Ruku jsem opřel o kámen

Teplice II.

(Svatce A.)


Buřička v šatech kurtizány?
To není dobrá adresa.
A přece srdce zaplesá,
ač zůstalo tu bez ochrany.

Zní drsně jméno Trnovany.
Šanov zas trochu mazlivě.
Bouřit a jásat při pivě
a po ránu si lízat rány?

Doubravská Hora bez doubravy,
v nás ještě větší pustina.
Snad ještě něco začíná
pro ty, co k nebi zvednou hlavy?


1. 2. 2016




Prosinec


Poslední měsíc začíná
a nad krajem když mlha sedí
brodím se listím barvy mědi
co poztrácela bučina.

Habr zas zářil mosazí,
nyní však všechno zdá se šedé.
Kam nás ta zima zase vede?
Počátek teprv nesnází.

Voda, co stéká po skále,
štěrbiny mrazem rozechvívá.
Nezmůže nic, kdo jen se dívá
nazpátek v žití nestálém.





Lemberk

(Jakubovi K.)


Snad se nám hluk všech bojů vyhne
v zahradě za zdí kamennou.
Má pískovec tvář zbrázděnou,
nebo se kolem pouze mihne

stín lasičky či hranostaje?
Ruku jsem opřel o kámen.
Jitro je chladné – letní den
svou píseň teprv rozehraje.

I mládí mívá těžkou hlavu.
Vzpomínka jako drahokam
nám připomíná kudy kam.
Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.


20. 1. 2016



Ilustrace Roman Szpuk

Poezie Radany Šatánkové do zvukového světa vynesená

Radana Šatánková: Trychtýřem do hlavy [zvukové cd], nahrálo Studio Agadir, Brno, 2015, režie: Ondřej Fuciman

Básnířka Radana Šatánková (*1980) svěřila básně z posledních dvou sbírek Medúza (2009) a Domovní schůze (2014) brněnskému divadlu poezie a hudby Agadir, sdružení s padesátiletou historií a bohatou členskou základnou. Výsledkem byl scénický večer Trychtýřem do hlavy a stejnojmenné zvukové album. Právě na něj zaměříme pozornost, hlavně sluch. Agadir má totiž po ruce i nahrávací studio a možnost vytvořit „knížku do ucha“. I takovou knihu je třeba něčím pomyslně svázat, nejen veršem, ale i promyšlenou dramaturgií. Režisér Ondřej Fuciman sáhl po všech dostupných složkách: mluvené slovo prokládá hudba i zpěv, přidávají se různé zvuky světa přírody a civilizace. Pozorujeme tedy, že když se mluví o dešti, skutečně se ozve šum, že když se píše o ostravských dolech, slyšíme kutání kladiv, že když se ocitneme v hospodě, uši zalehne povyk i cinkot skla. V této zvukové podobě poezie opouští stránky tištěné knihy a získává další rozměr – kolem slov se vytváří akustický svět. A na světlo jsou vytaženy rysy, které při tichém čtení zůstávají ukryté: dramatický potenciál verše, lyrický subjekt atd. Na druhou stranu však dochází k potlačení těch prvků, které vyniknou nejlépe jen při tichém čtení, například hlouběji zasutá sdělení, síť metafor apod. V tomto počinu režie i herci věnovali značnou energii a invenci tomu, aby pospojovali všech třiatřicet stop, a zvuková knížka tak dostala symbolické desky, stránky a hřbet.

Básně Radany Šatánkové byly přeneseny do světa zvuku, a ten zabydlely dva hlasy: mužský a ženský – Matouš Hořínek a Petra Honajzerová. S verši si pohrávají jako dvě kočky s klubkem, a tak je rozvíjejí v jeden dlouhý dialog. I za tu cenu, že mezi původní verše vsouvají vlastní promluvy, aby udrželi návaznost. Jindy si každý pro sebe zopakuje stejnou báseň a naznačují, že jde o jakýsi duel recitátorů („Opakuj po mně, ať vím, jak to zní“ nebo „Ty jsi moc lyrická, řekni to jinak“, „Posloucháš mě vůbec?“). Každý z recitátorů má silnou stránku někde jinde: Díky Petře Honajzerové z básnířky promlouvá rošťačka a v skrytu duše věčná holka, která myslí na taškařice. Příjemný hlas Petry Honajzerové se umí zhoupnout z vábivých výšek do vzrušujících hloubek, obzvláště ráda protahuje vokály a citlivě rozdává i ubírá slovům důrazy, vnáší do projevu nezkažené veselí plné budoucích lumpáren – verše Radany Šatánkové jí sedly na jazyk, vychutnává je jako bonbón, který neztrácí prvotní sladkost. Naproti tomu Hořínkův hlas povětšinou vyčkává, co hravá partnerka vymyslí, zabarvuje ho lehký údiv. Zní zrale a celkově uvážlivěji a rozdováděnému ženskému protějšku sekunduje na vážnou notu.

