Tento článek jsem napsal jako shrnutí několika pramenů, které by mi možná pomohly osvětlit otázku, proč se dal německý národ, jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších v Evropě tak snadno obalamutit a vehnat na jatky druhé světové války – tedy pouhá dvě desetiletí po skončení té první… Krom toho mě speciálně k tématu svatého grálu přivedla moje záliba v cestování po hradech.

Nacistické hnutí vytvořilo z Německa, zničeného prohrou ve světové válce, reparacemi a následnou inflací v krátké době politicky, ekonomicky i vojensky silný stát. Úspěšná hospodářská politika prvních let po uchopení moci (od roku 1933) přesvědčila většinu německého národa, že nastoupená cesta je správná. Mnozí však nevěděli, či ani vědět nechtěli, že tyto úspěchy jsou vykoupeny terorizováním odpůrců a mimořádnou brutalitou proti všem, kdo by mohli vládu nacistů sebeméně ohrozit. To byla však jen jedna stránka věci: Vládnoucí skupina včetně samotného „vůdce“ Adolfa Hitlera byla přesvědčena o svém „vyšším poslání,“ které ospravedlňuje i nejhorší zločiny. Okultismus pak měl napomoci k dosažení konečného vítězství nejen v Německu, ale v celém světě.

Hledání odpovědi na otázku, proč nacisté přímo hořeli pro dávná tajemství a posvátné relikvie minulosti, že to hraničilo až s posedlostí, není jednoduché. Pro pochopení událostí ve 20. století je třeba vrátit se ještě o století nazpět. Jestliže je pro toto období charakteristické, že velké národy Evropy začínají vytvářet koloniální impéria (Velká Británie a Francie), Německo a Itálie prozatím usilují o národní sjednocení. V umění je to doba romantismu, který se často obrací do minulosti, inspiruje se pověstmi a mýty. Německo, v té době ještě rozdělené do velkého počtu států, státečků a svobodných měst, se skutečně má k čemu obracet; z jeho bohaté minulosti připomeňme zejména dobu Karla Velikého, vládnoucího říši, jež zabírala téměř celou západní Evropu, nebo pozdější slavné císaře, jejichž slovo bylo v evropské politice rozhodující. To byla druhá říše, od 15. století nazývaná Svatá říše římská národa německého, která zase byla pokračováním Římské říše, jak ji známe ze starověku. Další inspirační proud přicházel poněkud paradoxně z dob pohanství, chápaného jako doba silných, samostatných lidí, kteří mají blízko k přírodě a jejím tajemstvím. Zde nabízela své možnosti doba Vikingů s rozvinutým vypravěčstvím příběhů (ságy), různé pověsti a v neposlední řadě tajemné runy. Odtud nebylo daleko k přesvědčení, že germánská rasa byla vždy v čele pokroku, prošlapávala cestu budoucnosti. A co by mohlo být lepším dovršením této cesty, než ovládnutí celé Evropy a pak ještě dál? Ani s tím by se Germáni nespokojili. Opět se dostáváme ke zrůdné myšlence, že jedna rasa, jeden národ má nejen právo, ale i povinnost ovládnout svět a rozdrtit každého, kdo by se jí postavil…

