1. část
BZUKOT ŠÁHEDŮ
Stojím s Jirkou a jeho ukrajinskou manželkou Vitou před Hlavním nádražím v Praze. Na lavičkách posedávají bezdomovci a jiní vyvrhelové této společnosti. Podél nich prochází pestrobarevně oblečená dvojice. Dva muži mají na sobě odění sešité z různých třásní, které se trochu třepotají, třetí muž je oblečen v ženských šatech a na hlavě má smotané tričko připomínající muslimský šál. Vyhrnuje si sukni a ukazuje černé kalhotky, kroutí zadkem, muže povalující se na lavičkách to nezajímá.
„Tohle by mu v Kyjevě neprošlo,“ říká Jirka. Čekáme, až přistaví vlak do Přemyšle. Odjíždíme před půl desátou. Průvodčí jen nahlédne do kupé: „Vita, Jiří, Roman?“ Lístky nekontroluje. Převlékáme si lůžkoviny a uléháme na lehátka. Vagón je pohodlný. Každý záchodek zdobí drobný živý květ člunatce, druhu orchideje. Klapot kolejí mě brzy uspává. A ráno už mě vítá plné ranní slunce opírající se do polských rovin. Koleje jsou rovné a paprsky jako by je odřezávaly. Trať je nudně rovná, nad poli a loukami leží nízká mlha.
V Přemyšli slyším jen klapot koleček, kolona pojízdných kufrů brzdí až před celnicí. Cestující se štosují, nedohlédnu na konec fronty. Holub se nebojí a šněruje si to mezi cestujícími. Čekáme dlouhé minuty, přemýšlím, jak se do vlaku do Kyjeva všichni nacpeme. Ale po Ukrajině se nedá cestovat jinak než s místenkami. Paní kousek před námi si stříká do obličeje sprejem, vidím v proti slunci obláček aerosolu. Vtom se rozezvoní věže chrámů v Přemyšli. Je neděle a Poláci jsou zbožní. Někdo ve frontě si krátí čas hrou na trubku.
Vyjíždíme s takřka hodinovým zpožděním. Vlakem procházejí ukrajinští celníci. Než dorazíme do Lvova, musí všechny zkontrolovat. U nás se spokojí s kontrolou pasu. Pak se objevuje psovod. Psík mně neznámé rasy očmuchává ležérně zavazadla. „Sabáčik oňuchájet,“ slyším, když vytahují na prohlídku nějakého Němce. Jeho ohromný batoh, ze kterého visí boty a rozdvojka na šňůře, uvedl zvíře do rozpaků. Mladý muž má na tričku nápis Ambasador for Jesus Christ. Modlím se za tebe. A zprostřed nápisu na mě míří natažený ukazováček, který vypadá jako zbraň. Musí vybalit všechny věci. Ukazuje se, že je vše v pořádku. Na obrazovce běžné reklamy střídají videa, která mobilizují Ukrajince v obraně vlasti.
Za Lvovem na hřišti s modro žlutými sedačkami převrací chlap ve slamáku seno. Ve vagonu u záchodků chodí žena v černém tričku s nápisem Puma stále sem a tam jako zvíře v kleci. Přes uličku se k sobě tisknou starší paní v béžovém kostýmku a mladá rusovláska přikrytá krajkovanými bílými šaty. Předávají si okrová malovátka, nanášejí si na tvář růž. Natírají si rty růžovým leskem. Předávají si zrcátko.
***
V Kyjevě je nádraží plné lidí. Halou prosvítá večerní slunce. Proplétáme se davem, z reproduktorů zní lidová písnička, kterou znám i ve slovenské verzi s názvem Hej Sokoly. Ihned mě to dostává do ráže, roztancoval bych se, cítím, že jsem mezi svými, mezi Slovany. Hudba tu hraje s každým odjezdem vlaku. McDonald, který prý vloni pobořila ruská raketa, je už opravený. Moji pozornost hned upoutá výškový dům s vyraženými tabulemi modro zeleného skleněného obložení. Sestupujeme do metra. I tady cestuje o mnoho více lidí než v Praze, zdá se, že si nebudu mít ani kam stoupnout. Jen tak tak, že dohmátnu na nějaké madlo. Vystupujeme na bulváru Chresčatyk, hraje tu nějaká kapela, je živo, na lavičkách sedí spousta omladiny. Prcháme ke korčmě Taras Bulba, chceme stihnout točený kvas. Ale už zavírají. Nalévají nám typický ukrajinský nápoj do petek. Sedíme venku na lavičce, nad námi vlají dvě ukrajinské vlajky, které pak obsluha sundává, jen ježek cupitá při zdi před vchodem. Míjí nás vychrtlá žebračka s kapucí. Zpomaluje, jistě vypadáme jako movití turisté. Zachází pod psí víno, schovává se mezi ně a zeď. Drží oběma rukama umělohmotnou láhev, rozmlouvá důrazně s kýmsi neviditelným.
