Zubařství v Tarragoně má tradici již od středověku. Na obrázku drak na pravidelné kontrole chrupu, pětka vlevo nahoře pobolívá. Asi to bude kaz. Dentista Jiří Svatý musel použít kleště. Pacient bohužel nepřežil. Soud pozůstalých s doktorem se vleče neurekom let...
Karel J. Beneš: Na Rohanském ostrově, v místě kdysi vyplaveného Karlína vzniká zcela nová čtvrť. Čtvrť táhnoucí se až ke staré Libni a protnutá velkou cyklostezkou, možná plánovaným bulvárem nebo náplavkou a mladými lidmi na inlinech. Sem tam sice bylo lze potkat babičku a dědečka, jak si pohupují kočárkem s vnoučetem, ale bylo deset dní před volbami do poslanecké sněmovny a tak jsem upíral svůj zrak spíš do budoucna; tedy na mladou generaci na inlinech, jimž budoucnost patří a kteří ještě v ten den netušili, co pro ně odcházející generace přichystala…
Jiří Machát: Ve středu 24. září jsme si dali jako literární Skupina XXVI sraz v kavárně Riders Coffee v Karlíně. Setkání proběhlo v dobré náladě. Bohužel Svatka Antošová onemocněla a chyběla nám všem. Některé účastníky jsem viděl po více než dvaceti letech. Roman Szpuk podepisoval autorské výtisky sbírky Sosny vydané letos členem soukojenecké skupiny Portál (nakl. Aulos) Bohdanem Chlíbcem. Četli Pavel Kukal ze sbírky Místo u stolu (vinařská tématika, jak jinak), Roman Szpuk z výše zmíněných Sosen, sestávajících z básní, které napsal během svého onemocnění Guillainovým-Barrého syndromem, Zbyněk Ludvík Gordon dosud nepublikované básně z chystané sbírky, Patrik El Linhart z rukopisů, Robert Janda ze sbírky Filo Pendere, což znamená „viset na vlásku“, a Bohuslav Vaněk-Úvalský, který nás uvedl do světa umělé inteligence. Když četla Anička Machátová, všichni ztichli. Byla nováčkem mezi starými pardály a rozhodně zabodovala. Pak se připojila i moje maličkost. Moc jsem vás všechny rád viděl, škoda, že jste se tak rychle rozprchli, ani panáka jsme si nedali. Alespoň jednou za rok by bylo fajn se sejít znova, když už po 40 letech existence skupiny jsme předloni o 1. adventu uzavřeli pravidelné výroční setkávání v Příchovicích.
Na soutoku Rokytky s Vltavou v Libni stojí, dnes již opravená, budova tzv. Velkého mlýna dříve zvaného Löwitův mlýn. Mlýnské rameno, které obtékalo židovskou Libeň, bylo při této úpravě vysušeno a mlýn byl zrušen. V roce 1883 koupil mlýn Jáchym Löwit, který jej přestavěl na pekárnu. Tím se mlýn stal důležitým zdrojem obživy pro místní obyvatele, včetně židovské komunity.
Přávě ve zrekonstruovaných prostorách bývalého mlýna proběhla 3. září 2025 projekce dokumentu o dnech pražského povstání v květnu 1945 Němci měli tanky, Češi barikády v režii Olivera Maliny Morgensterna. Návštěvníky projekce přivítal Michal Švarc, přednášku o situaci před povstáním vedl a výstavu dobových zbraní obsluhoval Richard Kraus a dále Martin Macháček. Film uvedla Radana Šatánková, produkční, spolu s režisérem a jeho synem Richardem. Projekce se zúčastnili potomci pamětníků této významné historické události. Film připomíná hrdiny, na které by se nemělo zapomínat. Byli to zejména: Karel Kutlvašr (za okupace člen odbojové organizace Obrana národa a člen vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš), Jaromír Nechanský (od 9. května 1945 pověřen organizováním likvidační skupiny při MNO) a Zdeněk Mančal, hlasatel Československého rozhlasu, který nastartoval povstání výzvou v rozhlase „je právě sechs hodin.“
S uvedenými protagonisty povstání se pod taktovkou sovětského vítězného impéria vyrovnal komunistický režim po svém. Karel Kutlvašr zemřel odstraněn do zapomenutí, Zdeněk Mančal, který pracoval po návratu z výkonu trestu jako betonář, popisoval později život ve věznici a výslechové metody příslušníků státní bezpečnost (StB). Další osobnost povstání Jaromír Nechanský byl dne 22. dubna 1950 uznán vinným zločinem velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti. Senát sice zohlednil jeho činnost během druhé světové války a práci pro 5. oddělení Hlavního štábu (kontrarozvědka), ale to nijak nepomohlo. Proces navíc doprovázela propagandistická kampaň, ve které byly Nechanského aktivity spojovány s "agresivní" politikou USA a dokonce i s nacisty. Potomek Jaromíra Nechanského v diskusi připomněl, že intriky pozůstalých po bývalém režimu oddalovaly zmínky o Nechanském a až po mnoha letech po sametové revoluci byla tato osobnost uvedena do veřejného povědomí. Dne 8. května 2025 byl Jaromír Nechanský vyznamenán in memoriam Křížem obrany.
