkama
ať nevznikne ještě fáma
Prý znáš partu dobrých kluků
tolik z hladu smutných krků
5.
Salám sytí zuby
málo je na světě duhy
Květiny svítí na cestu
já za knoflík růži zaklesnu
a tudy na ježka – blůzičkou!
Shrnout žalud kůžičkou
se svatební družičkou
ožením se i s myčkou
Umyji se v Myjavě
to je blbost
Chrastava se zarděla
půl kroku od těla
Střílet se musí
divoké husy
Kam chceš pochodovat?
máš bílý neb černý šat
šátek na krku snad rudý
Mít v pátek sudý
to vám pane nepomůže
ani krompáč ani plůžek
ani malá korouhvička
Skupinu XXVI reprezentoval výbor z díla Pavla Kukala. Půřezová sbírka jeho básní je velkým zadostiučiněním poutnické povahy básníka, vinaře a historika v jedné osobě.
Nikoli náhodou korunuje Pavlův světaběh výbor z básníkovy poutnické lyriky. Název svazku Romantik zapomenutý v čase jej trefně vysihuje a taktéž romantická zřícenina hradu ve vyobrazení Luďka Marolda na obálce. Ilustraceni vypravil sbírku meteorolog a básník Roman Szpuk. Vázaný verš a archaický slovník k nám promlouvá nečekaně z pradávné zapomenuté formy poezie.
V suterénu kavárny Liberál současně proběhl večírek nakladatelství Petra Štengla a zároveň uvední několika auotrů a dalších knih z provenience jeho nakladatelství.
Na slavnostním uvedení si zarecitovali autoři rovnou každý ze svého titulu:
Pořadem provázel Jan Kubíček
Společné foto autorů s nakladatelem
Skupinu XXVI opustilo během let už 19 autorů, kteří se přesunuli do básnického nebe. Na jubilejním 40. srazu v Příchovicích jsme si je připomenuli ukázkami z jejich tvorby, fotografiemi, zvukovými záznamy i videozáznamy, jakož i příhodami, které se k nim vážou. Někteří se na aktivitách Skupiny jen mihli (např. Zdeněk Barborka, Quido Machulka, Luboš Vinš, Markéta Procházková, Richard Křížek či Václav Kahuda), ti ostatní udržovali kontakt se Skupinou tak dlouho, dokud jim to síly dovolovaly.
ZDENĚK BARBORKA (†1994)
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych na smetištích podél cest směl hledat
Všechny důvěrně známé předměty z doby před narozením hlasu
Neboť každým skupenstvím dne i noci je dobrodružství
A smrt je jen malý vzeklounek
Stačí
Chytit ho za hrdlo
A pryč s ním
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych na dně průzračných i kalných vod
Objevil tragické zástupy Ofelií
Zástupy panen se zamknutými ústy
A svědectví vydal překvapivé o tom co přetíná
Něžné lodyhy lásky
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych prozkoumal tajemství sněžných plání
Tam kde je poslední krvavá stopa básní nedopsaných
A ještě dál až tam kde sama nicota se rozvine
V bujný a kypivý život
Maličké království volnosti dopřejte mi
Abych po svazích jeho nejvyšší hory
Směl důstojně kráčet kdy se mi zlíbí
A pádit bezhlavě kdy se mi zachce
Neboť přišla má chvíle
Předjarní vítr bujaře
Ulicí hvízdá
Ze sbírky Plavba (Západočeské nakl., 1970)
QUIDO MACHULKA (†1996)
Anarchistická vykřikovánka
Zadupeme dokumenty
podpálíme svět
budem šlapat po papírech
hrdla řezat lidem
lidem co maj povinnosti
povinnosti žerou kosti
a za válku
dám půl párku
celý párek
tomu dám
tomu
kdo není kmán
dá za válku půlku párku
druhou půlku může zbaštit
ham
za chvíli
se bude vraždit
zavraždíme ty
ty ty ty
přece buržousty
budem střílet napravo
budem střílet nalevo
nebojme se ničeho!
Ze sbírky Příživník (Inverze, 1992)
OSCAR RYBA (†2002)
„Támhle se budeme vracet Göringovými závody.“ Luděk Marks ukazoval ráno na strašidelné chladící věže uprostřed mrtvé oblasti, kterou jsme se chystali objíždět, viděli jsme ji zprava, protože naše cesta začínala na východní hranici velkodolů a původní krajiny, tam, kam jsme měli nejblíž. Komplex továrních budov Chemopetrolu mizel z dohledu a my dosahovali silnic, kde už o víkendu potkáš cyklisty a vinohrady. Kámoš Luděk seděl pohodlně na zadním sedadle a jen občas něco prohodil. Mohl mít deset jmen nebo jedno jediné stokrát zatajovat, stejně byl celou dobu natolik přítomen, že všichni cítili bez nápovědy, o jaké pohraničí jde, proč to tam prostě není růžové, proč všechny ty stráně kolem mají ve svém srdci něco zkaženého.
