Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž z Čech je teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře fary a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších, než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se právě daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde dát se dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?
Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem letos dorazil na faru, zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, před dveřmi do samotné fary, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako když každý z básníků měl by udělati na číši svého vína křížek na dobrou noc. Stovky nám přitom naslouchaly, protože doba byla jiná, méně uspěchaná a tolerantnější k těm pomalejším, alespoň mezi těmi, kteří neusilovali o získání mocenských pozic v tom zvláštním světě, v němž vše bylo předurčeno. Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí z celých Čech a jehož nástupce Pater Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.
První, s kým jsem se letos před budovou fary setkal, byla básnířka a malířka Hanka Fousková z nedaleké Světlé v Podještědí. Přijela opět se svou věrnou dvouletou černou fenou Džalmou, která ji doprovází na toulkách po republice. Hned jsme se vypravili na rozhlednu Štěpánku, procházeli jsme vzhůru úžasnými chuchvalci okrové mlhy, nad níž se modrala hluboká jizerskohorská obloha, a náš rozhovor zaobíral se barvami: Hanka má své záchvaty schizofrenie, během nichž putuje po úžasně pestrých planetách, z nichž nejmilejší je jí planeta Radzvila, a ty barvy pak zachycuje na svých obrazech. Nyní ji záchvaty už dva roky nesužují, a tak nemůže malovat ale místo toho může přijet třeba do Příchovic, jako letos... Cestu na vrcholek jsme museli prošlapat, ale byli jsme šťastni, oba milujeme hory a shodli jsme se na tom, že výlety, které tu konáme, nás vždy obohatí více, než sobotní čtení poezie.
Každá umělecká třenice mezi hnutími o formální prostředky je nesmyslná jak řev do ucha naslouchajícímu hudbě, pláči, radosti. O Skupině XXVI se traduje, že se na jejich srazech občas i porveme. Ale důvodem byly vždy jen alkoholismus, milenecká žárlivost či politické rozepře. Nikdy ne umělecké hledisko. Nejsme surrealisté a neřveme s Bretonem, že katolicismus je „kamenem v zahradě poezie“. Ostatně: V zahradě poezie je krásný každý kámen... A kam jinam uniknout před nesmyslnými hádkami, než do přírody? Hned v sobotu po snídani jsme se vypravili hlubokým sněhem na vrcholek Bílé skály. Bylo nás více, než obvykle: Klavírista Jakub Zahradník, výtvarníci Tomáš Dědeček, Monika Šplouchalová, už zmíněná Hanka Fousková, básníci Mirek Kloz, Ondřej Horáček, cellista Vašek Jan Kvapil a také Oskar Ryba se Svatkou Antošovou, ti však závěrečný výstup vzdali. Nebylo divu, nevzali jsme to totiž nahoru nám už dobře známou cestou od Hutterova kříže, ale škrábali jsme se hlubokým sněhem cestou necestou. Viděti prodírat se tou záplavou vzhůru Jakuba Zahradníka v jeho širokém klobouku, jenž jako by pod svým dlouhým kabátem ukrýval vzácný notový zápis, nedalo nám klidu. I spustili jsme na opozdilce palbu sněhovými koulemi. Na samotném vrcholku nás ale zaujalo úplně jiné představení. Až dech se tajil nad tou krásou. Pod námi se neslyšně vzdouvalo oslnivé moře mračen, z nějž na jihozápadě vystupoval vrcholek Ještědu. A celé Jizerské hory se táhly od západu až na sever a dál na východ Krkonoše se Sněžkou jak nenápadnou královnou v bílém. Ostroh, na kterém se vypíná vstříc západním vichrům naše hostitelská vesnička, mohl býti jakýmsi poloostrovem. A nejdál v moři už utápěl se zasněžený hřbitov, západnímu obzoru první na ráně. Čtyřicet pět metrů vysoká věž příchovického kostelíka vystupovala z inverzní mlhy jako maják. Svatý Vít, jemuž je kostelík zasvěcen, mimo jiné i ochránce proti blesku a nečasu si bez obav mohl vyjít s námi. A možná si i přihnul z placatice meruňkovice, kterou s sebou nahoru nesl Tomáš Dědeček...
