Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.
Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.
V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.
...
Neuronové sítě už umí napsat povídku, s nápadem přišli Češi
https://www.mujrozhlas.cz/budoucnost-r/alois-jirasek-elon-musk-v-jednom-neuronove-site-uz-umi-napsat-povidku-s-napadem-prisli
...Ale náš poetický SWARM (dav, zástup, houf lidí, sebranka ap.) s tímto faktem nakládá po svém. Hleďte na naše kolektivní výtvory vzešlé z Básnických her:
VÁNOČNÍ ÚSMĚV
ze sbírky Barabas (Protis, 2005)
I.
Ještě jsem se neprobudil
ještě pořád spím a sním
sněhovými vločkami zasypaný sen
ve kterém sám sebe vidím
jak z okna paneláku vítám ráno
jak snídám meltu s kousky chleba
jak v prosinci kráčím do školy
jak se ztrácím v závějích
jak hledím mamince do tváře
abych se ohřál u vánočního úsměvu
který z ní pod betlémskou hvězdou
navždy učinil nejkrásnější z žen
II.
Ještě pořád slyším zvonky
ty tóny Nejsvětějšího Zrození
jak proteplují chlév i chrám
sídliště i zapadlou vesnici
kdesi daleko pod vysokou horou
na kterou už asi nevystoupám
i když stále silněji toužím
zavřít za sebou dveře a jít
vrátit se skrze zrcadlo do dětství
vrátit se k Josefu Ladovi
a nad jeho zimními obrázky
usmířen bílou poetikou usínat
Objevuju další okolí, došel jsem až na vrch Jarník, kde je volně přístupná rozhledna. Otevírá se z ní kruhový rozhled, určitě to místo stojí za návštěvu stejně jako lesní hřbitov s rododendrony cestou z Písku k bývalé psychiatrické léčebně U Honzíčka. Rytmicky tu plyne den za dnem, zvolna se lidé probírají k nové naději, ale mnozí odcházejí po čtyřech, po pěti měsících do světa v hrozném stavu, rozechvění, plní nejistoty. Některé venku čekají partneři, zdánlivě je vše v pořádku, mají kde bydlet a přece je svírají děsivé úzkosti. Jiní nemají kam jít, jedna žena odtud nastupovala rovnou do vězení, když zmlátila sokyni, která jí přebrala manžela. Jiná žena seděla v noci na chodbě nešťastná, že nemá po ruce krev kočky, aby ji mohla obětovat ďáblovi v sobě. Je tu i světloplachý pacient, který chodí po chodbách s dvojitými slunečními brýlemi, zatahujeme pro něj v jídelně ráno co ráno žaluzie. Jsou tu ženy po znásilnění s traumaty, v dětství týraní pacienti, kteří se sebepoškozují, s rozstříhanými žilami, plní jizev. Mnozí touží po smrti a dovedli je sem ti, kterým na jejich životě ještě záleží. Jako všude v podobném prostředí se kumulují dramatické lidské osudy plné utrpení. Ale už je nezapisuju.
Napsal jsem pár dílek, které zdánlivě souvisejí i nesouvisejí s prostředím, v němž jsem se opravdu nedobrovolně nyní ocitl.
Písecká psychiatrie -
o mříž v okně
drhne větrník.
Tělocvična -
v zrcadlové stěně
se svíjí psychotička.
Stánek PNS -
odsunul jsem sponku
z oka modelky.
Leštěný mramor stolu -
kávu mi míchá
větrák.
Cafe Mozart -
nese tác se zákusky,
jeden má v puse.
Odpočinek -
mravenec mi přelézá
prst za prstem.
Na druhém břehu Otavy
se za saxofonem
ukrývá naháč.
Nakladatelství Milana Hodka Paper Jam vydalo sbírku z pozůstalosti teplického barda Jaromíra Urbana (10. 5. 1940 - 4. 3. 2017), jinak také slovutného inženýra chemie, malíře, fotografa a dopisovatele do několika regionálních novin. Kniha vyšla péčí Patrika Linharta a zahrnuje Urbanovu tvorbu z let 1973-1988 (Roztrhaný kalendář), 1975-2000 (Verše staré a nové), 2000-2003 (Alzheimerova choroba) a pět krátkých nedatovaných próz. Přinášíme ukázku v podobě několika básní.
Anděl
Seděli jsme v hospodě
hádali jsme se, jeden vedle spal
zmatení hlasů zbytečných
Když tu hle
anděl si sedl mezi nás
Otřepal si sníh z křídel
a nic
nikdo si ho nevšímal
hádali jsme se pořád dál
Pak zmizel ve sloupu ohně
my pořád nic
ale přece jen jsme se podívali
jeden druhému do očí
A vím že v nich zůstalo
poslední mávnutí jeho křídel
Vzpomínka na Vladimíra Vokolka
Na konec dne si sedl soumrak
nad obzor vypluly levantské hrady
o nohu se mi tře mňoukavá kočka
Je mírný večer
a já si vzpomněl na jeho pohled
z okénka vlaku do Děčína
když se rozloučil se synem a vnučkou
Upřený do dálky
skrz sebe
jako provaz napnutý mezi životem a smrtí
který přejdeme
jen po svém souhlasu
na osamělém místě
uprostřed pouště
Červená hvězda
Červená hvězda je plná černých děr
myších ocásků příšerné gravitace
které podléhají brány i věže
sebelíp houževnatě vypletené
a naklánějí se k mé
zrezivělé hlavě
Noční hlídka
Noční hlídka táhne
pustou krajinou plnou zlámaných trav
chřestí kostmi pravěkých ryb
a marně se snaží najít zprávu
dopis napsaný klínovým písmem
zprávu o tom
že Poslední soud už proběhl
(text byl publikován v časopise Tvar 18/2021)
Metafora v názvu se vztahuje k jevu, kdy jeden světový hegemon ztrácí svou dominantní pozici, o kterou jej postupně připravuje druhý, deroucí se na vrchol. Označuje bod či linii, za níž už nelze stav věcí zvrátit. Aby k tomu nedošlo, začne hegemon, jemuž hrozí sestup, koketovat s myšlenkou na kroky, které mu umožní jeho postavení zachovat – bez ohledu na důsledky. Řeč je o USA a Číně. Právě na tyto dvě velmoci se soustředí Fareed Zakaria ve své nejnovější knize Deset lekcí pro postpandemický svět (Prostor, 2021) a pokouší se nasvítit jejich vzájemný vztah v budoucnosti, kterou bezpochyby ovlivní nejen to, jak se vyrovnáme s pandemií covidu-19, ale i to, jak budeme schopni poučit se z historie. Do češtiny přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.
