Verš v názvu tohoto článku zazněl na 25. ročníku literárního festivalu Zarafest v Děčíně hned první den a nebyl součástí básně, ale lyrizované mikropovídky J. H. Kalifa. A byl dechberoucí. Kdyby nezaznělo už nic jiného, i tak bych odjížděla z Děčína něčím obohacená; něčím vzácným, co v jediné vteřině odkudsi letmo zavane a člověk má po tom závanu pocit, že na něj sáhla věčnost. Ale v průběhu oněch tří dní (28. – 30. 8. 2025) toho zaznělo ještě mnohem víc, takže to vezmu od začátku.

Letošní Zarafest začal ve čtvrtek 28. srpna jako obvykle před Ukradenou galerií. Když jsem k ní od nádraží přicházela, nebyla jsem si jistá, zda vitrína na zdi, před kterou postával jakýsi mladík s deštníkem, je ona galerie. Kolem totiž parkovala policejní auta a tak jsem na chvíli zapochybovala, jestli ty listy papíru za sklem vitríny nejsou jen vyvěšené nějaké policejní informace typu „wanted death or alive…“, jak to známe z westernů. Pak jsem si ale dodala odvahy a přišla blíž. Nebyly to policejní vývěsky, ale společná výstava výtvarníka Romana Kameše a básníků Radka Fridricha a Jana Sojky nazvaná Ztráta smyslu/Perte de sens. S úderem 19. hodiny se prostranství před Ukradenou galerií zaplnilo navzdory tomu, že se rozpršelo. Improvizovaná vernisáž zahájila výstavu, která tam bude viset více jak měsíc, a předzahájila i celý festival. Jan Sojka, který přijel z Plzně, složil Děčínu upřímnou poklonu; je moc fajn, že tu něco takového pořádáte, v Plzni si o tom můžeme nechat jenom zdát; Plzeň se nezajímá o literaturu, Plzeň se chce jenom bavit… (Nevím, co by na to řekl třeba takový plzeňský básník Robert Janda, ale snad se to nedoslechne.) Poté jsme se všichni přesunuli do nedalekého nově otevřeného Baru Plezír. Milým překvapením pro mě bylo, že za barovým pultem stál človíček, kterého jsem před lety poznala na oslavách Slunovratu v Benešově nad Ploučnicí a který se jmenuje Jan Valík, ale vystupuje s kytarou pod jménem Sklad by Walda. Kytara, připravená k uchopení, stála v koutě vedle prosklené skříňky, v jaké obvykle bývají v kavárnách vystavené tučné dorty; teď tam ležely tenké básnické sbírky. Takhle by to mohlo zůstat, říkala jsem si, kašlat na dorty! Ovšem než došlo k „uchopení kytary“, musely proběhnout oficiality – poděkování sponzorům a připomenutí historie festivalu; o obojí se postarali Alice Prajzentová a Pepa Straka, poté následovala autorská čtení. Radek Fridrich, jehož koláže visely na zdech, četl ze své sbírky Škrapové pole (Host, 2024) a vtáhl nás do hry: to když se v jedné jeho básni vyskytlo na několika místech slovo „pírka“ a my jsme je měli šeptem opakovat do ztracena. Bylo to účinné. Jako by se při tom šepotu snášela patrovým prostorem Plezíru skutečná ptačí pírka a dosedala na stoly, klouzala do sklenic či zachytávala se nám ve vlasech. J. H. Kalif četl z rukopisů. Hrábl prý doma do šuplíku a co tam našel, to přinesl a – okouzlil. Mě určitě. Jan Sojka četl ze tří svých sbírek: Směr spánku (Weles, 2006), Sesuv noci (Weles, 2020), a Přemalovat pot (Protimluv, 2023). Ani jsem nedutala, když četl z té protimluvácké a vzpomínal v básních na otce: „Můj otec byl velký / ale velký neznamená silný“ [...] „Můj otec byl silný / ale silný neznamená statečný“ [...] „Můj otec byl statečný / ale statečný neznamená moudrý“ [...] „Můj otec byl moudrý / ale moudrý neznamená velký…“ Rezonovalo to ve mně s mým vyrovnáváním se s rodiči, nejen s otcem, v některých mých básních. Někdy to prostě musíme udělat – a musíme to udělat, dokud na to ještě máme čas.

