Roman Szpuk: Šiki na schodech

 

(příběh z protialkoholní léčby ve Lnářích, 2. 12. 2019 – 2. 3. 2020)

„Otec byl alkoholik. Mě nikdy neuhodil, ale mámu dobil až do bezvědomí. Bylo mi devět, když umřel. V devět nula dva jsem slyšel takový dutý úder, jako když něco spadne na beton, otec ležel na záchodě a chrčel, měl vypito, zaskočila mu slanina v krku, než k němu došel doktor, zemřel. A doktor mi řekl: Stačilo takhle mu bouchnout do hrudi. Za otce jsem pak přijal strýce, jeho bratra, ale ten se za pár let oběsil. Babička pak zemřela žalem. Za jediný rok jsem zůstal jen s mámou. A stále jsem v sobě cítil tu vinu, že stačilo tadyhle šikovně bouchnout. Do teď ji cítím. Když jsem pak začal pít, byl jsem agresivní jako on. Úplně jsem se změnil. Kamarádi se mnou ani nechtěli chodit do hospody. Stačilo, že se na mě někdo podíval a už jsem se rval. Máma mi říkala: Ty jsi jako táta, prosila mrtvého otce, aby nevstupoval do syna. A mě nutila, abych šel na jeho hrob a aby mě jeho zuřivost opustila.“

„Když otec tak bil tvoji mámu, neulevilo se ti, že zemřel?“ zeptal jsem se.

„Mě nebil. Jen mámu. Ale já jsem byl jeho vytoužený syn.“

***

Číst dál: Roman Szpuk: Šiki na schodech

Žena na měsíci - Bohuslav Vaněk-Úvalský

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě přebilo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

Bohuslav Vaněk-Úvalský: Žena na měsíci

• Bohuslav Vaněk-Úvalský

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě přebilo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

Za Mirkem Kováříkem (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020)

Loni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...

O tři měsíce později, 24. listopadu, jsem vystupovala v pražském Rubínu na závěrečném večeru festivalu Den poezie a četla na něm právě onu tehdy rozepsanou báseň-suitu, Mirkovi věnovanou. To, že jsme se v srpnu viděli, zašli spolu do mastnotou olemované Kantýny, vypili dvojku v Růžové a mluvili o poezii a dávno zašlých dobách, mi pomohlo suitu dokončit. To tam bylo mrtvé místo, najednou bylo všechno jasné. V listopadu již byla suita hotová a já ji četla na onom večeru v Rubínu. Po čtení se ke mně přitočil jeden pán a zeptal se mě: "Víte, že je Mirek v nemocnici?" Nevěděla jsem to. Pak mi řekl, že se Mirek ošklivě potloukl na schodech v domě, kde bydlí, a byla z toho náročná operace. A jak bylo později zjevné, také nekonečné ležení na jednotkách intenzivní a následné intenzívní péče, odkud se už nevrátil...

Svatava Antošová

ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!

(suita pro Mirka Kováříka)

… jednou jsme se tam opili pivem

a objímali jsme se a tykali si

a všechny krásný bonový holky

nás měly za buzeranty

Když recituješ Hraběte

rozhostí se nad Prahou barové přítmí

z Vltavy je panák rumu

a z ohýnku cigarety

zapálené navzdory kuřáckému zákonu

požár srdce

Do bytů se vracejí tranzistorová rádia

do rádií praskot a přenosy z Violy

a do Violy

kde se už třicet let počítá jen tržba

duch Allena Ginsberga...

Ještě tam někde v koutě nedohnily

jeho tenisky

Ještě se na WC nedospláchly stránky

z jeho deníků

a už se všude montuje klimatizace

jako podkres pod tvůj pořad

Homologované verše prorážejí tmu

nedopité sklenky na baru

alergicky pokašlávají

a mladá generace (kolikátá už?)

schoulená v motýlích kuklách

prchavé budoucnosti

saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu

jako by to byl z nebe kapající nektar

A někde nad tím vším stydnou hvězdy

padají ti do kapes

a ty si je odnášíš domů místo honoráře

s protivnou jistotou

že je budeš muset zdanit

Číst dál: Za Mirkem Kováříkem (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020)

Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)

Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.

Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.

Číst dál: Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna