(rozhovor vyšel ve sborníku Malá kniha o odpuštění, který sestavil a vydal Vladimír Stibor a kol. v roce 2021)
Kde pramení? Nebo bychom si ho museli vymyslet, kdyby neexistovalo?
Uvědomuji si, věřím a vyznávám, že odpuštění pramení od Boha, kterému na člověku záleží, vede ho, také mu odpouští – a to tehdy, když se s Bohem chce setkat, uzná svou vinu a lítost. Kdo s Bohem zakouší rodičovský vztah (Abba - aramejsky otec, tatínek; vždyť se modlíme „Otče náš...“), je jeho dítě, součást rodiny. Odpuštění jako vzor nahlížení na druhého člověka v dané situaci vidíme tedy nejprve u Boha. Jelikož každý krok v životě křesťanském má svůj důvod, není náhodné, co se má člověk naučit a domnívám se, že zde nastupuje pedagogika Boží. Záleží na každé lidské mysli a srdci každého člověka, odkud bude čerpat sílu k odpuštění. Někdo se inspiruje Bohem, jiný zase lidmi, kteří dokázali odpustit „neodpustitelné“ – ale k tomu jim dal sílu právě třeba Bůh.
Odpuštění je velmi vzácná schopnost, dar s citem, akt, kterého je člověk schopen, podobně jako je schopen lásky. Odpuštění je vlastně projevem lásky k člověku (té takzvané „protistraně“, která ublížila, zradila apod.) a také projevem lásky k sobě - nenechat se dále ublížením týrat. I když máme schopnost odpustit, každý člověk je v téhle neměřitelné disciplině různě úspěšný. Uvědomuji si, že se budu muset učit odpouštět po celý život. Upřímně řečeno - v této škole života jsem žákem nižší třídy. Abych téma trochu odlehčila - připomenu poslední slova básníka a mého oblíbence Heinricha Heineho (†1856). Ta údajně před skonem zněla patrně takto: „Věřím, že Bůh mi odpustí. Ostatně – je to jeho řemeslo.“ Oceňuji u německého romantika jasnost, nadhled, stručnost, humor.
Když nastane odpuštění, objeví se v duši klid a hřejivý pocit tepla?
Dostaví se úleva. Ty nekonečné otázky „proč“ totiž nikam nevedou. Věci pozemské hned v pořádku nebudou. Mezi lidmi je velmi snadné k porozumění nedojít. Úmyslné křivdy různým způsobem vykonané berou víru v dobro mezi lidmi. Dlouho jak beran tluču do zdi, až si říkám, že mám roky na to, abych pochopila, že odpustit není prohra. Odpustit je postoj, při němž si člověk minimálně zachová zdraví a šetří čas pro něco krásnějšího a smysluplnějšího. Tak postupně lze dojít též k tomu, že odpustit je dokonce rozumné.
Nosí odpuštění na svém těle tajná tetování?Nebo to jsou jen jizvy, které si neseme po celý život?
O tom jsem kdysi uvažovala básnickým jazykem. Zatímco jsem napsala, že smím „ranami růst“ (a růst opravdu bolí), odpuštění jizvy zaceluje. Ne vždy úplně, jako kdyby se nic nestalo. Ale je možné chodit bez jizev - se zahojeným tělem, se zhojenou duší. Přikláním se k odpuštění i proto, že má léčivý účinek.
V mnoha lidech přebývá trpkost, hořkost, nevrlost - určitě k tomu mají objektivní důvod. Mým cílem je takhle nedopadnout. Lze odpuštění někdy vzít zpět?
