Skupina XXVI Skupina XXVI
Skupina XXVI Skupina XXVI
  • Home
  • Autoři
  • Novinky
  • Dějiny
  • Pozvánky

Home

Svatava Antošová: Berle z titanu

Podrobnosti
By Svatava Antošová
Svatava Antošová
Kategorie: Svatava Antošová
19. listopad 2017
Zobrazení: 340

Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.

01Krystal

KRYSTAL

Až budu ničím

a před vším pokleknu

odřeknu si i báseň

vloženou na můj ret

Tenký led poprosím

o kousek území

v království zimy

Na přímý paprsek

nechám se nabodnout

slunečním svitem

V nabytém splynutí

projde mnou pokorně žal

Za krystal

za jeho jiskření na proutku

zlomeném pod tíhou samoty

Za hroty radosti

přítomné v poslední slze

vyměním vlastní já

K ničemu nebylo

Nechť tedy sbohem je

a ztratí se v mlze

Číst dál: Svatava Antošová: Berle z titanu

Iveta Pokorná: Básně 1989-1994

Podrobnosti
By Iveta Pokorná
Iveta Pokorná
Kategorie: Historie
29. září 2017
Zobrazení: 590

Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:

Interview se životem

Já skládám básně.

A co ty, živote?

Já skládám lidi

smutné i šťastné.

Já miluji Zem.

A koho ty, Živote?

Já miluji lidi

za nimi do roztrhání šel bych nocí

i dnem.

Nicota

Do mého mozku a podvědomí

proniká tma bez hvězd a měsíce.

Je bezprostorná, beztvará

a bez rychlosti sekund.

Jsem to já a v tu chvíli už ne.

A tou tmou se něco pne.

Ale chybí podpora času a něco

se ztrácí.

Z – něco – je nic.

Zbývá jen prázdno.

Škola bez dětí.

Lidé bez tváří.

Prostor bez cestiček a cest.

Pravda a lháři.

Pravdomluvní a lest.

A tma bez měsíce a hvězd.

Jsem Něco a tou tmou

letím k mezitím už mrtvým hvězdám.

Letím a nic ze sebe neznám.

Jsem nic pohlcené nicotou.

Číst dál: Iveta Pokorná: Básně 1989-1994

Iveta Pokorná: Básně 1989-1994 (2)

Podrobnosti
By Iveta Pokorná
Iveta Pokorná
Kategorie: Iveta Pokorná
29. září 2017
Zobrazení: 375

Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:

Interview se životem

Já skládám básně.

A co ty, živote?

Já skládám lidi

smutné i šťastné.

Já miluji Zem.

A koho ty, Živote?

Já miluji lidi

za nimi do roztrhání šel bych nocí

i dnem.

Nicota

Do mého mozku a podvědomí

proniká tma bez hvězd a měsíce.

Je bezprostorná, beztvará

a bez rychlosti sekund.

Jsem to já a v tu chvíli už ne.

A tou tmou se něco pne.

Ale chybí podpora času a něco

se ztrácí.

Z – něco – je nic.

Zbývá jen prázdno.

Škola bez dětí.

Lidé bez tváří.

Prostor bez cestiček a cest.

Pravda a lháři.

Pravdomluvní a lest.

A tma bez měsíce a hvězd.

Jsem Něco a tou tmou

letím k mezitím už mrtvým hvězdám.

Letím a nic ze sebe neznám.

Jsem nic pohlcené nicotou.

Číst dál: Iveta Pokorná: Básně 1989-1994 (2)

Martin David: Z rukopisu

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Martin David
22. červenec 2017
Zobrazení: 310

* * *

Zas trčíš u jezu

a jako u vytržení hledíš

do soukolí proudů

do lesklých ozubených

převodů proudů

toho pra-pra-dávného orloje

O kus dál

po hladině plují

obrazy oblak

pobřežní vegetace

ale také

výjevy z tvého života

tvoje alba

Listuješ v nich –

namátkou a vzrušeně –

jenomže neúprosný proud

je unáší dál

dál a dál

do nedozíráma

NOC

Bachratého cosi

na obzoru

Vynořují se obrysy

činžáku velkoměstského

ve slohu secesním

Omyl

je to olbřímí

Rubikova kostka

Kdepak

je to jen temný háj

dávný šibeniční vrch

ponechaný uprostřed polí

Neuvěřitelné –

dodnes ponechaný

* * *

Z nedalekého městečka

dojet na skřehotajícím kole

na okraj lužního lesa

Tam sesednout

Dál pouze pěšky

a to plíživě pomalu

uzounkou pěšinou

temně zelenou hlubinou

převysokých listnáčů

Sát vlahou vůni pralesa

všemožnými bylinami prosycenou

Pak se zastavit       Znehybnět

Sklopit hlavu

Zavřít oči        Slyšet hlasy ptáků

Pak se rozpustit

rozplynout

Číst dál: Martin David: Z rukopisu

Tři nové básně Marie Dolistové

Podrobnosti
By Mour de Zencle
Mour de Zencle
Kategorie: Marie Dolistová
22. červenec 2017
Zobrazení: 296

