Domů

(fantastický obraz)

               Dlouhá, kamenná zeď.

               Kolem dokola.

               Vrhá stín, co natahuje se dle sluníčka.

               Vprostřed zdi trhlina.

               Odjakživa. Zlověstně klikatá.

               Co je za zdí, nikdo neví. Samozřejmě, že se obyvatelé kdysi dohadovali,

jestli je tam zahrada či co. Kdosi mluvil o labyrintu, jiný o výrobně zbraní.

               Mnozí si mysleli, že tam sídlí ďábel. Ozývaly se i paranoidní fámy o Velkém

bratru. Jasně, lidičky toho napovídají!

               Dlouhá, kamenná zeď. Kolem dokola. Vrhá stín.

               Postupem času se lidé přestali ptát, pohlcení svými starostmi.

Vůbec se zapomněli ptát, ve zrychleném kmitání, ve vydělávání peněz.

               Nabízí se otázka, jestli nějaký Černokněžník nepotřebuje lidi vysáté, jen s nízkou

energií. Zvýšením vibrací by mohli tu habaďůru lehce prohlédnout.

               Vprostřed zdi trhlina.

               Živá. Pulsující. Krásná i hrůzná.

               Utkaná z pevných šlach, vláken a uzlin, vysunuje se z ní ruka.

Tlapa rdousička, plná ostnů. Rychlá jak lasička!

               Popadne kolemjdoucího a zmizí s ním někde… na druhé straně.

               Prostě ho popadne a zmizí.

na fotce Matěj Lipavský

(15. – 17. září 2017)

Autobus mne odváží ze střechy budějovického nádraží do Netolic, odkud se přesunu do kempu Podroužek nedaleko malebného zámku Kratochvíle na 7. ročník setkání básníků „Děkujeme za vaše básně.“ Sedmička je prý nejen šťastné číslo, ale i magické, tak to jsem hodně zvědavá. Na netolickém náměstí na mě čeká jeden z organizátorů, básník Vojtěch Kučera, osobně se vidíme poprvé. Ti, kdož pozvání dvakrát odmítnou, již nejsou víckrát zváni. Takové nepsané pravidlo. A další unikátní věcí je, že nikdo z autorů nemá možnost číst na zámku Kratochvíle více než jedenkrát.

„Co až studna básníků a básnířek vyschne?“ ptám se.

Vojta mě uklidňuje.

„To se asi jen tak nestane, letos je zde šest debutantů.“

Ulevilo se mi, na rozdíl od hokeje a fotbalu má tím pádem literatura slušné podhoubí. V kempu už na mě čekají, zdravím se s básníkem Radkem Štěpánkem, druhým z organizátorů, básníkem Pavlem Zajícem a Jiřím Staňkem, který jezdí každý rok a je neúnavným sběračem dřeva na noční oheň. A letos je to hodně důležité, jelikož počasí na šťastnou sedmičku vůbec nehledí. Rozkoukávám se, jsou mi představeni další autoři, Václav Maxmilián, Matěj Lipavský, ze Slovenska Viktor Suchý, Michal Tallo a další z neúnavných pomocníků Filip Lýsek, ředitel Regionálního muzea v Českém Krumlově. Objednávám si pivo a dívám se směrem k louce, kde ve stanu dlí opavský básník Ondřej Hložek, který podobně jako Pavel Zajíc či Jiří Staněk četl v jednom z předchozích ročníků. Radek Š. poletuje v kraťasech, tak jasně, papírově je pořád léto. Já budu muset zvolit nějaký ohřev, na čaj to nevidím, ten piju pouze ve stavu nejvyšší nouze. Ze tmy se vynořují další básníci Vít Janota a Jan Škrob. Ale ještě nám někdo chybí, no necháme se překvapit. Zima přihazuje pod kotel, přesouváme se do vnitřních prostor restaurace. Vedle u stolu sedí myslivci, slyšíme jejich hlasitý hovor.

„Toho psa vezmu k veterináři a nechám zamrazit jeho sperma.“

(červenec 2015 – červenec 2016, Kleines Café, Vídeň; Kavárna Filharmonia [✝], České Budějovice)

Odpověď elegii první

Že nejsme střípkem andělovi, zvěři?

I ten svah ať zeje!

Náš odlesk je, tak starý a vylíhlý jak pírko

uvadlé, snášející se z Kůru. A je!

Nemusí tě milenka nosit na hrdle

ani skřipkař po tobě bažit.

Dech za hvězdami tě unáší bezčasím,

dech, kterému vzdorovat znamená

             podvolit se.