Kam zmizelo kopí osudu

Nedá se říci, že by Hitler byl ve svých myšlenkách původní. Jeho kniha Mein Kampf (Můj boj) z roku 1924 obsahovala ideje různých předchůdců. On sám pak viděl sebe jako vyvolenou osobu, jež má tyto myšlenky uvést v život i za cenu války. Takové války, kterou mu mystika a okultismus pomůže vyhrát. Hlavním Hitlerovým ideovým zdrojem byl Guido von List (1848-1919), rakouský nadšenec pro starověkou historii. Jen jaksi mimochodem se mezi jeho zdroje dostala Helena Petrovna Blavatská (1831-1891), původem z Ukrajiny. Ta ve svém díle Tajná doktrína napsala, že Árijci jsou potomci obyvatel Atlantidy a jejich rasa je nadřazena všem ostatním. Její myšlenky dnes působí poněkud zmateně, ale na rozdíl od mnoha myslitelů od psacího stolu skutečně Tibet navštívila. Dalším, koho nelze opominout, je tvůrce časopisu Ostara, nenávistný rasista a antisemita Lanz von Liebenfels (1874-1954). Hitler ho navštěvoval v době, kdy žil ve Vídni, a jak je zřejmé z dalšího jeho směřování, bral Liebenfelsovy myšlenky vážně. Vídeňským starostou v té době byl dr. Karl Lueger, zakladatel křesťanskodemokratické strany a politický odpůrce Židů. Kromě antisemitismu se od něho Hitler mohl poučit, jak působit na masy. Traduje se, že Luegerovi jednou řekl sám rakouský císař: „Poslyšte, vždyť vy jste ve Vídni populárnější než já. Jak to děláte?“ I kdyby to byla jen historická anekdota, patrně také o lecčem vypovídá…

Hitler Vídeň rád neměl, ošklivila se mu právě pro svůj kosmopolitní ráz, směsici národů včetně Slovanů a Židů. Nicméně podle slov Augusta Kubizka, jednoho z mála lidí, kteří mu byli osobně blízcí, dokázal v klenotnici v Hofburgu prostát dlouhou dobu před jedním z nejposvátnějších předmětů, jímž se habsburská monarchie pyšnila. Bylo to posvátné kopí, často označované jako Kopí osudu, hrot zbraně, která měla probodnout Kristův bok. Římský setník Gaius Cassius, který tak snad chtěl zkrátit Kristovo utrpení, se stal později křesťanem a zemřel jako mučedník. Mezi svatými figuruje jako Longinus. Kopí pak na čas mizí a objevuje se až po třech stoletích v rukou byzantského císaře Konstantina I. Tomu přinese vítězství v bitvě u Milvijského mostu v roce 312. Z vděčnosti prohlašuje Konstantin křesťanství za státní náboženství, i když se nechal sám pokřtít až mnohem později, nedlouho před smrtí. Legenda posvátné zbraně však žila dál – jejími držiteli se stali další císařové a konečně v roce 800 se dostala do vlastnictví císaře Karla Velikého. Po něm je vlastnili i další císařové, kterým mělo propůjčovat moc a slávu, bez ohledu na jejich osobní kvality.

Mezi Hitlerovy zdroje ovšem patřili i spisovatelé, kteří nebyli německého původu. Patrně nejvýznamnějším byl Joseph Arthur hrabě de Gobineau (1816-1882). Tento francouzský aristokrat napsal v letech 1853-1855 knihu Esej o nerovnosti lidských plemen, kde vyzdvihuje árijskou rasu a hlásá hrubý antisemitismus. Z něj pak vychází Houston Stewart Chamberlain (1855-1927), myslitel a spisovatel britského původu. Později žil v Německu a přijal německé občanství. Jeho kniha Základy 19. století se po svém vydání v roce 1899 stala ideovou základnou rasistických teorií. Kromě toho prosazoval také eugeniku. Ani za oceánem se nedařilo podobným myšlenkám nejhůř: Henry Ford, americký průmyslník, symbol úspěchu tamního kapitalismu, ale také podporovatel nacismu v Německu, napsal už ve 20. letech knihu Mezinárodní židovství - světový problém (u nás vyšla pod názvem Věčný Žid). Půda byla tedy zpracována více než dobře a co bylo zaseto, mělo brzy vzejít.

