Tabook, knižní festival malých nakladatelů v jihočeském Táboře, má už za sebou dvanáct ročníků – s dvouletou odpočinkovou pauzou v letech 2022-23. Hned na 1. ročník v roce 2012 jsem byla pozvána číst, v dalších letech jsme mívali na Tabooku prodejní stánek Tvaru. Na 12. ročník se letos vydávám v pátek 5. září sólo a v podstatě „na čumendu“. Mám potřebu projít si znovu táborské uličky, zabrousit ke kotnovské Sýpce, místa konání Tabooku v roce 2015, jejíž interiér změkčený a provoněný výdřevou mi zůstal v paměti jako nezapomenutelný estetický zážitek; mám potřebu podívat se znovu z vyvýšeného prostranství před Střelnicí na uklidňující hladinu Jordánu, zastavit se u nakladatelských stánků s novými knihami, ale hlavně nechat se překvapit nečekanými setkáními s lidmi. Všechno se povede – a to poslední obzvlášť.

První, do koho ve své nepozornosti téměř vrazím krátce po příjezdu do Tábora, je Wendy Šimotová - duše, která mně a mému kolegovi pomáhala zorientovat se, když jsme na Tabook přijeli prodávat Tvar poprvé. Stala se naší spolupracovnicí i v dalších ročnících, slušně fotila a nějakou dobu pro nás i psala. Zavzpomínáme spolu se smíchem na ony časy a navzájem se fotíme. Mířím na Žižkovo náměstí, ale než tam dojdu, vyskočí z jedné terasy před hospodou postavička a hrne se ke mně. Jitka Hanušová, překladatelka z finštiny. Obě jsme už před týdnem na Zarafestu věděly, že sem v pátek jedeme, ale překvapení a radost ze setkání není proto o nic menší. Dokonce zapomenu vytáhnout foťák. To samé mě potká na náměstí, kde se dám na chvíli do řeči s Petrem Borkovcem. Podebatíme o již neexistující kavárně Fra a o končícím stejnojmenném nakladatelství a mně je najednou nějak žinantní posmutnělého Petra fotit. U indické restaurace na okraji náměstí se prochází apatický kocour. Odkudsi se znovu vyloupne Wendy a pozdraví ho jako svého starého známého: „Ahoj, Vávro!“ Kocour si suverénně lehne doprostřed ulice a nenechá se vyrušit ani projíždějícími auty – auta se mu musí opatrně vyhýbat. Připustí, že ho smím pohladit, ale po chvíli má dost a zaútočí na mou ruku, až mi ji do krve podrápe. Ponořím se do ulic, kde se ve 13 hodin otevírá knižní tržiště, a u jednoho z pultíků zahlédnu Pavla Řehoříka vybalovat produkci Větrných mlýnů. Naposledy (a vlastně face to face poprvé) jsme se viděli vloni v Brně na Měsíci autorského čtení. Pavel mě hodlá na uvítanou zahrnout knížkami z provenience „větráků“, ale já s díky odmítám se slovy, že nechci po celý den tahat v batohu na zádech hafo knih. Ale slibuji, že se tu stavím kvečeru před svým odjezdem. Tak mi dává alespoň malý závdavek – tenounkou sbírku úspěšného slamera a držitele Ceny Václava Hraběte za rok 2022 Sufiana Massalemy: Možnosti přehlíženého. Další dárky a focení si necháváme na pak.