Využíváme čas a jdeme se projít po bulváru. Jsou tu luxusní obchody, byznys centrum, pod kterým se shromažďují motorkáři, zřejmě zlatá kyjevská mládež, chlubící se svými stroji. Opodál se ozývají rány z boxovacího stroje měřícího sílu úderu, který se občas objevuje na našich poutích. Je to zvláštní měřit si v čase války sílu úderu pěsti na jakémsi automatu. Po bulváru zběsile ujíždějí vytuněná auta, mezi kterými poznávám i Porsche a Lamborghini. Motory řvou, rychlé silniční motorky kličkují. Padesátku tady policisté neřeší. Prý je to typické ukrajinské chlubení majetkem. Podobně si ti, kteří na to mají, postaví honosný rodinný dům s věžičkami. Bydlí někde v nájemním bytě, v tom novém domku ne, vlastní ho jen proto, aby měli kam uvést návštěvy a pochlubit se jim, že jsou bohatí.
Docházíme na slavný Majdan. Není to ani tak záhon, jako malé pole, do kterého je tu zapícháno na desetitisíce ukrajinských vlaječek za padlé vojáky. Mezi ukrajinskými barvami se tu a tam objevují vlajky jiných státních příslušníků, vidím i dosti velkou českou vlajku. Obcházím tu záplavu třepotání a cítím tíseň. Pokračujeme k veliké duze Arka. Je to symbol míru, na kterou někdo namaloval černou trhlinu. Stojíme na lávce přes Volodymyrský uzviz a díváme se na Dněpr a na světla nočního Kyjeva. Kyjev je veliké město, nedohlédneme jeho okrajů. Most pod námi se chvěje pod kroky chodců. Mladí tu jezdí na frístajlových kolech, milenci se objímají. I tady má většina v ruce chytrý mobil. Mezi mladými převažují dívky. Tak na deset dívek dva chlapci. Není divu, muži podléhají mobilizaci od 25 do 60 let.
Vcházíme do domu, kde máme pronajatý apartmán. Domovní chodba připomíná squat, je tu tma, staré schodiště a otlučené posprejované zdi. Výtah vrže a chvěje se do té míry, že Vita a Jirka jdou do čtvrtého patra raději pěšky. Já jím ovšem ve svých letech neopovrhnu, i když se děsím, že se někde zastaví a strávím noc v něm. Jakmile otevřeme dveře, dýchne na nás přepych. Jsou tu dvě dvoulůžkové postele, koupelna s vanou, pračka, sušička, lednička, televize, zdi čistě vybílené. Malý balkón mě ihned zláká k posezení.
Jedenáctá minula, když se ozvalo zlověstné houkání. Naskočila mi husí kůže, věděl jsem, že to není zkouška sirén jako v Čechách. Vita má aplikaci, na které se jí objeví síla ruského úderu. Nad ukrajinskou metropoli míří devatenáct íránských dronů Šáhed. Ozývá se exploze a dávky protivzdušné obrany. Pak vše utichá a já usínám.
Sir Edmund Hillary (vlevo ve slamáčku s vítězným gestem, známý též jako Viki Shock) a Šerpa Tenzing (alias Dan Štverák, Shockův nakladatel) na vrcholu lužické sedmistovky jménem Klíč. Smrtonosná hora si dnes nevybrala žádnou oběť. Naši hrdinové se na výstup dobře připravili a posilnili nejen pivem v blízké Kytlici, kde absolvovali prohlídku blešího trhu a následně i část tamního triatlonu (nutno dodat, že jen v pozicích diváků).
