Zatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.
Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?
Vše je tak přátelské
Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“
Ve čtvrtek 6. června se uskutečnil v pražském Café v lese literární večer, věnovaný americkým (A. Ginsberg, L. Ferlinghetti, G. Corso) a českým (V. Hrabě, M. Kozelka, S. Antošová) beatnickým básníkům a přesahu jejich poezie do současné doby. Připomeňme si tento večer alespoň malou návratkou v podobě dvou textů, které tam zazněly.
(na fotografii Svatava Antošová v dobovém kostýmu čte texty MIlana Kozelky, foto: Radana Šatánková)
Milan Kozelka
POUHÝ PŘELUD
Před Bowery Poetry Clubem potkávám Gregoryho Corsa. Radostně mě objímá a láká do italského baru na panáka. „To je báječný, že si vzal kramle od Vltavy k Hudsonu!“ haleká. „Gregory, kde najdu Allena Ginsberga?“ páčím z něj. „To méno slyším poprvý, nevím, o koho de,“ mžourá do luftu a přemýšlí. „No tak nic, eštěse zmastíme,“ říkám a jdu dál. Po protějším chodníku kráčí vratkou chůzí Jack Kerouac, když mě vidí, je v sedmým nebi. „Kde ses tu vyloup? Co tu děláš?“ ptá se a divoce mrká očima. „Hledám Allena,“ vysvětluju. „Kterýho Allena?“ kouká vyjeveně. „No přece Ginsberga,“ říkám. „Toho neznám, nikdy sem ho neviděl,“ brblá lhostejně. „Chci ho najít,“ koušu se do rtů. „Hledej,“ poklepává mi na rameno a míří do útrob páchnoucího pajzlu. Před knihkupectvím se střetávám s Lawrencem Ferlinghettim. „No to je náhoda! Zrovna sem se o tobě bavil. Sem tu jenom na tři dny. Kdybych tušil, že tě tu potkám, tak bych se zdržel dýl!“ haleká. „Larry, ty mi jistě pomůžeš. Kde v týhle pakárně najdu Allena?“ ptám se ho zoufale. „Jakýho Allena?“ motá se na fleku. „Ginsberga“, říkám a zatínám pěsti. „Rád bych ti pomoh, jenže tohohle chlápka fakt neznám“, posunuje si černý anarchistický klobouk do vrásčitého čela. „Tak nic, padám. Měj se“, omlouvám se a pokračuju dál. Je nádherné jarní počasí, svěží vzduch působí jako balzám. Ze dveří pizzerie vychází Peter Orlowsky. Nevěří vlastním očím, je příjemně překvapený. „Jak si žiješ, nejbítničtější bítniku?“ culí se. „V pohodě“. Víš, koho hledám? Allena Ginsberga,“ svěřuju se. „Znám kdekoho, ale tohle méno mi nic neříká,“ škrábe se rozpačitě za uchem s perleťovou náušnicí. „Brzy pokecáme, teď ho ale musím najít,“ omlouvám se. Vzápětí brzdí u rantlu taxi, souká se z něj Gary Snyder. „Ahoj, příteli! Ty máš ňákej problém, že jo?!“ odhaduje situaci. „Mám. Sháním Allena Ginsberga,“ říkám. „Kdo to je?“ ptá se. Neodpovídám, zdá se mi, že mám schízu. Jdu dál, po sto metrech potkávám Williama Burroughse. „Vítej v New Yorku!“ huláká a rozpažuje. „Ahoj, Bille. To je v prdeli, nemůžu najít Allena Ginsberga,“ stěžuju si. „Tak v tom ti kámo nepomůžu. Nidky sem o nikom takovým neslyšel,“ říká omluvně. „Zkus se zeptat v tomhle kiosku,“ radí mi. Jdu ke kiosku, starý černoch sleduje v televizi basket. „Znáte AllenaGinsberga?“ptám se ho. „Ginsberga znám. Má támhle za rohem půjčovnu videokazet,“ říká a dál vyšiluje při bitvě mezi NY a Los Angeles. Jdu do videopůčovny, za pultem se nudí konvenčně oblečený muž středních let. „Dobrý den. Hledám Allena Ginsberga,“ říkám mu s uštvanou grimasou. „Aaron Ginsberg,“ napřahuje pravici. Tisknu mu ji a připadám si jako v blbým filmu. „Já ale sháním Allena Ginsberga,“ kolabuju. „To ste na špatný adrese,“ utíná trapas. Jdu ven a je mně jasný, že Kvílení napsal Karel Havlíček Borovský, Kaddiš Fráňa Šrámek a Krále Majálesu Jakub Deml.
