Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).
Někde v dáli pod nebesy
lítá můj pes zběsilec
neví vůbec že mě děsí
že může být umrlec
Tam vysoko na nebesích
visí měsíc křivý meč
proklál mě a ležím v křeči
tiše vyju jak můj pes
Nebesa jsou černá díra
do prostoru bez hranic
Mé srdce se strachy svírá
a má víra je jen síra
ohořelých létavic
Můj rozum je temná díra
kam nezasvítí světlo svic
jsem jen boží konečník
mé myšlenky výkaly
Proč byste je chápali
zapáchali byste z nich
* * *
Otročím svým očím
jež nic nevidí
párkrát se otočím
a jsem bez lidí
Kotel na dřevo
svou věčnou píseň zpívá
Země zimomřivá
zase dýchá samotou
Měsíc bez těla lačně prohání se tmou
Co bys nechtěla?
Snad aby ti
luna zvěčnělá spadla do těla
* * *
Noc je stará olysalá kurva
která mě láká do chřtánu
Všechno štěstí už mám za sebou
před sebou suchopár
Žádné síly už se o mě neservou
na konci života je dobré být stár
* * *
Jak špinavý je svět
jak v něm ryzí lidé hynou
obtěžkáni cizí vinou
Jak masožravý květ
pohnojený dávnověkou špínou
je život
Jak člověk vzešlý z opice
jde vesmírem sám
svými výkaly zúrodňuje zem
ve svých výkalech
sám sebou pojídán
planety ničí
bohem opuštěn
a křičí
vraťte mi můj sen
* * *
Jak hranostaj jsem loukou pobíhala
jak kolibřík z květu na květ přelétala
jak hebce hladila mě tráva
do kolen
jak sladce líbala mě luna zlatohlavá
jak lehce
probouzel mě den
Teď už zbělela mi hlava
ale duše pořád divoká
jak housle pod hvězdami sténá
A jitrem probuzená
všemi svými písněmi
zas znovu vítá den
Však skuhravý hlas
už vydá jenom sten
a svaly marně k prasknutí se napínají
Cévy už mi nezpívají
a krev kalná
už jen líně žilami se valí
Hora jež se vzpíná v dáli
už mě nepovznese do oblak
Jen má duše vznese se jak pták
až rozklove tělo
a ponechá ho mrakům napospas
na úpatí nebetyčné hory
* * *
Chtěla bych do kuřáckého nebe
ale v nebi se asi kouřit nesmí
Nikdy jsem neviděla anděla
s doutníkem nebo fajfkou
Zato peklo je plné kouře
Tam se asi kouřit smí
Jenže peklo je pro mě uzavřeno
Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého
ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince
protože i v nebi budu mít důchod na hlavu
a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna
s plechovkami od konzerv plnými nedopalků
Protože kuřárna je v každém blázinci
tak doufám že bude i v tom nebeském
x x x x x
Je to už dávno co mi bůh vzal syna
den už pohasíná
soumrak přijde brzy
už mi vyschly slzy
brzy padne tma
A já dotýkám se dna
své bolavé duše
Napadly tu noc spousty sněhu
když mi umřel syn
A já mám prázdný klín
a šedivou hlavu
A stále ještě sním
že se mi vrátí čas
a chlapeček je živý
Však sen věčně lživý
se nesplnil
A můj prázdný klín
marně prosí nebe
Prázdná duše zebe
Jenom bludná luna
jako puklá struna
otírá se o mé staré tělo
Ach mé dítě kdybys nezemřelo
byl by můj život jak sluneční paprsek
Kam bys vzlét
letěla bych za tebou
a jak bychom se proháněli tmou
samy hvězdy by z nás osleply
Čas počítá mé dny sám od sebe
jsou všechny jako brázda v kamenitém poli
Jak mě ten čas bolí
bez tebe
* * *
Přilož na oheň
ať žhavá krev plamenů
vzedme tep do korun
zahal klín
ať nikdo nepozná je-li den či noc
Přilož na oheň
den už uhasl
zarudlé slunce olízlo soumrak naposled
a větve hmatají tlapami
v modrých tmách
Přilož na oheň
soumrak zhas a plamen řeřaví
Závan snu vychrstl jiskry do noci
a oči doutnajících hvězd
uhasily oheň poslední slzou svítání
* * *
Nebeští vozatajové zas přivlekli
Velký vůz
nad náš dům
Šňůry perel
kterými si opásali bedra
se jim přetrhly
a rozsypaly po nebi
A můj pes zametá obzor
ocasem jak labutím křídlem
Někde za horou
bystřiny mě zvou
Rudá oblaka tam objímají kmeny
Zámek zkamenělý
otvírá svou síň
modrý baldachýn
ho halí před zraky
všech lidí
Nikdo neuvidí
kam to odcházím
Na stráži nad strží
stojí stín
mého života
Můj splín
tam padá ze skal
jako vodopád
a listopad
tam stele listí mých nadějí
po cestách
Tam teď půjdu spát
a zavřu brány
Zaskřípou ve veřejích
jako čas
A můj hlas
se zatřpytí ve skalách
všemi ozvěnami
Tam se psem zůstaneme sami
* * *
Na troskách osudu
rozetnu svůj život
rozepnu svá křídla
a vzlétnu do nebes
kde jako bůh
sedí můj pes
