Roman Szpuk: Cesta do Lvova

(report o jedné zastávce na turné Měsíce autorského čtení 2017)

Čekáme s ukrajinským řidičem před košickým penzionem Kukučín na gruzínskou básnířku Dianu Anthimiadou, se kterou jedu celou poetickou šňůru od Ostravy přes Košice až po Lvov. Diana je hrdá básnířka z Tbilisi, má černé oči, vlnité a husté temné vlasy a píše uhrančivé verše:

Oné noci, kdy jsem
opřela žebřík o svou páteř
a vystoupala nahoru,
abych dolů strhla měsíc,
znovu jste se pokoušeli
koukat se mi pod šaty.
Já nečekám na nikoho.

     Básnířka a lingvistka Diana (narozena v roce 1982) má otce Řeka a matku Gruzínku. Snad proto se v její poezii tak často objevují postavy z řecké mytologie, především ty negativní. Svoji poezii charakterizuje jako hledání domova. Posluchači se jí ptají na vztah s Armény a na náboženské otázky. Říká, že Gruzínci jsou ortodoxní, Arméni řecko-katoličtí. Ale otázky směřující na politiku odmítá. Nebo odpovídá stručně a s nechutí.
   Má šestiletého syna Georgia, autistu, který dlouho nemluvil, jen kreslil. Diana si řekla, že bude mluvit za něj a psala na jeho obrázky texty a pohádky. Když se jí v Ostravě někdo zeptal, zda vnímá jako autismus i samotnou poezii, bez okolků přisvědčila. Metafory jsou prý po autisty běžné. A tato charakteristika styčných ploch mezi autismem a poezií je přesná:

Pohroužit se do sebe
a trochu se všech bát.

***

     Na drátě nad našimi hlavami sedí malý ptáček s karmínovými prsíčky. Zřejmě konopka. Krátím si čekání jejím pozorováním. Ale to už Diana přichází, můžeme tedy vyjet.
   Slunce svítí a já se potím, třebaže v luxusní Octavii je zapnuta klimatizace. Hltám očima krajinu východního Slovenska. Nejvíce můj zrak přitahuje vrcholek Vihorlatu (1 075 m.n.m.). Připomíná mírně zubatou korunku. Jak je to dlouho, co jsem nahoře stál se svojí budoucí ženou Helenou.
     Hranice se blíží. Když mě zaujme pole slunečnic, jejichž hlavičky se otáčejí k východu, vidím, jak na druhé straně zpoza obzoru vystupuje planoucí zář báně kostela. Jako by je ta báň přitahovala. A dochází mi: Tam, tam už je Ukrajina. Ale dostat se na druhou stranu není snadné. Na pasové kontrole na slovenské straně sedíme s Dianou na nějakém podstavci a čekáme. Jsem trpělivý, ostatně, čerstvý vzduch mi dělá dobře. V autě je pro mne nepříjemně teplo a Dianě je při zapnuté klimatizaci zima. Konečně je volno. A vjíždíme do Užhorodu.
   Ulicí jede stará volha, otlučená, připomíná dávné křižníky silnic, které jezdí na Kubě. V Dubince stojí křiklavě fialová budova s nápisem Moulin Rouge. Domky podél silice jsou chudé a skoro všechny mají vlnitou keramickou střešní krytinu. Na žádném nechybí často již notně zrezavělý talíř satelitu. Nejúžasnější jsou zdejší chrámy a kapličky s dveřmi povětšinou dokořán. Jejich stříšky, věžičky a báně září ve slunci jak ohně. Hrají především zlatými stříbrnými a modrými odstíny.
   Na řidiči je ihned znát, že je doma. Zrychlil, v obcích jako by žádná neomezená rychlost neplatila a ani dvojitá plná čára nic neznamená. Auta tu svítit nemusí. Silnice, po které uháníme, je kvalitní, nevím, kudy na Ukrajinu vjíždějí ostatní, že si tak naříkají na jejich povrch. Billboardy tu ohlupují řidiče stejně jako v Evropské unii. To už se blíží pověstné Karpaty. Noříme se do jejich lesnatých údolí proti toku řeky Latorica. Tajím dech, když vzhlížím vpravo k lysému vrcholu hory Cmiŭ Stoy (1681 m.n.m.). Domky jsou zde chudší, mnohé z nich i opuštěné, s propadlými střechami, ale některé zvenčí zdobí pěkné malby. Objevuje se další špičatý vrcholek vlevo. Je to Пikyŭ (1408 m.n.m.). Obdivuju příkré srázy porostlé většinou bukovými lesy, a strže, jistě plné divokých bystřin. Moje srdce kreslíře a fotografa si ihned představuje lesní interiéry, o kterých na Šumavě nemáme potuchy. Šumava je melancholická, táhlá, náhorní, Karpaty jsou rozeklané, zvedají se z údolí jak zelené stěny.
     Na krajnici stojí stále více prodavačů borůvek. Poblíž obce Bilasovytsia brzdíme a řidič dohaduje cenu. Borůvky tu prodává chlapec a mladá žena. Jsou oblečení chudě, ale vane z nich volnost hor. Pak pokračujeme na sedlo za obcí Latirka, kde stojí kiosek U Mariï. Před ní drží stráž dřevěný oslík a Maria s Josefem v životní velikosti. A už jsme na druhé straně Karpat. Prodavačů borůvek, ale i hřibů a zářivých křemenáčů stále přibývá, stejně tak porostu bolševníku, který zde decimuje celé louky. Svůj sběr tu prodávají celé rodiny. Stojí tu muži, rokují spolu, vidím i maminku s kočárkem.
   Vjíždíme do údolí řek Onip a Stryi. Stopují tu stařečci, mávají, prosí. Jiní muži u silnice vedou na pastvu krávy. Co kráva, to jeden pastevec. U značky práce na silnici tlačí osamělec kolečko s asfaltem. Na louce se ohání muž s kosou, jinde se ohýbá stařenka pod nůší naloženou vrchovatě trávou. Jinde zase uhání po krajnici jedenáctiletý hošík na bílém koni. A kolem toho všeho se řítí auta. Není jich mnoho, ale provoz je tu přesto čilý. Na jednom místě mě šokuje hřiště s brankami, které je zbudováno na svahu nad silnicí. Je tak šikmé, že si vůbec nedovedu představit, jak by se na něm udržel míč. Ale míjíme též na první pohled luxusní lyžařské středisko Play u vesnice Tukholky.
     Dozvídám se, že se místní obyvatelé jmenují Huculové, гуцули, jinak řečení Rusíni. Hlásí se však k ukrajinské národnosti. Název se ujal i u horského plemena koní chovaného původně v rumunské Bukovině. Po první světové válce měli Huculové po čtyři měsíce i vlastní republiku.

