(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)

Střet dvou vášní

Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.

Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.

Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?

Liják vyslal jen jakousi navštívenku. Svoji hlavní tíhu přehazuje jak závoj přes oblinu Přílby. Les na obzoru se ztrácí ve srážkových pruzích. Vidím v tom vzdáleném lijáku mlžné dlaně, které modelují táhlý vrch. A pak už slunce zapadá, vychází měsíc a noc vše pohlcuje, sarančata a kobylky stridulují, já ležím na louce, usínám a vzpomínám na tebe. Vlétla jsi do mé noci jak létavice. Ach, pokorný pohled tvých temně modrých očí a tvůj hojivý hlas. Na levém rameni se ti modrali dva propletení hádci, jejichž ocas vytvářel srdce a nad jejich hlavami se vznášela koruna pentagramu. Bylas má nahá vládkyně, sedělas na mě ve svitu měsíce a kolem tvé hlavy zářil letní trojúhelník Deneb, Altair a Vega. Bylas má otrokyně, která ulehla u mých nohou a nechala mi měkčí a teplejší přikrývky. Má prochladlá nešťastnice, která se ke mně k ránu schoulila promáčená rosou. Nechala mi tu svůj sen: „A kdybych opravdu hledala muže, tak takového, který by mě přes den nechal běhat v lese a v noci zavřel do své chýše, rozdělal by oheň a spolu se mnou by zíral do plamenů a s kouřem z toho ohně bychom společně stoupali do nebe. Jestli se budu muset znovu narodit, chci být chlap a žít na Šumavě. Ovšem nikdy se neožením a nebudu mít děti. Budu se toulat, snít, pít, milovat divoženky a ke konci života se stanu poustevníkem a budu prosit Boha, aby mi to všechno odpustil a vzal mou duši k sobě.“

Slehlá stébla

Ach, vztyčte se už, stébla,

na něž jsem ji povalil!

Měsíc v objetí nás vehnal,

když zpopelnil ho zemský stín.

Po probdělé noci tma už zřídla,

Tvory zalehli jsme, náhle přec –

křehké můrky – rovnají si křídla,

střepy rosy slézá v krvi mravenec.

Včelka hledá ochořelý jetel,

prachem se vleče zchromlé saranče,

vzpřimují se roje sedmitečné,

staromrak je sluncem naznačen.

I červ tu pozbyl všeho studu,

kroutí se ocásek ještěrčin,

tulačka narazila na pobudu,

louka zvedá přísně obočí.

Shořela Perseida, co nocí proletěla,

v kontryhelech chvějí se bradavky.

Pomalu odcházela z lesního šera,

čekal jsem, než paprsky ji zachvátí.

Ach, vztyčte se už stébla! Vaše břímě,

procitlo už s rozbřeskem.

Uticháme jak flétny ve smrčině,

vychládáme jak k ránu sen.

Zanechávaje příbytek otevřený…

Sjíždíme z Churáňova kamenitou úvozovou cestou, je to fofr, šutráky i větve odletují do všech stran, jeden zasáhne plnou silou šlapku, děsím se, že nevydrží rám, že mi praskne plášť, ale což se mohu před tebou zahanbit? Jsi mi v patách a někde mě i předjíždíš. V jednom místě mi otřásající se řídítka odrazí pravou ruku, hmátnu do prázdna a jen tak tak, že nepřeletím.

„Co vyvádíš?“ ptáš se mě trochu pohoršeně.

Jedeme bez helmy, mohl bych dopadnout zle, vybral jsem to, jen jsem se praštil do stehna, ale což, jedeme dál a teprve pod obrázkem svatého Václava pod Popelnou horou, tam, kde cesta odbočuje doprava, trochu zpomalujeme. Otevírá se tam krásný výhled na údolí Rejštejna a na vzdálené modravé hory na západě. Slunce klesá, má bronzový svit a dobarvuje vyschlou louku u našich nohou.

Objímáme se nad chalupou samotáře Nezmara.

„Je milé ti propadat do náruče,“ říkáš. „Pěkně mě hřeješ.“ Pak pokračuješ k Nicovu.

Nezmar sídlí na vyvýšené louce, která vypadá jak horská pastvina někde na karpatském hřebenu. Dnes tu sedí se svojí mladou přítelkyní Lídou a jejími dvěma dětmi. Má mohutný šedivý plnovous, který kontrastuje s jeho opáleným tělem. Nad ohništěm visí na řetězu kulatý rošt a na něm se opékají buřty.

