Kam se posunuje svět, jehož ekonomika je globální a nejdůležitějšími hráči v ní jsou korporace jako Google, Toyota či McDonald? Svět, jehož zákony uznávají intersubjektivní entity (firmy nebo státy) pod názvem „právnická osoba“? Svět, v němž tyto entity, nemající tělo ani ducha, mohou vlastnit půdu a peníze? A bude tento posun znamenat, že jednou takový status získají i samy algoritmy a stanou se majiteli podniků, aniž by se musely podřizovat lidskému vládci? Těmito a mnohými dalšími neradostnými úvahami se zabývá Yuval Noah Harari ve své knize Homo deus (Leda, 2017) s podtitulem Stručné dějiny zítřka v českém překladu Anny Pilátové a Alexandra Tomského.
Profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Yuval Noah Harari se českému čtenáři představil už knihou Sapiens s podtitulem Úchvatný i úděsný příběh lidstva, která mapuje vývoj lidského druhu. Tím, že v ní jakoby předjímal paradoxní pokračování existence tvora, kterému dává do vínku mimořádné schopnosti, si připravil půdu pro odvážné tvrzení, že sapiens nabývá vlastností až božských. Do nejzazších důsledků pak rozvinul představu, že člověk je pánem tvorstva a zároveň mu svým panováním dává smysl. Jaký bude ovšem osud člověka, který opanoval božské schopnosti, vymýtil hladomory, morové rány a války jako mezní situace ohrožující jeho přežití coby živočišného druhu? Nastoupili jsme na novou trajektorii a už nejsme vydáni na pospas „boží vůli“. Biotechnika a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc. Lidstvo hledí k novému horizontu. Co ve finále zkříží jeho plány zmocnit se vlády v této části vesmíru? To je otázka, na niž autor nachází poněkud paradoxní odpověď, že jedinou jistotou dějin je jejich neustálá změna. A v závěru svých úvah pokládá otázku jinou, leč zcela zásadní: proč cesta s nesmrtelností, dokonalým štěstím a božskou mocí otřese vírou v lidskost?
Včely nemohou popravit královnu
Než si na ni odpovíme, vraťme se na skok do roku 1940, kdy německý židovský filosof Walter Benjamin (1892-1940) ve svých Dějinně filosofických tezích napsal: „Klee má obraz, který se jmenuje Angelus Novus. Je na něm vyobrazen anděl, jenž vypadá, jako by hodlal opustit něco, čím je fascinován. Oči má vypoulené, ústa dokořán a jeho křídla jsou rozpjatá. Tak asi musí vypadat anděl dějin. Tváří se obrací do minulosti. Co se nám jeví jako řetěz událostí, to vidí jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy. Rád by prodlel, rád by vzbudil mrtvé a spravil, co je rozbité. Ale z ráje vane vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nemůže složit. Tato vichřice ho nezadržitelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním roste do nebe. Tato vichřice je tím, čemu říkáme pokrok.“ (citováno z překladu Růženy Grebeníčkové, Odeon, 1979) Tak jako se Kleeův anděl v Benjaminově vidění nutkavě ohlíží zpět, hnán nezadržitelným vichrem stvoření, nemůžeme si odpustit promítat nad úvahami historika Harariho četné analogie, k nimž Homo deus vybízí. Přistoupíme-li na model vnucený podtitulem knihy, že se jedná o stručné dějiny zítřka, pak se logicky musíme ptát, jak se v budoucnu bude nakládat s námi jakožto s lidskou rasou (homo sapiens), která dospěla do fáze, kdy na dominantní pozici živočišné říše střídá zvíře. Abychom mohli nahlédnout do nejzazší budoucnosti, musíme se zamyslet nad tím, jaký máme v současnosti vztah k průmyslově chovaným zvířatům. A nejen to. Až nás jako novodobý evoluční druh nahradí technologie, které otevřeně adorujeme, bude nutné zamyslet se také nad vztahem lidí a nadlidí. Vycházeje z předpokladu, že homo sapiens je nadřazenou formou života, troufá si autor hodnotit nesamozřejmé postavení člověka v řádu přírody. V čem však spočívá ona nesamozřejmost, ba až výjimečnost sapiense? Ve své nejznámější přednášce na půdě TEDu (původní zkratka tří slov Technology, Entertainment, Design, dnes někdy vykládaná jako Thinkers, Enablers, Doers je každoroční konference a platforma postavená kolem hesla „myšlenky hodné šíření“ - pozn. red.) se Harari zamýšlí nad kouzlem vzestupu lidstva na vrchol evolučního vývoje. Na otázku, co způsobuje převahu člověka nad zvířaty, brilantně odpovídá: „Skutečný rozdíl mezi lidmi a ostatními zvířaty není na úrovni jednotlivce, ale na kolektivní úrovni. Lidé ovládají planetu, protože jsou jedinými živočichy, kteří dovedou pružně a masově spolupracovat. I jiná zvířata, například společenský hmyz, včely, mravenci, dovedou spolupracovat ve velkých počtech, ale ne tak pružně. Jejich spolupráce je velmi rigidní. Včelí úl může fungovat vlastně jen jedním způsobem. A když se objeví nová příležitost nebo nebezpečí, včely nepředělají společenský systém přes noc. Nemůžou například popravit královnu a vyhlásit republiku včel nebo komunistickou diktaturu pracujících včel dělnic.“
Hele, nad těmi mraky je bůh!
