Skupina XXVI povstala v Jizerských horách na římsko-katolické faře v Příchovicích o Silvestra 1982. Založil jsem ji spolu se dvěma dalšími básníky, Květou Brožovou a Pavlem Kukalem. Dá se říci, že se stala odpovědí na potřebu několika osamělých poetů scházet se a sdílet společně nejen poetické snažení, ale i osud vyděděnosti ze všech hlavních proudů té doby, a? již oficiální kultury či disentu.
Časem jsme se odvážili vyrukovat s prvním samizdatovým almanachem. Do konce totality jsme vydali celkem tři (v letech 1985, 1987 a 1989). Účastnili se na nich nejen autoři z Šestadvacítky, ale i jiní více méně duchovně zaměření literáti. Někteří z nich se později dokázali prosadit i do čtenářského povědomí. Stačí, budu-li za všechny jmenovat básníka Pavla Kolmačku či vůdčího člena souběžně pracující skupiny Portál Jiřího Haubera. Do posledního almanachu nám přispěli i značně věhlasní básníci František Daniel Merth a Ivan Slavík.
Po roce 1989 se Skupina XXVI rychle otevřela natolik rozdílným poetickým i světonázorovým proudům, že už se z tohoto pohledu stala jen těžko zařaditelná. Dnes během její produkce může vystoupit takřka kdokoliv, od kněze a písničkáře Pavla Aichlera z Vysokého nad Jizerou přes excentrika a opilce Patrika Linharta z Duchcova po šéfredaktorku Cosmopolitanu Sabrinu Karasovou.

Jak probíhaly minulé ročníky, měnili jste něco oproti předešlým?

Nejde jen o ročníky. Dlouho jsme se scházeli pětkrát do roka, v lednu, březnu, květnu, září a prosinci. A to sem nepočítám společná víkendová putování, jakési bujaré cestování připomínající filosofické školy peripatetiků, která se datují od června 1986. Od roku 1989 jsme začali též veřejně vystupovat v různých klubech a knihovnách. Zároveň se však ztratila motivace k vydávání už zmíněných samizdatových almanachů, jistě - to říkám za svoji osobu - i proto, že byla uzákoněna svoboda tisku. Se změnou režimu se objevily nové možnosti realizace, ale také zmizel ten zvláštní nádech zakázaného ovoce, z jehož plodů jsme po sedm let s chutí ujídali.
Zpočátku - jak už bylo řečeno - byla naše vystoupení po farách poměrně uzavřená. Všichni jsme se nějakým způsobem hlásili ke křes?anství. Tato nálepka nám zůstala dodnes, i když jsme se později - zvláš? ve zlatém období Šestadvacítky v první polovině devadesátých let - pustili do opravdu bujarých srazů, za něž by se nemusely stydět ani Marinettiho futuristické večírky. Přivítali jsme mezi sebou anarchisty, pankáče i vrchností sesazené kněze. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsme si později mohli znamenat po mapě Čech hostince a bufety, do nichž už nesmíme nikdy vkročit co vyhlášení řvouni, opilci a rváči. Jedním z posledních zajímavých paradoxů zůstává, že katolické rádio Proglas vloni odmítlo odvysílat mé kratičké upozornění na konání příchovického srazu jen proto, že se k nám hlásí i lesbická autorka.
Klidně bychom si mohli co motto přiložit k pozvánkám na naše akce tato slova Samuela Becketta: „Jsme takoví, jací jsme se přírodě povedli... Za těchto okolností je nevyhnutelné, aby veřejný pořádek byl jednou za čas narušen. Nechte nás pokračovat v cestě a hned se do vašeho okrsku vrátí mír.“

Kolik autorů se u vás na těchto akcích sejde?