Sedám si k nim. Kamarád mi vypráví, že přijelo ze vsi několik chlapů, naložili celé jeho stádo ovcí a koz na korbu auta a odvezli mu je, protože zvířata nemají identifikační ušní známky. Nechali mu jen čtyři kozly. No je tohle možné, ptám se? Chudák Nezmar teď nemá ani kozí mléko.

Pokračuju přes louku k Dáše. I tady panuje poklid. Dáša peče pstruhy. Vždycky, když tam přijdu, má čerstvé ryby. Umí je skvěle okořenit. Masíčko se v puse jen rozpadá. Dáša žije zdravě a zdravě i vypadá. U stolu s námi sedí Eda, koňák, který vystupuje na westernových akcích. A nad svahem vedoucím k Popelné hoře, se do lesa potápí slunce. Každým okamžikem je níž a níž.

„Prořezali to tu,“ stěžuje si Eda. „Dřív okolo bylo samé houští.“

„Ale to slunce bychom takhle dřív neviděli,“ namítl jsem.

Vracím se na Churáňov. Jedu po louce, vítr mi příjemně profukuje tričko. Míjím opět Nezmara a jeho rodinku, pak zajíždím do lesa a na okraji louky se znovu dívám do dálky. Hory jsou trochu zamlžené, a přece bledě modré jako tvoje oči, které se otevírají napůl přede mnou a napůl ve mně, navždy dokořán. Jak překonat vzdálenost, která nás dělí? Jako Stachurův Člověk Nikdo, „který popřel sám sebe, který mimo jiné spálil stovky dopisů a stovky svých fotografií a vyhodil adresáře a rozdal všechno, co měl a odešel z domova, zanechávaje příbytek otevřený, a zahodil klíče?

Kohlschachten

Cesta z prken nás vede přes slatě. Volné plochy mezi trsy kosodřeviny jsou zbarvené rezavě až temně rudozeleně, podle toho, kde převládá borůvka a kde vlochyně. Zarůstající tůně se zbarvují do zlatova. Míjíme malá bažinná jezírka. Jsou temně modrá a každé z těch zasněných ok si hýčká blankytně modré šídlo chránící čistotu spatřeného. Poletuje nad svým malým domovem a je zvědavé i na tvá štíhlá ramena.

Na jednom jezírku pluje osamělá kachna. Je krotká a hned se k nám blíží. Čeká nějakou dobrůtku, jako by plavala na rybníku někde na návsi.

Nízkým bukovým lesem plným zkroucených a různě propletených kmínků vcházíme na horskou louku Kohlschachten (1 150 metrů nad mořem, název vznikl od dřevěného uhlí, které se tu asi vyrábělo). Pastvina tu existuje už od roku 1733. Vstupujeme do starodávného zámeckého parku. Mohutné buky a javory připomínají sochy gigantů, z jejichž původní podoby zbyly jen trupy plné svalů, otoků a šlach. Výrony hustého listí pátrají oblohou po předpovědi prvních podzimních mrazů. Některé větve odumřely, jiné rostou vodorovně bez jakékoliv opory a skrz některé kmeny se otevírá průhled jako branami ve tvaru mandorly.

Cesty se nezachovaly, jen jediná vede napříč sedmi a půl hektarovou loukou. Nás ale cesty nelákají. Postupujeme po okraji pastviny, tam, kam na nás turisté nevidí. Obcházíme výstavní prostor soch, stromy stokrát polámané a znovu obrostlé novými svěžími větvemi. Jen do mohutných kmenů se zapisují všechny paměti bouří, vichřic a mrazů. A nejsou snad mezi nimi i zářezy zpráv od už dávno mrtvých pastevců? Pokrouceniny těchto poselství už nikdo nerozluští. Je možné o nich jen snít.

Kam se poděl zámek? A kde jsou zahradníci pečující o sestřih keřů a úpravu pískových pěšin? Nic tu po té okázalosti a upravenosti nezbylo. Zámek se vznesl do oblak. Nebo to byl klášter? Možná z podobného bujení hmoty čerpal inspiraci opat Suger ze Saint-Denis, který vypínal svoji architekturu z materie k nehmotnému světlu Nejvyššího. Zprostředkoval lidem lux mirabilis (podivuhodné světlo) sestupující skrze sacratissimae vitrae (nejsvětější okna) zpět dolů. Jeho protivník Bernard z Clairvaux, krutý potlačovatel dogmatických odchylek své doby a předchůdce inkvizice, vnímal všechnu okázalost jako překážku na cestě k meditaci a duchovnu: „Najdeš mnohem víc v lesích než v knihách. Kmeny stromů a kameny tě naučí víc než nějaký mistr.“ A jako se střetli dva největší duchové rané gotiky v pohledu na posvátno, tak i zde se úsilí země vzepřelo tíze času, který shora tlačil na výstupné proudy dřeva, srážel dolů větve, lomil klenby, nutil je vrátit se k zemi a kamení, vmodlit se prsty zpět do hlíny, travin a borůvčí, uzemnit se poznovu. A zůstala tu jen zuřivá oddělení klášterní knihovny, bolavé skráně jurodivých madon po korunovacích, vyvrácené hlavy světců a obrazoborců bušících do tváře Michelangelova Davida.

