BAUMAN obalkaZatímco zlo, jímž se vyznačovaly režimy s centrálním dohledem a používající hrubou sílu, bylo dříve či později dobře rozpoznatelné, zlo, se kterým máme co do činění nyní, se chová jako améba: neustále mění svůj tvar, maskuje se či převléká podle potřeby a rádo vystupuje v roli přítele. Pro tuto svou proměnlivost je obtížně uchopitelné a nesnadno vystopovatelné. Místo hrubé síly používá metodu svádění a následného ústupu, přičemž za sebou nechává spálenou poušť. Tak by se dal stručně charakterizovat esejistický dialog Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise: Tekuté zlo (Pulchra, 2018) s podtitulem Život bez alternativ.

Shodou okolností jsme nedávno seděli v redakci a v úplně jiné souvislosti jsme si položili otázku, co je vlastně dnes alternativa? Někdo střelil od boku, že veganství, někdo že kmeny reflektované Vladimírem 518 ve stejnojmenné trilogii, někdo jen pokrčil rameny... Zkrátka neuměli jsme si uspokojivě odpovědět. Doma mě pak ještě napadlo, že snad samotáři Aleše Palána zpovídaní v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018), která v české společnosti rezonovala natolik, že se dočkala už čtvrtého vydání. Ale pořád to jaksi nebylo ono. Že by na nás teprve teď v plné tíze a se zpožděním několika desetiletí dolehlo krédo známé pod zkratkou TINA - There Is No Alternative a připisované někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové? Že by nás nějakou zvláštní setrvačností stále válcovalo, aniž bychom si toho byli vědomi?

Vše je tak přátelské

Když jsem se o několik týdnů později začetla do dialogu Baumana a Donskise, bylo mi jasné, že stejnou otázku jako my v redakci si zřejmě kladou i jinde v Evropě - a také neznají odpověď. Bauman tento stav dokonce formuloval s použitím parafráze jednoho známého výroku: „Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy.“ Hned vzápětí však připomněl, že toto „strašidlo“ tu neobchází poprvé a jako příklad uvedl stav Evropy po Vestfálském míru (1648); tehdy ovšem byla absence alternativy pociťována pouze v rozmezí hranic toho kterého státu: „V rozlehlých územích začínajících na druhé straně hranice existovala řada alternativ a teritoriální suverenita v první řadě znamenala, aby se alternativě zabránilo překročením hranic, a to všemi možnými prostředky.“ Jenomže – po pádu Berlínské zdi hranice zmizely a neexistence alternativy na lokálních úrovních přeskočila na úroveň globální. Vítězný neoliberální duch se rozlil po celé planetě a najednou nebylo nikoho, kdo by jej usměrňoval a stavěl mu do cesty alespoň nějaké mantinely. Tváří v tvář jeho nositelům, jimiž se staly ekonomické elity, selhaly elity politické. Proč? Inu proto, že skutečná moc se přelila do ekonomické sféry a ta přestala politikům dovolovat, aby ji kontrolovali. Podle Baumana však politici dál umně předstírají, že tuto kontrolu uplatňují, a ekonomické elity neméně umně předstírají, že si dál nechávají vládnout: „Mezi mocí oproštěnou o politickou kontrolu a politikou zbavenou moci zeje obrovská propast – prázdné místo, ve kterém se může stát prakticky cokoli, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“

