V sobotu 30. srpna se na volarském náměstí před kostelem pomalu scházejí lidé. Blíží se slavnostní rozloučení s utonulým Ferrym Klišíkem. Stojí tu hnědák Budulínek zapřažený do vozu. Z jeho rohu trčí stožárek a na něm povlává vlajka, která připomíná tibetskou, jen slunce nahradila chalupa Klišíků a střídají se na ní paprsky červené a zlaté, ne červené a modré, jako na vlajce tibetské. A vedle chalupy se pase kravka. Pod vlajkou má svěšenou hlavu velká slunečnice a naproti u levého předního rohu je uvázaná k tyči mohutná rostlina konopí a na holi nasazený černý Ferryho klobouk. Výzdobu doplňují bílé hortenzie. V pět hodin, přesně ve chvíli, kdy z nepochopitelných důvodů začíná ve volarském kině promítání filmu Raději zešílet v divočině, se průvod dává do pohybu. Na voze sedí grafik Tomáš Hauser a indolog Michal Just. Oba mají položené akordeony a hrají monotónní hudbu, která mě fascinuje. Jdu vedle vozu a naslouchám překrývajícím se tónům a tichému zpěvu obou mužů. Zpívají šivaistickou Velkou mantru vítězství nad smrtí: „Om Tryambakam yajamahe sugandhim pushtivardhanam urvarukamiva bandhanan mrityor mukshiya maamritat.! Óm. Uctíváme tříokého (Šivu), jenž voní a podporuje růst a výživu. Jako je okurka uvolněna ze svého stonku, nechť jsme osvobozeni ze spoutání smrtí – ne však od nesmrtelnosti.“
Loučení s Ferrym –
za zadkem koně zní
šivaistická mantra.
Verš v názvu tohoto článku zazněl na 25. ročníku literárního festivalu Zarafest v Děčíně hned první den a nebyl součástí básně, ale lyrizované mikropovídky J. H. Kalifa. A byl dechberoucí. Kdyby nezaznělo už nic jiného, i tak bych odjížděla z Děčína něčím obohacená; něčím vzácným, co v jediné vteřině odkudsi letmo zavane a člověk má po tom závanu pocit, že na něj sáhla věčnost. Ale v průběhu oněch tří dní (28. – 30. 8. 2025) toho zaznělo ještě mnohem víc, takže to vezmu od začátku.
Letošní Zarafest začal ve čtvrtek 28. srpna jako obvykle před Ukradenou galerií. Když jsem k ní od nádraží přicházela, nebyla jsem si jistá, zda vitrína na zdi, před kterou postával jakýsi mladík s deštníkem, je ona galerie. Kolem totiž parkovala policejní auta a tak jsem na chvíli zapochybovala, jestli ty listy papíru za sklem vitríny nejsou jen vyvěšené nějaké policejní informace typu „wanted death or alive…“, jak to známe z westernů. Pak jsem si ale dodala odvahy a přišla blíž. Nebyly to policejní vývěsky, ale společná výstava výtvarníka Romana Kameše a básníků Radka Fridricha a Jana Sojky nazvaná Ztráta smyslu/Perte de sens. S úderem 19. hodiny se prostranství před Ukradenou galerií zaplnilo navzdory tomu, že se rozpršelo. Improvizovaná vernisáž zahájila výstavu, která tam bude viset více jak měsíc, a předzahájila i celý festival. Jan Sojka, který přijel z Plzně, složil Děčínu upřímnou poklonu; je moc fajn, že tu něco takového pořádáte, v Plzni si o tom můžeme nechat jenom zdát; Plzeň se nezajímá o literaturu, Plzeň se chce jenom bavit… (Nevím, co by na to řekl třeba takový plzeňský básník Robert Janda, ale snad se to nedoslechne.) Poté jsme se všichni přesunuli do nedalekého nově otevřeného Baru Plezír. Milým překvapením pro mě bylo, že za barovým pultem stál človíček, kterého jsem před lety poznala na oslavách Slunovratu v Benešově nad Ploučnicí a který se jmenuje Jan Valík, ale vystupuje s kytarou pod jménem Sklad by Walda. Kytara, připravená k uchopení, stála v koutě vedle prosklené skříňky, v jaké obvykle bývají v kavárnách vystavené tučné dorty; teď tam ležely tenké básnické sbírky. Takhle by to mohlo zůstat, říkala jsem si, kašlat na dorty! Ovšem než