Ten nápad se zrodil v Plzni po večeru předávání literární Ceny Bohumila Polana 22. listopadu loňského roku. Josef Kejha se zeptal Josefa Straky, zda by bylo možné uspořádat někde v Praze večer k poctě Mirka Kováříka. Pepa Straka se nabídl, že zná současnou dramaturgyni a produkční v malostranském Rubínu a že by to určitě šlo domluvit. Jako ideální se mu jevil termín někdy kolem 12. října, neboť ten večer tam v roce 2019 vystupoval Mirek (tehdy společně s Jiřím Staňkem) naposledy. Slovo dalo slovo a v Rubínu se vyskytl volný termín: byl jím 10. říjen 2023. Připomeňme, že A studio Rubín je klubová scéna, která sídlí více než půl století ve sklepení historického domu U tří korun na pražské Malé straně a u jejíhož zrodu stál režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus.

Později tu na dlouhá léta zakotvil režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. A právě jemu na večeru nazvaném Peří věčně zelené věnoval krátkou vzpomínku pamětník té doby, písničkář a skladatel Miki Jelínek. Na své setkání s režisérem Potužilem vzpomenul na videonahrávce z oslav 50. výročí založení Rubínu i Mirek Kovářík, jenž právě na této scéně začínal se Zeleným peřím – pořadem mladé poezie. Na záběru se mihne i Zdena Hadrbolcová, v oněch letech jeho neodmyslitelná „zelenoopeřenecká“ sparring partnerka. Je smutné, že koncem minulého roku, kdy nápad na uspořádání večera na Mirkovu počest vznikl, utrpěla mozkovou příhodu a od té doby je odkázána na pomoc druhých. Večera se tedy nemohla zúčastnit, což je velká škoda. A nemohly se zúčastnit ani dvě další literární osobnosti, Saša Berková (1949-2008) a Zuzana Trojanová (1954-1979); mohly už jen z poetického nebe shlížet dolů do sklepení Rubínu a naslouchat Radce Fiedlerové, která četla jejich skvělé texty.

Rubín byl zásadním místem i pro básníka Lubora Kasala, zejména v letech 1979-1989, kdy se cítil být „mladým zoufalcem“, jak uvedl, a dodal, že se v podstatě nic nezměnilo – teď se cítí být „starým zoufalcem“. Do Rubínu ho přivedla jedna kamarádka, která se sice časem z jeho života vytratila, ale on už do Rubínu chodit nepřestal a byl tam pravidelným hostem až do doby, než se stal v roce 1993 šéfredaktorem Tvaru. Právě v Rubínu se poprvé setkal s Mirkem – a já jsem se tam zase poprvé setkala s Luborem. Bylo to v rámci Zeleného peří, které Mirek obvykle zakončoval takovým ne u všech oblíbeným zvykem: na závěr pořadu vždycky vyvolával popořadě lidi z publika a ptal se jich, který z představených básníků či básnířek je svou poezií nejvíc zaujal. A nikomu nedovolil, aby z položené otázky vyklouzl; nikoho nevynechal, nikomu to neulehčil. A protože zaskočené a ztrémované publikum odpovídalo spatra a nepřipraveně, čili upřímně, pokaždé to nějaký autor odnesl. Jedním z nich byl kdysi i Martin Reiner. Když vzpomínal na své první setkání s Mirkem v Brně, mluvil právě o této povinné anketě a o tom, že pro něj tehdy nedopadla dobře. Leč tenhle propadák vyvážilo něco úplně jiného, možná cennějšího: od Mirka poprvé slyšel jméno Ivan Blatný – jméno, které do té doby neznal, a které se nakonec stalo tak trochu jeho osudem. Ano, mluvím o knize Básník: román o Ivanu Blatném (Torst, 2014), která byla vyvrcholením jeho třicetiletého úsilí o zachycení a zpracování Blatného života a tvorby.