Nevím, jestli druhá strana chce slyšet: „Tak já ti tedy odpouštím.“ Třeba o to ani nestojí, lidé jsou různí... V duchu se o odpuštění usilovně snažím a je pravda, že proces bývá velmi složitý. Jedno ráno si řeknu, že už na to kašlu, druhý den popřu vše, k čemu jsem došla. Ocitám se v tanci, při kterém v nepravidelném rytmu přešlapuji tam a zpět. Odůvodnění je nasnadě - velkou práci musí vykonat právě ten, komu bylo ublíženo. Jinak člověk nosí neviditelná závaží, těžký batoh, který nejde sundat. S tím batohem chodíte mezi lidi, trávíte svůj život, usínáte, probouzíte se s ním. Zátěž, od které je třeba den po dni, krok po kroku, si pomoci. Chtít si pomoci, nikdo za mě nikomu neodpustí.
Na soutoku řek
Kroky dál nevedou, čas vypršel,
země meziříčí v jednom bodě,
kotevní lano nepoutá lodě,
na cestě, kterou každý v dál vyšel.
Čas se zužuje, břeh rychle mizí,
na hraně života propastné nic,
ty sám, Bože, přicházíš, co chtít víc,
v Kristu jsi se nestal pouhou vizí.
Kroky dál končí, čas stopy smývá,
kde smysl zdá se, bez tebe není,
bez tebe, Pane, úsvite noci,
světlo v tmách, pro nás, bludiček v moci,
stále jen časno ve věčno vplývá,
v bodu soutoku náhled se mění.
Síla živlů
Přichází s bouří soumraku, život i smrt,
líbezné zahrady třeste se, vichr rýč,
co pevné víří, točí se na vlnách míč,
anděl smrti v tanci se zmarem nese rmut.
Proč bolest, smrt a zmar, zahrady tajemné,
za vrátky obrostlých břečťanem v mlčení,
vzdálené hřmění bouří, temné tušení,
sloupoví mračnové, pletivo přejemné.
Neznámou cestou dál k prameni poznání,
mocná skrytá síla všechno zas promění,
člověk temnotu s jasem často zamění,
sbor cvrčků s červánky tesknotu zahání,
ta moc ve všem ukrytá kámen rozlomí,
jen ten, jen Který je, nicotu odlomí.
Nigerijští křesťané
Z temného oceánu zla
vystupuje hostie Ježíšovy přítomnosti.
Z černé pláně mračen se vynořuje úplněk Měsíce,
z noci kotouč východu Slunce.
Počkali si, až bude před sklizní.
Počkali si na noc.
Potom hoří vše, úroda a domy.
Křesťané jsou otepi slámy, hodné plamenů.
Střely zasahují děti, muže i ženy.
Střílejí i děti ve spánku,
za pokřiku Allahu akbar.
Záchrana jen v útěku třeba s kulkou v těle,
kdo má to štěstí.
Dobytek útočících šlape po polích, spásá vše.
Tak útočí islámští pastevci Fulbové –
moderní zbraně proti neozbrojeným.
A mračna dále letí,
stébla trav se chvějí ve větru.
A den střídá noc,
noc den v netečnosti mocných.
Opět kus půdy vyrván vlastníkům
vyznávajícím znamení kříže,
opět kus půdy vyrván z okruhu tohoto znamení.
A čelisti rudé hlíny hrobů pohlcují další sousta.
Často zde vzduch prokmitáván rýči a lopatami
a spršky rudé země padají zpět
na zakrvácená mrtvá těla v bílých rubáších.
Kdy už hrobů, smrti dost?
Kdy už přijdeš, Pane, jako vzácný host?
Novou sbírku teplického básníka právě vydalo nakladatelství Paper Jam Milana Hodka.
* * *
Zapomenutá úvozová cesta
lemovaná stařičkými hrušněmi
vybíhající z kraje vsi
směrem
k nedalekému městu
Jenže po čtvrthodině chůze
náhle uťatá
končící uprostřed louky
divoké lučiny sloužící
co pastvina kravám
Cesta „odnikud nikam”?