Pokládám tě do trávy, pod šumícími listy buku hladím tvá ňadra. A na jihozápadě se zvedají jiná dvě ňadra, dvojvrchol Roklanu a Roklance, který se zdá být tak blízko. Tajemství, které ponese tato louka po zbytek své existence, pošeptá možná jen těmto dvěma vrcholkům, až je mlhy a mračna zahalí a až se na podzimních větvích usadí první námraza. Jsou to tajemství, jež zůstanou neprozrazena, má rozechvělá, tiše vzdychající pastýřko.

Ptala ses ty nebo já, může-li strom spáchat sebevraždu? Někoho z nás ta otázka napadla při pohledu na pahýly a rozštípené kmeny, jejichž mohutné větve leží v travinách co kostry arch. Jejich boj o život je příkladný. Stane se, že se buk zlomí, ale dokud zůstane jen jedním kořenem spjatý se zemí, sebere znovu vůli k další existenci, nabere si energii z útrob hlíny a pošle ke slunci nové větve a pupeny. Copak se strom někdy ptá na smysl své existence a jestli má důvod v ní pokračovat dál?

„Strom spáchat sebevraždu nemůže,“ říkáš. „Může se ale sebeobětovat.“

To jsi mi řekla a já se zamyslel nad rozdílem mezi sebe-vraždou a sebe-obětováním. Buď se strom rozhodne druhému uvolnit cestu ke světlu, nebo přestane ve světlo věřit.

Na cello hraješ

Chtěl bych vidět ta tajená plátna, jejichž tvůrce si otírá perka a štětce do listů mlečů, chtěl bych slyšet dialog dvou krkavců. Jeden letí přímo, takřka bez mávnutí křídel, druhý poněkud pod ním, co chvíli stáhne křídla k sobě, s krkavčím výkřikem udělá divokou obrátku dolů, nabere vzduch a nechá se vynést opět do výše, chtěl bych mít v žilách na chvíli krev říjícího jelena, co vyhání z lesního chrámu, zasvěceného bohyni Seléné, předěšené kostelní panny, chtěl bych se stát jednou z ovcí na ranním Zhůří. Dlí tu v ještě sotva znatelném rozbřesku pospolu, dívají se na mne. Ptám se jich, ony odpovídají:

Kde máte pastýře,

ovečky ze Zhůří?

Odešel za ženou,

za lunou, za růží.

Chtěl bych se zmenšit a strávit noc pod kloboučkem lysohlávky, chtěl bych se vracet po molu paprsků nízkého slunce do temného nitra smrčiny, za chůze hladit kůru a nebát se, že v hloubi lesa číhají už jen tůně prázdnoty, chtěl bych po úmorném dni dojít na chalupu Najmanku, tam tě zastihnout, jak cvičíš na cello. Za prasklým okenním sklem, zdobeným pavučinami ve tvaru průsvitných plachetnic, pozvedá planá třešeň svoji korunu podzim od podzimu výše. Barevné listy připomínají zavěšené svítící ryby, které si někdo suší v paprscích babího léta. Stojím za tebou, pleť ti ozařují plameny svící, které přebírají roli dne. Na okenním parapetu leží dva křemeny, zarážky, aby průvan nepřibouchl okna, když se větrá. Ty teď leží na notách, které zatím nepotřebuješ. Nebo už?

Přinesl jsem z podzimní louky modrý květ zvonku a zaplétám ti ho do vlasů, zatímco hraješ pomalé adagio ze sonáty již dávno zapomenutého skladatele. Zvonky budou brzy posledními stopami léta na zežloutlých vyprahlých loukách. Tím více vynikne jejich osvěžující hloubka. Beru si uhel, kreslím les bez barev, který tvoří jen světlo a stíny. Ty věčné gabrétské interiéry, úkryty, záštity, ta útočiště, z nichž nevede cesta dál.

Panta rhei

V kapse mi cinkají

nějaké drobné –

ale toho březového listí!