Číst dál: Roman Szpuk: Cesta do Lvova

Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu

Jsem jedna z autorek, zastoupených ve sborníku Cesty proměny (Triton, 2017), který letos v červnu vydal Stanislav Juhaňák. Jedná se o mimořádný počin editora Pavla Zdražila a jeho spoluredakčních přátel - básníků. Proč si to myslím? A proč vůbec mám zapotřebí se vyjadřovat ke sborníku, chválit něco, čeho jsem sama součástí? Neupadla jsem ve stejný narcismus, jaký vidím na sociálních sítích, kdy se dokáže sám autor olajkovat a jako první pozvat na křest své knížky?

V knize jsem ale zastoupena vedle takových jmen jako Miroslav Jisl, Jan Jícha či Eliška Čížková; nepředpokládám, že vám ta jména něco říkají. S Eliškou Čížkovou jsem se seznámila na jedné literární akci, kterou jsem sama pořádala, ale vím, že do té doby tato autorka skvělých povídek nikde nevystupovala. Další jména neznám vůbec. Slyším o nich poprvé, to, co od nich čtu, je ale nádherné.

Zamyšlím se nad tím ovšem ve chvíli, kdy nečtu Cesty proměny, ale brouzdám po Facebooku. Je to pro mě nová platforma, na kterou jsem se připojila teprve nedávno. Mám přehled o tom, kde, kdo, co a jak nejen v literatuře činí. Vidím mezi svými FB přáteli, co se děje doma i ve světě, a jak se ti, kteří jsou aktivnější, k událostem vyjadřují. Je to svět, který sdílí své postoje a ukazuje na něco, o co bych se normálně nezajímala. Je to velmi proměnlivý svět, mění se každou vteřinu. Na druhou stranu z něj mám po chvíli pocit, že nic ve skutečnosti nevidím. Že se na pozadí toho všeho odehrává prázdno, které mě pohlcuje a objímá, a musím jej vypnout. Kdežto sborník? Vracím se k němu.

Má podtitul Nálada doby – a najednou mi to dochází: jak se stane, že člověk, který už léta žije mimo Prahu v nymburském lese, v domě vedle chlívku s kozami, o něž se stará, jak se stane, že básník, který nemá internet, tedy ani FB, jen mobil, jak se stane, že se tento tvůrce s takovým komunikační handicapem v dnešním on-line světě dokázal propojit se čtyřiceti vybranými tvůrci a sestavit z jejich textů a ilustrací tak silný obraz? Jako kdybych se dívala na dílo starého mistra, který si s každičkým detailem pohrává, vědom si toho, že teprve tím může vzniknout cosi trvalého, co nejde odstranit jedním kliknutím či překliknutím tam a zpět. A tak jsem si řekla, že na tuto „chybu“ v našem současném „matrixu“ upozorním – bez ohledu na to, jestli jsem ve sborníku zastoupena, nebo ne.

