Nedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.
Cestou domů rozmýšlel, jak s kočkou naloží a přišel na to, že ji svěří své staré chůvě, která měla v paláci skromné bydlení a stravu u stolu služebnictva. Tu to sice trochu překvapilo, ale když se dověděla, jak ke kočce přišel, ochotně se jí ujala. Nakonec řekla: Kočky poznají, co v kom je, a já měla na dnešek tuze zvláštní sen. Ale o tom ti povím, až bude více času.
(ukázky z připravované sbírky)
NEZNÁMÉ - ZNÁMÉ
Sluneční paprsky pokrývají zem
Vítr hladí třpytivé hřbety trav
Jako předtím
Jako potom
Na vše ticho dosedá
Držela jsi kartu mládí
kartu vzdělání a zdraví
jen karta práce chyběla
Proto ta cesta, ta cesta z rodného Bulharska do Čech
Bez návratu
Zradou jsi zapadla do bahna
ale vzepřela ses a chtělas ven
Utéct ze spárů zla
Nepovedlo se
Železná tyč bije v rukou netvora
dokud život nevybije
až kosti z těla trčí
Zemřela jsi s nálepkou prostitutky
ale není jí kdo nechce
Nestaneš se světicí jako Marie Gorreti –
té bylo necelých dvanáct -
ale učinila jsi totéž
vzepřela se bahnu zločinu hříchu
Tvé tělo napůl ohořelé zakopali v zahradě domu
aby smazali stopy
Temný stín leží na krušnohorském Dubí
Mohou ho zahnat sluneční paprsky?
Jakou kartu sis vytáhla
Majo Denkova?
I neznámí mají své jméno
(Vrah, Bulhar, odsouzen na 15r., odpykává si zbytek trestu na vlastní žádost už doma v Bulharsku, vyhověno mu, aby byl s rodinou, organizátor obchodu s ženami, únosů a násilí na ženách, též Bulhar, odsouzen na 10r., prodává už auta v Německu.
Maja Denkova je jedinou obětí z obrovského počtu takto zneužitých žen obchodu s lidmi 90. let 20. stol., kde je známo jméno oběti. Zavražděno mohlo být více žen, zprávy z podsvětí zmiňují další dvě).
Větu otištěnou v titulku pronesl beatnický básník Allen Ginsberg v roce 1990 při setkání s představiteli české „druhé kultury“, kteří přiletěli do New Yorku na akademickou konferenci věnovanou československé literatuře a kultuře. A tahle věta také svým způsobem uvozuje knihu Františka Stárka Čuňase a Martina Valenty Podzemní symfonie Plastic People (Argo / Ústav pro studium totalitních režimů, 2018). S použitím všech dostupných archivních materiálů v ní autoři podrobně mapují příběh undergroundové kapely, která svou hudbou a texty, ale i svými politickými postoji významně ovlivnila nejen své vrstevníky, ale ještě několik dalších generací.
Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolností objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu. Psal se rok 1965 a ty, kteří se majálesu zúčastnili, dostal americký básník svými buddhistickými mantrami do takového transu, že skandovali hesla typu: „Zdravíme VB a neveřejnou taky“ nebo „Brávo, brávo, co tomu řekne zítra Rudé právo“. Inu, řeklo, a VB jakbysmet, což pro Ginsberga nakonec znamenalo vyhoštění z Československa.
Beatnici, Timothy Leary, Ed Sanders a kapela The Fugs, psychedelie - to byly hlavní vlivy, které do sebe nasáli ti, kdož koncem září 1968 založili kapelu The Plastic People of the Universe (dále jen PPU). Ačkoliv její vznik nijak nesouvisel se srpnovými událostmi téhož roku, jak zdůrazňují Stárek s Valentou, v dalším období se už skupina nemohla společensko-politickým reáliím své doby vyhnout. Mám tím na mysli především její provázanost s disentem a později s Chartou 77. Zcela určující pro směřování PPU pak byla péče Ivana M. Jirouse, který kapelu včas vydrápl hudebnímu prorežimnímu byznysu, což ovšem znamenalo ztrátu možnosti oficiálně vystupovat. To nastalo s nástupem normalizace v sedmdesátých letech. PPU začali hrát po různých barácích, stodolách a statcích, kam se sjíždělo publikum, které se také odmítalo adaptovat na husákovské poměry a vyhledávalo svobodnější umělecké vyjádření, než předváděl mocí posvěcený mainstream.