Druhý den, tedy v pátek 29. srpna, se pokračovalo v Baru Bodenbach, který je už po řadu let klasickým místem konání zarafestích čtení a koncertů. První četl Vít Janota a pokusil se nás svými básněmi přenést do oblasti Hebrid (souostroví u západního pobřeží Skotska). Že se mu to povedlo, dokládaly pomyslné nárazy mořských vln o útesy, které se mi rozezněly v hlavě. Přidal ukázky ze sbírky Poslední zpráva z obleženého města (Dauphin, 2021) a jako bonus ještě dvě „železniční“ básně. Marie Šťastná, která ho u mikrofonu vystřídala, představila svůj nový, zatím rukopisný soubor nazvaný Tyto věci už neupotřebím, a Alexandr Pech, který pak vystřídal ji, udělal probírku svou knížkou Hansiáda (Dobrý důvod, 2024). Část sobě vymezeného času ztratil úvodním šermováním s mikrofonem a úvahami, zda má číst s ním, nebo bez něj; nakonec došermoval do pozice „ s ním“, ale protože jej sundal ze stojanu a držel v ruce, nevěděl najednou, kterou rukou bude v knížce obracet listy, třetí ruku neměl. Jeho zvonivý hlas, s nímž se „obul“ do recitace, ale tyhle nejapnosti přehlušil. A ačkoliv chvílemi poněkud „šoumenil“, jeho básně provázející čtenáře či posluchače krajinou Děčínska a Ústecka, byly strhující. Vyvolaly ve mně pocit, jako by přede mnou kráčel krajem J. W. Goethe a vlekl za sebou všechna minulá staletí. Defilují tu Těchlovice a Vitín, zřícenina hradu Vrabinec (třeba verš, „...za Vrabincem jsou v zemi ďuzny / ve kterých plavou pijavice…“), narazíme tu na téměř už nepoužívaná slova jako „vozhřivka“ (bakteriální infekční onemocnění, např. koní) či si v duchu můžeme odříkat „skopčáckou modlitbu“. V avízu na stránkách databazeknih.cz se o Pechově sbírce píše toto: „Celý soubor je nasáklý atmosférou severočeských Sudet a propojený jménem ústřední postavy, která je ubita a objevena v jezevčí noře ještě dříve, než do knihy vstoupíme. Jakmile se odvážíme, začnou kolem nás ožívat a rodit se mýty a legendy, zpřítomnělé prostřednictvím Pechova suverénního, syrového a ostrého jazyka. Nacházíme se v prostoru, kde se minulý čas stává časem budoucím a příběhy, zrozené za tmy a šera ve smrčinách, v nás rostou jako mrtvým nehty.“ Po něm nastoupil Ostravák Petr Hruška a četl ze sbírky Minout se přesně (Host, 2024), kterou pokřtil už v květnu 2024 v Teplicích (více zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/basnik-petr-hruska-krtil-v-teplicich). Závěr večera patřil zarafestové stálici Pavlovi Novotnému a textům z jeho připravované knihy Mistr (vyjde 10. 10. 2025). Po literátech přišlo na řadu muzikantské trio Kyšperský & Háblová & Pilgr a bylo dost dobrý!