Cesta „odtud nevímkam”
Hle
moje cesta
* * *
Odlehlá úvozová cesta
lemovaná přestárlými hrušněmi
s konturami
temných křivolakých korun
jak barokní sochy
na stařičkém mostě...
Zas a zas se sem vracím
Zažívám tu cosi
(víc neprozradím)
Je to můj
prastarý most...
_"Když házíš tak vysoko a daleko, tak si pro ten míč můžeš jít sama!" Rozčilený chlapecký hlas za plotem přiměl kolemjdoucího, aby se za ním otočil. Do té doby šel ponořen do svých myšlenek a nevelký zámek, zjevně přestavěný ze starší tvrze, by nejspíš minul bez povšimnutí. Teď se však ze vrat vykutálel míč a zastavil se pár kroků před procházejícím mladíkem. Zvedl ho a čekal, kdo si pro něj přijde.
Ve vratech se objevila tmavovlasá dívka s modrýma očima. Mohlo jí být nanejvýš patnáct, ale ustrojena byla jako dospělá. Její rozpaky nad nenadálou situací trvaly jen chvíli, ale stačila si příchozího dobře prohlédnout. Šedý plášť sice připomínal uniformu, ale vojáky znala a myslivce rovněž. Na úředníka byl šat zase příliš zaprášený a někdo takový by sotva přicházel pěšky. Asi student na cestách, řekla si nakonec. A přichází od Krkonošských hor, o nichž mnohé slyšela, ale dosud je nikdy nenavštívila. Ach, takhle si cestovat po světě!
-"Dobrý den přeji," řekl jí a spokojeně se usmál, když mu odpověděla rovněž česky.
-"Vraťte mi ten míč, prosím, musím se vrátit k dětem." Raději chtěla setkání ukončit dřív, než si někdo z domácích lidí všimne, že rozmlouvá s neznámým člověkem.
-"Dohlížíš na děti?"
-"Jen někdy, ale chůva nejsem."
-"Aha," řekl mladík, jako by tomu rozuměl, i když moc jasné mu to nebylo. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?"
-"Barunka," řekla ještě s trochou dětské ostýchavosti.
-"A tenhle zámek?"
-"Chvalkovice, mladý pane. Tak s Pánem Bohem, já už musím jít." Vzala si míč a prosmykla se branou jako ještěrka. Student za ní ještě chvíli hleděl a pak vykročil dále, krajinou pomalu končícího léta za svým cílem. Rád bych tě potkal ještě jednou, říkal si. Tak za pět let, to by bylo akorát. Sám se při té představě usmál, protože nemohl vědět, že mu zbývá jen o málo více než dva roky života.
A Barunka se také nedověděla, s kým se to tehdy setkala. Později, když se z ní stala spisovatelka Božena Němcová, seznámila se s jeho poezií a shledala ji krásnou, ale málo radostnou.
Toto setkání se možná nikdy neudálo, ale mohlo se to stát. A ví nakonec někdo, proč se dva ze synů Boženy Němcové jmenovali zrovna Hynek a Karel?
Mars ve větru
Otvírám okno. Ať šumí vítr,
tiskne se ke mně milá noc.
Povstává Mars, jímž do oka smýkl
mi černý les, Mars, němý host.
Chci ti být pobřežím, noci, věř mi,
vaneš teď ke mně či ode mě?
Průvan v srdci tříská dveřmi.
Kéž v šumu tvém, větře, zmlkne vše.
(Hřbitov)
Adorace: Van po bouři
Na lodi všichni mlčky bdí,
pozdními výboji východ plane,
Bůh mlčí, zní tlumené výdechy
v kostelních lavicích zhroucených stařen,
roleta mračen se odchlípla,
odplouvá bouře, už slunce zhaslo,
jen tmavnoucí blankyt uvadá
a nachových mračen nízké pásmo.
