(1977 – 2002), narodila se v Novém Městě na Moravě, v roce 1983 se rodina přestěhovala do Teplic, kde Iveta chodila do základní školy a v roce 1991 byla díky bezchybným přijímačkám přijata na teplické gymnázium. Už od roku 1988 však věděla, že trpí nevyléčitelnou nemocí svalů, tzv. myopatií, o rok později (tedy ve svých 12 letech) začala psát básně o svém vztahu k Bohu a o hledání smyslu bytí jako takového. Jejími tvůrčími či duchovními souputníky byli Jiří Orten a Karel Čapek, s nímž ji pojil i osud poznamenaný těžkou nemocí. Během svého studia na gymnáziu se stala členkou Skupiny XXVI a účastnila se jejích básnických srazů, v časopisech jí vyšly první básně. V roce 1995 s vyznamenáním maturovala a poté složila přijímací zkoušky na FF MU v Brně. Zcela ji pohltilo studium filosofie, jejím oblíbencem se stal Soren Kierkegaard. Literárního dění se aktivně účastnila do roku 1997, ale její tělo stále více sláblo a jakýkoliv pohyb byl pro ni stále obtížnější – o to více se upnula k duchovnu. Stala se členkou apoštolátu Panny Marie, vykonala s rodiči pouť na Velehrad a do Medžugorje, místa mariánského zjevení a od září 1997 si zapisovala své sny. Studium filosofie a religionistiky jí však přestalo přinášet radost a potěšení, neboť sestávalo z učení se abstraktním pojmům odříznutým od srdce – jak sama říkala. Přesto v roce 1999 obhájila bakalářkou práci na téma: Božství a lidství člověka – koncepce člověka u Augustina a Plotina. Ještě tentýž rok však studia přerušila a brzy na to ukončila úplně. 5. října 2002 se ještě stihla provdat, ale její zdravotní stav se stále horšil. Zemřela 7. prosince 2002. Zůstala po ní knížka básní z let 1989-1994 nazvaná Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003).

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.