Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová? Tak se ptá někdejší technofob a škarohlíd Andrew Keen, přezdívaný dokonce „Antikrist ze Silicon Valley“, ve své knize Jak opravit budoucnost (Argo, 2019). Jeho text vznikal na základě cest po světě, během nichž se cíleně setkával s osobnostmi pohybujícími se na špici technologického vývoje a vedl s nimi dlouhé rozhovory o proměně světa vlivem nástupu umělé inteligence. Není to však kniha rozhovorů, ale spíše reportáží a úvah na téma, co bychom měli udělat, aby náš svět byl i nadále dobrým místem k životu.
Už samotný její název napovídá, že nepůjde o žádný neoluddismus, ale o poctivé hledání odpovědi na otázku, jak dosáhnout toho, aby nové technologie i nadále sloužily člověku, a nikoliv člověk jim. Luddismus bylo sociální hnutí, které vzniklo v 19. století v Anglii jako reakce na rozmach masové strojové výroby. Ta okrádala dělníky a řemeslníky o práci, takže se rozhodli stroje rozbíjet a znemožňovat tak v továrnách jejich zavádění. Neoluddismus pak je snaha o odstranění moderních technologií, v nichž se člověk ztrácí, a jejich nahrazení technologiemi alternativními a k člověku šetrnějšími.
Utopické e-stonsko = e-topia?
V Keenově knize narazíme nesčetněkrát na dvě jména, na nichž jako na dvou základních pilířích jeho text stojí: Thomas More a Gordon Moore. Ten první vydal v roce 1516 v tehdy nizozemské Lovani útlou knihu s názvem Utopia (v Keenově knize je tento latinský název přeložen jako „Ne-místo“ nebo „Dokonalé místo“), ten druhý byl spoluzakladatelem společnosti Intel a v roce 1965 přišel s předpovědí, že procesní výkonnost křemíkových čipů se bude zdvojnásobovat zhruba každého půldruhého roku – tzv. Moorův zákon.
Morova Utopia vyšla v situaci, kdy se lámal feudalismus a lidé čelili hospodářskému rozvratu a existenciální nejistotě podobně jako dnes. A nejen to, museli se vyrovnat s naprostým překopáním dosavadního pohledu na svět – že totiž Země není středem vesmíru (Kopernik), že katolická církev ztrácí vlivem knihtisku (Gutenberg) monopol na šíření informací a také autoritu, a že člověk přichází o svobodnou vůli určovat svůj vlastní osud, neboť je predestinován (Luther). Budoucnost se tak lidem té doby jevila jako silně poškozená a těžko v ní dokázali nalézt své místo. Thomas More jim tedy daroval Utopii, v níž vykreslil „ostrov mimo čas a prostor, místo současně snové a hrůzyplné, obývané jedním národem a vyznačující se vysoce regulovanou ekonomikou, plnou zaměstnaností, naprostým nedostatkem soukromí jednotlivce, relativní rovností mezi mužem a ženou a hlubokou důvěrou mezi vladařem a poddanými.“
Důvěra mezi vladařem a poddanými – to je ve 21. století v řadě zemí včetně Česka tak trochu sci-fi. Nikoliv ovšem v Estonsku, jež je podle Keena „e-společností žijící v e-státě, která je spravovaná e-vládou a která si kyberprostor projektuje rovnou jako prostor občanský.“ Podle průzkumů požívá estonská e-vláda u svých občanů důvěry neskutečně vysoké, neboť i ona svým občanům důvěřuje. Tato vzájemná důvěra je kupodivu postavena na on-line identifikačním systému alias platformě pro digitální občanství, „jež zahrnuje více než čtyři tisíce on-line služeb, včetně ukládání zdravotních a policejních záznamů, placení daní a hlasování ve volbách.“ Jak Keenovi při jeho návštěvě této pobaltské země vysvětlil hlavní tvůrce Úřadu pro estonský informační systém Andres Kütt: „Starý model je přežitý, měníme koncept občanství. Tato technologie vzbuzuje a posiluje důvěru, protože je zcela transparentní. Všechny úřady mají k těmto datům přístup, ale občané mají přehled o tom, kdy byl tento přístup využit. Ve starém světě byli občané závislí na státní správě; v Estonsku se snažíme vytvořit státní správu závislou na občanech.“ Navzdory této skvěle se tvářící vizi si však nemůžeme nepoložit otázku, proč tedy z Estonska odešlo tolik obyvatel v produktivním věku do ciziny a proč v něm tolik roste společenská nerovnost? Na to lze nalézt odpověď u amerického publicisty a podnikatele Dova Seidmana, jinak také zakladatele společnosti LRN (Legal Research Network) pro správu etiky a dodržování předpisů. Ten tvrdí, že místo kýženého splynutí počítače a člověka vznikla mezi nimi naopak propast, která postuluje propasti další: mezi bohatými a chudými, mezi technologicky zdatnými jedinci a technologickými analfabety, mezi digitálním centrem a analogovou periferií...
SONET O TICHU
Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,
přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,
vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,
kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?
Ticho protkávané hřměním četných bouří,
hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,
šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,
v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.
Ticho prostoupené kroky věčnosti,
útěšností zahrad, líbeznou vůní,
kam jsi se ztratila jasná radosti,
chlad věků prosakuje temnou tůní,
jako vody v řekách, stále plyne čas,
co bylo není už, nevrátí se zas.
