Svatava Antošová: Diktátor píše báseň

• Savatava Antošová

To sem se takhle jednou vykláněl

z okna polorozpadlý ubytovny

s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA

v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa

v druhý Parkinsonův třes

a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo

který pamatovalo ještě Mnichov

stydnoucí kafe

Venku se pomalu probouzelo slunce

a já v jeho paprscích zahlíd

matně se blyštět opotřebovaný brnění

řeky

Mohla to bejt papežská Visla

v jejích kalnejch mělčinách se modlily

i zlatý rybky

Mohla to bejt vekslácká Vltava

svý kamenný mosty spojující čas

s věčností

směnila za chvilkový obejmutí

výletního parníčku

A moh to taky bejt Dunaj

orientální skřípot jeho Železnejch vrat

strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin

rakousko-uherskýho smutku

Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita

k islámu

Už nevim

Vim jen

že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi

a sekancema od těžkejch mečů událostí

jak se tudy valily století za stoletím

podobný hordám krásnejch

smyslnejch a nezkrotnejch

ženskejch

Číst dál: Svatava Antošová: Diktátor píše báseň

Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci

(příspěvek k chudobě ducha a těla)

Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.

Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.

„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.

Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.

Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.

„Bacha, pálí to,“ varuje mě.

„Alkohol?“

„Ne. Zkus a uvidíš.“

Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.

Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“

„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.

„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.

„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“

Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“

„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“

„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.

„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.

Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“

Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.

Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“

„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.

„Ne.“

Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.

„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“

Číst dál: Roman Szpuk: Covidoví bezdomovci

39. sraz v Příchovicích

(reportážní pásmo)

I.

Je pátek před první adventní nedělí

rychlík o dvou vagóncích z Ústí nad Labem do Liberce

prořezává šedavou mlhu

naděje na zahlédnutí ostré siluety hradu Vrabinec

je marná

před drahně lety jsme na jeho zříceninu podnikli

krkolomný výstup a netušili

že sestup bude téměř sebevražedný

- dnes bychom to už nedali…

Za Mimoní se mlha lehce zvedne a protrhá

někde mezi jejími cáry by měl být Lemberk

ale není...

Kde asi skončil Jakub Kaše a jeho mladá žena

která nám nosila k pití vodu z pramene Zdislavy

zastavili jsme se u nich na víkend během jednoho

z našich putování po máchovských hradech

oběma tehdy ležel na srdci osud vrchu Tlustec

ohroženého těžbou kamene

pořádali protestní akce a umělecká sympozia

věřili v občanskou společnost

tak jako my

dali jsme dohromady sborník básní

na podporu jejich snah

vyšel v nákladu 500 kusů dnes věc nebývalá

Psal se rok 1996...

Číst dál: 39. sraz v Příchovicích

Poslední místo u ohně

Dne 24. února 2023 proběhl v prostorách Galerie 1 a půl Haštalská 28

slavnostní křest almanachu českých básníků s názvem Poslední místo u ohně. Ještě ani ne rok fungující prostor v Haštalské ulici na Starém městě pražském se tak stal svědkem setkání editora Vladimíra Stibora s jeho přispěvateli a dalšími zájemci o poezii.

Sešlo se jich tolik, že místa bylo skoro málo, ale nálada byla přesto znamenitá. Složení účastníků také stojí za zmínku, protože jádro tvoří lidé, kteří píší už léta a mají za sebou i několik vydaných knih, ale najdeme zde i mladé a začínající, pro které je sborník jedním z vhodných způsobů, jak se veřejně prezentovat. Tito lidé, třebaže nevytvářejí nějakou formální skupinu, jsou spojeni zájmem o poezii a leckdy i osobním přátelstvím.

   Název sborníku je zvláštní a může odkazovat ke starému zvyku: Kdo si v divočině přisedne k ohni, je jaksi osobně nedotknutelný v tom smyslu, že nemusí říkat, kdo je a odkud přichází. Tak nějak bych to cítil i mezi námi, protože se domnívám, že člověk nemá moc mluvit o sobě a když je člověkem tvůrčím, má za sebe nechat mluvit svoje dílo.

   V průběhu večera jsme takto vyslechli recitaci Vítězslavy Felcmanové, Aleny Klímové Brejchové, Marie Kofroňové, Romana Szpuka a Víta Dana Kolingera. Pro poslech a dobrou náladu přišel i harmonikář Pepíček Čečil, jehož úsměv spolu s e staropražskými písničkami prozářil celou místnost.

   Největší poděkování platí ovšem pořadateli almanachu, který vychází už od roku 2000 a prozatím zahrnuje 16 dílů s neméně poetickými názvy Cesta k hoře úsvitu, Noc plná žen nebo Ohlédni se, nezkameníš. Spíš nežli ohlížení se věnuje pohybu vpřed, protože už sice pár let říká, že je to naposledy, ale nakonec zase dá dohromady další sborník. Přes nelehkou ekonomickou situaci/kdy je kultura první na ráně, když je třeba šetřit/ i po zlých letech covidové nákazy jeho dílo stále pokračuje. Přejeme tedy Vláďovi Stiborovi do dalších let pevné zdraví, pevné nervy a chuť do další práce.

Německá meteostanice v Kanadě

Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.

Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.

V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.

Číst dál: Německá meteostanice v Kanadě