Doba, kdy se na příchovické faře sjížděli jen autoři křesťanští, je už nenávratně pryč. Spolu se změnou politického klimatu se naše srazy otevřely všem uměleckým proudům a s postupem času těch ortodoxně smýšlejících dokonce na půdě fary ubývá. (Možná jsme je vyhnali?) Ale ubylo i posluchačů. Dá se spíše říci, že básníci naslouchají sami sobě. Je to fenomén mnohých básnických setkání, skutečně, nemá cenu hrát si dnes na pěvce národa. Letošní autorský večer nebyl v tomto ohledu jiný. První se představil Jakub Zahradník, majitel nově se otevírající poetické kavárny Obratník, básník, který sestavil svého času antologii „Přetržená niť, která se stala terčem natolik útočné kritiky, že její editor zahořkle rozprodal celou svoji básnickou knihovnu za pakatel. Jakub Zahradník je ovšem také muzikant, fenomenální klavírista vystupující v průběžně se objevujících a dnes veleúspěšných muzikálech. Jeho ruce kouzlily, přinášely úlevu pro některé slovem zmožené posluchače v přestávkách mezi recitací. Spolu s ním improvizoval divokovlasý violista Péťa Samlík z Kojetína, mimo jiné i organizátor ojedinělého festivalu soudobé duchovní hudby „Forfest“ v Kroměříži, dále Vašek Jan Kvapil z Olomouce s akustickou kytarou a člen příchovického „stálého týmu“ starajícího se o poutníky jizerskohorské, tohoto víkendu tedy i o nás, Filip Kotek dolující svůj hlas z kytary elektrofonické. Svým hlasem zkul pak v celek opojně rytmický, v písně trampské, pijácké a též, jak sám uvedl, písně „o smyslu života“, Oskar Ryba. Jeho zpěv a neméně i hravé, jakoby naivní texty měly takový úspěch, že musel všechny písně znovu přezpívat na žádost obecenstva po ukončení produkce ostatních. Tento člověk žijící ve vzácné symbióze s alkoholem, tulák „Rybouac“s citlivým srdcem, které vždy vycítí, když se během srazu někomu děje příkoří, měl zcela jistě během letošního srazu největší úspěch. To už se mnozí odhodlávali k tanci, leč vraťme se teď k virtuózům slova, těm ztišeným, vláčným i bujarým, kteří se postupně dostali ke slovu a předcházeli tak závěrečnému jam sessions.
Po Jakubovi Zahradníkovi se představili dva básníci z Brna, oba z pověstného okruhu básníků z královopolské hospody U Hloušků, šéfredaktor vynikajícího časopisu WELES Vojta Kučera jako všichni z Moravy s tichou jistotou ovládající jazyk svých komorněji laděných básní a po něm Robert Fajkus, jenž mě zprvu varoval, že jeho verše jsou příliš dekadentní a místy i hrubé, ovšem všichni, kteří pozorně jeho ztišenému hlasu naslouchali, uznali jistě, že jde o poezii horoucně odrážející odvěkou a marnou touhu člověka po štěstí. Brno pak vystřídala další poetická oblast se svéráznými básníky, severočeské Teplicko. První dovrávoral na pódium redaktor časopisu Dekadent geniální v postdekadentním stavu. S pózou neonacisty a sebeironického opilého intelektuála smetl poslední náznak „povznášejícího“ řevem: „Do píči!“ z odposlechnutého dialogu mezi Cikánem otcem a synem. Dobrá škola severočeské ulice. Avšak není třeba zděšeně prchat. Obviňte básníka z neúcty ke slovu, ne však z touhy vás zranit. Nelze si vztahovat každé slovo na hruď, strhávat ho - ještě žhavé svým významem, jedním z možných významů, které mu přiřadím. Básník jen naznačuje úder slovem. Dotáhnout ho na sebe až na přímý kontakt může jen ten, kdo sám sebe označí za napadeného... Jeho pravým opakem je Martin David, který má mnoho společných prvků s Moraváky. Četl zvolna, po slovech ukrajoval, jak jen on umí, své básně, které svého času vyrostly z tak zvaných „gregerií“, kratičkých metaforických postřehů. Ten, kdo se sotva oklepal z agresivního přednesu Patrikova, mohl se ztišit v obrazech Martinových jakož i já činil s pocitem člověka, jenž vyjde z nějaké chaotické teplické hospody a zabloudí pak do tichého zákoutí lázeňské čtvrti či Zámecké zahrady. Po Martinovi vystoupila na „pódium“ Svatava Antošová, a četla svoji báseň, naléhavě, výrazně, až se tajil dech. Měl jsem pocit, že své verše posílá před sebe, jako by jí měly připravit cestu, pochopil jsem také, jakou roli hraje v přednesu barva hlasu a že mnohdy člověk ani nemusí pochytit každé slovo, aby věděl vše, aby se vcítil v toho, který se do své básně cele pokládá...