došlo k „uchopení kytary“, musely proběhnout oficiality – poděkování sponzorům a připomenutí historie festivalu; o obojí se postarali Alice Prajzentová a Pepa Straka, poté následovala autorská čtení. Radek Fridrich, jehož koláže visely na zdech, četl ze své sbírky Škrapové pole (Host, 2024) a vtáhl nás do hry: to když se v jedné jeho básni vyskytlo na několika místech slovo „pírka“ a my jsme je měli šeptem opakovat do ztracena. Bylo to účinné. Jako by se při tom šepotu snášela patrovým prostorem Plezíru skutečná ptačí pírka a dosedala na stoly, klouzala do sklenic či zachytávala se nám ve vlasech. J. H. Kalif četl z rukopisů. Hrábl prý doma do šuplíku a co tam našel, to přinesl a – okouzlil. Mě určitě. Jan Sojka četl ze tří svých sbírek: Směr spánku (Weles, 2006), Sesuv noci (Weles, 2020), a Přemalovat pot (Protimluv, 2023). Ani jsem nedutala, když četl z té protimluvácké a vzpomínal v básních na otce: „Můj otec byl velký / ale velký neznamená silný“ [...] „Můj otec byl silný / ale silný neznamená statečný“ [...] „Můj otec byl statečný / ale statečný neznamená moudrý“ [...] „Můj otec byl moudrý / ale moudrý neznamená velký…“ Rezonovalo to ve mně s mým vyrovnáváním se s rodiči, nejen s otcem, v některých mých básních. Někdy to prostě musíme udělat – a musíme to udělat, dokud na to ještě máme čas.
(22. - 25. srpna)
Čekám na vimperském autobusáku na spoj do Prahy. Potřebuju se dostat do Strakonic, kde mám sraz se Zinym a Pošťákem. Chystáme se na pouť na Svatou Horu v Příbrami. Mám ještě chvíli čas, tak odcházím do čekárny a beru si do rukou knihu veršů od Josefa Hory. Začtu se, pak vyběhnu ven a...
Začtený v knihobudce –
koncovky autobusu
mizí v dálce.
Naštěstí ještě jede vlak. Nad Volyňkou leží mlhy, šat, který tu odložil noční déšť. Louže jsou stále více zrcadly požehnání, milostí, na kterou je třeba čekat. Ve Volyni si naproti mě sedá děda. Je to včelař a má namířeno na Zemi živitelku do Českých Budějovic. Vypravuje mi o ceně medu a o tom, jak včelstev ubývá. Na peronu se loučíme a já si jdu nakoupit do Billy něco k jídlu. Sedím na lavičce a už vidím Pošťáka. Vypravil se do Strakonic z Vimperka pěšky. Vycházel o půlnoci od kostela. Už trochu kulhá, ale je odhodlaný s námi jít dál. Pak přijíždí od Prahy Ziny. Odcházíme na pumpu, dáváme si kávu a cítíme, že naše předsevzetí jít na Svatou Horu asketicky o chlebu, vodě, případně nějaké jiné vyžebrané potravině, brzy vezme za své.
Přecházíme most přes Otavu, Ziny mi ukazuje někdejší budovu SSM, kde byl po revoluci první rokáč a joint se tam dal sehnat za šestnáct korun. Od řeky k nám leze po travnatém břehu tetovaný bezdomovec do půli těla nahý s ručníkem kolem ramen. Asi vykonal ranní hygienu. Na kruhovém objezdu za nemocnicí stojí uprostřed na ostrůvku nějaký bourák obklopený keři. Je to vysloužilý rudý křižník silnic. Pošťák si vzpomněl na známého, jehož soused si natřel fasádu svého domku na rudo. Ten známý mu pak na ni promítal na stěnu srp a kladivo. Soused zavolal policii, srp a kladivo zmizelo, policie odjela a známý znovu zapnul promítačku. A tak stále dokola.
Vycházíme za město. V příkopě roste čekanka a na břehu Řepického rybníka žhnou žluté květy divizny velkolepé. Dříve se sem lidé chodili koupat, teď už jsou pláže zarostlé. Krajnice je posypaná obilným zrnem, kterým se plýtvá jak za totality. Stoupáme polní cestou do sedla mezi Hradec a Jaslov. Míjíme stromek plný mirabelek. Jsou už sladké a tak si vychutnáváme dary přírody. Za námi v dáli leží Strakonice s dominantou teplárenského komínu. Pošťákovi přeběhla po botě ještěrka.