„Máme svobodnou vůli a měli bysme měnit věci, pokud je potřeba. Já chci bejt plně svobodnej a dobře vím, že svobodu brzdí strach. Umírat bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, to je zásadní…“ To jsou slova Františka Klišíka z rozhovoru, který s ním vedl Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018). Když jsem si v pondělí 14. července ráno pustila jako obvykle stanici Český rozhlas-Vltava a zaslechla, jak recenzují film, který získal na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech křišťálový glóbus, projel mnou hřejivý pocit radosti. Film totiž nesl také název Raději zešílet v divočině a na motivy stejnojmenné knihy rozhovorů jej volně natočil slovenský režisér Miro Remo. Jenže vzápětí vystřídal mou radost hluboký smutek. To když zmínili, že v neděli 13. července bylo v obci Ohrobec nedaleko Prahy nalezeno v rybníku utonulé tělo, které patřilo právě Frantovi Klišíkovi. Jeho smrt mi přišla neuvěřitelná, ale zároveň logická; jako by ten šumavský samotář neměl ustát srážku s naším světem výkonu a úspěchu…
Poprvé jsem o něm a jeho bratrovi Ondřejovi, kteří žili na samotě ve Stögrově Huti u Volar, slyšela před lety od Romana Szpuka. Když o nich tehdy vyprávěl, uhnízdila se ve mně představa, že jsou to dva nezvladatelní bouřliváci a drsňáci, z nichž musí jít trochu strach. Ale pak jsem se s jedním z nich, shodou okolností s Frantou řečeným Ferry, osobně setkala na Churáňově u Romana a dokonce dvakrát. Nejdřív to bylo v roce 2019, kdy jsme za Romanem přijeli s Karlem Benešem, Petrem Šístkem, Milanem Šedivým a mou kamarádkou z dob studií na knihovnické škole v Praze Adélou. Věděla jsem ovšem, že když se po Šumavě rozkřikne, že Roman bude mít návštěvu, sjedou se k němu Šumaváci z širokého okolí. Tak se také stalo – a jedním z nich byl i Ferry. Nepůsobil na mě jako bouřlivák a jako drsňák už teprve ne. Hned jsem si všimla jeho plachého světýlka v očích, které napovídalo, že jeho „majitel“ oplývá hlubokou duší a jemným intelektem. Četli jsme si tenkrát kromě jiného nahlas z knížky nových národních 5G pohádek Bobana Vaňka Úvalského, které si vydal ve svém Krásném nakladatelství (2019) pod názvem Princ Gayaya, a váleli se smíchy. Ferry nejvíc. Už dlouho jsem neslyšela tak zurčivý a upřímný smích, doprovázený ještě tím zářivým světýlkem v očích… Podruhé to bylo uprostřed léta 2023 na srazu haikuistů a opět na Churáňově. Jeho přítomnost vnesla do našeho společenství klid a vyrovnanost, ale také nekompromisnost – to když se bral za svou pravdu.
Víckrát už se s ním nesetkám. Zůstane mi ale na blízku díky Palánově knize rozhovorů, v níž si teď znovu listuji, i onoho vítězného filmu ve Varech, který se mi, jak doufám, podaří v nějakém kině brzy shlédnout. A určitě ve vyprávění, kterým mě bude příležitostně naplňovat Roman Szpuk, a taky díky básním z Ferryho pozůstalosti, k nimž se Roman nedávno dostal a slíbil je všechny opsat. Tak Romanovi a básním Ferryho, který snad umíral bez výčitek svědomí a zbytečných věcí, teď předávám slovo...