Spěchám ke Střelnici alias k centru tabookového dění. A znovu je tu Jitka Hanušová, tentokrát zabraná do rozhovoru s brněnskými Hosťáky - Janem Němcem a Petrem Vizinou. Všechny je vyblejsknu, zmateně se vymotám z jiné uličky poblíž Střelnice a hle! Už na mě mává Jiří Macháček, šéfredaktor ostravského nakladatelství Protimluv. Zrovna se s kolegyněmi „zabydluje“ na prodejním stánku. Když se rozprší, přehodí přes vyskládané knihy zelenou celtu, až se stánek změní na hrozivé monstrum. Vypadá to, jako by pod plachtou byla ukryta nějaká zbraň – bezpilotní dron, těžký kulomet nebo tak něco. Kousek od protimluváků zeje prázdnotou stánek vyhrazený Tvaru – a bohužel prázdnotou bude zet až do mého odjezdu. Zamířím do dvora, kam mě vláká cedule GARAGE SALE – výprodej všeho po 10 korunách; probírám se starými knihami u zastřešených regálů a kupuji dvě: Alena Wagnerová – Vladimír Janovic: Neohlížej se, zkameníš (Naše vojsko, 1968) a Eduard Štorch: Minehava (SNDK, 1964) – tu jako malý dárek pro administrátora těchto stránek, který je Štorchovým fandou, a budu doufat, že ji nemá. Pár minut posedím na polštářcích před Antikvariátem a Galerií Bastion a v nakoupených pokladech listuji. Ve Štorchově Minehavě objevuji tyto verše: „Enkis, benkis, drcalína, / deset ovec – každá jiná. / Běží myška, ježek za ní, / až ji chytne, bude po ní. / Kde ten ježek, kde je myška? / Oba si je vzala liška. / Dej ty, liško, dej je sem, / než tě spolkne černá zem!“

Zvedám se a jdu dál. Míjím stánek nakladatelství Limonádový Joe Terezy Dědečkové a Jiřího Brdečka, ach, pardon, obráceně: Terezy Brdečkové a Jiřího Dědečka… Odpusťte mi to přeřeknutí, snad půvabné. Pamatuji si je už z prvních ročníků Tabooku a v duchu si je zařazuji do kategorie „tabookový inventář“ (bez urážky). Dávám si dvojku bílého vína v obchůdku přímo naproti nim, sedám si ven na vinný soudek a nenápadně je šmíruji. Paní Tereza popíjí červené z téhož obchůdku a potají šlukuje z elektronické cigarety, kterou vždycky poté, co si dá páva, ukryje pod pultík. Před kým asi? Manžel je přece vedle ní a musí vidět, že kouří… Pár metrů od nich nabízí své knihy nakladatelství Alarm; jednou z nich je novinka Naomi Kleinové: Dvojnice (Alarm, 2025) s podtitulem Cesta do světa za zrcadlem. Naslepo knihu otevřu na stránce 107 a čtu: „Když se ohlédnu zpět, mám pocit, že jsme se s kamarádkami a kamarády pohybovali po světě jako přízraky – naše dramata, sexuální život, protesty, hudební vkus, dobrodružství a skladba šatníku za sebou nezanechávaly prakticky žádné stopy. Netrénovaly žádný algoritmus, neukládaly se do žádného cloudu a nezanechávaly žádnou historii v mezipaměti počítače – naše historie končila v krabicích s ohnutými fotografiemi, ve vodou potřísněných denících a dopisech nebo v blednoucích nápisech na záchodcích. Bylo nemyslitelné, že by detaily z našich mladých životů zajímaly ještě někoho jiného než nás samotné (a pravděpodobně naše zvědavé rodiče). Světu jsme byli lhostejní a vůbec jsme netušili, jaké máme štěstí.“ Moje řeč! V tomto smyslu jsem naprosto nekompromisní luddita! Knihu okamžitě kupuji. Míjím další prodejní místa, načež objevuji veřejné WC s nápisem, že od 1. 6. do 14. 