Poněkud zapadla zpráva o tom, že letos v květnu zemřel v Kanadě japanolog, překladatel a pedagog českého původu Antonín Václav Líman, velký znalec haiku. Narodil se 7. dubna 1932 ve Staré Boleslavi, po studiích na UK v Praze a na Univerzitě Waseda v Tokiu (1966) odešel do Kanady, kde dosáhl statutu emeritního profesora torontské univerzity. Přednášel i na japonské Univerzitě Otemae a na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. V Čechách knižně vydal: Pár much a já (DharmaGaia, 1996), Krajiny japonské duše (Mladá fronta, 2001), Mezi nebem a zemí (Academia, 2001), Manjóšú – Deset tisíc listů ze starého Japonska (Brody, 2001), Ibuse Masudži: Paměť staletí (Academia, 2004), Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (DharmaGaia, 2006), Kouzlo šerosvitu (DharmaGaia, 2008), Písně z ostrova vážek (Vyšehrad, 2011), Chrám plný květů (DharmaGaia, 2011), Mistři japonského filmu (Paseka, 2012) a paměti Věčný polštář z trávy (Radioservis, 2012). A protože haiku má na stránkách Skupiny XXVI své stálé místo, připomeňme si Antonína V. Límana rozhovorem a esejem - oba texty vyšly v literárním obtýdeníku Tvar 11/2013, který byl celý věnován právě haiku - zde: http://old.itvar.cz/prilohy/644/Tvar11-2013.pdf
HŘMĚNÍ TICHA
(rozhovor s A. V. Límanem o japonském haiku)
Jste velmi uznávaným překladatelem japonské poezie do češtiny. Kdy a proč se stalo součástí vašich překladů haiku? A co vás na něm nejvíce oslovovalo?
Velký japonský spisovatel Ibuse Masudži mi jednou řekl: „Haiku je bezesporu největší japonský dar světové literatuře.“ Já si také myslím, že je to nesmírně originální forma básnického vyjádření. Imponuje mi její formální sevřenost a stručnost, jadrné obrazové zhuštění složitých věcí. Evropská báseň je podle mého často delší, než by musela být. Vezměte si například slavnou Halasovu báseň Podzim. Je v ní obsaženo nádherné haiku, které říká všechno: Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu, můj podzime. Japonci mají rádi jistou otevřenost a náznakovost, něco, čemu se říká „prázdný bílý prostor“ (kúhaku), do kterého si čtenář musí ze své imaginace dost „dopsat“. Kawabata tomu výstižně říká „hřmění ticha“. Můj první výběr haiku od básníků jako Bašó, Buson, Issa a Santóka (Pár much a já) má zajímavou historii: koncem osmdesátých let jsem pro ženu Evu přeložil a sám si laicky svázal sbírečku haiku, kterou jsem ukázal Arnoštu Lustigovi. Tomu se překlady haiku moc líbily, a povzbuzoval mne, abych je vydal, takže jsem doplněnou sbírku haiku při první návštěvě Prahy po sametové revoluci nabídl panu Lumíru Kolíbalovi a ten ji v nakladatelství DharmaGaia v roce 1996 vydal s nádhernými kaligrafiemi Petra Geislera.
V čem se práce na těchto překladech lišila od práce na překladu obsáhlé básnické antologie Manjóšú, za který jste byl v roce 2009 oceněn Japonskou společností překladatelů v Tokiu?
Práce na haiku se od překladu sbírky Manjóšú liší hlavně tím, že tato poezie je přece jen jazykově bližší současné době a současnému jazyku. V Chrámu plném květů mám několik mladších básníků, kteří píší velice moderním stylem. Manjóšú je svou formou o něco delší, na rozdíl od slabičného rytmu haiku 5–7–5 má 31 slabik: 5-7-5-7-7. Haiku je srozumitelnější, protože city člověka, který žil před tři sta lety, jsou nám přece jen bližší, než city dvořanů, kteří žili před dvanácti či třinácti sty lety.
Jak moc jste se při tom musel „potýkat“ s češtinou a s její, alespoň jak předpokládám, nedostatečností?
Neřekl bych, že čeština je „nedostatečná“, je to nádherný, bohatý jazyk, ale má poněkud jiné zákonitosti než japonština. Mnozí překladatelé například použili při překladu haiku rým (Miroslav Novák a Jan Vladislav) a přiblížili tak jeho tvar české poetice, ale zároveň je tím příliš oddělili či vzdálili od originálu. Japonština rým nezná, pracuje pouze se slabičným rytmem. Možná, že nerýmovaný překlad je méně atraktivní než rýmované převody Mathesiovy či Vladislavovy, ale je rozhodně bližší originálu.
Před 22 lety, 23. června 1996 zemřel za tragických okolností undergroundový básník Quido (Vratislav) Machulka (nar. 9. 12. 1950), jehož tvůrčí cesta se několikrát protnula s cestou Skupiny XXVI. Připomeňme si ho jedenácti básněmi ze sbírky Příživník (Inverze, 1992), ke které napsal předmluvu Ivan Martin Jirous a k vydání ji připravil Martin Machovec.
