Udělám z vás vítěze – a společně pak podrtíme břídily. Život je svině, tak se koukejte uchýlit k čemukoli, co bude potřeba. Z propouštění lidí učiníme masovou zábavu. A ženy? Pro ty veřejný život vůbec není, protože menstruují… Těchto několik, zde volně parafrázovaných výroků, neřekl nikdo jiný než Donald Trump. Vykolíkoval si jimi hřiště už v kampani před prezidentskými volbami a v úvodu své knihy Ne nestačí (Argo, 2019) s podtitulem Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme se k nim vrátila kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová.
Sousloví „šoková politika“ v podnázvu není nijak náhodné. Kleinová jím navazuje na jinou svou knihu Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu, v níž popisuje a analyzuje brutální taktiku metody šoku, kterou s oblibou používají Spojené státy nejen v různých zemích světa (např. státy Jižní Ameriky, východní Evropa po pádu komunismu), ale po událostech 11. září 2001 a hurikánu Katrina (2005) i doma. V čem tato taktika spočívá? V tom, že se „systematicky využívá dezorientace veřejnosti v důsledku kolektivního šoku (v podobě válek, převratů, teroristických útoků, hroutících se trhů či živelních pohrom), aby se prosadila radikální prokorporátní opatření, o kterých se často hovoří jako o ‚léčbě šokem‘ (shock terapy).“ Jinými slovy: krize vždy dobře poslouží jako záminka k zavádění prudkých změn. Pro Kleinovou je vyvrcholením těchto praktik právě Donald Trump – vždyť jeho poradkyně Kellyanne Conwayová nazývá naprosto nepokrytě éru, kterou svým úřadováním v Bílém domě započal, šokem, jenž otřese systémem. A nutno dodat, že šokem bylo už jeho pouhé zvolení, které mnoho lidí dezorientovalo natolik, že než se vzpamatovali, zaplavil Trump Ameriku smrští exekutivních příkazů a cíleně zaútočil na veřejnou sféru.
Trump je však pro Kleinovou vyvrcholením ještě jiných praktik – těch, kterými se zabývala už v knize Bez loga. Zacíleno na značkové tyrany, přičemž „značkovými tyrany“ myslela velké korporace, produkující nikoliv výrobky, ale značky. Jejich cílem je téměř nic nevlastnit čili za nic neodpovídat, mít na výplatní pásce co nejméně zaměstnanců a starat se jen o svou image. Tedy: všechno označit svojí nálepkou. A přesně tohle Trump dělal, když podnikal (stavitelství, obchod s nemovitostmi) a bohatl. Obě tyto její knihy jsme reflektovali ve Tvaru 11/2011, str. 10.
Féma - původně psáno pro Wikipedii (FraFraxinus)
Féma je slovo ze staré dolnoněmčiny, označující tajný soud. Jeho kořeny lze vyhledat až ve 13.století ve Vestfálsku, odkud se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.
Po vymření rodu Štaufů byl konec s ambiciózními plány na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Rovněž dědičné udržení císařského titulu v jednom rodě se podařilo až daleko později Habsburkům.
V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.
(K. J. Benešovi)
Je pod mrakem
o Hněvín skoro nezavadíš
Kdo by tam taky lez
kromě svatebčanů a toho chlápka
co má na starosti hvězdy
A kromě tebe
Ty si chceš nahoře zameditovat
mně by stačilo muchlovat se doma
se spořícím účtem a životní pojistkou
- taková neosobní trojčička
A tvuj kluk?
Ten je šťastnej
když se mu podaří roztlouct vajíčko
o psí hlavu
a nebejt při tom pokousanej
Jenže
tohle je sever země kámo
tady si nevybereš
Profrčíš jím snadno a rychle
mezi dvěma geologickejma obdobíma
jako kdyby to byl ňákej Rodelbahn -
Já sem perm
řekne vyhublej perm
a postaví se do cesty nový periodě
Já sem trias
řekne opulentní trias
a oba se do sebe zaklesnou
a držej se navzájem v šachu
Žádnej z nich nemá navrch
dokud si je nenajde reflektor
pásovýho dopravníku
Začnou nekoordinovaně mávat
vykloubenejma rukama
Špína za nehty stará miliony let
odletuje po tisíciletích
Je slyšet
jak obsluze pleskne o kanady
- ale naloží jen jednoho
Jen trias se s hrkotem pohne z místa
zatímco ten druhej
kostru rozpadlou pod tíhou konce
prvohor
vysype se do míst
kde se jako neuralgická rýha
budou jednou chvět tyhle koleje
Profrčíš po nich
po tý zastaralý kdysi futuristický
trati
a taky budeš rozechvělej
Rozechvělej z toho
jak nádr za nádrem je zbavovanej
svý funkce
a jak za bílýho dne mizí
v bezzubý tlamě uhelnýho jesetera
Profrčíš středem tý tlamy
požírán definitivně a bez milosti
Napravo limity
- Horní Jiřetín v karbonovým oparu
tubu sedativ pořád při sobě
jinak by to nedal
Nalevo alej bledejch sakur
zalitá světlem z hornickýho kahanu
- svatej Prokop ho zavěsil do míst
kde dřív bylo slunce
(červen 2019)
Polonina Svidovec, zakarpatské schachten
…přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.
Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na hruď. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.
V seníku
po nás zůstaly
plátky čajové růže.
Přístřešek na polonině Braivka
Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.
Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.
Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.
Než jsem na šel na pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.
Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty. Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.
Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"
Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi do pohřebního vozu, pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha.
Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.
Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.
Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?
Vše je tak přátelské
Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“
Strana 22 z 34