Je založena společnost Thule

Adolf Hitler, syn rakouského celního úředníka z města Braunau na řece Inn vlastně dlouho ničím nevynikal. Hodně četl, ale nedokázal se systematicky vzdělávat. Maturitu nesložil, dvakrát se pokoušel dostat na vídeňskou akademii, ale pro nedostatek talentu nebyl na studium malířství přijat. Chudoba, v níž žil ve Vídni, se možná poněkud zveličuje, měl prý dědictví po otci a jistý příjem z prodeje pohlednic, které sám maloval. V roce 1913 přesídlil do Mnichova, odhodlán se do Vídně už nikdy nevrátit. Válka, která zničila tolik mladých a nadějných životů, mu paradoxně pomohla. Hned druhý den požádal o zařazení do bavorského dobrovolnického pluku a obratem mu bylo vyhověno. Po příchodu na západní frontu byl zařazen jako spojka, dvakrát raněn, jednou zasažen bojovým plynem vyznamenán Železným křížem druhého a poté i prvního stupně. Z armády odcházel v hodnosti desátníka. Konec války pro něj znamenal trauma z více důvodů. Nejspíš si nikdy nepřipustil možnost, že by Německo mohlo být poraženo a tak se stal jedním z nejhorlivějších propagátorů legendy o armádě, která nebyla poražena v poli, ale podlehla ráně dýkou do zad. Tu jí měli zasadit nepřátelé Německa, mezi něž řadil zejména Židy a socialisty. Druhý důvod byl, že svět, v němž žil, se rozpadl: armáda, již považoval za svou rodinu, přestala existovat a on se najednou octil zcela sám…

Z této nelehké situace mu pomohla politika. Po skončení války se usazuje v Mnichově a za ne zcela jasných okolností vstupuje do Německé dělnické strany. Má legitimaci s členským číslem 7, v pokladně je stěží pár marek, strana si nemůže ani nechat vyrobit razítko, příznivci jsou na schůze zváni ručně psanými plakáty, ale přesto je to první krok na cestě, která ho vyvede vzhůru, až na nejvyšší místo ve státě. Ovšem poté také k pádu, ale nepředbíhejme...

V roce 1918 je v Mnichově založena společnost Thule, jejímž vůdčím duchem se stává pochybný šlechtic Rudolf von Sebottendorf (1875-1945). Narodil se jako Rudolf Glaser, ale tvrdil, že byl v Turecku adoptován hrabětem von Sebottendorf. Našli bychom zde příští vysoké funkcionáře NSDAP Hanse Franka, Gottfrieda Federa, Rudolfa Hesse, Alfreda Rosenberga, ale i Dietricha Eckharda, jehož poslední slova na smrtelném loži prý zněla: „Hitler bude tančit, ale melodii jsem udal já. Zasvětil jsem jej do tajné doktríny a dal jsem mu prostředky ke komunikaci s mocnostmi. Netruchlete pro mne, neboť ovlivním dějiny více, než jakýkoli jiný Němec.“ O osobní účasti Adolfa Hitlera v této společnosti není žádný přímý důkaz, ale o provázanosti Thule a NSDAP (pozdější název Hitlerovy strany - nacionálně socialistická německá dělnická strana) svědčí mj. symbolika. Hákový kříž s rameny stočenými do kruhu je původní znak Thule, ale nacisté prý jeho převrácením zničili jeho původně pozitivní význam a učinili z něj symbol Zla. Dalším symbolem jsou runy, písmo tajemného původu. Jejich název souvisí se staroseverským výrazem pro šepot. Má tedy jít o tajné vědění, předávané pouze šeptem, aby se o něm nedověděli nezasvěcenci? Mýtus o runách je nejasný: Lidem je měl darovat bůh Odin, ale ani ten není jejich objevitelem, spíš jenom nálezcem. Propůjčuje tím lidem jejich moc, nejde tedy jenom o písmo, ale každé písmeno má svou symboliku a hlubší význam. Například dvě runová S, tvarem připomínající blesky, jsou symbolem Slunce. V hitlerovském Německu se objevovaly u jednotek SS na přilbách, vozidlech, zbraních i standartách. Byla tedy společnost Thule opravdu komunitou zasvěcenců, nebo jen schránkou na myšlenky, z nichž ty nejlepší byly fantasmagorické a nejhorší pak přímo zločinné? Prý dokonce přečkala válku a odpovědˇ na tuto otázku si dobře chrání. Samo slovo Thule pochází už ze starověku a označuje zemi kdesi na severu, z níž pochází árijská rasa. Byly pokusy ztotožnit ji s Irskem, Skandinávským poloostrovem, Špicberky, Islandem či Grónskem. I sám Hitler se zpočátku ztotožňoval s myšlenkou hledat zde kolébku Árijců, ale později soudil, že by ji bylo lépe hledat spíše v Tibetu.

