Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.
Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.
Číst dál: Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.
obě fotky: foto ZGL
Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).
Někde v dáli pod nebesy
lítá můj pes zběsilec
neví vůbec že mě děsí
že může být umrlec
Tam vysoko na nebesích
visí měsíc křivý meč
proklál mě a ležím v křeči
tiše vyju jak můj pes
Nebesa jsou černá díra
do prostoru bez hranic
Mé srdce se strachy svírá
a má víra je jen síra
ohořelých létavic
Můj rozum je temná díra
kam nezasvítí světlo svic
jsem jen boží konečník
mé myšlenky výkaly
Proč byste je chápali
zapáchali byste z nich
Před čtyřmi lety, 5. října 2014, zemřel básník, prozaik a performer Milan Kozelka. Na starých webových stránkách Skupiny XXVI měl své stálé místo, na těchto nových si ho připomeňme alespoň několika básněmi ze sbírek Teteliště zmrdů a Semeniště zmrdů – obě vydalo nakl. JT‘s v roce 2012
foto: archiv Skupiny XXVI
Na Karláku
V Praze na Karlově náměstí postavili
repliku koncentráku. Dloho se nic
nedělo, až jednou ráno byl slyšet řev
bachařů a kvílení mučených obětí.
Policie přes noc deportovala do lágru
stovky bezdomovců – převažovali
Cikáni a imigranti bez dokladů. Jako
bachaři se osvědčili skini, rolí mučitelů
se chopili členové Dělnické strany
sociální spravedlnosti. ODS se k situaci
nevyjádřila, TOP 09 uvítala razantní
řešení, Věci veřejné se netajily svými
sympatiemi. ČSSD a KSČM zaujaly
vyčkávací postoj, nadace Člověk v tísni
vyzvala k bojkotu kubánských doutníků.
Během dalších týdnů byli do lágru
nahnáni členové uměleckých skupin
Rafani, Ztohoven, Guma Guar a několik
oprsklých literátů. V Národním divadle
se sešly přední osobnosti české
umělecké scény, aby vyjádřily svůj
souhlas. Na úvod zahrál a zazpíval Jiří
Dědeček, poté přednesli David Černý
s Milanem Knížákem projevy na téma
Věrni zůstaneme. Underground
zaslal České policii děkovný dopis.
Pussy Riot
Pussy Riot to rozjely před oltářem v chrámu sv. Víta na
pražském Hradě. Dvouhodinový koncert zakončily písní
Bohorodičko, vyžeň Klause! Byly zatčeny a odvezeny do
ruzyňské věznice. Za tři týdny byl soud. Každá punkerka
vyfasovala flastr osm let natvrdo a kapela ještě k tomu
deset let zákaz koncertování na území České republiky.
„Vládnou tady zasraný pravičácký svině“, řekla u soudu
jedna. „Klaus je stejnej čurák jako Putin“, řekla druhá.
„Češi sou zbabělý kreténi a idioti“, řekla třetí. „Nacpěte
si ten váš slabomyslnej paskvil do prdelí,“ řekla čtvrtá.
„Dokud budou v český vládě takový sráčové, jako sou
Schwarzenberg, Vondra nebo Kalousek, tak se z tý žumy
nikdy nevyhrabete,“ řekla pátá. „Ste banda stupidních
kleptomanů,“ řekla šestá. „Český feministky jsou jalový
krávy,“ řekla sedmá. „Plastic People sou prorežimní
nýmandi,“ řekla osmá. „Vy jste plné agresivní zloby
a haraší ve vás primitivní komunistický pud. Církevní
pravda a láska k majetku zvítězí nad uměleckou lží
a levicovou nenávistí!“ vmetl jim soudce do ksichtů.
Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.
KRKAVCI
(Emilu Julišovi)
Je to jako hrát skořápky
tři krkavci
jeden z nich v minulém životě
básník...
Ale který?
Ten uprostřed
nad úbočím Třístoličníku
jako by ještě včera kroužil
nad zamlklou Ranou
a přemítal o smyslu trojice
jejích vrcholů
Způsob letu i dráha
odpovídají jinému kraji
jiným zvykům
Ten úplně nalevo
ten
co letí nejvýš
možná vyhlíží ohyb řeky
za kterým to zná
Křídla napjatá očekáváním
pátrá v mlžném oparu
po zapomenuté skládací židli
vrostlé do břehu
O rybaření neví nic
ale bez Ohře si připadá ztracen
Ten vpravo
před pásem lhostejných Alp
na obzoru
mohl ještě před hodinou mířit
ke stejně lhostejným věžím
kostela sv. Mikuláše v Lounech
Sotva se k nim přiblížil
úder zvonu jej odhodil
o kus dál
Až sem
na jih
Jeden z nich
kdysi básník
uměl rozmlouvat se smrtí
jako by ji znal odjakživa
Od chvíle
kdy spolu odletěli za horizont
objevuje se tu a tam na obloze
a mává mi v ústrety
Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“
Strana 21 z 29
