Režisér k tomu podotýká: Dokument Pindíci je především velikým monologem Patrika Linharta o jeho sbírce pindíků, tedy figurek ze známé hry Člověče, nezlob se!, kolem které vytváří celý mytologický svět. Sám jsem tomu dal nějaký filmově výtvarný rámec. Prožíval jsem doslova rozkoš při stříhání filmu, když svět pindíků například ilustrují záběry na duchcovskou lagunu doprovázené hudbou Michaela Nymana, jeho předělávkami barokních mistrů. Svět Williama Hudsona, Jönse Regise nebo Rhina de Marigni, což jsou elity pindického světa, se tak prolnul s realitou, nebylo rozhodující, jestli žijeme ve světě pindíků nebo tady. Vyhrál jsem si s pindickým barokním divadlem, hudba Henry Purcell, pindickou kinematografií, remake Hitchcockových Ptáků, hudba Laibach s citací sprchové scény z Psycha… Původně jsem film plánoval celý animovaný. Takže tady je moje inspirace spíš švankmajerovská, než buňuelovská.
--KJB--
(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)
Noc končí
jako když šílenec
uléhá vedle mrtvé své,
než ven vyběhne
vstříc novým bolestem,
jako když milá usedne
do krystalů sněhu,
jen aby během dne
zmizela s hvězdami při obzoru.
Viděn skrz igelit a odspodu
viděn srdcem
do kterého otiskla svůj chrup marnost
sotva poprvé uhodilo do žeber
srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku
- ach jak ty pauzy bolely!
To už nebyla arytmie
to se schylovalo k puklině...
Viděn okem toho puklého srdce
jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování
Skrze poslouchanou symfonii
čteny skryté úmysly
Skrze verš přesouvaný na hrbu básně
přes poušť sypanou místo pískem
montovnami
obstaveno bankovní konto
Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny
na chytrou zeď
určeny dědičné genetické predispozice
in vitro i per rectum
To už není anomálie
to je jaksi setrvalý stav
Zde jako jinde
po nástupu každé nové generace s jásotem
vyvařené z agónie války
nebo z krevních tučnic revoluce
prošlého data
Tam jako tady
po každém jejím neodvratném sestupu
do mezigenerační pustiny
kterou se prohnal bělovlasý meteorit
s kosou
Všude a napořád porodnice rozťaté
duněním uren
V životě kladeném na misky slunečních vah
krátce vychýleni na stranu světla
V smrti dětinsky brané na lehkou váhu
jednou provždy smýknuti do tmy
cípem půlměsíce
A všude a napořád od prvního
výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi
kamerami se záznamem…
K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...
Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.
Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.
Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).
Nedávno se Roman Szpuk vydal opět z jihu na sever - ze Šumavy do Krušných hor, aby si prošel místa dávných vzpomínek v okolí Moldavy a zrušené železniční tratě do německého Holzhau, a o tom, co tam prožil napsal reportáž - zde:
(deset básní z připravované sbírky)
Záškrty
Pátrám v dáli, v spletenci buků.
Pradávné záškrty na kůře,
vyznání šíří se v triedrech roků.
Buk ztrouchniví. Vzpomínka odumře.
Hudba padající námrazy
Anděl unesl pod křídlem slunce,
serval se o ně s větvemi,
ledové nehty zraněné studem
strhal si o struny kytary,
peřím zanesl zhroucenou dlažbu,
kameny zuby skřípají,
ve městě vyhasly spoje korun,
mlha zbloudila struhadly.
Červánkové údolí
Slunce nám tají slitinu
v listoví večerních zvonů,
na skále ukrylo šperky snů
trio červánků, tří dívek z lomu.
Oblaky – chomáče třaskavin,
paprsky tápají po údolí,
do stínu příboj zabloudil
z koňského dechu v horkých polích.
Tři motýlice tančí tu
nad tůní, útržky tyrkysu noci,
perleťovec vlhkých rtů
spouští se seshora na mé vousy.
Ledové oči
Praskla žárovka – místo drátků
je nataženo pavoučí,
zhaslo mi všechno, došel jsem napůl
zavátou cestou za oči,
za led tak modrý, kde nedoraší
co u plamene choulí se.
Nemohu milovat žádnou další,
nedojdu konce vánice.
Strana 17 z 34
