(červen 2019)
Polonina Svidovec, zakarpatské schachten
…přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.
Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na hruď. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.
V seníku
po nás zůstaly
plátky čajové růže.
Přístřešek na polonině Braivka
Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.
Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.
Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.
Než jsem na šel na pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.
Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty. Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.
Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"
Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi do pohřebního vozu, pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha.
Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.
Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.
Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?
Vše je tak přátelské
Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“
Ve čtvrtek 6. června se uskutečnil v pražském Café v lese literární večer, věnovaný americkým (A. Ginsberg, L. Ferlinghetti, G. Corso) a českým (V. Hrabě, M. Kozelka, S. Antošová) beatnickým básníkům a přesahu jejich poezie do současné doby. Připomeňme si tento večer alespoň malou návratkou v podobě dvou textů, které tam zazněly.
(na fotografii Svatava Antošová v dobovém kostýmu čte texty MIlana Kozelky, foto: Radana Šatánková)
Milan Kozelka
POUHÝ PŘELUD
Před Bowery Poetry Clubem potkávám Gregoryho Corsa. Radostně mě objímá a láká do italského baru na panáka. „To je báječný, že si vzal kramle od Vltavy k Hudsonu!“ haleká. „Gregory, kde najdu Allena Ginsberga?“ páčím z něj. „To méno slyším poprvý, nevím, o koho de,“ mžourá do luftu a přemýšlí. „No tak nic, eštěse zmastíme,“ říkám a jdu dál. Po protějším chodníku kráčí vratkou chůzí Jack Kerouac, když mě vidí, je v sedmým nebi. „Kde ses tu vyloup? Co tu děláš?“ ptá se a divoce mrká očima. „Hledám Allena,“ vysvětluju. „Kterýho Allena?“ kouká vyjeveně. „No přece Ginsberga,“ říkám. „Toho neznám, nikdy sem ho neviděl,“ brblá lhostejně. „Chci ho najít,“ koušu se do rtů. „Hledej,“ poklepává mi na rameno a míří do útrob páchnoucího pajzlu. Před knihkupectvím se střetávám s Lawrencem Ferlinghettim. „No to je náhoda! Zrovna sem se o tobě bavil. Sem tu jenom na tři dny. Kdybych tušil, že tě tu potkám, tak bych se zdržel dýl!“ haleká. „Larry, ty mi jistě pomůžeš. Kde v týhle pakárně najdu Allena?“ ptám se ho zoufale. „Jakýho Allena?“ motá se na fleku. „Ginsberga“, říkám a zatínám pěsti. „Rád bych ti pomoh, jenže tohohle chlápka fakt neznám“, posunuje si černý anarchistický klobouk do vrásčitého čela. „Tak nic, padám. Měj se“, omlouvám se a pokračuju dál. Je nádherné jarní počasí, svěží vzduch působí jako balzám. Ze dveří pizzerie vychází Peter Orlowsky. Nevěří vlastním očím, je příjemně překvapený. „Jak si žiješ, nejbítničtější bítniku?“ culí se. „V pohodě“. Víš, koho hledám? Allena Ginsberga,“ svěřuju se. „Znám kdekoho, ale tohle méno mi nic neříká,“ škrábe se rozpačitě za uchem s perleťovou náušnicí. „Brzy pokecáme, teď ho ale musím najít,“ omlouvám se. Vzápětí brzdí u rantlu taxi, souká se z něj Gary Snyder. „Ahoj, příteli! Ty máš ňákej problém, že jo?!“ odhaduje situaci. „Mám. Sháním Allena Ginsberga,“ říkám. „Kdo to je?“ ptá se. Neodpovídám, zdá se mi, že mám schízu. Jdu dál, po sto metrech potkávám Williama Burroughse. „Vítej v New Yorku!“ huláká a rozpažuje. „Ahoj, Bille. To je v prdeli, nemůžu najít Allena Ginsberga,“ stěžuju si. „Tak v tom ti kámo nepomůžu. Nidky sem o nikom takovým neslyšel,“ říká omluvně. „Zkus se zeptat v tomhle kiosku,“ radí mi. Jdu ke kiosku, starý černoch sleduje v televizi basket. „Znáte AllenaGinsberga?“ptám se ho. „Ginsberga znám. Má támhle za rohem půjčovnu videokazet,“ říká a dál vyšiluje při bitvě mezi NY a Los Angeles. Jdu do videopůčovny, za pultem se nudí konvenčně oblečený muž středních let. „Dobrý den. Hledám Allena Ginsberga,“ říkám mu s uštvanou grimasou. „Aaron Ginsberg,“ napřahuje pravici. Tisknu mu ji a připadám si jako v blbým filmu. „Já ale sháním Allena Ginsberga,“ kolabuju. „To ste na špatný adrese,“ utíná trapas. Jdu ven a je mně jasný, že Kvílení napsal Karel Havlíček Borovský, Kaddiš Fráňa Šrámek a Krále Majálesu Jakub Deml.
