Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.
Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.
1. Andělská Hora (HO)
Od věků jméno andělské
chrání a zdobí tuhle skálu.
My příchozí však víme své,
když svorni v radosti i žalu
lámeme chléb svůj v podhradí.
Neptej se na zdroj naší síly.
Možná to někdy prozradím,
co na vrchol jsme vynosili.
Po srázných cestách jdeme dál.
Přes propasti- snad za hvězdami.
A každý ve svém srdci hřál
naději, že už nejsme sami.
2. Bezděz (DK)
Stín na tvé řasy sestupuje
nad vodou kmit se netopýr.
Tvá loďka zpátky neodpluje.
Stůje beze strachu. Zde je mír.
Hrad ve tmách nad námi se ztrácí
a tak je těžko nemít strach.
Už míhají se noční ptáci
okolo věží, na hradbách.
Vše ostatní je pouhé zdání
jak tichý šepot rákosí.
Vyčkáme spolu do svítání
do rána, do mlh, do rosy...
Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.
KRYSTAL
Až budu ničím
a před vším pokleknu
odřeknu si i báseň
vloženou na můj ret
Tenký led poprosím
o kousek území
v království zimy
Na přímý paprsek
nechám se nabodnout
slunečním svitem
V nabytém splynutí
projde mnou pokorně žal
Za krystal
za jeho jiskření na proutku
zlomeném pod tíhou samoty
Za hroty radosti
přítomné v poslední slze
vyměním vlastní já
K ničemu nebylo
Nechť tedy sbohem je
a ztratí se v mlze
Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:
Interview se životem
Já skládám básně.
A co ty, živote?
Já skládám lidi
smutné i šťastné.
Já miluji Zem.
A koho ty, Živote?
Já miluji lidi
za nimi do roztrhání šel bych nocí
i dnem.
Nicota
Do mého mozku a podvědomí
proniká tma bez hvězd a měsíce.
Je bezprostorná, beztvará
a bez rychlosti sekund.
Jsem to já a v tu chvíli už ne.
A tou tmou se něco pne.
Ale chybí podpora času a něco
se ztrácí.
Z – něco – je nic.
Zbývá jen prázdno.
Škola bez dětí.
Lidé bez tváří.
Prostor bez cestiček a cest.
Pravda a lháři.
Pravdomluvní a lest.
A tma bez měsíce a hvězd.
Jsem Něco a tou tmou
letím k mezitím už mrtvým hvězdám.
Letím a nic ze sebe neznám.
Jsem nic pohlcené nicotou.
Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:
Interview se životem
Já skládám básně.
A co ty, živote?
Já skládám lidi
smutné i šťastné.
Já miluji Zem.
A koho ty, Živote?
Já miluji lidi
za nimi do roztrhání šel bych nocí
i dnem.
Nicota
Do mého mozku a podvědomí
proniká tma bez hvězd a měsíce.
Je bezprostorná, beztvará
a bez rychlosti sekund.
Jsem to já a v tu chvíli už ne.
A tou tmou se něco pne.
Ale chybí podpora času a něco
se ztrácí.
Z – něco – je nic.
Zbývá jen prázdno.
Škola bez dětí.
Lidé bez tváří.
Prostor bez cestiček a cest.
Pravda a lháři.
Pravdomluvní a lest.
A tma bez měsíce a hvězd.
Jsem Něco a tou tmou
letím k mezitím už mrtvým hvězdám.
Letím a nic ze sebe neznám.
Jsem nic pohlcené nicotou.
* * *
Zas trčíš u jezu
a jako u vytržení hledíš
do soukolí proudů
do lesklých ozubených
převodů proudů
toho pra-pra-dávného orloje
O kus dál
po hladině plují
obrazy oblak
pobřežní vegetace
ale také
výjevy z tvého života
tvoje alba
Listuješ v nich –
namátkou a vzrušeně –
jenomže neúprosný proud
je unáší dál
dál a dál
do nedozíráma
NOC
Bachratého cosi
na obzoru
Vynořují se obrysy
činžáku velkoměstského
ve slohu secesním
Omyl
je to olbřímí
Rubikova kostka
Kdepak
je to jen temný háj
dávný šibeniční vrch
ponechaný uprostřed polí
Neuvěřitelné –
dodnes ponechaný
* * *
Z nedalekého městečka
dojet na skřehotajícím kole
na okraj lužního lesa
Tam sesednout
Dál pouze pěšky
a to plíživě pomalu
uzounkou pěšinou
temně zelenou hlubinou
převysokých listnáčů
Sát vlahou vůni pralesa
všemožnými bylinami prosycenou
Pak se zastavit Znehybnět
Sklopit hlavu
Zavřít oči Slyšet hlasy ptáků
Pak se rozpustit
rozplynout
Přeměna
(o hudebních nástrojích ze zvířecích rohů)
Vítr z pastvin
šelestění vysokých travin horských luk
sluneční svit i déšť a mlhy
s rohy jejich nositelů
býků, krav, ovcí, koz
mění se v píseň, sonátu
v let a běh tónů
pod klenbou oblohy, katedrál a koncertních síní
Nositelé rohů přešli tak do duchovních sfér
stali se hudbou
Letí píseň pastvin
letí tóny rohů
letí do věků
Strana 31 z 36
