Home
Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 134
(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)
Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.
Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.
Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.
Svatava Antošová: Modlitba ke sv. Cyklistovi
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 148
(Pozn. aut.: Gabréta = keltské označení pro Šumavu; >H = transhumanismus)
Já
Apache Manitou
a moje squaw Cannondale Tango
t. č. oba na válečný cyklostezce
napříč zakázanejma zónama
samotářema prolezlý Šumavy
prosíme o tvý požehnání
Pane…
Dej
ať kouř z našich tajnejch tábořišť
je neviditelnej jako duch mrtvýho srnce
upytlačenýho k večeři
Dej ať naše bojový tance kolem ohně
obestře mlha neprůhledná
a věčná
A náš oheň ať neohroženě plane
i za deště
uzamčenej v každý jeho kapce
před špehounským zrakem
posledního zbytku ozmrzlinovanejch
turistů
Dej
ať nás ty udavačský pěší exoti
s Nordic Walkingama x-tý generace
nenapráskaj nepřátelskýmu kmeni
ochránců národního parku
Prtže tenhle nepřátelskej kmen
by pak naše krásný odpružený
duralový těla
(squaw má hliník)
postavil k ňákýmu kurva environmentálnímu
mučednickýmu kůlu
stejně jako naše titanový bratry
a sestry
který sem jedou
rozdat si to se starou dobrou Gabrétou
na všechny způsoby
tak jako my
Jako my…
My
opřený v jednu svatou chvíli
o rozlámaný boží muka
a v jinou svatou chvíli o skleněnej kříž
na repasovaným hřbitově v Novým světě
kus od klostermannovskejch penzionů
a blouznivejch Borovejch Lad
(cool souřadnice, řehtá se squaw)
My
zírající s kovovou lhostejností
na štěrkem vysypaný základy
St. Martin-Kirche in Neugebäu
srovnanýho se zemí ve jménu ideologie
odplaty
A na ruiny hrobů Familie Blaschto
po kterejch se v zimě kloužou děti
jako paprsky slunce po nebeskejch tělesech
Nová sbírka Marie Dolistové
- Podrobnosti
- By Mour de Zencle
- Kategorie: Marie Dolistová
- Zobrazení: 112
V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.
Přeryvy času
Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,
deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.
Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí
k temnému nitru pravěkých pralesů,
odkazu a paměti dávnověku.
A opět obnažené překryje zelený háv
se závojem rozlehlých šeptajících jezer,
krajiny zraňované
s pamětí rozdrcenou.
Krajiny vlnami vzlykající.
(okolí severočeského Duchcova – rekultivace
povrchových hnědouhelných dolů)
Hranice
(Moldava)
Co je hranice?
Něco končí
a něco začíná.
Stezkou po hraničních kamenech
strmě vzhůru a strmě dolů.
Dávné chvíle, které umřely…
Jen bílá oblaka
vykukující za travnatými hřbety,
vítr věčně honí po náhorních planinách
nad hroby i vzpomínkami.
In memoriam Vlasta Bakalová
- Podrobnosti
- By Mour de Zencle
- Kategorie: Historie
- Zobrazení: 143
V pátek 22. listopadu od 19 hodin se koná v Prostoru 39, Řehořova ul, Praha 3 - Žižkov vzpomínkový večer věnovaný "spořilovské víle", básnířce Vlastě Bakalové (1948-2014). Vystoupí na něm Kateřina Bolechová, Zora Šimůnková, Janele z Liků, Jonáš Hájek, Pavel Kukal, Radek Lehkoživ, Radana Šatánková, Petr Štengl a další. Večer se koná v rámci mezinárodního festivalu Den poezie.
Vlasta Bakalová se narodila v roce 1948 v židovské rodině na statku ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou, ale dětství a mládí strávila v Sokolově, kam byla nucena její rodina přesídlit. Její otec byl až příliš nepohodlný komunistickému režimu a tak se ocitl ve vězení, majetek rodiny byl zabaven. V souvislosti s tím nemohla Vlasta studovat, takže se po většinu svého života živila jako servírka v restauracích. Nezahálela, vzdělávala se sama a později se provdala. Manželství však mělo krátké trvání. Dlouhou dobu žila sama a nakonec se provdala podruhé, za kováře Jiřího, se kterým žila téměř třicet let - zprvu ve Veltrusech a později v Praze. Celý život se věnovala poezii a říkala, že se stále učí psát... Vydala sbírku Koně mého otce (Belza Marek, 2011) a jak název napovídá, její otec byl hlavní postavou, která procházela většinou jejích básní.
(foto Kateřina Bolechová)
Básně z Písmáka: Vlasta Bakalová
Za básnířkou Vlastou Bakalovou
Pavel Kukal: Smrt Arnošta z Mansfeldu
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 144
(historický apokryf na téma „jak to asi skutečně bylo.“)
-“Ještě tam prší?“
-“Ne, teď tam sněží.“
-“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.
-“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.
-“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“
_“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.
Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:
-“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“
-“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“
-“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“
-“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“
-“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“
_“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.
Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak
- Podrobnosti
- By Mour de Zencle
- Kategorie: Noviny
- Zobrazení: 35
Aleš Palán vydává 17. října v nakladatelství Prostor další pokračování svých rozhovorů se "samotáři"! Osobnosti, které v rozhovorech představuje kniha Jako v nebi, jenže jinak, žijí osaměle, často v těžkých, neútulných podmínkách, ale v sepětí s přírodou, se zvířaty, snaží se též něco pěstovat či sbírat pro obživu… Někdy je jim zima, někdy jim zatéká do chatrného obydlí, často bytují na pozemku, který není jejich, a mnohdy jsou taky osobami mimo evidenci, mimo systém, neboť nemají žádné platné doklady.
Jedná se jak o muže, tak o ženy. Ve většině případů se čtenáři zdá, že promlouvají moudře, s odstupem. V jiné odpovědi ale třeba zas říkají něco, z čehož vyplývá, že oním odstupem přece jen postrádají potřebné rozlišení a přímou zkušenost,
a jejich názory jsou očekávatelně obecné, naivní či poněkud zvláštní… Jsou to zkrátka jen lidé, někdy by se dokonce chtělo říct: plachá zvěř.
Každopádně, jak ukázal úspěch předchozího souboru Raději zešílet v divočině, je pro čtenáře zajímavé se s takovými jedinci setkat. Možná ono kouzlo spočívá i ve skutečnosti, že se tak děje skrze stránky knihy, že toto setkání Aleš Palán zprostředkoval, a tak není nutné za těmi podivíny jednak putovat, jednak s nimi mnohdy složitě navazovat hovor a přizpůsobovat se jejich svérázným povahám. Což je parketa, která autorovi Jako v nebi, jenže jinak zase sedí výborně. Právě v tomto detailu taky spočívá úspěch jeho „samotářských“ rozhovorů.
Další články …
Strana 14 z 27