Putoval jsem v posledních dnech mezi Teplicemi a Plzní, a tak jsem pořídil i několik fotek lidí spjatých se životem Skupiny XXVI. Ve čtvrtek 17. 7. jsem zavolal Kájovi Starému a pokoušel ho na pivo pod Doubravku. Nebylo třeba dlouhého úsilí, ba podle zabarvení jeho hlasu v telefonu bych se vsadil, že už jsem netrpělivě očekáván. Vyzvedl jsem ho v šanovském kostele. Vytíral tam dlaždičky na podlaze nějakou žíravinou, což, podle jeho slov, je lepší, než se trápit doma s manželkou. Hned, jak jsem ho prozvonil, zarachotil klíč v zámku těžkých kostelních vrat, známého místa setkávání teplických feťáků, a už jsme vyrazili do ulic. Minuli jsme několik muslimek s čadory, za nimiž jsme se se zájmem otočili. Nelze říci, že nás ty postavy odrazovaly, ba právě naopak. Chtěli jsme dojít až na bývalou Panorámu, ale cestou jsem zahlédl cosi povědomého – červenou reklamu na jihočeské pivo Pardál. A tak jsme zakotvili U havrana. Karel hned pookřál, jakmile jsem mu vylíčil, jak nám schází jeho pokřikování: „Doktor Bulhar!“. Když ho pak po telefonu pozval Pavel Kukal do Důlí, mohl už jen litovat, že má poslední víkend v září zamluvený.

Druhý den jsem frčel do Plzně. V čajovně Seraf jsme měli dohodnuté vystoupení s Marikou Honychovou. Možná jste to jméno nikdy neslyšeli. Já se s ní seznámil na stránkách Písmáku. Už název jejího nicku: Růže podzimu! Téměř okamžitě mě okouzlila svojí poezií. Nečetl ji takřka nikdo jiný než já a ona zase četla básně ode mne. Jak se neskutečně dokázala vcítit do mé poezie! Učarovala mi do té míry, že jsem měl tisíc chutí vypravit se za ní do Prahy (odkud, tvrdila, že je) a zjistit o ní trochu více. Posléze jsem jí vepsal i poděkování do své nové sbírky Chrámová studně a vynutil jsem jí na nebohém Jíškovi přístup na naše stránky. Inu, byl jsem stravován horlivostí, jakmile se jednalo o Mariku. Až po křtu Chrámové studně na Cibulce mi došlo – jak po ráně keisakem - že Marika je vlastně Ivanka. No dobrá, dobrá, taková legrácka, he he. Tedy jsem četl s Marikou alias Ivankou v té čajovně. Přišel Robert Janda a Lenka, kamarádka a spolubydlící Ivanky se šíleným pohledem. A ještě jeden posluchač. Všimněte si, prosím, té fotky, kde sedím u stolu s jakýmsi člověkem. Nikde nikdo, jen já a on. Já čtu své hříchy, on s nakloněnou hlavou naslouchá. Je připraven dát mi rozhřešení... To je tedy on, náš jediný posluchač z řad příchozích, tedy těch, které jsme předtím neznali. Když jsme dočetli, ptal jsem se ho, co jej donutilo jít na večer poezie. Řekl: „Zajímají mě jenom nezvyklá slovní spojení.“ Málem jsem ho objal a pošeptal mu do ucha: „Není od tebe daleko Boží království, synu.“

Ivanka pořídila fotku, kterou jsem obzvláštnil reklamou na kamzíky. A bylo po legraci: Na dobrovolném vstupném jsme vybrali 32 kč, zaplatili jsme si ovšem čaj za 45 kč. Kdo umí počítat, ví... Kdo neumí počítat, bude tvrdit, že jsme prodělali. Robert nás pozval do Staré sladovny, plzeňské středověké krčmy, kde neustále dokola zpíval Matuška a zněly úryvky prý z filmu Noc na Karlštejně. Stále dokola, rozumíte? Čtyřikrát, pětkrát i vícekrát totéž. Ivanku to notně rozčilovalo a tak to dala pinglici najevo, ale Robert se jí zcela nečekaně zastal: „Což o to, my si své vypijeme a zase půjdeme. Dovedeš si ale představit, jaké to musí být pro tu servírku denně tu pracovat a poslouchat to?“ Nu, to bych v tu chvíli objal dnes již druhého člověka a prohlásil: „Není od tebe daleko Boží království, synu.“ Před půlnocí jsme odešli. Musel jsem konstatovat, že Plzeň je v nočních hodinách o mnoho živější, než třeba Teplice. Člověk by skoro řekl, že někde skončil nějaký koncert pro zlatou mládež nebo bohoslužba opilecké církve. Stánky byly otevřeny, postavy se potácely od lampy k lampě, krev skápla na chodník. Asi to byla tepna. Ptali jsme se přísedící ženštiny, zda zná původ toho ruchu. Netušila. Noční autobus s hajlujícím skinem nás odvezl ze zastávky, kde pod plakátem startujícího černocha v pumách spala opilá dívka se sádrou na ruce.

A šup zpátky do Teplic. Je tu opět další den, tj. 19. 7. Sešli jsme se odpoledne se Svatkou U veselýho mandlu. Takový název hospody se dá vymyslet jen v Teplicích. Točí tam Bernarda a na slunečníky se mračí nějaký Neptun ze zdi zrušených a již rozpadávajících se městských lázní. Povídali jsme o všem možném, o úděsných závislostech Ladislava Vereckého a osamělé smrti Saši Berkové a Svatka posléze dospěla k tomuto názoru: „Jediné, co ohrožuje naši svobodu, je vášeň.“ A to bylo v těchto dnech potřetí, kdy jsem chtěl někoho obejmout a říci: „Není od tebe daleko Boží království, dcero“. Doufám jen, že mě teď nepodezíráte z nějaké duchovní pýchy. Vypůjčil jsem si Kristova slova jen proto, abych vyjádřil radost nad tím, že jsou si lidé i v dnešní době ještě schopni porozumět. Ivanka to při pohledu na nás popsala blahosklonně slovy: „Čím je člověk starší, asi si více váží každé minuty, kdy může pohovořit s někým blízkým, podaří se mu vcítit do druhého a soucitem s ním něco pochopit.“