Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.
Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.
To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.
Asia Bibi
Kroky do polí
s ochotou dát žíznivým vodu
Odpovědí tvrdá zeď s vyšplíchnutím
praménky stékají ve špinavých čůrkách
potřísňují
Ježíš uzdravuje duši
pozvedá z bláta k nekonečným obzorům
Je cestou poznání
Je pravdou ne lží
Je životem ve stálém nyní
Přivádí k nejvyšším metám lásky
To jsi chtěla říci
a zacpali si uši
Z plamene nenávisti
rozsudek smrti
roky vězení
i přes volání tolika spravedlivých
kde čekáš na spuštění ortelu
v bolestném svém exodu
Zeď odporu chrlí střely a oheň
zeď ve středověku stavěná
A kdo útočník?
Chtěla jsi říci:
Je někdo koho neznají
komu není nikdo hoden
rozvázat řemínek u opánků
Chtěla jsi říci:
Jeho jméno
nade všechna jména
(Asia Bibi nyní osvobozena, rozsudek smrti zrušen pakistánským soudem,
ale musí se skrývat před fanatiky, žádajícími stále její smrt.)
Hradby v nás
Ulice chodníky auta
lesk barvy a světla výloh
Nepřítomné pohledy uštvaných matek kamsi do dálek
Uši mladých chodců – hracích skříněk –
zdobí náušnice sluchátek s decibelovou hudbou
Oči všech upřeny do displejů mobilů
Očekává se důležitá zpráva?
Proč nezvedne někdo hlavu?
Obkružující hradby starostí hradby zájmů
na vlastním dvorku
Proč nezakloní někdo hlavu?
Tam, tam jsou hvězdy
tam hlubiny vesmíru
odkud vše
(poznámka)
Jaký byl počet obyvatel Čech v jednotlivých historických obdobích před zavedením matrik, je otázkou pro historiky. Jakkoli jím nejsem, rozhodl jsem se zkusit k tématu něco poznamenat.
Roku 1583 sdělil císař Rudolf II. českým stavům, že přenese své sídlo do Prahy. Vídeňský hrad byl v té době již nevyhovující jak po stavební stránce, tak i pro tureckou válečnou hrozbu. Stavové pak odhlasovali mimořádnou daň, neboli berni, jak se v té době říkalo, aby byl Pražský hrad proměněn v sídlo důstojné císařského majestátu. Ochota k podobné finanční oběti pramenila nejen z oddanosti vladaři, ale i z očekávání ekonomického vzestupu Prahy i celé země, neboť v době jagellonské i za prvních habsburských panovníků byly Čechy jaksi stranou všeho dění.
Mimořádná berně se měla vybírat ve výši 5 grošů z každé selské (poddanské) usedlosti. Její výnos stavové sami odhadli na 15 000 – 16 000 kop českých grošů. Města měla celkem zaplatit 3 120 kop. Potud fakta. Při jejich správném zařazení do historického kontextu by bylo možno odvodit, kolik obyvatel v té době mohlo v Čechách žít - čerpáno z knihy Josefa Janáčka: Rudolf II. a jeho doba (Svoboda, 1987).
Přepočet 1 kopy českých grošů jako 60 dává odhad 180 000 – 200 000 usedlostí, přičemž míšeňská kopa, někdy také užívaná jednotka, znamenala polovinu, tedy 30 grošů. Jestliže by jedna usedlost měla v průměru 10 obyvatel, znamenalo by to úhrn venkovského obyvatelstva někde mezi 1,8 a 2 miliony. Možná bude pravdě blíž o něco méně, 7 obyvatel na jednu usedlost, pak bychom museli úhrnné číslo snížit na 1 260 000 – 1 400 000 lidí.
Číst dál: Pavel Kukal: Kolik bylo Čechů na konci 16. století?
Tvárnici 2018 - cenu literárního obtýdeníku Tvar, kterou uděluje kritik vybraný internetovým hlasováním (za rok 2018 jmenovitě Olga Stehlíková), získal básník Pavel Kolmačka, jeden z původních členů Skupiny XXVI. Cena mu byla udělena za jeho nejnovější sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018). Blahopřejeme!