Tráva je ještě mokrá, moje plátěné běžecké boty jsou ihned skrz. Škrábu se na vrchol Hradce, kde leželo slovanské hradiště z devátého století. Hustá stébla se mi motají mezi nohy, ostružiní se snaží roztrhat mi ponožky. Překonávám dvojitý val a brzy po mně vysupěli na vrchol i moji souputníci. Ziny nám ukazuje křesadlo a dámský tampon, který roztřepí na jakýsi troud. Stačí pár jisker, vzplane oheň. Rychle zahoří a hned zhasne. Zdali stihne zažehnout větve? Pak zapálí vonnou tyčinku, jejíž kouř mi evokuje Johančino tělo. Pak vaří čaj, ale k tomu už používá malý plynový vařič. Pošťák volá kamarádce Martině, černovlasé krásce z Radomyšle. Zastavíme se v tamní hospůdce Na Křenovce na oběd.
Konec srpna –
stále kratší čekání
na padající list.
Ziny nás seznamuje s trempskou hrou Česká čítanka. Je třeba vypravit se na cestu bez koruny, požádat někde o jídlo, ovšem to jídlo si odpracovat, ne vyžebrat. A tak došel na nějaký hrad, kde mu chtěli dát snídani, on se však dožadoval práce a tam ho nechali zamést nádvoří toho hradu. Jinde zase chlapovi nafoukli pneumatiky jeho auta. Cestoval, jak se dalo, skočil s mostku na vagon s dřívím a tradá světem. Bylo to ve šťastných devadesátkách, kdy ještě policie nevyháněla z nádraží spící tuláky.
Pokračujeme po zelené značce, cesta se kroutí oklikou, dotkne se Domanic a míří k bílé kapli. Mohli jsme k ní jít zkratkou přes pole, ale nakonec si nás stejně přitáhne, svítí v polích na okraji boru. Nejdřív mi však spadne přímo před nohy borová šiška, jako by řekla: „Pozor! Soustřeď se.“ To už se před námi objevuje barokní poutní kostel svatého Jana ze třicátých let osmnáctého století. Slunce začíná pálit, cesta mi ujíždí pod nohama jak prašný pás i se zaječí fosilií plné much a hnijícími jablky. Má chůze je řízený pád, jdu jakousi asi špatnou cestou vzhůru ke kostelu, motám se na kraji pole, shora mi mává Ríša, který nás přišel podpořit a snad se k nám i na část cesty připojit.
„Byla esencí divadla své doby. Odešla svobodná, silná a po vlastní vůli. Ti, kdo jste ji znali zblízka i zdaleka, vzpomeňte si, prosím." - Teatr Novogo Fronta
Při potulkách pražskou Bubenčí jsem narazil na osobnost, o níž jsem dosud neměl ani potuchy - na Irinu Andreevu. Zvláštní náhodou jsem se totiž objevil na vzpomínkové zádušní mši věnované právě jí. Sloužil ji velmi osvícený kněz, který slíbil všem těm, kdo ji znali a chtěli na ni vzpomenout, že ji připomene zádušní mší v den výročí jejího dobrovolného odchodu z tohoto světa. Irina "odešla" před rokem, 13. srpna 2024. Na stránkách Paměti národa se o ní lze dozvědět, že vystudovala divadelní režii v ruském Čeljabinsku, studia přerušila a přestěhovala se do tehdejšího Leningradu, kde se zapojila do undergroundu; že po Gorbačovově perestrojce hrála v alternativních divadlech DO-THEATRE a DEREVO; že v roce 1994 založila v Petrohradě s Alešem Janákem rusko-české fyzické divadlo TEATR NOVOGO FRONTA a přestěhovala se do České republiky; že jako choreografka hostovala v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech a po napadení Ukrajiny Ruskou federací v roce 2014 iniciovala mezinárodní projekt Divadlo/Intervence/Tolerance, jehož hlavním tématem se stala manipulace s vědomím lidí ostře prožívajících novou fázi války na Ukrajině v roce 2022; že posledních několik let svého života působila jako herečka a režisérka pražské RockOpery a že věřila v sílu hlubokých citů, vnitřní svobody a lidského utrpení, interpretovaných pohybem lidského těla.
Kněz, v tu dobu již převelený ke službě na Svaté hoře u Příbrami, ve své promluvě zdůraznil širokou Irininu ruskou duši, která umělecky a vlastním způsobem reagovala silným gestem na šok z ruské okupace Ukrajiny. A já oběma děkuji za jejich otevřenost.
