Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.
KRYSTAL
Až budu ničím
a před vším pokleknu
odřeknu si i báseň
vloženou na můj ret
Tenký led poprosím
o kousek území
v království zimy
Na přímý paprsek
nechám se nabodnout
slunečním svitem
V nabytém splynutí
projde mnou pokorně žal
Za krystal
za jeho jiskření na proutku
zlomeném pod tíhou samoty
Za hroty radosti
přítomné v poslední slze
vyměním vlastní já
K ničemu nebylo
Nechť tedy sbohem je
a ztratí se v mlze
JINOVATKA
Až budu průsvitnět
opřená o lunu
a na strunu tesknoty
vyloudím poslední tón
němý gnóm vezme mě
na cestu pod zem
Za velkým vozem poběží
v té chvíli kometa
a než jej dostihne
pochopím
odkud se vzala má smrt
To jen škrt pera neviděn
pronikl do veršů
aby z nich odstranil
zbytečný rým
S ním se mi pod kabát
vloudilo nebytí
Lehké jako jinovatka
usedlo na kůži...
Vtom sevřel mě chlad
LOSENICE
Až budu řekou
odlitou ze sněhu
a u břehu jako loď
zakotví les
stará rez prvohor
začne zas prosvítat
mou vodou
Ódou na radost
rozezní kameny v korytě
Na nitě temnoty
uváže lehký vor
ze světla tlejících stromů
Komu se poštěstí
plout s ním až na konec
k počátkům světa
z létavic zaslechne
velrybí zpěv
Dřív než se na zemi
oceán narodí
a než ho zaplaví
studená krev
LEDOVÝ KVĚT
Až budu větví
spadlou na zem
a mrazem mě přikryje
hasnoucí vesmír
přestanu vrhat stín
Do skulin ve dřevě
natěsnám propasti
Do pasti na dně dnů
sestoupím pro smír
a když ho naleznu
vydám svůj květ
Napohled směsice
zchvácených siločar
Uvnitř zmar bělený
teplem a tmou
kosti mi rozvěsí
v nebeském plachtoví
A hrany nicoty
obrousí hrou
SLUNCE
(deformace)
Až budu hořet
na tmavém obzoru
a o horu vedle mě
zavadí blesk
jeskyně na svahu
otevře chřtán
Džbán plný magmatu
rozlije na cestu
a sotva z něj vytaví
jediný svět
před puklým zrcadlem
lidské mysli
znovu se rozdvojí
Co stojí celistvost
kde k dostání jsou jenom
prastaré střepy?
Slepý je nikdy nesloží
a vrátí-li se mamuti
můj věk mi snad dovolí
zůstat viset na obloze
A o berle z titanu
opřít si své planutí