Naše skupina nemá přesně evidované členy. Kdysi jsme to vyjádřili takto: Kdo se zrovna nějakou shodou náhod ocitne na našem srazu a cítí se mezi námi dobře, je naladěn na naši vlnu, ten je v tu chvíli naším členem. Nejvíce se nás sešlo okolo sto dvaceti, konkrétně v prosinci 1996 v Příchovicích. Samozřejmě, takové množství lidí již nelze chápat jako nějakou kompaktní tvůrčí skupinu. Nakonec se nám však zalíbil onen model básnického srazu, na kterém to kvasí a vře všemi možnými i nemožnými názory. Vycvičili jsme se v jakémsi záhadném umění tolerance, která si libuje nejen ve vzájemném uznávání, ale i v hádkách a tvůrčích či politických různicích, při nichž je občas kromě křiku slyšet i řinčení tříštícího se skla. Jsme účastníci na jediné erupci imaginace a tato imaginace se stává naší společnou platformou. Mnozí mezi nás zavítali jen jednou. Jiní okamžitě pochopili, o co nám jde, a už se s námi nerozloučili.
O co nám tedy konkrétně jde? O žitou poezii okamžiku, o poetické soužití. Jsme zajisté individualitami, ale dokážeme se sdílet a těšit se z našich rozdílností. Co se samotné poezie týká, nezajímá nás ani tak její litera, jako spíš duch. Nejlépe naše ideály naplňujeme na již zmíněných víkendových toulkách po krajině. Nazýváme je „Hrady“, protože během nich cestujeme od zříceniny ke zřícenině, to na památku jednoho z našich patronů Karla Hynka Máchy. Ale jsou nám blízcí i jiní básníci - tuláci. Jistě i Arthur Rimbaud, Edward Stachura či tvůrce haiku Bašó. Ti všichni ukazují, kterak lze tvořit daleko od zatuchlých knihoven a akademických spolků. Zvláště Edward Stachura se mi nyní jeví jako náš blíženec, už tím, jak psal dokonce i za chůze a jak chápal poezii ve svém díle Fabula rasa. Zachoval si sice postavení samotáře, ale - nejsme snad my též samotáři? Jakkoliv se naše cesty na jednu takovou nevázanou pou? spojí?

Jde o autory začátečníky nebo spíše už publikující?

Vesměs jde o autory méně známé. Mnozí z nás již publikovali, ale to dnes už nic neznamená. Otázka, kde kdo a co publikuje, je soukromou věcí každého z nás. Jako celek jsme zaměřeni spíše antielitářsky, tak nás ovšem vymezily samotné odborné kruhy svým nezájmem. Možná je tedy naše antielitářství z nouze ctnost, chudý také neví, jak by se zachoval, kdyby zdědil milióny. Ale dobře se mezi námi cítí i známí básníci, třeba Svatava Antošová, Viktorka Rybáková, Hanka Fousková, Robert Janda, prozaik Bohouš Vaněk a jiní.

Bývají přítomni i lektoři (je tato akce spojena s přednáškami o literatuře, popř. o hudbě, výtvarném umění)?

Naše srazy bývají natolik živelné, že se v nich lektoři, kritikové či případní novináři ztrácejí. Buď se shovívavě usmívají, nebo vtaženi do proudu imaginace třeští s námi. A nebo se pohoršeni vytrácejí. Vzpomínám si, jak z našeho vystoupení na Vimperských Arkádách, tuším v roce 1996, odešly znechuceně profesorky češtiny z místního gymnázia už po prvním vystoupení Quido Machulky blahé paměti. Čímž netvrdím, že by bylo naším programem provokovat vzdělané literáty a snoby. Nemáme žádné programy ani antiprogramy, vše, co se kolem nás děje, povstává samovolně.
Ale na jednu přednášku si přece jen vzpomínám. Došlo k ní 28. října 1989. Měla ji PHDr Květa Neradová a seznamovala nás v ní se zakázanou poezií té doby, především s básníky duchovního zaměření. Rovnou z přednášky jsme tenkrát zamířili na Václavské náměstí na demonstraci.

Jaká díla zde mohou autoři prezentovat? (máte omezení jako např. jen poezii, poezii i prózu, ale jen uměleckou a pod.?)

Zůstáváme dodnes věrni zásadě, že číst své věci může každý, kdo o to projeví zájem. Přirozeně v časovém rozsahu, který umožní i prezentaci dalších. Slyšeli jsme už leccos, od úryvků románů, přes básně všech možných poetik, divadelní hry, pohádky, psychoanalytické úvahy, až po opilecké bláboly. Improvizované výstavy bývají v Příchovicích pravidlem, fotografové a jiní výtvarníci rozvěsí svá díla po záclonách nebo je rozloží na lavice ve společenské místnosti. Mezi hudebníky se objevují jednotlivci nebo i skupiny. Pravidelně přijíždí poděbradský písničkář Martin Vácha, často nás strhne svojí muzikou sdružení Vrána z Moravy a jednou vystupovala i celá Industriální filharmonie z Kojetína pod vedením Petra Samlíka. Dříve jsme během programu improvizovali i divadelní hry. Stačilo odpoledne na toulce po okolních lesích vymyslet nějakou zběsilost a večer bylo o zábavu postaráno.
Mohl bych opravdu uvést spoustu jmen, ale tím bych jen zaplnil prostor Vašich stránek. Nejde tu tolik o jména. A nemusejí s námi jezdit na srazy jen umělci.