A v této propasti žijeme my, lidské zdroje zredukované na pouhé ekonomické jednotky, ochablí a bez důvěry ve vlastní potenciál, vystavovaní stále propracovanějšímu brainwashingu reklamy a propagandy a vězící v pavoučí síti elektronického dohledu, kterou jsme si sami utkali. Tato síť je nám prezentována jako cosi úžasného, co nám umožňuje proplouvat nekonečným oceánem dat, aniž bychom se v něm utopili – leč už nám prezentováno není, že ono bezpečné proplouvání se týká především držitelů moci, kteří nás skrytě monitorují za účelem „donutit nebo zlákat nás, abychom jim přenechali své peníze, aby nás získali pro činnosti, které nejsou naší volbou, nebo aby na nás zacílili další série dronů.“ To všechno se tváří nesmírně přátelsky – jsme přece sledováni ve jménu bezpečí nás, sledovaných. Bauman, jenž na všudypřítomnou sledovací techniku upozorňoval spolu s Davidem Lyonem už v knize Tekutý dohled (Broken Books, 2013) – reflektovali jsme ve Tvaru 4/2014, s. 17, pro to používá metaforu prokletí, které se převléklo do šatů požehnání, ale my to odmítáme vidět. Ne, nejsme slepí, jen adiaforizovaní, což je výraz pro etické znecitlivění, které nás vede k hodnotové neutralitě a tudíž k činům oproštěným od hodnocení. K adiaforizaci se v současné době ještě přidává vylučování, ať už z důvodu nedůležitosti, neschopnosti nebo neužitečnosti, a je už natolik dominantní, že ostatní manifestace tekutého zla začíná zastiňovat.

Od jedné TINA ke druhé

Ale proč vlastně tekuté zlo? Vypomůžeme-li si při jeho definici lékařskou terminologií, pak musíme konstatovat, že toto zlo není zhoubným nádorem, který lze odoperovat, ale stalo se nepostradatelnou součástí samotného organismu, jenž bez něj nemůže fungovat, potažmo přežít. Diseminace čili rozsev je totiž součástí ďábelské trojice (vedle deregulace a privatizace), která je pro tekuté zlo nepostradatelná, a projevuje se zejména destrukcí veřejné sféry.

Donskis na bajce z 18. století o včelách s podtitulem „Soukromé neřesti, veřejné blaho“, která útočí na tři neřesti: podvod, přepych a pýchu, ukazuje, že včelí úl žije stejně jako lidská společnost v prostředí zkaženosti a přepychu, ale z jakési nostalgie teskní po ctnosti a modlí se za její návrat. Když se modlitba naplní a neřesti vymizí, vytratí se i čilost a přepych a nastoupí lenost, chudoba, nuda a v konečném důsledku se začne snižovat i počet obyvatelstva. Donskis z bajky vyvozuje, že „jakmile může společnost profitovat z honby za individuálním zájmem, nemůžeme jednoduše zavrhnout soukromé neřesti.“ Něco podobného tvrdil i zakladatel moderní ekonomie Adam Smith (1723-1790): „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů.“ Jak bajka, tak Smithův výrok podle Donskise výborně vystihují přechodné období, kterým procházely někdejší komunistické země střední a východní Evropy v devadesátých letech minulého století. Ten přechod kromě jiného znamenal, že dlouho potlačovaný ekonomický a morální individualismus se doslova utrhl ze řetězu a navíc bez jakékoliv protiváhy. To nás přivádí zpět k destrukci veřejné sféry, o které Donskis píše, že bez ní (rozuměj: bez destrukce) by nebyla možná demokratická politika. Kdo čte tyto řádky, tomu musí nutně zatrnout – zvlášť když je autor ještě podtrhne konkrétními příklady ze země svého původu, z Litvy. Jeden za všechny: úsporná opatření alias škrty ve veřejných výdajích, jež byly prezentovány jako cesta vedoucí pryč od ruského vlivu, vedly paradoxně mj. k tomu, že oslabily intelektuální a nekomerční sektory kultury (např. analytickou žurnalistiku). To způsobilo, že Litva (stejně jako celý baltský region) se stala stále závislejší na ruských médiích a informacích. Sociální experiment, který s různou intenzitou proběhl ve všech někdejších sovětských satelitech Evropy, tak přinesl do Litvy na jedné straně mohutný příliv peněz (soukromý kapitál, oficiální evropská pomoc), na straně druhé prudký pokles počtu obyvatel a emigraci vzdělaných a schopných pracovních sil. Zbylým obyvatelům Litvy, stejně jako Estonska a Lotyšska tak hrozí, že budou „ve svých zemích pouze dožívat, jejich společnost se ocitne v troskách, jejich děti budou žít v ekonomickém exilu, jejich domy zůstanou opuštěné nebo zastavené a jejich ekonomiky i vlády se natrvalo dostanou do područí nových elit – místních i cizích.“ To jsou slova kanadsko-amerického ekonoma Johna Kennetha Galbraitha (1908-2006). A Donskis k tomu dodává cosi v tom smyslu, že celá slavná transformace střední a východní Evropy v podstatě byla jen přechodem „od TINA marxismu-leninismu k TINA neoliberalismu.“