Cesta do Lhasy a marné hledání Atlantidy

Tibet přitahoval pozornost nacistů minimálně od roku 1928, kdy byla v Berlíně založena malá kolonie tibetských buddhistů, jejímž prostřednictvím chtěla společnost Thule navázat spojení s tajnými mnišskými řády. To už se ale dostáváme na práh doby, kdy podobné myšlenky dostaly podporu z nejvyšších míst. Na počátku roku 1933 proběhly v Německu volby, v nichž NSDAP zvítězila a prezident Hindenburg (1847- 1934) jmenoval jejího předsedu kancléřem (v tehdejším německém politickém systému kancléř sestavoval vládu.) Jako o předsedovi se ale o Hitlerovi nikdy nemluvilo, pro své spolustraníky byl vždy Führer, Vůdce. Stejně tak zdomácněl ve straně pozdrav Heil, doprovázený zdviženou pravicí. Obojí byla výpůjčka od rytíře von Schönerera, rakouského nacionálně, protikatolicky a antisemitsky orientovaného politika, v době Hitlerova mládí zakladatele politické formace Všeněmecké sjednocení. Někdy je možno setkat se s tvrzením, že proti pozdravu zdviženou pravicí postavil britský politik Winston Churchill (1874-1965) dva rozevřené prsty jako V – victory, symbol vítězství. Jde však o omyl. Tímto gestem se ujišťovali o svém odhodlání zvítězit angličtí vojáci už za 1. světové války, což je dostatečně zdokumentováno vyprávěním pamětníků i fotografiemi.

Teprve po uchopení moci nacisty vznikají pro výzkumy tohoto druhu optimální podmínky. Vzniká společnost Ahnenerbe, česky Dědictví předků, pod jejíž patronací proniká německá vědecká výprava až do Lhasy, hlavního města Tibetu, kam do té doby byl vstup cizincům striktně zakázán. Německý přírodovědec a příslušník SS Ernest Schäfer (1910-1992) hledá důkazy pro teorii předního důstojníka SS Hanse Günthera (1910-1988), že dávní severští předci Němců ovládli před 4000 lety celou Asii. Výprava byla hodnocena jako úspěšná, její účastníci prý získali důvěru místních mnichů natolik, že mohli nahlédnout do knihoven, ale ani tam, ani při měření tělesných proporcí a zejména lebek Tibeťanů nedošli k jednoznačným závěrům.

Naprostým fiaskem skončilo hledání stop po zatopené Atlantidě. Bylo uskutečněno několik výprav do Grónska, na Island, do Jižní Ameriky, dokonce i na pobřeží Antarktidy. Zde nebyli Němci úplnými nováčky, mohli navázat na výpravy objevitelů Filchnera a Fuchse, ale rozhodli se jít vlastní cestou. K nejvzdálenějšímu kontinentu zamířila expediční loď Schwaben dokonce opakovaně, ale jediným výsledkem jsou mapy, na nichž je do té doby bezejmenný pás antarktického pobřeží označen jako Neue Schwabenland, Nové Švábsko. Přestože tento projekt měl jednu z nejvyšších priorit, nepodařilo se objevit nic, co by se dalo oficiálně vyhlásit za pozůstatek Atlantidy. Skalní záhadologové však neztrácejí naději: tu jim dává velká výprava amerického námořnictva do těchto míst rok po skončení druhé světové války pod vedením nejslavnějšího amerického polárníka, admirála Richarda E. Byrda (1888-1957). Oficiálně mělo jít o vojenské cvičení, ale kdo ví?

