Domů

Milí básníci, výtvarníci i hudebníci,

zveme vás na 33. ročník otevřeného tvůrčího setkání, které pořádá „Skupina XXVI“ na římsko-katolické faře v Příchovicích v Jizerských horách od pátku 25. 11. do neděle 27. 11. 2016.

Přijet můžete už během pátku. V sobotu chodíváme rok co rok na výlet, kdo bude chtít, může se k nám přidat.

Hlavní program plánujeme na sobotu večer od devatenácti hodin na faře v Příchovicích. Můžete se představit se svými básněmi či kratšími prózami.
Průběh večera a přilehlé noci je improvizovaný. Na každého připadá pět až deset minut, záleží na počtu účinkujících.

Slovo doprovodí hudebníci, na stěnách společenského sálu či na dřevěných stolech je možnost instalovat improvizovanou výstavku.

Setkání je otevřené,
přijet a účinkovat může KDOKOLIV.

Příchovice se nacházejí na pomezí Krkonoš a Jizerských hor, zhruba 4 km nad Tanvaldem, či 2 km nad Kořenovem - motorestem, který leží na silnici z Desné do Harrachova. Autobusy tím směrem jezdí z Prahy – Černý Most, směr Tanvald, Harrachov. Nocleh je zajištěn na vytápěných půdách na molitanových matracích ve vlastních spacácích, pro choulostivější pak i v pokojích na palandách. K dispozici jsou sprchy, WC, v místě jsou v provozu koloniál hřbitov i hospody. I o stravu bude postaráno. V prostorách fary je zakázáno kouřit.

Za Skupinu XXVI vás srdečně zve
Roman Szpuk / 1. máje 268 / 385 01 VIMPERK
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
777 135 776

Informace o příchovické faře:
http://krizovatka.signaly.cz/

***


Co lidí bylo prokletých. A bude ještě.
Bílý král čeká na mat.
Tuší, že hroby lze libovolně hloubit,
kost vedle kosti skládat.
Nespočet možností. A deště
duši jedinou nevyplaví. Soucit
těch, co se postí – praví,
že není čím nasytit lůzu u kulatých stolů.
Do ráje nedojdem a dolů nikdo nechce…
Můj básníku, můj ubohý. Jak jenom můžeš?
Tak lehce…





Dnes dovol mi třikrát zamlčet ---

I.
Přátelé přetvářejí tvou zemi v kruh.
Komu v nitru kvasí podzim
nerozezná,
je-li kruh
bludný či záchranný.

II.
Cizinci přivádí cesty až k tvým nohám.
Dokud nepromluví první z nich
nepostřehneš, že
jejich dech vrhá vlastní stín.

III.
Pravdu jsi nám zapověděl.
Dávím se slovy nařknutá z mlčení.
Nechal bys mě zemřít, ale nemáš už sílu
ani se pomodlit.
Ráno tě prosím - odejdi
a živý se nevracej.




***


Modlíš se,
kéž tebe už nic nečeká,
beránku pomátlý.

Za Boha zvolil sis člověka,
co svůj kříž tlačí.
To v jeho brázdě
půjde se ti líp?

Já nevím... Stačí?!
Dožít se smrti?
Neumdlít...

15.4. jsem na ČT2 shlédl španělský film Agora z roku 2009. Po filmech jako je Quo vadis nebo Ježíš vysílaných tradičně o velikonocích měl divák možnost spatřit film z pohledu nikoli prvoplánově prokřesťanského.

Film se odehrával v egyptské Alexandrii na přelomu 4. a 5. st. za patriarchů Theofila a Cyrila. Milostné motivy jsou vykonstruované, avšak tajná či platonická láska žáků k půvabné a duchaplné učitelce není nic nepravděpodobného, ba naopak, je to něco, co se odehrává v každé škole každého věku. Ostatně bez lásky není poznání, a to jak v platonismu, tak i v Novém zákoně. Láska budoucího prefekta Oresta k jeho učitelce Hypatii (v obou případech jde o historické osoby) nemusela být proto jen fantazií autora scénáře. (Není sice jisté, zda vůbec Orestés v mládí navštěvoval alexandrijskou akademii a miloval svou učitelku, víme jen o jejím vlivu na něj coby prefekta, ale doklad platonické či intelektuální lásky žáka k učitelce nacházíme v listech jejího žáka Synesia, pozdějšího biskupa z Ptolemaidy). Naproti tomu zcela vykonstruovaný příběh nenaplněné a nenaplnitelné lásky Hypatiina otroka Davida dovolil divákovi nahlédnout nejprve do prostředí Hypatiina domova i akademie, a posléze do tábora alexandrijských křesťanů, potažmo radikalizovaných mnichů, k nimž se David přidal mimo jiné z nešťastné lásky. Tento milostný platonický trojúhelník tvořil základní osnovu filmu, neboť láska obou mužů k půvabné Hypatii nepřestala ani po jejich odmítnutí, ale nadále ovlivňovala jejich životy.