Jestliže se autorka v úvodu jedné z básní ptá: „Víš, co mě zajímá? Jak by moje verše zahrály jednotlivé nástroje (…),“ v albu jí odpověděli více než jasně. Hudbu složil sám režisér a zřejmě i talentovaný skladatel Ondřej Fuciman ve spolupráci s dalším členem souboru Peterem Múdrym. Setkání slov a hudby mimo jiné dopřálo vznik několika samostatným písním. Už první píseň: „Ona (ve vaně)“ nasadí laťku vysoko: flétny na horské dráze, kudrnatý klavírní doprovod a pod tím svižná kytara, zpěv umně poskládaný duet, Eva Gruberová vlnivě vysoko, Jakub Maistryszin v basové hlubině, a přitom to vše o nostalgickém bolehlavu po flámu, korunováno jiskřivým refrénem „zvoní migréna jak přístavní siréna“. Tento úsek od stopy č. 5 nám nyní poslouží jako ukázka vynalézavé režisérské práce: svižná píseň vyústí v osudový táhlý tón, který ohlašuje zamračeně vážnou báseň o fotografické paměti a vzpomínkách na „lidi, kteří už nepřijdou“. V pozadí zní stále onen dlouhý syntetický tón, až tuto báseň odstřihne motiv z písně o siréně a přijde světlejší stopa 7 „Život s básněmi,“ kde básně jsou „jako lodičky“, pak následuje zase ponor do snu v podobě stopy 8 a básně „Květná neděle“, v níž se přidává ženský hlas-echo. Tento úsek opět zakončuje onen rozverný hudební motiv. Až po tomto „odclonění“ může následovat další ostrůvek básní opět v trochu jiném nádechu.

Poezie v přednesu má ještě jednu nespornou výhodu: dokáže zhmotnit to, co je v tichém čtení neviditelné: lyrický subjekt. Petře Hoznajerové se podařilo nabýt takové přesvědčivosti, že navodí nutně dojem, že právě ona je Radanou Šatánkovou, přirozeně s ní srůstá. Ženský hlas se neváhá na počátku slušně představit: „Já jsem Radana“ a Matouš Hořínek na to slyší a oslovuje ji tak. A když o kus dále ve stopě 11 říká: „Toto vzkazuji trubcům: Kdo by chtěl pro mě udělat snídani, musel by se velmi snažit (…)“ Připadá mi, jako by to opravdu Radana vzkazovala mně, a já byl ten trubec, který by jí rád připravil snídaňové potěšení, a odvděčil se jí za to dílo, ačkoli vděk patří celému básnickému divadlu Agadir za přístup k básnické látce.

Album Trychtýřem do hlavy potvrdilo jeden poznatek: Hlas má magickou možnost vytáhnout verše na hvězdnou výši posluchačova zážitků (nepočítaje v to podpůrné trysky v podobě hudby). A jestliže slovo prostoupí hlas příjemný a spřízněný s citlivými nervy poezie, může být dílo vyneseno do netušených prostorů akustického světa. Studio Agadir jistě má takové schopné herce a vyvíjí na tomto poli výjimečnou aktivitu. Pozná se to, když nejeden posluchač navnaděn sáhne po knihách Radany Šatánkové a po Trychtýři do hlavy zkusí knížku před očima.

A co přijde příště v této dílně zvuku? Něco by přijít mělo: Hlas uličnice na konci stopy 10 poví: „Tak to se budeš divit, co jsem si vymyslela. Za chvilku uvidíš!“ Nechme se překvapit.

Aleš Misař, prosinec 2015

Číst dál: Poezie Radany Šatánkové do zvukového světa vynesená

Limeriky

Amnézie v Benátkách

Starší paní z Benátek
šla si vzíti kabátek
a zapomněla, kde se berou,
dáma z Benátek nad Jizerou.
Tak šla zase nazpátek.




Blecha versus veš

Slavnější než trhy bleší
je a to veš vážně těší,
v bleše vyvolává zlost,
ta vší pravděpodobnost.
S níž se kdeco v světě řeší.




Krátký příběh o čtenářce, žehlicím prknu a klasikovi

Čtenářka z Mníšku pod Brdy
dočetla knížku od Drdy.
„Tohle je vážně kláda,
ta Němá barikáda“,
řekla a žehlila dál podprdy.




Ano a ne

Jedna paní z Horní Plané
vyměnila ano za ne.
Když běžela to vrátit zpět,
že mění to už naposled,
tak nevěřili pětkrát vdané.