V tomto stádiu se střídal mezi básnickými bloky s Oskarovou kapelou písničkář z poděbradského, dnes už neexistujícího hudebního sdružení Duo Kvintet Martin Vácha. Je to legenda Skupiny XXVI, básník organizující pravidelně v Poděbradech happening „Dvacet čtyři hodin čtení“ a hlavně kytarista a skladatel oscilující mezi stavy vytržení a jakési zvláštní zasněné nepřítomnosti, nenapravitelný čundrák čas od času odcházející do samot lesních od svých tří dětí, manželky a poděbradského podniku. Není to tichý lyrik. Jeho písně bych nazval rozvernými, je to jeho nota, v níž je mistrem. A on i uvedl blok jádra Skupiny XXVI, autorů, kteří znají farní poetické akce už od dob totality První se představil, jak sám rád o sobě říká, veterán Třicetileté války Pavel Kukal. S ním jsem Skupinu XXVI zakládal a prošel s ním všechny její kotrmelce a umělecké třenice, obrany a útoky. Jeho poezie, přísně vázaná, není z tohoto času. Je to poezie, která vede čtenáře na vrcholky Středohoří ku setkání s Máchou a do dob, kdy se opěvovala ňadra žen tak cudně, jako se zjevuje Slunce. Po Pavlovi Kukalovi četl svoji vskutku objevnou prózu Karel Beneš. Ten se tak často nenechá přemluvit ke čtení, neboť dobře cítí, že schopnost publika naslouchat klesá úměrně s počtem aktivně tvořících v něm. Tentokrát překvapil všechny psychoanalytickým rozborem Foglarova příběhu Rychlých šípů. Své úvahy rozvíjel s precizností filosofa, který se v něm skrývá stejně jako lingvistický experimentátor a tulák - peripatetik, jako většina ze zdravého jádra Šestadvacítky. Po filosofovi si vzal slovo naprosto nespoutaný a nekontrolující se Jirka Machát, jen trochu zaostávající za Patrikem Linhartem v opilosti, ovšem naprosto ho předčívající v neschopnosti zdržet se hlasitých projevů. Četl příběhy svého Edy po vzoru nezávazně fantazírujících beatniků, sám tak často též „na cestě“. Svého času psal jsem mu do Kanady, kde pracoval jako stěhovák, dokonce jsem od něj dostal pohled až z Gibraltaru s výkřikem :“Kousla mě opice! Fakt.“ Předešel sám sebe varováním, že nás ještě chvíli bude otravovat. Zatímco během jeho recitace bychom mu takové úvahy rozmlouvali, pochopili jsme záhy, že si připravuje půdu pro své časté a hlasité vpády do vystoupení druhých. Veliký problém. Co s ním v tu chvíli, kdy nahlas opilec protestuje: Netvařte se tak vážně? Jako by nikdo nesměl dávat do svých básní i to nejhlubší a nejzranitelnější ze svého nitra? Jako kontrast se po něm představil Zbyněk Ludvík Gordon (poslední z jmen je to, které všude uvádí, je to jeho trampská přezdívka). Zbyněk je nejslušnějším z básníků, kultivovaným i ve svém recitačním projevu, čte ztišeně, jako by říkal: „Hle, co sděluji, není nic, co byste sami nemohli prožít“, nepodsouvá svým veršům konkrétní význam křečovitým výrazem ani barvou či silou svého hlasu. Pochlubil se nám železničářským kabátem, na němž si přešil knoflíky. Po Zbyňkovi jsem četl i já, soudit svoje vystoupení nechci, ale protože předchozí den jsem prožil v alkoholickém šílenství, které předčilo i opilost Machátovu, Linhartovu i Rybovu, měl jsem co dělat, abych dočetl. Určitě jsem měl o mnoho tišší hlas. Ale kde je vyhořeno, tam se zvedá jen jemný popel...
Po Skupině XXVI četla svým podmaňujícím chraplavým hlasem své básně Hanka Fousková. A i její hlas jako by prozrazoval, kolik ztrát a bolestí potkalo tuto trosečnici ještědských lesů. Její nebohý pes v tu dobu zoufale vyl v kůlně na dříví... A pak se dostali ke slovu Jihočeši, nejprve Iva Košatková, fotografka, tanečnice, ve svým miniaturních básních prostá, znalá přírodních zákonů Šumavy, kde jsem ji poznal, plačící nad zanikajícími starými lesními cestami a vůbec nad vším, co se ztrácí v propasti času (však také pracuje v Praze jako archeoložka v Národním muzeu!). Je to jediná skutečná anarchistka, kterou znám, dokázala takřka dva roky žít v Praze ve squattu. A po ní četl své krátké absurdní básničky Petr Horn. Svého času děsil čtenáře Vimperských novin svými drobnými štiplavými verši, ale napsal i cyklus básní Stro-my, v nichž si spolu beze zbytku rozumíme. Až pak přišla ke slovu i nejmladší účastnice našeho srazu, dívka žijící přímo v Příchovicích a úspěšně odrážející pozvání Tomáše Dědečka na skleničku, patnáctiletá Markéta Jiráková. Její báseň přečetla ve svém bloku Věra Dumková, skutečná žena i v poezii. Její verše jsem znal už dříve a báseň, v níž vyčítá komusi, že „mluvil“ „kouřil“ ale „nepomiloval“, a kterou i v Příchovicích četla, mě burcovala, abych ji vyhledal, abych ji poznal a dvořil se jí za toho nezdvořáka... V tomto stádiu se však zdálo, že už mnozí posluchači opravdu umdlévají (a nebo to je jen můj vlastní dojem ze mne samého?). Velice vhod tedy přišlo hudebně poetické vystoupení olomouckého Vaška Jana Kvapila, a poté i písničkáře a bohoslovce Pavla Aichlera. Vašek jezdí do Příchovic pravidelně už několik let. Zprvu hrál se svojí skupinou Vrána, nyní zpívá své hravé básně s doprovodem cella. A hudba dělá s poezií opravdové divy, zvlášť, když Vašek požádal jako jediný během celého večera, aby se během jeho zpěvu v sále úplně zhaslo. Cello znělo plně, místy minimalisticky, doprovázelo slova jako rovnocenný hlas, ne jako sebe prosazující sólista. Pavel Aichler navazuje svojí tvorbou na ty nejstarší tradice příchovických srazů. Jeho srozumitelné písně a texty byly holdem kráse, dobru a světlu, všemu positivnímu. Byl jsem mu velmi vděčný za ten odstín, který je v každoročním obrazu Příchovic na autorských večerech zastoupen stále méně...