Připomeňme si Irinu alespoň zde: https://www.youtube.com/watch?v=4iJ1a5N8EHQ
Když jsme se před dvěma lety vydaly se spisovatelkou Irenou Douskovou zapálit svíčku na hrobě, kde je pohřben Mirek Kovářík, z náhrobní desky nebylo vůbec patrné, že tohle místo posledního odpočinku patří také jemu. Na desce hrobky rodiny Kováříkovy bylo vyryté pouze jeho křestní jméno, takže kdo nevěděl, že je tu pohřben, nedozvěděl se nic. My jsme měly fotografii hrobky a popis, jak se na hřbitov dostaneme, od Mika Perryho, čili věděly jsme, co a koho hledat. Trvalo nám ale dost dlouho, než jsme rozpoznaly siluetu hrobky, která byla na fotce. Zapálily jsme svíčku, položily na hrob květiny a chvíli bloumaly jen tak hřbitovem s divným pocitem, že tu něco chybí. Když jsme míjely jiný hrob, všimla si Irena cedulky před ním. Bylo na ní podrobně vypsáno, kdo byl onen nebožtík, čím se zabýval a proslavil, jaký byl jeho význam. Obrátila se na mě se slovy: „Hele, něco podobného by bylo dobré instalovat před tou Mirkovou hrobkou, protože takhle je tam úplně ztracenej...“ Měla pravdu a já se toho hned chytila. Slíbila jsem, že zjistím, jak se lze k takové cedulce dopracovat, a taky kolik se za ni platí. Dohodly jsme se, že v takovém případě se na ni složíme a kdyby to bylo moc, oslovíme ještě pár dalších lidí. A samozřejmě budeme potřebovat souhlas Mirkových pozůstalých, kteří o hrobku pečují.
Prvním krokem tedy bylo napsat na správu daného hřbitova a zeptat se, co pro instalaci cedulky musíme udělat. Dozvěděla jsem se, že se jedná o projekt adopce významných hrobů a že je v zájmu hřbitova, aby se vědělo, že tam leží někdo významný. Než jsme se ale v naší komunikaci dobraly konkrétních kroků, co a jak je potřeba udělat, ozvala se mi na mail Mirkova neteř, paní Jana. Správa hřbitovů ji kontaktovala a informovala o našem zájmu Mirka „zviditelnit“. Paní Jana souhlasila a byla nám po celou dobu jednání nápomocna. A tak jsme s Irenou sepsaly návrh textu, který měla cedulka obsahovat, daly ho odsouhlasit paní Janě a poslaly odpovědné pracovnici projektu adopcí. Ale protože ona z této pozice odcházela a nahrazovala ji jiná, protáhlo se to celé na dva roky. Já už to vzdala, ale paní Jana nikoliv, a tak se konečně po dvou letech cedulka s naším (mým a Ireniným) textem u hrobu objevila. Nakonec nebylo ani nutné cokoliv platit, vše se uskutečnilo v rámci projektu. A jsme rády, že se to stihlo k datu Mirkových nedožitých 91. narozenin, tedy k 15. srpnu. Pro ty z vás, kteří by někdy chtěli Mirka „navštívit“, mám informaci: jeho hrob č. 209 najdete na Nuselském hřbitově v Krči, v sekci 18, a cedulku před ním nemůžete přehlédnout. A pro mimopražské – jezdí tam autobusy od metra Budějovická a je to jednu zastávku, jmenuje se Krčská. Tak se tam třeba někdy potkáme.
Když jsme se přibližně před rokem loučili po letním setkání na Milešovce, zjevně nám otrnulo, protože jsme se shodli, že by bylo fajn to zopakovat. A jelikož čas plyne jako voda, datum 19. 7. 2025 se stalo v kalendáři dalším dnem, určeným pro setkání členů a sympatizantů Skupiny XXVI.
