V létě vládne na obloze hvězda Sirius přezdívaná Psí hvězda, pročež také Rusové říkají prázdninám каникулы dle latinského vzoru canis čili pes. Psí dny jsou také pro psy a ještě více pro jejich pány blahodárné zvláště díky milosti cest a požehnání zeleně, nelínání srsti a alespoň věrohodné udržitelnosti čistoty domu (pakliže psi mají doma a nenechávají je jako podivínské zahrádkáře a záludné cirkusáky vyrůstat v boudách na zahradě).

Již jako hošík jsem do bytu propašoval sousedova v útěcích zběhlého hafana – tehdy nás prozradily stopy neobyčejně obrovitého psa táhnoucí se z chodby až do mého pokoje. Zajímavé, že už tehdy mě psi poslouchali, když se jim to hodilo.

Přítel Kučera mi napsal: Právě čtu Nikolu Šuhaje loupežníka, Patriku, nikdy nevěř svým ženám, nemáš-li koně, věř svému psu! Jest známo, jak skončila ta Nikolova občanská neposlušnost. A psí neposlušnost také ztroskotá na nějaké čubce. Pro psa Baadera je neposlušnost to jediné, oč mu jde, neboť je v ní urputně cvičen. Alespoň tak si to vysvětluji.

Za léta, které bylo parnější než ty před ním, ale určitě chladnější než ty po něm, jsem si narazil nárt (nebo kosti v jeho okolí) a tentýž den si ještě eufemicky řečeno ukopl palec. Takové věci se v létě raubířům jako já stávají běžně. Když jsem pocítil, že ten den se mi nic horšího nestane, vzal jsem psa a vyrazili jsme na haldy – do bujaře zarostlé jungle honosně nazvané lesopark Habeš. Hned za oborou, kde Baader vrtěl ocasem na srnky a laně, čímž je dle mého soudu nemístně mátl, jsem rafana odvázal. Takový čin přinese obvykle své vzápětí: trekingového běžce hydratujícího v teplákách Capri. Baader a tepláčník se kolem sebe točili v kruhu jako nenasytní seladoni. A k tomu ten blbec nedbal mé rady: „Pane, psa si vůbec nevšímejte, nedívejte se mu do očí, hlavně na něho nemluvte žoviálně a pomaluju si odklusněte.“ Chlap tedy odběhl a o kilometr dál, kde se stezka střetává s tratí Teplice – Most, ho trefil do hlavy trup, který za jízdy vyhodil vystresovaný kuchař ze zrušeného restauračního vozu.

Bylo jasné, že na téhle stezce nás budou neustále obtěžovat různí piškoti, takže jsem rozhrnul chumel spleteného hloží, ostružiní a kopřiv a oba jsme se vnořili do dusného hvozdu z náletových stromů. Znám tyto staré haldy velice dobře, a kdybych měl i smysl pro orientaci, jistě bychom došli k opuštěnému dolu Bílý kruh u nádraží. Tak jsme se prodírali do kopce a z kopce, noha, nárt nebo holeň, volala po ošetření, ale potěšilo mě, že i Baader poznal, v jaké jsme, dílem i jeho vinou, situaci, a přestal si bezstarostně poskakovat a počmuchávat a držel se mě jako bych byl nějaký lesní mudřec či filosof. V lese bylo takové šero, že kosti zvířat svítily jako reflexní ukazatelé, leč bohužel ukazovaly naprosto nekoordinovaně. V hrůze jsem si představoval, jaké šelmy zde musí operovat, taková hora kostí přece tu přece nevznikla přirozenou cestou! A Baader ani jednu kůstku nevzal do huby, snad to dokonce byly kosti lidské a každý pejsan zná první zákon kynologie: Pes se nesmí postavit proti člověku! Čímž se v kostce jistě myslí, že ho nemá brát do huby, i když je to jen člověkoskelet. Konečně jsme narazili na záhadný potůček, jehož rusá voda byla tak hnusná, že Baader do ní zlostně plácl tlapou, až se rozstříkla a rozežrala mi na několika místech mé staré steelky. Napadlo mi, že lidé budou blízko, ale natrefili jsme jen na ruiny někdejších domků kolem zaniklého Riesenbadu. V obavě, že dojdeme ke žhavým polím, jsem stočil naši pouť k východuzápadu a sekl jsem se jen o pět či šest kilometrů od místa, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Tolik to na mou duši muselo být od zbytků jakéhosi antoníčka k Příčné ulici na kraji satelitního předměstí Habeš a Duchcova.