Když ji loni 30. října v Olomouci křtil, zašla na jeho čtení i pravidelná čtenářka těchto stránek Petra Kožušníková, která je i autorkou fotografie, a napsala následující reportáž:
Se zvědavostí jsem vyrazila na autorské čtení Pavla Kolmačky do olomoucké čajovny Kratochvíle. Jeho předchozí návštěva mi unikla a tak jsem se těšila na první poslech jeho básní. Četl z nové sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018) - a byl to můj nejhlubší zážitek z autorského čtení za dlouhou dobu.
Obavy čajmistra Viléma Ďoubala, že tam budeme sami, se ukázaly zbytečné. Když jsem přišla na místo, židle se plnily a Pavel Kolmačka už seděl připravený u stolku. Vilém Ďoubal uvedl autora krátce, ale poučeně, a pak už si vzal slovo sám básník. Do první části jeho čtení jsem se zaposlouchala s nadšením, které však postupně zamrzalo. Když došlo na výkřiky novinových titulků a paradoxů civilizace, které jako rap v jedné tónině bral z jednoho džberu: celebrity, zvrácenost hodnot, absurdita bonmotů, odosobněnost myšlení, cítění či života ve městě. A navíc tolamentatio nebralo konce, v hlavě mi znělo čím dál víc nedočkavě: Dobře, a dál? Co bude dál? Tohle přece skládá každý začínající básník, chce-li být pokládán za angažovaného… Změna přišla až s přechodem k druhému cyklu, v němž se básník vrátil do vesnického prostředí. Četl báseň-příběh, která mě i se zbytkem publika nepozorovaně vtáhla do sebe a zcela nás pohltila. Pamatuji si konkrétní obrazy, např. otevřený včelín, který v zimě básník přikrývá vlastní košilí, setí rajčat Tornádo a řepy Nostalgie, i příběhy lidí – bolavých, pokorných i šílících... Byla to poezie celku, která plynula a byly jsme v ní celí – a také bolaví, pokorní i šílící.
Když jsem se na konci čtení rozhlédla po čajovně, všude bylo ticho, všech patnáct posluchačů bylo stejně chycených v básníkově světě, nikdo se nenapil ze sklenice, nezaskřípala židle. Pavel Kolmačka zaklapl knihu a poděkoval všem za koncentraci. Bylo to jako společná modlitba, kterou člověk nevědomky podstoupil. Sílu té hypnózy prozrazoval chaos a zmatek, který jsem v sobě na konci čtení pocítila: Co dál, co bude dál? To teď půjdeme jen tak domů?
Jak autor podotkl, byla to spíše novela ve verších, která otevírala dveře k příběhu vlastnímu. Jeho čtení mi připomnělo, jak intenzivně lze vnímat svět skrze literaturu a příběhy, a přiválo mi to zpět cítění literatury staré patnáct i více let. Za ten zážitek děkuji. Zpětně si uvědomuji, že tu intenzitu prožitku patrně podpořila také nepřítomnost hudebních intermezz, bez nichž se už autorská čtení snad ani nepořádají.
(Text byl publikován ve Tvaru 21/2018)
Ostravské nakladatelství Protimluv srdečně zve na autorské čtení a besedu se spisovatelem Petrem Pazderou Paynem ve čtvrtek 24. ledna 2019 od 19 hodin v Domě umění v Ostravě, kde bude uvedena autorova knižní novinka s názvem Děravým dnem do noci (Protimluv, 2018). Akce je pořádána v rámci pravidelného cyklu Literární čtvrtky.
O knize:
Povídky z knihy Děravým dnem do noci patří do proudu české literatury, kde je popisován „ztišený obraz světa, který je vzdálen své podstatě“. Sám autor navazuje novým dílem na předešlý povídkový soubor Předběžná ohlédání (2014), za nějž byl nominován na cenu Magnesia Litera. V příbězích odehrávajících se na různých místech, nejen v Čechách, ale také třeba
v Chorvatsku, Itálii a jinde, ale i v různých dobách, kdy se ocitáme nejen v současnosti, ale také například ve druhé světové válce, nalézáme všechny podstatné znaky Paynovy tvorby: zvažování vztahu slova a obrazu, téma svobody člověka a umění, jeho vztah k Bohu. Spolu s autorem ale víme, že „literatura ovšem není prohlášení, traktát, úvaha… V literatuře je povoleno vyjádřit nevěru i hřích i beznaděj – bez moralismu“.
(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)
Střet dvou vášní
Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.
Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.
Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?
Strana 22 z 32