Jak to měli s mystikou Göring a Himmler

Vraťme se však do Německa. Hitler dosáhl prakticky neomezené moci, eliminoval vliv ostatních stran a podřídil všechno dění ve státě své vizi ovládnutí světa. Opravdu si myslel, že dokáže dobýt svět, třeba i za pomoci okultních sil, do nichž mu pootevřeli vhled zasvěcenci z Thule? Co mělo být tajemnou silou Vrilu, která mohla ze zasvěcence udělat nadčlověka? Pravdou je, že ani další dva muži Třetí říše, stojící v hierarchii nacistické moci hned za Hitlerem, se tomuto způsobu uvažování nevymykali. Zvláštní shoda je i v tom, že všichni tři nakonec skončili sebevraždou: Hitler v obleženém Berlíně, Göring v cele v Norimberku několik hodin před popravou, Himmler v okamžiku, kdy byl zatýkán spojeneckými vojáky. Hermann Göring (1893-1946), z jehož mnoha funkcí a titulů postačí uvést, že byl maršálem letectva a říšským vůdcem SS, byl jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků už z počátků jeho strany, takže ho Vůdce označil jako svého nástupce, ovšem až poté, co Rudolf Hess odletěl o své vůli do Anglie, aby vyjednal separátní mír. Druhá stránka jeho osobnosti ukazuje člověka závislého na morfiu, na které si zvykl po utrpěných zraněních v roce 1923, kdy se zúčastnil nezdařeného pokusu o převrat (nikoli po zraněních z první světové války, jak se lze také místy dočíst), milovníka bohatství, přepychu, drahých kamenů a uměleckých děl, které pro něj shromažďovali jeho podřízení na všech dobytých územích. Vybudoval si lovecké sídlo Karinhall, kde se věnoval svému dalšímu koníčku, myslivosti a o jeho zálibě v uniformách a nejrůznějších bizarních převlecích si vyprávěli historky i sami nacisté. Svým zjevem a bodrým, téměř lidovým vystupováním na veřejnosti si dokázal získat sympatie u německého národa do té míry, že byl chvílemi oblíbenější než Hitler. Heinrich Himmler (1900-1945) byl oproti němu chladný technolog moci, schopný poslat zástupy lidí na smrt pouhým škrtnutím pera. Ve svých rukách měl ministerstvo vnitra, policii a gestapo. Zdá se, že mystika pro něj znamenala ještě více než pro samotného Hitlera. Jeho osobním mágem byl Karl Maria Willigut (1866- 1946), vystupující pod pseudonymem Weistor. Přes pokročilý věk byl jmenován do vysoké hodnosti v SS, odpovídající plukovníkovi v armádě. Měl na svého nadřízeného takový vliv, že se mu říkalo Himmlerův Rasputin. Tvrdil například, že je pamětníkem posledních 228 000 let historie a posledním potomkem spojení vzdušných a vodních božských bytostí, že německá města jsou mnohonásobně starší, než se dnes soudí. Vrcholem drzosti tohoto šarlatána byla jeho interpretace křesťanství jako učení árijského původu, že i Ježíš Kristus byl Árijec, kdežto jeho nepřátelé z jiných národů, zejména Židé jeho nauku překroutili. Himmlerovou důvěrou neotřáslo ani to, že Wiligut byl v mládí internován v ústavu pro choromyslné s diagnózou paranoidní schizofrenie. Zálibu v mystice a tajemnu měl Himmler od dětství, ale teprve po vítězství nacismu v Německu ji mohl patřičně rozvinout. Nejenže organizoval výpravy za účelem získání magických předmětů, ale byl přesvědčen, že vše neárijské má být zničeno. Proto se stal hlavním organizátorem vyhlazovacích táborů. Jako jejich protipól zahájil program Lebensborn, v jehož rámci měli rasově čistí muži a ženy plodit rasově čisté potomstvo, nadřazenou „panskou rasu.“ Mimoto se zdá, že osobně uložil nechvalně známému doktorovi Josefu Mengelemu (1911- 1979) prozkoumat možnosti vzniku vícečetného těhotenství, samozřejmě jen u árijských žen.

