(text byl publikován v časopise Tvar 18/2021)

Metafora v názvu se vztahuje k jevu, kdy jeden světový hegemon ztrácí svou dominantní pozici, o kterou jej postupně připravuje druhý, deroucí se na vrchol. Označuje bod či linii, za níž už nelze stav věcí zvrátit. Aby k tomu nedošlo, začne hegemon, jemuž hrozí sestup, koketovat s myšlenkou na kroky, které mu umožní jeho postavení zachovat – bez ohledu na důsledky. Řeč je o USA a Číně. Právě na tyto dvě velmoci se soustředí Fareed Zakaria ve své nejnovější knize Deset lekcí pro postpandemický svět (Prostor, 2021) a pokouší se nasvítit jejich vzájemný vztah v budoucnosti, kterou bezpochyby ovlivní nejen to, jak se vyrovnáme s pandemií covidu-19, ale i to, jak budeme schopni poučit se z historie. Do češtiny přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.

V podobné situaci jsme se ocitli již na začátku 20. století a ony „kroky“ nás vehnaly do první světové války. I tehdy existovala rivalita mezi dvěma velmocemi – etablovanou Velkou Británií a stále více se vzmáhajícím Německem. Americký prezident Woodrow Wilson (1856-1924) tento stav charakterizoval slovy: „Británie už zeměkouli vlastní, Německo ji vlastnit chce.“ Dosadíme-li si do jeho bonmotu USA a Čínu, mohou nás zachvátit obavy, že se historie bude opakovat. Tyto obavy přepadly i Zakariu, když Donald Trump vztahy s Čínou nezodpovědně vyhrotil – kniha vznikala v roce 2020, tedy ještě v době jeho vládnutí. Trumpův tvrdý přístup sice způsobil, že se Čína chová na mezinárodní scéně mnohem agresivněji než dřív a že napětí mezi oběma velmocemi zesílilo, ale přece jen žijeme v jiném světě; ve světě určovaném jedním společným globálním systémem, v němž se jeden bez druhého neobejdeme. Jsme tak úzce propojeni, že i Čína coby hegemon, jehož hvězda stoupá, si dobře rozmyslí, zda by se jí válčení vyplatilo. A ačkoliv se na první pohled zdá, že jsme se znovu ocitli na prahu bipolárního světa, jaký jsme znali za dob studené války, nemusí to znamenat, že je-li „horká“ válka passé, pak na spadnutí je aspoň ta studená. Proč? Protože Čína není mezinárodně izolovaná, jako byl kdysi Sovětský svaz, naopak se ve velkém účastní světové výměny zboží, což motivuje spíše k pokračování ve spolupráci než k jejímu ukončení. A pak - nějaký „tržní leninismus“, jak Zakaria vtipně nazývá ekonomickou doktrínu Pekingu, nemůže obstát coby životaschopná alternativa západního pojetí ekonomiky.

Chvála globalizaci

Ano, žijeme v propojeném světě, ale covid-19 vyvolal zprvu obrannou reakci v podobě uzavírání se do sebe. Trump apeloval na americký nacionalismus, obviňoval Čínu z vypuštění viru do světa a neomaleně útočil na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Čína odpověděla tzv. vakcínovým nacionalismem – ve vývoji vakcíny odmítla být závislá na USA či Evropě. Zakaria nad tím, obrazně řečeno, kroutí hlavou a znovu si bere na pomoc historii: V letech 1914-1945 prodělal svět sérii strašlivějších událostí než je dnešní pandemie a přesto se tehdejší lídři dokázali dívat s nadějí do budoucnosti a sjednotit se na potřebě větší mezinárodní spolupráce. „Vojáci i státníci poznali,“ píše Zakaria, „jakou cenu je někdy nutné zaplatit za nacionalismus a prosazování vlastních omezených zájmů. Ti, kdo přežili, usoudili, že je jejich povinností stvořit svět, který už do bahna nihilistického soupeření neklesne.“ O tom, že úkolu, který si předsevzali, dostáli, svědčí 75 let míru. Zmínění lídři (Roosevelt, Eisenhower, Churchill, později Monnet, Schuman, Adenauer) se od těch současných lišili svým idealismem, za který se nestyděli, ale pevně si za ním stáli. Dnes se nad idealismem ušklíbáme a volíme si lídry, kteří žádné vize nemají a prosazují jen své vlastní zájmy, v lepším případě jen zájmy zemí, v jejichž čele stojí – bez ohledu na celek, jehož jsou součástí. Leč: Může za to pouze covid-19? Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím? Možná jej pandemie přiostřila a zvýraznila, ale určitě nezrodila Orbána, Kaczyńského, Le Penovou, Wilderse, Hofera aj. Těmto nacionalistům, z nichž někteří se rádi titulují eufemistickým souslovím „neliberální demokraté“, jen dal covid-19 do ruky mocnou zbraň. V centru jejich kritiky (stejně jako té Trumpovy) se ocitla WHO – globální instituce, která svou roli údajně nezvládla. To vedlo nejen tyto politiky, ale i mnoho jejich voličů k přesvědčení, „že situaci by měly dostat pod kontrolu jednotlivé země a měly by se jí samy snažit co nejlépe čelit.“ Odtud byl už jen krůček k pranýřování spolupráce na globální úrovni jako takové.