Třetí den Zarafestu, sobota 30. srpna, začal už v dopoledních hodinách literárním výletem s Pepou Strakou a Vítem Janotou. Sešlo se nás asi pětadvacet, což oba průvodci kvitovali s obdivem. Prý tolik lidí ještě na literární vejšlap nevyrazilo! Od děčínského nádraží jsme se autobusem přesunuli do obce Kámen a odtud pokračovali pěšky po zelené značce přes Liščí křižovatku k Loubskému rybníčku a dál po vrstevnici s výhledem na hladinu Labe zpět do Děčína. Už od našeho nástupu do autobusu byl nepřehlédnutelný vyzáblý, ale energický muž v klobouku, jehož nám Radek Fridrich představil slovy: „Tohle je Michael Zschech (čti: Čech), ale není to Čech, je to Němec a je z Drážďan. Odpoledne bude číst ze svých básní německy i česky…“ Nicméně malý závdavek dal už cestou. Několik zastavení kvůli poezii přímo v krajině nás vždycky ztišilo a soustředilo. Pár kolemjdoucích turistů si asi říkalo, co jsme to za podivnou bandu. V lese, kterým jsme procházeli, na mě padala zvláštní tíseň. Mívám to. Něco mě sevře, ztěžkne mi krok, můj vnitřní hlas mluví se stromy. Beze slov. Abych se do toho pocitu nepropadla úplně, nahodila jsem, že les okolo mi připomíná les z ruského, vlastně spíš sovětského válečného filmu A jitra jsou zde tichá. Človíček vedle mě, na kterého jsem svou glosu hodila, se nechytal – film neznal a kontroval staženými torrenty, díky kterým se může dívat na jiné filmy. Tak jsem zmlkla. Na Liščí křižovatce nás Radek Fridrich přemluvil, abychom si udělali malou odbočku na hřbitov v nedalekých Ludvíkovicích, německy Loosdorf. Tam nás upozornil na zdevastovaný německý hrob, trosky jehož náhrobku se válely na hromadě. Pak jsme pokračovali směrem k Loubskému rybníčku. Bylo to i za poledního slunce dost temné a vlhké místo. Přes Loubský potok vedla dřevěná lávka, kterou tu právě dva maníci opravovali či přesněji: vyhodili kus shnilého dřevěného zábradlí a lávku opatřili páskami „vstup zakázán“. Začali jsme vyšilovat, že budeme muset najít nějaký brod, abychom si moc nezašli, jinak nestihneme odpolední program. A tady v tom temném kaňonu jsem měla na literárním zastavení číst já… Netušila jsem, jak se můj výběr poezie bude na tohle tajuplné místo hodit. Neměla jsem s sebou vlastní básně, ale sbírku Michala Matzenauera, mého dávného kamaráda, malíře a básníka, která nesla název Mariánský příkop (Pulchra, 2019). Michal se v ní pomocí fantazie a snu vydal do Tichého oceánu a „navštívil“ podmořský příkop, jehož hloubka dosahuje až 11 kilometrů. A tam situoval své krátké básně s vtipnými pointami. Kaňon potoka byl sice velmi slabým odvarem oceánského příkopu, ale kdo měl představivost, mohl se ocitnout kdekoliv. Pásky jsme nakonec podlezli a jeden po druhém opatrně po lávce přešli na druhou stranu. Vzduch byl těžký a dusný, sbíralo se na bouřku. Bylo jasné, že začátek odpoledního programu nestihneme, zacházka na hřbitov nás zdržela. A tak Pepa Straka vyrazil řízným tempem napřed, aby v Městské knihovně v Děčíně, která pro třetí zaraden poskytla své prostory, pomohl zbylým organizátorům a hlavně, aby nahlásil, že už jdeme!

Dětský program jsem oželela a společně s Vítem Janotou a jeho squaw si dala raději vydatný oběd a plzničku. Sotva jsme zaplatili a zvedli se k odchodu, strhl se pořádný slejvák. Tak tak jsme do knihovny doběhli... V sále už dávno běželo promítání filmu o Jizerských horách. Nechtěla jsem rušit, tak jsem počkala, až začne přednáška překladatelky Jitky Hanušové. Byla o Finsku, jeho vztahu k těm, kdo ho v minulosti ovládali, tedy ke Švédsku a Rusku, a samozřejmě o finské literatuře. Jitčinými stálicemi, které z finštiny překládá, jsou hlavně Katja Kettu, Paavo Haavikko, Pajtim Statovci, Pirkko Saisio... Ale než bych tu všechny vyjmenovávala, raději vás odkážu na stránky překladatelů severu: https://prekladateleseveru.cz/clenove/jitka-hanusova/ Mezi její přednášku a podvečerní autorské čtení na terase knihovny se organizátorům podařilo vmáčknout ještě Open Mic, na němž mohl číst každý, kdo se přihlásil. Většinou šlo o slamery a jeden z nich, Robin Rosický, mě docela zaujal. A vypadla z něj i pěkná metafora: „…až mě z toho svědí u srdce.