Já jsem to s Blatným měla podobně – jeho jméno jsem také slyšela poprvé od Mirka. Ale nebylo to jméno jen tak vyhřezlé z nějakého náhodného kontextu, zaznělo v plné síle na jednom z Mirkových představení a bylo umocněné recitací Blatného básnické skladby „Terrestris“. A nejen to. Vokály k té recitaci, vokály čarodějnicky děsivé, dělala tehdy Jana Koubková. A protože mě „Terrestris“ v jejich provedení naprosto uhranula, věnoval mi ji později Mirek na magnetofonové kazetě, kterou mám dodnes. Je už sice notně ohraná a poněkud vyšeptalá, ale ten mocný náboj, jímž si mě získala, zůstal a nikam nezmizel. A tak když Jana Koubková přišla na pódium v Rubínu, aby i ona vzdala poctu Mirkovi a jeho odkazu, znovu se ve mně rozezněla „Terrestris“ a zejména tyto verše: „Zdá se, že otvírá ústa ten tichý obličej, / záhadný, mlčenlivý, ozářený lunou, / jako by chtěla něco říci, jako by… / jako by chtěla… Ticho! Ticho! Blbče! / Ačkoliv jenom otvírá ústa, rozumím! /Ano, jsem hluchoněmý! / Ó Blbče, můj drahý příteli, ó Blbče, můj bratře, slyš! / Mi-luj-mě!, říká Terrestris, rozuměl jsem jí dobře! / Žádá mě, abych ji miloval! Žádá mě, abych ji / miloval!“ A znovu jsem je oba viděla – Janu a Mirka – jak jsou tou básní unášeni a jak jim to spolu ladí.

Ladila i hudba Pavla Suchana (kytara) a jeho syna Martina (flétna), kteří dali hned na úvod Hrabětovu „Variaci na renesanční téma“ a po celý zbytek večera vzpomínání na Mirka doprovázeli. Pamětníci se střídali v rychlém sledu: Radek Bláha, který s Mirkem po třicet let připravoval Zelené peří, Alenka Vávrová, organizátorka Literárních Františkových Lázní, kam Mirek pravidelně jezdil, prozaik Jiří Hájíček, který připomněl, že Zelené peří bylo i o próze, Miroslav Huptych se svým textem-variací na Ginsbergovo „Kvílení“, Pepa Straka, jinak také moderátor večera, s úryvkem z básně Jaroslava Vanči, Vladimír Stibor, Alois Marhoul… Ovšem jediný, kdo představil Mirka také jako básníka, byl Jiří Staněk. Přečetl jeho báseň ze sbírky Ovoce noční (Adolescent, 2014), kterou Mirek vydal pod pseudonymem Jiří Kott. Báseň je bez názvu a napsal ji v roce 1954 v kasárnách ve slovenském Martině, kde vykonával povinnou vojenskou službu:

 Sněžilo sněžilo vojákům do zákopů

Sněžilo na přílby sněžilo na koně

Vyzáblý kraj se vzdal Sám k sobě ztratil stopu

podepřen rezavým bodákem jabloně

Sněžilo do klínů sněžilo do závějí

na knůtky vzpomínek sněžilo nejvíce

Hřáli se nad nimi a teď si vyprávějí

o teplém zázemí kde není vánice

Sahají po lůžku pojednou obnaženi

stuleni v toužení Trápí je ostrý žel

Vrhnou se do polí jak do nejsladší dřeni

Lačně je sdírají Cloumají za mříže

pochyb zda chabé odzbrojené třísky

zanítí ohýnek živený jako hněv

Tak dlouho nespali Sen zdaleka byl blízký

… A jemně sněžilo vojákům na rakev

zalknuté krajiny zbrojící vlastní řeky

ostnatým krajkovím noži pňů kordy skel

Kam kam jinam uniknout? Čekat až nedaleký

kluzký kouř keříků obroubí bílý pel?

Křísili zmatené přestřelky marných řečí

Zvedali křídla slov Zřekli se uvidět

na tomto těle své Báli se Byli něčí

Zazděni v sutinách ušlých let

Jámy hvězd zapadly do jiskřivého potu

Střely se vznášely Velel den nesmělý

Sněžilo uvnitř těl Sněžilo na dřímotu

Vrabci se tahali o kůrky v popeli

Krása, viďte? A pro leckoho z přítomných překvapení. Málokdo totiž věděl, že Mirek psal v mládí básně. Leč později dal vlastním ambicím vale, aby se mohl věnovat už jen objevování jiných mladých talentů na poli poezie. A překvapením byl i černobílý záznam jednoho představení Docela malého divadla Litvínov z 60. let, které neslo název Bonjour amour. Když se na plátně objevil mladý Mirek v roli milovníka, bylo slyšet, jak publikum údivem doslova lapá po dechu.

Co říct na závěr? Snad jen že ono Mirkovo „peří“ je opravdu „věčně zelené“ – soudě podle účasti a celkové atmosféry večera; a to i přesto, že před lety napadlo několik autorů z té nejstarší generace začít si říkat „šedivé peří“. Když bych to ale vzala kolem a kolem, tak „šedivým peřím“ jsme dnes už všichni.

Foto: Karel J. Beneš