Cesta Jiřího Tyla se protnula se Skupinou XXVI už v 90. letech. Tu a tam jsme ho zahlédli na našich společných čteních, tu a tam se Sabrinou navštívili sólové autorské čtení někoho z nás. Ale hlavně s námi absolvoval literární „zájezd“ do Paříže, který na české straně zorganizovala Sabrina a na té francouzské básnířka a překladatelka Jana Boxbergerová se svou souputnicí Rebeccou Behar. Obě dámy jsme se Sabrinou znaly z předchozích let, kdy jsme na jejich pozvání přijely hostovat do debaty v anarchistickém Rádiu Libertaire… Ale o tom třeba až jindy.

O nějaký ten rok později umožnily Jana s Rebeccou právě Skupině XXVI a jejím autorům číst v Paříži francouzským bohemistům za přítomnosti tehdejšího českého kulturního atašé ve Francii Václava Jamka. Že to byla trochu ostuda, neboť jsme se mírně přiopili a pak se chovali poněkud nezřízeně, snad ani není nutné připomínat. Nicméně Jiří Tyl tím vším, jakož i námi proplouval s absolutním nadhledem. Coby zkušeného psychologa jej mohlo sotva něco překvapit, zarazit nebo rozhořčit. Na jedné straně působil jako pevný bod, s kterým nic nezamává, na straně druhé jsme pro něj museli být úžasný studijní materiál - poloblázni ženoucí se za poetickými prožitky navzdory všem materiálním překážkám, které nám stály v cestě. Myslím, že musel být ve svém živlu. My jsme ho vnímali tak, že mezi nás naprosto přirozeně zapadl a nijak nevyčníval; ani jako někdo z jiné, starší generace, ani jako nějaký mentor – to už vůbec ne.

Já osobně jsem měla možnost poznat se s ním o něco dřív než v Paříži. Pracovala jsem tou dobou v Českém rozhlase v Ústí nad Labem a hledala někoho na zajímavý rozhovor. Sabrina mi dohodila právě Jiřího a tak jsme se setkali v Praze. První dojem, který jsem z něj měla, byl ten, že je to pošuk zcela zažraný do svého oboru. Mlel páté přes deváté, přeskakoval z tématu na téma, předváděl se, oslňoval. Respektive snažil se oslňovat. Když pak přede mne položil jakýsi papír se slovy: „Tohle všechno já umím, Svatavo…“, něco se ve mně zavřelo. Byl to dlouhý seznam všeho, co vystudoval, jaké studie kam napsal, čím je schopen zabývat se ve své psychopraxi a tak dál a tak podobně. Ne, tenhle člověk není pro mě, běželo mi hlavou, rozhovor s ním musí dělat někdo jiný. A převekslovala jsem ho na jinou kolegyni v rádiu, která se v psychologii hrabala ráda a měla pro podobné typy větší empatii než já. Jiří okamžitě pochopil, že jsem se ho vlastně elegantně zbavila, a hned mi to vpálil. Že to ale bylo z mé strany dobré rozhodnutí, ukázal čas. Kolegyně s ním ten rozhovor udělala a pokud se pamatuji, dopadl skvěle. Navíc oni dva si lidsky sedli. A to za malé poškorpění mezi mnou a Jiřím stálo.

Po Paříži s „šestadvacítkou“ jsem Jiřího zažila ještě v Anglii. Spolupracovali tenkrát se Sabrinou s jakousi cestovkou a ta si je najala jako „vedoucí“ zájezdu pro teenagery. A protože potřebovali ještě jednu dvojici „vedoucích“, oslovila Sabrina mě a mou tehdejší partnerku, abychom jely s nimi. Jely jsme a tam se moje – řekněme intelektuální a mezilidská – cesta s Jiřím definitivně uzavřela. Kdepak, já i on jsme kráčeli jinými směry a nemělo smysl to prodlužovat a lámat přes koleno. Tím nechci říct, že já jsem z toho oboustranného tápání vyšla kdovíjak hvězdně a on jako Lucifer. Vůbec ne. Jenom jsme prostě nebyli na stejné vlně. Po Anglii mi zmizel z očí i sešel z mysli, jak se pravívá, a objevil se až teď v podobě parte. A ať už se na svět dívá odkudkoliv, jistě má nad tím naším vzájemným míjením se dostatečný nadhled.  R.I.P., Jiří!