Podzimní Otava je zahalená říjnovým oparem. Pozoruju vodní čupřiny těch, co stojí na dně řeky v řadě vedle sebe či ve frontě za sebou. Kohosi vyhlížejí proti věčně plynoucímu proudu. Šumí mnohahlasá symfonie, téma se v sobě neustále proměňuje, a přitom setrvá na místě.

Na skalách se kroutí borovice, rudnou duby. Občas se snese vánek do korun osik a javorů. Vím o něm jen díky padajícím listům. Jinak se nehne nic. Žluté čepele dopadají na břeh, některé i do proudu tekoucí vody. Která z nich je na tom lépe, ta, která si ustele v nějakém z obřích kamenných hrnců či na oltáři balvanu jako obětní dar, nebo ta, která se rázem promění v loďku?

Nacházíš v záplavě listí malinké plané jablíčko. Je to pidi jablíčko, do kterého se nikdo s chutí nezakousne. Skromné vzalo si od slunce jen trochu teplé barvy. Odkud se sem do těžce průstupné divočiny zakutálelo?

Přenášíš psíka přes skalnatý sráz, v místě, kde mu ani čtyři nohy nestačí. Prudký terén je porostlý ostružiním. Psík vrtí ocáskem, nelze určit, zda radostí, že je v náruči paničky, či strachem z vodního proudu pod ním.

Byl to nějaký plytký odpolední film na Nově či na Primě. Hlavní hrdina po mnoha letech zjistil, kdo mu zabil ženu. Jeho přítel se ho ptá: „Jak se teď cítíš? Dvacet let jsi ho hledal. Dostavil se pokoj?“

„Cítím prázdnotu.“

„Budeš muset vykročit do neznáma,“ odpovídá přítel po chvíli mlčení.

„Mám strach z neznáma.“

„Bude to jen lepší.“

„Jak víš, že to bude lepší? Je to přece neznámo.“

„Dobrý argument,“ uznal přítel. „Ale pohne se to. Začnou se dít nové věci. Už nikdy to nebude takové jako dřív.“

Říjnové květy jahod

Hledáme u Dračích skal kříž na památku nešťastné učitelky z Kašperských Hor, která sem před deseti lety vedla děti na školním výletu. Druhý den se sem vrátila a ukončila dobrovolně svůj život. Co může mladého člověka dohnat k takovému zoufalství, že už nevidí, kolik nových a nečekaných cest se před ním v jeho věku ještě otevírá? Nepronikneme do duší trpících jinak než prostoupením celé jejich životní cesty.

Ze skály se otevírá pohled na okolní hory i do údolí, kde šumí Otava. Její hlas se tu už po tisíciletí vpíjí do okolních skal a lesů. Pokračujeme k Jelenovu a k místu zvanému Tomashof, kde strávila dětství šumavská pamětnice Marie Malá. „Býval tam pod i nad cestou velikánský sad, jabloně, hrušky, švestky, ryngle, malé i veliké slívky a další,“ přibližuje nám tamní prostředí před mnoha lety paní Malá.

Míjíme křížek u cesty jakoby narychlo, ve spěchu natřený. Nápis na oválné desce kdosi odflákl, jako by už spěchal někam na pivo.

„Ten křížek je u cesty vpravo, nedaleko od Tomashofu,“ doprovází naše prožitky vzpomínkami paní Malá, „O ten jsme stále pečovali. Vysázela jsem tam také konvalinky, sasanky a jiné cibuloviny, na jaře vždy kvetou,“ Škoda, že není jaro. A pak se překvapeně skláníš. Pod spadaným listím objevuješ kvetoucí jahodu. Teď na konci října? Je to možné? Jak jsi poznala, že se pod listem ukrývá tak drobný kvítek?

Docházíme ke statku. Na vratech stodoly visí sluníčko s paprsky z klacíků, na sloupku plotu trůní kamnovec, nádoba na ohřev vody, která bývala zabudovaná přímo v kamnech. U kotouče travou zarůstajícího sena stojí netečná ovce a u lesa je zaparkovaný traktor. O hromadu dříví se opírají měděné plechy. Svah se prudce sklání dolů k Vydře.

