Domů

SCHELLERHAU

 motto: …něhu sněhu… (M. Wanek)

Tam co je Schellerhau
spadlo tolik hvězd
že z nich vyrostl strom
Svítí už z dálky

Za deště po něm stéká
třpyt vody
Za sněhové vánice bliká
jako maják

Jen v horkých letních dnech
za plného slunce
lze kolem něj projít
bez povšimnutí

x     x     x     x     x

V zimě tu bývají lyžaři
a s nimi moře ze severu…

Vařím jim čaj
a poslouchám
jak do jejich řeči
naráží příboj

Znám ten zvuk

Zprvu slabý a vzdálený
roste v mé mysli
a po kouskách odlamuje
ze vzpomínek

A zatímco lyžaři mluví
úlomky padají na ubrus
a tají

x     x     x     x     x

Jdu podél zrušených hranic
Z druhé strany sleduje
jejich bývalou linii
liška

Neví o mně

Vítr vane směrem od ní
cítím její srst

Zrcadlově našlapuje
rytmus tlap odpovídá
mému kroku
Obě si pro sebe zpíváme

Vítr se obrací
Liška zachytí můj pach
a zpozorní

Spatří mě
- její úlek obnoví hranice

Přesto mi na vteřinu dovolí
zadívat se jí do očí
a uvidět v nich své odcizení

V duchovním umění existují jen dvě cesty, dvě odvahy a dvojí svědectví. Cesta temné víry a cesta gnóze.

Zdena Fantlová, Židovka, která přežila holocaust, rozdělila lidi vystavené extrémnímu ponížení na dva druhy. Jedni se cítili jako oběti, druzí se stali pozorovateli. Martin Buber se vyjadřuje podobně: „Jsoucí je pro člověka buď protějškem, nebo předmětem. Lidská bytost se formuje v této dvojakosti vztahu ke jsoucímu – v setkání a v pozorování“. Snad první role se dá přirovnat k cestě temně věřícího, druhá pak k cestě gnostika, nezúčastněného (třebaže zaujatého) pozorovatele, gurua. Obě cesty prošlapuje důsledné dotazování se. Každou novou otázkou jsme však stále osamocenější.
Čím více se člověk přesahuje k Bohu, tím užší je stezka – neboť výstup se odehrává drolícím se schodištěm jeho nitra. Čím níže sestupuje Bůh k člověku, tím užší je i jeho stezka. A je-li pak nejnižším, nejponíženějším všech, zbývá mu ve své všemohoucnosti posledních pár chytů. Karl Gustav Jung píše: „Bůh je ve svém lidství sobě samému zřejmě tak vzdálen, že s naprostým sebevzdáním musí sám sebe znovu hledat. Jak by tomu bylo s celostí Boha, kdyby nemohl být i něčím zcela jiným?“
Je otázkou, zda si Duch vane, kam a kudy chce, nebo je neměnný a v jako takovém se v něm souběžně i protiběžně odehrávají všechny možnosti nevypočitatelnosti lidské existence. Existuje nekonečně mnoho možností lidských, ale jen jedna možnost neměnného, možnost božská. Povstává nový svět přesně v intencích názorů Mircea Eliadeho: „Všechno, co je založeno, je založeno ve Středu Světa (poněvadž samo Stvoření, …, pochází ze Středu)“. Nadto toto stvoření vzniká „in illo tempore – ve svaté době, o oné době. … v témž mýtickém okamžiku Počátku.“ Toto by měli mít na paměti duchovní tvůrci, totiž že zakládají své dílo ve Středu Světa a v Počátku.
Široká je jen cesta prostřednosti. A nejde o elitu výjimečných, ale především o odvážlivce často ničím nepoutající pozornost, jimž prostřednost nestačí. Většinou tvoří ve skrytu a ani nejbližší sousedé nemají tušení, co povstává za jejich zdí. Takoví tvůrci raději zvolí prokletost, než aby se vyhřívali na dosah bezpečí, na místech, odkud je to zpět vždy na do-hmátnutí. Je možné, že jeho dílo kohosi svede, vyjde z něj báseň – zabiják. Pak, zděšen plodem své práce, náhle ji zatouží následovat, šplhat za ní do nebeských temnic, být jí smahován, pod rouškou hledání spravedlnosti nechat se s ní zavřít, aby tam zaškrtil své infant terribile. Aby rozmazal její krev v plujících soumračných mračnech.

***

Odešla "spořilovská víla"


Za básnířkou Vlastou Bakalovou (10. 7. 1948 – 19. 1. 2014)

Už ani nevím, kdy jsme se přesně poznaly, ale je to dávno. A vlastně na tom nezáleží. Říkala jsem jí „spořilovská víla“, dokázala snad každého zakomponovat do básně či pohádky. I dopisy psala ve verších, na starém zeleném Konsulu. Kdykoliv jsem za ní přijela, byly Vánoce, nejlepší byly ty v květnu, když kvetou kaštany. Byla neuvěřitelnou vypravěčkou s fascinujícím hlasem. A i když se s ní život nemazlil, dokázala na věci pohlížet s osobitým nadhledem.
Bude chybět tato drobná dáma, se vším, co k ní patřilo. Ať to byly vzpomínky na otce či rodinu, jejíž velká část zahynula v koncentračních táborech, vzpomínky na život v pohraničí, doby, kdy dělala v zaplivaných putykách. Bude chybět její kafe a cigarety, ale i její tvrdohlavost. A především bude chybět její úžasný humor.