Na závěr celého večera se představili čtyři mladí autoři, Onřej Horáček, Mirek Kloz, už jmenovaný Tomáš Dědeček a violista Péťa Samlík. Přiznám se, že v těchto fázích programu již jsem měl co dělat sám se sebou, abych při uvádění jednotlivých autorů mluvil souvisle. Zmohla mě taková psychická únava, že si vzpomínám jen na to, jak první jmenovaný, trochu samolibý básník, okřikl naši dvorní fotografku Lidku Žofákovou, že nemá rád, když ho někdo fotografuje. Za četby druhého z nich, syna liberecké výtvarnice Bohunky Klozové, která s námi také dříve spolupracovala, se strhla hádka mezi Oskarem Rybou a Jirkou Machátem, který stále častěji a hlasitěji vpadával do cizích vystoupení svými poznámkami. Naštěstí pak odešel, aby po zbytek noci hledal Oskara s touhou „rozbít mu hubu“. Tomáše Dědečka tentokrát představím jen jako zajímavého výtvarníka, který vystavuje překrásné kameny a s nímž jsem se v říjnu seznámil v Balbínově literární hospůdce poblíž náměstí Míru v Praze, kde měl vernisáž. Slíbil mi, že mi své verše pošle, abych si je mohl přečíst ve stavu poněkud bdělejším. A Péťa? Ten ať mi odpustí, že už jsem ho i zapomněl uvést. Četl dvě kratší prózy, on si rád vybírá pro své variace liturgické části mše svaté, také on se snaží vnést do katolického klidu trochu mystického vzruchu. Ovšem takový klid už během našich setkání v Příchovicích dávno nepanuje. Poslední z přítomným, prozaička a šéfredaktorka časopisu Cosmopolitan Sabrina Karasová už se svého příspěvku vzdala. Je to škoda, někteří toho litovali, ale atmosféra v sále už opravdu hrozila rozpadem...
Večer pak gradoval hudebně alkoholickou zábavou, která se protáhla až do ranních hodin. Poslední mohykáni uléhali až o půl sedmé. Muzikanti se ujali svých nástrojů a to je chvíle, na kterou se v Příchovicích vždy čeká. A ani já nezůstal pozadu. I byl jsem spatřen, jak spolu se svou šumavskou kolegyní Ivou Košatkovou buším do odpadkových košů. Krásně duněly, ale bylo je třeba sevřít koleny. Oskar se ujal mikrofonu, střídala jej hlasem uzavřeným více do sebe Věra. Filip a Vašek se nenechali také pobízet no a když se rozehřáli Jakub a Péťa, už nebylo co řešit. A hrálo se bez přestávky, protože spánek hrozil a bylo třeba před ním uhýbat jak před dobře mířeným kamenem mezi oči. Škoda, že si Jirka Machát ve své bohorovné „svévoli“ zapálil cigaretu přímo v sále. V Příchovicích jest zásadou, že se ve společenském sále nekouří, ale ostatní, kteří si mezitím přitáhli dvoulitrové petflašky s pivem, Jirku rychle napodobili. Když pak jinak velice tolerantní farář nachytal Patrika Linharta, jak tančí se Sabrinou Karasovou a koná při tom striptýz, vypadalo to na rychlé rozpuštění srazu. Nakonec se situace zklidnila, ráno mi jen byla učiněna velmi mírná výtka, že takové tahy farář na faře podporovat nemůže. Tou dobou už byla otevřena v sále všechna okna a když jsem vstoupil na půdu, kde básníci padli do svých spacáků i mimo ně, měl jsem dojem, že jsem v nálevně. Za okny se budil den do záře nevídané, moře mračen bylo v odlivu a nehybně leželo hluboko v údolích pod námi...
Na ranní mši, která bývá pravidelně od desíti hodin, se sešli jen ti nejotrlejší. A pak samozřejmě věřící, kteří ještě ve Skupině XXVI zbyli. Mám zvláštní hřejivý pocit, trochu nostalgický, když vidím, že ještě tací jsou. Celé jádro Šestadvacítky sedělo svorně vedle sebe, Zbyněk Gordon, Pavel Kukal, Kája Beneš, Martin Vácha a také já, toho rána jistě nejzkroušenější kajícník ze všech opilců na faře. V lavicích před námi pak hráli k bohoslužbě Vašek a Filip a také tam klečela Monika Šplouchalová, výtvarnice z České Třebové, která do Příchovic přivezla letos nové fotky a také kresby. A děvčata ze stálého týmu, nenápadná starostlivá Veronika a Míša s krásnýma lesklýma očima a s bujnými vlasy, Bože, tak krásná, se svými pomalými rozvážnými pohyby a úsměvem ještě doznívajícím za její odvracející se tváří, a přitom tak hrdá, panensky hrdá právě v té zbožnosti, která jako závoj halí její nebeskou postavu. A málem bych zapomněl na Oskara. I když si během mše připíjel z láhve a na závěr bohoslužby zatleskal, mám ho rád, že vším touží s námi projít, že vše se snaží pochopit. Skutečně, tenhle člověk jakmile se objevil v naší skupince, ihned rozpoznal, o co nám jde. A od té doby jezdí s námi.