Jde už, jak jsem se dočetla, o 21. ročník, zajímalo by mě tedy, jak tato akce probíhala v minulém režimu?

Během osmdesátých let minulého století měla příchovická fara ohlas u mladých věřících spolupracujících s neoficiálními církevními strukturami. Jezdili tam ovšem i lidé jiných duchovních proudů. Tehdejší příchovický kněz Mirek Šimáček neměl sice odebraný souhlas k výkonu kněžského povolání, byl však sledován, nebo? lidí trávících volný čas na faře neustále přibývalo. Nebylo výjimkou, že se o víkendu sjelo kolem stovky mladých, mezi nimiž jsme zpočátku byli volně rozptýleni. A večer jsme četli svá díla, sice jen jako součást jiného programu improvizovaného podle okamžité situace, ale o množství tehdejších posluchačů se nám dnes může jen snít.
Též reakce na naše vystoupení byly živější. Kritika se hrnula na hlavy vystupujících okamžitě po jejich produkci. Tvrdou zkouškou pak procházela jejich díla nejen z uměleckého, ale i ideového pohledu. Dnes se nad tím možná leckdo pousměje, ale věřte, lhostejnost, s níž je v současnosti na pódiích přijímáno cokoliv, může být také velmi ubíjející. Po závěrečné modlitbě jsme se sešli v nějakém prázdném koutě či ve volné místnosti, byla-li jaká k dispozici. Méně se tenkrát pilo (stačila nám láhev vína), o to více se diskutovalo. Od té doby se stalo tradicí i hraní tzv. básnických her s překládanými papírky. Tato hra se vážným literátům zdá až příliš stupidní. Ale pro milovníky dadaistických hříček a náhod je takřka vyvrcholením našich setkání.

Je ještě něco, co byste rád dodal?

Snad jsem na Vaše otázky odpovídal až příliš stručně. Zapříčiňuje to můj pozvolný odklon od velikých básnických srazů a návrat k samotě. Tím myslím samotu ducha, to zápasiště z nejtěžších. Nechci ztotožňovat činnost Skupiny XXVI příliš se svojí osobou. Organizuji sice nadále příchovické srazy, jsem si však vědom, že se dříve či později za mnou zavřou dveře na trvalo. Lidé se však budou jistě scházet a vídat dál. Ne-li v Příchovicích, tak jinde. Čechy jsou inspirativní kdekoliv. Objevují se noví básníci, mladí nadšenci znovu okouzlení nádhernou svobodou poetického ducha. Těžko je sváže doba počítačových her a mobilů.
Život v poezii jako by neznal hranic a krása je všudypřítomná. Je jí ve světě tolik, že se až člověk trochu děsí. Nebo? i v očích umírajícího dítěte se odrážejí barevné mraky. A pláč drásající živé až k šílenství má svoji nezaměnitelnou tóninu. Bůh si hraje jak bezstarostné dítě. I my si hrajeme a těšíme se na čas setkání, až se zase uvidíme a budeme se mít s kým sdílet. Přes všechny hrůzy, které se dějí ve světě. A nebo právě kvůli nim. Čas od času to někoho odvane, někdo se propije, jiný skončí v ústavu s depresemi či nějakou mánií. Máme už i tři „své“ zemřelé členy, Jarmilu Hrabalovou, Ivetu Pokornou a Oskara Rybu. Jsou zemřelí, avšak ne mrtví. Všichni o sobě navzájem víme. Nesetkali jsme se v jedné poetické partě proto, abychom na sebe zase zapomněli. To se mi na naší skupině líbí ze všeho nejvíce.
Pak-li se Vám zdá, že rozhovor končím s jakousi „bilanční“ náladou, vězte, že je to zdání. Skupina XXVI bude existovat, dokud budou mít její členové chuť se hřát u jejího společného ohně.