Himmler byl od dětství fascinován středověkým rytířstvím (pocházel z rodiny učitele, který byl nějaký čas vychovatelem bavorského korunního prince) a jeho snem a ctižádostí bylo vytvořit z jednotek SS cosi jako rytířský řád s odstupňovaným zasvěcením, probíhajícím při obřadech, k nimž nemají přístup žádní nezasvěcení. Pro tyto aktivity si vybral vestfálský hrad Wewelsburg, o němž mu Wiligut tvrdil, že se zde soustřeďuje nadpřirozená energie a navíc leží téměř v srdci tehdejšího Německa. Také pověst, že zde má být svedena poslední bitva mezi silami Východu a Západu, v níž budou východní hordy smeteny mohutnou bouří, mohla mít při volbě svůj význam. Za cenu obrovských pracovních i finančních nákladů byla stavba dokončena. Hrad byl shromaždištěm elitních nacistů, měl svůj rytířský sál i čestné pohřebiště. Co vše se tu odehrávalo, se už asi nikdy nedozvíme, ale okultisté tu prý rozmlouvali s duchy zemřelých, nebo se je dokonce pokoušeli oživit. Proti tomu se zdá být Himmlerovo přesvědčení, že je převtěleným východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, skoro úsměvné. Možná to byla právě Willigutova dezinterpretace křesťanského učení, která Himmlera přivedla k hledání tak ryze křesťanských artefaktů, jako byl svatý grál nebo archa úmluvy. Výprava za svatým grálem selhala proto, že nikdo nevěděl ani kde, ani co vlastně hledat. Podle středověkých popisů a básnických líčení se postupovat nedalo, třebaže některé lokality jako Montségur nebo Rennes-le-Chateau (obě leží v jižní Francii) vypadaly zpočátku slibně. Pátrání po arše úmluvy ztroskotalo z obdobných příčin, třebaže její funkce jako stroje vyrábějícího manu, by byla zvláště za války vítaným příspěvkem k řešení zhoršující se zásobovací situace v Říši (to jsem si dovolil nastínit obsah jedné knihy, nedávno vyšlé i u nás…)

Příběh Kopí osudu jsem nechal na konec, protože je daleko konkrétnější. Jedním z prvních Hitlerových počinů po obsazení Rakouska bylo odvézt říšský poklad, jehož bylo posvátné kopí součástí, do Norimberka. V tomto městě, kde probíhaly ve středověku říšské sněmy a v nacistické éře sjezdy NSDAP, měla být tato relikvie uložena navěky. O její autenticitě se tehdy nepochybovalo, jakkoli by mohla být zpochybněna kronikářským vyprávěním z první křížové výpravy, kdy bylo pravé Svaté kopí vykopáno v antiochijské katedrále. Zachovalo se dodnes a je uctíváno v arménském městě Echmiadzinu. S úsměvem by na toto úsilí hleděli i Řekové, neboť podle jejich názoru je jediné pravé kopí to jejich, které je uloženo odedávna v Konstantinopoli. V Norimberku však kopí vydrželo pouhých sedm let. Když americká vojska vstoupila do Norimberka, našla ve skále ústí tunelu dovedně zamaskované jako garáž. Velitel 3. americké armády, generál George Smith Patton (1885-1945) zde mezi jinými cennými předměty našel a identifikoval tuto vzácnou relikvii. Bylo to pro něj prý snadné, už proto, že se o mystiku sám zajímal. Ale dá se označit za náhodu, že vůdce Velkoněmecké říše spáchal ve vzdáleném Berlíně sebevraždu téměř v té chvíli, kdy jeho nejvzácnější poklad padl do rukou jeho nepřátel?

Jedna informace na závěr

Pro Čechy je jistě zajímavá možnost, že se svatý grál i dnes možná nachází na českém území. V několik metrů silných zdech hradu Karlštejna se prý skrývá tajná komůrka, v níž byly uloženy říšské korunovační klenoty a nejvzácnější relikvie. Dnes je zazděná. Cennosti byly sice odvezeny poté, co byl Václav IV. z říšského trůnu v roce 1402 kurfiřty sesazen, ale ta nejvzácnější by zde mohla být dodnes. Byla by to zvláštní ironie dějin, kdyby Němci měli po celou dobu okupace českých zemích takovouto věc prakticky před očima…

Použitá literatura:

Pauwels-Bergier: Jitro kouzelníků

Nicolas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu

Peter Lavenda: Nesvatá aliance

Česká, německá a britská verze Wikipedie