„Tam bydlívali Hablovi,“ přibližuje mi to místo paní Malá. „Po nějaké době odešli do Německa za příbuznými. Obyvatelé německé národnosti, kteří pracovali v lese, tenkrát do odsunu nemuseli. Po vystěhování se tam usídlila rodina Beranova – nezůstali tam dlouho a odstěhovali se do Rejštejna. Po nějakém čase tento dům koupila rodina jako rekreační chalupu a nyní ji vlastní jejich syn Pecánek, zaměstnanec Národního parku Šumava.“

Sestupujeme k Vydře. Turnerova chata je zavřená, celé údolí podzimně oddechuje po náročné prázdninové sezóně. Okolo chaty se potulují chundelaté kočky, vypadají jak malí lvíčci. Ale jsou přítulné, ty tajuplné hlídačky svatyně turismu. Udržují zde zdání atraktivity místa, hájí život z výspy kočičí oddanosti, klidné a hrdé, nic zdánlivě nepotřebující.

Když se vracíme ze skal dolů, vidím u břehu nádhernou vzrostlou borovici. Roste tak blízko divokému proudu. Kolik povodní se tudy provalilo, strhávalo s sebou balvany, a tenhle strom jako by jimi nebyl nijak poznamenán, stojí zpříma. Mám chuť k němu jít, přiložit ucho a zaposlouchat se. Možná tam hučí hlasy všech povodní, historie kalných, do údolí uhánějících vod.

Vratká lávka slov

(Dušičky 2018)

Zima to zkouší pomalu, opatrně, po krůčcích. Nedávno se kupříkladu zatáhlo mrazivou mlhou. Napadlo prvních dvanáct centimetrů sněhu, do kterých nyní prší a při teplotě pohybující se mezi -0,9 °C a -1,2 °C se tvoří ledovka. Fouká slabě ze severovýchodu. Hodina za hodinou plyne a nic se nemění, bílé břízy, bílá námraza, bílá mlha, bílé plachty lodí, co klesají ke dnu. Celá krajina je bílá, už trochu pod hladinou.

„Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým mezi kapitoly velké knihy roku, k palimpsestům, skrytě podstrčeným mezi její stránky, anebo k těm bílým, nepotištěným listům, na nichž se oči, dosyta načtené a plné obsahů, mohou opájet obrazy. Na těch stránkách se člověk ve stále větší bledosti vymaňuje z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol,“ píše Bruno Schulz o mlze ve svých Skořicových krámech.

Až druhý den po ránu se mlha prosvětlí. Slunce se opírá do zledovatělého lesa. Stébla jsou pokryta ledovými hřebeny ostrými jako břitva. Žluté listy bříz obroubila tlustá ledová linie, průsvitný obrys, který se tu a tam odlupuje a padá, stejně jako křišťálové lavinky sesouvající se po hustých jehličnatých korunách smrků. I z kovového stožáru padají kusy ledu a zvoní to jak v orloji snivců. Kolik pokladů, ležících na dně noci, nepoznalo své skutečné barvy ve slunečních paprscích.

Ozývá se vrzavý hlas mnoha ptačích hrdel. Vybíhám na ochoz stanice. Nízko nad námi přelétá hejno jeřábů. Míří na západ. Dlouhé krky jsou natažené dopředu, velká křídla na koncích roztřepená zabírají mohutnými tempy. A trochu dál na jihozápadě vidím nad lesy další hejna. Kolik jich je! Závidím jim ten přímý směr. Neváhají. Vědí, kam letí, a že se mohou navzájem jeden na druhého spolehnout. Nejvíce obdivuju ptáka, který letí v čele celého uskupení. Kolik musí mít zkušeností, aby se ostatní ptáci podvolili a spolehli se na jeho vedení?

O chvíli později stoupám na stožár na Huťské hoře. Kovový žebřík mě studí do dlaní, pozoruju, jak se kolem mě s každou příčkou vynořuje celá Šumava. Daleko na severozápadě je vidět hřeben Krušných hor, přímo za Svatoborem se zvedá Klínovec. Podivný smutek v sobě nosím, budí ze spánku i všechny předchozí smutky. Vystupují ze stínů, vtělují se do táhlých modrých linek nekonečných hor.

Docházíme k pilířům někdejší lávky, po které se přecházelo přes Otavu ke zmizelé obci Bystrá (německý název Wunderbach je poetičtější: Potok divů). Stojíme u soklu starého kříže, který parta nadšenců vylovila z proudu. Dva zděné pilíře se na dálku dorozumívají přes proud řeky. Mezi nimi zeje prázdno. Lávka prý byla vratká jako bývá nejisté dorozumění mezi lidmi skrze slova. Přesto potřebujeme náš tak nedokonalý jazyk jako lávku, mostek jednoho ke druhému¹.