Zakaria sice nerozporuje, že WHO v první fázi pandemie poněkud selhala, ale snaží se zároveň poukázat na příčiny, které k tomu vedly. Patří mezi ně nedostačné finance, jimiž WHO disponuje, a nulové pravomoci. Její činnost je závislá pouze na dobrovolné spolupráci členských zemí, což je podmínka, kterou podporovaly Spojené státy už v době založení této organizace. V dubnu 2020 hysterie kolem WHO vyvrcholila Trumpovým vyhlášením, že pozastavuje její financování. Ale tohle není cesta, zdůrazňuje Zakaria. Globální spolupráce přináší více výhod než nevýhod. Právě díky ní bylo přece možné přesouvat peníze i zdravotnický materiál po celém světě, nechat volně proudit a sdílet vědecké poznatky, přičemž otevřenost a rychlost mezinárodně fungujícího systému zachránila mnoho životů. To by si především USA měly uvědomit, neboť i ony „přijaly dodávky z Číny, když musely nahradit dočasný nedostatek některých zdravotnických potřeb. WHO přes svá veškerá pochybení do konce dubna 2020 poskytla různým státům 1,5 milionu testovacích souprav a ochranné pomůcky poslala 133 zemím – pro ty nejchudší země světa to byl dar z nebes,“ rekapituluje Zakaria a dodává, že „země, které nedokázaly rychle zploštit křivku nákazy, jako Velká Británie nebo Spojené státy, neselhaly v důsledku chyb mezinárodního systému, ale převážně kvůli vlastním malicherným problémům a slabému vedení.“

Chvála digitalizaci

Jinou lekcí, kterou nám pandemie covidu-19 uštědřila, je digitalizace našeho života. Nedobrovolně jsme na ni přistoupili, neboť nebylo zbytí. Lockdowny nás izolovaly doma, takže jediná možnost, jak být s druhými v kontaktu, nakoupit si, učit se, pracovat či zajít na koncert, byla varianta on-line. Zvláště přechod na práci z domova, pro niž se rozhodla řada firem i do budoucna, Zakaria vítá. Práce se tak podle něj vrací tam, kde byla vždycky – k většímu sepjetí s naším osobním či domácím životem. Poslední dvě století byl náš osobní a profesní život striktně oddělen. Dříve jsme farmařili na své půdě, provozovali řemeslo vedle svého domu, obchod jsme měli v přízemí pod svým bytem, takže děti měli možnost vidět nás při práci; po nástupu továren a kanceláří jsme svůj domácí svět každé ráno opouštěli, abychom většinu dne strávili v úplně jiném pracovním vesmíru. Tohle „ rozdvojení“ už nemusí nadále platit – snad s výjimkou průmyslových provozů. V moderní ekonomice, v níž se jedná o spolupráci intelektuální, nikoli fyzickou, fungujeme v menších týmech a vystačíme si s e-mailem, chatem nebo videokonferencemi. A nesmíme zapomenout, že o slovo se stále naléhavěji hlásí umělá inteligence (dále jen UI). Zakaria o ní přemýšlí v souvislosti s covidem-19 a dochází k závěru, že ji v boji s novým koronavirem nebylo možné využít, neboť pro své fungování potřebuje velké množství kvalitních dat – a těch bylo a stále je málo. Až jich bude dostatek, „od masového snímání teploty po rozeznávání obličejů“, bude možné obojí „využít k rychlému určování potenciálních zdrojů nákazy uprostřed davu lidí ve veřejných prostorách. Už teď může umělá inteligence podle zaznamenaných vzorců předvídat, u kterých pacientů se zdravotní stav zhorší a u kterých zlepší.“

Nevím jak vás, ale mě z toho jímá úzkost. Přesně na tomto místě se mi totiž při četbě vybavil šestidílný britský seriál Roky a roky, který v červnu odvysílala Česká televize na programu ČT Art, a o němž jsem se v poněkud jiné souvislosti zmiňovala v jednom ze svých sloupků (Tvar 16/2021, s. 15). Je z roku 2019 a nastiňuje nám život po roce 2028. UI a technická vyspělost usnadňují na jedné straně postavám seriálu život, na straně druhé jsou snadno zneužitelné podle toho, komu se dostanou do ruky – ať už se jedná o některého člena rodiny, jenž tak může sledovat cokoliv, co dělají ostatní, nebo o momentální politickou reprezentaci, která nejen že může totéž, ale ještě je v její moci na základě tohoto sledování provádět krutou selekci občanů. Kdo jste seriál viděli, určitě mi dáte za pravdu, že například existence tzv. stanic Zapomnění rozbliká v člověku zatraceně silný varovný majáček…