K pochopení budoucnosti ovšem nestačí jen matematika a rozluštění genomu, k tomu je zapotřebí především dešifrovat fikce, v nichž je zachycen smysl našeho světa. Žádné zvíře se člověku nemůže postavit nikoli proto, že nemá duši, ale proto, že mu chybí nezbytná představivost. Ve své přednášce přichází Harari s ještě smělejším konstatováním: „Ostatní zvířata užívají svůj komunikační aparát pouze k popisu reality. Šimpanz řekne: ‚Hele! Támhle je lev, zdrháme!‘ Nebo: ‚Hele, támhle je banánovník! Dáme si banány!‘ Lidé však s pomocí jazyka nejenže popisují realitu, ale také vytvářejí nové, fiktivní skutečnosti. Člověk řekne: ‚Hele, nad těmi mraky je bůh! A když nebudeš poslouchat, pošle tě bůh po smrti do pekla.‘ A když té smyšlené historce uvěříte, budete uznávat tatáž pravidla, normy, zákony a hodnoty a můžete spolupracovat. To je něco, co dokáží jen lidé. Šimpanz vám nedá banán jen proto, že mu slíbíte: ‚Po smrti přijdeš do nebe ... a budeš odměněn spoustou banánů, tak mi tenhle banán dej.‘ Tomu žádný šimpanz nikdy neuvěří. Takovýmto příběhům věří jen lidé. Proto vládneme světu, zatímco šimpanzi jsou zamčení v ZOO a výzkumných laboratořích.“ Je možné, že by tento úhel pohledu akceleroval něco, co by nevyplynulo z pouhé sumarizace dat?Spolupráce množství lidí pomáhá udržet tak velké abstraktní celky, jako jsou celá náboženství, ideologie a korporace. Ty se pak chovají jako vysoce organizované společenství chránící samo sebe, svou konzistenci a koherenci.
Další otázka, kterou si autor klade, zní: mohou nás „právní fikce“, jak právníci nazývají výše uvedené korporace Google, Toyotu či McDonalda apod., dovést k lepším zítřkům a do světa bez válek? Harari se domnívá, že zatímco dříve generály nezajímaly osudy obyčejných žoldnéřů nebo civilistů, v kulturních dějinách nastal jistý zlom, který nás dovádí ke zvratu. Harari tento zvrat nasvěcuje komentováním obrazu Otto Dixe „Válka“: „Pro něj je zdrojem veškerého smyslu jedině osobní zkušenost. Jeho voják jako by říkal: trpím a to je zlé, což znamená, že válka je zlo. Císař i duchovenstvo se musí mýlit, když tuhle válku podporují.“ Je opravdu pro soudobého člověka tolik určující osobní zkušenost pěšáka a převažuje dějinně humanistický pohled, kterému dnes s radostí aplaudujeme? A zastaví se v této fázi dějiny, ačkoliv si to mnozí z nás přejeme?
Harari v této souvislosti poukazuje na současný vztah vědy a humanismu, který podle něj vykazuje značnou únavu. A k čemu to může vést? Ke smlouvě s nějakým posthumanistickým náboženstvím. Platí-li totiž Benjaminův obraz anděla hnaného vichřicí z ráje, kde se kupí trosky na trosky, musíme uvážit, že nová posthumanistická technika uskutečnění humanistického snu podvrací. Jestliže je celý vesmír závislý na lidské zkušenosti, co se stane, až si ji vyrobíme jako zboží v supermarketu? A jak to bude se subjektivitou umělé inteligence, kterou v rámci vlastního blaha a zvýšení statu quo přežití přivádíme k životu? Jestliže organismy jsou algoritmy a my jim přenecháme starost o budoucnost sapiense povýšeného na homo dea, pak se musíme rozloučit s veškerými předpoklady, na nichž svou historii stavíme; a to při vědomí, že strojové algoritmy nedávno překonaly Turingův test (pojmenovaný podle britského matematika a programátora Alana Turinga, jenž má za cíl prověřit, jestli se nějaký systém umělé inteligence opravdu chová inteligentně – pozn red.) a vydaly se vlastními neprobádanými cestami. Jak dokládá Harari: „Zní to neuvěřitelně, ale mějme na paměti, že dnes většinu naší planety vlastní ne-lidské subjekty (státy, korporace). Už před 5 000 lety patřila naprostá většina majetku v Sumeru imaginárním bohům Enki a Inanně. Jestliže bohové mohli vlastnit pozemky a zaměstnávat lidi, proč ne algoritmy?“
Vznikne nová rasa „>H“?