Pojďme bydlet do lesa
Pojďme bydlet do lesa
vždyť tam to má grády
guláš z šišek navaříme
neumřeme hlady
Z potoka se napijem
zdravit budem srnky
budeme i víno pít
naložíme trnky
Z voňavých kmenů
postavíme chýše
budeme žít překrásně
tak tiše tak tiše…
Anarchistická vykřikovánka
Zadupeme dokumenty
podpálíme svět
budem šlapat po papírech
hrdla řezat lidem
lidem co maj povinnosti
povinnosti žerou kosti
a za válku
dám půl párku
celý párek
tomu dám
tomu
kdo není kmán
dá za válku párku půlku
druhou půlku může zbaštit
ham
za chvíli
se bude vraždit
zavraždíme ty
ty ty ty
přece buržousty
budem střílet napravo
budem střílet nalevo
nebojme se ničeho!
(Deset básní z let 2017 – 2018)
Večerní melancholie
Sbírám do kýble kobylince
na hrázi rybníka.
Klacek mi natrhl nohavici,
koleno vítr ovívá.
Zablikal blesk v daleké dálce,
zhynul hrom v alejích cestou k nám.
Šedá volavčí pírka čtou v mapě,
bloumají při břehu sem a tam.
Letí dvě kachny do bezpečí
s žalostným křikem v soumraku.
Jak vám rozumím. Divocí psové,
lovci a prasata hrozí tu.
Ševel žalostný
Na cestě ke hrázi psárka práší,
v louži se točí planetární pyl,
včela se vrtí v pampeliščí,
rybník má hladinu z hadích žil.
Nohou deště se neplavci mraky
odrážejí indigovou krajinou,
ze staré stodoly spadlo sousto střechy,
poslední jehňátka baví se hrou.
Zavěsil lucernu oblačný nomád,
uhasil noty kapiček.
Z černého čápa zbyl rudý zobák,
rybník je stíny nalíčen.
Skřehot žab odemkl rezavá vrata,
po vlnkách kloužou se šmouhy hvězd,
světluška pohasla v letu, zkrat, a
sumčí šplouch trhá obojkem.
Švestkové lístky nám nad hlavami
žalostně k polibkům ševelí,
pod námi leží střep s pomněnkami.
(Hrnečku o zem hozený!)
Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Kolumbovo prvenství v objevení Ameriky vlastně žádným prvenstvím není. Už proto ne, že na americkou pevninu nikdy nevstoupil, pouze na větší množství ostrovů v karibské oblasti. Jeho zásluha je v tom, že ji zpřístupnil Evropanům v době, kdy dřívější objevy a plavby prakticky upadly v zapomnění. Nehodlám podrobně rozebírat plavby Vikingů, neboť jsou podloženy archeologickými objevy, ani pozdější akce, např. Sinclairů ze Skotska, ale zaměřím se na údajnou plavbu flotily admirála Čeng Che, který ve službách čínského císaře měl navštívit prakticky celý svět.
Nelze zpochybnit, že tehdejší čínské lodi byly daleko mohutnější než evropské, o vybavenosti ani nemluvě. Jako perlička se uvádí, že součástí posádky byly i najaté prostitutky, aby lodníci netrpěli sexuální frustrací. (Admirál ovšem jejich služeb nepoužíval, neboť byl eunuch). Ale byly čínské lodi opravdu schopné tak dlouhé plavby? A i kdyby byly, nelze z toho automaticky vyvozovat, že takové plavby i vykonaly. Obecně se uznává, že Číňané v té době znali velmi dobře přilehlou oblast Tichého oceánu a jeho okrajových moří, o něco hůře indomalajskou oblast a Arabské moře, mohli dosáhnout břehů Afriky a znát i pobřeží Austrálie. Další rozvoj překazil přechod císařské dynastie na politiku izolacionismu, která uzamkla obyvatele v jejich Říši středu, jak své zemi Číňané často říkali. Nejenže v jejich představách byla jejich země pupkem světa a císařem nikdo menší než Syn nebes, ale v jejich představách i vše, co za něco stálo, pocházelo z Číny. Zejména na Evropany se nižší vrstvy dívaly jako na „bílé ďábly“ a výše postavení jako na něco, co právě slezlo ze stromu.
Milovníci záhad a čínské kultury mě na tomto místě zarazí: Ale vždyť je tu důkaz, mapa, která je sice kopií z roku 1738, ale původní byla nakreslena v roce 1418! Tak jsem si ji schválně podrobně prohlédl a zarazil mě jeden detail: Nesprávně zakreslený poloostrov Dolní Kalifornie, který je zde zakreslen jako ostrov! I zalistoval jsem v paměti a vzpomněl si na knihu K vybájeným pevninám amerického autora R. H. Ramsayho (původní vydání The Viking Press, 1972, česky v nakl. Panoráma, 1978.)