Kdo je tu nadbytečný?

BAUMAN obalkaVraťme se ale ještě k oné propasti mezi mocí a politikou, kde se může odehrát cokoliv. Podle Baumana se v ní odehrává kromě jiného i to, že ačkoliv přibývá nových nezávislých států, jejich teritoriální suverenita je čím dál víc pouhou iluzí. Čím menší státečky pokryjí zeměkouli, tím výhodnější to bude pro skutečné držitele moci – nadnárodní korporace. A cituje britského historika Erica Hobsbawma (1917-2012), který tvrdil, že „čím je stát menší, tím je i slabší a tím je také zapotřebí méně peněz, aby se dala koupit jeho vláda.“ Z toho si snadno odvodíme, že naprosto ideálním stavem by pro korporace byl svět bez států. A dodejme, že za určitých okolností i bez lidí.

O tom je zase následná Donskisova úvaha, která vychází z Baumanovy knihy z roku 2004 Wasted Lives (Promrhané životy – česky dosud nevyšlo), kde píše o lidech, z nichž globalizace udělala věc na jedno použití; Donskis dochází k závěru, že prostě existují epochy, kdy se lidé stanou nadbytečnými. A pochopitelně to vztáhne na naši epochu vyznačující se tím, že se navzájem nepotřebujeme. Ano, když jsou volby, politici nás potřebují, ano, když je potřeba snížit výrobní náklady, zaměstnavatelé se na nás obracejí jakožto na levnou pracovní sílu, ano, když má být vytvořeno přátelské obchodní prostředí, neobejde se to bez naší solidarity – ovšem ve smyslu zřeknutí se jakéhokoliv protestu či obhajování něčích práv… Ano, potřebují nás jako anonymní dav s „beztvářnou loajalitou bez duše“, jakmile však z anonymity vystoupíme a máme najednou jména, tváře a osobní příběhy, jsme na obtíž a nejraději by se nás zbavili. Bauman na Donskise navazuje a rozvíjí tento postřeh ještě o historickou rovinu: zatímco ve středověku představovali chudáci příležitost pro dobré skutky a v moderním kapitalismu rezervu pracovních sil, dnes jsou tito lidé (eufemisticky nazývaní „nižší střední třída“) považováni za neužitečné a tudíž nadbytečné. A tak jim nezbývá, než se potulovat po planetě mezi „nemísty“, která mají nejčastěji podobu uprchlických či azylových táborů „s doširoka otevřenými vstupními branami, ale pevně zamčenými východy.“

O několik stránek dál se Donskis probírá filmovými reflexemi naší současné reality a zastavuje se u ukrajinského filmu, jmenovitě u režisérky Kiry Muratovové, jejíž díla jsou podle něj jakoby pokračováním snů, které se nám kdysi zdály a my na ně nedokážeme zapomenout: „Muratovová se jeví jako druh umělce, který se nikdy zcela nezabývá realitou jako takovou, zdá se, jako by se snažila říct, že přemíra reality nás zabíjí. Namísto toho musíme být připraveni zachránit své sny, nevyslovené pravdy, malé paralelní světy a alternativní realitu nebo naši představivost, paměť a intimitu,“ uzavírá s jiskřičkou naděje Donskis. Berme jeho slova nikoliv jako snové, ale jako jasné sdělení, že tuhle naději bychom si už neměli nechat vzít.

(článek byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 8/2019)