(nar. 1975), spisovatel, výtvarník a performer, člen radikálního baletu Vyžvejklá bambule a zakladatel vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní je bádání o krajině, patafyzice, frenetismu a horroru. V roce 1994 založil s Romanem Krajícem (1974-2007) a Annou Marií Pecháčkovou skupinu Půnebí, která vydává literární revui Dekadent Geniální. Jeho tvorba je zastoupena v antologiích a sbornících Od břehů k horám (Votobia, 2000), Hovnajs! Antologie české patafyziky 1982-2004 (Clinamen, 2004), Nová česká literatura 1995-2004 (Agite / Fra, 2004), Jezdec na delfíně. Antologie české erotické a pornografické literatury (Concordia, 2005), 7edm (Theo, 2005), Kniha o kundě (dybbuk, 2007), Prague Tales (NEW, 2008). Samostatně vydal knihy Měsíční povídky / Opárno (Votobia, 2003), Pro cizince na cestách (Kapucín, 2003), Napsáno v trenýrkách (Protis, 2006), Vexilologický kabinet britského impéria (Europrinty, 2008), Běsové budou pokřikovat (H_aluze, 2010), Spící hrůza (dybbuk, 2011), Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra 2013), Lunhard (Krásné nakl., 2013), Šílený Trist (Novela bohemica, 2014), Vienna Calling (Větrné mlýny 2014), Horrory roků (Milan Hodek 2016), Nonstop amok (Milan Hodek, 2017); pod jménem Pavel Jazyk vydal tituly: Čítanka český jazyk (Velarium, 1998) a Divadlo RausAplaus (Větrné mlýny, 2005). S Radkem Fridrichem publikoval soubor textů Picni si svou buznu (edice Tvary, 2001).

V rozhovoru pro Tvar č. 12/2009 uvažoval takto o budoucnosti své i světa: „Obávám se, že budoucnost si nelze vybrat. Bojím se zrcadel v sobě, zvlášť když jsou zabalená v sametu a ukazují to, co je za mnou. Třeba tohle: když v roce 1857, a to jsem byl ještě hodně malé choudě, sípahijové naházeli pomordované Evropanky s jejich havrlanty do tzv. studny smrti, jeden britský voják na ni o několik dnů později vyryl bodákem nápis REMEMBER THE CAWNPORE (Nezapomeň na Kánpur). Myslel tím snad, abychom nezapomněli na brutalitu Indů i na orientální krutost Britů. Větu si pamatuji od osmi let, myslel jsem na to, že ty události jsou už zapomenuté a ta studna dávno zmizela a jediná vzpomínka zůstává v té knize, kterou čtu. A řeknu ti, na tu větu nezapomenu, co živ budu, kolem toho se točí – když to trochu přeženu – moje poněkud umanutá tvorba, představa paměti jako knihovny a z toho plynoucí věčnost života. Je to dostatečně hysterický výkřik do jakékoli stránky, rozbíjí to všechny naděje a zavazuje k následování. V tom kurevsky úzkém prostoru, který tu zbyl po tom, co Evropa vyhlásila přebor v jogínském umrtvování ducha, je myslím slib brutality jedinou zárukou toho, že se dovíme, co na nás číhá v těch černých jámách na konci světa. Nebude to asi žádné konečné rozhřešení, ani tam nebude čekat odhalená Isis, bude to obyčejná krajina v opárnu, ze které se, jak pevně věřím, najisto zvencnu děsem i radostí. Tedy my, my všichni se tam zvencneme, nejsem žádný solipsista.“