„Fenolové jezero,“ řekl kupříkladu, „známá věc. Po ponoření v něm máš životnost půl druhý minuty.“
Jestli jsem se po každé jeho poznámce zasmál, tak ve vší pokoře. Mířili jsme poznat strašidelné skutečnosti a já byl poslední, kdo by něco zlehčoval. Věřte, přijeli jsme třeba do oseckého kláštera. Luděk říkal, že němečtí cisterciáci nepřijeli do Oseka vládnout, ale sloužit, citoval autoritu, kněze Václava Malého a jeho projev při slavnosti převzetí. A nikdo jiný mimo mne v tu chvíli pozorně neodhalil, že klášterní pivovar není ještě nijak zvlášť rozvášněn, že vinné sklepy jsou dosud zarostlé plevelem, a jak to tam tedy s tím řeholnictvím bude, co je to za patrony. Luděk vysvětloval, že musí být hospodářsky soběstační, a vedl nějaké řeči o úspěchu mezinárodního kongresu sv. Benedikta, patrona Evropy, jenže když jsme odcházeli branou, dostal se najednou do dobrého rozmaru.
„Představte si opata Bernharda, jak tudy jede v nadupaným mercedesu. Řekneš: ,Pochválen buď pán Ježíš Kristus’ a on ti otevřeným okénkem pokyne německy: ,Až na věky, synu’. Potom zahvízdaj pneumatiky a on míjí další roh stodvacítkou.
Z prózy Žiju si jako Rybouac (Petrov, 1998)
Příchovické setkání skupiny XXVI, je rituál. Byl i letos. Vláček do Tanvaldu měl tradiční zpoždění, takže autobus až do Příchovic ujel. Další zavezl mě jen k motorestu, odtud s báglem, naloženým divadlem, pěšky. Hned druhý stop, mě ale svezl až k faře. Rituál se vyplnil.
Známé tváře - radost. Ale příchovické hospůdce nás vyhodili, že zavírají. Bylo osm. To nebývalo. Nepomohl nám ani argument a slib že politické řeči vést nebudeme. Policejní hodinu dodrželi. I když, kde je v Příchovicích policie? Zbýval Čáp. Tam nám natočili a já jsem s potěšením četl na pivním tácku že je to pivo JC poděkoval jsem jim za propagaci jičínského pivovaru, i když u nás v Jičíně pivovar není. Řekli, že se jedná o pivo Járy Cimrmana. Bylo dobré, Jičínské, virtuální. Do policejní hodiny stihli jsme jen jedno, a potěšilo mě, že tématem diskuse byla umělá inteligence a my se usnesli: hlavně ať nám umělá inteligence nezasahuje do psaní. My si rádi píšeme, básníme, svoji nekvalitní literaturu, protože ta je naše. Inteligenci máme samozřejmě dostatečnou.
Nová inspirace JC vydržela nám i na zpáteční cestu kdy jsme si my dva, pohybově poněkud méně nadaní, postáli u Panny Marie Byla napůl zasněžená , přesto úžasná, i Ježíšek v náručí. Vysvětlil jsem že to drží co drží v ruce je cumel. A vysvětlil jsem i to co je cumel (hledejte na internetu).
Než jsme došli na faru, mi pohybově méně nadaní, stačili jsme, my intelektuálové po jednom pivu ujistit se navzájem o moudrosti, jak jaká je to blbost, to prohlášení typu „kdo nejde s námi jde proti nám“. Nebo „v jednotě je síla“ používané v době komunistů.
MUŠÍ KREMACE
Vletěla moucha
do plamene karmy
bez hudby, jen
tak si bzučela.
Žíhaný plamen ten
obřadně zasyčel,
za muším živůtkem
zavřela se vrata.
Byla-li moucha bez hříchu,
určitě zemřela svatá!
NEPATŘIČNÁ
netuším vše
je ranní mše
c ́est la vie
na téhle planetě
Bůh
nestaví
nehledám v kázáních
hnidu
přemýšlím si o prachu
a zda měli svatí
celulitidu
ŠELEST
Srdce lest
Při tanci
S doživotní
Kvitancí
Strana 9 z 33