Začíná se stmívat, když se po břehu Otavy vracíme zpět do civilizace. Klopýtáme přes kameny, temný proud po naší pravici strhává usazeninu soumraku k novým tůním a do zklidňujících se zátočin. Kolik kontaktů nabízí cesta nočním lesem. Svítíš mi zezadu mobilem, já ti ze tmy před sebou podávám větve, aby tě nešvihly do tváře. A za tebou opět všechno uzavírá tatáž tma. Kdo by se do ní otáčel za listem, jehož pád zůstane beze svědků? Řeka nás předbíhá, i ona má svoji umanutou představu, kam téci, důvěřuje břehům. Na pravém břehu se mezi už holými korunami stromů objevují světla Rejštejna. Na hřbitově tam blikotají svíčky. Tráva mezi hroby je pošlapaná.

O solitude

(pouť na Roklan)

Přijel jsem na Modravu nepřipraven. Nepočítal jsem s takovým mrazem. A přitom přece znám, jak mrzne pod Březníkem, kde teplota 10. 11. ráno klesla až na -6,5 °C.

Ledový vzduch stéká údolím podél břehů Modravského potoka a stříbří nízké smrky i zežloutlé louky. Jedeme na kole, mrznou mi prsty, držím řídítka střídavě levou a pravou rukou, druhou ruku strkám do kapsy kalhot a doufám, že se trochu zahřeje. Pak tlačíme kola pod Špičník a schováváme je v nízkém lesíku. Blížíme se k hranici. Na druhé straně horského hřebene se v bavorských nížinách rozlévá bílá záplava par. A za ní se modrají křivolaké obrysy Alp.

Pokračujeme po hranici k Roklanu. Ale ještě nás čeká mohutný masiv Blatného vrchu. Mrtvý les působí smutně, ale u pat holých kmenů už rostou malé smrčky a někde se dokonce zelenají starší smrky, které ze záhadných důvodů odolaly kůrovcové invazi. Jsou to silní jedinci, snad geneticky lépe vybaveni pro tak nerovný boj. Vžívám se do jejich úzkosti, když se dívali, jak jejich sousedé podléhají. Vydržím i já? Je těžké věřit ve vlastní síly, když ti okolo ztrácejí naději.

U vrcholové skály někdo zapomněl psí náhubek. Zůstal tu nasazený na větvi. Skála hostí paprsky, které vnikají i do prasklin trouchnivějících kmenů, jejichž dřevo se odlučuje v podobě kvádrů. Když je vezmeme mezi prsty, je lehoučké a šustí jak polystyrén. Sluníčko na listopadovém šumavském hřebeni příjemně hřeje, může však být i palčivé, vysoušet krajinu, rozšiřovat hranice pouště. Kéž bych tě dokázal hřát, ne spalovat.

Oddávám se snění tváří v tvář blankytu oblohy, dívám se daleko k Alpám, které se zdají mohutné a nedosažitelné. Tajíme dech nad oslnivým oblačným mořem, nedá se do něj ani pohlédnout. Je tiché a takřka nehybné. Ve své trpělivosti nepřekonatelné. Pro plavce. Pro poutníka. Snad jen dva letci, kteří tu zahynuli v roce 1963, by to dnes na druhý pokus zvládli a šťastně by se večer vrátili domů. Ale my jsme pomíjiví a máme své hranice a ty nám udržuje v patrnosti tahle pěšina, kterou kráčíme k tajemnému Roklanu. Země nám hladí lýtka borůvčím, občas se nabodneme na suchý klacek.

Tu a tam nás poleká tvář starce. Kaboní a krabatí se, jako by byli stvořeni z těsnící pěny. Na to přirovnání přicházíš ty a já ve své nepraktičnosti ani nevím, co to těsnící pěna je. Choroše jsou tak výmluvné ve svém mlčení. Jsou to zpovědníci, kteří slyšeli o tolikerém utrpení, že již nemohou zcela rozjasnit líce. Říkáš, že snad odmlky budou mizet, jak se budeme víc a víc znát. Možná tomu bude i naopak, odmlky se mohou rozšiřovat jako oblačné moře pod našima nohama. Ne že bychom si neměli co říci, ale budeme si rozumět i bez zbytečných slov.

Ticho teď ruší jen vysoké hlasy ptáčků, co se dorozumívají ve větvích smrků. A pak se zpod údolních mračen ozve hlas sirény. Hoří tam? Což může na dně moře hořet?

Roklan je horou setkání. Rozhled do daleka tu obdivují Němci i Češi. Díváme se do vnitrozemí. Dohlédneme až na Kašperk, ke kterému se blíží jazyk mraku. Má chuť ochutnat drolící se zeď věží? A vpravo vidíme Zhůří s bronzovými pastvinami. To je dálka! Hned si vybavím odpoledne a večery, kdy naopak hledíme ze Zhůří na dvojvrchol Roklanů. Stojíme pod břízkou a doplňujeme si navzájem báseň o větru, který jí provívá.