Číst dál: Limeriky

Za P. Karlem Dachovským: Mám radost z něžných poupat

(vzpomínka na zemřelého člena Slupiny XXVI P. Karla Dachovského)



Dne 11. 8. 2015 uprostřed nejhorčejšího léta zemřel nečekaně další dávný člen Skupiny XXVI, básník, nakladatel a tajně vysvěcený kněz P. Karel Dachovský: http://www.farnoststaryknin.cz/files/p_karel_dachovsky.pdf

Karel s námi prošel naše první období, zhruba od roku 1985 do revoluce v roce 1989. Vídali jsme se pravidelně na faře v Příchovicích nad Tanvaldem. Ještě v duchu vidím, jak se tehdejší příchovický kněz Mirek Šimáček s Karlem vítal kněžským pozdravem políbení. Nezapomenutelným se ale stal sraz v květnu 1988 na meteorologické stanici na Milešovce, kde nám Karel sloužil mši svatou. Nebyl sportovně nadán, delší chůze mu dělala problémy, myslím, že mu meteorolog Polda Kukačka umožnil svezení na vrchol v nákladní lanovce, ale jistý si tím nejsem.

P. Karel Dachovský působil v liberecké podzemní církvi. Spolupracoval s tajným františkánem Janem Baptistou Bártou, který byl za komunistů několikrát vězněn: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Baptista_B%C3%A1rta
Samizdatové učebnice a jiné dokumenty ukrývali tito františkáni v bytě u Kolářů, rodičů mé budoucí ženy Heleny. Když byla celá buňka prozrazena, P. Karel nevydržel psychicky výslechy a zhroutil se. Po nějaké době se mu podařilo emigrovat do Anglie, ale jeho osud se tam podobal osudu Ivana Blatného. Nevěděl si v cizím prostředí rady. Skončil na psychiatrii, z níž pak odešel na letiště a s holubičí prostotou odletěl zpět do Prahy. Na Ruzyni seděl v hale a čekal, až pro něj přijde bezpečnost. Naštěstí byl jeho stav tak špatný, že už jej další vysilující výslechy minuly.

Karel psal básně po celý svůj život. Zároveň proslul tím, že probudil k životu revue a nakladatelství Řád, kterou kdysi založil jiný katolický básník František Lazecký. Karel vlastnil jeho pozůstalost. Ukazoval nám rukopisy Lazeckého dlouhých básní, které mu předala vdova po básníkovi. Některé se mu podařilo vydat právě v rámci nakladatelství Řád. Kromě poezie vydával hojně také životopisy svatých, které psal buď sám, nebo překládal z angličtiny: http://naklrad.wz.cz/

Karel miloval krásu tohoto světa. Radoval se z květin a uměl se pozorně dívat na svět. Ale stále jako by byl jedním krokem na věčnosti. Jistě byl z nás všech obdařen nejsilnější vírou. V tom se mu blížili jen někteří tehdejší naši souputníci jako Honza Kubín, Květa Brožová - Jankovičová či Maruška Dolistová.

Rozhodl jsem se zde otisknout jeho Londýnské variace, které napsal během svého útěku na Západ. Když je člověk čte, říká si: Jak prosté. Obraz je kladen za obraz, jednoduše, žádná křeč, žádné slovní extravagance. Tyto verše utišují neklidnou mysl a prozrazují i opatrnost, s níž se jejich autor pohybuje po slovech jak po jediných pevných kamenech na nejisté půdě poškozené psýchy. Možná právě proto každý vyjádřený motiv čtenáře provokuje k diskuzi, k námitkám nebo souhlasu. Karlova poetická mluva místy připomíná i haiku:

V Hyde Parku
honí vítr
třešňové květy

Ctitelem jeho poezie byl Ivan Slavík. Považoval jeho básně za to vrcholné, co v katolické poezii druhé půli osmdesátých let vzniká. Je jistým paradoxem, že mi v paměti ulpěla jediná vzpomínka na rozhovor s ním, který jsme spolu vedli na téma srozumitelnosti lyriky. Psal jsem cyklus Křížová cesta, ke kterému mě inspiroval stejnojmenný cyklus Františka Daniela Mertha. Karel si ho chtěl přečíst.
„Ale je to hrozně nesrozumitelné,“ varoval jsem ho. „Možná ani já sám už tomu nerozumím.“
„To nevadí,“ usmál se Karel. „Poezie přece může být naprosto nesrozumitelná.“

Škoda, že jsme se v poslední době skoro nestýkali. Nejčastěji s ním byla ve spojení Maruška Dolistová, které v Řádu vyšly dvě básnické knihy, V síti rybáře a "Paní Zdislava z Lemberka".