Takhle daleko ale Zakaria nejde. Připouští, že nám život po pandemii UI velmi změní, ale stále si uchovává naději, že nás nenahradí, pouze doplní a rozšíří naše schopnosti. S odkazem na Johna Maynarda Keynese (1883-1946) a jeho esej Ekonomické možnosti našich vnuků z roku 1930 však vidí problém jinde – v tom, „že čím větší objem práce dokáže zvládnout technika, tím složitěji budeme hledat smysl života. Pro lidi, zejména pro muže, je práce po celé věky něčím, s čím se identifikují, co jim přináší uspokojení z dosahovaných výsledků, co jim dodává důstojnost. Jsou to nepřehlédnutelné symboly.“

Chvála pospolitosti

Jak vidno, ono výše zmíněné „okno zranitelnosti“ lze vztáhnout i na člověka. Jsme sice tvorové přizpůsobiví a ochotní udělat vše, co daná situace vyžaduje, ale něco si přece jen neodpářeme: potřebu fyzických mezilidských kontaktů a vztahů. Ty žádné on-line setkávání nemůže nahradit. Aristoteles už někdy kolem roku 350 př. n. l. napsal, že ideálním místem pro takovou pospolitost je polis – obec či v našem případě město. Podle něj jsme pozoruhodné bytosti, ale teprve prostředí, v němž žijeme, nás plně dotváří. Zakaria mu dává za pravdu a pokračuje, že „lidé vytvářejí města a města vytvářejí lidi.“ Navzdory všem kalamitám naše města rostou a přetrvávají, neboť k sobě z jakési hluboké potřeby sociální interakce navzájem tíhneme. I města však mají svá „ale“ – a covid-19 nám jedno z nich drasticky připomenul. Teprve v městském prostředí se totiž může virus plně rozvinout v pandemii, ale má-li město dobrou veřejnou správu a dokáže-li se poučit z minulosti, poradí si i s touto výzvou. Jako příklady uvádí Zakaria asijská města Hongkong, Singapur a Tchaj-pej, která nabrala zkušenosti už při předchozích podobných epidemiích na počátku tisíciletí a dostatečně investovala do zdravotní péče a hygieny. Když přišla pandemie covidu-19, zareagovala tato města včas a tvrdě, ale zároveň inteligentně. Jako příklad města postpandemické budoucnosti však Zakaria uvádí Paříž, jejíž starostka Anne Hidalgová přišla v lednu 2020 (tedy ještě před vypuknutím pandemie) s revolučním nápadem tzv. čtvrthodinového města; spočívá v tom, že vše nutné pro život (zaměstnání, obchody, lékařské ordinace, školy, parky apod.) by mělo být dosažitelné pěšky nebo na kole za čtvrt hodiny. Experti na plánování měst jí tleskají, neboť tím padá zastaralá představa, že jednotlivé městské segmenty mají být odděleny. Naopak jejich integrací se velmi uleví dopravě (jak hromadné, tak automobilové), město se změní v příjemnější místo k životu a hlavně – s případným příchodem jiné pandemie si snáz poradí. Aby tomu tak skutečně bylo, musí na scénu vstoupit opět idealismus, o němž se zmiňuji výše a za který by se žádný skutečný lídr neměl stydět. A pařížská starostka patrně je z tohoto rodu...

Dovolte mi zakončit reflexi Zakariovy knihy verši anglického básníka Alfreda Tennysona (1809-1892), které si z jeho básně „Locksley Hall“ vypsal 33. prezident USA Harry S. Truman (1884-1972). Ano, ten Truman, který nechal shodit atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki, nesmiřitelně se stavěl proti rozpínání komunismu (tzv. Trumanova doktrína) a za jehož prezidentování začala studená válka. Přesto byl podle Zakarii idealistou, jenž se nijak nezdráhal odpovědět na otázku členů Kongresu, proč tak vehementně podporuje OSN, hlasitou deklamací Tennysonových veršů (zde v překladu Zdeňka Hrona): „Ponořil jsem se do budoucna, kam oko dohlédne, / a spatřil obraz světa i s divy, jichž kdy dosáhne, / to nebe obchodu, lodě s kouzelnými plachtami, / lodivody červánků, pod žoky klesajícími. / Slyšel jsem nebe samý křik / hrůzy padaly tam v rose / ze vzdušných loďstev národů v středu modři pachtících se / po světě podél jižních větrů až z končin horoucích, / s vlajkami států v nepřetržitých bouřích tonoucích, / než buben ztichne a bojové prapory svinou přec / v parlament člověka, federaci světa nakonec. / Tam zdravý rozum většiny už rozbroje překoná / a zem zdřímne v klíně univerzálního zákona.“