Ježto několik účastníků loňského setkání nemohlo přijet a Zdenka Líbalová usoudila, že by to neušla, vyrazil jsem z Mělníka sám. Už v Černčicích jsem se začal rozhlížet, zdali neuvidím nějakou známou tvář, ale nakonec jsem ty dva kilometry s převýšením přes 400 metrů musel zdolat sám. Neznamená to ovšem, že bych nepotkal vůbec nikoho, naopak, lidí bylo dost a skoro každý s sebou měl psa, což skoro vypadalo, že se nahoře koná nějaká kynologická přehlídka. Pod vrcholem jsem narazil na plácek s množstvím odkvetlých lilií zlatohlavých, mnohem více než loni. Vystoupal jsem tedy až na vrchol sólo, i mobil jsem zatím nechal v kapse, přestože staré stromy a jejich obnažené kořeny si o fotografii přímo říkaly. Snad na to bude více času cestou dolů, říkal jsem si, ale klidně jsem se mohl zdržet, protože jsem byl nahoře s přehledem jako první účastník. Čekal jsem tedy ve společnosti tlačenky a litoměřického piva, ježto byl zrovna čas k obědu, a nakonec se začali trousit i další přátelé. Roman dorazil z Krušných hor, o čemž jsem se dověděl v předstihu telefonem. Z loňských účastníků dorazil pouze Patrik Linhart čili Albert Krásno a Martin Štvrtecký s mladinkou přítelkyní Evičkou Žvachtovou ml. Další přibyvší byli: Básnířka se zvláštním jménem Petrnora Stejskalová, její přítel Honza Kunrt, Eva Klášterková, Antonín Handl, Alexej Sevruk se ženou Olgou a jejich dcerkou, jejichž přítomnost dodala akci mezinárodní rozměr - jsou z Ukrajiny. Dále pak je třeba zmínit československého vlčáka s vikingsko-bájeslovným jménem Fenrir, o kterém jsem se později dozvěděl, že patří výše zmíněné Evičce.
Se čtením jsme začali až kolem páté hodinny odpoledne, mezitím jsme si vyměňovali novinky a popíjeli pivo, pak jsme otevřeli 1,5 l láhev Chianti.Vystřídali se prakticky všichni, já jsem představil svoji (zatím, jak doufám) poslední knížku Místo u stolu, což je výbor toho, co jsem napsal o víně a také o Mělníku. Ještě jednou touto cestou děkuji Věře Kopecké, bez níž by tato knížka nevznikla. V tu dobu také dorazil Jakub Zahradník.
Neplánovanou součástí akce se stala recitace Poeova Havrana v překladu Vítězslava Nezvala, se kterou se uvedl Vratislav Švejda, který se tu objevil vlastně náhodou. Bylo to příjemné zpestření, ale tím se už oficiální program chýlil ke konci. Hospůdka zavřela a větší část společnosti se přesunula do domácího pohodlí, popřípadě za účelem další konzumace. Tak jsme zůstali jen tři - Roman, Jakub a moje maličkost. Sedíme asi do 23. hodiny, pak jdeme spát, na naše poměry nezvykle brzy. Spíme pod širákem, ale po předchozích zkušenostech tak řečeno za větrem. Jsou tu i další, ale nerušíme se, tak se spí celkem dobře.
Ráno vstáváme brzy, i když Slunce jsme nevítali. Já obcházím vyhlídková místa a pak se dohadujeme, jestli se vyplatí čekat, až hospoda otevře, abychom si dali ranní kávu. Nakonec se rozhodujeme, že ano a čekání nám zpestřuje příhoda s plchem. Toho jsme totiž objevili v jedné z nádob na odpadky, říkali jsme si, že možná nemůže vylézt, ale vytáhnout bez rukavic jsme se ho neodvážili, přece jen je to hlodavec a zuby má poměrně velké a ostré. Jenže on ven nechtěl, vypadal, že se mu tam zalíbilo a asi byl spokojen, že může dorazit zbytky jídla. Nechali jsme ho tedy být a nastoupili cestu dolů. Vyfotil jsem si pár stromů, které určitě posloužily Romanovi jako inspirace k některým jeho kresbám. Když jsme dole, říkáme si, že už by mohl být čas poobědvat a na Romanovo doporučení volíme nedalekou restauraci Kocourov. Žertujeme, že až pro nás bude výstup na Milešovku obtížný natolik, že ho nezvládneme, uděláme si sraz tady... Nakonec je oba vezu do Prahy, kde se loučíme a říkáme si, že tedy snad zase napřesrok. Možná právě takhle vzniká tradice...
Popisky k fotkám:
Titulní-foto) Milešovka Open 19. 7. 2025
Foto 1) Alexejova choť
Foto 2-3) čte Albert Krásno
Foto 4-5) čte Alexej Sevruk
Foto 6-8) čte Antonín Handl
Foto 9) čte Pavel Kukal
Foto 10-11) čte Petrnora Stejskalová
Foto 12) čte Roman Szpuk
Foto 13) čte Martin Štvrtecký
Foto 14) čte Vratislav Švejda
Foto 15-16) básníci na Milešovce
Foto 17) zleva pozdě příchozí Jakub Zahradník, Pavel Kukal, Roman Szpuk
Foto 18) druhý den ráno - výhled z Milešovky
Strana 13 z 48