Karel zastával ortodoxní křídlo v katolické Církvi. Po revoluci by mu asi mezi již značně volnomyšlenkářskou Skupinou XXVI nebylo příliš dobře. Přesto k nám patří neodmyslitelně a rádi na něj vzpomínáme. A těšíme se, až někde na věčnosti, kterou tak hledal svým srdcem, usedneme k jednomu básnickému stolu.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

Bída

„Jen dvě věci jsou požadovány – úplná pozornost a soucit.“ (Mistr Džošu)


Smutek je žena stojící po ránu na křižovatce u zapečetěného vimperského hotelu Vltava, když se s Jokulatorem vracíme z Boubína. Chodci ještě nevstali. Jen ona tu přešlapuje s cigaretou v ruce, jednu nohavici legín vyhrnutou, nevábné břicho vyšpulené, přeležené a slepené vlasy, ve stojatém oparu před východem slunce. Tak odevzdaně tu venčí psa, již bez očekávání čehokoliv nového.
Jediná pravda života je bída. Bída duše, těla, bída naděje. Její stín je tak hmotný, tak tíživý, stín všeho promarněného, co odplulo, smutek z toho, kolik utrpení povstalo tím, že jsem byl počat, smutek, který bude trvat až do mé nejhlubší, nejtotálnější smrti, vpálený příliš hluboko, než aby jej mohla zakrýt čerstvá tráva jara, ta vrása, která je vytvořena zevnitř duše, již zvenčí nic neomyje, žádný déšť, ba ani blesk tam nedosvítí, neboť bouře prokmitává příliš opatrně, jen samé bezpečné výboje mezi mraky, tedy nezávazně, neúčastně, jen pro vlastní hru, pro zbytečné ohňostrojové potěšení, pro bezpečnou magii, pro bojácné návštěvníky noci, kteří se srocují pod klenbou, aby mohli obdivovat dílo šíleného architekta, co posléze neuvěřil ve vlastní stavbu, ve vlastní projekt a ve chvíli, kdy stavbu dokončil a dělníci podpálili lešení, běžel, pelášil pryč a někde v úkrytu na sebe vztáhl ruku, či snad jen nepustil blíže anděla, aby mu pomohl, aby mu řekl, že všechno nakonec přece jen dopadlo dobře, aby ho zachránil.

***

Jedu ranním autobusem z Vimperka do Prahy, těším se, až se uvelebím úplně vzadu, natáhnu se a ponořím se do předení autobusu. Bolí mě střeva z dlouho trvajícího průjmu, hlavně dorazit do Prahy, říkám si. Ale na druhý konec řady sedaček dosedá krásná dívka. Už si netroufnu strkat jí pod nos své nohy nebo naopak, pleš. A tak sedím podivně zkroucený jako bych dostal pěstí do žaludku.
Dívka má na sobě svůdné černé legíny. Ještě svůdnější je však její svetřík s výstřihem do véčka. Zachytává si rukama své dlouhé husté vlasy a smotává je umně do drdůlku. Pak si bere na uši sluchátka, v ruce svírá placku mobilu a usíná. Nebo jen zavírá oči a vychutnává neznámou hudbu. Její tvář se požitkářsky usmívá. Občas do ní dopadnou paprsky nízkého ranního slunce. Její úsměv se tím ještě prohloubí, jako by vyjadřovala dík paprskům, nebo prosté vyznání: Rozumím ti, moje krásné, letní ráno.
Její tělo mění polohy. Jednu nohu nechává na zemi, druhou zvedá, opírá chodidlem o sedačku, stehna má svůdně porozevřená. Za chvíli si dává na sedačku nohy obě. Strčí si je pod bradu, hlavičku svůdně nakloní. A pak se otočí k opěradlu, opře tvář o sepnuté dlaně, vytočí bok, sedí vlastně na lýtkách, tak setrvá chvíli k poloze, která je jí nejspíš nepohodlná, ale má při ní mile vystrčený zadek. A teď si lehá. Nohy krčí stranou, smotané vlasy se jí trochu rozpustí a zaplaví prostřední sedačku. V tu chvíli se jí odhalí ňadra. Otřásají se, jak autobus ujíždí po místy nerovném asfaltu.
Až se o mě pokouší závrať. Nemohu odtrhnout zrak. Nakonec si přestanu cokoliv vyčítat, objíždím soustředěným pohledem profil její tváře i plné prsy, z nichž to spodní se odhaluje až po bradavku. A je to bradavka mladá, celá naběhlá.
Jak čas plyne, prvotní posedlost ustupuje. Nyní už na ňadra hledím s větším odstupem. Seznamuju se na nich s malou jizvičkou a mám pocit, že je roky znám, že jsou mi poblíž každého večera. Kdykoliv zachci, mohu si s nimi hrát, mačkat je, líbat a sát.

***

Číst dál: Bída