ze sbírky Manhattanský deník (Vetus via, 2012)
SVOBODA POHYBU
Opouštím huňaté země střední Evropy a mířím k severu. Vlahé hvozdy a kopce vystřídaly borovicové lesy a pláně. Civilizace řídne. Dálky k ustrnutí. Dálky k trnutí. Dálky až zatrne. Trčím uprostřed roviny jako pero v kalamáři. Jako kudla zapíchnutá do stolu. Jako sloup elektrického vedení ve zbytečně širokém průseku, jež vede skrz lesy někam k východu. Anebo jako bludný balvan, které až sem hluboko do vnitrozemí dopravily ledovce. Řídne civilizace a houstnou myšlenky. Pustina, to je hrdost osamoceného člověka.
Parkoviště. Odpočívadlo: globetrotter, řidič solitér. Pod kontejnerem má prostor na spaní a jako by se chystal na noc. Zdraví mě rusky. Stejně jako druhý den recepční v hostelu pro gastarbajtry. Dívala se na televizi. Typický obraz střetu dvou světů: dávali americký thriller s ruským simultánním překladem. Platím i s jídlem „sorok evro“. Všude slyším ruštinu. Také odečítám jména na hřbitovech v azbuce. U hrobů bývají lavičky, aby se dalo posedět s mrtvými. Starověrci. Rudoarmějci. Estonci.
Ruiny kostela. Na stropě pohanské symboly malované krví. V hlavním městě cely KGB. Mučicí techniky nápadně podobné jako v muzeu středověké tortury.
Maják. Vlny. Stříbřitá zátoka. Svítivé mraky. Břitkost vzduchu. Vybledlá zem. Moře bludných balvanů. Připomínají mraky na obloze; co nahoře to dole. Na horizontu ostrov. Zde bunkry a někdejší kasárna pro vojsko střežící hranice. Na zdi letopočet 1984. V lesíku odstavený náklaďák naložený šrotem sám se již stal šrotem.
Bludné balvany byly kdysi pohanskými národy coby modly uctívány. Cítím se jako bludný kámen, zvláštní model, který bloudí a překáží. Pravý opak hledaného kamene, démantu. V některých krajích mají prý potřebu odvalit ty zbloudilce z luk, aby mohli pohodlně kosit trávu. Bludné kameny v moři jsou pokálené běloskvoucím trusem a připomínají zasněžené Alpy nebo Fujijamu. Ptáci přistávají a kálejí na tyto ostrůvky, aby na siném pozadí zasvítily.
Další mys, a nakloněný maják v moři – zmírající strážce pobřeží. A mrtvý, opuchlý tuleň na břehu. Nádavkem vrak člunu, pouhá kostra. Uhnívající žebroví. Definitivně opouštím pobřeží.
Procházím dunami, pod nimiž se nacházejí hromadné hroby Židů a Romů. Není slyšet jedinou ptačí hlásku. Ticho je tu zřejmě proto, aby člověk zaslechl křik dávných obětí. Zpohodlnělá civilizace ticho systematicky přehlušuje, aby člověk neslyšel, aby zapomněl. Zde doslova a do písmene hrobové ticho. Kéž zjevilo by se Boží oko hurikánu! Kéž „odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“
Nedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.
Cestou domů rozmýšlel, jak s kočkou naloží a přišel na to, že ji svěří své staré chůvě, která měla v paláci skromné bydlení a stravu u stolu služebnictva. Tu to sice trochu překvapilo, ale když se dověděla, jak ke kočce přišel, ochotně se jí ujala. Nakonec řekla: Kočky poznají, co v kom je, a já měla na dnešek tuze zvláštní sen. Ale o tom ti povím, až bude více času.