ze sbírky Manhattanský deník (Vetus via, 2012)
SVOBODA POHYBU
Opouštím huňaté země střední Evropy a mířím k severu. Vlahé hvozdy a kopce vystřídaly borovicové lesy a pláně. Civilizace řídne. Dálky k ustrnutí. Dálky k trnutí. Dálky až zatrne. Trčím uprostřed roviny jako pero v kalamáři. Jako kudla zapíchnutá do stolu. Jako sloup elektrického vedení ve zbytečně širokém průseku, jež vede skrz lesy někam k východu. Anebo jako bludný balvan, které až sem hluboko do vnitrozemí dopravily ledovce. Řídne civilizace a houstnou myšlenky. Pustina, to je hrdost osamoceného člověka.
Parkoviště. Odpočívadlo: globetrotter, řidič solitér. Pod kontejnerem má prostor na spaní a jako by se chystal na noc. Zdraví mě rusky. Stejně jako druhý den recepční v hostelu pro gastarbajtry. Dívala se na televizi. Typický obraz střetu dvou světů: dávali americký thriller s ruským simultánním překladem. Platím i s jídlem „sorok evro“. Všude slyším ruštinu. Také odečítám jména na hřbitovech v azbuce. U hrobů bývají lavičky, aby se dalo posedět s mrtvými. Starověrci. Rudoarmějci. Estonci.
Ruiny kostela. Na stropě pohanské symboly malované krví. V hlavním městě cely KGB. Mučicí techniky nápadně podobné jako v muzeu středověké tortury.
Maják. Vlny. Stříbřitá zátoka. Svítivé mraky. Břitkost vzduchu. Vybledlá zem. Moře bludných balvanů. Připomínají mraky na obloze; co nahoře to dole. Na horizontu ostrov. Zde bunkry a někdejší kasárna pro vojsko střežící hranice. Na zdi letopočet 1984. V lesíku odstavený náklaďák naložený šrotem sám se již stal šrotem.
Bludné balvany byly kdysi pohanskými národy coby modly uctívány. Cítím se jako bludný kámen, zvláštní model, který bloudí a překáží. Pravý opak hledaného kamene, démantu. V některých krajích mají prý potřebu odvalit ty zbloudilce z luk, aby mohli pohodlně kosit trávu. Bludné kameny v moři jsou pokálené běloskvoucím trusem a připomínají zasněžené Alpy nebo Fujijamu. Ptáci přistávají a kálejí na tyto ostrůvky, aby na siném pozadí zasvítily.
Další mys, a nakloněný maják v moři – zmírající strážce pobřeží. A mrtvý, opuchlý tuleň na břehu. Nádavkem vrak člunu, pouhá kostra. Uhnívající žebroví. Definitivně opouštím pobřeží.
Procházím dunami, pod nimiž se nacházejí hromadné hroby Židů a Romů. Není slyšet jedinou ptačí hlásku. Ticho je tu zřejmě proto, aby člověk zaslechl křik dávných obětí. Zpohodlnělá civilizace ticho systematicky přehlušuje, aby člověk neslyšel, aby zapomněl. Zde doslova a do písmene hrobové ticho. Kéž zjevilo by se Boží oko hurikánu! Kéž „odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“
Nedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.
Cestou domů rozmýšlel, jak s kočkou naloží a přišel na to, že ji svěří své staré chůvě, která měla v paláci skromné bydlení a stravu u stolu služebnictva. Tu to sice trochu překvapilo, ale když se dověděla, jak ke kočce přišel, ochotně se jí ujala. Nakonec řekla: Kočky poznají, co v kom je, a já měla na dnešek tuze zvláštní sen. Ale o tom ti povím, až bude více času.
Strana 18 z 29