“ Potom už přišel ke slovu hlavní program. Milan Hrabal z Varnsdorfu četl ze sbírky Domluvená šifra (Milan Hodek, 2023), pak z chystané nové sbírky, kde zaznělo opět něco, co jsem si nemohla nepoznamenat: „...čí bůh je větší nepoznáš / nezměníš-li směr šípu…“ a přidal samozřejmě i své oblíbené lužické autory, jejichž tvorbě a jejím překladům se věnuje celý život. Božena Správcová zalistovala svou sbírkou Povyk (Trigon, 2023), Jakub Řehák sbírkou Konkrétní poštolka (Odeon, 2024) a Alexandra Brocková, původně ze Slovenska, svou českou prvotinou Číhat na mech (Dauphin, 2025). Závěr autorského čtení patřil Michaelu Zschechovi z Drážďan (za vydatné pomoci překladatele Jana Kvapila). Jeho vystoupení je psaným slovem neuchopitelné, pročež si troufnu pouze prozradit, že publikum tak řvalo smíchy, až se terasa knihovny otřásala. Podobný ohlas vyvolal i následný mystifikační impro pořad Nevyžádaná rada (jak bylo uvedeno v programu). Čtveřice mystifikátorů se smyšlenými jmény, přičemž dva z nich byli básník Teodor Kravál a legenda slam poetry Anatol Svahilec (zbylé dva jsem neznala), rozjela takový gejzír výmyslů, nesmyslů a pseudovědeckých hlášek, že je skoro nebylo možné zastavit. Alici Prajzentové dalo hodně práce, než je vypakovala z pódia. Ale hlášky pokračovaly i s příchodem muzikantů. První, který nastoupil sám jen s elektrickou kytarou, se uvedl slovy: „Jsem reverend Putnič a přišel jsem vám říct pravdu!“ Druhou formací byla kapela dechových nástrojů, která si říká Merbo trubky, a už při zvučení bylo zřejmé, že to knihovna nevydrží a zbortí se do Labe. Stihla jsem jen první skladbu a rozloučení s ředitelem knihovny, panem Zoubkem; když jsem mu děkovala za to, že nám zpřístupnil tu úžasnou terasu, měli jsme oba zamžené oči. A pak už jsem s Boženou Správcovou a Jakubem Řehákem spěchala přes most a podél řeky na vlak. A ještě na druhý břeh nás doprovázela divoká hudba dechů a kdykoliv jsme se ohlédli za zvukem, spatřili jsme na osvětlené terase míhat se roztančené stíny.

(foto Svatava Antošová a Jitka Hanušová)

Popisky k fotkám:
Foto-Titulní: Zarafest na terase Městské knihovny Děčín
Foto1: Ukradená galerie (zleva Radek Fridrich, Jan Sojka a Pepa Straka)
Foto2-3: prostor Baru Plezír
Foto4: Jan Valík a Pepa Straka
Foto5: Alice Prajzentová a Pepa Straka
Foto6: J. H. Kalif
Foto7: Ladislav Zoubek, ředitel Městské knihovny Děčín
Foto8: Jan Sojka
Foto9: Sklad by Walda
Foto10: Bar Bodenbach našlapaný k prasknut
Foto11: Vít Janota
Foto12: Marie Šťastná
Foto13: Alexandr Pech
Foto14: Petr Hruška
Foto15: Pavel Novotný
Foto16: trio Pilgr& Kyšperský & Háblová
Foto17: literáti jdou na výlet
Foto18: Pepa Straka a Vít Janota
Foto19: Michael Zschech&výletníci
Foto20: Pepa Straka&výletníci
Foto21-22: hřbitov Ludvíkovice - poškozený německý hrob
Foto23: Svatava Antošová čte z Mariánského příkopu
Foto24: přechod přes nejistou lávku
Foto25: konec výletu před děčínským magistrátem
Foto26: Jitka Hanušová
Foto27: Jitka Hanušová a Milan Hrabal
Foto28: Open Mic – Robin Rosický
Foto29: Božena Správcová
Foto30: Jakub Řehák
Foto31: Alexandra Brocková
Foto32: Jan Kvapil a Michael Zschech
Foto33: Nevyžádaná rada – uprostřed Teodor Kravál a Anatol Svahilec
Foto34: Svatava Antošová relaxuje na terase knihovny
Foto35: Reverend Putnič
Foto36: kapela Merbo Trubky
Foto37-39: večer na terase knihovny