Stará paracelsovská myšlenka, že lék od jedu odlišuje pouze podané množství, je nosnou rovinou kritické práce univerzitního neurologa Manfreda Spitzera: Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Spitzer působí v německém Ulmu a už jeho předchozí kniha nazvaná příznačně Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum vzbudila oprávněnou pozornost veřejnosti, zejména rodičů a pedagogů, kteří se potýkají s dětskou roztěkaností. Název knihy Kybernemoc! je v konci ozdobený vykřičníkem; tato použitá interpunkce má podtrhnout naléhavost, s jakou se téma knihy varovně obrací na čtenáře.
Spitzer v roli neurologa zdůrazňuje své zjištění, že klouzání prstem po tabletu v principu nenahradí klasické počítání na prstech ruky při výuce počtů, a tudíž naznačuje, že setkání dítěte s tabletem jako výukovým nástrojem by se mělo odehrát co nejpozději. Ba co víc - to všechno hlásal kriticky už v době, kdy nastupovala ideologie pokroku digitalizace v podobě diskutované akce „tablety do školek“. Sotva si dovedeme představit, že by elektronická chůvička stoprocentně nahrazovala prvotní interakci dětí s vezdejším civilizovaným světem. Leč současná kyberlobby nám nabízí jako všelék vymoženosti svých hraček. Nadváhy způsobené poleháváním u videoher nás má zbavit vhodná dietní aplikace, problémy ve škole spraví ten správný výukový program a na pocit osamělosti se předepisuje Facebook. Digitální média jsou nám doporučována jako univerzální všelék, ačkoliv se zde zaměňuje příčina za následek. Přesile okolí podléhají i rodiče dětí, kteří by jinak negativnímu vlivu médií rádi čelili.
Marie (Horymila, japonsky Jama-zuki) Dolistová vydala koncem roku 2017 v renomovaném nakladatelství DharmaGaia novou básnickou sbírku s názvem V dešťových kapkách: http://www.dharmagaia.cz/kniha/892-marie-dolistova-v-destovych-kapkach
Obsahuje haiku, která odrážejí čtyři roční doby – jaro, léto, podzim a zimu; úvodní slovo ke knize napsali Antonín Líman a Věra Bartošková. Sbírku doplňují autorčiny vlastní fotografie v podobě vodoznaků.
(z cyklu Jaro)
Zahradní altán
stůl, židle, les a srnky -
kde jste básníci!
*
V paprscích slunce
stříbřité vodní šípy
potokem letí
*
Kačer s kačenou
šlapou na místě v proudu
čas zastavuje
*
Smrk tančí s větrem
dotýká se obzorů
na stejném místě
*
V hromadě dřeva
vůně a teplo mrazů -
v tichu před kůlnou
(věnováno K. Starému)
To se tak někdy stane
že zmlkne jedno srdce
ale jako by jich zmlklo pět
Nejméně tolik srdcí
nosil Karel Starý
ve své hrudi
Nosil je i za ty
které sotva znal
- věděl o nich jen to
že ho cestou na hřbitov
o kus předešli
Oscar Ryba se kolem něj mihl
nepozorovaně
Celý zmáčený proklouzl
pootevřenou brankou
a hned za dřevěným křížem
s plechovým Kristem
zamířil k domku hrobníka
Věděl
že ve výklenku nad dveřmi
má schovanou láhev
na horší časy
Už už se pro ni natahoval
když vtom mu podrazila nohy
řeka
Ještě si pamatoval
jak ho k sobě stáhla ze skály
- a hle!
Nedala mu pokoj ani tady
po smrti
Milí přátelé,
V sobotu 9. 12. 2017 zemřel po dlouhé nemoci náš kamarád a věrný poutník po hradech českých Karel Starý alias Doktor Bulhar. Věděl jsem, že je to s ním zlé, volala mi to Maruška Dolistová. Přesto jsem doufal, že se alespoň Vánoc dočká.
Dnes celý den mě provázejí nezapomenutelné vzpomínky na dobrého kumpána, který sice nikdy nenapsal báseň, ale přesně pochopil, o co nám jde v „žité poezii“ a bylo mu mezi námi dobře. Pivo mu s námi chutnalo a krajinu miloval tak jako my: poutnicky. Věnujte mu tichou vzpomínku.
Foto z roku 1976. Zleva: Roman Szpuk (15 let) a Karel Starý (17 let)
Čirou náhodou jsem před časem nahlédl do své sbírky Loučení na sever a našel jsem tam básničku věnovanou Kájovi asi před čtvrtstoletím:
JEDEME S KÁJOU NĚKAM VLAKEM
a upíjíme z lahváčů.
„Jsem asi už ožralej,“
usmívá se Kája.
„Líbí se mi každá ženská.“
A vskutku, telegrafní sloupy
podél trati mění se
ve štíhlé sochy panen,
v samá znamení mého narození.
Víme už, v jakém znamení jsme zemřeli.
I to má svůj význam,
život není registračním páskem
z heliografu,
jednou stranou zachycený dlaní zrození,
druhou stranou plápolající ve vzducho-
prázdnu...
Víme už vše, Kájo.
Vše, co máme za sebou,
ukotveno jest.
Foto ze 17. 10. 2017. Zleva: Karel Starý a Roman Szpuk
Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.
Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.
1. Andělská Hora (HO)
Od věků jméno andělské
chrání a zdobí tuhle skálu.
My příchozí však víme své,
když svorni v radosti i žalu
lámeme chléb svůj v podhradí.
Neptej se na zdroj naší síly.
Možná to někdy prozradím,
co na vrchol jsme vynosili.
Po srázných cestách jdeme dál.
Přes propasti- snad za hvězdami.
A každý ve svém srdci hřál
naději, že už nejsme sami.
2. Bezděz (DK)
Stín na tvé řasy sestupuje
nad vodou kmit se netopýr.
Tvá loďka zpátky neodpluje.
Stůje beze strachu. Zde je mír.
Hrad ve tmách nad námi se ztrácí
a tak je těžko nemít strach.
Už míhají se noční ptáci
okolo věží, na hradbách.
Vše ostatní je pouhé zdání
jak tichý šepot rákosí.
Vyčkáme spolu do svítání
do rána, do mlh, do rosy...
Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.
KRYSTAL
Až budu ničím
a před vším pokleknu
odřeknu si i báseň
vloženou na můj ret
Tenký led poprosím
o kousek území
v království zimy
Na přímý paprsek
nechám se nabodnout
slunečním svitem
V nabytém splynutí
projde mnou pokorně žal
Za krystal
za jeho jiskření na proutku
zlomeném pod tíhou samoty
Za hroty radosti
přítomné v poslední slze
vyměním vlastní já
K ničemu nebylo
Nechť tedy sbohem je
a ztratí se v mlze
Strana 28 z 33
