Féma - původně psáno pro Wikipedii (FraFraxinus)
Féma je slovo ze staré dolnoněmčiny, označující tajný soud. Jeho kořeny lze vyhledat až ve 13.století ve Vestfálsku, odkud se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.
Po vymření rodu Štaufů byl konec s ambiciózními plány na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Rovněž dědičné udržení císařského titulu v jednom rodě se podařilo až daleko později Habsburkům.
V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.
(K. J. Benešovi)
Je pod mrakem
o Hněvín skoro nezavadíš
Kdo by tam taky lez
kromě svatebčanů a toho chlápka
co má na starosti hvězdy
A kromě tebe
Ty si chceš nahoře zameditovat
mně by stačilo muchlovat se doma
se spořícím účtem a životní pojistkou
- taková neosobní trojčička
A tvuj kluk?
Ten je šťastnej
když se mu podaří roztlouct vajíčko
o psí hlavu
a nebejt při tom pokousanej
Jenže
tohle je sever země kámo
tady si nevybereš
Profrčíš jím snadno a rychle
mezi dvěma geologickejma obdobíma
jako kdyby to byl ňákej Rodelbahn -
Já sem perm
řekne vyhublej perm
a postaví se do cesty nový periodě
Já sem trias
řekne opulentní trias
a oba se do sebe zaklesnou
a držej se navzájem v šachu
Žádnej z nich nemá navrch
dokud si je nenajde reflektor
pásovýho dopravníku
Začnou nekoordinovaně mávat
vykloubenejma rukama
Špína za nehty stará miliony let
odletuje po tisíciletích
Je slyšet
jak obsluze pleskne o kanady
- ale naloží jen jednoho
Jen trias se s hrkotem pohne z místa
zatímco ten druhej
kostru rozpadlou pod tíhou konce
prvohor
vysype se do míst
kde se jako neuralgická rýha
budou jednou chvět tyhle koleje
Profrčíš po nich
po tý zastaralý kdysi futuristický
trati
a taky budeš rozechvělej
Rozechvělej z toho
jak nádr za nádrem je zbavovanej
svý funkce
a jak za bílýho dne mizí
v bezzubý tlamě uhelnýho jesetera
Profrčíš středem tý tlamy
požírán definitivně a bez milosti
Napravo limity
- Horní Jiřetín v karbonovým oparu
tubu sedativ pořád při sobě
jinak by to nedal
Nalevo alej bledejch sakur
zalitá světlem z hornickýho kahanu
- svatej Prokop ho zavěsil do míst
kde dřív bylo slunce
(červen 2019)
Polonina Svidovec, zakarpatské schachten
…přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.
Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na hruď. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.
V seníku
po nás zůstaly
plátky čajové růže.
Přístřešek na polonině Braivka
Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.
Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.
Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.
Než jsem na šel na pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.
Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty. Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.
Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"
Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi do pohřebního vozu, pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha.
Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.
Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.
Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?
Vše je tak přátelské
Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“
Ve čtvrtek 6. června se uskutečnil v pražském Café v lese literární večer, věnovaný americkým (A. Ginsberg, L. Ferlinghetti, G. Corso) a českým (V. Hrabě, M. Kozelka, S. Antošová) beatnickým básníkům a přesahu jejich poezie do současné doby. Připomeňme si tento večer alespoň malou návratkou v podobě dvou textů, které tam zazněly.
(na fotografii Svatava Antošová v dobovém kostýmu čte texty MIlana Kozelky, foto: Radana Šatánková)
Milan Kozelka
POUHÝ PŘELUD
Před Bowery Poetry Clubem potkávám Gregoryho Corsa. Radostně mě objímá a láká do italského baru na panáka. „To je báječný, že si vzal kramle od Vltavy k Hudsonu!“ haleká. „Gregory, kde najdu Allena Ginsberga?“ páčím z něj. „To méno slyším poprvý, nevím, o koho de,“ mžourá do luftu a přemýšlí. „No tak nic, eštěse zmastíme,“ říkám a jdu dál. Po protějším chodníku kráčí vratkou chůzí Jack Kerouac, když mě vidí, je v sedmým nebi. „Kde ses tu vyloup? Co tu děláš?“ ptá se a divoce mrká očima. „Hledám Allena,“ vysvětluju. „Kterýho Allena?“ kouká vyjeveně. „No přece Ginsberga,“ říkám. „Toho neznám, nikdy sem ho neviděl,“ brblá lhostejně. „Chci ho najít,“ koušu se do rtů. „Hledej,“ poklepává mi na rameno a míří do útrob páchnoucího pajzlu. Před knihkupectvím se střetávám s Lawrencem Ferlinghettim. „No to je náhoda! Zrovna sem se o tobě bavil. Sem tu jenom na tři dny. Kdybych tušil, že tě tu potkám, tak bych se zdržel dýl!“ haleká. „Larry, ty mi jistě pomůžeš. Kde v týhle pakárně najdu Allena?“ ptám se ho zoufale. „Jakýho Allena?“ motá se na fleku. „Ginsberga“, říkám a zatínám pěsti. „Rád bych ti pomoh, jenže tohohle chlápka fakt neznám“, posunuje si černý anarchistický klobouk do vrásčitého čela. „Tak nic, padám. Měj se“, omlouvám se a pokračuju dál. Je nádherné jarní počasí, svěží vzduch působí jako balzám. Ze dveří pizzerie vychází Peter Orlowsky. Nevěří vlastním očím, je příjemně překvapený. „Jak si žiješ, nejbítničtější bítniku?“ culí se. „V pohodě“. Víš, koho hledám? Allena Ginsberga,“ svěřuju se. „Znám kdekoho, ale tohle méno mi nic neříká,“ škrábe se rozpačitě za uchem s perleťovou náušnicí. „Brzy pokecáme, teď ho ale musím najít,“ omlouvám se. Vzápětí brzdí u rantlu taxi, souká se z něj Gary Snyder. „Ahoj, příteli! Ty máš ňákej problém, že jo?!“ odhaduje situaci. „Mám. Sháním Allena Ginsberga,“ říkám. „Kdo to je?“ ptá se. Neodpovídám, zdá se mi, že mám schízu. Jdu dál, po sto metrech potkávám Williama Burroughse. „Vítej v New Yorku!“ huláká a rozpažuje. „Ahoj, Bille. To je v prdeli, nemůžu najít Allena Ginsberga,“ stěžuju si. „Tak v tom ti kámo nepomůžu. Nidky sem o nikom takovým neslyšel,“ říká omluvně. „Zkus se zeptat v tomhle kiosku,“ radí mi. Jdu ke kiosku, starý černoch sleduje v televizi basket. „Znáte AllenaGinsberga?“ptám se ho. „Ginsberga znám. Má támhle za rohem půjčovnu videokazet,“ říká a dál vyšiluje při bitvě mezi NY a Los Angeles. Jdu do videopůčovny, za pultem se nudí konvenčně oblečený muž středních let. „Dobrý den. Hledám Allena Ginsberga,“ říkám mu s uštvanou grimasou. „Aaron Ginsberg,“ napřahuje pravici. Tisknu mu ji a připadám si jako v blbým filmu. „Já ale sháním Allena Ginsberga,“ kolabuju. „To ste na špatný adrese,“ utíná trapas. Jdu ven a je mně jasný, že Kvílení napsal Karel Havlíček Borovský, Kaddiš Fráňa Šrámek a Krále Majálesu Jakub Deml.
ze sbírky Manhattanský deník (Vetus via, 2012)
Strana 22 z 34
