Příchovice 2018

Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.

obě fotky: foto ZGL

Svatava Antošová: Ozvuk znělce

Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.

KRKAVCI

(Emilu Julišovi)

Je to jako hrát skořápky

tři krkavci

jeden z nich v minulém životě

básník...

Ale který?

Ten uprostřed

nad úbočím Třístoličníku

jako by ještě včera kroužil

nad zamlklou Ranou

a přemítal o smyslu trojice

jejích vrcholů

Způsob letu i dráha

odpovídají jinému kraji

jiným zvykům

Ten úplně nalevo

ten

co letí nejvýš

možná vyhlíží ohyb řeky

za kterým to zná

Křídla napjatá očekáváním

pátrá v mlžném oparu

po zapomenuté skládací židli

vrostlé do břehu

O rybaření neví nic

ale bez Ohře si připadá ztracen

Ten vpravo

před pásem lhostejných Alp

na obzoru

mohl ještě před hodinou mířit

ke stejně lhostejným věžím

kostela sv. Mikuláše v Lounech

Sotva se k nim přiblížil

úder zvonu jej odhodil

o kus dál

Až sem

na jih

Jeden z nich

kdysi básník

uměl rozmlouvat se smrtí

jako by ji znal odjakživa

Od chvíle

kdy spolu odletěli za horizont

objevuje se tu a tam na obloze

a mává mi v ústrety

Číst dál: Svatava Antošová: Ozvuk znělce

Moje ráno 21. srpna 1968

Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“

Číst dál: Moje ráno 21. srpna 1968