Patrik Linhart – Albert Krásno – Pavel Jazyk – Patrik Vetrugin – Lux von Dux

krasnoPřátelé, i vy zcela mně dosud neznámí fanfaróni a běďaři, musím vám oznámit, že dnešním dnem počínaje píšu a zjevně vás i občas psaním obtěžuju, seru, mrdám, těším, laskám, poučuju, hladím, konejším, rozbíjím, těším, rozesmávám, prudím, rozkládám, nudím, vitalisuju a definitivně rozňuchávám váš smysl pro jazyk, čest a fantasii třicet let. Ano, prosím, smažím měsíční povídky, třicet let kreslím a třicet let píšu romány o pěti a více stránkách.
Požádal jsem kolegy a jednoho malíře, aby vyjádřili své zhodnocení nad naším výročím. Vetrugin dal svou „Suchou lípu“ z února roku 1994. Považte však ten smutek nad uběhlým časem, nad tím, že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků – je to snad tím, že každý z nás je tak trochu…

Patrik Linhart

I.
V lednu 1994 jsem ležel na faulenci v činžovním domě v ulici Jiřího Wolkera, v bytě svých milých rodičů, v Teplicích a přemýšlel o životě, někteří již vědí, že jsem to moc chytře nevymyslel. Tak či onak jsem 30. ledna dospěl k závěru, že chci být básníkem a malířem, ačkoli k tomu nemám žádné předpoklady a nic v mém životě dosud takové naděje neslibovalo.

II.
V únoru 1994 jsem si zadal úkol každý měsíc psát „měsíční povídky“ a podle povídky Agathy Christie „Mrtvý harlekýn“ jsem namaloval první obraz. Na povídky a essaye jsem si vytvořil jména, přátele. I když nikdy jsem neměl nouzi o přátele, je příjemné mít v hlavě čtyři pět hlasů.

III.
Člověk, který má rád hlasy, velmi rychle pozná povedený čtyřlístek Charms-Klíma-Deml a Váchal. A Romana Szpuka. Nejlepší člověk z těch nejhorších, magických rádců – neradil, ale já věděl, že mě vede určitým způsobem někdo konečně živý.

Pavel Jazyk, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994

Jako… že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků?! To je slušnej blábol! Kdy nějaký básník probudil jitro? Já jsem úplný lúzr, ale nemám s tím nejmenší problém, protože slunce vstává jen kvůli budižkničemům. Já píšu povídky, jsem nočňátko, slunce nebudím, nikdy! Třicet let píšu povídky, vůbec mi to nejde, ale strašně mě to baví. Patrik si to vydá, i na moje jméno, ale v rozhlase to jsem prostě já, a nejde o to Pája, o ego-dokumenty, mně jde o příběh. To Bohouš Vaněk volá mě – koho co? Szpuk mluví ke komu čemu? K moulovi!

Albert Krásno, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994
Třicet let a nic nedokázat, to je myslím, umění – a já jsem na to hrdý. Kdybych se ptal nakladatelů, z nichž je několik na útěku před spravedlností a ti ostatní, ti co to s námi mysleli vážně, si raději ukousli jazyk. To si pište, že nás vydávali, protože věřili té naší visi světa, dějiny horroru skrze Teplice a díru Duchcova! Vrstevníky to nikdy nezajímalo, nikdy to nebyla generační zpověď, mladší to bavilo, ty se asi ufetovali, a starší, to ty holt měli rádi, ale už taky nejsou.

Lux von Dux, člen Staré milenky od zimy 1999
Nazval bych to, co máme, sbírání – vědomostí, zkušeností, snad i ta znalost písmen a obrazů. Já to celé zastřešuju, dělám redakce, píšu žádosti, prosby, protože za těch třicet let jsme každý den znovu na začátku. A znovu práce, vyjednávání. Někdy se to posere. A někdy dobrý, já už na to nemám. Vítězství, chlast, porážka, chlast.

Na rovinu hnus… vychloubásníme se? Žijeme a nepadneme?!
30 LET PRÁCE NA ROLI KULTURNÍ a PSANÍ BÁSNÍ, ESSAYÍ, ČTENÍ, PITEK, RVAČEK.
A je zkrátka prostě možné, že to někdo sám u sebe neoslaví, tu první báseň, ten první text. Vím. Takže i za jiné A RÁDI. Ale NECHCEME stavět památeční pomníčky sami sobě, ale my to tak máme, my opravdu slavíme!

STARÁ MILENKA ještě připomene velké přátele, co se nedožili naší Třicítky:
Radim Husák, Zdenek Plachý, Petr Hrbáč, Jaromír Urban, Petr Král, Václav Kahuda, chlapi z Věšáku v Duchcově Jarda Vrkoslav a Jirka Venclák, a můj táta Petr Linhart. Ahoj a ahojky všem!