* * *
Zas trčíš u jezu
a jako u vytržení hledíš
do soukolí proudů
do lesklých ozubených
převodů proudů
toho pra-pra-dávného orloje
O kus dál
po hladině plují
obrazy oblak
pobřežní vegetace
ale také
výjevy z tvého života
tvoje alba
Listuješ v nich –
namátkou a vzrušeně –
jenomže neúprosný proud
je unáší dál
dál a dál
do nedozíráma
NOC
Bachratého cosi
na obzoru
Vynořují se obrysy
činžáku velkoměstského
ve slohu secesním
Omyl
je to olbřímí
Rubikova kostka
Kdepak
je to jen temný háj
dávný šibeniční vrch
ponechaný uprostřed polí
Neuvěřitelné –
dodnes ponechaný
* * *
Z nedalekého městečka
dojet na skřehotajícím kole
na okraj lužního lesa
Tam sesednout
Dál pouze pěšky
a to plíživě pomalu
uzounkou pěšinou
temně zelenou hlubinou
převysokých listnáčů
Sát vlahou vůni pralesa
všemožnými bylinami prosycenou
Pak se zastavit Znehybnět
Sklopit hlavu
Zavřít oči Slyšet hlasy ptáků
Pak se rozpustit
rozplynout
* * *
V málo známém
málo slavném
lužním lese –
v labyrintu jeho pěšin
nepotkat ani živáčka!
Žádného pomýleného turistu
který by tu
uprostřed pěšiny
nejraději
zasadil hovno –
aby z něj
po nějaké době
vyrostlo parkoviště
* * *
Na dolním toku řeky Ogry
na vyplavených písčitých plážích
tu a tam lze najít
vzácné strufelity –
drobné blankytné kamínky
(Až teď k stáru
náhodně jsem se dozvěděl
že jde o pozůstatky ze středověkých hutí
zpracovávajících železnou rudu)
Jako klučinové blbnoucí v řece
nacházeli jsme je na malých plážích
Nad hlavami prázdninové nebe
Jsou pro mě vzácnější
než safíry, topasy, diamanty!
A jak jsem rád
že o nich nikdo neví!
* * *
Na stolku opodál
sklenice vody
prosvícená sluncem
V chladném stínu u pramene
otlučený hliněný džbánek
zpola naplněný
lahodnou voděnkou
Jeden může popíjet
pouhou vodu
a stejně bude opilý
sám sebou
Anebo obráceně:
Komu nešmakuje víno v sobě
má o to větší důvod
ožírat si držku venku
