Martin David: Z rukopisu

* * *

Zas trčíš u jezu

a jako u vytržení hledíš

do soukolí proudů

do lesklých ozubených

převodů proudů

toho pra-pra-dávného orloje

O kus dál

po hladině plují

obrazy oblak

pobřežní vegetace

ale také

výjevy z tvého života

tvoje alba

Listuješ v nich –

namátkou a vzrušeně –

jenomže neúprosný proud

je unáší dál

dál a dál

do nedozíráma

NOC

Bachratého cosi

na obzoru

Vynořují se obrysy

činžáku velkoměstského

ve slohu secesním

Omyl

je to olbřímí

Rubikova kostka

Kdepak

je to jen temný háj

dávný šibeniční vrch

ponechaný uprostřed polí

Neuvěřitelné –

dodnes ponechaný

* * *

Z nedalekého městečka

dojet na skřehotajícím kole

na okraj lužního lesa

Tam sesednout

Dál pouze pěšky

a to plíživě pomalu

uzounkou pěšinou

temně zelenou hlubinou

převysokých listnáčů

Sát vlahou vůni pralesa

všemožnými bylinami prosycenou

Pak se zastavit       Znehybnět

Sklopit hlavu

Zavřít oči        Slyšet hlasy ptáků

Pak se rozpustit

rozplynout

Číst dál: Martin David: Z rukopisu

Tři nové básně Marie Dolistové

Přeměna

(o hudebních nástrojích ze zvířecích rohů)

Vítr z pastvin

šelestění vysokých travin horských luk

sluneční svit i déšť a mlhy

s rohy jejich nositelů

býků, krav, ovcí, koz

mění se v píseň, sonátu

v let a běh tónů

pod klenbou oblohy, katedrál a koncertních síní

Nositelé rohů přešli tak do duchovních sfér

stali se hudbou

Letí píseň pastvin

letí tóny rohů

letí do věků

Číst dál: Tři nové básně Marie Dolistové

Roman Szpuk: Cesta do Lvova

(report o jedné zastávce na turné Měsíce autorského čtení 2017)

Čekáme s ukrajinským řidičem před košickým penzionem Kukučín na gruzínskou básnířku Dianu Anthimiadou, se kterou jedu celou poetickou šňůru od Ostravy přes Košice až po Lvov. Diana je hrdá básnířka z Tbilisi, má černé oči, vlnité a husté temné vlasy a píše uhrančivé verše:

Oné noci, kdy jsem
opřela žebřík o svou páteř
a vystoupala nahoru,
abych dolů strhla měsíc,
znovu jste se pokoušeli
koukat se mi pod šaty.
Já nečekám na nikoho.

     Básnířka a lingvistka Diana (narozena v roce 1982) má otce Řeka a matku Gruzínku. Snad proto se v její poezii tak často objevují postavy z řecké mytologie, především ty negativní. Svoji poezii charakterizuje jako hledání domova. Posluchači se jí ptají na vztah s Armény a na náboženské otázky. Říká, že Gruzínci jsou ortodoxní, Arméni řecko-katoličtí. Ale otázky směřující na politiku odmítá. Nebo odpovídá stručně a s nechutí.
   Má šestiletého syna Georgia, autistu, který dlouho nemluvil, jen kreslil. Diana si řekla, že bude mluvit za něj a psala na jeho obrázky texty a pohádky. Když se jí v Ostravě někdo zeptal, zda vnímá jako autismus i samotnou poezii, bez okolků přisvědčila. Metafory jsou prý po autisty běžné. A tato charakteristika styčných ploch mezi autismem a poezií je přesná:

Pohroužit se do sebe
a trochu se všech bát.