Listopadové toulky

Churáňov – Horská Kvilda – Hamerský potok – Vydra – Zhůří – Otava – Přední Paště – Velký Babylon – Rejštejn)

Louky okolo Horské Kvildy pokryl závoj jíní. Vzduch je ostrý, fouká východní vítr, který žene z návětrné strany chuchvalce nízkých mraků. Zde se páry rozpouštějí, slunce svítí, ale moc nehřeje.

U statku stojí nehybný koník. Snažíme se ho s Oldou oslovit, ale koník se ani nehne. V údolí pod ním vřou chladné mlhy. O kousek dál dvě ovce okusují zmrzlé zbytky suché trávy. A támhle za ohradou nás straší podivní dlouhosrstí krampusáci. Krávy s divokými rohy. Je to skotské náhorní plemeno, Scotish Highlands.

Blížíme se k Hamerskému potoku. Za mřížkou shlíží postava Panny Marie a u nohou jí leží lístek s básní. Protahuju ho mřížkou ven, vida, autorem je známý poeta, který touto dobou žije na Horské Kvildě, Ondřej Fibich. Putovat horami a psát básně na konkrétní místa, věnovat je ve vší skrytosti třeba lidem, kteří tu žili, považuju za pěkné splynutí člověka s krajinou¹.

Hamerský potok už místy zdobí krajkové spodničky rampouchů, zvláště tam, kde jeho tok nezakrývají větve smrků a kde v noci klesla teplota ještě o něco níže než v lese. Zastavuju se u tří stébel, na kterých se usadil led v podobě hlásných trub či skleněných didgeridoo. Jejich trychtýřovitě rozšířené konce jsou takřka přitisknuté k hladině. Přímo pod nimi vyvěrají chumle bublinek. Máme snad možnost vyhlásit takto pstruhům poslední soud? To ne, nechceme je lekat blbostmi, kterými se zabývají lidé. Pstruzi se radují z čisté a ledové vody.

Nad pravým břehem Hamerského potoka, v místě, kde už jsou vidět mezi větvemi střechy Antýglu, lezeme na vrchol špičaté skály. Cestou nahoru překonáváme zátarasy padlých kmenů, na nohy nám číhají mechem zarostlé díry mezi šutry. A pak pokračujeme dál v sestupu podél toku Vydry.

Slunce nízce prosvětluje tok divoké řeky. Máme to štěstí, že svítí skoro přesně v podélné ose toku. Ozařuje ohromné balvany, mezi nimiž se voda skoro ztrácí. Jen místy vyšplíchnou mezi kameny do slunce kapičky vody. Jinde se zvedá dokonce vodní mlha, taková, která se ve větší míře tvoří pod vodopády. Pobíhám, hledám vhodný úhel pro spatření duhy. Olda si lehá na jeden z balvanů a vyhřívá se v listopadovém slunci. Libuje si, jaké je teplo. Kdybych byl pstruhem, měl bych pocit, že si pluju křivolakými uličkami na dně bizarního města. Nade mnou se klenou a tyčí kamenná stavení, která vykazují o mnoho více tvůrčí odvahy než modernistické krabice z velkoměst.

Stoupáme od Turnerovy chaty k bývalé sklárně Tiefenau. Levý svah nad námi ozařuje slunce, nás cesta vede stínem, ale stoupání je tak dlouhé a namáhavé, že mi z tváře kape pot. Na okraji louky nám do tváře zavane ostrý vítr od východu a už opět nad sebou vidíme cáry mraků odpoutávající se od Zhůří a Huťské hory. Docházíme k pěknému dřevěnému křížku, u jehož paty někdo vystavěl kamenné mužíky², a pokračujeme ke Zhůřské slati a dál k Ranklovu. To už na les lehá mlha. Slunce se těžko prodírá mezi kmeny, jen po pruzích paprsků se dotýká zmrzlé půdy a naše prsty ztrácejí citlivost.

Nasazujeme závratnou rychlost chůze. Bolí mě už chodidla, meniskus pravé nohy, občas naberu špičkou kámen, který letí daleko přede mne. Na Nových Hutích čekáme na autobus. Zprvu jsme zahřátí zběsilým tempem, ale pak se do nás dává zima, obcházíme kostelík s nízkou věží, střídavě schouleni sedíme nebo poskakujeme, třeme si dlaněmi stehna. V autobuse se mi z prokřehlé dlaně nechtějí odlepit mince.