V podobné situaci jsme se ocitli již na začátku 20. století a ony „kroky“ nás vehnaly do první světové války. I tehdy existovala rivalita mezi dvěma velmocemi – etablovanou Velkou Británií a stále více se vzmáhajícím Německem. Americký prezident Woodrow Wilson (1856-1924) tento stav charakterizoval slovy: „Británie už zeměkouli vlastní, Německo ji vlastnit chce.“ Dosadíme-li si do jeho bonmotu USA a Čínu, mohou nás zachvátit obavy, že se historie bude opakovat. Tyto obavy přepadly i Zakariu, když Donald Trump vztahy s Čínou nezodpovědně vyhrotil – kniha vznikala v roce 2020, tedy ještě v době jeho vládnutí. Trumpův tvrdý přístup sice způsobil, že se Čína chová na mezinárodní scéně mnohem agresivněji než dřív a že napětí mezi oběma velmocemi zesílilo, ale přece jen žijeme v jiném světě; ve světě určovaném jedním společným globálním systémem, v němž se jeden bez druhého neobejdeme. Jsme tak úzce propojeni, že i Čína coby hegemon, jehož hvězda stoupá, si dobře rozmyslí, zda by se jí válčení vyplatilo. A ačkoliv se na první pohled zdá, že jsme se znovu ocitli na prahu bipolárního světa, jaký jsme znali za dob studené války, nemusí to znamenat, že je-li „horká“ válka passé, pak na spadnutí je aspoň ta studená. Proč? Protože Čína není mezinárodně izolovaná, jako byl kdysi Sovětský svaz, naopak se ve velkém účastní světové výměny zboží, což motivuje spíše k pokračování ve spolupráci než k jejímu ukončení. A pak - nějaký „tržní leninismus“, jak Zakaria vtipně nazývá ekonomickou doktrínu Pekingu, nemůže obstát coby životaschopná alternativa západního pojetí ekonomiky.
Chvála globalizaci
Ano, žijeme v propojeném světě, ale covid-19 vyvolal zprvu obrannou reakci v podobě uzavírání se do sebe. Trump apeloval na americký nacionalismus, obviňoval Čínu z vypuštění viru do světa a neomaleně útočil na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Čína odpověděla tzv. vakcínovým nacionalismem – ve vývoji vakcíny odmítla být závislá na USA či Evropě. Zakaria nad tím, obrazně řečeno, kroutí hlavou a znovu si bere na pomoc historii: V letech 1914-1945 prodělal svět sérii strašlivějších událostí než je dnešní pandemie a přesto se tehdejší lídři dokázali dívat s nadějí do budoucnosti a sjednotit se na potřebě větší mezinárodní spolupráce. „Vojáci i státníci poznali,“ píše Zakaria, „jakou cenu je někdy nutné zaplatit za nacionalismus a prosazování vlastních omezených zájmů. Ti, kdo přežili, usoudili, že je jejich povinností stvořit svět, který už do bahna nihilistického soupeření neklesne.“ O tom, že úkolu, který si předsevzali, dostáli, svědčí 75 let míru. Zmínění lídři (Roosevelt, Eisenhower, Churchill, později Monnet, Schuman, Adenauer) se od těch současných lišili svým idealismem, za který se nestyděli, ale pevně si za ním stáli. Dnes se nad idealismem ušklíbáme a volíme si lídry, kteří žádné vize nemají a prosazují jen své vlastní zájmy, v lepším případě jen zájmy zemí, v jejichž čele stojí – bez ohledu na celek, jehož jsou součástí. Leč: Může za to pouze covid-19? Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím? Možná jej pandemie přiostřila a zvýraznila, ale určitě nezrodila Orbána, Kaczyńského, Le Penovou, Wilderse, Hofera aj. Těmto nacionalistům, z nichž někteří se rádi titulují eufemistickým souslovím „neliberální demokraté“, jen dal covid-19 do ruky mocnou zbraň. V centru jejich kritiky (stejně jako té Trumpovy) se ocitla WHO – globální instituce, která svou roli údajně nezvládla. To vedlo nejen tyto politiky, ale i mnoho jejich voličů k přesvědčení, „že situaci by měly dostat pod kontrolu jednotlivé země a měly by se jí samy snažit co nejlépe čelit.“ Odtud byl už jen krůček k pranýřování spolupráce na globální úrovni jako takové.
Strana 17 z 36