Stáli jsme už na dohled naší oikumené, u pěšího mostu přes železniční trať končící ve výsypce Pokrok, když jsem si všiml, že opřen a brlení vprostřed mostku sedí uhrovitý maník a ve společnosti poloplné petky pomerančové limonády a poloprázdné lahve ice vodky poslouchá na plné koule osolený remix proslulé hitovky osmdesátých let od Modern Talking – Cheri, Cheri Lady. Nemám rád od boku střílené spekulace o tom, co se mu stalo či kam to povede. Jemně jsme prošli kolem něho či skrze jeho tělo za zpěvu dávného songu Cheri, cheri lady/Going through a motion…

Potkám se sám se sebou

Cítím hranice svého umění umět. Už příliš dlouho z něj těžím. Jsem předvídatelný, oproti jiným, kteří jsou nepředvídatelní, ale ti mi zas přijdou nenepředvídatelní. To není hra se slovy, to je fakt. Chci tedy ještě jednou napsat měsíční povídky, zažít to, co mě povznáší nad jiné, zažít tu povinnost psát a nevychutnat si vítězství. Jsem v této věci zainteresován v tom duchu, že se vracím na začátek.

První text ukazuje, jak smýšlím o životě. Ladně jsem jej přeložil podle originálu od babičky básníka Gregora Sandnera z Mekleburska, ale místo meklenburské pláže jsem vsadil na Sudety

Na sudetské pláni vládne
němectví, za něž se musíme bít.
To je to pravé vlastenectví,
držet Germánie dědiců štít.
Kdo má hnáty jak platfuskák
kdo křivonos je a kudrnáč
ten ať táhne pryč, jen ať je pryč.

A nyní báseň Dubí, horní nádraží. Houbařina, prosté téma, pixla pivka a koukání do korun stromů.

V bezhubné vlhkosti
jen špinavý pes
na cestě od ocasu k nikam
Lucie a já –
tři dary bludičkám
na hřebenech hor
zní chorošů chór.

Báseň Habešský pes je lakonickou lamentací nad bachraté elokvence povídky Psí dny s Baaderem.

Se motáme se psem v krajině,
kterou já znám jak své boty,
ale přesto v ní zabloudím.
On očuchává kosti srnek,
mě vyděsí prasklý hrnek.

Zde kdysi žili lidé,
v panelácích zmizeli
jako stíny ve výtahu




Potěšme se vlastním vytěsněním v rámci Čtvrté říše

Potěšme se vlastním vytěsněním
hajlujíce jen pro vlastní potěšení
a ne pro lásku k bližním
ze života jsme totiž jen železa ukutá na spáncích ocelových šedin managerů
zlostné jájství vyjebané v krajině přízraků
– naprosto nepřizpůsobivý šrot lidstva, zrádci národa,
kteří chtějí utéct, i když jsou na útěku.
A do toho všeho morgoši se bojí podle Džamily
o svých pár chechtáků na podporu,
o které já ani ty naprosto rozhodovat nechceme a nemůžeme
prostě si ji rozpijte mezi sebou
klidně si jí narvěte do prdele a vychčijte.
Co je mi po lidských právech a pojebané podpoře,
když tu vládne nelidské právo samozřejmé tuposti
tak o jakých právech je řeč? Kdo mluví ke slovu?
Algifen, alzheimer, alkajda, kde jaký miolovník nápodoby?
Dokud bude ten zrůdný ufon Alza vévodit reklamám,
dokud bude v družné slizkosti pojmenovaný bankovní systém
zírat z televizních obrazovek,
dokud si jako nějaký vytlemený ubožácký pako otrokem svý banky,
tak ti může bejt nějakej negr úplně u prdele.
Tobě se jen zdá, že si doma,
jemu se jen zdá, že někam utíká.
A pokud nejsi ani tady ani tam:
Pořiď si vítací transparenty
s nápisem VŠICHNI JSME MIGRANTI
a rozlejvej kofolu
A pokud ti je z toho na blití,