(Choroš)
Adorace: Rozvíjení
Na suchém úhoru uvázlo poupě
vlčího máku, jediné,
krůpěj krve, než do tůně spadne,
v oltářní světlo se rozvine,
ve věčné světlo, tu raněnou hvězdu,
svůdný cíl příštího vtělení,
když ze stříšky nad bočním vchodem chrámu
zní rytmus nočních krůpějí.
Slábne šum deště, než na jeho místě
zpěv cikánských dívek vykvete,
zvenčí zdí k oltáři projde tak jistě
Pán věčného světla poupěte.
(Kamenná hlava)
Z korespondence na scénáři:
"Podobne jako Agent, ma i Basnik 007 svoje nepratele, kteri se jej snazi
zahubit na kazdém kroku (dva cerni agenti, dlouhovlasi a v cernych
kloboucich.) Lokajové pracují pro síly, které chtejí pohltit tento svet,
jejich cílem je rozpad at uz to nazveme jadernou rozbuskou nebo
realistickym pohledem na svet. Avsak agent má svojí tajnou zbran se
kterou úspesne mari reje kontraagentu. B007 má zelvu, jako tvora, který
pochází z dob velejesteru. Jeho klid a nulova mimika nese pamet celeho
sveta. Je vybyveny urputnosti a hlavne krunyrem. Nezastavi se pred nicim
a konec koncu se na jeho krunyr da vyryt basen jako poselstvi budoucim
generacim. Ten tvor prezil miliony let a vi.
Básník 007 je potulným zpevakem, v tom tkví jeho sila i slabost. Ale
jedna z mála metod, jak poezii vdechnout zivot.
Navzdory pronásledování a uspesnemu unikani pred agenty se nakonec 007
dostane do tesne blizkosti te sily, ktera stoji za zmarenim sveta.
podobne jako nejvyssi pohlavari v bondovkach mluvi k agentovi odnekud z
dalky, prostrednictvim reproduktoru, z obrazovek nebo prinejmensim
zakryti stinem, tak ve stejnem duchu promlouva skryta matka zpoza
otevrenych dveri. Situace bolestnejsi nez sedmero utrpeni agenta Bonda.
Nuze po dlouhém putování se agent dostal do nejvnitrnejsich osidel, i
kontraagenti se jaksi vytratili. Tak takhle to tedy je!, rekne si
basnik. Tady se asi uplatni ona zelvi revoluce, o niz jsme se bavili v
autobusu a dal nevim. Chce to nejaky vysvobozujici obraz. Urcite ho tam
dostaneme. Jde o to, ze se svet nezhrouti.
Take sy myslim, ze by se nekde hodilo pouzit ten rozhovor se sestrou o
dobre kladenych otazkach. Nemam v p=lanu klasicky hrany film. Musi to
byt neco na pomezi dokumetu a sledu pbrazu. Jo Britu tam chci jako
predstupen jejvnitrnejsi zkusenosti s posatavou matky. Tak jsem to vystrelil tak, jak to mam poruznu rozstrkane v hlave. Myslim
ze to dpopadne dobre. Nebal bych se zelviho tempa vyvoje filmu. Vime co
chceme a pujdeme za tim se stejnou svereposti. Ted uz vim, ze to pujde.
Agent
> Ahoj agente Jisko,
> hlasi se Basnik007. Dalsi verejna akce s harmonikou se kona v Cafeee na pul cesty, a to uz brzy - 1.4.2004, tedy na Aprila, ale April to neni - tedy pokud mi nevybuchne harmonikarka, jako se uz nekolikrat stalo (asi slapla na vybusnou ZELWU 007).
> Jo, v kolik hodin: je to od 18:30, mozna i venku. Bude to odpaleni akce Mesic blaznovstvi a mela bych to tam slavnostne zahajit prave ja. Bude tam mikrofon. Tak mi napis, jestli jsi v itinerari, a take mi posli tu KOSTRU scenare!
> Diky a hezke jaro!
> Basnik 007 alias Dumka"
Strana 18 z 36