***
Ta zpráva přišla jak rána z čistého nebe. Vím, že Ferry byl básník tělem i duší a několikrát jen tak tak utekl smrti. Nejprve si na pile uřízl ruku. Zamiloval se, nebyl dostatečně soustředěný, stačil jediný chybný pohyb a bylo to. Potom se málem utopil v jakémsi ledovcovém jezírku na posvátném místě v Indii. Jak by se vyškrábal s jednou rukou přes kluzký ledový okraj? Prostě zázrak. Zběsilá vůle k životu se spojila s neviditelnou silou, která ho vynesla do bezpečí. V tomtéž státě, kam se rád vracel, onemocněl šílenou úplavicí. V Indii je třeba si dávat velký pozor na to, co člověk jí. Ferry celé dny zvracel a nakonec se slabostí ani nemohl postavit na nohy. A ještě po něm z koruny stromů nějaké zlomyslné opice házely klacky. Tenkrát v předtuše smrti zahrabal doklady vedle sebe do hlíny, aby nikdo z blízkých nemusel platit náklady na jeho pohřeb. A přece přežil. Za jugoslávské války se vypravil na bojiště. Chtěl se dostat co nejblíže válečné vřavě. Vyprávěl, jak v jakémsi kostele u Mostaru sáhl do lavice a nahmátl hrst ostrých nábojů. Téma pro haiku jak vyšité. Pak jej málem ubili Romové v Brně, kam si s sebou přivezl grafikem Tomášem Hauserem vyrobenou bibliofilii svých básní. Popíjel s Romy a nedržel jazyk za zuby. Prozradil její cenu, která činila dvacet šest tisíc, tak našli ho v bezvědomí s proraženou lebkou na chodníku. Pak se rozhodl, že se sveze na býkovi. Zvíře ho zřídilo natolik, že pro něj letěl vrtulník. Vzpomínám, jak za pomocí jediné ruky vylezl až na samotnou špičku stožáru na Churáňově, tam, kde já jsem dostal infarkt. „Proč stále lezeš na Boubín?“ ptal se mě v ležérním posezení mezi čtyřmi hromosvody. „Vždyť tady máš úžasný rozhled.“
Když jsem ho viděl naposledy, měl jsem před cestou na Ukrajinu. Prosil mě, abych ho vzal s sebou. Ferry měl svoji hranici strachu posunutou dál, než jiní lidé. Život bral jako výzvu. A jak jinak vyzývat život, než tváří v tvář smrti?
Číst dál: Umírat bez výčitek svědomí - František Klišík (1963-2025)
Cesta Jiřího Tyla se protnula se Skupinou XXVI už v 90. letech. Tu a tam jsme ho zahlédli na našich společných čteních, tu a tam se Sabrinou navštívili sólové autorské čtení někoho z nás. Ale hlavně s námi absolvoval literární „zájezd“ do Paříže, který na české straně zorganizovala Sabrina a na té francouzské básnířka a překladatelka Jana Boxbergerová se svou souputnicí Rebeccou Behar. Obě dámy jsme se Sabrinou znaly z předchozích let, kdy jsme na jejich pozvání přijely hostovat do debaty v anarchistickém Rádiu Libertaire… Ale o tom třeba až jindy.
O nějaký ten rok později umožnily Jana s Rebeccou právě Skupině XXVI a jejím autorům číst v Paříži francouzským bohemistům za přítomnosti tehdejšího českého kulturního atašé ve Francii Václava Jamka. Že to byla trochu ostuda, neboť jsme se mírně přiopili a pak se chovali poněkud nezřízeně, snad ani není nutné připomínat. Nicméně Jiří Tyl tím vším, jakož i námi proplouval s absolutním nadhledem. Coby zkušeného psychologa jej mohlo sotva něco překvapit, zarazit nebo rozhořčit. Na jedné straně působil jako pevný bod, s kterým nic nezamává, na straně druhé jsme pro něj museli být úžasný studijní materiál - poloblázni ženoucí se za poetickými prožitky navzdory všem materiálním překážkám, které nám stály v cestě. Myslím, že musel být ve svém živlu. My jsme ho vnímali tak, že mezi nás naprosto přirozeně zapadl a nijak nevyčníval; ani jako někdo z jiné, starší generace, ani jako nějaký mentor – to už vůbec ne.
To ti byl čert dlužný
ze sbírky povídek Překvápka a banality, vydalo nakladatelství Crowdpress, 2022
Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku,což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.
Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti, stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.
Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.
Zastavil se a upřeně koukal.
„Co koukáš?“ řekla kočka.
„Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?“ zeptal se.
„Ani ne. Když to umíš.“
Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvící kočka ho nemohla rozhodit.
„Slez z toho hrobu,“ řekl přísně. „Sedět na hrobech se nesmí.“
„Proč?“ naklonila hlavu.
„Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.“
„Já tu mám schůzku. S přítelem.“
Už chtěl namítnout, že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v mysliveckém kabátě.
„Konečně,“ řekla kočka.
Kristian Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.
„Pane,“ začal, „ta vaše kočka…“
„Seděla na hrobě...ano, vím,“ otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. „Ale už nesedí, že?“
„Ale seděla.“ Kristián se nechtěl dát odbýt.
„Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený.“ Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.
Kristián ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.
Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech z náhrobku šroubovákem.
Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.
Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.
Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.
Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.
„Nesu ti pokutu,“ sdělila. „Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.“
Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.
O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel… a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.
Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo: „To ti byl čert dlužný.“
Strana 9 z 43