Přeměna

(o hudebních nástrojích ze zvířecích rohů)

Vítr z pastvin

šelestění vysokých travin horských luk

sluneční svit i déšť a mlhy

s rohy jejich nositelů

býků, krav, ovcí, koz

mění se v píseň, sonátu

v let a běh tónů

pod klenbou oblohy, katedrál a koncertních síní

Nositelé rohů přešli tak do duchovních sfér

stali se hudbou

Letí píseň pastvin

letí tóny rohů

letí do věků

Číst dál: Tři nové básně Marie Dolistové

Roman Szpuk: Cesta do Lvova

Podrobnosti
By Roman Szpuk
Roman Szpuk
Kategorie: Roman Szpuk
20. červenec 2017
Zobrazení: 283

(report o jedné zastávce na turné Měsíce autorského čtení 2017)

Čekáme s ukrajinským řidičem před košickým penzionem Kukučín na gruzínskou básnířku Dianu Anthimiadou, se kterou jedu celou poetickou šňůru od Ostravy přes Košice až po Lvov. Diana je hrdá básnířka z Tbilisi, má černé oči, vlnité a husté temné vlasy a píše uhrančivé verše:

Oné noci, kdy jsem
opřela žebřík o svou páteř
a vystoupala nahoru,
abych dolů strhla měsíc,
znovu jste se pokoušeli
koukat se mi pod šaty.
Já nečekám na nikoho.

     Básnířka a lingvistka Diana (narozena v roce 1982) má otce Řeka a matku Gruzínku. Snad proto se v její poezii tak často objevují postavy z řecké mytologie, především ty negativní. Svoji poezii charakterizuje jako hledání domova. Posluchači se jí ptají na vztah s Armény a na náboženské otázky. Říká, že Gruzínci jsou ortodoxní, Arméni řecko-katoličtí. Ale otázky směřující na politiku odmítá. Nebo odpovídá stručně a s nechutí.
   Má šestiletého syna Georgia, autistu, který dlouho nemluvil, jen kreslil. Diana si řekla, že bude mluvit za něj a psala na jeho obrázky texty a pohádky. Když se jí v Ostravě někdo zeptal, zda vnímá jako autismus i samotnou poezii, bez okolků přisvědčila. Metafory jsou prý po autisty běžné. A tato charakteristika styčných ploch mezi autismem a poezií je přesná:

Pohroužit se do sebe
a trochu se všech bát.

***

     Na drátě nad našimi hlavami sedí malý ptáček s karmínovými prsíčky. Zřejmě konopka. Krátím si čekání jejím pozorováním. Ale to už Diana přichází, můžeme tedy vyjet.
   Slunce svítí a já se potím, třebaže v luxusní Octavii je zapnuta klimatizace. Hltám očima krajinu východního Slovenska. Nejvíce můj zrak přitahuje vrcholek Vihorlatu (1 075 m.n.m.). Připomíná mírně zubatou korunku. Jak je to dlouho, co jsem nahoře stál se svojí budoucí ženou Helenou.
     Hranice se blíží. Když mě zaujme pole slunečnic, jejichž hlavičky se otáčejí k východu, vidím, jak na druhé straně zpoza obzoru vystupuje planoucí zář báně kostela. Jako by je ta báň přitahovala. A dochází mi: Tam, tam už je Ukrajina. Ale dostat se na druhou stranu není snadné. Na pasové kontrole na slovenské straně sedíme s Dianou na nějakém podstavci a čekáme. Jsem trpělivý, ostatně, čerstvý vzduch mi dělá dobře. V autě je pro mne nepříjemně teplo a Dianě je při zapnuté klimatizaci zima. Konečně je volno. A vjíždíme do Užhorodu.
   Ulicí jede stará volha, otlučená, připomíná dávné křižníky silnic, které jezdí na Kubě. V Dubince stojí křiklavě fialová budova s nápisem Moulin Rouge. Domky podél silice jsou chudé a skoro všechny mají vlnitou keramickou střešní krytinu. Na žádném nechybí často již notně zrezavělý talíř satelitu. Nejúžasnější jsou zdejší chrámy a kapličky s dveřmi povětšinou dokořán. Jejich stříšky, věžičky a báně září ve slunci jak ohně. Hrají především zlatými stříbrnými a modrými odstíny.
   Na řidiči je ihned znát, že je doma. Zrychlil, v obcích jako by žádná neomezená rychlost neplatila a ani dvojitá plná čára nic neznamená. Auta tu svítit nemusí. Silnice, po které uháníme, je kvalitní, nevím, kudy na Ukrajinu vjíždějí ostatní, že si tak naříkají na jejich povrch. Billboardy tu ohlupují řidiče stejně jako v Evropské unii. To už se blíží pověstné Karpaty. Noříme se do jejich lesnatých údolí proti toku řeky Latorica. Tajím dech, když vzhlížím vpravo k lysému vrcholu hory Cmiŭ Stoy (1681 m.n.m.). Domky jsou zde chudší, mnohé z nich i opuštěné, s propadlými střechami, ale některé zvenčí zdobí pěkné malby. Objevuje se další špičatý vrcholek vlevo. Je to Пikyŭ (1408 m.n.m.). Obdivuju příkré srázy porostlé většinou bukovými lesy, a strže, jistě plné divokých bystřin. Moje srdce kreslíře a fotografa si ihned představuje lesní interiéry, o kterých na Šumavě nemáme potuchy. Šumava je melancholická, táhlá, náhorní, Karpaty jsou rozeklané, zvedají se z údolí jak zelené stěny.
     Na krajnici stojí stále více prodavačů borůvek. Poblíž obce Bilasovytsia brzdíme a řidič dohaduje cenu. Borůvky tu prodává chlapec a mladá žena. Jsou oblečení chudě, ale vane z nich volnost hor. Pak pokračujeme na sedlo za obcí Latirka, kde stojí kiosek U Mariï. Před ní drží stráž dřevěný oslík a Maria s Josefem v životní velikosti. A už jsme na druhé straně Karpat. Prodavačů borůvek, ale i hřibů a zářivých křemenáčů stále přibývá, stejně tak porostu bolševníku, který zde decimuje celé louky. Svůj sběr tu prodávají celé rodiny. Stojí tu muži, rokují spolu, vidím i maminku s kočárkem.
   Vjíždíme do údolí řek Onip a Stryi. Stopují tu stařečci, mávají, prosí. Jiní muži u silnice vedou na pastvu krávy. Co kráva, to jeden pastevec. U značky práce na silnici tlačí osamělec kolečko s asfaltem. Na louce se ohání muž s kosou, jinde se ohýbá stařenka pod nůší naloženou vrchovatě trávou. Jinde zase uhání po krajnici jedenáctiletý hošík na bílém koni. A kolem toho všeho se řítí auta. Není jich mnoho, ale provoz je tu přesto čilý. Na jednom místě mě šokuje hřiště s brankami, které je zbudováno na svahu nad silnicí. Je tak šikmé, že si vůbec nedovedu představit, jak by se na něm udržel míč. Ale míjíme též na první pohled luxusní lyžařské středisko Play u vesnice Tukholky.
     Dozvídám se, že se místní obyvatelé jmenují Huculové, гуцули, jinak řečení Rusíni. Hlásí se však k ukrajinské národnosti. Název se ujal i u horského plemena koní chovaného původně v rumunské Bukovině. Po první světové válce měli Huculové po čtyři měsíce i vlastní republiku.