Je dobré osudy padlých z povstání zaznamenat i v tomto širším kontextu. A zásluhou dokumentu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání si tuto historickou událost připomenout. Mimo jiné i díky podpoře spolku Krasomil.
Česká televize uvede dokument na ČT2 30.10. 22:25.
 |
 |
Číst dál: Němci měli tanky, Češi barikády - zpráva o proběhlé akci
Tabook, knižní festival malých nakladatelů v jihočeském Táboře, má už za sebou dvanáct ročníků – s dvouletou odpočinkovou pauzou v letech 2022-23. Hned na 1. ročník v roce 2012 jsem byla pozvána číst, v dalších letech jsme mívali na Tabooku prodejní stánek Tvaru. Na 12. ročník se letos vydávám v pátek 5. září sólo a v podstatě „na čumendu“. Mám potřebu projít si znovu táborské uličky, zabrousit ke kotnovské Sýpce, místa konání Tabooku v roce 2015, jejíž interiér změkčený a provoněný výdřevou mi zůstal v paměti jako nezapomenutelný estetický zážitek; mám potřebu podívat se znovu z vyvýšeného prostranství před Střelnicí na uklidňující hladinu Jordánu, zastavit se u nakladatelských stánků s novými knihami, ale hlavně nechat se překvapit nečekanými setkáními s lidmi. Všechno se povede – a to poslední obzvlášť.
První, do koho ve své nepozornosti téměř vrazím krátce po příjezdu do Tábora, je Wendy Šimotová - duše, která mně a mému kolegovi pomáhala zorientovat se, když jsme na Tabook přijeli prodávat Tvar poprvé. Stala se naší spolupracovnicí i v dalších ročnících, slušně fotila a nějakou dobu pro nás i psala. Zavzpomínáme spolu se smíchem na ony časy a navzájem se fotíme. Mířím na Žižkovo náměstí, ale než tam dojdu, vyskočí z jedné terasy před hospodou postavička a hrne se ke mně. Jitka Hanušová, překladatelka z finštiny. Obě jsme už před týdnem na Zarafestu věděly, že sem v pátek jedeme, ale překvapení a radost ze setkání není proto o nic menší. Dokonce zapomenu vytáhnout foťák. To samé mě potká na náměstí, kde se dám na chvíli do řeči s Petrem Borkovcem. Podebatíme o již neexistující kavárně Fra a o končícím stejnojmenném nakladatelství a mně je najednou nějak žinantní posmutnělého Petra fotit. U indické restaurace na okraji náměstí se prochází apatický kocour. Odkudsi se znovu vyloupne Wendy a pozdraví ho jako svého starého známého: „Ahoj, Vávro!“ Kocour si suverénně lehne doprostřed ulice a nenechá se vyrušit ani projíždějícími auty – auta se mu musí opatrně vyhýbat. Připustí, že ho smím pohladit, ale po chvíli má dost a zaútočí na mou ruku, až mi ji do krve podrápe. Ponořím se do ulic, kde se ve 13 hodin otevírá knižní tržiště, a u jednoho z pultíků zahlédnu Pavla Řehoříka vybalovat produkci Větrných mlýnů. Naposledy (a vlastně face to face poprvé) jsme se viděli vloni v Brně na Měsíci autorského čtení. Pavel mě hodlá na uvítanou zahrnout knížkami z provenience „větráků“, ale já s díky odmítám se slovy, že nechci po celý den tahat v batohu na zádech hafo knih. Ale slibuji, že se tu stavím kvečeru před svým odjezdem. Tak mi dává alespoň malý závdavek – tenounkou sbírku úspěšného slamera a držitele Ceny Václava Hraběte za rok 2022 Sufiana Massalemy: Možnosti přehlíženého. Další dárky a focení si necháváme na pak.