Za jakoukoliv cenu
Z období před rokem 1976, v němž došlo k procesu se členy PPU, vyčnívají dvě události zcela zásadního významu. Jednak to byla Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž kromě jiného napsal: „Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí.“ A pak to také bylo osobní setkání Jirouse s Václavem Havlem, které sice bylo v undergroundu přijímáno rozporuplně, ale znamenalo jak pro svět druhé kultury, tak pro svět literární elity vyhnané ze Svazu československých spisovatelů vzájemné obohacení. Do té doby obě komunity působily paralelně vedle sebe a příliš si nedůvěřovaly. Když pak v březnu 1976 došlo k zatýkání členů PPU a jejich příznivců, byli intelektuálové kolem Václava Havla jediní, kdo se obviněných veřejně zastal. Že pokračováním této podpory pak byl i vznik Charty 77 snad netřeba dodávat.
Číst dál: Svatava Antošová: Jen vy jste byli skutečný underground
(Ukázky z knihy Boží ZOO, vydané Královéhradeckou diecézí Církve československé husitské v roce 2018)
Beránek
Na procházce v ZOO
potkal jsem beránka
beránka bílého
proti mně vážně šel
Zvířátka volala na něho
Dobrý den pane ředitel!
Také jsem ho pozdravil
Odpověděl
usmál se
se mnou se zastavil
Udělal si pro mne chvíli
beránek bílý
Velryba
Viděl jsem v pohybu
velikou velrybu
Plula tryskem
pozdravila mě vodotryskem
Chytrá velryba
velrybářů se vyhýbá
Mořem pluje
velrybáka miluje
s ním se pod hvězdami líbá
Velrybátko na vlnách kolíbá
do nebe se dívá
zpívá
Krtek
Staví krtek - krteček
staví kopec - kopeček
pod ním domek - domeček
Až domek postaví
pěkně to oslaví
Připije zahrádkáři na zdraví
a hned začne stavět další kopec
kopeček
Krtek slepý je
pod zemí žije
Slepý je
a přece vidí
Má rád Boha
má rád lidi
když zahrádkář zakleje
tak mu krtek Boží pokoj popřeje
Až bude krtek krtčí dědeček
až postaví poslední kopec - kopeček
pak přijde smrtka - smrtečka
pro starého krtka - krtčího dědečka
Neplačte dlouho
nebude to tečka
Krtek je borec
krtek i smrt přečká
Půjde do krtčího nebe - nebíčka
(ukázka z povídek DĚRAVÝM DNEM DO NOCI vydaných v nakl. Protimluv)
Muž na terase hotýlku oslovil ženu u vedlejšího stolku:
„Jezero je ostrov naruby, nezdá se vám?“
„Vidíte, to mě nikdy nenapadlo,“ řekla dáma a navázala: „A tohle lago je tak krásně kulaté… jako tenhle stolek.“
„Kulaté, poněvadž to kdysi byla sopka,“ doplnil náhodný návštěvník; zjevně nepatřil mezi hotelové klienty, nikdy ho neviděla a taky byl poměrně chudě oblečen. Nicméně asi si chtěl popovídat, a tak se zase zeptal:
„Znáte Civitu di Bagnioregio?“
„Myslíte to bizarní, někdejší etruské městečko na skále uprostřed kráteru? Proč o něm mluvíte?
„Mluvili jsme o sopkách.“
„Ta skála se oddroluje a oddroluje, domy na krajích útesu berou za své jeden za druhým. Odumírající město. Stárnu jako ono,“ posteskla si.
„Netušil jsem, jaké asociace to ve vás vyvolá.“
„Jedna lokalita v okolí se taky jmenuje: Hora Fiasko.“
„Myslíte Montefiascone. Jezdíte na výlety?“
„Všechno mi něco připomíná. Každý nápis, anebo i čísla aut, názvy ulic…“
„Proč trávíte svou dovolenou v tomhle letovisku? Proč jste si nevybrala pro odpočinek třeba právě nějaký ostrov?“
„Nevím. Asi proto, že bych byla závislá na trajektech. Na ostrově se po několika dnech cítím jako uvězněná. Co si dáte, nic nepijete?“
„Ne, děkuju. Už jsem pil dost. Nevydržíte na ostrovech?“
„Nejprve si zamiluju to ostrovní ticho, za pár dní se mi ale promění v ostrovní šílenství.“
„Taky mám rád ticho. Hrobové ticho.“
„Hrobové ticho?“
„Znáte italské hřbitovy?“
„Znám, ráda tam chodím.“
„Na nádvoří uvnitř nekropolí je opravdové ticho. Zdi a bloky s mrtvými v několika patrech nad sebou oddělují vnitřní prostor hřbitova od vnějšího světa.“
Co v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.
Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.
To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.
Strana 20 z 30