***

     Na drátě nad našimi hlavami sedí malý ptáček s karmínovými prsíčky. Zřejmě konopka. Krátím si čekání jejím pozorováním. Ale to už Diana přichází, můžeme tedy vyjet.
   Slunce svítí a já se potím, třebaže v luxusní Octavii je zapnuta klimatizace. Hltám očima krajinu východního Slovenska. Nejvíce můj zrak přitahuje vrcholek Vihorlatu (1 075 m.n.m.). Připomíná mírně zubatou korunku. Jak je to dlouho, co jsem nahoře stál se svojí budoucí ženou Helenou.
     Hranice se blíží. Když mě zaujme pole slunečnic, jejichž hlavičky se otáčejí k východu, vidím, jak na druhé straně zpoza obzoru vystupuje planoucí zář báně kostela. Jako by je ta báň přitahovala. A dochází mi: Tam, tam už je Ukrajina. Ale dostat se na druhou stranu není snadné. Na pasové kontrole na slovenské straně sedíme s Dianou na nějakém podstavci a čekáme. Jsem trpělivý, ostatně, čerstvý vzduch mi dělá dobře. V autě je pro mne nepříjemně teplo a Dianě je při zapnuté klimatizaci zima. Konečně je volno. A vjíždíme do Užhorodu.
   Ulicí jede stará volha, otlučená, připomíná dávné křižníky silnic, které jezdí na Kubě. V Dubince stojí křiklavě fialová budova s nápisem Moulin Rouge. Domky podél silice jsou chudé a skoro všechny mají vlnitou keramickou střešní krytinu. Na žádném nechybí často již notně zrezavělý talíř satelitu. Nejúžasnější jsou zdejší chrámy a kapličky s dveřmi povětšinou dokořán. Jejich stříšky, věžičky a báně září ve slunci jak ohně. Hrají především zlatými stříbrnými a modrými odstíny.
   Na řidiči je ihned znát, že je doma. Zrychlil, v obcích jako by žádná neomezená rychlost neplatila a ani dvojitá plná čára nic neznamená. Auta tu svítit nemusí. Silnice, po které uháníme, je kvalitní, nevím, kudy na Ukrajinu vjíždějí ostatní, že si tak naříkají na jejich povrch. Billboardy tu ohlupují řidiče stejně jako v Evropské unii. To už se blíží pověstné Karpaty. Noříme se do jejich lesnatých údolí proti toku řeky Latorica. Tajím dech, když vzhlížím vpravo k lysému vrcholu hory Cmiŭ Stoy (1681 m.n.m.). Domky jsou zde chudší, mnohé z nich i opuštěné, s propadlými střechami, ale některé zvenčí zdobí pěkné malby. Objevuje se další špičatý vrcholek vlevo. Je to Пikyŭ (1408 m.n.m.). Obdivuju příkré srázy porostlé většinou bukovými lesy, a strže, jistě plné divokých bystřin. Moje srdce kreslíře a fotografa si ihned představuje lesní interiéry, o kterých na Šumavě nemáme potuchy. Šumava je melancholická, táhlá, náhorní, Karpaty jsou rozeklané, zvedají se z údolí jak zelené stěny.
     Na krajnici stojí stále více prodavačů borůvek. Poblíž obce Bilasovytsia brzdíme a řidič dohaduje cenu. Borůvky tu prodává chlapec a mladá žena. Jsou oblečení chudě, ale vane z nich volnost hor. Pak pokračujeme na sedlo za obcí Latirka, kde stojí kiosek U Mariï. Před ní drží stráž dřevěný oslík a Maria s Josefem v životní velikosti. A už jsme na druhé straně Karpat. Prodavačů borůvek, ale i hřibů a zářivých křemenáčů stále přibývá, stejně tak porostu bolševníku, který zde decimuje celé louky. Svůj sběr tu prodávají celé rodiny. Stojí tu muži, rokují spolu, vidím i maminku s kočárkem.
   Vjíždíme do údolí řek Onip a Stryi. Stopují tu stařečci, mávají, prosí. Jiní muži u silnice vedou na pastvu krávy. Co kráva, to jeden pastevec. U značky práce na silnici tlačí osamělec kolečko s asfaltem. Na louce se ohání muž s kosou, jinde se ohýbá stařenka pod nůší naloženou vrchovatě trávou. Jinde zase uhání po krajnici jedenáctiletý hošík na bílém koni. A kolem toho všeho se řítí auta. Není jich mnoho, ale provoz je tu přesto čilý. Na jednom místě mě šokuje hřiště s brankami, které je zbudováno na svahu nad silnicí. Je tak šikmé, že si vůbec nedovedu představit, jak by se na něm udržel míč. Ale míjíme též na první pohled luxusní lyžařské středisko Play u vesnice Tukholky.
     Dozvídám se, že se místní obyvatelé jmenují Huculové, гуцули, jinak řečení Rusíni. Hlásí se však k ukrajinské národnosti. Název se ujal i u horského plemena koní chovaného původně v rumunské Bukovině. Po první světové válce měli Huculové po čtyři měsíce i vlastní republiku.