Venku svítilo slunce a pronikalo do chrámu vitrážemi. Hlas farářův mně zklidňoval, ač kázal na velice zneklidňující evangelium o Bohu, který na nás přijde „jako zloděj ve chvíli, kdy se nenadějeme...“ Procházely mnou myšlenky o kázání a poezii. Byly to myšlenky trochu rouhavé a trochu po spočinutí v Bohu toužící.
Homilie na téma: Básníci a kazatelé.
1.
Ptáte se sami sebe, proč mnozí z básníků tak ostře reagují na svědectví křesťanů o Bohu. Určitě hraje svoji roli strach z toho, že jim hrozí manipulace. Pak též ona výlučnost: My máme pravdu, ty snad k ní dospěješ. A hlavně podezření z pokrytectví. Toto podezření prožívám i já: Nemohu se zbavit dojmu, jako by člověk svědčící hlasitě o Bohu držel Boha před sebou v podobě štítu. Jako by mi házel lacinou kost, abych se upokojil, nezabýval se už jeho nitrem. V Bohu jsou jeho myšlenky uspořádané a problémy vyřešené. O sobě mi však neřekne nic. Jsem na jeho vystoupení v zájmu vyšší instance, do zákulisí však nesmím. A přitom vím z vlastní zkušenosti, že s vírou v Boha se můj život nezjednodušil. Naopak - stává se složitějším. O pocit viny. O úzkostné zkoumání svědomí. O otázky po Osobě neustále se skrývající. A Elias Canetti má pravdu, když píše: „Od té doby, co musejí víc vědět, jsou básníci zlí.“
Jedna farní půda „uživí“ dvě stovky křesťanů, avšak jen jednoho básníka. Ty dvě stovky shodnou se na dobrém Pánu, ale jediné lidské nitro nepojme celý vesmír pochyb. A jen málokterý člověk má větší ego než básník, který si neobyčejně zakládá na tom, aby se jeho pochybám naslouchalo. Jako by jeho radost i utrpení byly jedinečné, archetypální, překračující hranice jednoho života tím, že se napíšou a vydají v podobě pokud možno co nejvíce burcující. Jaká stálá snaha zdokumentovat se! Tato snaha je zřetelná ve schraňování rukopisů, útržků, poznámek, různých verzí básní, autorizací, podpisů, signatur a jiných kaněk. Jak těžko se mezi sebou dorozumívají sběratelé svých vlastních stop nadrápaných perem! Jak obtížně si naslouchají ti, z nichž každý si „mele to své“, jak kdesi trefně podotýká Karel Šiktanc. A jistě, že o to tu jde, „mlít si to své“, dodává chápavě. Pozorujte hlouček dětí na pískovišti, tam je to podobné, ale chaos je jen zdánlivý. Kde poezie má zdravé nervy a tepny, tam daří se jí slepovat ty různorodé části, aby pak při pohledu z dálky na tak špatně si mezi sebou naslouchající vznikla koláž či mozaika porozumění na vyšší úrovni. Všechny ty bujaré hádky, kvasy výsměchů, ponižování a chvástání se vytvářejí jedinečnou symfonii, či jak mi napsal náš kamarád a povídkář Vašek Žďárský po jednom z nejdivočejších srazů Skupiny XXVI v Košířích v březnu 1993: „Byl to úžasný guláš!“ A jako věřící dodal: „Bůh už si ho ochutí, jak potřebuje...“
Páter Šimáček při každém srazu Skupiny XXVI zdůrazňoval, že básníci mají dar zachytit krásu, s onou citlivostí, s níž se básník rodí, a pak snad je i jejich posvátným úkolem oslavovat Tvůrce, zpívat chvalozpěv k Jeho cti. Jenže citlivost básníkova je nedělitelná jako svoboda. On nemůže ničemu jinému sloužit, než vesmíru svého nitra, o němž má vydat svědectví jakkoliv kruté. Stejná citlivost zahlížející až na samu hranici světla nestvořeného dohlédne totiž i na druhou stranu, do hlubin temných. Ta citlivost odráží i stav ducha společnosti, rozklad toho, čemu se dnes říká euroamerická civilizace a co se tváří jako dědictví kultury křesťanské. Vpisuje se do ní únava ze vznešených myšlenek a smíření se s uskrovněním v naději a optimismu. A táž citlivost přenechá pak svůj hlas raději podvědomí, hře s jazykem, jak jinak, pohybujeme-li se v poezii. „A toto se nazývá moudrost“, píše Martin Buber, „to jest: Myšlenka, jež nenese žádnou zprávu.“ Ano, žádnou, ani dobrou, ani špatnou, ani pavlačovou ani novinářskou, už žádné běda běda ani evangelium, jen myšlenka sama o sobě, krystalicky čistá, nadčasová do minulosti i do budoucnosti. A není-li žádná z myšlenek toho hodna ani pro svoji nahotu? Pak nezbývá, než vkročit do samotných slov - co slovo, to chrám Neznámého Boha...
2.