Pavel měl vizi, intuici, za kterou šel, neovlivněn komunikačním smogem měst, ale žijící v čase přírody, v prostoru rámovaném světlem a tmou, obklopen stromy. A náhle mi to došlo! Nejsou právě stromy tou komunikační sítí, která ho ovlivňuje? Sítí mnohem starší, vlastně jednou z nejstarších, která nás přesto, nebo právě proto přežije? A nejsou přátelé, které oslovil, kořeny těch stromů, kořeny, které se propojily se svými větvemi? A ty větve, to jsou přece všichni ti tvůrci zastoupení ve sbírce – básníci, prozaici a výtvarníci. Pavel jejich dílo na sebe nechal působit a tam, pod nymburskou oblohou, jak píše, se sborník sám dotvořil. Z jeho krátkého prologu vyjímám: „Cesty proměny jsou poselstvím tvůrčích lidí, kteří neztratili srdce, vnímavost k celku. Nyní, když je to tak důležité....“

Číst dál: Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu

Svatava Antošová: Eulenthor

Prolog:

Šla jsem do lesa

pro světlo

Nevidělo mě

Rýhovalo koryto potoka

a co chvíli v něm utonulo

Zda zářilo i pod hladinou

nevím

Vím jen

že mu s každým vynořením

přibylo šedin

Číst dál: Svatava Antošová: Eulenthor

Karel J. Beneš: Jak usíná včela

Když se Erich Fromm vrátil ze svého amerického exilu, pokusil se ve své knize Strach ze svobody popsat průběh fenoménu, jak je těžké unést bez psychických následků fakt, že nikdo z vnějšku neurčuje naše společenské bytí. Naše současná neoliberální společnost si užívá dosažného pocitu svobody, cítí se dostatečně historií poučena a programově nenachází zalíbení v autoritářských představách uspořádání společenských pořádků. Současná doba je podstatně jiná, avšak nyní čelí zcela novým výzvám, které popisuje Byung-Chul Han, německý filosof a autor několika knih vydaných v jednom svazku zásluhou překladu Radovana Bartoše nakladatelstvím Rybka Publishers pod souhrnným názvem Vyhořelá společnost. Autor se narodil v Soulu a původní studium hutnictví vystřídal v osmdesátých letech studiem filosofie, německé literatury a katolické teologie ve Freiburgu a Mnichově. Hanova zkušenost s čínským kapitalismem založeným na trhu s napodobeninami různého zboží (Shanzhai-Markt) jej přivedla k samostatným úvahám o takzvané společnosti únavy. Společnosti posedlé kultem činorodosti, kde se upřednostňuje hyperaktivita a obětuje se soustředěnost a smysluplnost v zájmu zachování holého života neboli přežití. Zde se také setkáme s něčím, co Evropa implantuje do svých výrobních vztahů, aniž by si všimla, že to pochází z odlišné tradice, a stává se novou ctností kapitalismu. Člověka současné doby nazývá subjektem výkonnosti, který se tak dostává do náručí svobodného nutkání maximalizovat výkon. V této souvislosti Han zmiňuje, že psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou důsledkem nadvlády vnější moci, ale dobrovolného podřízení výkonu, jehož paradoxní svoboda vede k syndromu vyhoření a pocitu vyčerpanosti.

Neustálé výzvy po iniciativě je vnitřním nutkáním, které se mylně vydává za svobodu. Tento vývoj je těsně spjatý s kapitalistickými výrobními vztahy. Od jisté úrovně produktivity je sebevykořisťování podstatně efektivnější a vede k podstatně vyšším výkonům, než vykořisťování někým jiným, jelikož je provázeno pocitem svobody.

Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, jenž jej nutí, aby neustále překonával sám sebe.

V konfrontaci s ideálním já se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami.

Číst dál: Karel J. Beneš: Jak usíná včela

Roman Szpuk: Jarní mokřady

Jarní mokřady

Vzhůru srdce –
nahoře jen hvězdy bdí,
na přídi přítomna, v chatrné loďce
tříští vpřed nevidím.

Vřídla se budí ve slatích –
perličková péče.
Náruč děraví,
děs padajících se sráží v jehličí kleče.

Teple dýchá zem,
ve sněhu jeskyňaří,
les strhává větru bílý pléd,
vespod vlhne hlína dolů tváří.

Tlaková níže Thomas

Rozkopávám loňské pýchavky,
zvedá se popelec na čela učnic,
stírajíc z vějíře pot a hry,
vichřice hodila do ringu ručník.

Protéká déšť mezi náhrobky,
na druhý bok se převrátil buřič,
vichr duní v bucích za okny,
chvěje se šálek čaje i uvnitř.

Prunella modularis

V mlze vidím nejnutnější,
vybírám z krupek kontraband.
Vrhač nožů nemine věstník,
vylévají se varny vyvaleninou vrat.

Krejčovské panny i s námrazou šatů –
jedna za druhou – do ztracena jdou –
pěvuška modrá na hrotu smrku
uťala příběh pod lupou hor.

Číst dál: Roman Szpuk: Jarní mokřady