V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.
Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,
deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.
Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí
k temnému nitru pravěkých pralesů,
odkazu a paměti dávnověku.
A opět obnažené překryje zelený háv
se závojem rozlehlých šeptajících jezer,
krajiny zraňované
s pamětí rozdrcenou.
Krajiny vlnami vzlykající.
(okolí severočeského Duchcova – rekultivace
povrchových hnědouhelných dolů)
Hranice
(Moldava)
Co je hranice?
Něco končí
a něco začíná.
Stezkou po hraničních kamenech
strmě vzhůru a strmě dolů.
Dávné chvíle, které umřely…
Jen bílá oblaka
vykukující za travnatými hřbety,
vítr věčně honí po náhorních planinách
nad hroby i vzpomínkami.
V pátek 22. listopadu od 19 hodin se koná v Prostoru 39, Řehořova ul, Praha 3 - Žižkov vzpomínkový večer věnovaný "spořilovské víle", básnířce Vlastě Bakalové (1948-2014). Vystoupí na něm Kateřina Bolechová, Zora Šimůnková, Janele z Liků, Jonáš Hájek, Pavel Kukal, Radek Lehkoživ, Radana Šatánková, Petr Štengl a další. Večer se koná v rámci mezinárodního festivalu Den poezie.
Vlasta Bakalová se narodila v roce 1948 v židovské rodině na statku ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou, ale dětství a mládí strávila v Sokolově, kam byla nucena její rodina přesídlit. Její otec byl až příliš nepohodlný komunistickému režimu a tak se ocitl ve vězení, majetek rodiny byl zabaven. V souvislosti s tím nemohla Vlasta studovat, takže se po většinu svého života živila jako servírka v restauracích. Nezahálela, vzdělávala se sama a později se provdala. Manželství však mělo krátké trvání. Dlouhou dobu žila sama a nakonec se provdala podruhé, za kováře Jiřího, se kterým žila téměř třicet let - zprvu ve Veltrusech a později v Praze. Celý život se věnovala poezii a říkala, že se stále učí psát... Vydala sbírku Koně mého otce (Belza Marek, 2011) a jak název napovídá, její otec byl hlavní postavou, která procházela většinou jejích básní.
(foto Kateřina Bolechová)
Básně z Písmáka: Vlasta Bakalová
Za básnířkou Vlastou Bakalovou
(historický apokryf na téma „jak to asi skutečně bylo.“)
-“Ještě tam prší?“
-“Ne, teď tam sněží.“
-“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.
-“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.
-“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“
_“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.
Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:
-“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“
-“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“
-“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“
-“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“
-“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“
_“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.
Aleš Palán vydává 17. října v nakladatelství Prostor další pokračování svých rozhovorů se "samotáři"! Osobnosti, které v rozhovorech představuje kniha Jako v nebi, jenže jinak, žijí osaměle, často v těžkých, neútulných podmínkách, ale v sepětí s přírodou, se zvířaty, snaží se též něco pěstovat či sbírat pro obživu… Někdy je jim zima, někdy jim zatéká do chatrného obydlí, často bytují na pozemku, který není jejich, a mnohdy jsou taky osobami mimo evidenci, mimo systém, neboť nemají žádné platné doklady.
Jedná se jak o muže, tak o ženy. Ve většině případů se čtenáři zdá, že promlouvají moudře, s odstupem. V jiné odpovědi ale třeba zas říkají něco, z čehož vyplývá, že oním odstupem přece jen postrádají potřebné rozlišení a přímou zkušenost,
a jejich názory jsou očekávatelně obecné, naivní či poněkud zvláštní… Jsou to zkrátka jen lidé, někdy by se dokonce chtělo říct: plachá zvěř.
Každopádně, jak ukázal úspěch předchozího souboru Raději zešílet v divočině, je pro čtenáře zajímavé se s takovými jedinci setkat. Možná ono kouzlo spočívá i ve skutečnosti, že se tak děje skrze stránky knihy, že toto setkání Aleš Palán zprostředkoval, a tak není nutné za těmi podivíny jednak putovat, jednak s nimi mnohdy složitě navazovat hovor a přizpůsobovat se jejich svérázným povahám. Což je parketa, která autorovi Jako v nebi, jenže jinak zase sedí výborně. Právě v tomto detailu taky spočívá úspěch jeho „samotářských“ rozhovorů.
Udělám z vás vítěze – a společně pak podrtíme břídily. Život je svině, tak se koukejte uchýlit k čemukoli, co bude potřeba. Z propouštění lidí učiníme masovou zábavu. A ženy? Pro ty veřejný život vůbec není, protože menstruují… Těchto několik, zde volně parafrázovaných výroků, neřekl nikdo jiný než Donald Trump. Vykolíkoval si jimi hřiště už v kampani před prezidentskými volbami a v úvodu své knihy Ne nestačí (Argo, 2019) s podtitulem Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme se k nim vrátila kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová.
Sousloví „šoková politika“ v podnázvu není nijak náhodné. Kleinová jím navazuje na jinou svou knihu Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu, v níž popisuje a analyzuje brutální taktiku metody šoku, kterou s oblibou používají Spojené státy nejen v různých zemích světa (např. státy Jižní Ameriky, východní Evropa po pádu komunismu), ale po událostech 11. září 2001 a hurikánu Katrina (2005) i doma. V čem tato taktika spočívá? V tom, že se „systematicky využívá dezorientace veřejnosti v důsledku kolektivního šoku (v podobě válek, převratů, teroristických útoků, hroutících se trhů či živelních pohrom), aby se prosadila radikální prokorporátní opatření, o kterých se často hovoří jako o ‚léčbě šokem‘ (shock terapy).“ Jinými slovy: krize vždy dobře poslouží jako záminka k zavádění prudkých změn. Pro Kleinovou je vyvrcholením těchto praktik právě Donald Trump – vždyť jeho poradkyně Kellyanne Conwayová nazývá naprosto nepokrytě éru, kterou svým úřadováním v Bílém domě započal, šokem, jenž otřese systémem. A nutno dodat, že šokem bylo už jeho pouhé zvolení, které mnoho lidí dezorientovalo natolik, že než se vzpamatovali, zaplavil Trump Ameriku smrští exekutivních příkazů a cíleně zaútočil na veřejnou sféru.
Trump je však pro Kleinovou vyvrcholením ještě jiných praktik – těch, kterými se zabývala už v knize Bez loga. Zacíleno na značkové tyrany, přičemž „značkovými tyrany“ myslela velké korporace, produkující nikoliv výrobky, ale značky. Jejich cílem je téměř nic nevlastnit čili za nic neodpovídat, mít na výplatní pásce co nejméně zaměstnanců a starat se jen o svou image. Tedy: všechno označit svojí nálepkou. A přesně tohle Trump dělal, když podnikal (stavitelství, obchod s nemovitostmi) a bohatl. Obě tyto její knihy jsme reflektovali ve Tvaru 11/2011, str. 10.
Féma - původně psáno pro Wikipedii (FraFraxinus)
Féma je slovo ze staré dolnoněmčiny, označující tajný soud. Jeho kořeny lze vyhledat až ve 13.století ve Vestfálsku, odkud se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.
Po vymření rodu Štaufů byl konec s ambiciózními plány na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Rovněž dědičné udržení císařského titulu v jednom rodě se podařilo až daleko později Habsburkům.
V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.
Strana 17 z 29
