Slunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.
Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.
Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.
***
Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“
Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem
Číst dál: Roman Szpuk: Princip propasti aneb noc na Plačlivém
Marie
– Postarejte se o Marii –
říkával
Sedím na koberci
modlím se k vysavači
nechce žrát
brzy mu zakroutím
umělohmotným krkem
Marie srká polévku v kuchyni
ze zdi ložnice vystupuje
sádrová hlava jiné Marie
té co prý byla pannou
dívám se na ni
a neslyšně křičím
– Marie! Postarej se o Marii –
* * *
Řežu krabice
na stropě stojí zářivky
má dětská velkohubost
být astronautkou
dávno v červí díře vesmíru
jenom se zachechtala
Víc nepotřebuji
nůž proniká do papírových žil
kosti a sny
se až neskonale snadno lámou
Spisovatel, výtvarník, kazatel a jeden z autorů Skupiny XXVI Petr Pazdera Payne byl nedávno hostem pořadu OSUDY na stanici Vltava. Pokud jste neměli možnost ho poslouchat, zde link na všech 10 dílů v rozhlasovém archivu:
https://vltava.rozhlas.cz/petr-pazdera-payne-o-sobe-historii-sveho-rodu-i-o-vybranych-dejinnych-okamzicich-8231871
Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová? Tak se ptá někdejší technofob a škarohlíd Andrew Keen, přezdívaný dokonce „Antikrist ze Silicon Valley“, ve své knize Jak opravit budoucnost (Argo, 2019). Jeho text vznikal na základě cest po světě, během nichž se cíleně setkával s osobnostmi pohybujícími se na špici technologického vývoje a vedl s nimi dlouhé rozhovory o proměně světa vlivem nástupu umělé inteligence. Není to však kniha rozhovorů, ale spíše reportáží a úvah na téma, co bychom měli udělat, aby náš svět byl i nadále dobrým místem k životu.
Už samotný její název napovídá, že nepůjde o žádný neoluddismus, ale o poctivé hledání odpovědi na otázku, jak dosáhnout toho, aby nové technologie i nadále sloužily člověku, a nikoliv člověk jim. Luddismus bylo sociální hnutí, které vzniklo v 19. století v Anglii jako reakce na rozmach masové strojové výroby. Ta okrádala dělníky a řemeslníky o práci, takže se rozhodli stroje rozbíjet a znemožňovat tak v továrnách jejich zavádění. Neoluddismus pak je snaha o odstranění moderních technologií, v nichž se člověk ztrácí, a jejich nahrazení technologiemi alternativními a k člověku šetrnějšími.
Utopické e-stonsko = e-topia?
V Keenově knize narazíme nesčetněkrát na dvě jména, na nichž jako na dvou základních pilířích jeho text stojí: Thomas More a Gordon Moore. Ten první vydal v roce 1516 v tehdy nizozemské Lovani útlou knihu s názvem Utopia (v Keenově knize je tento latinský název přeložen jako „Ne-místo“ nebo „Dokonalé místo“), ten druhý byl spoluzakladatelem společnosti Intel a v roce 1965 přišel s předpovědí, že procesní výkonnost křemíkových čipů se bude zdvojnásobovat zhruba každého půldruhého roku – tzv. Moorův zákon.
Morova Utopia vyšla v situaci, kdy se lámal feudalismus a lidé čelili hospodářskému rozvratu a existenciální nejistotě podobně jako dnes. A nejen to, museli se vyrovnat s naprostým překopáním dosavadního pohledu na svět – že totiž Země není středem vesmíru (Kopernik), že katolická církev ztrácí vlivem knihtisku (Gutenberg) monopol na šíření informací a také autoritu, a že člověk přichází o svobodnou vůli určovat svůj vlastní osud, neboť je predestinován (Luther). Budoucnost se tak lidem té doby jevila jako silně poškozená a těžko v ní dokázali nalézt své místo. Thomas More jim tedy daroval Utopii, v níž vykreslil „ostrov mimo čas a prostor, místo současně snové a hrůzyplné, obývané jedním národem a vyznačující se vysoce regulovanou ekonomikou, plnou zaměstnaností, naprostým nedostatkem soukromí jednotlivce, relativní rovností mezi mužem a ženou a hlubokou důvěrou mezi vladařem a poddanými.“
Důvěra mezi vladařem a poddanými – to je ve 21. století v řadě zemí včetně Česka tak trochu sci-fi. Nikoliv ovšem v Estonsku, jež je podle Keena „e-společností žijící v e-státě, která je spravovaná e-vládou a která si kyberprostor projektuje rovnou jako prostor občanský.“ Podle průzkumů požívá estonská e-vláda u svých občanů důvěry neskutečně vysoké, neboť i ona svým občanům důvěřuje. Tato vzájemná důvěra je kupodivu postavena na on-line identifikačním systému alias platformě pro digitální občanství, „jež zahrnuje více než čtyři tisíce on-line služeb, včetně ukládání zdravotních a policejních záznamů, placení daní a hlasování ve volbách.“ Jak Keenovi při jeho návštěvě této pobaltské země vysvětlil hlavní tvůrce Úřadu pro estonský informační systém Andres Kütt: „Starý model je přežitý, měníme koncept občanství. Tato technologie vzbuzuje a posiluje důvěru, protože je zcela transparentní. Všechny úřady mají k těmto datům přístup, ale občané mají přehled o tom, kdy byl tento přístup využit. Ve starém světě byli občané závislí na státní správě; v Estonsku se snažíme vytvořit státní správu závislou na občanech.“ Navzdory této skvěle se tvářící vizi si však nemůžeme nepoložit otázku, proč tedy z Estonska odešlo tolik obyvatel v produktivním věku do ciziny a proč v něm tolik roste společenská nerovnost? Na to lze nalézt odpověď u amerického publicisty a podnikatele Dova Seidmana, jinak také zakladatele společnosti LRN (Legal Research Network) pro správu etiky a dodržování předpisů. Ten tvrdí, že místo kýženého splynutí počítače a člověka vznikla mezi nimi naopak propast, která postuluje propasti další: mezi bohatými a chudými, mezi technologicky zdatnými jedinci a technologickými analfabety, mezi digitálním centrem a analogovou periferií...
SONET O TICHU
Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,
přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,
vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,
kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?
Ticho protkávané hřměním četných bouří,
hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,
šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,
v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.
Ticho prostoupené kroky věčnosti,
útěšností zahrad, líbeznou vůní,
kam jsi se ztratila jasná radosti,
chlad věků prosakuje temnou tůní,
jako vody v řekách, stále plyne čas,
co bylo není už, nevrátí se zas.
NA CESTĚ
(rondel)
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
…aneb po stopách zapomenutých osudů
Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.
Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020
Strana 19 z 34