9. je k dispozici zdarma. Pěkné gesto! A to ještě nevím, že když vstoupím, budu mít pocit, že jsem v nějaké galerii, a ne na WC. Uvnitř to čímsi jemně voní, interiérové barvy mají starorůžový tón, všude visí fotografie a různé rukodělné výtvory. Člověk ještě na vstupních schodech málem zapomene, proč sem vlastně přišel... A zase do ulic, kolem městské knihovny, poetického zátiší se suchými květinami v klasických pětilitrových okurkáčích, s nimiž jsme v dřevních dobách mládí chodili do hospod pro točené pivo, a kolem zelené festivalové maringotky, v níž se koná doprovodný program. Vtom spatřím na jedné terase před kavárnou známou tvář: Dagmar Čaplyginová z Frýdku-Místku! V tamní Svatojánské věži, kde pořádá výstavy a cykly autorských čtení, jsem četla letos v květnu. Okamžik na sebe nevěřícně zíráme a vykřikujeme: „Jsi to ty?! Kde se tu bereš?“ Padneme si do objetí a já se dozvídám, že Dagmar je na Tabooku úplně poprvé. Láká mě na večerní čtení slovenských básnířek v Truhlárně, ale nezláká mě. Chci si užívat města, jeho festivalové atmosféry a venkovní volnosti. Nic z toho se mi v předchozích letech nepovedlo, byli jsme s kolegou upoutáni ke stánku a večer padli unaveně do postelí. Toulám se zahradou za Střelnicí, kam byli kvůli občasným přeprškám přestěhováni pod stanové střechy nakladatelé, kteří byli dešti a větru až příliš na ráně. A zase Jitka Hanušová! "Hele, tak třikrát a dost," volám na ni. Pro změnu stojí u stánku Euskaldunu, plzeňského nakladatelství zaměřujícího se na překlady z malých a přehlížených jazyků. Btw, i jejich název je z jednoho takového odvozen – z baskičtiny a znamená cosi jako „baskicky-hovořící“. Panečku, ta Jitule se ale umí rozkročit, říkám si potutelně, z Finska až do Baskicka. Sem do sucha se přestěhoval i ostravský Protimluv, už nemusí halit „dron“ z vydaných knih do nepromokavé celty. K jeho stánku po chvíli doráží i Dagmar a následuje velké focení. Jiří Macháček mi věnuje sbírku Jana Sojky: Přemalovat pot, která mě tak nadchla na Zarafestu (viz má předchozí reportáž), a nejnovější číslo revue Protimluv zaměřené na haiku. Den se už chýlí k večeru, nad Jordán se stahují černá mračna, noc má propršet. Nezbývá mi, než splnit svůj slib z dopoledne a před odjezdem navštívit stánek Větrných mlýnů. Pavel Řehořík statečně vydržel nepřízeň počasí a je stále na stejném místě, žádné stěhování. Dává mi na cestu dvě sbírky polských básnířek (Laura Osiňska: Výmysl [ ] smysl; Justyna Kulikowska: Hejt a jiné bangery), dále průvodce Prešovem a zbytkem světa Ivana Motýla: Fragopolis: 8 miliard obyvatel, a knížku Lukáše Balabána: Román pro pitomce. A jako bonus přidává informaci, že se tu prý někde míhá i Dora Kaprálová… No, nejen míhá, ale i míjí. Nejde mi do hlavy, proč jsem ji nikde nepotkala, byla jsem přece úplně všude! Bohužel se s ní potkat už nestihnu, sunu se na nádraží na vlak do Prahy a dál. Ještě ale stihnu pokradmu, téměř pirátsky vyfotit hlavní organizátorku všech Tabooků Terezu Horváthovou a mizím. Kousek za Olbramovicemi už bubnují do oken mého kupé prudké kapky. Rytmus, který na sklo vyťukávají, zní nějak takhle: En-kis, ben-kis, dr-ca-lí-na…

(foto Svatava Antošová)

Popisky k fotkám:
Foto- titulní: Tábor – Žižkovo náměstí
Foto1: Wendy Šimotová
Foto2-3: kocour Vávra
Foto4: Jitka Hanušová, Jan Němec a Petr Vizina
Foto5-6: Jiří Macháček a Protimluv
Foto7: bez komentáře
Foto8-9: výprodej knih
Foto10: Antikvariát a Galerie Bastion
Foto11-14: Tabook v ulicích a zahradě za Střelnicí
Foto15-16: Tereza Brdečková a Jiří Dědeček
Foto17: stánek nakladatelství Alarm
Foto18-21: interiér veřejných WC v Táboře
Foto22-23: před Městskou knihovnou Tábor
Foto24: pouliční zátiší
Foto25: festivalová maringotka
Foto26: Dagmar Čaplyginová a Svatava Antošová
Foto27: Jitka Hanušová u stánku Euskaldunu
Foto28: Jiří Macháček a Protimluv – už pod střechou
Foto29: Jiří Macháček a Dagmar Čaplyginová
Foto30: Pavel Řehořík a Větrné mlýny
Foto31-32: Tereza Horváthová
Foto33: festivalový vozík