(ukázky z připravované sbírky)
NEZNÁMÉ - ZNÁMÉ
Sluneční paprsky pokrývají zem
Vítr hladí třpytivé hřbety trav
Jako předtím
Jako potom
Na vše ticho dosedá
Držela jsi kartu mládí
kartu vzdělání a zdraví
jen karta práce chyběla
Proto ta cesta, ta cesta z rodného Bulharska do Čech
Bez návratu
Zradou jsi zapadla do bahna
ale vzepřela ses a chtělas ven
Utéct ze spárů zla
Nepovedlo se
Železná tyč bije v rukou netvora
dokud život nevybije
až kosti z těla trčí
Zemřela jsi s nálepkou prostitutky
ale není jí kdo nechce
Nestaneš se světicí jako Marie Gorreti –
té bylo necelých dvanáct -
ale učinila jsi totéž
vzepřela se bahnu zločinu hříchu
Tvé tělo napůl ohořelé zakopali v zahradě domu
aby smazali stopy
Temný stín leží na krušnohorském Dubí
Mohou ho zahnat sluneční paprsky?
Jakou kartu sis vytáhla
Majo Denkova?
I neznámí mají své jméno
(Vrah, Bulhar, odsouzen na 15r., odpykává si zbytek trestu na vlastní žádost už doma v Bulharsku, vyhověno mu, aby byl s rodinou, organizátor obchodu s ženami, únosů a násilí na ženách, též Bulhar, odsouzen na 10r., prodává už auta v Německu.
Maja Denkova je jedinou obětí z obrovského počtu takto zneužitých žen obchodu s lidmi 90. let 20. stol., kde je známo jméno oběti. Zavražděno mohlo být více žen, zprávy z podsvětí zmiňují další dvě).
Větu otištěnou v titulku pronesl beatnický básník Allen Ginsberg v roce 1990 při setkání s představiteli české „druhé kultury“, kteří přiletěli do New Yorku na akademickou konferenci věnovanou československé literatuře a kultuře. A tahle věta také svým způsobem uvozuje knihu Františka Stárka Čuňase a Martina Valenty Podzemní symfonie Plastic People (Argo / Ústav pro studium totalitních režimů, 2018). S použitím všech dostupných archivních materiálů v ní autoři podrobně mapují příběh undergroundové kapely, která svou hudbou a texty, ale i svými politickými postoji významně ovlivnila nejen své vrstevníky, ale ještě několik dalších generací.
Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolností objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu. Psal se rok 1965 a ty, kteří se majálesu zúčastnili, dostal americký básník svými buddhistickými mantrami do takového transu, že skandovali hesla typu: „Zdravíme VB a neveřejnou taky“ nebo „Brávo, brávo, co tomu řekne zítra Rudé právo“. Inu, řeklo, a VB jakbysmet, což pro Ginsberga nakonec znamenalo vyhoštění z Československa.
Beatnici, Timothy Leary, Ed Sanders a kapela The Fugs, psychedelie - to byly hlavní vlivy, které do sebe nasáli ti, kdož koncem září 1968 založili kapelu The Plastic People of the Universe (dále jen PPU). Ačkoliv její vznik nijak nesouvisel se srpnovými událostmi téhož roku, jak zdůrazňují Stárek s Valentou, v dalším období se už skupina nemohla společensko-politickým reáliím své doby vyhnout. Mám tím na mysli především její provázanost s disentem a později s Chartou 77. Zcela určující pro směřování PPU pak byla péče Ivana M. Jirouse, který kapelu včas vydrápl hudebnímu prorežimnímu byznysu, což ovšem znamenalo ztrátu možnosti oficiálně vystupovat. To nastalo s nástupem normalizace v sedmdesátých letech. PPU začali hrát po různých barácích, stodolách a statcích, kam se sjíždělo publikum, které se také odmítalo adaptovat na husákovské poměry a vyhledávalo svobodnější umělecké vyjádření, než předváděl mocí posvěcený mainstream.
Za jakoukoliv cenu
Z období před rokem 1976, v němž došlo k procesu se členy PPU, vyčnívají dvě události zcela zásadního významu. Jednak to byla Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž kromě jiného napsal: „Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí.“ A pak to také bylo osobní setkání Jirouse s Václavem Havlem, které sice bylo v undergroundu přijímáno rozporuplně, ale znamenalo jak pro svět druhé kultury, tak pro svět literární elity vyhnané ze Svazu československých spisovatelů vzájemné obohacení. Do té doby obě komunity působily paralelně vedle sebe a příliš si nedůvěřovaly. Když pak v březnu 1976 došlo k zatýkání členů PPU a jejich příznivců, byli intelektuálové kolem Václava Havla jediní, kdo se obviněných veřejně zastal. Že pokračováním této podpory pak byl i vznik Charty 77 snad netřeba dodávat.
Číst dál: Svatava Antošová: Jen vy jste byli skutečný underground
Strana 19 z 30