Diskutabilní je i otázka smyslu života ve světle chápání vítězící technologické interpretace novodobého dění a řekněme pokroku. Na otázku smyslu přináší Harari nečekanou odpověď, že samotné vědy o životě jeho smysl popírají - podle nich je svobodný jedinec pouhá fikce z biochemických algoritmů. Tím argumentuje i navzdory námitce, že energetické zdroje, na nichž je technologický rozvoj závislý, jsou omezené. Ačkoliv je vládnoucí idea liberální demokracie zatím zdánlivě silná a nevyvratitelná, musí historik Harari nutně prorokovat, že „demokracie, svobodný trh a další liberalistické instituce utrpí strašlivou ránu a je docela možné, že nepřežijí.“ A co onou strašlivou ranou myslí? Nástup robotizace, která bude v podstatě útokem na všechny kreativní činnosti, jako je umělecká tvorba a její percepce. Jinak – čistě technicky – řečeno: skutečnost bude spletí biochemických a elektronických algoritmů bez ostrých hranic a bez jasně definovaných centrálních uzlů. Tento model ukazuje, že člověk ztratí cenu a vzniknou elity nové úrovně. Z větší části lidé, vylepšení z důvodu nějakého technologického zásahu (kyborg) ztratí svou „čitelnost“ a stanou se neočekávanou skrytou proměnnou. To budou ti privilegovanější, kteří budou mít podíl na moci – nepostradatelná elita. Většina lidí bude však nadále plnit funkční roli pro zachování systému v chodu. Z toho povstane nová úroveň nerovnosti: kasta ovládaná počítačovými algoritmy a kasta nadlidí, kteří budou z takové determinace vyvázáni. Tohle je podklad pro tvrzení, které zaznívá v knize jako pouhá zmínka, ale mnohem přesvědčivěji je tento argument vysvětlen v diskusi po Harariho přednášce v TEDu: „Ne, tohle není proroctví. Jen zvažuji vše, co nás může čekat. Jedna možnost je, že vznikne velká třída zbytečných lidí. Další možnost je, že se lidstvo rozdělí do různých biologických kast, kde se z bohatých stanou virtuální bohové, kdežto z chudých ona třída zbytečných lidí.“ Předpoklad, že nové náboženství patrně povstane z výzkumných laboratoří a vystřídá dosud nerozhodnuté vítězství nad liberalismem, nás přivádí k fenoménu tzv. dataismu - poslední probádané a konstatované fázi technohumanismu. Jestliže dosud se těšily úctě bůh a následně člověk, další fáze vývoje stáčí pozornost na samotná data. To vede k naplnění metafory, již vyslovil americký průkopník nového pojmu završení vývoje umělé inteligence Ray Kurzweil ve své do češtiny dosud nepřeložené knize The Singularity Is Near v podobě tzv. singularity. Metafora praví, že budoucnost umělé inteligence se završí tím, že stroje budou schopny samy se opravovat; do finálních řešení se tak pouští idea transhumanismu, kde se lidský genom takzvaně „uploadne“ do transhumanistických systémů a vznikne nová rasa označovaná jako „>H“. Navzdory obrazu s andělem unášeným vichřicí musíme i přes Harariho vývody brát ohled na varování, které vyslovil mexický filosof Stefan Gandler (nar. 1964 v Mnichově), když zkoumal v úvodu citovaný Benjaminův esej. V článku „Proč anděl dějin hledí zpět?“, který v překladu Otakara Vochoče otiskl Filosofický časopis 5/2007, napsal: „Anděl dějin hledí zpět: neboť jen ze vzpomínky na utlačování a ponižování, ze starých nadějí a z toho, či onoho revolučního pokusu je možné načerpat politickou sílu, která se nedá jen tak beze všeho přemoci, jak se to s neuvěřitelnou pravidelností stávalo reformistické levici. Jinými slovy: anděl dějin hledí zpět proto, že minulost nepominula, že všechny ukrutnosti minulosti, o nichž si myslíme, že jsme je překonali, se mohou v každém okamžiku vrátit způsobem, jaký si nejsme s to představit.“
Text byl publikován v literárním časopise Tvar 2/2018
Yuval Noah Harari (1976, Haifa), izraelský historik, profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který se proslavil mezinárodním bestsellerem o historii lidstva: Sapiens: od zvířete k božskému jedinci. V češtině vyšla tato kniha pod názvem Sapiens s podtitulem Úchvatný i úděsný příběh lidstva (Leda / Rozmluvy, 2013) v překladu Anny Pilátové.
Yuval Noah Harari: Co vysvětluje vzestup lidstva? | TED Talk