Nepovolené city a vášně jsou bezdomovci. Spí, kde se dá, a policie se je snaží „uklidit“, aby nebyly na očích druhých. Ovšem nocují-li tyto vášně a city na dosah zraku okolojdoucích, nečiní tak ze zábavy, ale protože jim nic jiného nezbývá. Nemají, kam by hlavu složily, kdo by se jich ujal. A tu se ukáže básník... Má-li si vybrat, zda bude solidární se zavrženými či spasenými, vybere si zavržené. Protože spasený člověk už básníka nepotřebuje. A básník? Pro něj být spaseným jednou pro vždy zavání děsivou nudou. Jako by už neměl co objevovat. A on je přitom k tomu uzpůsobený, k tomu hledání a zpochybňování všeho, všeho. Pokud má být básník spasen, tak, jak tomu rozumí křesťané, a dál tvořit, nesmí jakoby o svém spasení vědět. Modlete se za jeho duši, ale tiše, ať to neslyší a ať se v něm neprobouzí duch vzpoury. Že je zbytečná, ví přece už sám, ale musí zůstat věrný svému poslání. A jeho posláním je i odvážit se až do těch nejzapovězenějších oblastí lidského ducha, do těch temnot, a to kdekoliv, při hlučné zábavě a nebo za zdmi kláštera, v tichu noci kontemplace, která jako nejvyšší hora láká své obdivovatele, protože tu prostě je.
Že ho to může stát život? Že toho či onoho není hoden? Nevydržel by ten pohled? Zemřel by? „Ale vždyť o to tu jde! Uvidět Boha a zemřít!“, řekl mi jeden gambler, který se léčil se mnou na psychiatrii, „Silnice je tu proto, abych se vydal proti jedoucím autům! Komín je tu proto, abych na něj vyšplhal!“ A tu je kámen úrazu. To jsou totiž ti, kteří pochopili, co to znamená hledat všechny projevy lásky a nenávisti, ti, kteří děsí křesťany, neboť těm jako by už nepříslušelo vstupovat do této pochybné „společnosti“. Není však za tím skryt strach oněch „vyvolených“, že právě tam potkají znovu sebe, ještě stále sebe?! Trochu se zatajeným dechem si nyní uvědomuji, jak blízko si stojí dva pro mnohé tak rozdílní básníci: svatý Jan od Kříže a Artur Rimbaud. Svatý Jan od Kříže píše ve „Výstupu na horu Karmel“ o „trýznění všech smyslů“, Rimbaud v dopisu vidoucího o „rozrušení všech smyslů“. Jeden moří smysly hlady, druhý je zahlcuje. Jeden vede smysly do noci, druhý je oslňuje vjemy, taví. Jeden spěje k duchovní svatbě duše a Boha, druhý k tomu „vidět“ Boha. A podávají si ruce - v tom radikálním postoji ke smyslům, že je vedou na cestu až k bráně do nekonečna, odkud celý svět jimi protéká do nitra. A společné je oběma básníkům i to, že si z něj nic nenechávají pro sebe... Chápu, je to nebezpečné. Ale pravdivé. Karmelitán Wilfrid Stinissen píše: „Můžeme se udržovat na periférii své existence a prožívat tam určitou harmonii. Jakou má však taková harmonie cenu, když ji musíme zaplatit popřením svého nejhlubšího já?“
Křesťané jsou poznamenaní stálou snahou rozlišovat duchy. Zda to či ono pochází od Boha či ne. Básníci se povětšinou nezabývají tím, odkud jaké hnutí přichází. Jako by znali Ježíšův vysvobozující hlas: „Effatha!“, jímž otevřel uši hluchému (Markovo evangelium, kapitola 7 verš 34). Skepse je uzavřeností: Než se otevřu, musím si ověřit, kdo chce dovnitř... Ale kdež! Než si to ověříš, fantazie ti vymaluje po zdech tvé jeskyně příšery! A ty se tam uvnitř zblázníš zabarikádovaný před životem, jaký je ve skutečnosti. A tak se otevři! Riskuj! Ptej se, básníku, na cokoliv. My přece víme, že nechceš slyšet pravdu, že více tě zajímá to, co probudí tvoji obraznost. A obraznosti sloužíš i tím, že nezkoumáš plody svých slov. Sám často nesvéprávný důvěřuješ ve svéprávnost čtenářovu...
3.
Většina z básníků je jistě obeznámena dělením lidí na Nálezce a Vynálezce, jak učí mistr nezájmu o zákony pragmatického světa Velemir Chlebnikov. Boha nehledá, ale vynalézá. Že ty vynálezy občas na příchovické faře poněkud hřmotí, je nasnadě. Málo platné - předčasná smrt, předčasné šílenství či rozklad pro básníky platí stále více, než předčasné zmoudření. Jako by to prvé bylo pečetí opravdovosti, to druhé rezignací. A život? Shodnout se tak na prostoru pro něj vhodném, na zákonech, na tom, zda oslnivé slunce svítí světlem stvořeným či nestvořeným! A než se dlouze dorozumívat, volí někteří radikální cestu. Jako Rafal Wojaczek, polský básník: Napsat čtyři knížky a odpravit se! Vzplanout, vykřiknout to podstatné a odchod! Možná, že takový způsob výpovědi s čtenářem ani posluchačem už nepočítá. A sám se sebou, sám se sebou ještě počítá? S kým se ještě může na čemkoliv shodnout?