„Technologie se nakonec dostane do bodu, kdy výhody plynoucí z automatizace převáží nad nízkou cenou práce,“ píše Martin Ford ve své nové knize Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) s podtitulem Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce, kterou přeložili Martin Vrba a Jan Prokeš. Autor knihy, vystudovaný počítačový inženýr, nastiňuje nejbližší vývoj v oblasti zaměstnanosti v době, kdy lidskou práci nahradí autonomně myslící stroje, pro které se vžilo označení „roboti“.
Jak vypadá ekonomika budoucnosti? Kam bude postupovat technologie, automatizace práce, outsourcing a globalizace? Martin Ford zkoumal tyto otázky už ve své průkopnické knize Světla v tunelu (2009), v níž nastínil, že v blízké budoucnosti budou technologie mít velmi nepříznivý vliv na naši ekonomiku a mohou být významným faktorem globální krize. Pomyslné „světlo v tunelu“ ukazuje ekonomické důsledky těchto technologií, před nimiž budeme stát už v příštích desetiletích či dokonce letech. Ford zpochybnil konvenční pohledy na budoucnost a osvětlil nebezpečí, kterému budeme muset čelit, pokud nezačneme řešit dopad rychle se rozvíjejících technologií. Dále ukázal, jaká řešení problémů (např. chudoby či změny klimatu) by ekonomická realita budoucnosti mohla nabídnout.
Ve svém aktuálním textu Roboti nastupují zpochybňuje šťastné zítřky v blahobytu, když píše: „Především je jasné, že mnoho lidí bude nezaměstnaných definitivně a úplně, a tak bude mít nulový příjem.“ Takto uvažuje v kapitole nesoucí výmluvný název „Dlouhodobá rizika: ,Zmáčknutí‘ spotřebitelé, deflace, ekonomické krize, a možná i technofeudalismus“ a pokračuje: „Pokud ale nová automatizační technika umožní firmám uspokojit zvýšenou poptávku bez náboru nových pracovníků (a to zejména nahrazením lidské práce roboty), pak by čistě politicky motivované opatření na snižování nezaměstnanosti mohlo skončit fiaskem.“ Scénářem v dlouhodobé perspektivě ovšem může být i to, že se globální ekonomický systém nakonec dokáže přizpůsobit nové realitě. V tzv. procesu kreativní destrukce, který už kdysi popsal keynesiánký ekonom a politolog Joseph Alois Schumpeter (1883-1950), by mohla být tradiční průmyslová odvětví, jež se opírají o masové trhy, vytlačena novými sektory, které budou produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou a služby určené výhradně pro bohatou elitu. Drtivá většina lidstva by tak fakticky přišla o možnost promlouvat do společenského a politického dění. Ekonomická mobilita, za jejíž vznik vděčíme středověké reformaci, by zanikla. Plutokracie by se oplotila v uzavřených sídlištích nebo v elitních městech a je možné, že by ji hlídali autonomní vojenští roboti a drony. Jak poznamenává autor knihy: „Stali bychom se svědky návratu k čemusi podobnému středověkému feudálnímu systému. Ovšem s jedním rozdílem: středověcí poddaní hráli v systému klíčovou roli, protože obstarávali zemědělskou práci. Ve futuristickém světě, kde zavládne zautomatizovaný feudalismus, by rolníci byli z velké části nadbyteční.“
Několik vysvětlivek úvodem:
Sorokin = Vladimir Sorokin, současný ruský spisovatel, autor románových dystopií
Elfriede = Elfriede Jelineková, současná rakouská spisovatelka a dramatička
Michel = Michel Houellebecq, současný francouzský spisovatel
Letošní zima je dlouhá
Každý den
ještě než venku spustí sluneční alarm
stojíme přilepeni k oknům
a vyhlížíme Sorokina
Nechal se sem vysadit z helikoptéry
napsal tu svůj poslední román
nazval ho Cannibalia
a pak se vypařil
Na bránu přibil
jako kdysi Luther svá kázání
kus papíru se vzkazem:
Я вернусъ утром
Od té doby na něj čekáme
Někdy se nám zdá
že skrze drápance nočního mrazu
na studeném skle
vidíme míhat se v parku jeho stín
Lehkým krokem se přikrádá
k našemu pavilonu
Co chvíli zmizí za stromem
vykoukne
Znehybní
strnule sleduje terén
Zase se schová
vykoukne...
a najednou: hup!
Je nahoře ve větvích
a šplhá po nich do nebe
To pak vyskakujeme za ním
a chceme taky -
Chceme taky šplhat do nebe
nebe je přece pro všechny
Máme tam připravené čisté postele
a boha
který nás nikdy neopustí
Dáme zaživa své lebky
na misky
pro sibiřské šamany
Jen když se tam dostaneme
Strana 22 z 29
