Richard Křížek (4. 5. 1952 - 29. 3. 2021)

RNDr. Richard Křížek byl matematik, pedagog a básník, který měl svého času ke Skupině XXVI velmi blízko. Narodil se v Praze, dětství prožil v Mariánských Lázních, kde take absolvoval dvanáctiletku. Poté studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, kde absolvoval doktorandské stadium matematiky. Pracoval jako pedagog, učil německý a anglický jazyk. Své básně publikoval časopisecky a ve sbornících ( Almanach Pant, almanach Modrá hodinka nakl. ALFA-OMEGA ad.) a knižně. Jeho prvotinou byla sbírka (Předběžný) epitaf (Pražská imaginace, 1996), pak následovaly sbírky Zazírání (Alfa-Omega, 1996) a Vpředu bez ( Alfa-Omega, 1997). V r. 2001 měla vyjít sbírka Beze všeho.

/ The Divine/ Boogie-Woogie

Hledáš Boha

mezi mraky?

Anebo snad

v kostele?

On ti zatím

boogie-woogie

trsá v srdci vesele.

Dogma o pravdě

Když většina cosi míní,

nahá pravda tančí síní.

Dogma dané počtem tlam?

Věrnost jsoucnu? – Spíše klam!

Hledám

Hledám, Tě, Pane, ve světle,

a cítím: “ Ty tu jsi.”

Hledám Tě, Pane, ve světě,

Ty zatím v srdcích jsi.

Hledám, Tě, Pane, poslepu,

neslyše Tvé pípátko,

jen letmo smím Tě obejmout,

letmo a nakrátko.

A teď věřím, že jsi to Ty

v očích jedné stare paní.

Umírá v pražské nemocnici,

a v očích má úsměv –

i v tom umírání.

Ňáčkové

Co nám dává sílu k žití,

co nám ji zas bere,

coť to za mafii lidí,

co nás furt ňák sere?

Nejsou mi recht,

ani na left,

na hubách maj svěrák,

člověka jen buzerujou,

žij jako my - něják.

A to mně se braši túdle,

né že bych byl lordem,

radši baštit prdelačku,

než jezdit 613-Fordem.

Číst dál: Richard Křížek (4. 5. 1952 - 29. 3. 2021)

Geografie Edenu Patrika Linharta, uvedení knihy v Božské lahvici

• Patrik Linhart
• Božská Lahvice

Horace Walpole a gotický pohled na svět (výňatek)

Thomas Berry v knize Velké dílo předkládá jeden z možných důvodů, a nikoli nevěrohodný, proč člověk 18. a 19. století, člověk osvícený, člověk vědec, člověk inženýr, člověk mystik a poslední zneuznaný templář, uvažuje o přírodě (možno napsat i Přírodě) jako potomek světa moru. Moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349. Není to svět pro člověka přátelský, není to příroda pro člověka přátelská. Berry píše, že „pro západní svět to byla traumatická chvíle". Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici. Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s Reném Descartem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extensa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být, a dokonce musí být využit ve prospěch člověka. Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od Descartovy doby vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoli důvěrnému vztahu s p světem. A tato nedůvěra a nevíra ve svět stojí v gotickém postoji, v postoji, který vnímá poprvé svět jinak. Chce jej popsat, pochopit, ale dědictví morových ran, všech možných epidemií a válek je však takové, že ho nenávidí. máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa, To je tedy obnovení víry v jiné síly? Možná. Podle Thomase Berryho tu máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa že člověka čeká ráj mimo tento svět, se otočila ve víru, že tento svět musí být pokořen. Tehdy se mohlo zrodit ekologické vědomí, ale naštěstí pro umění se stalo něco jiného.

Číst dál: Geografie Edenu Patrika Linharta, uvedení knihy v Božské lahvici

Příšerná hostina: Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století ed. Radim Kopáč

• Jatka 78 v Pražské tržnici

Na scéně Jatka 78 v Pražské tržnici vdechly život knize nakladatelství Slovart s názvem Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Knihu doprovodil ilustracemi František Štorm. Na vernisáži knihy účastníci popíjeli stylový koktejl bloody Mary a někteří autoři sborníku uváděli nebo četli své příspěvky. Setkání Mikuláše Dačického z Heslova, Karla Hynka Máchy, Jana Nerudy i Bohuslava Balbína nebo Egona Bondyho (etc etc) na jednom pitevním stole. Editorsky spáchal Radim Kopáč. Jako Cháron sborníku textů vlastnoústně požehal četbou svého textu Eugen Brikcius. Počin je vyvážen i řadou anonymních textů vedle téměř vyšumělého autorství. V knize jsou zastoupeni i současní písmáci Jan Nejedlý, Viki Shock, Petr Stančík, Bohuslav Vaněk-Úvalský (pod pseudonymem Otto Traven). K počinu se přihlásil svým neposedným stylem Patrik Linhart i vlastní povídkou s názvem Území nikoho. Jedna ukázka za všechny:

anonym
Ještě k tragické dopravní nehodě (1973)

K úterní vážné dopravní nehodě v Praze, o níž jsme vydali předběžnou zprávu, uvádíme:
Dvaadvacetiletá řidička z povolání projížděla krátce před 14. hodinou s nákladním vozem značky Praga RN třídu Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7. V úseku u hotelu Belveder a Veverkovy ulice vybočila z dosud neobjas něných příčin z vozovky a projela asi 20 metrů po hustě frekventovaném chodníku, kde je zároveň stanice elektrické dráhy. Protože se tento úsek poměrně prudce svažuje, byly následky tragické: na místě byli zabiti 3 chodci, po převozu do nemocnice zemřeli další tři, a dále bylo 7 těžce a 7 lehce zraněno.
Řidička byla předběžně zadržena. První expertiza vyloučila požití alkoholu či drog, vozidlo projde detailním technickým rozborem. Po skončení vyšetřování, jež si vyžádá určitý čas, vydají orgány MV VB závěrečnou zprávu.

(Rudé právo, 1975, 1- 53,464)

Příšerná hostina s podtitulem strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Radim Kopáč (editor), nakladatel  Slovart 2023

Číst dál: Příšerná hostina: Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století ed....

Slunce nad mraky, bubny, boží zloděj aneb Příchovice po osmnácté

 Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž z Čech je teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře fary a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších, než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se právě daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde dát se dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?

Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem letos dorazil na faru, zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, před dveřmi do samotné fary, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako když každý z básníků měl by udělati na číši svého vína křížek na dobrou noc. Stovky nám přitom naslouchaly, protože doba byla jiná, méně uspěchaná a tolerantnější k těm pomalejším, alespoň mezi těmi, kteří neusilovali o získání mocenských pozic v tom zvláštním světě, v němž vše bylo předurčeno. Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí z celých Čech a jehož nástupce Pater Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.

Číst dál: Slunce nad mraky, bubny, boží zloděj aneb Příchovice po osmnácté

Náš první web

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

A Iva Košatková

Když jsem onehdá urgoval logo u slovutného BV, tehdy ještě bez Ú, pravil:

"U nás kreativců je tomu trochu jinak..."

Tehdy jsem si poradil...