Home
Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 56
Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.
Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.
Číst dál: Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
Příchovice 2018
- Podrobnosti
- By Zbyněk Ludvík Gordon
- Kategorie: Zbyněk Ludvík Gordon
- Zobrazení: 46
Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.
obě fotky: foto ZGL
Svatava Antošová: Ozvuk znělce
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 58
Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.
KRKAVCI
(Emilu Julišovi)
Je to jako hrát skořápky
tři krkavci
jeden z nich v minulém životě
básník...
Ale který?
Ten uprostřed
nad úbočím Třístoličníku
jako by ještě včera kroužil
nad zamlklou Ranou
a přemítal o smyslu trojice
jejích vrcholů
Způsob letu i dráha
odpovídají jinému kraji
jiným zvykům
Ten úplně nalevo
ten
co letí nejvýš
možná vyhlíží ohyb řeky
za kterým to zná
Křídla napjatá očekáváním
pátrá v mlžném oparu
po zapomenuté skládací židli
vrostlé do břehu
O rybaření neví nic
ale bez Ohře si připadá ztracen
Ten vpravo
před pásem lhostejných Alp
na obzoru
mohl ještě před hodinou mířit
ke stejně lhostejným věžím
kostela sv. Mikuláše v Lounech
Sotva se k nim přiblížil
úder zvonu jej odhodil
o kus dál
Až sem
na jih
Jeden z nich
kdysi básník
uměl rozmlouvat se smrtí
jako by ji znal odjakživa
Od chvíle
kdy spolu odletěli za horizont
objevuje se tu a tam na obloze
a mává mi v ústrety
Moje ráno 21. srpna 1968
- Podrobnosti
- By Zbyněk Ludvík Gordon
- Kategorie: Zbyněk Ludvík Gordon
- Zobrazení: 59
Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“
Strana 19 z 28