(31. 5. 1936 – 10. 8. 2017)

„Přišli jsme, abychom se zde na hradě Bítově, na hradě Poesie, my všichni její děti, a mnozí z nás vlastně vůbec poprvé setkali, abychom se pozdravili, poznali, spolu promluvili a abychom snad trochu víc než jindy otevřeli svá srdce jí i sobě, abychom se setkali v Poesii.“ Těmito slovy zahajoval v roce 1996 první setkání básníků na Bítově jeho kastelán, historik umění a především básník Jiří Kuběna (vl. jménem Jiří Paukert). Mnozí z nás, kteří se prostřednictvím své tvorby potkáváme na těchto webových stránkách, na Bítově tehdy byli a s Jiřím Kuběnou se setkali vůbec poprvé – stejně jako já. Vzpomínám si, jak mi učarovala jeho barokně mohutná, charismatická, nepřehlédnutelná postava rozšafně proplouvající přezdobenými hradními komnatami a zvoucí nás na velkolepý raut, jenž celou třídenní akci otevíral. O gayích se často říká, že příliš mužnosti nepobrali a že jsou zbabělí; avšak pozvat pod jednu střechu autory komunistickým režimem jak protěžované, tak pronásledované, vězněné a zbavené možnosti publikovat – to chtělo hodně odvahy. A když v jednu chvíli hrozilo, že bítovské setkání skončí debaklem, Jiří konflikt ustál s neotřesitelnou vírou, že „Poesie je tady, aby nastolovala Harmonii, zjednávala Smír. Smír a víc: Božskou svatbu slavenou inkognito v naší ustavičné Káni: mezi Nebem a Zemí. A jako každá hostina svatební, žádá si tím spíše právě tento náš společný stůl, svatební stůl Slova nejprve doběla v krvi Beránkově seprané roucho svatební.“ To jsou slova z jeho přednášky, kterou na Bítově pronesl a která vyšla (jako všechny ostatní příspěvky) v dnes již legendárním sborníku Bítov 96 (Petrov, 1997) s podtitulem Slovo na konci milénia. Přiznám se, že tehdy jsem jeho všeobjímajícímu přístupu příliš nerozuměla; jakožto člověku nenáboženskému mi byl dost cizí a na onom setkání jsem spíš fandila nevybíravým výstřelkům undergroundových básníků Ivana M. Jirouse a Luďka Markse, kteří nad talířem večeřícího Karla Sýse prováděli striptýz...

(ukázka z rozpracovaného románu)

Listopad byl teplý, víc jarní, vůbec ne bláznivý. Kdyby houfně nepadalo listí, ani by to listopad nebyl. I déšť byl příjemný. Jediné, co určovalo tento měsíc, bylo výročí VŘSR.

K tomuto dni proběhlo šachtou několik domněnek a zaručených zpráv o propouštění několika desítek, ba stovek horníků. Každý se bál marodit, aby nedostal nálepku „simulant“. Nemocní usoudili, že jsou dočista zdraví a přesvědčili o tom i své ošetřující lékaře. Horníci chodili do práce v horečce, s drásavým kašlem, po obličeji jim tekly nudle, několik jich přišlo s berlemi. Po práci se nechlastalo, protože alkohol zůstává v krvi déle, než je zdrávo, a nový přístroj na zjišťování jeho přítomnosti v organismu byl na rozdíl od trubiček spolehlivý, výkonný a citlivý.

V okresním městě se zatím instaloval nadživotní Lenin za několik miliónů. V den revoluce bude slavnostně odkryt. Těší se na masovou účast škol, závodů a široké veřejnosti.

Když dělníci chtěli instalovat velikána, zdálo se jim nejvhodnější uvázat mu ocelové lano kolem krku. A jak se tak Lenin houpal, šel kolem jeden kovaný soudruh. Nechtěl věřit svým očím. Zalil ho pot a obestřela vlčí mlha. Když ta se rozplynula a otec socialistické revoluce se stále pohupoval, soudruh v něm viděl oběšence. Mimoděk si promnul krk. Lenin stále visel. Se strachem o Iljičův a vlastní osud běžel úprkem vše sdělit příslušnému orgánu. Dělníci se dostali do pořádného průšvihu. Lenin prý visel déle, než bylo nutné. Tudíž jasná provokace. Později se po městě šuškalo, že tito dělníci byli vyhozeni z práce na třiapadesátku a hrozilo jim dokonce vězení!

Koloval také vtip: Víte, proč se bude rozšiřovat koryto řeky, protékající městem? No přece proto, že už chybí jen ta Aurora!

A Lenin stál, nedotknutelný, obrovitý, přikryt plachtou, okolo něj čerstvá květinová výzdoba. Netrpělivě čekal na své soudruhy, svazáky, pionýry, jiskry, sportovce, dělníky, rolníky, pracující inteligenci a důchodce. Těšil se, až bude odkryt za frenetického potlesku a zvučných fanfár. On, bronzový bůh revoluce, dílo takové obrovské a neochvějné hodnoty!

Z oken nedaleké mateřské školy pozorovaly děti zakrytou sochu a rozechvěle tušily její velkolepost. Ze stropu jim do postýlek padaly drobné plástve omítky a týden už čekaly na nové čtvrtky, pastelky a vodovky.

A slavný den se kvapem blížil.