Ani druhý den není tepleji, na Zhůří stále fouká od východu, jen oblaků je méně.

Čekáš na mě v autě. Jsem rád, že se mohu uvnitř zahřát. Sjíždíme přes Svojše k Paštěckému mostu, odkud vede pohodlná cesta ke kapličkám na Přední Paště. První z nich je kaple Panny Marie Pomocné u štol. Za kaplí jako by vedla průrva do středu Země. Tam se horníci pomodlili, aby pak sestoupili do dolu svaté Panny Doroty. Druhá větší kaplička též Panny Marie Pomocné stojí na okraji louky pod mohutnými korunami listnáčů. Neroste tu žádná smrková monokultura, do fantastických tvarů se tu kroutí buky a borovice.

Přes Paštěckou paseku vede cesta na vyvýšenou louku nazvanou Velký Babylon. Leží v nadmořské výšce 950 metrů. Otevírá se z ní výhled na Huťskou horu, nad kterou se již objevují první čočkovité altokumuly – předzvěst fronty, která přinese sněžení. Ještě naposledy můžeme obdivovat bronz luk. I jezevčík Bak, který nás doprovází, má radost. Dovádí, jako by si samým nadšením z volného pohybu nevěděl sám se sebou rady a cítil potřebu vyjádřit se skotačivým tanečkem.

Prý sis přála chlapa, který by s tebou udržoval stejný rytmus chůze. Jsem o trochu vyšší, ale ty máš delší nohy, tak se můžeme sladit. Jezevčík má svůj vlastní rytmus úměrný jeho krátkým nožkám. Běhá před námi, občas zmizí, a tak voláš: „Baku! Baku!“ A hvízdáš na prsty. Tak to jsi v mých očích stoupla, já to totiž neumím.

Pokračujeme v sestupu k Rejštejnu. Tady je zvláštní místo nazvané Luha, stojí tu dost zanedbaný domek s pavláčkou.

„Mít tam houpací křeslo, přes nohy kostkovanou deku,“ navrhuješ.

„Na to máme ještě čas, ne?“

Zastavujeme u zřejmě původního křížku zarůstajícího trním. Nápis Venite adoremus se takřka ztrácí. Tři andílci mají podivné atributy, poznávám jen kalich s hostií, ale co značí ten trojlístek? A jakýsi věneček, na jehož čele jako by hořelo srdce³?

Sestup nemá konce. Jen podle okolních hor, které stále rostou, poznáváme, že se blíží údolí Otavy. A tady nás najednou z bukového listí pozdraví modře zvonek. Ačkoliv mrzne a slunce už tu dávno nesvítí, jeho květ je dokořán⁴. Co ví zvonek o blížícím se sněhu? Tuší, že zítra už se slunce nedočká? Nabral si z oblohy modř a nyní se s ní chlubí.

Poznámky z mailů profesionálního průvodce po Šumavě Josefa Pecky (1, 2), kunsthistorika Jiřího Haubera (3) a botanika Petra Hrbáče (4):

1) Xanderovy domy: při cestě z Horské Kvildy na Filipku stávalo devět domů (dnes pět). Pojmenování je podle osadníka Alexandra Luksche. Dle ústního vyprávění tady stávala první stáj pro soumary, později přesunuta blíže k Horské Kvildě. Kvůli přepadávání. Vlastně i nedaleký kopec se jmenuje Lapka (Diebstein).

2) Křížek leží pár metrů nad bývalou chalupou rodiny Krieckl, Hluboká (Tiefenau čp. 15). V domku se narodila manželka Seppa Rankla, resp. si ji tady vyhlídl v kolíbce. Měl s ní sedm dětí a jak na Šumavě liteře bylo několikrát připomenuto, má se za to, že extrémně velcí lidé nebývají plodní. Takže, buď to neplatí, nebo ty děti nebyly Seppa, nebo můžou platit obě varianty.

3) Ten (vavřínový) věnec je symbol vítězství nad smrtí – tím jsem si jist. U toho třetího atributu mohu jen spekulovat. S pravděpodobností to bude opět nějaký symbol Kristovy oběti a zmrtvýchvstání. Mohla by to být např. dubová ratolest se třemi žaludy – to ber ale jako čirou hypotézu. Venite adoremus je něco jako Chvalme přicházejícího. Většinou se to pojí spíše s námětem Ježíšova narození.

4) To by mohl mít zvonek okrouhlolistý, který je dost pozdní. Jenže, a to mě mate, dle dochovaného lodyžního listu i květu vypadá, sakra, jako relativně teplomilný zvonek broskvolistý. Čumím na to jako puk