Příchovická fara vždy patřila hnutí Fokoláre a nikdy jsem nepoznal nic, na co by básníci reagovali zuřivěji, než na kázání Fokolarínů o duchu jednoty. Otázka poezie leží na území svobody, a to často svobody hrubé, nekultivované, rozmáchlé až po žebra či duši druhého. Je to svoboda v surovém stavu, asi taková, jakou vyznával Rimbaud, o němž právě katolický básník Paul Claudel řekl, že je to mystik v surovém stavu. My víme, co tím měl ten dobrý muž na mysli: Onu určitou bezohlednost a razanci, s níž nic nezakrývá, naopak: Strhává závoje. A právě na ní si často básníci zakládají, v ní hledají sílu k boji za svoji individualitu, za právo nenaslouchat, nestanout nikdy v té podřízené poloze posluchače kázání. Řekněme k jejich obhajobě, že mnozí kněží si nedokážou uvědomit, že nestojí na kazatelně, když s vámi hovoří kdekoliv na jakékoliv téma.
Tu se objevuje základní téma mojí homilie, tedy hledání rozporu mezi kázáním a radikální prezentací svého života v básni. Kázání je spojeno se slovem kázeň. Ukázněte se - ke kázni patří i nereagování na myšlenky kazatelovy, které se mi nezdají. Žádné: „Fůůj!“ ani létající lahváče na hlavu kazatelovu. Básník ale chce reagovat rychle! Básník tančí pogo v opolštářovaném sálku slova kazatelova. Básník cítí nutkání vykřiknout: „Ramadán byl promrdán!“ Básník přejmenuje diecézní středisko „Křižovatka“ na diecézní středisko „Kruhový objezd!“ Ale může i mlčet, vše ukrýt v sobě. Držet své reakce ve svém nitru, jako by se obložil výbušninou. Jeho mozek jak sebevražedný terorista už za sebe neručí. Jako když neví, kdy exploduje, nemá to ve své moci, někdo ho vyhodí do povětří na dálku! Kdokoliv si zamane! Ovládej se, posluchači - ovládá se i kazatel: Svoji moc pevně drží v rukou. Je vyvýšen. Něco jiného je, když slepá básnířka Pavla Šuranská jak o překot neklidu zachytává se mikrofonu, každé slovo zvlášť balí do těžkého odění a vrhá do sálu. Ano, i zde publikum mlčí, ale opět je tu ta výjimka: Básník takto uchvacující nekáže, neukrývá se za nějaká moudra, nýbrž sám sebe vrhá k těm, kteří mu naslouchají, k jejich nohám. A tomu nelze než věřit! „Umění je svou podstatou extatické... Extáze přichází jako nehoda, nenadáme se a okoušíme, co bude náš budoucí život. Umělec je obětí této nehody, ze svých ran se nemůže vzpamatovat a velice často na ně umírá“, píše přesně bratr Efraim ze Společenství Blahoslavenství. „Tím, že se spisovatel ponořuje do největších hlubin sebe samého, dosahuje bodu, kam směřujeme všichni, kde se setkáváme všichni, místa, kde komunikují všichni lidé“, dodává jezuita P. Henri Boulad. Básník nemusí tak lpět na tom, aby se mu věřilo, jako kazatel. Nemusí tak naléhat a přemlouvat. Neboť místo slov se vkládá do ran světa sám!
4.
V roce 1992 jsem poblíž fary na zmrzlém sněhu symbolicky oddal dvě lesbičky. „Toto na svaté půdě Příchovic?“, zeptala se mě pohoršeně beřkovická básnířka Míša Auerová. Myslím, že tato otázka je pro celý problém střetu kultur a vyznání i antivyznání v Příchovicích klíčová. Stejně tak námitka poděbradského písničkáře Martina Váchy: „Je třeba ctít řád domu, jenž tě hostí.“ A nebo někdejší upozornění Pátera Šimáčka vedené spíše obavou o další existenci fary v době totality, kdy někteří z autorů četli politicky až příliš kritické texty: „Toto místo bylo založeno za jiným účelem.“ Všechny tyto argumenty chápu, přijímám a nechci je okomentovat jinak, než slovy Svatopluka Karáska, která snad nebudu citovat přesně, kéž mi to odpustí: „Nebudeme z církve sami odcházet, dokud budeme pro ni únosní.“ Snad jsme opravdu trochu nebezpeční. Snad má pravdu Peter Altenberg, když píše: „Básník, který... s ohledem na nenávist a pohrdání lidskými předsudky, zvyklostmi zakořeněnými, není anarchistou, není básníkem.“ A přesto, když po večeru poezie opustím na chvíli hukot uměleckých proudů a vyjdu jen kousek nad ves, po cestě vzhůru ke Štěpánce, a když uvidím nad sebou ty hvězdy, vše překračující vesmír, prostor hor a mír jizerskohorské noci, tu mě zaplaví hřejivá sounáležitost i s těmi, kteří se jakémukoliv soucitu brání, ať už opileckým řevem či nějakou jinou snahou pohoršit. V duchu obdivuji Fokolaríny za tu jejich snahu budovat Mariapolis, Mariino město, úžasný pokus o vytvoření křesťanské komuny se společenstvím majetku. A přitom ve mně doznívá, jak my, básníci zase jiná města obsazujeme a možná i bouráme, ta naše konkrétní, ve kterých žijeme tak trochu proti své vůli a nakonec možná rádi, že smíme být „u toho“. A v jejich ruinách hledáme poetické. Ve všem jsme jakoby „post“. Prožíváme ten svůj úděl, že totiž potřebujeme naříkat a bouřit se, ale opravdově změnit běh věcí nechceme a ani nesvedeme. Potřebujeme útěchu, ale ne pomoc, která by nás zvedla. Nejsme měnitelé světa. Nehasíme požár, ale na důkaz své opravdovosti toužíme v něm uhořet...
