Home
Roman Szpuk: Slehlá stébla
- Podrobnosti
- By Roman Szpuk
- Kategorie: Roman Szpuk
- Zobrazení: 103
(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)
Střet dvou vášní
Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.
Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.
Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?
Pavel Kukal: Příběh betlémské kočky
- Podrobnosti
- By Pavel Kukal
- Kategorie: Pavel Kukal
- Zobrazení: 159
Za těch časů, kdy Pán Ježíš chodil po Svaté zemi s apoštoly, potkal poblíž Betléma kočku.
Jelikož tehdy lidé mohli hovořit se zvířaty, dali se do řeči.
Kočka mu řekla: „Špatně se nám nevede, zdejší rolníci se bojí, že bez nás by jim myši sežraly všechno obilí, takže nám dopřávají i leccos jiného, třeba mléko nebo rybí vnitřnosti. Ale doopravdy rádi nás nemají, protože si myslí, že jsme falešné. Ještě tak děti si s námi hrají, ale to jen ty menší, větší nás tahají za ocásky a i jinak nás trápí. Mohl bys, Pane, udělat něco, aby nás lidé měli raději? Nejsme tak silné jako koně, ani nedokážeme doprovázet na lov jako psi, nemáme vlnu jako ovce, tak bychom měly mít taky něco, co jiná zvířata nemají.“
„Milá kočko,“ řekl jí Pán Ježíš, „nechceš toho po mně zrovna málo, ale jelikož mě jedna kočka tady v Betlémě zahřívala, když jsem ještě ležel v jesličkách, mohu to zkusit.“
„To byla moje prababička, já ten příběh slyšela, když jsem ještě byla malé kotě,“ špitla kočka tichounce.
„Když je to tak, pojď ke mně, ať se tě mohu dotknout.“
Kočka si trochu povyskočila a uvelebila se mu na rameni. A Pán Ježíš se lehce dotkl jedním prstem místa pod krkem a kočička začala příst. Dosud to neznala, takže se skoro lekla.
„Co to je?!“
„Předení, má milá. Až lidé zjistí, k čemu je to dobré, začnou vás mít raději a budou si vás víc všímat. Ale nebude to najednou, protože lidská srdce se mění pomalu.“
A od té doby kočky předou... Protože nic, čeho se dotkne ruka Páně, už není jako dříve.
obě fotky: archiv Skupiny XXVI
Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Svatava Antošová
- Zobrazení: 108
Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.
Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.
Číst dál: Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
Příchovice 2018
- Podrobnosti
- By Zbyněk Ludvík Gordon
- Kategorie: Zbyněk Ludvík Gordon
- Zobrazení: 108
Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.
obě fotky: foto ZGL
Na troskách osudu Hany Fouskové
- Podrobnosti
- By Mour de Zencle
- Kategorie: Historie
- Zobrazení: 105
Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).
Někde v dáli pod nebesy
lítá můj pes zběsilec
neví vůbec že mě děsí
že může být umrlec
Tam vysoko na nebesích
visí měsíc křivý meč
proklál mě a ležím v křeči
tiše vyju jak můj pes
Nebesa jsou černá díra
do prostoru bez hranic
Mé srdce se strachy svírá
a má víra je jen síra
ohořelých létavic
Můj rozum je temná díra
kam nezasvítí světlo svic
jsem jen boží konečník
mé myšlenky výkaly
Proč byste je chápali
zapáchali byste z nich
Milan Kozelka: Z tetelišť a semenišť
- Podrobnosti
- By Svatava Antošová
- Kategorie: Historie
- Zobrazení: 128
Před čtyřmi lety, 5. října 2014, zemřel básník, prozaik a performer Milan Kozelka. Na starých webových stránkách Skupiny XXVI měl své stálé místo, na těchto nových si ho připomeňme alespoň několika básněmi ze sbírek Teteliště zmrdů a Semeniště zmrdů – obě vydalo nakl. JT‘s v roce 2012
foto: archiv Skupiny XXVI
Na Karláku
V Praze na Karlově náměstí postavili
repliku koncentráku. Dloho se nic
nedělo, až jednou ráno byl slyšet řev
bachařů a kvílení mučených obětí.
Policie přes noc deportovala do lágru
stovky bezdomovců – převažovali
Cikáni a imigranti bez dokladů. Jako
bachaři se osvědčili skini, rolí mučitelů
se chopili členové Dělnické strany
sociální spravedlnosti. ODS se k situaci
nevyjádřila, TOP 09 uvítala razantní
řešení, Věci veřejné se netajily svými
sympatiemi. ČSSD a KSČM zaujaly
vyčkávací postoj, nadace Člověk v tísni
vyzvala k bojkotu kubánských doutníků.
Během dalších týdnů byli do lágru
nahnáni členové uměleckých skupin
Rafani, Ztohoven, Guma Guar a několik
oprsklých literátů. V Národním divadle
se sešly přední osobnosti české
umělecké scény, aby vyjádřily svůj
souhlas. Na úvod zahrál a zazpíval Jiří
Dědeček, poté přednesli David Černý
s Milanem Knížákem projevy na téma
Věrni zůstaneme. Underground
zaslal České policii děkovný dopis.
Pussy Riot
Pussy Riot to rozjely před oltářem v chrámu sv. Víta na
pražském Hradě. Dvouhodinový koncert zakončily písní
Bohorodičko, vyžeň Klause! Byly zatčeny a odvezeny do
ruzyňské věznice. Za tři týdny byl soud. Každá punkerka
vyfasovala flastr osm let natvrdo a kapela ještě k tomu
deset let zákaz koncertování na území České republiky.
„Vládnou tady zasraný pravičácký svině“, řekla u soudu
jedna. „Klaus je stejnej čurák jako Putin“, řekla druhá.
„Češi sou zbabělý kreténi a idioti“, řekla třetí. „Nacpěte
si ten váš slabomyslnej paskvil do prdelí,“ řekla čtvrtá.
„Dokud budou v český vládě takový sráčové, jako sou
Schwarzenberg, Vondra nebo Kalousek, tak se z tý žumy
nikdy nevyhrabete,“ řekla pátá. „Ste banda stupidních
kleptomanů,“ řekla šestá. „Český feministky jsou jalový
krávy,“ řekla sedmá. „Plastic People sou prorežimní
nýmandi,“ řekla osmá. „Vy jste plné agresivní zloby
a haraší ve vás primitivní komunistický pud. Církevní
pravda a láska k majetku zvítězí nad uměleckou lží
a levicovou nenávistí!“ vmetl jim soudce do ksichtů.
Další články …
Strana 18 z 27