V ČERVNU

Stíny oblak nad pralesy trav,
trojakord větru, cvrčků, ptáků,
v polích lita krev vlčích máků,
cesty necesty nejsou pro dav.

Je červen, ten měsíc jasných dní,
temných obzorů plných vláhy,
kdy žár slunce vychýlí váhy,
tajemné domky vinic zde sní.

Květy akátů neznámo kam,
sněhové vločky hnané větrem,
není měřeno stejným metrem,

tam kde není štěstí ani gram,
věk cení zuby, hledí ze sutin,
v tichu odbíjí čas věžních hodin.

NA CESTĚ ( rondel)

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.

V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.

Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.

STÁLE

Mít v sobě šum listů stromů
i zurčení potůčků
šelest trav a hlasy ptačí
žár slunce i chlad zvečera
ticho vyschlých potoků
i mračen skoupých na vláhu
mít v sobě hukot větru i zpěv deště v okapu
zrcadla vodních hladin se zarostlými břehy
temnotu noci s Měsícem a jeho Venuší
ticho lesních cest k dalekému obzoru hřbetů hor
a krajin nahlížených z výšky
dojít tichem
k Tichu
vše pojímajícímu

O POTOKU Z HOR

Zpívej, zpívej, příteli dálek,
nauč nás svou bujnou píseň znát,
od svahů hor začal vichr vát,
v tůňce pěnou plníš svůj šálek.

Spěcháš, spěcháš k vzdálené řece,
po paprscích slunce najdeš cíl,
ošploucháš lodím přídě i kýl,
proudy z nebes neznají klece.

Tajemná oblačná jezera,
hrozivé černé štíty mračen,
když úzkost se vkrádá zvečera,

z výšky zní štěbetání kačen,
čas plyne v čase, vše unáší,
jen kdo čeká, světlo nezháší.

ZÁKON Z HORY

Je tu slyšet ptáky, stromy ještě šumí,
po deštích potoky vesele skotačí,
s chlebem a vodou poutník rád vystačí.
posvátné ticho zvuky světa tlumí.

Ta kniha, kniha Zákona trvá stále,
nad černou dírou smrti, zmaru, kdo ji drží?
V Desateru odpověď, člověk sám si dluží,
ve vírech zla vše klesá, neplyne dále.

Chýše poustevníka ověšena zvonky,
zvonky modliteb za lidi tam dole,
za radost v nitru mrazem se chvějícím,

aby každý člověk byl zvonem znějícím,
ze slabých silní, někdy se mění role,
světlo září tmou, hvězdy třpytivé sponky.

ZIMNÍ ZAMYŠLENÍ

Suché listí šustí ve starých dubech,
Měsíc a sníh prosvětlují noční les,
v poryvech vítr sílí, nabírá dech,
světélka ve tmě, v dálce štěká pes.

Mračna se vlamují údolím hor,
řekou nicoty pluje života vor,
Večernice věrná je Měsíci,
ráno pozdraví nový den,
bílý oblak ve tmě, ledový dech peřejí,
paprsky slunce všechno zahřejí.
Zmařené životy, uniklí viníci,
za zdrojem zla skryt jaký gen?