Uplynulo poledne, básníci se rozjeli do svých domovů. Jen čtyři jsme zbyli, abychom ještě naposledy vystoupili na rozhlednu Štěpánku, Lída, Kája Beneš, Iva Košatková a já. Slunce už se sklánělo níž. A moře mračen hluboko pod námi se oblékalo do stále tmavších odstínů. Až na jihozápadním obzoru se roztáhly šmouhy cirrů. Daleko na západě, za Ještědským hřebenem ve vzdouvajících se mracích jako z bledého okvětí vystupovaly vrcholy snad Klíče a Luže. Celé Jizerské hory se koupaly v tom okrovém slunci. Údolí vstupovala do stínu a modravý opar halil údolí Jizery a Harrachov. A na obzoru se tyčily skály Jizery a Černého vrchu a ještě dál se klenul oblý vrcholek Smrku. A na severu Bukovec, hřeben Krkonoš, Vysoké Kolo, Sněžné jámy, Kotel a v dáli zase Sněžka se Studniční horou. A přímo před námi, jako by vystoupila na hladinu ponorka, se objevil Kozákov a blíž ještě Černá Studnice. A jen slabounce foukal východní vítr, v němž věž tlumeně zpívala. Chtělo se plakat tou krásou, zůstat tu až do západu, do setmění, vidět všechna ta úžasná světýlka horských osad a samot. Ale čekala nás dlouhá cesta... A tak nás západ slunce zastihl už při sestupu. Krvavé paprsky třísnily sníh mezi kmeny smrků, z nichž stékaly ještě poslední krůpěje tajícího sněhu, aby rychle tuhly v jehličí. A pak - realita: Rychle nás míjející sněžné skútry zběsile uhánějící po svahu dolu k Příchovicím.
Rychle jsme došli na faru, sbalili si batohy a vydali se cestou dolu do Tanvaldu. A když jsem se ještě letmo podíval do návštěvní knihy fary, zahlédl jsem poslední pozdrav básníků na faře: V kolonce, kde se od návštěvníků vyžadovalo, aby uvedli, z jaké diecéze připutovali, našel jsem u básníků prázdná místa. Tři šprýmaři tam nakreslili ležatou osmičku. A Péťa Samlík napsal:“Industriální“. Ano, industriální diecéze, to je přesně to poetické, co ukazuje, že básníky opravdu nelze řadit do žádných kolonek. Kdepak, tohle si žádný z nich nenechá líbit. Vždyť jak se píše v oněm starém aragonském popěvku,
„básník jen volá, smyslu to nemá,
jen dětskou radost, dítěte žalost,
jen pravdu sladkou i pravdu hořkou,
nebeskou lásku, nebeskou lásku.
Dejte mu najíst, nechte ho volat,
dejte mu napít, nechte ho plakat,
on stezku do nebe, on stezku do pekla
ukáže vám“
(Roman Szpuk, na meteorologické stanici Churáňov v prosinci 2001)
Bibliografie Skupiny XXVI:
Samizdatové almanachy č.1 (1985/86), 2. (1987), 3. (1989) sestavil R.Szpuk, Almanach 1990 spolu se skupinou Portál sestavil Ewald Murrer (už nerozmnožen).
Iniciály č. 12/1990 „Světlo je prozářená tma“ (Ewald Murrer). Na tento článek následovalo památné napadení Skupiny XXVI Martinem C. Putnou.
Tvar č.36/1992 „Szpukovci? Ano! Kde? Zde!“ (Svatava Antošová)
Souvislosti č.5/1992 (básně S.Antošové, R.Jandy, Z.L.Gordona, R.Szpuka). Úvod o skupině odmítnut redakcí.
Iniciály č.36/1993 „2.návrh manifestu Skupiny XXVI.“ (R.Szpuk). „Tak to vidím já“ (K.Beneš, P.Kukal, B.Vaněk)
Revue Obratník č.6/1994 „Rozhovor s imaginárním členek Skupiny XXVI“ (K.Beneš)
Revue Akord č.9/1995 „Výpověď o Skupině XXVI“ (R.Szpuk)
Rozhlasové pořady:
„Jsou ze stejné hvězdy“ (vánoční pořad Skupiny XXVI, který sestavila S.Antošová, vysíláno 24.12.1993 v Ústí nad Labem - Český rozhlas)
Živá nahrávka večera Skupiny XXVI v Praze-Košířích 6.3.1993, po skandálním průběhu celé akce odvysíláno jen z části neznámo kdy v nočních hodinách na stanici Praha, sestavil Marek Toman.