Prozaik, dramatik, výtvarník a bývalý kazatel (nar. 28. 6. 1960 v Praze) studoval na gymnáziích Budějovická a Prosek v Praze, vyučil se „uměleckým zpracovatelem dřeva“ ve výrobním družstvu Výtvarná řemesla a vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. V 80. letech pracoval jako lesní dělník, sanitář, topič, pracovník pečovatelské služby, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník v Národní galerii a krátce pracoval pro Východoevropskou informační agenturu. Od přelomu 80. a 90. let působil jako evangelický farář v Kadani a v Chomutově (1989–1992) a v nedalekých věznicích, přednášel základy etiky a kapitoly z dějin křesťanství na ČVUT v Praze, pracoval v sekci řízení a organizace na Ministerstvu vnitra ČR a v Nadaci člověk v tísni. V r. 1997 založil nakladatelství Medard. Své texty publikoval po r. 1989 v novinách a různých časopisech (Host, Iniciály, Modrý květ, Okruh, Protestant, Proudy, Salon Práva, Souvislosti, Tvar, Velehrad, Weles, Psí víno, Listy, Dekadent geniální), je zastoupený ve sbornících Almanach Pant (Pant klub, 1996), Kroky ze tmy (Triton, 1996), Žleby 97 (Juno, 1997), Šlépěje po krabatině II (soukromý tisk V. Dvořáka, 1997), Pětlet (Městská knihovna Děčín, 1999), Literární a kulturní klub 8 1997–1999 (Literární a kulturní klub 8, 2000), Skřípavá hudba vrat (Weles, 2000). I bylo roli kazatele stát se ve sféře světské jemnější a nezbadatelnou. Jenže torzo jeho metodické brožurky o právech a ochraně oběti zločinu dodnes leží kdesi v šuplatech ministerstva vnitra. Důvod Paynova postavení stranou spočívá v detailu, že za každých okolností pracoval v průsečíku mnoha žánrů a okolí ne vždy projevuje pro takové kejkle pochopení. Psaní, sochařina nebo filosofování totiž nikdy nestály po jeho boku coby holá záliba.
Někdy musíme jakoby přeslechnout volání knihy Kohelet a dělat si určité věci po svém; těšit se z přeslechnutí a knihy vydávat nebo je rovnou psát. Variace na biblická vyprávění v žádném případě neznamenají návrat z oblasti svobodných uměn do sféry praktické. Vždyť přece theologie je uměnou z nejpůvodnějších a opravdu svobodnou. Stejně tak mnohé postavy jednotlivých příběhů této knihy se odpichují od fragmentů biblického textu, aby se postavily do světla víc literárního než teologického. Ulétají, protože s biblickým materiálem se dá dobře pracovat nejen apokryfním způsobem, a to není věc jednoduchá. U zdroje každé z variací stojí spíš než příběh samotný sprcha otázek, které evokuje. V kombinaci se zkušeností vlastní, s prostředím kriminálu, případně pofiderních uměleckých dýchánků, i vzdálenější, dostávají zcela novou podobu a vnitřní naléhavost. Proto si vyláme zuby stopař hledající slovo za slovem původní předlohu. Takový cizelér se přece onehdá divil, proč vikář montuje do kázání tolik obrazu a improvizace a výlety mimo předepsané litery bral za znamení něčeho nečistého. Texty Písma se nestávají mytologickým repetitoriem, ale dramatem, aniž by ztrácely náboženské jádro. Má-li ovšem taková podoba theologie najít uskutečnění, nezbývá v současných podmínkách nic, než setrvat v polohách čistě tvůrčích a vyčkat záblesku příznivějšho času. Je to příslib vepsaný do každé řádky Paynových her i zlomků textů v rohu značených písmenem K – kázání.
