V loňském roce, 20. října, uplynulo 85 let od smrti amerického polárního badatele Adolpha Washingtona Greelyho, který vedl v letech 1881-84 zčásti úspěšnou, zčásti tragickou expedici do Arktidy. Měla dva cíle: dostat se co nejdále na sever a překonat tak rekord Britů z let 1875-76, což bylo 83°20'26 ″ severní šířky, a pátrat po nezvěstné lodi Jeannette, která zmizela o dva roky dříve při pokusu o dosažení severního pólu. O tom, čím vším si musela pětadvacetičlenná výprava během tří let strávených za polárním kruhem projít, napsal ve své poutavé knize Labyrint z ledu (Prostor, 2020) Buddy Levy. Vycházel při tom nejen z dobových materiálů, uložených v archivech, ale i ze záznamů vyprávění přeživších členů expedice, jakož i z dokumentů a zpráv napsaných účastníky záchranných akcí.
Ďáblova symfonie – tak nazývají polární badatelé zvuk, který vydávají ledové masy v moři, když se vlivem větru či vodních proudů pohybují a třou se o sebe. Zvuk, jenž vzbuzuje obavy, chcete-li ledem proplout, a beznaděj chcete-li po něm přejít či přejet na saních. Když risknete to první, s velkou pravděpodobností led vaši loď sevře a znehybní na dobu, kterou nelze odhadnout – pokud ji ovšem rovnou nerozdrtí; když risknete to druhé, může se kus ledu, na němž se právě nacházíte, odlomit a unášet vás po moři neznámo kam – pokud se nepropadnete do ledové vody, jež se nad vámi zavře. Přesto se do těchto nebezpečných končin vydávaly výpravy z různých zemí ve snaze posunout lidské poznání o kousek dál. Pro expedici A. W. Greelyho ten „kousek“ znamenal šest kilometrů, o které se jeho muži dostali blíže k pólu, než v úvodu zmínění Britové - a to na 83°24' severní šířky. Šest kilometrů se nám může zdát z tepla našich domovů směšných, ale musíme si uvědomit, že rekord Britů byl zlomen po přestálé polární noci, jež trvala od poloviny října do konce února (cca 130 dní tmy a mrazů), a že ho bylo dosaženo třemi muži po dlouhé a strastiplné cestě na saních a pěšky: „Byli pryč šedesát dní, spali ve vojenském stanu, všichni tři ve spacáku z buvolí kůže, urazili skoro tisíc šest set kilometrů a nově zmapovali dalších sto šedesát kilometrů grónského pobřeží. Absolvovali čtyřicet šest pochodů, každý s průměrnou vzdáleností kolem třiceti kilometrů za velmi nízkých teplot, které jednou klesly dokonce až k – 45 °C,“ píše Levy a dodává, že když se vrátili na Fort Conger, byli polomrtví vyčerpáním a trpěli sněžnou slepotou.
Skvělý, ale naivní plán
Fort Conger byla vědecká stanice, kterou si výprava zbudovala na severu Ellesmerova ostrova (kanadské pobřeží), odděleného od Grónska jen úzkým průlivem, a stála o čtyři sta kilometrů severněji než poslední známá eskymácká osada. Tato stanice byla jednou ze čtrnácti výzkumných pracovišť rozmístěných po celé Arktidě v rámci celosvětového projektu, zaměřeného na sběr astronomických a meteorologických údajů, a také údajů o zemském magnetismu. Otcem tohoto projektu byl Němec Carl Weyprecht, jenž o deset let dříve než Greely vedl jinou polární výpravu s cílem dosáhnout severního pólu; pólu sice nedosáhla, ale v Barentsově moři severně od Ruska narazila na do té doby neznámou pevninu, kterou nazvala Zemí Františka Josefa – viz kniha dalšího účastníka této objevitelské cesty Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), kterou jsme ve stejné rubrice reflektovali ve Tvaru 4/2020.
Greelyho plán byl takový, že se na Fort Congeru budou věnovat vědecké práci a geografickému průzkumu okolí až do roku 1884, přičemž za nimi každý rok v létě připluje loď s novými zásobami a zároveň odveze náklad, který už nebudou potřebovat – včetně zpráv, hlášení a výsledků nejrůznějších měření. Plán to byl na první pohled skvělý, ale v nevyzpytatelných klimatických podmínkách dálného severu naprosto naivní. První loď, která za nimi v roce 1882 vyplula, byl Neptune. Jeho kapitán obdržel příkaz, aby v případě, že se mu kvůli ledu nebo špatnému počasí nepodaří doplout až do Fort Congeru, založil na předem určených místech zásobovací sklady potravin. Ty by pak použila Greelyho výprava, kdyby byla nucena nastoupit zpáteční cestu bez podpory jiného plavidla - tak se bohužel nakonec i stalo...
