Home
Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu
- Podrobnosti
- By Renata Bulvová
- Kategorie: Renata Bulvová
- Zobrazení: 60
Jsem jedna z autorek, zastoupených ve sborníku Cesty proměny (Triton, 2017), který letos v červnu vydal Stanislav Juhaňák. Jedná se o mimořádný počin editora Pavla Zdražila a jeho spoluredakčních přátel - básníků. Proč si to myslím? A proč vůbec mám zapotřebí se vyjadřovat ke sborníku, chválit něco, čeho jsem sama součástí? Neupadla jsem ve stejný narcismus, jaký vidím na sociálních sítích, kdy se dokáže sám autor olajkovat a jako první pozvat na křest své knížky?
V knize jsem ale zastoupena vedle takových jmen jako Miroslav Jisl, Jan Jícha či Eliška Čížková; nepředpokládám, že vám ta jména něco říkají. S Eliškou Čížkovou jsem se seznámila na jedné literární akci, kterou jsem sama pořádala, ale vím, že do té doby tato autorka skvělých povídek nikde nevystupovala. Další jména neznám vůbec. Slyším o nich poprvé, to, co od nich čtu, je ale nádherné.
Zamyšlím se nad tím ovšem ve chvíli, kdy nečtu Cesty proměny, ale brouzdám po Facebooku. Je to pro mě nová platforma, na kterou jsem se připojila teprve nedávno. Mám přehled o tom, kde, kdo, co a jak nejen v literatuře činí. Vidím mezi svými FB přáteli, co se děje doma i ve světě, a jak se ti, kteří jsou aktivnější, k událostem vyjadřují. Je to svět, který sdílí své postoje a ukazuje na něco, o co bych se normálně nezajímala. Je to velmi proměnlivý svět, mění se každou vteřinu. Na druhou stranu z něj mám po chvíli pocit, že nic ve skutečnosti nevidím. Že se na pozadí toho všeho odehrává prázdno, které mě pohlcuje a objímá, a musím jej vypnout. Kdežto sborník? Vracím se k němu.
Má podtitul Nálada doby – a najednou mi to dochází: jak se stane, že člověk, který už léta žije mimo Prahu v nymburském lese, v domě vedle chlívku s kozami, o něž se stará, jak se stane, že básník, který nemá internet, tedy ani FB, jen mobil, jak se stane, že se tento tvůrce s takovým komunikační handicapem v dnešním on-line světě dokázal propojit se čtyřiceti vybranými tvůrci a sestavit z jejich textů a ilustrací tak silný obraz? Jako kdybych se dívala na dílo starého mistra, který si s každičkým detailem pohrává, vědom si toho, že teprve tím může vzniknout cosi trvalého, co nejde odstranit jedním kliknutím či překliknutím tam a zpět. A tak jsem si řekla, že na tuto „chybu“ v našem současném „matrixu“ upozorním – bez ohledu na to, jestli jsem ve sborníku zastoupena, nebo ne.
