(příspěvek k chudobě ducha a těla)
Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.
Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.
„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.
Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.
Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.
„Bacha, pálí to,“ varuje mě.
„Alkohol?“
„Ne. Zkus a uvidíš.“
Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.
Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“
„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.
„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.
„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“
Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“
„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“
„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.
„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.
Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“
Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.
Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“
„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.
„Ne.“
Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.
„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“
U ZPOVĚDI 
Petr Hrbáč (1958-2020) byl básník, prozaik, publicista, lékař, botanik, hudebník, japanofil. Vystudoval pediatrii na brněnské Lékařské fakultě UJEP (dnes Masarykova univerzita), spolupracoval s Českým rozhlasem Brno a časopisem Tvar, své texty také publikoval v časopise Weles. Žil v Brně. Debutoval básnickým souborem Via borealis (Tvar, 1994), po němž následovaly sbírky Studna potopeného srdce (Petrov, 1996), Podzemní hvězda (Petrov, 1998), Špička (Petrov, 2002), Čekali (Weles, 2007), Jak plyne čas / Toki ga tacuni curete (Srdeční výdej - MU Brno, 2011), knihy povídek Kalhotový pahýl (Petrov, 1997), Jeden den stárnutí (Petrov, 2000), Tancovačka na předměstí (Druhé město, 2014), Na okraji topologické propasti (Druhé město, 2018) a román Kosti, maso, tekutiny (Petrov, 2005). V rukopise měl soubor Instantní povídky.