Číst dál: Roman Szpuk: Cesta do Lvova

Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu

Jsem jedna z autorek, zastoupených ve sborníku Cesty proměny (Triton, 2017), který letos v červnu vydal Stanislav Juhaňák. Jedná se o mimořádný počin editora Pavla Zdražila a jeho spoluredakčních přátel - básníků. Proč si to myslím? A proč vůbec mám zapotřebí se vyjadřovat ke sborníku, chválit něco, čeho jsem sama součástí? Neupadla jsem ve stejný narcismus, jaký vidím na sociálních sítích, kdy se dokáže sám autor olajkovat a jako první pozvat na křest své knížky?

V knize jsem ale zastoupena vedle takových jmen jako Miroslav Jisl, Jan Jícha či Eliška Čížková; nepředpokládám, že vám ta jména něco říkají. S Eliškou Čížkovou jsem se seznámila na jedné literární akci, kterou jsem sama pořádala, ale vím, že do té doby tato autorka skvělých povídek nikde nevystupovala. Další jména neznám vůbec. Slyším o nich poprvé, to, co od nich čtu, je ale nádherné.

Zamyšlím se nad tím ovšem ve chvíli, kdy nečtu Cesty proměny, ale brouzdám po Facebooku. Je to pro mě nová platforma, na kterou jsem se připojila teprve nedávno. Mám přehled o tom, kde, kdo, co a jak nejen v literatuře činí. Vidím mezi svými FB přáteli, co se děje doma i ve světě, a jak se ti, kteří jsou aktivnější, k událostem vyjadřují. Je to svět, který sdílí své postoje a ukazuje na něco, o co bych se normálně nezajímala. Je to velmi proměnlivý svět, mění se každou vteřinu. Na druhou stranu z něj mám po chvíli pocit, že nic ve skutečnosti nevidím. Že se na pozadí toho všeho odehrává prázdno, které mě pohlcuje a objímá, a musím jej vypnout. Kdežto sborník? Vracím se k němu.

Má podtitul Nálada doby – a najednou mi to dochází: jak se stane, že člověk, který už léta žije mimo Prahu v nymburském lese, v domě vedle chlívku s kozami, o něž se stará, jak se stane, že básník, který nemá internet, tedy ani FB, jen mobil, jak se stane, že se tento tvůrce s takovým komunikační handicapem v dnešním on-line světě dokázal propojit se čtyřiceti vybranými tvůrci a sestavit z jejich textů a ilustrací tak silný obraz? Jako kdybych se dívala na dílo starého mistra, který si s každičkým detailem pohrává, vědom si toho, že teprve tím může vzniknout cosi trvalého, co nejde odstranit jedním kliknutím či překliknutím tam a zpět. A tak jsem si řekla, že na tuto „chybu“ v našem současném „matrixu“ upozorním – bez ohledu na to, jestli jsem ve sborníku zastoupena, nebo ne.

Pavel měl vizi, intuici, za kterou šel, neovlivněn komunikačním smogem měst, ale žijící v čase přírody, v prostoru rámovaném světlem a tmou, obklopen stromy. A náhle mi to došlo! Nejsou právě stromy tou komunikační sítí, která ho ovlivňuje? Sítí mnohem starší, vlastně jednou z nejstarších, která nás přesto, nebo právě proto přežije? A nejsou přátelé, které oslovil, kořeny těch stromů, kořeny, které se propojily se svými větvemi? A ty větve, to jsou přece všichni ti tvůrci zastoupení ve sbírce – básníci, prozaici a výtvarníci. Pavel jejich dílo na sebe nechal působit a tam, pod nymburskou oblohou, jak píše, se sborník sám dotvořil. Z jeho krátkého prologu vyjímám: „Cesty proměny jsou poselstvím tvůrčích lidí, kteří neztratili srdce, vnímavost k celku. Nyní, když je to tak důležité....“

Číst dál: Renata Bulvová: Básně, které vám posvítí na cestu

Svatava Antošová: Eulenthor

 

Prolog:

Šla jsem do lesa

pro světlo

Nevidělo mě

Rýhovalo koryto potoka

a co chvíli v něm utonulo

Zda zářilo i pod hladinou

nevím

Vím jen

že mu s každým vynořením

přibylo šedin

Číst dál: Svatava Antošová: Eulenthor