Za Jiřím Kuběnou
(31. 5. 1936 – 10. 8. 2017)
„Přišli jsme, abychom se zde na hradě Bítově, na hradě Poesie, my všichni její děti, a mnozí z nás vlastně vůbec poprvé setkali, abychom se pozdravili, poznali, spolu promluvili a abychom snad trochu víc než jindy otevřeli svá srdce jí i sobě, abychom se setkali v Poesii.“ Těmito slovy zahajoval v roce 1996 první setkání básníků na Bítově jeho kastelán, historik umění a především básník Jiří Kuběna (vl. jménem Jiří Paukert). Mnozí z nás, kteří se prostřednictvím své tvorby potkáváme na těchto webových stránkách, na Bítově tehdy byli a s Jiřím Kuběnou se setkali vůbec poprvé – stejně jako já. Vzpomínám si, jak mi učarovala jeho barokně mohutná, charismatická, nepřehlédnutelná postava rozšafně proplouvající přezdobenými hradními komnatami a zvoucí nás na velkolepý raut, jenž celou třídenní akci otevíral. O gayích se často říká, že příliš mužnosti nepobrali a že jsou zbabělí; avšak pozvat pod jednu střechu autory komunistickým režimem jak protěžované, tak pronásledované, vězněné a zbavené možnosti publikovat – to chtělo hodně odvahy. A když v jednu chvíli hrozilo, že bítovské setkání skončí debaklem, Jiří konflikt ustál s neotřesitelnou vírou, že „Poesie je tady, aby nastolovala Harmonii, zjednávala Smír. Smír a víc: Božskou svatbu slavenou inkognito v naší ustavičné Káni: mezi Nebem a Zemí. A jako každá hostina svatební, žádá si tím spíše právě tento náš společný stůl, svatební stůl Slova nejprve doběla v krvi Beránkově seprané roucho svatební.“ To jsou slova z jeho přednášky, kterou na Bítově pronesl a která vyšla (jako všechny ostatní příspěvky) v dnes již legendárním sborníku Bítov 96 (Petrov, 1997) s podtitulem Slovo na konci milénia. Přiznám se, že tehdy jsem jeho všeobjímajícímu přístupu příliš nerozuměla; jakožto člověku nenáboženskému mi byl dost cizí a na onom setkání jsem spíš fandila nevybíravým výstřelkům undergroundových básníků Ivana M. Jirouse a Luďka Markse, kteří nad talířem večeřícího Karla Sýse prováděli striptýz...
Jméno Hany Librové se objevuje od 60. let minulého století všude tam, kde je potřeba upozorňovat na dopady lidské činnosti na přírodu. Vedle Josefa Vavrouška, Ivana Dejmala, Bedřicha Moldana či v počáteční fázi i Jana Kellera patří k nejvýraznějším osobnostem československého a později českého environmentálního hnutí. Její zatím poslední kniha Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti (Munipress, 2016) navazuje na předchozí publikace Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (Veronica a Duha, 1994) a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (Doplněk, 2003), přičemž v závěru se po desetiletích vrací k „pestrým“ a jejich dětem a pozoruje, zda jim „dobrovolná skromnost“ vydržela v původní vyhraněnosti, či zda ji plynutí času obrousilo a proměnilo.