Číst dál: Roman Szpuk: Cesta do Lvova

Další články …

  1. Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu
  2. Svatava Antošová: Eulenthor
  3. Karel J. Beneš: Jak usíná včela
  4. Roman Szpuk: Jarní mokřady
  5. Svatava Antošová: Cesta do Nového Bydžova
  6. Stručná historie času
  7. Fašismus smeček aneb konečné řešení říše středu
  8. Agora
  9. Ruku jsem opřel o kámen
  10. Poezie Radany Šatánkové do zvukového světa vynesená
  • 24
  • 25
  • 26
  • 27
  • 28
  • 29
  • 30
  • 31
  • 32
  • 33

Strana 29 z 34

Kdož mají login

Zobrazit
  • Zapomenuté jméno?
  • Zapomenuté heslo?

Hledání

Novinky

  • Marie Dolistová: Jít proti vichru, času navzdory
  • Nezdá se vám, že už mu začíná růst nos?
  • PAKO – patafyzika v Teplicích a její historie
  • Zdenko Pavelka (10. 10. 1954 - 22. 5. 2025)
  • Kabaret Speciál repo

Nejčtenější

  • Pavel Řezníček - 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty
  • Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence
  • Louis-Armand de Lom d'Arce de Lahontan, Baron de Lahontan
  • Hrabě Špork - divadelní hra
  • Lašská čítanka
  • Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
  • Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
  • Proč Vám to posílám?
  • Roman Szpuk: Mentolové meditace
  • Petr Hrbáč: Pažitkový oheň

Podpořme jednotně Ukrajinu!

https://www.web4ukraine.org

STOP Russian military aggression against Ukraine!

Nesouhlasíme s agresí Ruské federace vůči Ukrajině

Šlápoty a výstřiky na startovači Karla Rady

V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.

Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.

Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.

Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.

Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...

 

https://www.startovac.cz/projekty/slapoty-a-vystriky?ref=PROJECT_DASHBOARD

Text pro okamžik

Básničky, věnované Mělníku

1985
To město- přízrak několika věží
kde jemné tóny zvučí údolím
a česká země k modrým horám běží
-já loučím se, však se zas navrátím.

Jen dál- čas plyne jako říční proudy
Tak prošlo celých deset století.
Čas slávy, bojů, slz, jež do té hroudy
zapadly -jejich hlas k nám doletí.

Zde české víno z prosluněných strání
co všechno skrývá- lásku, krev i meč.
Po každém jaru přichází čas zrání
jen ochutnej -tak nejlíp vzpomeneš.

Připomeň -město krásné, bílý kámen
a v hloubi skály stará sklepení
chladivý stín i žáru léta plamen
kterými víno ve svých písních zní.

Pavel Kukal z cyklu Vinařův kalendář

  1. Jste zde:  
  2. Titulní stránka