„Δόξα ἐν ὑψίστοις θεῷ καὶ ἐπὶ γῆς εἰρήνη ἐν ἀνθρώποις εὐδοκία(ς).“

„Gloria in excelsis Deo, et in terra pax hominibus bonae voluntatis.“

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

S těmito slovy se setkáváme v adventním období v každém kostele. Obvykle v ozdobném provedení, jež zdobí lidové betlémy. Jde rovněž o text zpívaný na počátku katolické Mše svaté, tzv. „Gloria“, které zní z úst andělů, jež se zjevili pastýřům nedaleko Betléma v době narození Ježíše (Lk 2,14).

Pokusíme-li se však vyhledat tato slova v Bibli, překvapí nás, že dosáhneme jen částečného úspěchu. Tento doslova okřídlený text (nad lidovými betlémy jej nesou často vznášející se andělé), v tom znění, jak jej známe z liturgie nebo nápisů, kupodivu žádný český překlad NZ neobsahuje. Totéž zjistíme dokonce i v případě latinského textu. Ani on se neshoduje s latinským překladem NZ. V řeckém originálu tuto vánoční větu samozřejmě nacházíme, ani to však není bez problému. Potíž působí hlavně tajuplné slůvko „eudokia“ na konci věty, jež je samo o sobě překladatelským oříškem, a ke všemu se v dochovaných rukopisech, jak se dočítáme z kritického aparátu pod čarou, vyskytuje ve dvou variantách (v 1. nebo v 2. pádě). Slovo „eudokia“ se běžně překládá nejen jako "dobrá vůle", ale např. v Žalmech, kde se (v řecké Septuagintě, dále jen LXX) vyskytuje 8x, překládá jako „přízeň“ (např. Ž 5,12 - v LXX v. 13!), dále: „zalíbení“, „potěšení“, „libovůle“ (Bib.kral.: „líbezná vůle“ v Ž 145,16), „milost“, „laskavost“, „dobré rozhodnutí“ či „dobrý úmysl“. V drtivé většině výskytů v LXX a v NZ[1] se však jedná o dobrou vůli (úmysl, přízeň, zalíbení, potěšení, libovůli, milost) samotného Boha[2], kterou věřící poznali, osvojili si ji a řídí se jí jako vlastní. Z žalmů uveďme ještě Ž 19. Svým počátkem a koncem nám připomíná naše andělské zvěstování, které se rovněž ozývá z nebe, velebí Boží slávu a promlouvá k člověku čili hovoří též o „díle jeho rukou“:

„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“. (Ž 19,2).

A na konci Ž 19 se dokonce (v LXX) setkáváme se slůvkem „eudokia“, které stojí na konci andělského zvěstování (Lk 2,14):

„Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!“ (Doslova (podle LXX): „Kéž jsou podle tvé libosti slova mých úst…“)[3].

To, o čem člověk rozjímá v srdci (o co dbá), má být v souladu s Boží vůlí. Avšak ideální poměr mezi člověkem a Bohem není jen stav slepé poslušnosti, nejde jen o to, aby člověk vždy vyhověl nárokům Boha a tak se mu zalíbil, ale také o to, aby ona z vnějšku doléhající přikázání (obsažená v Zákoně) přijal za vlastní a upřímně si je sám oblíbil. Takovéto ztotožnění artikuluje žalmista například v Ž 40,9:

„Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“

(zde je však v LXX užito slova „theléma“).

Výsledkem přijetí Boží vůle do svého nitra, za svou starost, je pokoj:

„Hojný pokoj mají Ti, kdo milují Tvůj zákon. O nic neklopýtnou”. (ČEP Ž 119,165)

Zkuste si své dílo pro začátek říkat NAHLAS a přitom žasnout, co jsem to vlastně napsal.

Nedávno jsem se dívala na televizi na pořad „Česko jedna báseň“. Pořad, který si kladl za cíl přiblížit zajímavé literární osobnosti neotřelým způsobem. Nevím proč už skončil, ale je to dobře. Používal atraktivní prostředí, zajímavou kameru, ale autorům to moc nepomohlo. Viděla jsem například jednoho ze svých oblíbených básníků - Ivoše Vodseďálka, přítele Egona Bondyho. Osobnost plná lví síly, ač mu dozajista bude přes sedmdesát. Četl v balóně, tudíž v atraktivním prostředí, ale četl sám sebe a pak ještě svého oblíbeného Gellnera takovým způsobem, že se mi chtělo brečet. Představila jsem si ty, kdo náhodou zavítali na tuto stanici a nikdy předtím neviděli žádného žijícího básníka, anebo viděli, ale netušili, že to může být taková hrůza. Ivo Vodseďálek věděl, co čte, ale nevěděl, jak nám to sdělit. Takže jsem se minuli. Autor. Posluchač