Spěchám ke Střelnici alias k centru tabookového dění. A znovu je tu Jitka Hanušová, tentokrát zabraná do rozhovoru s brněnskými Hosťáky - Janem Němcem a Petrem Vizinou. Všechny je vyblejsknu, zmateně se vymotám z jiné uličky poblíž Střelnice a hle! Už na mě mává Jiří Macháček, šéfredaktor ostravského nakladatelství Protimluv. Zrovna se s kolegyněmi „zabydluje“ na prodejním stánku. Když se rozprší, přehodí přes vyskládané knihy zelenou celtu, až se stánek změní na hrozivé monstrum. Vypadá to, jako by pod plachtou byla ukryta nějaká zbraň – bezpilotní dron, těžký kulomet nebo tak něco. Kousek od protimluváků zeje prázdnotou stánek vyhrazený Tvaru – a bohužel prázdnotou bude zet až do mého odjezdu. Zamířím do dvora, kam mě vláká cedule GARAGE SALE – výprodej všeho po 10 korunách; probírám se starými knihami u zastřešených regálů a kupuji dvě: Alena Wagnerová – Vladimír Janovic: Neohlížej se, zkameníš (Naše vojsko, 1968) a Eduard Štorch: Minehava (SNDK, 1964) – tu jako malý dárek pro administrátora těchto stránek, který je Štorchovým fandou, a budu doufat, že ji nemá. Pár minut posedím na polštářcích před Antikvariátem a Galerií Bastion a v nakoupených pokladech listuji. Ve Štorchově Minehavě objevuji tyto verše: „Enkis, benkis, drcalína, / deset ovec – každá jiná. / Běží myška, ježek za ní, / až ji chytne, bude po ní. / Kde ten ježek, kde je myška? / Oba si je vzala liška. / Dej ty, liško, dej je sem, / než tě spolkne černá zem!“
V sobotu 30. srpna se na volarském náměstí před kostelem pomalu scházejí lidé. Blíží se slavnostní rozloučení s utonulým Ferrym Klišíkem. Stojí tu hnědák Budulínek zapřažený do vozu. Z jeho rohu trčí stožárek a na něm povlává vlajka, která připomíná tibetskou, jen slunce nahradila chalupa Klišíků a střídají se na ní paprsky červené a zlaté, ne červené a modré, jako na vlajce tibetské. A vedle chalupy se pase kravka. Pod vlajkou má svěšenou hlavu velká slunečnice a naproti u levého předního rohu je uvázaná k tyči mohutná rostlina konopí a na holi nasazený černý Ferryho klobouk. Výzdobu doplňují bílé hortenzie. V pět hodin, přesně ve chvíli, kdy z nepochopitelných důvodů začíná ve volarském kině promítání filmu Raději zešílet v divočině, se průvod dává do pohybu. Na voze sedí grafik Tomáš Hauser a indolog Michal Just. Oba mají položené akordeony a hrají monotónní hudbu, která mě fascinuje. Jdu vedle vozu a naslouchám překrývajícím se tónům a tichému zpěvu obou mužů. Zpívají šivaistickou Velkou mantru vítězství nad smrtí: „Om Tryambakam yajamahe sugandhim pushtivardhanam urvarukamiva bandhanan mrityor mukshiya maamritat.! Óm. Uctíváme tříokého (Šivu), jenž voní a podporuje růst a výživu. Jako je okurka uvolněna ze svého stonku, nechť jsme osvobozeni ze spoutání smrtí – ne však od nesmrtelnosti.“
Loučení s Ferrym –
za zadkem koně zní
šivaistická mantra.
Strana 14 z 50