SCHELLERHAU

 motto: …něhu sněhu… (M. Wanek)

Tam co je Schellerhau
spadlo tolik hvězd
že z nich vyrostl strom
Svítí už z dálky

Za deště po něm stéká
třpyt vody
Za sněhové vánice bliká
jako maják

Jen v horkých letních dnech
za plného slunce
lze kolem něj projít
bez povšimnutí

x     x     x     x     x

V zimě tu bývají lyžaři
a s nimi moře ze severu…

Vařím jim čaj
a poslouchám
jak do jejich řeči
naráží příboj

Znám ten zvuk

Zprvu slabý a vzdálený
roste v mé mysli
a po kouskách odlamuje
ze vzpomínek

A zatímco lyžaři mluví
úlomky padají na ubrus
a tají

x     x     x     x     x

Jdu podél zrušených hranic
Z druhé strany sleduje
jejich bývalou linii
liška

Neví o mně

Vítr vane směrem od ní
cítím její srst

Zrcadlově našlapuje
rytmus tlap odpovídá
mému kroku
Obě si pro sebe zpíváme

Vítr se obrací
Liška zachytí můj pach
a zpozorní

Spatří mě
- její úlek obnoví hranice

Přesto mi na vteřinu dovolí
zadívat se jí do očí
a uvidět v nich své odcizení

V duchovním umění existují jen dvě cesty, dvě odvahy a dvojí svědectví. Cesta temné víry a cesta gnóze.

Zdena Fantlová, Židovka, která přežila holocaust, rozdělila lidi vystavené extrémnímu ponížení na dva druhy. Jedni se cítili jako oběti, druzí se stali pozorovateli. Martin Buber se vyjadřuje podobně: „Jsoucí je pro člověka buď protějškem, nebo předmětem. Lidská bytost se formuje v této dvojakosti vztahu ke jsoucímu – v setkání a v pozorování“. Snad první role se dá přirovnat k cestě temně věřícího, druhá pak k cestě gnostika, nezúčastněného (třebaže zaujatého) pozorovatele, gurua. Obě cesty prošlapuje důsledné dotazování se. Každou novou otázkou jsme však stále osamocenější.
Čím více se člověk přesahuje k Bohu, tím užší je stezka – neboť výstup se odehrává drolícím se schodištěm jeho nitra. Čím níže sestupuje Bůh k člověku, tím užší je i jeho stezka. A je-li pak nejnižším, nejponíženějším všech, zbývá mu ve své všemohoucnosti posledních pár chytů. Karl Gustav Jung píše: „Bůh je ve svém lidství sobě samému zřejmě tak vzdálen, že s naprostým sebevzdáním musí sám sebe znovu hledat. Jak by tomu bylo s celostí Boha, kdyby nemohl být i něčím zcela jiným?“
Je otázkou, zda si Duch vane, kam a kudy chce, nebo je neměnný a v jako takovém se v něm souběžně i protiběžně odehrávají všechny možnosti nevypočitatelnosti lidské existence. Existuje nekonečně mnoho možností lidských, ale jen jedna možnost neměnného, možnost božská. Povstává nový svět přesně v intencích názorů Mircea Eliadeho: „Všechno, co je založeno, je založeno ve Středu Světa (poněvadž samo Stvoření, …, pochází ze Středu)“. Nadto toto stvoření vzniká „in illo tempore – ve svaté době, o oné době. … v témž mýtickém okamžiku Počátku.“ Toto by měli mít na paměti duchovní tvůrci, totiž že zakládají své dílo ve Středu Světa a v Počátku.
Široká je jen cesta prostřednosti. A nejde o elitu výjimečných, ale především o odvážlivce často ničím nepoutající pozornost, jimž prostřednost nestačí. Většinou tvoří ve skrytu a ani nejbližší sousedé nemají tušení, co povstává za jejich zdí. Takoví tvůrci raději zvolí prokletost, než aby se vyhřívali na dosah bezpečí, na místech, odkud je to zpět vždy na do-hmátnutí. Je možné, že jeho dílo kohosi svede, vyjde z něj báseň – zabiják. Pak, zděšen plodem své práce, náhle ji zatouží následovat, šplhat za ní do nebeských temnic, být jí smahován, pod rouškou hledání spravedlnosti nechat se s ní zavřít, aby tam zaškrtil své infant terribile. Aby rozmazal její krev v plujících soumračných mračnech.

***