Pavel měl vizi, intuici, za kterou šel, neovlivněn komunikačním smogem měst, ale žijící v čase přírody, v prostoru rámovaném světlem a tmou, obklopen stromy. A náhle mi to došlo! Nejsou právě stromy tou komunikační sítí, která ho ovlivňuje? Sítí mnohem starší, vlastně jednou z nejstarších, která nás přesto, nebo právě proto přežije? A nejsou přátelé, které oslovil, kořeny těch stromů, kořeny, které se propojily se svými větvemi? A ty větve, to jsou přece všichni ti tvůrci zastoupení ve sbírce – básníci, prozaici a výtvarníci. Pavel jejich dílo na sebe nechal působit a tam, pod nymburskou oblohou, jak píše, se sborník sám dotvořil. Z jeho krátkého prologu vyjímám: „Cesty proměny jsou poselstvím tvůrčích lidí, kteří neztratili srdce, vnímavost k celku. Nyní, když je to tak důležité....“
Svatava Antošová: Eulenthor
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 83
Prolog:
Šla jsem do lesa
pro světlo
Nevidělo mě
Rýhovalo koryto potoka
a co chvíli v něm utonulo
Zda zářilo i pod hladinou
nevím
Vím jen
že mu s každým vynořením
přibylo šedin
Karel J. Beneš: Jak usíná včela
- Podrobnosti
- By kjbenes
- Kategorie: Karel J. Beneš
- Zobrazení: 103
Když se Erich Fromm vrátil ze svého amerického exilu, pokusil se ve své knize Strach ze svobody popsat průběh fenoménu, jak je těžké unést bez psychických následků fakt, že nikdo z vnějšku neurčuje naše společenské bytí. Naše současná neoliberální společnost si užívá dosažného pocitu svobody, cítí se dostatečně historií poučena a programově nenachází zalíbení v autoritářských představách uspořádání společenských pořádků. Současná doba je podstatně jiná, avšak nyní čelí zcela novým výzvám, které popisuje Byung-Chul Han, německý filosof a autor několika knih vydaných v jednom svazku zásluhou překladu Radovana Bartoše nakladatelstvím Rybka Publishers pod souhrnným názvem Vyhořelá společnost. Autor se narodil v Soulu a původní studium hutnictví vystřídal v osmdesátých letech studiem filosofie, německé literatury a katolické teologie ve Freiburgu a Mnichově. Hanova zkušenost s čínským kapitalismem založeným na trhu s napodobeninami různého zboží (Shanzhai-Markt) jej přivedla k samostatným úvahám o takzvané společnosti únavy. Společnosti posedlé kultem činorodosti, kde se upřednostňuje hyperaktivita a obětuje se soustředěnost a smysluplnost v zájmu zachování holého života neboli přežití. Zde se také setkáme s něčím, co Evropa implantuje do svých výrobních vztahů, aniž by si všimla, že to pochází z odlišné tradice, a stává se novou ctností kapitalismu. Člověka současné doby nazývá subjektem výkonnosti, který se tak dostává do náručí svobodného nutkání maximalizovat výkon. V této souvislosti Han zmiňuje, že psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou důsledkem nadvlády vnější moci, ale dobrovolného podřízení výkonu, jehož paradoxní svoboda vede k syndromu vyhoření a pocitu vyčerpanosti.
Neustálé výzvy po iniciativě je vnitřním nutkáním, které se mylně vydává za svobodu. Tento vývoj je těsně spjatý s kapitalistickými výrobními vztahy. Od jisté úrovně produktivity je sebevykořisťování podstatně efektivnější a vede k podstatně vyšším výkonům, než vykořisťování někým jiným, jelikož je provázeno pocitem svobody.
Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, jenž jej nutí, aby neustále překonával sám sebe.
V konfrontaci s ideálním já se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami.
Roman Szpuk: Jarní mokřady
- Podrobnosti
- By Roman Szpuk
- Kategorie: Roman Szpuk
- Zobrazení: 52
Jarní mokřady
Vzhůru srdce –
nahoře jen hvězdy bdí,
na přídi přítomna, v chatrné loďce
tříští vpřed nevidím.
Vřídla se budí ve slatích –
perličková péče.
Náruč děraví,
děs padajících se sráží v jehličí kleče.
Teple dýchá zem,
ve sněhu jeskyňaří,
les strhává větru bílý pléd,
vespod vlhne hlína dolů tváří.
Tlaková níže Thomas
Rozkopávám loňské pýchavky,
zvedá se popelec na čela učnic,
stírajíc z vějíře pot a hry,
vichřice hodila do ringu ručník.
Protéká déšť mezi náhrobky,
na druhý bok se převrátil buřič,
vichr duní v bucích za okny,
chvěje se šálek čaje i uvnitř.
Prunella modularis
V mlze vidím nejnutnější,
vybírám z krupek kontraband.
Vrhač nožů nemine věstník,
vylévají se varny vyvaleninou vrat.
Krejčovské panny i s námrazou šatů –
jedna za druhou – do ztracena jdou –
pěvuška modrá na hrotu smrku
uťala příběh pod lupou hor.
Strana 25 z 28