Při četbě pasáží o vypravení zásobovací lodi jen nevěřícně kroutíte hlavou, když sledujete, s jakou lehkomyslností a nezodpovědností jednají nejvyšší američtí vládní představitelé, a jak jejich byrokratické spory a papírování vše jen zdržují. Ačkoliv znali Greelyho požadavek, že loď musí připlout nejpozději do srpna, protože pak se už nedostane ani do Fort Congeru, ani zpátky, byli schopni ji vypravit až 8. července. Koncem srpna tak byla stále ještě stovky kilometrů jižně od Fort Congeru a kvůli ledu nemohla dál. Kapitán nechal vyložit zlomek potravinových zásob a obrátil loď na cestu domů. Znovu nevěřícně kroutíte hlavou, když se o pár stránek dál dozvíte, že „na palubě zůstalo dva tisíce potravinových dávek, což byly téměř veškeré zásoby jídla, které měly být doručeny do Fort Congeru a jež Greelymu a jeho mužům mohly vystačit na tři až čtyři měsíce.“
HLASY LESA
(rondel)
Poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou,
úzkosti tichou odvetou,
snadnější krok vlhkým vřesem.
Probít se tmou, projít děsem,
splynout tak s jasnou kometou,
poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou.
Závoj ticha hlasem lesa,
krápot v mlhách jeho smutkem,
rachot bouří moci skutkem,
vkročit do něj tahem esa.
Poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou.
VE SVŮJ ČAS
Nechat zazářit paprsek
než se snese list podzimu
nechat zaznít tón
než pohltí ticho
Zachytit záblesk hvězdy naděje
než přikryt černou oponou mračna
Vše ve svůj čas
kdy opakovat nemožno zas
SOUMRAK V LESE
(Jardovi zemřelému na covid)
Obloha v dálce tak zjasněla,
jakoby Slunce mělo hned vstát,
a přitom noc se vtírá do zad,
na Měsíc země zapomněla.
Sníh odráží tmu, šramot vloček,
o uschlé listy tiše znějí,
chmurné obavy srdcem chvějí,
pohasl nocí jasný mráček.
Jsme jen poutníky v stínech Země,
než skryje vše v své dlani pevně,
Ráno? Večer? Divné bezčasí,
v stopách Slova vzhůru k výšinám,
co plameny trýzně, co zhasí,
podat svou dlaň tichým hlubinám.
(ukázka z nové sbírky Svatavy Antošové, která vychází v těchto dnech v nakladatelství Paper Jam Milana Hodka)
U ZPOVĚDI
(věnováno Skupině XXVI)
Řekněte, Otče
až na sebe všechno řekneme
bude nebe blíž?
Protahujeme se mřížkou ve zpovědnici
k pravdě o sobě samých
kolem krku ztrouchnivělý provaz konce
druhého desetiletí třetího milénia
Ani oběsit se na něm nedá
Kněz na druhé straně nekonečna
počítá nenápadně minuty
a hříchy vyletující nám z úst
Okřídlenost slaví svátek
ale plsť pod koleny pálí
přízemním studem
Těch far
co jsme zprznili
už jen svou pošetilou existencí!
Fary katolické evangelické
a někdy taky husitské…
Přijížděli jsme z dalekých
neznámých diecézí
vytyčených pouze poezií
Nikdo tam nebyl biskupem
a křehcí andělé do nich zalétali s úctou
Kdykoliv jsme se s nimi srazili
hrnuly se nám ven z otevřených ran
místo krve
básně
OUMUAMUA – POSEL
(rondel)
Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,
nekonečnem prostorů věčnem plout,
cíle námah, rozbití těžkých pout,
ticho, křiklouni, zde klubko všech cest.
Posle z hlubin, v kameni jaká zvěst?
Kde tě mohly úžasné síly kout?
Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,
nekonečnem prostorů, věčnem plout.
Prosekává temnotu boží nůž,
vržen silou odjinud míří v dál,
dávných divů znamení, věčnost sál,
rychlý let je vzpomínkou, ťatá skruž.
Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,
nekonečnem prostorů, věčnem plout.
ZA BABÍHO LÉTA
(rondel)
Ještě je světlo, ještě je teplo,
ve stínech večera však dýchá chlad,
plody stromů v trávě probouzí hlad,
proč někde jen klid, proč někde peklo.
Z hnilobných bažin zlo se uchechtlo,
v křovinách se proplétá lstivý had,
ještě je světlo, ještě je teplo,
ve stínech večera však dýchá chlad.
Přilétá vítr z vymknutí času,
touží dohonit odlétlé ptáky,
příslib naděje, když kvetou máky,
nejsi-li, Pane, jak svíce zhasnu.
Ještě je světlo, ještě je teplo,
ve stínech večera však dýchá chlad.
Přátelé, před 21 lety jsme se sešli na básnickém srazu na Komáří vížce v Krušných horách! Objevila se originální pozvánka na průklepovém papíře a pár fotografií ze setkání - inu, pohleďme, jak jsme se tehdy svolávali a jak nám bylo o těch 21 let méně!
Slunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.
Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.
Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.
***
Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“
Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem
Číst dál: Roman Szpuk: Princip propasti aneb noc na Plačlivém
Strana 18 z 34