NA CESTĚ
(rondel)
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
…aneb po stopách zapomenutých osudů
Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.
Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020
( s využitím přednášky p. Marka Zagory z Olomouce)
Přebohaté hodinky vévody z Berry (tradiční francouzský název zní Les trés riches heures de Duc de Berry) je úchvatné umělecké dílo středověku.
(Katedrála v Bourges)
Je to kniha modliteb, ale měla i funkci reprezentativní. Největší oblibě se knihy hodinek těšily v západní Evropě v 15. a na začátku 16. století.
Vévoda Jan z Berry (1340-1416) byl třetí ze 13 dětí krále Jana II. Dobrého z rodu Valois (vládl 1350 - 1364) a jeho ženy Bony Lucemburské, dcery Jana Lucemburského. (Karel IV. byl tedy jeho bratrancem.) Jeho starší bratr Karel V. Moudrý pak vládl v letech 1364-1380. Hlavním městem území, které vévoda Jan spravoval, bylo Bourges, v jehož katedrále byl také pohřben.Vynikl na diplomatickém poli, osobně se přátelil s Karlem IV. i s jeho synem Václavem. Zde je zajímavé sledovat, jak původně holandsko- německá dynastie Lucemburků nasákla francouzskou dvorskou kulturou, ale to by bylo na samostatnou rozpravu.Do politiky se pokoušel Jan z Berry zasáhnout několikrát, většinou s malým úspěchem. Kronikáři mu dávají za vinu prohru v
bitvě u Azincourtu v r. 1415, ale ve válečné literatuře jsem o tom nic nenašel. Vzhledem k vévodově věku (bylo mu 75 let) se jeho osobní účast jeví jako dost nepravděpodobná. Rukopis čítá 206 pergamenových listů o rozměrech 29x21 cm. Práce na rukopise začaly asi r.1410 a skončily 1485-99. Hlavními tvůrci rukopisu byli proslulí bratři z Limburka (Paul, Herman a Johan) a Jean Colombe. Roku 1405 získal bratry do svých služeb vévoda z Berry. Zařadil je mezi členy svého dvora, dával jim vysoké odměny a drahocenné dary. Nejznámější části rukopisu je vyobrazení ročního cyklu a jímavým způsobem ukazují život šlechty, ale i prostého lidu, lze také vidět podobu hradů a zámků, jak vypadaly ve 14.století. Častá jsou vyobrazení zemědělské práce, typické pro příslušný měsíc, proto jsem se rozhodl popsat, co v nich vidí vinař a zahradník, tedy já.
Leden
Únor
Číst dál: Přebohaté hodinky vévody z Berry očima vinaře a zahradníka
(verše pro O., 2014 - 2018)
Tříletá
(stará fotka)
Neseš si kyblíček z umělé hmoty.
Ještě nejsem na světě.
Ještě jsem nevběhl do cesty otci,
jenž si tě jednou odvede.
Santo passaggio
(noční chrám Panny Marie Sněžné v Praze 2017)
Pátrají po nás reflektorem,
na dno chrámu klesáme.
Jak tonoucí rouhavé lodě
drží se světci oltáře.
Stahují nás pletky plínek.
Abychom si uvědomili,
že k medúzám se potápíme,
bůh zaťal nám bodec do lodi.
S patosem chytáme kříže, boha,
v křečích si šlapeme na hady,
škrtiči šera překlopí pohár
sem mezi grázly podchrámí.
Spečené kousky létavice
nám do bujných rouch padají,
Anděl se shůry oštěpem rozpřáh
zvědavý na tvou extázi.
Podplavu tebou. Jsem pohanský pošuk.
Plísní nás teplý františkán.
Na vlhkém hrdle ti řetízek koušu,
soudek tak na misku jazyka.
(Santo passaggio - Svaté přeplutí,
Sv. Kateřina ze Sieny o křížové výpravě - pozn. aut.)
(příběh z protialkoholní léčby ve Lnářích, 2. 12. 2019 – 2. 3. 2020)
„Otec byl alkoholik. Mě nikdy neuhodil, ale mámu dobil až do bezvědomí. Bylo mi devět, když umřel. V devět nula dva jsem slyšel takový dutý úder, jako když něco spadne na beton, otec ležel na záchodě a chrčel, měl vypito, zaskočila mu slanina v krku, než k němu došel doktor, zemřel. A doktor mi řekl: Stačilo takhle mu bouchnout do hrudi. Za otce jsem pak přijal strýce, jeho bratra, ale ten se za pár let oběsil. Babička pak zemřela žalem. Za jediný rok jsem zůstal jen s mámou. A stále jsem v sobě cítil tu vinu, že stačilo tadyhle šikovně bouchnout. Do teď ji cítím. Když jsem pak začal pít, byl jsem agresivní jako on. Úplně jsem se změnil. Kamarádi se mnou ani nechtěli chodit do hospody. Stačilo, že se na mě někdo podíval a už jsem se rval. Máma mi říkala: Ty jsi jako táta, prosila mrtvého otce, aby nevstupoval do syna. A mě nutila, abych šel na jeho hrob a aby mě jeho zuřivost opustila.“
„Když otec tak bil tvoji mámu, neulevilo se ti, že zemřel?“ zeptal jsem se.
„Mě nebil. Jen mámu. Ale já jsem byl jeho vytoužený syn.“
***
Strana 22 z 36
